Donald

Donald

Legendární pražská skupina, která nenatočila jediný singl a přesto se rozhodovalo vždy o tom, zda jsou Donaldi lepší než Olympic či naopak...

Základní složení skupiny Rubín v roce 1963, kdy skupina vznikla, bylo:  Vladimír Kulhánek jako basista, Jan Štumpf na klarinet a saxophon, Přemysl Černý byl bubeníkem, Jan Steiner byl saxophonista, Jiří Motyčka byl doprovodný kytarista a Láďa Horský byl prvním elektrifikovaným kytaristou  ve skupině. Až v roce 1965 sehnal někde Přemek Černý baskytaru a  Vladimír Kulhánek začal hrát od roku 1965 na elektrickou baskytaru! Hlavním motorem byl Přemysl Černý, rekvizitář z filmových ateliérů na Barrandově.

Před tím byl ještě rok 1964. Motyčka od skupiny odešel, místo něj nastoupil Ivo Kulhánek. V tomtéž roce přišel do skupiny Pavel „Paul“ Černocký jako kytarista. Toho objevil Přemek Černý při natáčení filmu „Kdyby tisíc klarinetů“, jak začínajícího amatérského zpěváka studujícího Vysokou školu zemědělskou. Ten v pauze mezi natáčením, jako člen komparsu, tehdy zpíval a hrál na kytaru jednu z pecek Elvise Presleye. Jenže v tomtéž roce musel Štumpf narukovat, což bylo na jednu stranu dobře, protože saxophony přestaly hrát hlavní roli v rocku. Takhle ještě chvíli hrál ze skupinou Steiner, ale s pronikajícím repertoárem Beatles, přestal i on soundu skupiny vyhovovat. Nahradil jej Mirek Helcl s varhany, a Rubín začal být vyhledávanou skupinou. A ještě jedna podstatná věc se stala. Rubín se přejmenoval na Donald. Jméno vymyslel Přemek Černý. Donald znělo přece jen američtěji než Rubín.

Postupně se ustálilo obsazení  Zdeněk Juračka – kytara, Ivan Kulhánek – rytmická kytara, Vladimír Kulhánek – baskytara, Miroslav Helcl – varhany, Přemysl Černý – bicí a vedoucí, Pavel Černocký – zpěv. Juračka byl student konzervatoře a do skupiny jej přivedl Mirek Helcl.

Skupina tak hrála téměř celou dobu své existence. Jen dvě změny byly – Ivana Kulhánka vystřídal Miloš Svoboda (viz. Blue Effect) a Jiří Jirásek (viz George & Beatovens) byl vystřídán Františkem Ringo Čechem..

V roce 1965, po příchody kytaristy Zdeňka Juračky, dostala skupina Donald obrovskou příležitost -  dostala angažmá v klubu Olympik, kde vyhrávali v pořadech Grossmana & Šimka.

Skupina byla vyhlášena svou pódiovou prezentací. Byla to první naše skupina, jež dovedla na pódiu skloubit kvalitní hudbu s velmi přitažlivým pódiovým vystupováním. Skupina již tehdy vystupovala pod ochrannými křídly Pražského kulturního střediska a tak již nevystupovala za párek a dvě piva na hlavu , ale za skvělý honorář 120 Kč na hlavu. Na repertoáru byli především převzaté skladby oblíbených skupin Donaldů. Především to byly skladby Beatles. Donaldi je dokonce měli na repertoiru o půl roku dříve než Olympic. Později skupina silněji a silněji inklinovala k britským skupinám, které hrály rhythm & blues. To byly skladby od skupin Seachers, Kinks, Swinging Blue Jeans (Hippy, Hippy Shake), Troggs a Who (My Generation). Nejvíce však od Rolling Stones ((I Can´t Get No)Satisfaction, Route 66 či Walking The Dog)..

Pavel Černocký se s pódiovým projevem Micka Jaggera z Rolling Stones přímo ztotožňoval. Dělal to naprosto podvědomě, když zpíval  (I Can´t Got No) Satisfaction, Get Off Of My Cloud či Walking The Dog. Je naprosto vyloučeno, aby v roce 1965 viděl  obrazový záznam s vystoupením Stones. Nad průměrem tehdejší pódiové presentace vynikl především Pavel Černocký a Vladimír "Guma" Kulhánek. Zato jeho bratr Ivan měl přezdívku „Spící panna“. na rozdíl od bratra Vladimíra se na podiu ani nehnul.Skupina nevystupovala pouze v Praze a jejím okolí, vyjížděla  i do zbytku republiky. Ne sice příliš, ale přece. Dokonce hráli i v Bratislavě!

Na konci roku 1967 odešel Jiří Jirásek, protože Petr Novák, po návratu z vojny,  znovu oživoval George & Beatovens a Jirásek byl „ten“ George a bez něj to tedy nešlo. Další rána přišla v podobě vojenského povolávacího rozkazu pro Vladimíra Kulhánka. Guma ukončil studium na vysoké škole a musel nastoupit jednoroční presenční vojenskou službu. A to byl konec. Za Jiráska zaskakoval František Ringo Čech. Franta byl velmi ambiciózní a tak zbytek Donaldů plynule přešel do Čechovy pozdější skupiny Rogers Band. Tak vznikl přímo rock & rollový velkoorchestr a zřejmě první československá superskupina. Rogers Band se nijak výrazněji neprojevil na československé rockové scéně a s koncem roku se rozpadl.

Danaldi se, ke škodě všech milovníků rocku, nikdy nedostali do studia a tak po nich zůstalo jen několik nahrávek na prastarých magnetofonových záznamech na magnetofonových páscích z DDR značky ORWO. Ty se podařilo natáhnout do počítače a rekonstruovat a posléze vydat vyčištěné ve firmě Prag-Data. Pavel Černocký to popsal takto: „ ... nakonec se podařilo objevit v pravém slova smyslu na „půdě“  krabici se starými pásky, natočenými  na legendárním magnetofonu Sonet Duo. Po mnoha hodinách hledání  se podařilo lokalizovat ten jeden jediný

Po letech, 5. ledna 1991, se na koncertu Comeback aneb legendy českého rocku se vracejí, se představili Donaldi třemi skladbami. Zahráli Walking The Dog, Long Tall Sally a (I Can´t Get No) Satisfaction. Složení bylo až na jednu výjimku originální: Pavel Černocký – zpěv, Ivan Kulhánek – kytara, Jiří Jirásek – bicí, Vladimír Kulhánek – baskytara a Miroslav Helcl – klávesy.

Diskografie:

Comeback anebo legendy českého rocku se vracejí              1991, CD, Paseka

Rock & Roll ze Sonetu                                                          1999, Prag-Data Music      

                            

© by Jan Křtitel Sýkora a Pavel Černocký

Hudební archiv

Domino a Big Beat Sonet i Kain

Domino a Big Beat Sonet i Kain

            V Brně působil v několika skupinách kytarista Ivan Šmíd. S bigbeatovými skupinami začínal na vojně, kterou musel absolvovat, aniž by ukončil studium na elektroprůmyslovce.

