Vztah
režimu k punku na přelomu 70. a 80. let (první polovina 80. let)
© by Petr Hrabalik
Punkáč a komunističtí policajti
Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v
punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich
u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci
undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a
s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka
rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce), zaměřil se na
tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík,
potažmo Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely
zprostředkovávala.
Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy,
provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v
rámci možností i svobodně - což pro Moc pochopitelně představovalo jisté
ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v
těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí.
Manažér teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká,
že jeho F.P.B. byli
zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako "slušní
hoši".
Situace se prudce změnila až nástupem nové vlny
(1981-82), která dopomohla punk výrazněji zviditelnit. Zrodil se pražský klub
Na Chmelnici, najednou se objevily soubory se směšnými názvy jako Jasná
Páka, Dvouletá
Fáma, ze zimního spánku se k životu probral doposud jazz rockový, po
nabrání druhého dechu však jasně novovlnný Pražský
výběr. Hudebníci začali vystupovat v podivných úborech, líčit se, hrát
jednodušší a přímočařejší hudbu. Texty spadly z nadoblačných básnických metafor
"vrbovského" typu do zemitých, krátkých a výstižných sloganů, které
dýchaly ulicí, sídlištěm a generačním protestem. A byly velmi, velmi humorné.
Jak napsal Vlček: „…Všichni pociťovali, že ve společnosti, která je bez
smyslu pro humor a bez schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, je smíchová
forma a parodie tím nejlepším způsobem, který by jí pomohl k nápravě.“ Punk
se v této konstelaci začal cítit jako ryba ve vodě.
Jenomže to už opět zapracovala všudypřítomná a
vševidoucí Moc ("Big brother´s watching you") a na pevném
"chrbátu" proslulé Trojanovské listiny zakázaných kapel, zahájila
tažení proti nové vlně a punku, se záměrem kapely obou těchto žánrů
zlikvidovat. Článek "Nová vlna se starým obsahem", který vyšel v
bolševickém plátku Tribuna v březnu 1983, a následný rok útoků proti rockové
hudbě vůbec, sice symbolicky ukončil trvání prvního období punku u nás, ale v
žádném případě tento styl neodstranil. Punk dýchal v nejhlubším podzemí (kam
beztak patřil) a jen čekal až si jeho první tuzemská generace odbude nutné zlo
v podobě základní vojenské služby. Po určitém přeskupení sil udeřil ve druhé
polovině osmdesátých let podruhé a s daleko větší intenzitou.
"Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit
úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky
upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou
konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem
jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale
především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých
metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili
ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde
má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a
normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro
režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné," napsal o českém punku
80. let publicista F.F. ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než
souhlasit.
Příčiny
rozmachu punku (druhá polovina 80. let)
Léta
1985-6 obecně znamenala v českém punku určité přeskupování sil a personální
obměny. První punková generace z 1. pol. 80. let se nacházela v období, kdy
její členové nastupovali na vojnu (mnozí z nich raději dobrovolně do
psychiatrické léčebny), do různých škol, odcházeli do emigrace, takže tyto roky
jsou ve znamení určitého zmatku, konce některých kapel, u jiných zase jejich
začátků. Mnohé skupiny třeba i přežily, ale s totálně odlišným obsazením.
Situace začala poněkud krystalizovat v roce 1987, takže zde můžeme hovořit o
období tzv. druhé vlny českého punku.
Jestliže
první vlna z let 1980-84 zanechala nesmazatelné otisky v tuzemské rockové
historii tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie
G, F.P.B., Kečup, A 64 a
dalších, význam této druhé vlny spočíval spíše v rozmachu punkového hnutí
jako takového. Zatímco první vlna měla svých pár kapel, které však hrály pro
různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo příliš mnoho, po roce 1986
se situace hodně změnila. Vedle starých punkových matadorů, přeživších temné
roky (i když po velkých potížích - [artist:ID=2954|text=FPB], Visací
zámek), se v tuzemsku vyrojilo velké množství punkových kapel a jejich
příznivců.
