60LET vzdoru
Čeho,
vole?
ROCKʼNʼROLLU!
Vojtěch Lindaur
Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.
Československý
přepisovatel™
a Prax62MusicArchiveS
Archiv
Vše, co je napsáno modře, je v archivu.
Rock´n´roll je jen o fous starší. A tak spořádal můj život, aniž bych o
to nějak zvlášť usiloval. Jen se to prostě stalo. Už ani nevím, kdo z těch
mých prepubertálních hrdinů mě prvně a nejspíš nadosmrti infikoval. Presley
nebo Berry ještě ne. Animal, Beatles, Stones? Anebo Jim Morrison? Kvůli
Dylanovi jsem se naučil anglicky. Dík – Jako by se stalo.
Všichni mi dali radost ze života
i sílu k vzdoru. Antibiotikum na komunismus. Co víc chtít? Teď je nám
padesát, superstars padají z nebe na prdel a já už skoro nic nečekám. Tak
si to s tím pravzdorem v duši alespoň sám pro sebe zrekapituluji.
Neboť rock´n´rollu v sobě se už nejspíš nikdy nezbavím.
Moje bilance je nanejvýš osobní. Lituji
dopředu, že v ní všichni nenajdete své rock´n ´rollové hrdiny nebo
události, které považujete za zásadní. Ale nakonec... tak si tu svou pište,
třeba jen v duchu sami.
A ještě jedna poznámka. Zatímco
v Evropě včetně Velké Británie se rock´n´rollem rozumí vymezený hudební žánr druhé poloviny
padesátých let, v Americe se jím míní všechna moderní hudba od Elvise po
Byoncé. My se, řečeno s pověstným profesorem Hrbolkem, přidržíme
zavedeného amerického výkladu tohoto slova.
úvodní telegraf 1954
12. dubna vydává Bill Haley a jeho The
Comets první rock´n´rollovou desku všech dob, Rock Around The Clock
Oheň byl zažehnut.
V memphiském studiu Sun nahrává Elvis Presley písničku That´s All Right.
Neznámý devatenáctiletý řidič
náklaďáku splnil producentovi Samu Phillipsovi sen. Konečně běloch, který
zpíval jako negr. S Billem Blackem u basy a Scottym Moorem na kytaru
v bluesové klasice Arthura Big Boy Crudupa navždy změnil tvář populární
hudby. Základy žánru byly během těch tří minut, prý během pauzy na kávu, etablovány.
Country, rhythm´n´blues a gospel se prolnuly do nesmírně rytmické a přitažlivé
hudby. Elvis navíc senzačně vypadal a sex z něj prýštil proudem. Nakolik
nezapomenutelné pohyby pánví ovlivnil defektní Forest Gump, jest ovšem otázka.
1955
Míšenec, mestic Chuck Berry s indiánskými i černošskými předky
vydává singl Maybellene.
Rychlé rozložité káry a holky (na
zadních sedadlech), dvě konstanty prvních rockʼnʼrollových časů. Maybellene
byla prvním Berryho singlem a jeho syrový způsob hry na kytaru, do té doby
neslyšené frázování a textura písně definitivně ovlivnily nejen teenagery po
celé Americe, ale taky Beatles, Rolling Stones a jistěže i Boba Dylana a nebo o
hodně později i Bruce Springsteen. Carl Perkins nahrává Blue Suede Shoes, první skladbu žánru,
která dosáhla na první místo americké hitparády, a prodalo se jí přes milion
kusů.
Třináctiletý Paul McCartney se
prvně potkává s příšerně opilým (a tudíž dospěle vyhlížejícím) Johnem
Lennonem.
1956
Mladinký Ray Orbison ve studiích Sun nahrává píseň Ooby Dooby. Poněkud stydlivý Texasan
s melodickým klenutým obloukem vytváří definitivně nový pěvecký kánon
v populární hudbě. Karel Gott by mohl vyprávět.
1957
Neznámý pianista Jerry Lee Lewis z Louisiany nahrává písně Whole
Lotta Shakinʼ Goinʼ On.
Jeho excentrické vystupování
nasáklé sexuálním odérem představuje (na rozdíl od Elvise) první opravdové
nebezpečí pro prudérní Ameriku.
Vychází první dlouhohrající deska na 33 otáček
1958
Elvis rukuje
Když se pak po dvou letech
vrátil, bylo po rebelii, proti rurálním
rockʼnʼrollovým zpěvákům zněl už příliš jemně. Rebel se zejména hitem Itʼs Now Or Never dobrovolně přihlásil
do řad pop music. Byl to konec první rockʼnʼrollové éry.
Jim Stewart a Stelle Axton
zakládají společenství k vydávání černošské hudby, Stax Records
Vymýšlejí zcela nový druh hudby
s výrazným rytmem (později se mu bude říkat funk), s razantní
dechovou sekcí a především vypjatým zpěvem, který šel „z duše“ – soul. James
Brown, Aretha Franklin, ale i Michael Jackson a vůbec disco hudba 70. let tu
mají své kořeny. O dva roky později kupuje značku Jerry Wexler, šéf
vydavatelství Atlantis, a černá galaxie už září po celém světě.
1960
Jerry Wexler v časopise Billboard poprvé použil termín
rhythmʼnʼblues
Interpreti původního labelu Stax
jsou náhle na čelních příčkách americké hitparády
1961
Kapela The Miracles vydává singl Shop Around
První písnička v historii,
která nese značku Tamla Motown, nejdůležitějšího vydavatele černošské hudby
v příštích letech. Jeho vlastník, detroitský impresário a skladatel Berry
Gordy, v následujících letech vyprodukoval přes sto singlů budoucích hvězd
jako Stevie Wonder, Supremes či Temptations a definoval zvuk první poloviny
šedesátých let. První z úspěšných bylo duo Sam and Dave. The Beatles jsou
pořád ještě v Jeskyni (klub The Covern v Liverpoolu).
1962
Phill Spector vynalézá „Wall of Sound“, bytelné, efektní a vynalézavé
zvukové stěny
Spector byl prvním producentem
v historii, který tvůrčím způsobem využil možnosti nahrávacího studia.
Začal poměrně tyranským způsobem používat vokální kapely (Crystal, Ronettes)
jen jako jeden článek tvůrčího procesu. Mnohonásobně navrstvené „zvukové
stěny“ singlu Be My Baby povznesly rock and pop do
sfér, kdy přestal být pouhou zábavou a začínal být uměním.
První rhythmʼnʼbluesové album Jamese Browna: Live At The Apollo má na svém kontě přes milion prodaných kopií.
Brownův vliv na moderní hudbu,
zejména soul a funkl, je nezměřitelný a funguje doposud.
V říjnu The Beatles vydávají u britské pobočky EMI první singl Love
Me Do.
1963
Definitivní průlom černošské hudby na bílý trh
Svůj debutový singl
These Arms Of Mine nahrává jeden z největších zpěváků všech dob, Otis
Redding. Z pozdějších písní zmiňme alespoň nesmrtelný Respect.
Michal prokop o tom hodně ví, že? (Respect
a Framus Five s Michalem Prokopem). Redding naneštěstí tragicky zahynul
při havárii letadla v roce 1967.
První album Beatles se jmenuje Please Please me, ovšem zatímco Británii
zachvacuje první vlna beatlemanie, v USA se deska vůbec nedostala do
hitparády.
1964
Beatles vzali hákem Ameriku…
Nejpopulárnější kapela Evropy
dobyla Spojené státy v lednu písničkou I
Want To Hold Your Hand; první místo
v hitparádě a únorové televizní vystoupení v prestižní Ed Sullivan
Show způsobily, že čtveřice chlapců s nesnesitelným liverpoolským
přízvukem okupovala spolu s dřívějšími singly prvních pět (!) míst
v jinak velmi konzervativní americké hitparádě. Beatlemanie expandovala za
oceán.
... a Bob Dylan nakopnul Beatles.
Potkali se 28. srpna
v hotelu Delmonico v New Yorku. Dylan nabídl chlapcům kónicky
ubalenou cigaretu, což byla pro liverpoolské balíky premiéra – do té doby pili
jen pivo a whiskey s colou. Experimenty s drogami pak změnily jejich
tvorbu. Z nevinných, jen trochu mile přidrzlých chlapců se stali experimentátoři,
kteří pilulemi rozšiřovali vědomí, jako jiní chroupají burské oříšky. „Fakt nám
zamotal život,“ řekl později Paul McCaRTNEY.
1965
LSD na každém rohu.
Chemický maniak Augustu Stanley
Owsley III v květnu podomácku vyrobil první model LSD. Halucinogenní droga
velmi dramaticky změnila celou tvář rockové a populární hudby. Ze
sanfranciské čtvrti Hight-Ashbury na
příští dva roky udělal „hlavní město“ pop kultury, které se tehdy říkalo
kontrakultura. Chemikálie se stala ústředním tématem prvního rokového muzikálu Hair a taky hlavní inspirací dvou
nejdůležitějších příštích dvou let: experimentálního alba Pet Sounds, od jinak konformních Beach Boys a samozřejmě ovlivnila
beatlesácké opusy Revolver a hlavně Sgt.
Pepperʼs Lonely Hearts Club Band,
dodnes oficiálně nejvíce ceněné album historie
moderní hudby. V San Franciscu dokonce vznikl hudební žánr
pojmenovaný podle drogy – acid rock.
Bob Dylan odmítl krátit šestiminutový singl Like A
Rolling Stone.
S legendárním textem
chrleným metodou proudu podvědomí alespoň na čas skončila éra tříminutových pop
písní. Zrodila rocková skladba. Byl to Dylanův krok. V červnu na folkovém
festivalu v Newportu převrátil pop music vzhůru nohama, když v kožené
bundě a černých brýlích zlikvidoval do té doby populární folkový protest song a
spojil poezii s rockʼnʼrollem.
The Who se sonicky zakoktali za svou ge-ge-generaci ( My Generation
) a vzteky vynalezli zpětnou vazbu –
feedback.
Nejagresivnější kapela polovina
šedesátých let s kytaristou Petem
Townshendem, který v tričku s britskou vlajkou dokázal rozflákat
několik kytar za večer – dokonalá ilustrace teenagerských frustrací. Klíčový
okamžik britského popu. Hymna mods My Generation, vinylová smršť poháněná
amfetaminem či jakým svinstvem. Ale geniální.
The Rolling Stones nemůžou „být spokojení“
Tak Keith Richards vymyslí jeden
z nejúžasnějších kytarových riffů – Satisfaction
(I Can t Get No) – a Mick Jagger to neuvěřitelným chuligánským
hlasem odzpívá. Zároveň tím dosud výlučně britská kapela probourá hranice
Spojených států.
1966
Permanentně sjetí Beatles začínají experimentovat se vším, co jim
příjde pod ruku
Písní Tomorrow
Never Knows, závěrečnou skladbou alba Revolver,
začínají The Beatles revoluci
v populární hudbě, která vyústí v „nejlepší album všech dob“,
v Seržanta Řízňáka, jak to jednou vtipně přeložil Jiří Černý.