Vojenský big beat Domino

            V roce 1961, po vyučení se opravářem tramvají, nastoupil Ivan Šmíd  v Brněnských Pisárkách do pracovního procesu v oddělení údržby tramvají. Zároveň nastoupil v září na střední elektroprůmyslovou školu pro pracující. Tehdy už hrál na kytaru a povedlo se mu vyměnit akustickou kytaru za elektrickou nízkolubovou Jolanu Neoton. Ve hře se velmi zdokonalil a nastoupil na záskok se svou elektrikou do Orchestru AB kapelníka Antonína Blažka. Orchestr AB vyhrával v brněnském Besedním domě na tanečních zábavách. Šmíd to měl tehdy velmi těžké. Vojenská správa mu neumožnila odložit nástup základní presenční vojenské služby a začátkem srpna 1963 nastoupil k armádě v Pardubicích. Ivan Šmíd pocházel z rodiny, která byla označena za buržoazní – komunisti jeho tatínkovi „znárodnili“ v roce 1948 stavební firmu. Bohuslav Šmíd byl velkým přítelem hudebního skladatele Bohuslava Martinů v Poličce. Otec Šmíd byl v okolí Poličky významným architektem a stavitelem.

            Hned z počátku vojenské služby, za Šmídova velmi aktivního přístupu, se začala u vojenské jednotky formovat big beatová skupina. Název měla neutrální – Domino. Ivan Šmíd, Pavel Sýkora a Milan Klimeš hráli na kytary, na baskytaru hrál Ludovít Čečil. Příjmení bubeníka Jana je zapomenuto.  Proběhlo několik změn a skupina byla přejmenována na Big Beat Sonet. Šmíd, Klimeš a Čečil zůstali a přibyli Oldřich Zika jako bubeník a zpěváci Ivan Kuželka a Ivan Bittner. Dokonce měli zpěvačku Hanu Paříkovou. Na repertoáru měl vojenský big beat skladby britských  Shadows a twistové skladby a klasické rock & rolly. Aby se mohly bez problémů hrát, Ivan Šmíd psal české texty. Skupina úspěšně vystupovala v okolí Pardubic. Také se zúčastňovala hudebních soutěží a akcí v posádce.

            Big Beat Sonet se rozpadl, když hudebníci ukončili základní vojenskou službu.

Brněnská skupina Kain

            V září roku 1965 se Ivan Šmíd vrátil domů do Brna. Spolu s ním to byli také doprovodný kytarista Ivan Šmíd a bubeník Josef Sochor. Z jiného vojenského útvaru cestoval domů kytarista Pavel Ondráček. Šmíd a Sochor byli ročník 1943 a Ondráček byl o rok mladší. Zřejmě se ti tři ve vlaku na cestě domů potkali a domluvili se na založení skupiny. Sochor si do zakládané skupiny přitáhl svého kamoše Jiřího „Kata“ Šlora, což byl pravý brněnský „štatlař“ a měl se z něj stát baskytarista. Kluci měli hojné známosti. Za Ivanem Šmídem se občas zastavily holky Elefteriadu, Martha a Teny, aby si poslechly nejnovější „plotnu“ Rolling Stones. Kromě známých, měli všichni i dobře umístěná bydliště nedaleko středu Brna. Ovšem nejlépe bydlel Šlor. I když také, jako všichni ostatní, bydlel v bytě u svých rodičů. Ti ovšem, na rozdíl od ostatních, byli velmi tolerantní a prakticky je nezajímalo, co se v jednom z pokojů rozsáhlého bytu děje. A právě tento pokoj, všeobecně nazývaný katovnou, obýval Šlor mladší. Mimo první bigbítové zkoušky se v něm odehrávaly mnohé bouřlivé mejdany.

            Pavel Ondráček byl tehdy velmi vyspělým kytaristou a tak ve skupině hrál sólovou kytaru. Doprovodné kytary se ujal Ivan Šmíd a Jirka Šlor hrál na baskytaru. Protože ale Šlor měl elektrickou kytaru Jolanu Star, sundal struny a dal na ni čtyři basové struny a baskytara byla na světě! Ondráček měl sice „hemzy“, že to nezní jako pravá baskytara, ale Šlor jej odbyl poznámkou o tom, že si baskytaru koupí. Za bicí si sedl Josef Sochor – za bicí soupravu! Je také nutno podotknout, že Ondráček byl také technikem skupiny, které sám dal jméno Kain. Jenže Sochor moc zdatným bubeníkem nebyl a brzy se naskytla příležitost, aby do skupiny Kain nastoupil zdatnějšínálně bubeník. Tím byl Vladislav „Cimpl“ Řezníček (*1943 – †2007). Tím byla skupina vyprofilována.

            Na repertoáru měli především skladby The Rolling Stones a The Kinks.

            Jiří Donné, brněnský archivář brněnského rocku, popsal ve svých textech spousty historek o brněnských skupinách a tady bych si jej dovolil citovat. Jiří Donné píše: „ K nejnovějším nahrávkám zahraničních beatových skupin jim dopomohl kamarád Šlora, také „štatlař“, který se rovněž vrátil z dvouletého vojenského pobytu, Eduard „Dantéz“ Čuba (*1944). Původem této vzácné informační studnice byl Martin Pernička, který emigroval do Kanady a Čubovi z přátelství posílal aktuální vydání gramofonových alb. Čuba, vyučený zedník, byl před vojnou členem sportovního oddílu Rudé hvězdy Brno (Zbrojovky) v příhodné disciplíně, boxu. V období základní vojenské služby potom boxoval za sportovní oddíl Lokomotiva Žilina. Bigbítová skupina v něm získala nejen prostředníka nové „západní“ hudební tvorby, ale i sólového zpěváka. V Chlupově ulici, v domě kde Čuba bydlel, byl sousedem ve stejném patře kamarád Jan Máša, který začal se skupinou spolupracovat v roli, kterou dnes zastává manažer.“

            Zajímavé bylo místo, kde získala skupina Kain pro zkoušení. V malinké brněnské Kamenné kolonii, ve čtvrti Starého Brna. „V této maličké brněnské části, která působila a stále působí jako skanzen dělnických domků, stál malý kulturní dům s drobným sálkem a malou věžičkou na střeše. Hudebníci museli mít prostřednictvím „štatlařů“ rekrutujících se z jejich i spřízněných řad velice dobré konexe s místním i mládenci, protože ti by bez úhony do svého regionu jen tak někoho nepustili. Kamenná kolonie byla totiž kolébkou slavných „mlatařů“ (rváčů) z „Oltecu“. Sochor ve skupině začal plnit funkci technika, zvukaře na „plný úvazek“.“