Bylo to
způsobeno několika příčinami:
a) Styl
ale také móda punku zasáhly teenagerské publikum v té nejlepší konstelaci –
tzn. ve správný čas a ve správné době. V roce 1987 patnácti až devatenáctiletý
kluk vyjádřil svoje nasrání a vztek z prostředí, ve kterém žil, spíše pomocí
vyřvání se v rychlé punkové kapele nežli kompletováním depresí a smutků v
nějakém ponurém pomalém androši. Takže tak trošku generační záležitost.
b) S tím
také souvisí stará známá snaha o odlišení se od ostatních – než chodit jako
máničky, které si svůj vizuální protest odbyly hlavně v sedmdesátých a na
začátku osmdesátých let (proto nosit dlouhé vlasy už vlastně byla „profláklá“
záležitost), raději vypadat jako naprostý šílenec, zplozenec jiného světa –
tzn. nahonit číro, obléknout roztrhanou koženou bundu s desítkami punkových
„placek“ nebo nápisů a křiklavě obarvené kalhoty. Nohy vsunout do vysokých
vojenských bot. Ochrana před okolním světem pomocí navenek odpudivého až
hororového zevnějšku funguje – známe to z přírody.
c) Ze
Západu se sem snadněji dostávaly nahrávky punkových kapel (ale vzpomeňme třeba
i na Polské kulturní středisko – bylo lze tam zakoupit desku Dead
Kennedy´s a také polské punkárny). Navíc tento již poněkud archaický
styl oživila spousta nových hardcoreových kapel, které do něj přinesly větší
agresivitu a nové hudební postupy.
d) Punk
dostával znovu relativně více prostoru v psaných médiích. Naposled se o něm
takto hojně psalo (pochopitelně negativně) v kampani proti nové vlně během roku
1983. Pak jakoby tři roky vůbec neexistoval. V následujícím období zdánlivého
uvolňování se objevily články např. o HNF, Visacím
zámku, či Šanovu
1 i v nejčtenějším deníku Mladá fronta. Občas se o punku zmiňovaly
samozřejmě hudební časopisy Melodie a Gramorevue, někdy i Mladý svět. Navíc se
začaly množit i samizdatové punk-undergroundové fanziny, které byly šířeny
pomocí kamarádů a známých po hospodách a na neoficiálních hudebních koncertech.
Rozdělení
tuzemské punkové scény (druhá polovina 80. let)
Fronta na punkový parník
S mohutným nástupem punku a sílícím počtem jeho
příznivců se začala profilovat i určitá diferenciace v rámci hnutí. Bylo zde
vidět klasické punkáče, vyznávající „styl 77“ (vzory Sex
Pistols, Clash, UK
Subs), již dříve popsané „číraře“ (vzory Exploited),
a také poněkud méně vzhledově ortodoxní příznivce hard core - nepříliš
melodické ale divočejší a rychlejší formy punku (vzory Dead
Kennedy´s, Black
Flag, Agnostic
Front, Suicidal
Tendencies). Dále bylo možné narazit na šátky se zdobící vlasaté hardcore-metalisty (vzory Slayer, Voivod, Sepultura),
balancující na hraně metalu a punku.
A také šlo potkat do tmavého oblékané, ponuře se
tvářící gotiky, občas s černě namalovanými rty a očními víčky (vzory Joy
Division, Siouxie
And The Banshees, The
Cure, Birthday
Party), či elektronikou zasažené a vždy v černém chodící tzv. „depešáky“ (vzory Depeche
Mode, Duran
Duran) – ovšem zejména na druhou jmenovanou subskupinu se pankáči dívali s
pohrdáním. A v úplném konci 80. let se objevili i reprezentanti nejagresivnější
mutace punku - první skinheadi (vzory Sham
69, Cockney
Rejects - soubor, který použil poprvé výraz oi!, později Skrewdriver
a ).
Dále - jestliže v první polovině 80. let byly akce,
na nichž hrály jenom punkové soubory, spíše naprostou výjimkou (např. Stará
Lysá, 1. Punk parník), v druhé polovině dekády jich značně přibylo, což
zapříčiňovalo i zvýšenou pozornost ze strany represivních orgánů bolševického
režimu. V knize Kytary a řev píše publicista F. F.: „Prostý fakt, že
k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to
skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například
k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či
luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál prakticky všude a
většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.“ A dále: „To,
že se (punkové) neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí
různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv
nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní,
oficiálně neorganizované a nekontrolovatelné aktivity, byly nakonec nejčastější
represí proti tomuto stylu.“ Zde je ovšem nutné podotknout, že i v tomto
období bylo přece jen mnohem obvyklejší, když se punkové koncerty odehrávaly v
rámci undergroundových akcí, které pořádaly „zasloužilé“ máničky, vyšlé spíše z
prostředí „plastikovského“ než z punkového.