Velký bratr vynalézá Pet Sounds
Zatímco „neškodný“ zbytek Beach
Boys, veselých chlapců z pláže, objíždí se „slunečními“ hity svět, Brian
Wilson se zavírá do studia a sám s přístroji vytváří jedno
z nejúžasnějších alb rockové historie, Pet Sounds (Wouldn't
It Be Nice), což ho vyčerpá natolik, že zmagoří, některé nahrávky zničí a
dodnes nemůže být normální.
1967
Rolling Stones málem v base
V únoru podniká londýnská
policie velký zátah na Micka Jaggera a Keith Richardse, obviní je z držení
drog, a ač jsou oba propuštěni na kauci, nechtěně jim pomůže vytvořit mýtus
rockʼnʼrollových psanců.
Velvet Underground, Nico, Andy Warhol a „banánové“ album
Ačkoli bylo nahráno v new
Yorku o rok dřív, vychází tato šokující antiteze optimismu hnutí hippie až
v tomto roce. Spojuje v sobě avantgardní experimenty a syrový
garážový rock, témata Reedových písní bourají všechny tabu, zpívá se zde
otevřeně o heroinu i sado-maso sexu, album bývá označováno za nejinspirativnější
desku všech dob (Iʼm
Waiting For The Man).
1969
Jimi Hendrix hraje americkou hymnu The
Star Spangled Banner na festivalu ve Woodstock
Woodstock, největší rockové
divadlo pro půl milionu lidí, velmi extatické setkání květinové generace
s několika úchvatnými okamžiky,
zároveň však počátek konce „nekonformního národa“. V samém závěru třídenní
akce, zde lidé bojovali nejen s nepřízní počasí, ale i sami se sebou,
spustil jimi Hendrix nápěv americké hymny, kterou sonicky znetvořil na protest
proti válce ve Vietnamu. Labutí píseň éry
Love and Peace, časů lásky a míru. Geniální kytarista o rok později
zemřel.
Rolling Stones a drama v Altamont.
I Stones se rozhodli uspořádat
obří koncert na dráze v závodišti Altamont. Pořadatelé z řad
militantních Hellʼs Angels však zle zfetovaný dav nezvládli a při stoneovské
oslavě Satanáše
byl k smrti ubodán jeden z diváků. S Mereditem Hunterem zemřela
60. léta.
První album Stooges – a zrození punku.
Nejlepší a nejinspirativnější
album z detroitské garáže ( No
Fun) je o podstatě rockʼnʼrollu. Hudba ohlodaná na prapodstatu, morek
z kostí, manifest pozdějších punkerů. Takto syrově znějící hudbu dosud
nikdo nenahrál. Zpěvák Iggy Pop se na jevišti nahou hrudí rád válel
v haldách střepů, dokud nebyl celý od krve. Destruktivní, nebezpečná show.
1970
Black Sabbath a metal
Ačkoli rockoví kritici připisují
první metalový riff The Kinks a jejich
písni You
Really Got Me z roku 1964, v okamžiku vydání prvního alba vlasáčů
(Black
Sabbath), co nejhlasitěji oslavujících černou smrt a apokalypsu, bylo
zřejmé, že právě oni položili základní kámen dodnes existujícího žánru.
1971
Marvina Gaye Whatʼs
Going On?
Černá hvězda vydavatelství Motown
se udělalo pro sebe. Gaye natočil mistrovský kousek, základní album soulové
hudby, které se dotýkalo jak války ve Vietnamu, tak otázek rasizmu. Přestože
album mělo být komerční sebevraždou, stalo se hitem i hudební inspirací pro sedmdesátá
léta.
King Tubby a Lee Perry stavějí chrám moderní taneční hudby
Osborne Ruddock, takto King Tuby,
nahrávací inženýr z Jamajky, začíná experimentovat s echem a
zpožďováním pásků při velmi jednoduchém rytmu postaveném na baskytaře. Zbylý
prostor ponechává tzv. toasterům, předchůdcům dnešních rapperům. Tehdy se tomu
ještě říkalo dub.
1972
David Bowie v roli Ziggyho Stardust
Zrodilo se rockové divadlo,
androgynií show. První z mnoha Bowieho převleků a asi nejvlivnější album
sedmé dekády (Suffragette
City).
1973
Gram Parson umírá na předávkování
V pouhých šestadvaceti letech umírá vynálezce country
rocku, který se například v podání Eagles stal prakticky nejmasovějším žánrem 70. let (Big
Mouth Blues)
1974
Kraftwerk a dálnice čili Autobahn
Němečtí zvukoví experimentátoři
vydávají první signál, že přichází věk mašinek a computerové hudby. Na první
poslech monotónní opus natočili
v düsseldorfském studiu.
První evropská kapela, která naplno prorazila v Anglii i v Americe,
první vlaštovka hip hopu, housu, techna. „kdyby ta Kraftwerky nebyly...“
1975
Bob Marley & Wailers: No
Woman, No Cry
První mezinárodní hit Boba
Marleyho & Wailersvzbudil obrovskou vlnu zájmu o reggae, včetně Dylana či
Lennona. Marleyho smrt v roce 1981 učinila ze zpěváka opravdovou ikonu
v zemích třetího světa i u všech kuřáků marihuany.
Patti Smith první punková dáma
Černobílý portrét fotografa
Roberta Mapplethorpa na obalu naznačuje, že jde o něco dosud neslyšeného. ( Gloria)
Beatnická poezie ve spojení
s neuvěřitelně agresivní punkovou hudbou, rockový Rimbaud, mystika,
romantika. Jeden z největších kroků vpřed v 70. letech.
1977
Horečka sobotní noci k nepřežití
Travolta
a Bee Gees přinášejí světu disco hudbu na stříbrném podnose i na stříbrném
plátně. Nejprodávanější soundtrack všech dob.
Bože, chraň královnu a její fašismus
Singl Sex Pistols Gods
Save The Queen na čele britské hitparády, což byl tedy šok a nářez možná
větší než vyhastrošení punkeři v ulicích Londýna. Prý dokonce dělníci
v gramofonových závodech odmítali desku lisovat.
1978
Brian Eno a ambientní hudba do letištních hal
Album Ambient
1: Music For Airports patří k největším experimentům
v populární hudbě vůbec. Jeho vliv i způsob, jakým bylo vytvořeno (studio
se stalo dalším nástrojem) poznamenal
v následujících dekádách kdekoho – od U2 až po Masive Attack.
1980
8. prosince byl zavražděn John Lennon.
1981
Dobrodružství Grandmastera
Flashe
Skladba The
Message je uznávána jako první rapový singl vůbec. Přichází nová hudba
s novým poselstvím a s obrovským úspěchem na obou stranách Atlantiku.
První hudební produkce MTV
Populární hudbu video klip změnil
dokonale. Od tohoto okamžiku je obrazové zpracování písně stejně důležité jako
píseň sama a hudbu začínají mučit rozhlasové i televizní rotace.
1982
Michael Jackson: Thriller
Nejprodávanější album všech dob,
pětadvacetiletý černoušek se stává globálním hrdinou a bledne. Přes všechny
další excesy zůstává Jackson jednou z nejdůležitějších postav showbyznysu
1983
New Order: Blue
Monday
Nejprodávanější dvanáctipalcový singl všech
dob a první kapela, s jejímž jménem byl spojem přídomek „indieů, tedy nezávislá. Dokonalé využité
computerových beatů mělo snad největší vliv
na budoucí podobu taneční scény od Londýna pře Chicago až po New York.
The Smiths, chladní a šarmantní
Druhý
singl a první hit naznačil, že The Smiths budou nejdůležitější kapelou
osmdesátých let. Svět měl konečně „nové Beatles“ a Johnny Marr s Morrisseym
měli být Lennonem McCartneym, což sice úplně nevyšlo, ale The Smiths byli
prvním náznakem nové vlny kytarových kapel.
1984
Donald Reagan for president pod vlajkou Bruce Springsteen
Snad nejúspěšnější Bossova
písnička Born
In The U.S.A. s motivem veteránů války ve Vietnamu se stala ústřední
hymnou Reaganovy volební kampaně. Ha! Do té doby něco nepředstavitelného.
1985
Madona, ta holka materialistická
Singl Material
Girl byl odrazovým můstkem jinak průměrné zpěvačky. Svět našel svou
superstar.
Live Aid
Nejslavnější charitativní koncert
všech dob přenášený téměř všemi
televizemi světa (snad kromě československé a mongolské) . Londýnský a
filadelfský koncert, na nichž nechyběl snad nikdo, kdo v rocku a popu něco
znamenal, přinesl přes 50 milionů liber a několik hudebně nezapomenutelných
okamžiků (např. reunion Led Zeppelin).
1987
Prince: Sign
ʼOʼ The Times
Jeden z nejtalentovanějších
hudebníků všech dob poznamenal svým albem všechnu hudbu příštích časů, která
vycházela z funku
1988
Manchester a druhé léto lásky
Taneční subkultura vyrazila
z detroitských a chicagských klubů do Evropy a začala nová éra tanečních
klubů a DJů. Manchesterská Hacienda se stala poutním místem příznivců taneční
hudby z celého světa, pilulka extáze jejich největší pochoutkou a Stones
Roses či Happy Monday hrdiny této generace.
NWA:
Serte na fízly!
Zrození gangsterského rapu,
absolutně všude zakázaná deska, vážné varování FBI, začátek kariéry Dr Dre,
zdaleka nejúspěšnějšího rapového
producenta. Los Angeles se stává světovým centrem hip hopu a taky místem válek
rapových gangů, jejíž obětí se pak stane
třeba Tupac
Shakur.
1991
Nirvana: Smells
Like Teen Spirit
Po mnoha letech někdo zdola
zdolal rockový mainstream. Singl, který znamenitě mísil metal a punk – nesmírně
dynamicky strukturovaná píseň se stala hymnou nové americké generace, které se
kvůli neidentifikovatelnosti začalo říkat X, a zpěvák Kurt Cobain její ikonou.
Jako správný hrdina to v sedmadvaceti (stejně jako Hendrix, Joplinová či
Jim Morrison) zabalil.
1995
Blur
vs. Oasis
Svět se naučil nové slovo,
britpop, a rockʼnʼroll měl nový a střední proud v čele s Oasis a Blur.
Potomci Beatles a Kinks však svým arogantním chováním pošramotili svou pověst a
zejména v případě Oasis pak různými
chemikáliemi i své výjimečné talenty.
2000
Varování! Přichází Napster
Hudební byznys se řítí do záhuby.
Šéfové velkých vydavatelství se třesou
pře devatenáctiletým mladíčkem Shawnem Fanningem, který v garáži svého
strýčka zdarma nabízí služby na stahování hudby z internetu. Sto milionů
zájemců naznačuje, že se blíží konec tradičních hudebních nosičů.