            Skupina Kain udělala docela rychle přehrávky před komisí a dostali možnost vystupování také proto, že bubeník Řezníček domluvil u svého zaměstnavatele, Hydroprojektu,  to, že vystupovali pod jeho organizační ochranou. I když to bylo jen formální. Bubeník Řezníček byl někdy v polovině existence skupiny novým bubeníkem. Tím byl Jaroslav Zoufalý (*1944), který byl ceněn pro své virbly. Zoufalý hrál na bicí již od roku 1964 a po návratu z vojny hrál se skupinou The Evers, která působila  v klubu v Křenové ulici.  Skupina Kain vyhrávala hlavně v sálech Samka, což byl sál nad samoobsluhou pod slatinským kopcem. Hodně taky vyhrávali v restauraci U Dvořáků v brněnské části Komín. V Komíně Kain vyhrávali od roku 1966 pravidelně v místní sokolovně každou sobotu k tanci i poslechu. Tak jako každá skupina . . . . k tanci i k poslechu.  Bylo to oboje dohromady. Nasávali jsme hudbu a tulili se k holkám a holky se tulily k nám. Fungovalo to všechno naprosto dokonale.  Skupina i na plakátech deklarovala, že hraje rhythm & blues.

            Na začátku roku 1967 se skupina Kain a její příznivci a fanoušci přesunuli do restaurace „Na Rajhradské“ v Modřicích. To měli už na repertoáru skladby Rolling Stones a Kinks s vlastními texty, které psal Šmíd. Údajně byl velmi povedený text ke skladbě Where Have All The Good Times Gone (Kde jsou všechny ty dobré časy). Přehrát si můžete alspoň originál, když se nezachovala verze Kain. „Námět zániku dobrých časů si Šmíd vzal z původního textu za základ a doplnil jej o tehdy u nás aktuální téma pronásledování dlouhých vlasů u bigbítu milovných mládenců. Skladbu, kterou nazval Kam se poděly ty dobré časy, také při vystoupeních zpívával.“ (Citace Jiřího Donné)  

            V polovině roku 1967 se skupina začala pomalu rozpadat. Pavel Ondráček dostal lano do skupiny The Birddogs a Ivan Šmíd začal hrát i se skupinou K. S. Tornádo. Bubeník Zoufalý se pokoušel o spolupráci se skupinou Mickey Mouse. To ale nevyšlo a tak s bigbeatem skončil. Po nějaké době se objevil v trampské skupině Karabina, kde byl až do roku 1984 a po té přešel do country-folkové skupiny Romana Horkého Kamelot. I zde vyhrával na rytmické nástroje, což byly většinou  bonga. Ostatní členové skupiny Kain dopadli podobně. Buď nějakou dobu ještě někde hrálli a nebo se hudbou již dále nezabývali.

            Skupina Kain byla ve své době významnou brněnskou skupinou, který měla na repertoáru hlavně, jak již bylo napsáno, skladby Rolling Stones a Kinks a to s vlastními texty. Hordy jejich obdivovatelů a fanoušků za nimi jezdili od vystoupení k vystoupení a snad zůstali v paměti některých pamětníků.

podle Jiřího Donné Prax⁵⁸

Otto Dlabola

Otto Dlabola

V Poděbradech se narodil 8. června 1944 fotograf Otto Dlabola.  Od roku 1965 se jako fotograf věnoval fotografii z oblasti pop music. Fotografie mu uveřejňovaly časopisy Melodie, Gramorevue, slovenský Populár a také třeba časopisy pro děti (Sedmička). Výstavy s tematikou hudby měl kupříkladu v divadle Semafor, v klubu Dvojka anebo v galerii Fotochema.  Jeho fotografie doplnily publikaci Hudební Praha z roku 1988. Otto Dlabola byl jedním z prvních fotografů, který fotografoval rock & rollové skupiny.

napsal Antonín Matzner

Díra ve zdi nebo The Hole In The Wall

Díra ve zdi

aneb The Hole In The Wall

            Na Stavební průmyslovce v Kudelově ulici v Brně vznikla jedna z legendárních bigbeatových skupin. Již ten název byl neuvěřitelný – Díra ve zdi! ! !

            V září roku 1965 byli do prvního ročníku přijati Pavel Bábek, Jiří „Šestmen” Cvrkal a Miroslav „Biskaj” Bárta, který také nastoupil do této náročné střední školy po roce učebního poměru na zedníka. Jen co se spolužáci stačili trochu seznámit, tak jejich třída odjela na tehdy zaběhnutou studentskou podzimní brigádu ve sklizni brambor. A tam se utužovaly vztahy a vznikala kamarádství na celý život.

            Bábek po večerech mlátil do kytary. Cvrkal se k němu přidal. V rámci této brigády začala vznikat myšlenka na založení bigbeatové skupiny. Bárta nebyl kdovíjakým hudebníkem, ale touha být členem big beatové skupiny jej přiměla vzít do rukou obyčejnou kytaru, kterou se snažil  používat jako baskytaru. Bábek měl v sousední ulici kamaráda Jiřího Netíka, studenta střední strojní průmyslovky. Netík byl svéráznou osobností s hutným, chraplavě zabarveným hlasem. Cvrkal měl taky kamaráda z dětství a ze základky – byl to  bubeník Antonín Krištof. Přivedl jej tedy do nově vznikajícího bigbítu.

            Krištof byl sice bubeník, ale jeho výbava byla na dnešní poměry více než skromná: rytmický bubínek, „hajdku” a činel! Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Cvrkal vlastnil „gibsonku” a Bábek s Bártou „španělky”. Kytary byly opatřeny těmi nejobyčejnějšími snímači strun značky Forte a Cvrkal jej měl dokonce s ručně namotanou cívkou udělaný svépomocí. Později si zakoupil bezlubovou elektrickou kytaru Jolanu Grazioso, kterou nastříkal na bílo a nakreslil na ni anglickou vlajku. Pro větší instrumentální ambice se ujal sólových partů. Bábek si pořídil nízkolubovou Jolanu Discant a postaral se o doprovod. Společnými silami pro Bártu vyrobili elektrickou baskytaru. Bábek tak mohl zúročit dvouletý pobyt ve stolárně. Za odměnu se Bárta na baskytaru naučil velice obstojně hrát. První mikrofony, které se podařilo získat, byly původně určeny k magnetofonům Tesla Sonet duo. Doplňoval je také „teslácký”, ale krystalový vyrobený v průběhu padesátých let, nazývaný pro svůj trojúhelníkový tvar kobra. Později si Netík opatřil nový tužkový dynamický AMD 210 od stejné firmy, který si hlídal jak oko v hlavě. Tento mikrofon trpěl konstrukčním a výrobním neduhem. Byl „zahuhlaný”. Ovšem Netík se svým sytým hlasem se s tím hravě vyrovnal.