Nicméně nápor punku na konci druhé poloviny dekády
donutil některé prozíravější kulturní pracovníky, aby něco málo koncertů
takříkajíc posvětili, tzn. pomohli jim získat statut jakési „oficiálnosti“;
jmenujme třeba samostatný blok Rockfestu 1988, nazvaný „tvrdé jádro“, punk akci
v pražském hotelu Tichý, či největší punk-hardcore festival, který se u nás za
bolševického režimu podařilo uspořádat – tzv. „Punkeden“, jenž na pražském
Žofíně v říjnu 1989 navštívilo snad dva a půl, podle některých odhadů až tři
tisíce návštěvníků. Velkou roli v propagaci punku sehrály i pražské kluby –
nejvíce asi Junior klub Na Chmelnici, pak Opatov, Jahodnice, v úplném konci
dekády ještě strahovský Klub 007. Mimo Prahu se pogovalo hlavně v brněnské
Křenové a ostravském Žaláku, v Bratislavě to byly Muko klub Družba a Lamač.
Punk se koncem 80. let stal pro určitou část
teenagerské komunity oblíbeným rockovým životním stylem. Hlavně pro
frustrovanou a deprimovanou mládež z měst byl přijatelný dík své
svobodomyslnosti, nezávislosti, sklonem k anarchii a odmítání hmotných či
materiálních statků. Byl prostě programem lidí, žijících na okraji společnosti
a je jedno jestli je na tento okraj ona společnost vytlačila sama, anebo se na
něj dostali díky vlastnímu přesvědčení žít mimo ni. Navíc zásadní rockovou
myšlenku – být za každé situace rebelem – splňoval punk naprosto dokonale; jeho
rebelství bylo vizuálně snadněji proklamativní, a i jeho syrová „neumětelská“
hudba nebyla nic než čirou provokací.
A tak se rozšiřoval i do oblastí, kam by v první
polovině 80. let normálně nemohl infiltrovat - tzn. směrem z velkých městských
aglomerací na venkov. Z:
- Prahy (Visací
Zámek, Plexis, Tři
sestry, SPS, V3S, Michael´s
Uncle, P.S., Kritická
situace),
- Brna (Zeměžluč, Vzor
60, Insania, Skimmed, S.R.K.),
- Plzně (Znouzectnost, O.P.M., Kudy
kam, Požár
mlýna),
- průmyslových oblastí teplicka (F.P.B., Šanov
1, Divize
T, Už
jsme doma, Do
řady!),
- kladenska (Fabrika),
- severní Moravy (Klec, IQ:60, Radegast, Masomlejn, Brachyblast)
kupříkladu do zemědělských oblastí:
- Českomoravské vysočiny (HNF, Našrot),
- Hané (Alexej
P.),
- konzervativních jižních Čech (Novodur – Telex, Zelení
kanibalové, Třetí
doba),
- poklidných středoměstských celků na úpatí Brd
(Franta
Mast, E!E),
- anebo třeba do podhůří Krušných hor (sokolovsko
- Svobodný
slovo, Stres, Šišatý
kolo)
- či městeček Východolabské tabule (Kmitací
Adaptér neboli N.V.U.),
- Orlických hor (Nátěrová
hmota).
Své první pankáče zaznamenaly v tomto druhém období
i maloměsta a vesnice, tedy teritoria doposud patřící typické venkovské
mládežnické subkultuře – vlasatým, odžínovaným účastníkům hard rockových a
heavymetalových tanečních zábav.
Samizdaty
a nahrávky (druhá polovina 80. let)
Fanzin Attack, 1988
Androši měli svoje Vokno, Revolver Revue a
podobné samizdaty, které se začaly objevovat začátkem 80. let. Ty se sice v
určitých pasážích a článcích věnovaly hudbě – ponejvíce alternativní a to jak
domácí tak zahraniční, ale jejich hlavní gró tvořily filosofické, politické,
literární a kritické stati a dával se také prostor zakázaným nebo začínajícím
prozaikům a poetům.