2001
George Bush kontra Eminem
Třiapadesát procent mladých
Američanů věří víc kontroverznímu bílému rapperovi než presidentu Bushovi.
Kvůli nepředvídatelnosti jeho chování na pódiu málem nesmí vystoupit na ceremoniálu Grammy. Nakonec zazpívá duet
s Eltonem Johnem (cha cha!)
2003
Byoncé
a triumf R&B
V říjnu poprvé za celou historii
rockʼnʼrollu nebyl v první desítce americké hitparády nikdo s bílou
pletí. Triumf Byoncé či Alice
Keys potvrdil vzrůstající oblibu moderní verze rhythmʼnʼblues; s nimi
na hitparádách kralují znivelizovaní rappeři. Jako by to mělo být znamení, že
tahle hudba se vrací do rukou těch, kteří ji vynalezli.
2004+
Babylon
Náhle vše souvisí se vším. Něčemu
se říká „post“, jiné hudbě „neo“. Jako by se už nedalo vynalézt nic nového. A víte
co? V posledním desetiletí jsou přece důležitější osoby než žánry, styly
nebo směry. Tak v roce 2013 vydávají skvělá alba sedmdesátiletí Cohen,
Dylan, McCartney, Springsteen. Sting šokuje na téma dávných stavitelů lodí.
Peter Gabriel si mění skladby s mladými kapelami. Svět udivuje Beck či
Jack White, každý rok vyraší ony pověstné „svěženky“ , ať už hrají hard rock,
temný folk, hip hop ... cokoli. Asi to tak má být.
kapitola I.
ROZBALTE TO, BEETHOVENI
ČILI ZROZENÍ ROCKʼNʼROLLU
(1954-1959)
(tři zdroje a tři
součásti)
Z kraje něco teorie – ačkoli
ono je to spíš detektivní či archeologické bádání. Rockʼnʼroll přece nespadl z
nebe. Zjednodušeně bychom mohli říct, že jeho prazdroje musíme hledat
v Africe a v Irsku. To bylo tak: když v polovině osmnáctého
století Holanďané přivezli první černé obyvatele do Ameriky a běloši je naučili
chodit do kostela, afričtí chlápkové i ženské si to tam rozbalili po svém…
anebo po jejich? Takto jednoduše se zrodil žánr zvaný gospel.
Zhruba o polovinu století později vypukla takzvaná diamantová horečka
v Kalifornii, která lákala čím dál víc Evropanů, tehdy čert ví proč hlavně
Irů. Kromě motyček na kutání cenných kamenů přivezli také své oblíbené písně ve
skočném tempu, tedy hudbu, které se o mnoho později začalo říkat country.
A do třetice: ještě o mnoho let později, zhruba v těch třicátých už
dvacátého století, Americe vládly velké swingové orchestry (Duke
Ellington Orch.).
Chtěl-li však člověk uslyšet hudbu
trochu jiného ražení, musel se vetřít do černošských pivnic a barů nejlépe
vMemphisu, kde hřměla hudby (už elektrifikovaná), které se začalo říkat
rhythmʼnʼblues. Když se pak zrodil rockʼnʼroll, černošští muzikanti rádi
upozorňovali na to, že tohle oni hráli už před dvaceti lety. Pravda je, že pro
bělochy mělo tehdejší rhythmʼnʼblues příchuť čehosi zakázaného, tajemného. Ta
hudba stála jen na charismatickém a snadno zapamatovatelném sledu několika
tónů, kterému se od té doby říká riff (John
Lee Hooker – Boom Boom).
věrozvěsti rockʼnʼrollu
Cosi viselo ve vzduchu, některá
americká rádia už to začínala tušit, éterem se pomalu, ale jistě začala šířit
ryčný, rychlá, rytmická hudba: rockʼnʼroll! Radio Luxembourg bylo připraveno. Éra
spojená s nástupem rockʼnʼrollu, žánrem, který jednou pro vždy změnil tvář
populární hudby, byla nejslavnější etapou této rozhlasové stanice. Nová
londýnská pobočka (38 Hetford Street W1) původně určená jen pro reklamní šíbry,
kteří prodávali „vzduch“, se velmi rychle vzmohla natolik, že pořady určené pro
velkou Británii mohly být natáčeny už přímo v Londýně. To trochu motalo
hlavu posluchačům, kteří si představovali, že všichni moderátoři vysílají z Lucemburska
nebo že hlas zní z Londýna do Lucemburku, tam se přidá hudba a celek
putuje zase zpátky do Anglie. Bylo to zamotané tak dokonale, že britské úřady
si se situací vůbec nevěděly rady (vlastně až do osmdesátých let, kdy konečně
vysílání Rádia Luxembourg legalizovaly). A ještě jedna zajímavost:
v polovině padesátých let se vztahy RL s BBC vyhrotily natolik, že
moderátoři obou stanic měli zákaz byť jen zmínit jméno svého rivala.
Z programu díky
rozmáhající se pop music začaly pozvolna mizet dramatické pořady, komediální
seriály a sportovní přenosy. Zacílení na teenagery, kteří začali rockʼnʼroll
brát jako součást svého životního stylu, bylo mnohem intenzivnější také proto,
že zejména ve večerních hodinách se „rodinná zábava“ pro „středněvěké“ přesunula na televizní obrazovku. V tomto
okamžiku nastupuje do Radio Luxembourg americký diskžokej Alan Freed,
rockʼnʼrollová rozhlasová ikona, kterou si evropské publikum zamilovalo ve
slavném filmu Rock
Around The Clock. Pravděpodobně ve stejnou dobu na svém AM208 naladil
„Laxík“ taky Pavel Bobek.
moondog
A zase se musíme vrátit
v čase: je nutné si připomenout si životní pouť prvního rockʼnʼrollového
diskžokeje na světě. Albert James „Alan“ Freed se narodil v roce 1921
(15.12.) , zemřel 20. ledna 1965. Vyrostl v americkém městečku Salem ve
státě Ohio, už na střední škole v roce 1940 dal dohromady kapelu Sultans
of Swing, v níž hrál na trombon. Jeho kariéru hudebníka však ukončil
zákeřný zánět zvukovodu a Freed se začal
intenzivně zajímat o rozhlasové vysílání. Během druhé světové války coby
voják pracoval pro armádní Forces radio.
Byla to jeho první diskžokejská štace... krátce po válce začal horečnatě
vysílat v různých menších lokálních rádiích, z nichž nejdůležitější
byla stanice WAKR (Akron, Ohio), kde se poprvé prosadil jako výrazná
moderátorská osobnost. Hrál především tehdejší pop a jazz, až do té doby než mu
majitel obchodu s gramofonovými deskami začal půjčovat různé
rhythmʼnʼbluesové interprety v originálním, tedy „černém“ balení.
Tehdy se mu začalo říkat Moondog
a Freed se stal prvním „stavitelem“ mostu mezi černou hudbou a bílým publikem.
Ve svém osvětářství pokračoval na mnohem větší stanici WJW v autorském
programu The Moondog House (podle písničky newyorského pouličního muzikanta).
Jak přesně vymyslel ono magické sousloví rockʼnʼroll, není zřejmé. Zaznamenána
je jen jeho památná věta, že „rockʼnʼroll je řeka v níž se slévají písničky
blues, jazzu, ragtime, kovbojských písniček, country a lidových motivů. To
všechno vytváří tu velkou ránu, ten rytmus, ten big beat!“ S tímhle
vybavením odjel Freed do Evropy, kde v roce 1956 nastoupil angažmá
v Radiu luxembourg. Byl už díky hereckým
kreacím v rockʼnʼrollových filmech Rock
Around The Clock (s Bill Haley & His Comets, The Platters, Freddie Bell
and the Bellboys) či Donʼt Knock the Rock (s Alanem Dalem,
Little Richardem a Upsetters, Billem Haley nebo The Treniers, kde hrál sám
sebe, tedy rockʼnʼrollového diskžokeje) jakýmsi ztělesnění téhle hudební
revoluce. „Jeho Evropané“ ho zbožňovali. Začal pravidelnými půlhodinkami, které
nazval Jamboree a vysílal vždy v sobotu večer od půl desáté
středoevropského času. V programovém týdeníku Radia Luxembourg byl
prezentován coby „pozoruhodný americký diskžokej, který přivádí posluchače do
horečnatého transu.“ Freed však nebyl jen posluchačskou ikonou, ale jeho styl
moderování byl velkou inspirací hlavně pro jeho britské kolegy (Dick Clark,
Martin Block). Alanova Jamboree byla díky silnému večernímu signálu na středních vlnách dobře zachytitelná po celé Anglii i ve
většině evropských států. Pozoruhodné je, že pravděpodobně díky přímořskému
ovzduší byl nejlepší signál na severu Anglie, především v Liverpoolu. Šťastná
shoda okolností tak způsobila, že škole odrostlí teenageři John Lennon a Paul
McCartney mohli pravidelně ve Fredových pořadech poslouchat Chucka Berryho či
Little Richarda. (A jelikož signál nebral ohled na železnou oponu, slyšeli ho i
Miki Volek, Pavel Chrastina, Pavel Sedláček, Pete Kaplan či Pavel Bobek, první
českoslovenští rockʼnʼrolloví pionýři.)
laxík za oponou
každý,
kdo viděl Hřebejkův film
Šakalí léta,
si jistě vybaví scénu, v níž chuligán Dejdar udělá nožem rysku na přední masku
rozhlasového přijímače, naladí na ni a ozve se ryčný rockʼnʼroll. Jakkoli to
vypadá jako filmová fabulace, ten akt má spíš dokumentární charakter. Tak nějak
to zkrátka opravdu bylo. Jeden z prvních tuzemských rockʼnʼrollových
zpěváků
Pavel
Bobek, který poslouchal Radio Luxembourg už od roku 1952, po letech
vzpomínal: „Písničku označenou jako rockʼnʼroll jsem tam slyšel poprvé
v roce 1955 a byla to Haleyho
Shake,
Rattle And Roll, což bylo jeho první hitparádové vítězství na rádiu.
Podobné věci, tu směsici boogie-woogie a blues, jsem slýchal už dřív, ale ...
Začal jsem brnkat na piano a spolužák Jirka Laurent hrál na gibsonku opatřenou
elektrickým snímačem. V divadle Paravan (dnešní Reduta) jsme občas vylezli
na pódium a říkali jsme si Paralax, což byla slovní hříčka spojující Paravana
Luxembourg.“
Podobné vzpomínky měl i jiný
rockʼnʼrollový novic Eduard Krečmar (tehdy Sputnici, pozdější textař): „Na
počátku světa bylo Radio Luxembourg. Život před jeho objevením se pro mne a pro
mé kamarády jevil jenom jako pouhá rozehrávka před mistrákem. Jakýsi neurčitý
shluk par a úlomků neznámých planet před velkým třeskem. Třesklo to a byli
tady. Elvis, Everly Brothers, Bill Halley, Pat Boone, Fats Domino a další
proroci Nové víry. A hlasatelé evangelia – diskžokejové Radia Luxembourg
řečeného Lax nebo důvěrně Laxík... Lovili jsme je tam někde napravo na
středních vlnách, signál se objevoval a mizel a s ním se našim užaslým
uším objevovala a mizela muzika, která pro nás byla Bůh i jeho dílo
v jednom: rockʼnʼroll!“
I když popustíme uzdu nezbytné
nostalgii, jisté je jedno – a většina rozhovorů z televizního seriálu Bigbít to stvrzuje. Na Radio Luxembourg
vyrostla nejen celá generace rockových hudebníků prvních zdejších kapel, ale i
jejich publikum.
sedm statečných
Rockʼnʼroll byl tedy na světě.