            Pětice se scházela u Bábků, nebo u Cvrkalů. Kdo přišel na název skupina The Hole In The Wall, tedy Díra ve zdi, není známo. Jenže z čeho – to známo je. Jak kluci chodili do hasičské zkušebny, chodili Do díry. Známými se stali ale pod českým názvem. Cvrkal si časem udělal kapelnické zkoušky a skupinu vedl po hudební stránce. Organizačně schopný Bábek zase všechny stmeloval. Členům již kompletní bigbítové skupiny se povedlo získat atraktivní prostoru ke zkoušení i veřejnému vystupování. Byla jí zbrojnice Sboru požární ochrany dobrovolných hasičů. v dobové terminologii požárníků.

            Všichni členové bigbítové skupiny se shodli na tom, že jejich hudební směřování bude v duchu rhythm and blues. Tak v jejich hudebním repertoáru dostaly prostor skladby britských skupin a interpretů, jako Rolling Stones, The Kinks, Manfred Mann nebo rock & rolloví američané Bill Haley a Chuck Berry. Později měli v repertoáru náročné kytarové variace na Antonia Vivaldiho a Niccolu Paganiniho (sic!). Cvrkal byl prostě kytarový dříč. Čím se ale nejvíce proslavili, byly písničky anglických The Troggs. Skladby Wild Thing a I Can´t Control Myself se staly téměř jejich hymnami.

            Hlavním zpěvákem bigbítové skupiny Díra ve zdi byl Netík. Stylizace a zabarvení jeho hlasu se blížilo svou dokonalostí k originálu této anglické rockové skupiny. V první uvedené skladbě byl zapotřebí pro sólo v mezihře v té době naprosto neobvyklý hudební nástroj, okarína. I hru na ní Netík zvládl. Ovšem těchto nástrojů vlastnil několik, protože byly vyrobeny z pálené hlíny a každou chvíli některý vzal za své. Ostatní členové skupiny, mimo bubeníka, se postarali o vokály. Všichni členové bigbítové skupiny Díra ve zdi byli mimořádně houževnatí, nejen v nacvičování hudebního repertoáru, ale i při stavbě jednotlivých komponentů zvukové aparatury.

            Děvčata bývala ve skupině zastoupena Bulharkami Nicolinou „Kulkou” a její sestrou Violinou Popželevovými a nebo Jarmilou „Mikinou” Pelánkovou, budoucí první ženou Oldřicha Veselého. Zlatka Hrachovcová a Hana Štrajtová se pravidelně zcela nezištně po všechny klubové večery staraly o občerstvení. V té době to byly žluté sodovky a kofola.

            Na  členy skupiny Díra ve zdi působily i jiné hudební skupiny, než ty rythm & bluesové . Netík a Krištof, obdivovatelé hudebního stylu R&B v čele s anglickými Pretty Things, tím do značné míry trpěli. Nechtěli hrát Obladi oblada od Beatles. Třeba. Po dlouhém váhání se po čase Krištof a po něm i Cvrkal, zastánce country, ze skupiny v míru a pokoji odporoučeli. Až do jejího rozpadu byli s ostatními členy v úzkém kontaktu. Do skupiny nastoupili další mladíčci. Milan Olah a Víťa Janíček.

            Po letní okupaci sovětských a ostatních „spřátelených” armád v oce 1968 nezůstalo nic, jak bývalo dřív. Bigbítová skupina Díra ve zdi přišla o to nejcennější, co měli. O svou Díru.

Skupina musela opustit svou Díru v hasičské zbrojnici. Zkušebny se potom měnily a také se začalo schylovat k maturitám. Po maturitách se již Díra ve zdi dohromady nedala. Kluci nastoupili taky na vojnu a se skupinou byl konec. Již nikdy nedošlo k vystoupení skupiny Díra ve zdi.

            Těsně po rozpadu Díry ve zdi přešel Vítězslav Janíček na krátkou dobu do bigbítu Great Inspiration a poté dostal příležitost vystřídat ve skupině The Generation, křenovických bratrů Jiřího a Zděňka Pospíšilových  stávajícího bubeníka Jiřího Pokorného. Jiří Netík po rozpadu Díry ve zdi se objevil ve skupině Great Inspiration, ke konci šedesátých let ve skupině The Buterflies. Olah přesedlal na bicí a hrál na začátku sedmdesátých let v řecké skupině Thermopyly v Brně. Thermopylám kapelníkoval George „Gulivera” Asatonikiadise. V budoucnu, navzdory těžké motocyklové nehodě, která se mu přihodila v roce 1973 a po níž mu zůstaly následky na jedné noze, se stal v Brně známým hráčem na bicí. Po celá zbylá sedmdesátá a osmdesátá léta hrál v různých hudebních skupinách věnujících se moderní populární hudbě. Ke konci sedmdesátých letech se tak setkal ve skupině Trix se zpěvákem a kytaristou Jiřím Středou, členem rozpadlých Crazy Boys, The Merrys a Orfeus. Kapelníkem a hráčem na klávesy ve skupině Trix byl Rostislav Hradecký, dříve zainteresovaný do rokenrolových skupin Hajaja, Twist club, Bigbít club a Rocky Eagles. Kamil Pavlas přešel pečovat o zvukovou aparaturu do bigbítu The Madmen.

            Bohužel žádný zvukový záznam bigbítové skupiny Díra ve zdi se nedochoval, přesto, že bylo natočeno přinejmenším několik skladeb v rámci zkoušky v Zámečku. Pamětníci i ti z vyprávění dál udržují vzpomínku na ojedinělé seskupení hudebníků i celého zasvěceného osazenstva. Díra ve zdi, The Hole In The Wall, byla vizitkou drsného brněnského bigbeatu.

podle Jiřího Donné Prax ⁵⁷

Dinosaurus

Dinosaurus

Dinosaurus byla skupina, který vznikla na torzu skupiny Scarecrows v roce 1969 v Hranicích na Moravě. Sestava byla:

Josef Hirschner – kytara, Jiří Sedlák – bicí, Václav Vlasák – baskytara, Arnošt Okáč – zpěv a Gejza – kytara.

            Na playlistu byly stále skladby bluesové a rythm & bluesové. Baskytarista Václav Vlasák měl tehdy patnáct let! Později, a to je nutné připomenout, byl basákem u ostravského Citronu. Kytarista Gejza dojížděl za kapelou z Přerova. Na jeho příjmení si dnes již, bohužel, nikdo nemůže vzpomenout.