Čistě hudební samizdaty vlastně začaly až s nástupem
punku a hardcore ve druhé polovině 80. let. Kupříkladu na přerovského
Pavla Komínka (Mašurkovské podzemné) navázal Rosťa „Osel“ Bezděk z nedalekého
Lipníka nad Bečvou třemi čísly asi nejkvalitnějšího předrevolučního
fanzinu Oslí uši, jenž se věnoval punku a hardcore (kvalitní grafika i
informace o zahraniční scéně). V tomto ohledu byl aktivní i brněnský Šot Luboše
Vlacha, který se po počátečním zhlédnutí se v anglo-americké alternativě (Nick
Cave, Patti
Smith, Iggy
Pop) začal měnit v čistě punkový a hácéčkový fanzin. Kvalitním punkovým
zinem byl i plzeňsko-pražský Attack, jehož otci-zakladateli se stali
Václav Žufan a Pepino Maraczi. Bratři Aleš a Jaroslav Ježkové pak v Olomouci
začali vydávat punkový časák s příznačným názvem Sračka. Vůbec prvním
punkovým zinem je však Punkmaglajz, který už v roce 1985 začali vydávat
lidé z jihlavské punkové úderky HNF (Petr „Biafra“ Štěpán a spol.). V
Bratislavě z okruhu kapely Zóna A (Peter „Koňýk“ Schredl) vyšel
strojopisný In Flagranti, věnovaný ovšem hlavně punku „styl 77“.
Dalšími lokálními samizdaty byly třeba
karlovarská Struna a její cihla, která se věnovala heavy metalu a
punku, Independent Information z Jeseníku, jež přinášel recenze,
žebříčky s novinkami zahraniční nezávislé scény a diskografie. Pak zde byl také
pražský zin Za dvě piva, který se zaměřoval na informace z oblasti nové
vlny (Cure, U2),
reggae, rapu a hip hopu, nelze opomenout ani Hadr (Havířovský
drbník).
I šíření nahrávek probíhalo trošku jiným způsobem
než u androšských mániček. Jestliže v undergroundu se pohybovali lidé typu
Petra Cibulky nebo O. Šímy, kteří vybaveni kotoučovými magnetofony
většinou stáčeli živé koncerty a postupovali je dál ať už zadarmo nebo za menší
finanční obnos, u punkerů se stala hlavním médiem kazeta. Punkové si svoje
nahrávky natáčeli sami a sami je dávali do distribuce a to většinou na
androšských akcích, kde hrávaly punkové a HC skupiny – vše fungovalo na bázi
výměnného obchodu. O nahrávkách se různě dozvídalo šeptandou, ale existovala i
síť HC-punk fanzinů, které obsahovaly recenze koncertů, demáčů a další
informace. Z nahrávek skupin stylu, pak největší fandové a nadšenci sestavovali
tzv. samplery – výběrové kazety, které (podle jejich dramaturgického vidění)
představovaly to nejlepší z Čs. punku a hardcore. Uveďme např. samplery
„Razie“, „Bohemia Punk Vol. 1“, „Nepříčet“ či „Co bylo za zdí“ nebo „Stále
stejné oběti“.
Vztah
punku k jiným subkulturám (druhá polovina 80. let)
Punks a máničky, 1988
Stalo se také samozřejmostí, že přestože měly obě
složky bolševické policie – „veřejná bezpečnost“ a StB – v třeskutých letech
1988-89 dost starostí s různými protirežimními aktivitami (tzn. demonstracemi,
peticemi, či vznikem nových občanských iniciativ – týkalo se hlavně Prahy),
vždy si našly čas zasáhnout na nějakém podzemním rockovém koncertě. Takže jak
generačně starší undergroundové máničky, tak i punkeři, dostávali kapky v
podobě perlustrací, pokut, různých předvolání k výslechům, kriminálů i
doporučením k pobytu na psychiatrii, prakticky až do listopadu 1989. Tento
kolektivní „stav ohrožení“, vyplývající z odlišného životního stylu než ostatní
„zbytková“ a konzumní společnost, byl asi jedinou věcí, co obě subkultury
(underground a punk) spojovalo, ale na druhé straně byl natolik silný a vize
společného nepřítele tak zřetelná a nepochybná, že máničky i punkeři spolu
dokázali docela dost dobře vycházet. Proto také punkové kapely hrávaly často na
androšských podzemních akcích, a na punkových koncertech bylo zase vidět mnoho
vlasatých undergrounďáků.