Šlo o spojení dvou slov, která se vyvrbila z bluesových textů. Značí pohyb,
ve kterém tanečník vybízí svou partnerku k „houpání, klouzání, točení a
válení“. Ta obří exploze byla i do značné míry reakcí nepředchozí éru americké
hudby, tedy především swingu, a zcela jistě revoltou proti dosavadním hudebním
kánonům. Navíc rockʼnʼroll sebou přinesl zrovnoprávnění do té doby spíš
opovrhovaných černošských umělců. Zrození každé éry bývá doprovázeno legendou.
Tato zní: U počátku rockʼnʼrollu stál zpěvák, kapelník a kytarista Bill Haley,
tehdy už třicetiletý, který se prakticky přes noc stal hvězdou žánru. Po ještě
jemné verzi písničky Joe Turnera Shake,
Rattle And Roll nahrál
v roce 1954 skladbu Rock
Around The Clock (něco jako Rock čtyřiadvacet hodin denně), která o rok
později pronikla na filmová plátna coby ústřední a úvodní píseň k filmu Blackboard Jungle. Haleymu sotva někdo
upře jeho prvenství, jemu se podařilo udělat ten obří průlom rockʼnʼrollu
k bílému publiku. Ale na rovinu: ten opravdický rockʼnʼroll byl přece jen
mnohem divočejší, jadrnější a vitálnější, ať už zněl z bílých či černých
úst Jerryho Lee Lewise, Buddho Hollyho či Elvise Presleyho, nebo od Chucka
Berryho, Little Richarda či Fatse Domina. Kromě toho Haley svou hudbou i
postavou připomínal spíš dobrosrdečného strýčka, který k tomu všemu přišel
jaksi náhodou.
elvis
Bylo to 5. nebo 6.
července 1954. v malém nahrávacím studiu v Memphisu sedl vychrtlý
kytarista Scotty (More) a jeho kolega baskytarista Bill. Majitel studia Sam
Phillips je pozval, aby zkusili něco nacvičit s devatenáctiletým řidičem
náklaďáku. Srkali colu a relaxovali. „Zpěvák“, který do té doby natočil jen
jednu písničku mamince k narozeninám, si přinesl kytaru, běhal po studiu a
blbnul. Najednou začal zpívat písničku od černošského zpěváka Big Boy Crudupa Thatʼs
All Right Mama. Kytarista a basista se s pobavením přidali.
Z režie najednou vyběhl Phillips: „Co to tu proboha vyvádíte?“ „My vlastně
ani nevíme,“ odtušil Scotty. „Tak na to koukejte přijít a nahrajeme to na
pásek.“ Když to pak poslouchali, zděsili se: „Panebože, až tohle uslyší,
vyženou nás z města.“ Zpěvák se jmenoval Elvis Presley a za necelé dva
roky od Phillipse koupila obří společnost RCA práva na nahrávku za 40 000
dolarů a další rok započala série čtrnácti singlů: každého z nich se
prodalo víc než milion kusů!
Phillips měl pravdu. Už před tím
tvrdil: „Kdybych našel bělocha, který zní jako černoch a cítí se jako černoch,
mohl bych vydělat miliardu dolarů.“ Pravda je, že zatímco mládež šílela slastí,
střední generace byla pobouřena vším (i Elvisovy chlupaté kotlety vadily).
Jedna automobilka vytiskla plakát tohoto znění: Zavazujeme se, že za vaší
přítomnosti rozbijeme padesát desek Elvise Presleyho, když si tu koupíte vůz.
„Hrával jsem na kytaru podle gramofonu a rádia, a tak jsem se naučil akordy,“
říkal Presley. „Měl jsem rád opravdové jižanské blues z Mississippi,
hlavně Big
Bill Broonzyho a Big Boy Crudupa,
zároveň jsem však jako
jinoch zpíval v kostele a miloval bělošské country.“ V Presleyho krvi
se to smísilo, navíc (od ostatních rockʼnʼrollových pionýrů) byl opravdovým
zpěvákem. „Pokud cítíte rockʼnʼroll a máte ho rádi, neubráníte se a začnete se
s touto hudbou pohybovat.“ Ano, to byla další přednost (z druhého pohledu
nectnost): Presley rozhýbal americké mládeži hýždě. Jak už bylo řečeno, první
Presleyho skladbou bylo Thatʼs All Right Mama. Pro memphiskou firmu Sun natočil
ještě několik singlů, z nichž se staly klenoty populární hudby pro všechny
časy.
Od ledna 1956 začal Elvis
nahrávat pro RCA Records a v následujících dvou letech své asi nejznámější
písničky: Heartbreak
Hotel, Blue
Suede Shoes, Hound
Dog, Jailhouse
Rock a tak. Elvisovu kariéru přerval odvod. V průběhu vojenské služby
sice neztratil nic ze své popularity, ale když se vrátil, byl už jinak naladěn
a jako pionýr rockʼnʼrollu skončil: oddal se písním italských tenorů (obdivoval
obzvláště Maria Lanzu, na jehož O Sole Mio je založena také Elvisova Itʼs
Now Or Never). Jenže to už s rockʼnʼrollem nemělo nic společného.
a další stateční?
Pokud byl Elvis
především pěvec, Chuck Berry (*18. října1926) představoval rozhodně jiný typ
umělce. Ďábelský škleb jeho černé tváře jako kdyby říkal: „Já jsem bohém,
nestojím o to být hvězdou!“ jeho skladby sice znějí takřka jedna jako druhá,
ale Berryho naturalistický projev pořád udržoval posluchače v napětí –
není divu, že se stal výrazným inspirátorem pozdějších beatových kapel na celém
světě. Byl opravdovým ztělesněním rebelské tváře rockʼnʼrollu: ostatně už coby
mladík strávil nějaký čas v polepšovně za jakousi krádež. Počátkem
pětapadesátého roku se rodák ze St. Louis z jihu vypravil do Chicaga, kde
se spřátelil s Muddy Watersem, který se o něj – přece jen starší – tak
otcovsky staral a především ho doporučil vydavatelství Chess records, které
obhospodařovalo většinu černošských umělců. Jeho první písnička byla o
automobilové honičce:
Maybellene
v sobě pojila divoké rhythmʼnʼblues a jakousi countryovou přehlednost. Ani
nevěděl jak, ale prodal přes milion výlisků a skladba se vyšplhala na samotný
vrchol americké hitparády. A pak už ze sebe sypal jeden hit za druhým:
Roll
Over Beethoven (1956),
Rock
And Roll Music (1957) či
Johnny
B. Goode (1958). Chuck Berry tak rozvinul rockʼnʼroll do poněkud
rafinovanějších (a divočejších) poloh – byl-li někdo inspirátorem The Rolling
Stones, tak právě Berry. A jako jakési P. S. nezbývá než dodat, že Chuck Berry
ve svých osmaosmdesáti letech hraje jako ďábel dodnes. Pravda, trochu se tím
vychloubá, ale nemá na to snad právo?
Jiný jižan, takto Richard Wayne
Penniman, známý spíš coby Little Richard (*5. prosince 1932), rodák
z Maconu ve státě Georgia, pocházel z velmi duchovního baptistického
prostředí, ostatně v kostele zpíval už coby chlapec. Přezdívku si
vysloužil nejen díky malé postavě, ale také kvůli tomu, že měl jednu nohu
kratší. Zato hlas měl jak býk, což se, pravda, do kostela moc nehodilo, ale on
tvrdil, že tak lépe navazuje spojení s Bohem.
V roce 1948 tak trochu
„zvlčil“ a začal vystupovat v show Dr. Hudsonʼs Medicine, kde se prvně
setkal s rhythmʼnʼblues (už tehdy zde zpíval svůj později obří hit Caledonia
– u nás Miki Volek – Caldonia
. Pusťte si originál s Luis Jordanem & his Tympany Five - Caldonia
)
Také si změnil jméno na Little
Richard. Na opravdový úspěch si však musel počkat až do roku 1956, kdy
neodolatelným témbrem nazpíval dodnes hrané písně Tutti
Frutti a Long
Tall Sally. – obě písničky byly jedničkami na rhythmʼnʼbluesovém žebříčku.
Po nich následovaly další sugestivní hity Rip
It Up nebo Good
Golly Miss Dolly, dodnes klasické rockʼnʼrollové hity. Kolik jen tuzemských
interpretů je mělo ve svém repertoáru...
Zbývají ještě dva: Buddy
Holly a Jerry Lee Lewis. Abychom nekončili smutně nejprve převyprávíme krátký,
tragickou smrtí přervaný život Buddho Hollyho, louisianského rodáka. Byl ze
všech těch rockových pionýrů snad nejméně nápadný (Pavel Bobek jej velmi
obdivoval). Jeho kariéra trvala všeho všudy jen dva roky. S kapelou The
Crickets (Cvrčci), jejíž název prý inspiroval Beatles k
„Broukům“, začínal
nejdřív jako diskžokej. Pozoruhodné na jeho počátcích bylo, že zvuk jeho kytary
doplňovaly pouze bicí. Ze stylového rozpětí měl Holly asi nejblíže k country (zas ten Bobek!),
ačkoli se v jeho hudbě objevovaly i mexické inspirace (bydlel jen kousek
od hranic s Mexikem. Kromě „nenápadnosti“ byly jeho skladby jaksi střídmé,
velmi civilní a do detailu propracované. První nahrávky Hollyho a Cvrčků
vznikaly v letech 1957 a 1958 (
Thatʼll
Be A Day,
Maybe
Baby a také asi ta nejslavnější
Oh
Boy). Letecké neštěstí v roce 1959 učinilo nesmírně smutný fade out
dalšího a nejspíš velmi slibného pokračování jeho kariéry. Dodnes se míní že
Hollyho smrt byla vlastně koncem prvotní éry rockʼnʼrollu.
A Jerry Lee Lewis? Tím příště
začneme.
kapitola II.