Skupina byla velmi populární a ve výše uvedené sestavě hrála až do roku 1973. Potom se rozešla.

podle Erwina Hrusky Prax⁵⁶

DG 307

DG 307

Tuto skupinu založil v roce 1973 Milan Mejla Hlavsa společně s Pavlem Zajíčkem. Název je číslem lékařské diagnózy. Původně byla skupina volným sdružením hudebníků, kteří doprovázeli Zajíčkovu chiliastickou, beatnickou poezii nejrůznějšími konkrétními zvuky. Používali vysavač, pilu, elektrickou kytaru, tyče i obruče. Po procesu s undergroundovými hudebníky, v němž byl Zajíček odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmíněně za „výtržnictví“, se hudba DG 307 velmi změnila. Na podzim 1979 vydala skupina kazetu s hudbou z cyklu Dar stínům. Hudba na kazetě je křehká a lyrická. Akcentuje akustický zvuk nástrojů a vlivy artificiální avantgardy, židovské náboženské hudby a experimentálního rocku konce šedesátých let minulého století.

Na podzim vydali další kazetu, která obsahovala skladby pod souhrnným názvem Pták utrženej ze řetězu. V létě roku 1980 vydali další samizdatovou kazetu Torzo.

Skupina DG 307 zanikla v roce 1980. Kazety, které samizdatově skupina vydala, a rozmnožovaly se a rozšiřovaly pomocí Petra Cibulky z Brna, kolovaly mezi lidmi až do roku 1989. Oficiálně a na regulérních nosičích nahrávky skupiny vyšly až v letech 1990 až 1992 u firmy Globus. První tři tituly vyšla společně ve dřevěné krabici

            V roce 1992 v soukromém studiu v Újezdu se dalo DG 307 opět dohromady. Jenže složení již bylo zcela jiné. Pavel Zajíček recitoval a zpíval, Mejla Hlavsa hrál baskytaru, Michaela Němcová zpívala a Umělý Eman hrál kytaru. Potom se skupina zřejmě definitivně rozchází, protože v roce 2005 nebylo nic slyšet o tom, že by někde vystupovali DG 307. 

Diskografie:

DG 307 (1973-5)                                1990, Globus, LP

DG 307 (1973-5)                                1991, Globus, CD

Dar stínům                                          1992, Globus International, CD

Pták utrženej ze řetězu                        1992, Globus International, CD

Torzo                                                   1992, Globus International, CD

Uměle ochuceno                                 1992, Újezd, CD

Diskografie: 

 © by Petr Hrabalík

Hudební archiv:       Papírový absolutno                          Nad stínem noci  

Devils (Košice)

DEVILS (Košice)

Nejvýchodnější skupina 1. čs. beatového festivalu vznikla v roce 1964. 

Doma patřila ke špičce místní velmi živé scény. Kytarista Tomas Danko vzpomíná na některé dopady tažení do Prahy v knize Ľuboše Juríka a Dodo Šuhajdy Slovenský bigbít: „Měli jsme s sebou kostýmy, ve kterých jsme vystupovali v Košicích. Když jsme ale viděli na pódiu v Lucerně Primitives Group, pochopili jsme, že v těch ulízaných oblecích nemůžeme soutěžit. Šli jsme do Bílé labutě a nakoupili kalhoty s takovým typickým vzorkem – ze dne na den jsme změnili styl i image.“ Skupina se rozpadla po srpnu 1968, Danko emigroval do Švédska.                                                                                                

A po skupině oficiálně v komunistickém státě nezůstalo nic.                                                                

© by Aleš Opekar 2017

Demikát

Demikát

V jedné slovenské jazzrockové skupině, která se jmenovala Míting, hrál v letech 1978 až 1979 kytarista Andrej Šeban. V roce 1980 založil se zpěvákem Marianem Greksou skupinu Nervy.

V roce 1981 přejmenovali muzikanti skupinu Nervy na Demikát a pokračovali v dobývání Bratislavy.

Obsazení skupiny bylo: Andrej Šeban – kytara, Peter Vážan – baskytara, Ján Fabrický – bicí a Marián Greksa – zpěv.

            Povedlo se jim velmi rychle si získat popularitu mezi bratislavskou mládeží. Hráli úderný rock, který působil na pódiu vitalitou mladých hudebníků. Již za rok své existence se vyšvihli mezi nejlepší a nejnadanější slovenské skupiny. Získali ocenění na přehlídce amatérských skupin Mladá vlna. V tomto období byla skupina považována za jednu z nejvýraznějších nových skupin, které byly zařazovány do škatulky „nová vlna.“

Po několika desítkách odehraných koncertech ze skupiny odchází zpěvák Marián Greksa. Tím se skupina fakticky rozpadá. Pro úplnost musím dodat, že Greksa přešel do skupiny Modus. Demikát tak existoval jen jako příležitostná studiová skupina sestavená pro jednotlivé projekty.

Jako jeden z projektů se podařilo dostat na singl dvě písničky. Královstvo krivých zrkadiel a Puberta blues. Zpíval samozřejmě Greksa, ale Demikát měl jiné složení. Ĺubo Belák – kytara, Andrej Šeban – kytara, Dušan Valihora – baskytara a Jan Fabrický – bicí.

V roce 1986 se Demikát znovu obnovil a dokonce skupina vydala u bratislavské firmy Opus svou první LP. Album mělo název Demikát, Marián Greksa. Všechny texty pro album napsal Boris Filan. Ve studiu bylo základní složení Demikátu doplněno o další hudebníky. Peter Vážan již při nahrávání chyběl a nahradil jej  Anton Jaro. Kytary a synthezátor hrál Andrej Šeban. Dalšími kytaristy byli Peter Uherčík a Juraj Kupec. Na sythezátory hráli Miroslav Binder a Pavol Kassay. Všechny skladby odbubnoval Ján Fabrický.

Po dvou letech, roce 1988, natočil Demikát další singl. Byla na něm písničky Prípad na stredu a Požičovňa tvárí.  Skupina byla v obsazení Šeban – kytara, Vážan – baskytara a Fabrický – bicí. Zpíval samozřejmě Greksa. Nakonec vyšel ještě v roce 1989 singl. V roce 1995 se objevilo CD s názvem Grejts hic. Tento titul vydala firma Boom promotion.

 A to byl zřejmě konec jedné z nejnadějnějších skupin Slovenska. Jednotliví hudebníci se ale neztratili a můžeme je najít v hudebním světě Slovenska.