Stejné osudy měli členové obou subskupin i ve svém
vyhýbání se dvouleté vojenské službě, jakožto základnímu zlu, útočícímu na
mladého, svobodně uvažujícího člověka té doby. Takže většinou zde převládala
snaha získat tzv. „papíry na hlavu“, což znamenalo jediné - dostat od
psychiatra potvrzení „neschopen vojenské služby“ a mít tak nárok na tzv.
„modrou knížku“. Sice to zahrnovalo občasný pobyt v psychiatrických léčebnách,
ale to vůbec nevadilo. Dva roky vojny, ono nejprostší „zákonné“ omezení
svobody, se stalo pro Moc tím nejúčinnějším nástrojem ke zpacifikování všech
volnomyšlenkářů a rebelů, neboť vytvářelo hodně prostoru k tomu, vytvořit z
nich opět poslušné roboty, zařaditelné k obecnému průměru stádní společnosti.
Naopak v blázinci byla možnost potkat se se skutečně inteligentními lidmi –
dobrovolně i nuceně internovanými intelektuály z různých oborů lidské činnosti
– s filosofy, básníky, spisovateli, ekology.
Celkem jednoznačně vyhraněný vztah měli punks vůči
některým ostatním subskupinám mládeže. O tzv. „diskomládež“ se
prakticky nezajímali, připadala jim směšná, blazeovaná, nehodná jakéhokoli
komentáře (přesto existuje spousta punkových skladeb, které se tímto tématem
zabývají). Zato se hodně naváželi do tuzemských „metalíků“, tedy hlavně do
těch HM kapel, které jim svým tichým partnerstvím se SSM a dalšími orgány
bolševických struktur („my vám zajistíme zřizovatele, a vy, když nebudete dělat
problémy, budete moci hrát“), připadaly tak trochu jako kolaboranti. Vadila jim
jejich skrčenost, patolízalství a snaha zahrát za každou cenu (účast na různých
festivalech politické písně atd.). Také se popadali smíchy nad některými
textovými výtvory českých metalových kapel, které, co si budeme namlouvat, byly
především vybaveny schopnostmi instrumentálními a nikoliv psaveckými.
Metalíci zase punkovým skupinám vytýkali, že neumí
hrát, což byla ve většině případů také zajisté pravda, neboť nástrojová
virtuozita nepřipadala tak důležitá zase punkerům, kterým šlo o autenticitu
projevu a energii. Toto vzájemné napadání samozřejmě neplatilo do detailu,
protože jak v punku tak v metalu existovaly odnože, které se vzájemně
respektovaly (hard core, thrash metal), a soubory jako Törr, Debustrol nebo Root či Insania se
těšily vcelku zasloužené úctě obou stran.
Je zajímavé, že punkové i metalíci společně
nesnášeli jednu subskupinu, která původně vzešla z punku – tzv. „depešáky“.
Elektronický pop kapel tohoto druhu (Depeche
Mode, u nás Oceán),
už tak nějak překročil onu mez tolerance, a tak když se do depešáckého tábora
začaly stěhovat skupinky diskotékové mládeže (hlavně dívek), nezbylo
pravověrným zastáncům tvrdé muziky, než tento černě oblékaný „národ“ odsoudit k
naprostému opovržení.
O kladných vztazích s androšskými máničkami již byla
zmínka, ale na úplném konci 80. let se u nás, i když zatím v mizivém počtu,
pomalu začala klubat další, punkům tentokrát nepřátelská ekipa – skinheadi.