DOBÝVÁNÍ POP PÓLU
aneb jak si the beatles podmanili ameriku
„Jednou jsem
jela s mámou naším rollsem do supermarketu. Z rádia hrálo I
Want To Hold Your Hand. To bylo poprvé, kdy jsem se dozvěděla o The
Beatles. Řekla jsem: Ó, to je ale zvláštní zvuk. Žádná písnička na mě nikdy
tolik nezapůsobila.“
(patnáctiletá
Sandi Stewartová počátkem roku 1964)
Když Beatles opouštěli 7. února1964 londýnské letiště letem
Pan Am 101, stanice WMCA v New Yorku odvysílala první hlášení: „ Nyní je
6:30 beatlečasu. Před třiceti minutami opustili Londýn. Teplota 32
beatlestupňů.“
Zatím v letadle asistenti manažera Briana Epsteina
falšovali podpisy Beatles na fotografiích, které se měly rozdávat
fanouškům.“Poprvé nám bylo trochu špatně,“ vzpomíná Ringo Starr. „Jet do Států
byl velký krok.“ Ve 13:35, když přistávali, Beatles uviděli Kennedyho letiště.
Na letišti se mačkalo přes deset tisíc ječících fanoušků. Pořád zpívali We Love
You Beatles ... Amerika byla „ready“.
Čert ví, kdo toto vše měl na svědomí. Obecně se soudí, že
popud k beatlesácké invazi do USA dal nevysoký tlouštík, student
Kolumbijské university, v té době už agent, čili náhončí General Artists
Corporation, jedné z největších agentur v Americe. Jmenoval se Sid
Bernstein, obdivoval Churchilla a četl pravidelně britské noviny. Někdy
v roce 1963 ho zaujalo jméno, které britské noviny skloňovaly ve všech
pádech: The Beatles. Do té doby britská scéna nikoho v Americe moc
nezajímala. New York či Los Angeles operovávaly americký rockʼnʼroll (trochu se
mluvilo i o počínající folkové vlně (Joan
Baez, Bob
Dylan, Phil Ochs). Bernstein, podnikavec už podle jména (sic! Opekar je
zřejmě rasista podle této poznámky!) zkusil zatelefonovat do Londýna Brianu
Epsteinovi a nabídl The Beatles koncert v Carnegie Hall, ačkoli neměl nic
zajištěno. „Brian se zeptal kdy a já plácl třeba 12. února, což byl den
Lincolnových narozenin.“ Nabídl šest a půl tisíce dolarů za dva koncerty.
Jenže Epsteina nebyl dnešní. Manažer nejméně tak chytrý
jako jeho protějšek s podobným příjmením si nejdřív ze všeho domluvil dvě
vystoupení v televizní show Eda Sullivan, asi nejsledovanějšího programu
v americké televizi. Epstein se sice zdráhal. Prý je směšné dělat hlavní
hvězdy z britské kapely, když z toho v Americe nikdy nic nebylo.
Tak si „steinové“ plácli. Brian se do New Yorku vydal sám a první co zařídil,
byla smlouva se společností Capitol (což byly pobočka EMI). A už v lednu
následujícího roku, tedy čtyřiašedesátého, vstoupila skladba I
Want To Hold Your Hand do americké hitparády na 83. místě, druhý týden už
byla dvaačtyřicátá.
John Lennon vzpomíná, že zcela bez postranních úmyslů, jen
tou skladbou chtěli udělat jakousi napodobeninu amerického gospel. Za další
týden už „Chci tě držet za ruku“ bylo první. V tom okamžiku se do Británie
začala slétat celá hejna amerických novinářů: všichni chtěli rozhovory, které
by podpořily prodej vstupenek do Carnegie Hall a na show Eda Sullivan. Jenže to
nebylo moc potřeba. Skladba She
Loves You se dostala na druhé místo a debutové album Please Please Me bylo první. Prostor, v němž se konala Sullinavova
show, měl kapacitu 728 sedadel, žádostí o vstupenky bylo přes padesát tisíc.
Pravda je, že v prvních rozhovorech pro americký tisk dokázali The Beatles
okouzlit masy svou bezprostředností. Tak třeba na otázku: „Co mi povíte o svých
účesech?“ John Lennon odsekl: „Myslíte pačesy?“George Harrison byl zdvořilejší:
„Jednou jsme v Liverpoolu vylezli z vany. A líbilo se nám, jak to
vypadá.“ Bernstein si mohl oddechnout taky. Mohl vstupenky na koncerty
v Carnegie Hall prodávat za dvojnásobnou cenu a stejně jich bylo málo.
Bernstein tvrdí, že ani Nelson Rockefelerová nemohla sehnat vstupenku, tak jí
prý musel dát svoji.
„Chtěla
jsem, aby nám rodiče sehnali lístek, jinak že utečeme.“
(Sandi
stewartová)
7. února 1964 seděli v letadle směr New York čtyři
nejdůležitější pasažéři: John Lennon (*1940), Paul McCartney (*1942), George
Harrison (*1943) a nejstarší Richard Starkey takto Ringo Starr (*1940). Když se
skrz davy prodrali do tiskového střediska (tehdy se říkalo lóže), ocitli se
mezi dosud největším davem novinářů. Hluk a bzukot naplňovaly místnost. John
svým liverpoolským přízvukem zvolal, slušně řečeno, aby byli zticha. Potlesk,
pak ticho jak v kostele. První dotaz („Zazpíváte nám něco?“) odpálil John
slovy: „Nejdřív potřebujem peníze.“ Na otázku “Co si myslíte o Beethovenovi?“
Ringo bezelstně pravil: „Miluju ho, zvláště jeho verše.“ S Markem Twainem
by se dalo říct: Spusťte oponu milosrdenství... A tak se taky stalo. Georgovi
bylo špatně a vypadalo to, že vystoupení v Ed Sullivan Show nezvládne.
Nakonec ho nadopovali prášky a brouci začali sedmdesát tři miliony amerických
diváků učit „Jé, jé, jé“.
O pozadí vystoupení Beatles v Ed Sullivan Show koluje
spousta historek. Jedna z nich praví, že to celé způsobila Sullivanova
manželka Sylvie, když na londýnském letišti Heathrow uviděla davy mládežníků.
Kdosi jí prozradil, že jedna britská beatová kapela se právě vrací ze Švédska a
toto je uvítání. Když Sullivan přišel do hotelu, okamžitě je prý nominoval do
své show. Inu... Jiná zas praví, že se Epsteina a Sullivan sešli
v newyorském hotelu Delmonico a po chvíli smlouvání se dohodli na honoráři
deset tisíc dolarů za tři vystoupení. Tak či onak, není ono to trochu jedno?
Možná (alespoň pro Beatles) bylo důležitější, že hned po vystoupení jim poslal
blahopřejný telegram Elvis Presley, což v Daily News tehdy komentovali, že
„presleyovské kroužení bylo jako čajíček ve srovnání se stoprocentním elixírem,
který servírují The Beatles“. Ostatně všechna média ještě před televizním
vystoupení šílela. Dneska už se neví, kdo první použil slovo „invaze“, podobně
jako v Británii „beatlemanie. Dva dny, které zbývaly do vysílání, byli
Beatles obklíčeni v hotelu Plaza (podobné scény v britském provedení
známe z filmu Perný den).
podmaněný nový
svět
9. února 1964 přesně v osm
večer na televizní stanici CBS propukla ed Sullivan Show s beatles
v hlavní rolu. Do sálu se třeba nedostal slavná skladatel Leonard
Bernstein – to patnáctiletá dcera Richarda Nixona Julie měla větší štěstí. Ten
večer uplynulo sedmdesát sedm dnů od smrti presidenta Kennedyho: jako by byl
ukončen státní smutek. A tak Ed Sullivan, který celý den čelil zástupu novinářů
a fotografů, mohl konečně pronést větu: Ladies and gentlemen, The Beatles!
Letʼs bring them on!“ Beatles vběhli na pódium a začali hrát All
My Loving, hysterický jekot teenagerek je však spolehlivě přehlušil. Pak
začal Paul McCartney pomalejší Till
There Was You. Během písně se kamera zastavila na jednom z nich, aby
je alespoň křestními jmény představili divákům. Pod jménem Johna Lennona se
objevil vtipný podovětek: „Je nám líto, děvčata, ale tenhle je ženatý.“ Beatles
pak pokračovali She
Loves You. Po reklamách přišel kouzelník Fred Kaps, ale jeho triky nikoho
nezajímaly. Publikum bažilo po Beatles tak hlasitě, že je Ed Sullivan
napomenul: „Když nebudete potichu, pošlu pro holiče.“
Během hodinového vystoupení
zahráli liverpoolští hoši ještě I
Saw Her Standing There, From
Me To You a nakonec I
Want To Hold Your Hand. (opět byl slyšet pouze jekot). Podobný počet diváků
zaznamenalo pak už jen (o pět let později) přistání amerických kosmonautů na
Měsíci. Nazítří televizní show sledovalo opět čtyřicet procent americké
populace a třetí – technicky nejvyvedenější – ještě o něco víc.
Washingtonské Coliseum, kde se konal první velký koncert
Beatles na americké půdě (mimochodem dojeli tam vlakem), prý normálně funguje
jako boxerský ring nebo basebalové hřiště. Kapela hrála na otáčivém jevišti,
diváci je tudíž viděli ze všech úhlů a svoji přízeň jim kromě nelidského řevu
dávali najevo i sprškami želé cukrátek, nejspíš „gumídků“. „Bylo to strašný,“
řekl tehdy georg, „jejich želé je strašně tvrdý.“ Večer po koncertu přijali
první a taky poslední pozvání na britské velvyslanectví. „Z těchhle blbostí se
jsme se vždycky snažili vyvlíknout,“ vzpomínal pak George. „Ale tentokrát nás lapili.
Byla tam spousta snobů, kterým se něco jako my hnusilo, ale chtěli nás vidět,
protože jsme byli bohatí a slavní.“
Dobytím Spojených států vypuklo to, čemu se říkalo „britská
invaze.“ Z Anglie však nebyl ten atak tak obří a masový, jak se tehdy říkalo.
Vedle The Beatles se tehdy v Americe prosadili především The Rolling
Stones (Not
Fade Away bylo 1. SP Rolling Stones v USA. Vyšel v říjnu 1964 a
skončil na 48. místě US hitparády, v Británii ovšem na 3. místě
hitparád-dy), o něco později i The Who ( My
Generation) a teprve na přelomu
šesté a sedmé dekády Led Zeppelin ( Communication
Breakdown). Což bylo asi všechno. Ale
především vliv Beatles na americkou rockovou a popovou scénu byl nezměrný – od
Boba Dylana (tam to bylo vzájemné) přes The Byrds ( Mr.
Tamburine Man verze z roku 1964), celou sanfranciskou hippie scénu,
začínající folkrock ... Vlastně kde kdo chtě nechtě napodoboval Beatles (Loving
Spoonful, Neil Young), snad kromě
Franka Zappy, který svoji
nepřízeň dával okázale najevo.