Diskografie

Královstvo krivých zrkadiel / Puberta blues          1983, Opus

Demikát                                                                 1986, LP, Opus

Prípad na stredu / Požičovňa tvárí                          1988, Opus

Vlastný názor / Nevytrčaj chlapče hlavu                1989, Opus

Grejts hic                                                               1995, Boom Promotion

1986

Julius Kinček

Decibely 307 / Walter Bartoš Band

Decibely 307

alias    Walter Bartoš Band

      Morava dodávala československému, potažmo českomoravskému rocku, vždy výrazné melodické skupiny, poučené možná dávnými historickými tradicemi lidového zpívání, které se v Čechách až na několik výjimek příliš neujalo, a tak když zavzpomínám na Synkopy 61, sourozence Ulrychovy v bigbítových či folklorně laděných polohách, Progres, Bukanýry, Buty, Čechomor a další, nebudu daleko od pravdy. Na jihovýchod od Brna – ve folkloristické Strážnici tohle platí dodnes…

            Na konci r. 1976 zde vznikla skupina Decibely 307, která reagovala svým převzatým repertoárem na tvorbu tehdy slavných a u nás velmi populárních anglických hard rockových skupin Black Sabbath, Deep Purple a Uriah Heep. Kapela procházela řadou personálních střídání muzikantů na hráčských postech, významnou personou ve skupině byl baskytarista a zakladatel Walter Bartoš. Na přelomu 70. a 80. let skupina po povinných přehrávkách obhájila kvalifikaci a úspěšně vystupovala na tanečních zábavách na Hodonínsku. Podařilo se jí proniknout i do hlavní moravské metropole – Brna a vystoupili i v tehdy populárním a hojně navštěvovaném Vysokoškolském klubu. To už ovšem skupina dávno vystupovala pod názvem EKS a vedle převzatých zahraničních skladeb začali hudebníci budovat i vlastní kmenový repertoár pod vlivem Iron Maiden a dalších tvrdých rockových anglických vzorů… Skupina přežila sametovou revoluci, i 90. léta s různými muzikantskými výměnami a zachovala si poctivou rockovou identitu.

            V současné době je složení skupiny následující:

Walter Bartoš – baskytara, boss, Pavel Zonyga – zpěv, Jan Svítil – bicí, Dušan Růžička – klávesy, Jiří Novák – kytara a Miloš Janulík – kytara.

            Častým hostem koncertních vystoupení Walter Bartoš Bandu bývá legendární brněnský hudebník, kytarista a zpěvák Pavel Váně (Progres) a nedávno si na jejich vystoupení zazpíval známou „rockovou“ lidovou baladu Ej, padá padá rosenka i další slavný brněnský hudebník, zpěvák a hráč na klávesy Oldřich Veselý ve stejném aranžmá jako před více než třiceti lety v pražské skupině Blue Effect…

            Před nedávnem brněnské hudební vydavatelství FT Records vydalo skupině (přejmenované na Walter Bartoš Band) jejich první album. Obsahuje celkem jedenáct vlastních skladeb.

            Skupina překročila význam hodonínského regionu a vystupovala už na řadě akcí i daleko za jeho hranicemi, např. na Českomoravské vrchovině v Poličce, v rodišti světově proslulého skladatele Bohuslava Martinů…Koncertovala na jednom pódiu i s dalšími osobnostmi domácí hudební scény, ať už to byli Progres, Synkopy, Buty, Dogu, nebo Aleš Brichta …

Diskografie:

Walter Bartoš Band                 Walter Bartoš Band / FT Records, 2007        

Petr Gratias 

Hudební archiv:      Bezdomovec             Černé triko              Deja Vu

Vladimír Čort

Vladimír Čort

 V Ostravě se narodil 28. ledna 1943, v Protektorátu Čechy a Morava jeden z nejvýraznějších československých textařů a libretistů. A také nejvýznamnějších rockových textařů.

Vladimír Čort v roce 1962 dokončil ekonomickou školu maturitou a dva následující roky studoval dálkově fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Studium nedokončil. Výčet jeho následujících zaměstnání je docela pozoruhodný: úředník, pozemní steward ČSA, korektor v tiskárně, odborný referent zájmové umělecké činnosti a dramaturg zábavných pořadů v ČsT. V Roce 1974 nastoupil do ČsR v Praze jako redaktor a překladatel do anglické sekce zahraničního vysílání. Tam působil až do roku 1981. Od té doby ale již existuje jen na volné noze jako textař a libretista.

            Své první texty předvedl ve spolupráci s amatérským souborem Malé scény v Karlových Varech v letech 1962  až1964. V roce 1965 se několik jeho krátkých básní objevilo ve vysíláni Ostravského rozhlasu. To byl zřejmě ten hlavní impuls pro spolupráci s Kovalčíkovým Flamingem a jeho zpěváky Rottrovou, Zagorovou a Němcem. Jeho texty zpívala i Věra Špinarová (Music Box) a Stanislav Hranický (Majestic: Cesarova smrt) v Majesticu.

Postupně navázal spolupráci s mnoha dalšími ostravskými zpěváky a skupinami. Byli to i zpěváci z okruhu Ostravského Rozhlasového Orchestru. Jedním z nich byl například i Jaromír Löffler. Ostravské skupiny a zpěváci byli více než interpreti ve zbytku republiky orientovaní na rythm & blues a soul. Tehdy ″černá Ostrava″ měla k těmto směrům velmi blízko. A se stal Vladimír Čort jedním z tvůrců ″ostravského soundu″. V roce 1974 se z Ostravy přestěhoval do Prahy a začal spolupracovat s dalšími zpěváky: Marcelou Královou, Petrem Rezkem a dalšími.

Později byl přizván ke spolupráci na projektech brněnských Progres 2. Napsal pro ně Třetí knihu džunglí (dvojalbum v Pantonu), Mozek (Panton) a Změna (Supraphon). Kromě těchto projektů dělal i anglické texty pro skupiny Elán (Kamikadze Lover, School Party), Progres 2 (The Third Book Of The Jungle), Modus (The Best Girls), Petera Nagye (Jockey). Psal i pro zpěvačku Heidi Janků (The Razer Blade). V roce 1971 psal české texty pro polský muzikál Malované na skle. Tento muzikál byl realizován v brněnském Státním divadle.

Čort ale nebyl jen textařem. Je autorem seriálu rozhlasových kabaretů Je libo…?, které byly vysílány v letech 1981 až 1985. Psal divadelní hry pro děti. O líných strašidlech, Kopretinka, Čert Makrela. V československých antologiích sci-fi literatury Stalo se zítra, Návrat na planetu Zemi a nebo Úžasná krajina jsou jeho sci-fi povídky.

V jednom rozhovoru pro olomoucké noviny nezapomněl nezapomenutelný zpěvák Jaromír Lőffler, po zmínce o svém textování, poznamenat, že „nejlepším textařem byl pro všechny Ostraváky byl Vladimír Čort“.

S použitím materiálů Jitky Švarcové zpracoval Prax⁵²

Hudební archiv:      Majestic - Žalm nad hořkou láskou       Progres 2  -  strach          Jawa 250

                                               Majestic: Music Box          Cesarova smrt

Informace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_%C4%8Cort

V ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1127325486-kam-zmizel-ten-stary-song/20454215629/

Přemysl Černý

Přemysl Černý

Tento bubeník, který asi jako první na světě hrál na dva velké bubny ve své bicí soupravě se narodil 12. února 1941 v Praze.