Ta první skinská generace byla jen skupinkou bývalých punků, kteří si vyholili
hlavy, ale zato hned v počátcích o sobě dávala svým militantním jednáním hodně
vědět. Přeměnila punkový, i když šokující, přesto radostný, tanec pogo v jakýsi
boj o život, kde hlavní motivací bylo někomu „dát přes držku“. Plešatci totiž
začali na rozdíl od punků také dbát o svojí fyzickou zdatnost, kterou v těchto
bitkách mohli využívat. Jedinou povolenou drogou pro ně bylo české pivo, jímž
svoje holé hlavy ovšem zalévali velmi hojně. Co se týče oblečení, uniformou a
vzorem se jim stal zelený „bomber“ (letecká bunda), na kšandách držící džíny s
dole ohrnutými nohavicemi. To asi aby vynikly „martensky“, vysoké černé boty s
tvrdou kulatou špičkou a jak jinak než „až nahoru zavázaný“. Pod bomberem
nosili skini většinou bílá trička s národnostním motivem. Svoji pivní
vlasteneckou filosofii sice povýšili na první místo až v devadesátých letech,
ale i před revolucí stačili vyvolat několik půtek s punkery, které se ovšem po
listopadu ´89 přeměnily v otevřený a nenávistný boj.
Skinheadi byli a jsou myšlením asi nejjednodušší
odnoží punku. Jejich černobílé vidění světa, skládající se z několika
základních atributů (podpora extrémní pravice, nacionalismus, otevřený
rasismus, nadřazení „řádu nad chaosem a anarchií“), symbolů (rasa /bílá/ – Čech
/Švejk/ – sport /fotbal/ - národní nápoj /pivo/ - boj /proti „nebílým“/ - zbraň
/tonfa, martens/ – uniforma /bomber, martens/ – řád /voják/), a filosofií
vyjádřitelnou sloganem „buřty, pivo a nenávist“, je totiž stejně totalitní jako
systém, proti němuž na konci 80. let bojovali. Snad jediným a vcelku
zanedbatelným rozdílem v jejich snaze po „vládě se silnou rukou“ je, že tato
snaha přicházela směrem zprava. Aniž by si uvědomovali, že extrémní levice
(bolševismus) a extrémní pravice (fašismus) takřka splývají.
Tolik tedy o vztahu punku k jiným subkulturám
mládeže.
Punkers
- žádná ořezávátka (druhá polovina 80. let)
HNF před diváky, 1988
Samozřejmě ani samotní punkové nebyli zrovna hoši,
se kterými pustíte svoji dceru na večírek střední školy. I v této subskupině se
vyskytovala spousta kecalů, pozérů, vyčuránků, vygumovaných hlav (alkohol,
drogy), parchantů a kriminálníků. To nakonec potvrzuje publicista F. F. v
knize Kytary a řev: „Na druhou stranu by nebylo správné si československý
punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v
nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o
nějaké společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby ´na jedné lodi´
neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a
alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo
rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním
institucím, když tu možnost dostaly.“
Existovaly tu punk kapely, jejichž zřizovatelem bylo
SSM (třeba HNF), nebo jiné organizace národní fronty (např. Visací
zámek, Novodur),
kapely, které toužily po slávě a velkých koncertech (Plexis ve
svém „street“ období), některé texty souborů jako třeba Oi
Oi Hubert Macháně, Šanov
1, či Suicidal
Commando měly vyloženě rasistické tendence, devastace kapel alkoholem
(Tři
sestry, Visací
zámek, Našrot)
a drogami (Michael´s
Uncle, Plexis)
byla známá a proslulá.
Přesto lze prohlásit, že role punkerů na naší scéně
druhé pol. 80. let byla důležitá alespoň z jednoho důvodu. Tak nějak totiž
navázali na poselství androšů ze sedmdesátých a první poloviny 80. let, kteří
svým životem a kulturními aktivitami mimo oficiální struktury, vytvářeli jakousi
paralelní kulturu, která (i se svými klady a zápory) jakožto „nezávislá“
poskytovala prostor pro svobodnou a spontánní tvorbu komukoliv, kdo se nějak
chtěl vyjádřit. Navíc punkové tato androšská společenství oživili jiným duchem,
jinou hudbou, jinou vizáží a jiným druhem reakce na tehdejší zatuchlou
společnost. A vytvořili tak podhoubí a zázemí pro široké pole různých
alternativních stylů a s nimi spojených aktivit, které se u nás objevily v 90.
letech. Budiž jim to připsáno k dobru.
© by Petr Hrabalik
A nezapomeňte, prosím, že Československo v roce 1968 na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel.
Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.
Československý přepisovatel™ a Prax70MusicArchiveS