Už nikdy se nikomu
nic podobného nepovedlo: zatímco Britové vesměs s nadšením vítají
všechno zajímavé z Ameriky (vzpomeňme Nirvanu či Pearl Jam), druhá strana
je zdrženlivější. Sám jsem byl svědkem několika amerických výbuchů slavných
britských kapel (Oasis, Travis). The Beatles byli, jsou (asi i budou) jediní a
jedineční
a ti další
Pro pořádek je potřeba uvést, že
v patách šly další „zálohy“. Spojené státy „nájezdníky“ vítaly
s radostí, ať už to byli Peter and Gordon, The Animals, Manfred Mann, Petula Clark, Freddie and The
Dreamers, Wayne Fontana and The Mindbenders, Hermanʼs Hermits, Troggs, Kinks,
The Who či Donovan. Musíme zmínit také třeba The Them (a později jejich zpěváka
Van Morrison), The Yardbirds (ti zadělali na pozdější americký úspěch Led
Zeppelin – a samozřejmě The Rolling Stones, o nichž by se sice dalo říct, že
vozili dříví (tedy rhythmʼnʼblues) do lesa, ale to dříví vonělo trochu jiným
sexem než Presleyho rozkývané boky.
Jako elektronické samizdatové vydání připravil v roce
2015
Československý
přepisovatel™ a Prax63MusicArchiveS™
© by Vojtěch Lindaur, 2015
kapitola III.
NEKONEČNÁ woodstocká
ODYSEA
Měsíce a dny před woodstockým
festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce
sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového businessu,
ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být
vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní
agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.
Hlavní hrdinové jsou
čtyři. Žádnému z nich není koncem roku 1968 víc než dvacet šest let a
v té době všichni působí v New Yorku. Přesto jsou to nesmírně odlišné
typy.
John Roberts (26),
majitel továrny na drogistické
zboží a specialista na zubní pasty, viděl do té doby jediný koncert
v životě – a to byli Beach
Boys.
Joel Rosenman (24),
absolvoval práva na universitě v Yale a hrál na kytaru
v barových kapelách na Long Islandu. (Tihle dva se sešli na golfovém
hřišti už na podzim 1966 a chtěli napsat nějakou úžasnou televizní situační
komedii, která by začínala třeba tím, že někde v novinách vyjde inzerát:
„Mladý muž s neomezeným kapitálem hledá zajímavé a legální investiční a
obchodní projekty.“ Přesně tak to v březnu 1968 stálo ve Wall Street
Journal a v New York Times. Dostali dva tisíce odpovědí
s nejnemožnějšími návrhy.)
Artie Kornfeld (25)
coby vicepresident vydavatelské
firmy Capitol Records sice musel nosit sako, ale v kanceláři prý kouřil
hašiš. Byl vybrán, aby se přiblížil mladým rockovým kapelám, které začaly
prodávat miliony desek. Občas jim nabídl svou písničku.
Hippie
Michael Lang (24)
sice málokdy nosil boty, ale pod třásnitou vestou na holém těle
tlouklo chladné byznysmanské srdce. Po zpackaném festivalu v Miami
(1968) dělal manažera skupině The Train
a chtěl, aby podepsala kontrakt s firmou Capitol. (Ti dva si padli do oka
okamžitě. Lang se ke Kornfeldovi dokonce nastěhoval a společně spřádali plány.
Jeden z nich předpokládal zřídit nahrávací studio někde v klidu,
nejméně sto kilometrů od Manhattanu, třeba tam u městečka Woodstock, kde
v té době bydlel Bob Dylan a The Band, kam zajížděl Van Morrison, Jimi
Hendrix a Janis Joplin. A při té příležitosti by možná šlo udělat nějakou
výstavu nebo koncert, zkrátka něco avantgardního. A začali shánět finanční
prostředky. Pověsti praví, že si v té době přečetli inzerát o „mladém muži
s neomezeným kapitálem“ – ve skutečnosti je však na Robertse a Rosenmana
upozornil právník.)
„Čtyřka“ se poprvé sešla
v březnu 1969. Dva „jako hippie“ a dva jako „yuppies“se začali oťukávat.
Lang s Kornfeldem chtěli hlavně studio s velkolepou zaváděcí party,
Rosenman a Roberts přišli s idejí velkého rokového koncertu. Na třetí
schůzce se dohodli. Uspořádají největší rockʼnʼrollový koncert na světě pro
50 000 lidí. Nechali si zaregistrovat společnost Woodstock Ventures,
v níž měl každý z nich 25 procent.
Prvním úkolem bylo
nalézt místo, kde by se taková akce mohla uskutečnit. Jednu sobotu koncem
března přijeli do městečka Wallkill a za deset tisíc dolarů si najali 300 akrů
v místním „průmyslovém areálu“, „To místo nebylo nejlepší, nemělo
atmosféru, ale hlavně, že jsme měli alespoň něco,“ vzpomíná Roberts. Byly tam
perfektní přístupové cesty a veškeré zázemí (voda, elektřina). Nejvíc nešťastný
byl Lang: „Nenáviděl jsem Wallkill.“ Osud ho na poslední chvíli vyslyšel.
symboly, promo
a drama dramaturgie
Mezitím
se o festivalu – tehdy se ještě měl jmenovat „Výstava Vodnáře“ (Lang chtěl
nepochybně
kapitalizovat popularitu muzikálu Hair i s jeh odkazy na zvěrokruh) – pozvolna dozvídala i
veřejnost. Koncem dubna a začátkem května se začaly objevovat první inzeráty,
které měly kultivovaně navodit image celé akce. Nebyla řeč o stavění pódií či
prodeji lístků, festival byl prezentován jako „stav mysli, hnutí jedné
generace“.
V té době se
také zrodil slogan „Tři dny míru a lásky“, který měl vyjádřit
antimilitaristické
naladění mládeže a zároveň posloužit coby morální imperativ
pro možné násilí davu. Vylíhlo se také bílé ptáče, hnízdící na krku kytary.
„Stylizovaný pták je původně cat bird čili drozd“, vzpomíná výtvarník Arnold
Skolnick. „Nejdřív jsem ho usadil na flétnu, asi proto, že jsem poslouchal spíš
jazz, no a pak se uhnízdil na kytaře.“
Další rozměr získal festival
vyhlášením, že jde o „weekend na venkově“, tak to alespoň hlásily oficiální i
undergroundové rozhlasové stanice po celé Americe. A taky přidávaly jednu
podstatnou informaci, která se za pár měsíců projevila jako osudná. Totiž, že
lístky
bude možno koupit přímo na místě.
Co se prvotní dramaturgie
festivalu ve Woodstock týče, zde se pravdy už asi nikdy nedobereme. Každý ze
čtyř organizátorů si pamatuje „sběr účinkujících“ poněkud jinak. Víme, že
prvním „zabukovaným“ umělcem byla nepříliš známá filmařka Melanie Safka
(Melanie Anne Safka - Schekeryk narozená 3. února 1947), která měla
v té dob v rádiu hezkou písničku Beautiful
People (u nás ji nazpívala k nějakému festivalu – sic! -
Helena Vondráčková)
„Chcete hrát na největším
festivalu na světě?“ zeptal se jí po
telefonu Lang. „Sure,“ odpověděla. První počinek by byl, ale Woodstock Ventures
měli ambice sezvat největší a nejslavnější rockové kapely z celé Ameriky a
z Anglie. „Aby člověk s někým uzavřel kontrakt, musí mít důvěru. A
důvěru získá kontrakt, který už uzavřel,“ popisuje začarovaný kruh Rosenman. Počáteční
nedůvěru prolomili noví hrdinové nové generace – psychedelické kapely. První
podepsali Jefferson
Airplane (za $12 000, ačkoli obvykle dostávali za koncert sotva
polovinu). Následně přišli na řadu
Creedence Clearwater Revival a šťastnou
shodou okolností i The Who, kteří se pak stali jedněmi z hlavních hvězd
festivalu.
A poté se už podepisovalo jako na
drátku. Strop pro jedno vystoupení byl $15 000. Výjimku měl jen Jimi
Hendrix, který dostal $32 000. Jediným, koho se Langovi nepodařilo
přemluvit, byl Bob Dylan. Lang za ním jel ještě tři týdny před začátkem
festivalu, setkali se, ale nijak to nedopadlo a Lang dodnes neví, nebo nechce
říct proč.
Festival měl ozvučit majitel
obchodu s hudebními nástroji a aparaturami v Middletownu, čtyřiadvacetiletý Allan Markoff. Lang jeho jméno vybral náhodně
z inzerátu v časopisu. „Chtěli po mně, abych připravil aparaturu,
která by pojala prostor pro 50, možná 100 a možná 150 tisíc diváků. To jsou ale
cvoci, řekl jsem si, to tady ještě fakt nebylo. Pak jsem uviděl jejich kancelář
a všichni tam telefonovali, běhali a zařizovali. Tehdy mi došlo, že to je
doopravdy a že se to nejspíš povede,“ vzpomíná zvukař, který k Woodstock
přišel jak slepý k houslím.
zakázaný woodstock
a statečný max
Woodstock Ventures bylo také
jasné, že taková akce se musí nafilmovat, obzvlášť po úspěchu průkopnického
dokumentu z Monterey Pop Festivalu. Najali tehdy sedmadvacet-tiletého
Michaela Wadleighta, který měl pověst slušného kameramana a režiséra
nezávislých filmů. Na film sice v rozpočtu chyběly peníze, ale Wadleight
do toho šel a prvních padesát tisíc na materiál dal ze svého nebo si půjčil.
Těsně před festivalem se spojil ještě s Martinem Scorsese a nakonec film
natočili. „Woodstock, to jsou pro mne Centerburské povídky dnešních časů.
Poutníci se vydávají hledat svou zem. „Wadleight chtěl, aby film byl víc o hippie
než o hudbě na jevišti, chtěl natočit jejich příběh, jejich pocity
z vietnamské války.
Čím reálnějších rysů
festival dostával, tím víc se bouřili obyvatelé městečka Wallkill. Věděli o
hippies své, to je, že jsou to dlouhovlasé zrůdy, co fetují a dělají hromadný
sex. Vztahy pořadatelů a městského zastupitelstva se pořád zhoršovaly. 15.
července sekyra dopadla. Festival byl úředně zakázán proto, že typy přenosných
toalet, které se měly na festivalu používat, neodpovídaly bezpečnostním normám
města Wallkill. A bylo to. Místní burani se nechali ještě slyšet, že každého
hippie, který překročí hranice města, bez milosti zastřelí.