Pracoval jako rekvizitář ve Filmových ateliérech Barrandov. A měl přezdívku Česnek.

Jako bubeník byl autodidaktem. Již v roce 1963 založil skupinu Donald. Od sezóny 1965 bubnoval v Mefistu a v březnu 1966 založil skupinu Flamengo. S Flamengem právě na koncertech měl dva šlapáky v soupravě. Když se jej ptali proč má dva a jak na ně hraje, odpověděl, že hraní na dva šlapáky mu sice moc nejde, ale že to na pódiu bezvadně vypadá.Ve všech skupinách se věnoval organizování a zabezpečování koncertů a chodu skupiny. Ve Flamengu na začátku roku 1968 zanechal bubnování a dělal jen management.

8. května 1979 tragicky zemřel. Podle kusé informace Pavla Černockého spáchal při návalu deprese sebevraždu. Česká rocková scéna ztratila nezapomenutelného manažera i bubeníka.

Diskografie:  https://www.discogs.com/artist/1442325-P%C5%99emysl-%C4%8Cern%C3%BD

Zleva: František Francl, Přemysl Černý, Petr Novák, Karel Kahovec

Zleva: Flamengo - Petr Novák, František Francl, Přemek Černý, Jiří Čížek, František Fořt, Karel Kahovec

Zleva: Donald - Jiří Juračka, Přemek Černý, Vladimír Kulhánek, Ivan Kulhánek, Pavel Černocký

Diskografie:  https://www.discogs.com/artist/1442325-P%C5%99emysl-%C4%8Cern%C3%BD

© by  Jan Křtitel Sýkora

Foto archiv

Hudební archiv

Albové vývojové milníky 1960-2000

Albové vývojové milníky 1960-2000

Jiří Černý

Předmluva

by ráda zdůraznila, že tato brožura nemapuje celou českou populární hudbu za posledních čtyřicet let. Autor se zde přednostně zabývá těmi alby, jež osobně považuje za vrcholná, progresivní nebo jinak přelomová a o nichž se domnívá, že by neměla chybět v žádném hudebním oddělení veřejných knihoven. (Z podobných důvodů také uvádí některá alba, jež s odstupem času shrnují - coby The Best Of nebo pod jinými názvy - celkový přínos interpretačních nebo autorských osobností.) Není asi nutné vysvětlovat, že to v mnoha případech mohou být zcela jiné disky než ty, o něž je mezi návštěvníky hudebních oddělení největší zájem, které tvoří v populární hudbě jakýsi střední, hlavní proud a tudíž mají už dávno ve všech knihovnách své místo. Na rozdíl od účastníků vzdělávacího přednáškového cyklu v Knihovně Kroměřížska, z něhož tyto texty v podstatě vzešly, ovšem dnešní čtenář-hudební knihovník nemá, bohužel, možnost s autorem této brožury a s jeho názory z očí do očí polemizovat. Přesto může vlastně mnohem víc: použít tuto brožuru jako pouhý doporučující nástin toho, kam by hudební oddělení mohlo své návštěvníky vést. Čili může si potom už onen Zlatý fond sestavit podle svého vkusu, zkušeností a místních možností. Autor mu k tomu přeje dobré uši, šťastnou ruku a probudilé návštěvníky.

60.léta

Zatímco v Americe a v západní Evropě byla většina moderní populární hudby už od poloviny 50.let stále víc ovlivňována rokenrolem, státy sovětského bloku měly vývojové zpoždění celé jedné éry: stále zde vládl kult velkých, swingových tanečních orchestrů se zpívajícími a instrumentálními sólisty. Zpěváckými hvězdami v rozhlasových, televizních a jiných československých orchestrech byli Yvetta Simonová, Rudolf Cortés, Milan Chladil aj. Jejich bezkonkurenční postavení se zakládalo na profesionalitě, stylové shodě s tradičním posluchačským gustem a z toho plynoucím výsadním uplatněním na deskách, v rozhlasu, televizi, na koncertech a tehdy módních estrádách, nejednou i na stadiónech.

Ideálem v podstatě zůstával rovný hlas, často školený operními pedagogy, mírně přizpůsobený mikrofonním možnostem. Zřídkakdy vídaným vrcholem pódiového temperamentu bylo, když zpěvák sundal se stojanu mikrofon, vzal ho do ruky a během zpívání pak udělal pár rytmických kroků. Tomu odpovídal i způsob zpěvu. Pouze nejprogresivnější, jazzově cítící zpěváci trochu swingovali (Karel Hála, Vlasta Průchová), ostatní se stroze drželi melodie a rytmu.

Každá písnička měla svého skladatele, textaře, aranžéra, zpěváka a doprovodný orchestr, jen výjimečně si autor svou hudbu zároveň zaranžoval.

Taneční hudba používala přízvisko "zábavná" a komunističtí ideologové neustále zdůrazňovali její "rekreativní" úlohu. Byl jim podezřelý každý smutek, ale i přílišná rozvernost; obojí vybočovalo z uniformního optimismu a bylo považováno za projev měšťáctví a dekadence.

Za těchto okolností k nám rokenrol - později zkráceně označovaný jako rock - pronikal zadními dvířky.

Takzvaná divadla malých forem, Na Zábradlí, Semafor, Rokoko, Paravan, Večerní Brno, ústecké Kladivadlo a jiná, potřebovala pro svá volněji koncipovaná představení (improvizovaná někdy na hranici happeningu) nové písničky. Jejich mladí autoři už se vymykali hlavnímu proudu populární hudby. Zčásti se vraceli k živé dixielandové hře nebo navazovali na polozapomenuté tradice předválečného literárního šansonu (hlavně pro zpívající herečky Ljubu Hermanovou a Hanu Hegerovu), zčásti už přejímali rokenrol. Divadla přijímala doprovodné skupiny, které byly schopné takové písničky zahrát.

Významnou roli sehrála i taneční móda twistu. Pořadatelé plesů si kvůli ní objednávali vedle běžných tanečních orchestrů i kytarové, de facto rockové skupiny. Protože sám název rokenrol dostal od komunistických ideologů ideologickou nálepku amerického imperialistického importu, první čeští rockeři pro něj vymysleli krycí název big beat, záhy počeštěný na bigbít.

Zatímco rockové prvky v některých nahrávkách využívali a mísili je se swingovými například Suchý, Matuška, Gott i Pilarová, autentičtějšími, mnohdy provokativními rockery se stali mladí amatéři Sedláček, Bobek, Volek, Kaplan a Přenosilová. Někteří se dlouho drželi angličtiny a česky zpívali neochotně a řídce, čímž ovšem popuzovali dohlížecí orgány.