Do hry vstupuje sice zapomenutá,
ale pravděpodobně klíčová postava. Elliot Tiber, majitel hotelu El Monaco u
Bílého jezera poblíž městysu Bethel (3 900 obyvatel), jehož podnik moc
neprosperoval, a tak měl od bethelských úřadů povolení pořádat kulturní
akce pod názvem White Lake Music &
Art Festival. Byla to miniaturní lokální setkání tak pro 150 lidí a podle toho
vypadal i prostor. Ale o tom povolení nic neříkalo. Muselo to být 18. července,
kdy se Tiber poprvé setkal s Michaelem Langem. A ve stejný den Tiber
poprvé navrhl Woodstock Ventures, když jim ve Wallkill festival zakázali a
jeho pozemek je příliš
malý, proč nezkusí zavolat jeho kamarádovi Maxovi. Max Yasgure byl právník, ale
ve čtyřicátých letech si založil farmu. Dařilo se mu a během příštích
desetiletí se stal největším producentem mléka ze širokého okolí. 18. července
1969 si vykračoval po polích s dýmkou v ústech a
s hippiesovsky vyhlížejícím Langem
po boku. „Bylo to kouzelné,“ vzpomíná Lang. „Perfektní, pomalu se svažující
údolí s mírnou vyvýšeninou pro pódium. V pozadí jezero. Dohodli jsme
se přímo na poli.“ Yasgure dostal 75 000 dolarů a pak už nikdy nechtěl ani
čtvrťák, ačkoli ještě dlouho po festivalu od něj někteří nechtěli brát mléko.
Zemřel v roce 1973 na infarkt.
20. července 1969 všechny
rozhlasové stanice v Americe oznámily, že Apollo 11 přistálo v Moři
klidu a první člověk se prošel po Měsíci a že hippie festival Woodstock se bude
konat u městečka Bethel. Městským úřadům pořadatelé nahlásili počet návštěvníků
okolo padesáti tisíc. „To byla součást strategie,“ říká Lang, „už tehdy jsem
věděl, že může přijet až čtvrt milionu lidí, ale nechtěl jsem nikoho děsit.“
čekávání davů
Lang se ale přece jen obával. Jak
se taková masa lidí zachová v různých situacích? Napadla ho dobrá
myšlenka. Spojil se známou hippie komunou z Nového Mexika Hog Farm a
pozval je na festival, aby jaksi modelově předváděli mírové soužití, byli
v tom příkladem pro ostatní a nápomocni praktickou radou i skutkem. Šéf
komuny Hugh Romney, někdejší beatnik, který si změnil jméno na Wawy Gravy, se
pak stal jednou z nejvýraznějších mimouměleckých postav celého festivalu –
takový americký Magor Jirous.
Jinou partou, která měla ve
Woodstock „vyučovat“ způsob žití, byli Merry Pranksters Kena Keseyho, v té
době už zdomácněli kdesi na farmě v Kretonu. Asi čtyřicet z nich se
poskládalo do najatých školních autobusů a v okamžiku, kdy Neil Armstrong
udělal první gigantický krok na měsíčním povrchu, vyrazili do Woodstocku.
Dva týdny před
festivalem bylo v předprodejích prodáno 180 000 lístků. Na Maxově
pozemku to rozhodně nevypadalo na nějaký koncert. Spíš jako staveniště. Místní
železářství sice mělo mnohonásobný obrat, ale zmatek se zdál být hrozivý. Lang
v kožené vestě na nahém těle objížděl pozemek, organizoval, radil,
přesvědčoval, cigaretu z pusy nevyndal. 7. srpna došlo k zatěžkávací
zkoušce. Na pódiu vystoupila místní skupina
Quill
a divadelní soubor Earthlight. Pozvána byla i bethelská honorace, aby viděla,
jak vše funguje. Pravda, divadelníci úředníky trochu překvapili. Místo
Shakespeara předvedli hudební komedii
Sex
– na všechny přijde a na závěr provedli hromadný strip-teas, ale nějak se
to přešlo. Mezitím přijížděly do bethelského údolí další týmy organizátorů a
pomocníků. Wavy Gravy a dalších osmdesát pět hipíků z Hog Farm přiletěli
na kennedyho letiště do New Yorku. „Jsme
hippiesácká policie,“ prohlásil Gravy 11. srpna 1969.
V úterý kolem druhé hodiny
ranní se místní opozice pokusila ještě o poslední akci. Mínila vytvořit živé
barikády na silnici 17B. Když se první protestující dostavili na místo,
spatřili v dálce podivného světelného hada valícího se v pěti
proudech. Raději odešli. První návštěvníci nejslavnějšího festivalu na světě
začali přijíždět.
Bylo teprve jedenáct dopoledne,
do začátku festivalu chybělo víc než 24 hodin a vedlejší silnice 17B byla úplně
ucpaná až na hlavní sedmnáctku. Kolona jen nepatrně popojíždějících vozů se
táhla asi deset mil.
Ale ve čtvrtek odpoledne byl
Woodstock ještě idylickou komunou asi o pětadvaceti tisících lidí. Farmáři
z Hog vystavěli polní kuchyně, kolem si hrály děti, Wavy Gravy vybíral
alespoň trochu odpovědné jedince a dělal z nich bezpečnostní hlídky.
den jedna
Nad bethelským údolím se
v pátek 15. srpna ráno táhl ten známý odér, směs hašiše, nejrůznějších
jídel, spáleného dřeva, indických tyčinek a lidských těl a jejich exkrementů.
Michael Lang se probudil
a s hrůzou si uvědomil, že při vší organizaci zapomněli na jedno: na
turnikety u vstupních bran. Tak se stalo, že u bran woodstockého festivalu si
koupil lístek v ceně osmnáct dolarů na všechny tři dny jen ten, kdo chtěl
mít památku. Jinak to nebylo potřeba. Za „free“ koncert, tedy zadarmo, začali
Woodstock prohlašovat radikální hippies zvaní yippies (Youth International
Party), politicky levicově vyostřená část americké mládeže vedená Abbiem
Hoffmanem a Jerrym Rubinem. Na Yasgurovu farmu dorazily tři autobusy plné
policistů. Po vzájemném vyjedná-
vání se obrátily a vrátily se do New Yorku.
Mezitím už nebyly ucpané jenom vedlejší silnice, stojící kolony aut
znemožňovaly jakýkoli pohyb nebo usměrnění provozu. Lidé nechávali stát vozy
upros-třed silnice a vydávali se na několik mil dlouhou cestu do údolí. Už bylo
jedno, kdo měl či neměl lístek. V pátek odpoledne mohlo být
v bethelským údolí okolo dvě stě tisíc lidí. Pranksteři a Wavy Gravy
začali vyjednávat s pořadateli o stržení ochranného pletiva. Nedalo se
dělat nic jiného. Dráty byly najed-nou dole, zašlapány v bahně. Lang
dodnes tvrdí, že to nebyl on, kdo rozhodl o „otevřeném“ koncertu.
Pořadatelé a dramaturgie
festivalu předpokládali, že první den bude laděný spíše folkově. Hvězdou večera
byla Joan
Baez, vy-stoupit měli Tim
Hardin, Arlo Guthrie, Sweetwater, The
Incredible String Band, Ravi Shan-kar, Melanie, Bert Sommer a jediná
rocková kapela dne, Sly & The Family Stone. Program měl začít ve čtyři
odpoledne, ale helikoptéry přivážející umělce z Holiday Inn měly zpoždění.
Lang měl dvě možnosti – úplně sjetý Tim Hardin se sotva držel na nohou, naopak
připravený byl Richie
Havens, který však původně hrát vůbec neměl.
A tak 15. srpna 1969 v pět
hodin a sedm minut odpoledne odstartoval Richie Heavens s vypůjčenou
kytarou nejslavnější festival všech dob.
den jedna (2. část)
Richie Havens hrál skoro tři
hodiny, jelikož žádný další účinkující prostě nebyl k dispozici. Jeden
z pořadatelů, Emcee Chip Monk neboli „Veverka“, odchytil v zákulisí
Country Joe McDonalda, vrazil mu do ruky akustickou kytaru a vyhnal ho na pódium.
Donaldův krátký set proslavila především píseň I
Feel-like-Iʼm Fixinʼ To Die Rag, protestsong o válce ve Vietnamu
s ještě slavnějším sborovým zpěvem ohromného davu. Podobně narychlo se na
pódium dostal i John
Sebastian, šéf Lovinʼ Spoonful, kterého na festival dokonce ani nikdo
nepozval. Byl prý velmi
„zpsychedelizován“
než aby odmítl a jeho láskyplný proslov „Jen se navzájem hezky milujte a až
půjdete domů, hoďte odpadky do popelnice,“ který byl spíš parodií než čím
jiným, publiku přijalo velmi vřele.
Další zpívala Melanie,
které ovšem nikdo nedal propustku na pódium, a tak se ještě pár vteřin před
vystoupením musela
prokazovat řidičákem. Sly & The Family Stone nažhavili
dav vpravdě prorockými funkovými rytmy kombinovanými s psychedelicky
tvrdou kytarou a jejich
I
Wanna Take You Higher se stalo téměř mottem celého festivalu. Okolo půlnoci
nastoupil
Ravi
Shankar, ovace si svým andělským hlasem vysloužil
Bert
Sommer. A když pak Joan Baez kolem třetí hodiny ráno končila své velmi
politicky laděné vystoupení písničkou
We
Shall Over Come, bylo zřejmé, že první koncertní den vyšel. To stvrdil
blesk a pak hrom. Pak se protrhlo nebe a déšť během několika minut
proměnil festival v jeden velký přelidněný močál a bahenní lázně.
den dva
Když denní světlo
ozářilo v sobotu ráno údolí, bylo v něm jako po potopě světa. Bahno
bylo dvacet centimetrů hluboké – vyčnívaly z něj tisíce spacích pytlů,
odpadků a zničených stanů. Po svazích přejíž-děly traktory a hrnuly před sebou
masu zbytků. Sedmnáctiletá kluk z Jersey Raymond Mizak spal celý schovaný
ve spacím pytli, když přes něj přejel pomalu jeden z traktorů. Než
přiletěla helikoptéra, byl mrtev.
Pořadatelé se rozhodli, že musí
dav zabavit především hudbou. Ačkoli sobotní koncert měl začít až v sedm
hodin večer a pokračovat přes půlnoc, rozhodli se začít už v poledne a
každý z vystupujících měl k dispozici dvojnásobný čas. Na programu
byl syrový, především sanfranciský rockʼnʼroll v podání Jefferson
Airplane, Creedence
Clearwater Revival, Janis
Joplin, Grateful Dead, Canned
Head, Mountain
a Santana.
A také britští The
Who. Na louce před pódiem vegetovalo čtvrt milionu lidí.
Koncert nedopadl ani špatně, ani
dobře. Někteří z účinkujících přecenili sví schopnosti a vystoupení se jim
prostě nepovedlo (Janis Joplin, Grateful
Dead), byli nervózní z takového davu a většinou příliš sjetí. Ani
podmínky na pódiu nebyly příliš regulérní. Jerry Garcia vzpomínal na Woodstock
s hořkostí: „Stáli jsme po kotníky ve vodě a pořád jsme sledovali, odkud
začne jiskřit elektřina. Na prstech jsme od mokrých strun pořád cítili
elektrizující chvění.“ Naopak The Who předvedli skvělé segmenty ze své čerstvě
vydané rockové opery Tommy.
Během
jejich setu došlo ke kolizi
mezi Abbiem Hoffmanem, který chtěl mermomocí cosi říct do mikrofonu, a kytaristou
Peterem Townshendem, který Hoffmana neznal nebo nepoznal a v domnění, že
je to další z ometáků na pódiu, ho praštil kytarou do hlavy. Hoffman se
sebral a prý z Woodstocku odjel. Fantastický koncert odehrála skupina
Santana. Dravé latinskoamerické rytmy rozehřívaly zkřehlé publikum a to tak i
v bahně vtančilo do časných nedělních hodin. První sluneční paprsky
slyšely Grace Slick z Jefferson Airplane, jak v Bílém králíkovi (White
Rabbit) zpívá: „Po jedné pilulce jsi větší / Po jiné se zmenšíš. Rozpínej
svou mysl, Feed Your Head.“ Což to ještě šlo?
den tři
Recept na snídani pro čtyři sta tisíc lidí
podle Wavy Gravyho: „Musíme krmit jeden druhého.“
(Wavy
Gravy - Breakfast In Bed For 400.000). Lidé z Hog Farm vyvářeli zvláštní druh
zeleninového guláše z rozvařeného ovsa s oříšky a vmíchanou
zeleninou. Gravy velel tisícům dobrovolníků, všem rozdával červené pásky přes
rukávy a to se zase stali středobodem hladem i žízní mučeného davu.
V neděli odhadovaly policejní složky počet návštěvníků na 450 000.
Jiní podle leteckých snímků usuzují pouze na 150 000 a Bert Feldman,
historik městečka Bethel, říká, že i s lidmi před branami bylo ve
Woodstocku 700 000.
Kolem poledního na Bethel
zasvítilo slunko, nastaly ranní koupele v nedalekém jezeru, i atmosféra se
po bahnité sobotě částečně prozářila – a nedělní program mohl začít. The Band,
Joe Cocker, Crosby, Stills & Nash, Ten Years After, Johnny Winter a Jimi
Hendrix. Pozvaní byli zprvu i premetaloví proroci Iron Butterfly, ale
z různých důvodů se nedostali na letiště včas. Helikoptéry začaly přivážet
první účinkující. Konečně se objevil i Jimmi Hendrix, a ačkoli hrál až
poslední, bylo na něm znát, že si festivalovou atmosféru vychutnává.
Bezprostřední i politicky naladěný byl David Prosby.
CS&N hráli skvěle a jejich
píseň Wooden
Ships jako by kolorovala atmosféru festivalu: „Když se na mne usměješ /
Rozumín ti / protože všichni mluvíme stejnou řečí.“ Publikum uchvátil také Joe
Cocker, hlavně sou dramatickou verzí beatlovské písničky With
A Little Help From My Friends. Výbušný a bleskurychlý kytarista Alvin Lee
z Ten Years After předvedl klasické koncertní číslo Iʼm
Coming Home. Co se v těch chvílích dělo v publiku, ví přesně
málokdo. Jediné, čeho tehdy bylo doopravdy dost, byly drogy. „Meskalin jen za
dolar,“ ozývalo se ze všech stran. Většina lidí prožívala dobré nebo špatné
tripy, všichni kouřili hašiš a nebýt Wavyho dobrovolníků, asi by na ta
dobrodružství dojelo mnohem víc lidí.
a pak
bylo pondělí Devět hodin ráno, čas pro Jimiho Hendrix a pro
Star
Spangled Banner, takto americkou hymnu. Bylo po boji. Bylo po největším
večírku v historii hudby.
Artie Kornfeld přišel do banky
ještě celý od bláta. Byla to katastrofa. Rozpočet byl značně překročen.
K 18. srpnu 1969 přišel tenhle svátek americké alternativní kultury na 2,4
milionu amerických dolarů. Z prodeje lístků se vytěžilo pouhých 1,1
milionu dolarů. ( Šest týdnů po festivalu Rosenman a Roberts odkupují od Langa
a Kornfeld jejich podíly za třicet tisíc.)
Jimi Hendrix si hned po festivalu
na kus papíru napsal: „Pět set tisíc pozdravů přezářilo dějiny a bláto. Omývali
jsme se a opíjeli božskými slzami radosti. Pro tentokrát... pravda nikomu
nezůstala tajemstvím.“
Woodstocký festival vkráčel do
dějin. Čistý i špinavý, špinavý i čistý.
Honoráře
( www.youtube.com/watch?v=pB1pV8zRVaw
)
... a zbytek si najdete na YouTube.... tam je téměř všechno
... bavte se . . . .
kapitola IV.
deklarace hippie generace
Monterey festival 1967
„Jak si budujeme své představy,“ zanaříkal Pilón.
„Jak nás ovládnou naše sny.“
(John Steinbeck: Pláň Tortilla)
Když jsem podruhé v životě jel z Los Angeles do
San Francisca po legendární silničce – jedničce, zastavili jsme v mýty
opředeném beatnickém ráji Big Sur. Pán Bůh prý tohle místo tvořil úplně
naposled a tak si na něm dal záležet. Požil jsem a dělicí čára mezi šedavým
nebem a pacifickým oceánem se začala ztrácet. Típl jsem cigáro a vrátil se do
reality. S tlustým černošským kytaristou Davidem jsem znovu usedl do
kradeného dřevěného auta typu Lincoln a vyrazili jsme směr Monterey.
O charakteru třicetitisícového kalifornského městysu měl
jsem jen chabé povědomí nabyté ze
Steinbeckových románů Pláň Tortilla a Na plechárně: předměstský kolorit konzerváren, skládek, laboratoří,
obchůdků a nočních podniků byl přitažlivý a historky Macka a jeho přátel hodné
následování. Ostatně Steinbeckovy postavičky, ta věčně ovíněná toulavá koťata,
jako by byla předobrazem hippiesáckého
národa, který v síle dvou set tisíc chlapců a dívek vtrhl do poklidného
městečka před sedmačtyřiceti lety a Monterey
proslavil. Už tím mi bylo dopředu sympatické.
Před málem čtyřmi staletími zde
dobyvatel Sebastian Vizcanio prohlásil území Alta California državou
španělského krále a Monterey se stalo „hlavním městem“ Kalifornie, o dalších
pár dekád se sem začali stahovat dobrodruzi z celého světa horečnatě
pátrající po zlatonosných nalezištích: Gold Rush! Zdobná architektura slunkem vybílených
kamenných budov staré části města s typickými dřevěnými balkóny tuto španělsko-mexicko-indiánsko-irskou
a bůhvíjakou mesaliancí půvabně dokládá dodnes.
CHYSTALA
SE PRVNÍ ROCKʼNʼROLLOVÁ REVOLUCE
A MONTEREY BYLO OSUDEM VYVOLENO PŘEDVÉST
„LÉTO LÁSKY“ CELÉMU SVĚTU.
││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││││
Jenže já nejel do Monterey
okukovat fasády. Jen jsem se nasytil přímořského vzduchu i pachu z legendární
rybářské promenády Fishermanʼs Warf, pokochal pohledem na skromná příbytek
generála Hermana z časů Občanské války či dům, v němž Robert Louis
Stevenson napsal svůj Poklad na ostrově
a poručil jsem zastavit na třídě monterey County Fairgrounds. Vešel jsem do
areálu Horseshow Arena, na pohled poměrně obyčejného a nudného sportoviště: dostihová
dráha, baseballové hříště a taky auditorium, kde se před čtyřiceti lety
během tří červnových dnů změnily zákony
hudby.
„Nikdy se nezmění zákony hudby, aniž by tím nebyly otřeseny
nejdůležitější zákony státu.“ Platón
Spočinul jsem na jakési lavičce. Možná
právě na té, kde seděla (a při vystoupení The
Who radostně poskakovala) Janis
Joplin, prohlédl uličku mezi sedadly, jíž nonšalantně v afghánském
kožichu procházel rolling stone Brian
Jones, dej mu pánbůh nebe. Prvotřídní hudba však přišla do Monterey ještě o
deset let dřív. Což s legendárním Monterey Pop Festivalem (16. – 18.
června 1967) jaksi nepřímo souvisí. V roce 1957 jsem se klubal na světa se
mnou taky historicky první ročník Monterey Jazz Festivalu, který si vysnil
jistý Jimmy Lyons. Uvědomíme-li si, že v té době byly festivaly pod širým
nebem ještě považovány za nepřístojné srocování davů (ostatně u nás byly tak
brány ještě o třicet let později: za všechny Pezinok 1976!), měl ten hoch
štěstí. Důstojné publikum zdvořile sedělo na lavičkách a bez dechu naslouchalo Dave Brubeckovi, Louisi Armstrongovi, Harrymu Jakešovi či Billie Holiday. Jedinou výstředností tehdy byl ovace ve stoje.
Během dalších let se na jazzovém festivalu v Monterey objevovali ti nej –
nej a stvrzovali vyjímečného ducha místa, génius loci: Miles Davis, McCoy Tyner,
Ella Fitzgerald, Etta James či Charles Lloyd byli ozdobami nejvlivnějšího jazzového festivalu na
Západním pobřeží.
Také ročník 1966 byl prý
znamenitý. Kromě jazzu však už také poletovaly vzduchem ideje a nálady ze
sanfranciského sousedství, přesněji zvuky hippiesácká komunity z proslulé
čtvrti Ashbury Haight, kde se chystala první rock & rollová revoluce a
Monterey a Monterey bylo osudem vyvoleno
předvést „Léto lásky“ celému světu. Úhlavní
idea tehdy napadla jistého Alana Pariser: když tu může být mezinárodní jazzová
festival, proč ne pop? Mějme prosím na paměti, že slovo „pop“ tehdy rozhodně
nemělo žádný hanlivý přídech. Kapely (zejména ty sanfranciské, revoluční)
vystoupí zdarma a výtěžek půjde na charitu. Idea jistě ušlechtilá. Jediný
ročník Monterey Pop Festivalu znamenal však mnohem víc: jednou provždy změnil
podobu populární hudby.
Seděl jsem na lavici, kde možná
klimbala Nico, okolo prošel naštvaný
Jim Morrison a mně se před očima
začal odvíjet film, stejně dobrý jako osmdesátiminutová celuloidová dokument D.
A. Pennebaker, díky kterému si dnes můžeme ty tři důležité dny znovu přehrát.
„To poslední, co by si obyvatelé Monterey přáli, bylo, aby se
v jejich městečku usadily na tři dny
desetitisíce vyhastrošených vlasatců – hippies.“
(Eric Burdon, zpěvák britských Animals)
Tohle pozdvižení mělo na svědomí
jen pár lidí: producent Lou Adler, John Philips, tedy zpěvák The Mamas And
Papas, a taky Derek Taylor, tiskový mluvčí The Beatles, kteří jen pár dní před
festivalem (1. 5. 1967) vydali svého Seržanta Řízňáka ..................................................................... .....
Jako elektronické samizdatové vydání připravil v roce
2015
Československý
přepisovatel™ a Prax63MusicArchiveS™
V roce 2023 se opovážil znovu publikovat Prax70
© by Vojtěch Lindaur, 2015