Přitom úroveň textů prudce stoupala, především zásluhou Jiřího Suchého a Semaforu, návazně pak i jiných divadel malých forem. Suchý byl i klasickým příkladem toho, jak se autoři stávali zároveň interprety. Jeho spoluautor Jiří Šlitr vytvořil naprosto originální, hudebně mimořádně náročný typ zpívajícího komika.

Tyto změny se vinou monopolní struktury sdělovacích prostředků (včetně jediných gramofirem, Supraphonu a Pantonu) odrážely v rozhlase, televizi a na deskách nepatrně a nezřetelně.

Střídání swingu různými odstíny rocku coby vývojový přelom se naplno a veřejně projevilo až v prvních ročnících Zlatého slavíka, čtenářské ankety týdeníků Mladý svět, 1962 a 1963. Výsledky hlasování posloužily Supraphonu jako opora pro dramaturgické změny.

Dokladem toho, jak noví zpěváci, kteří už nevyrůstali v tanečních orchestrech, ale malých divadlech, měli lepší podmínky než první garnitura Semaforu, bylo konkurenční Rokoko. Tam přešli mladší profesionálové z plzeňské Alfy (Marta Kubišová a Václav Neckář) a východočeská středoškolačka Helena Vondráčková jako vítězka jedné z řady talentových soutěží. Personálním propojením s rozhlasem a televizí skrze dirigenta Josefa Vobruba a dramaturga Jaromíra Vaštu prosadilo Rokoko své pěvecké novice téměř okamžitě.

Možnost prosadit se našli i naprostí amatéři. Od prosince 1964 do března 1969 totiž existoval rozhlasový soutěžní pořad Dvanáct na houpačce, kde korespondenčně hlasovali posluchači. Díky jim tato zástupná hitparáda doslova přes noc zpopularizovala rockera Petra Nováka a folkovou dvojici Paleček & Janík. Jimi začala éra prvních písničkářů. Ještě před odchodem do exilu ji završil Karel Kryl, jehož první album vystihlo totalitní systém i náladu po sovětské okupaci 1968. Své první album, u nás pak dvacet let nesehnatelné, natočil v Paříži i Vladimír Merta, ovlivněný hvězdami anglosaského folku, Bobem Dylanem a Donovanem. Svébytným a ojedinělým počinem byl přístup Skifflu Kontra k měšťanskému zpěvu minulého století.

V rámci relativního a pohříchu krátkého zvednutí železné opony mezi Východem a Západem se projevily také ohlasy americké country a její první české výhonky, roubované na trampskou tradici (v roce 1967 vznikl v Ústí nad Labem festival Porta) i světový popfolk typu Seekers a New Christy Minstrels, jejichž repertoár i styl stály u základů pražských Rangers.

Šedesátá léta podstatně proměnila i nahrávací průmysl. V roce 1964 byla u nás vyrobena poslední "rozbitná" deska (78 otáček za minutu, průměr 30 nebo 25 cm). Díky systému mikrodrážek převládly tzv. singly (33 ot., 17 cm), které propagovaly přednostně písničku na a straně - potencionální hit - a podle jejichž prodejnosti se na Západě sestavovaly hitparády. Alba (30 cm) nebyla až do příchodu Beatles ničím jiným než výběrem hitů a přidružených "nehitů" jednoho interpreta. Alba zaměřená na jediné téma se v dramaturgii firem prosazovala velmi pomalu, zkušeným obchodníkům příliš zaváněla prodělečnou "uměleckostí". Zárodečným monotématickým albem v našich poměrech byla Šípková Růženka, jíž skupina Rebels věnovala jednu stranu svého alba. Odyssea sourozenců Ulrychových zůstala nevydána, ač kompletní včetně obalu, dvacet let. Unikátním projektem byla Šlitrova a Suchého jazzová opera Dobře placená procházka, vysoko položená kvalitativní laťka pro český muzikál.

Díky specificky české kulturně politické situaci se tedy z tak zvaných menšinových žánrů, jmenovitě z divadelních písniček a bigbítu (ale částečně i z ostravské nápodoby amerického soulu, s Flamingem a Marií Rottrovou), stal do konce 60.let hlavní neboli střední proud populární hudby. Od té doby až doposavad nikdy nedosáhl takové pestrosti a zajímavosti, což většinou platí také o osobních kariérách jeho tehdejších protagonistů, jmenovitě Pilarové, Rottrové, Gotta a Matušky.

Doporučené desky:

Big Beat šedesátých let (Panton)

Bigbít: Průkopníci českého rock´n´rollu (Bonton)

Bigbít: 1968-1969 (Bonton)

Flamingo (Bonton)

Golden Kids: Kubišová - Neckář - Vondráčková (Supraphon)

Golden Kids: Micro Magic Circus (Bonton)

Karel Gott: Originální nahrávky ze 60.let (Bonton)

Karel Hála: Já žil jak jsem žil (Bonton)

Hana Hegerová: Ohlédnutí (B&M Music)

Kdyby 2000 klarinetů - Divadlo Na zábradlí 1958-1998 (Lotos)

Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (Bonton)

Karel Kryl: Rakovina (Bonton)

Marta Kubišová: Songy & balady (Bonton)

Marta Kubišová: Tajga blues (Bonton)

Waldemar Matuška: Nebeskej kovboj (Bonton)

Vladimír Merta: Chtít chytit vítr (Artem)

Václav Neckář: Jak ten čas letí (Supraphon)

Petr Novák: Náhrobní kámen (Bonton)

Eva Olmerová: Stop Time (Supraphon)

Olympic: Singly I (Bonton)

Olympic: Singly II (Bonton)

Olympic: Ondráš podotýká (Bonton)

Paleček & Janík: Hele lidi - Best Of (Supraphon)

Eva Pilarová: Co je to láska (Bonton)

Vlasta Průchová: Docela všední obyčejný den (Bonton)

Yvonne Přenosilová: Sklípek 1964-1968 (Supraphon)

Rangers - 1969 (Panton)

Rebels: Komplet (Bonton)

Pavel Sedláček: Život je pes (Bonton)

Semafor: Včera neděle byla I (Supraphon)

Skiffle Kontra: Traxleři (Bonton)

Spirituál kvintet: Antologie 1960-1995 (Panton)

Jiří Suchý: Písničky 1956-1964 (Bonton)

Jiří Suchý: Zuzana je sama doma (Bonton)

Jiří Suchý: Taková ztráta krve/Zuzana je zase sama doma (Bonton)

Jiří Suchý & Jiří Šlitr: To nejlepší... (Bonton)

Helena Vondráčková: Podívej, kvete růže (Bonton)

Literatura:

Autorský kruh: Rhythm And Blues (Panton 1985)

Autorský kruh: Začalo to Redutou (Orbis 1964)

Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)

Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře (Čs. spisovatel 1966)

Lubomír Dorůžka, Zbyněk Mácha: Od folklóru k Semaforu (Státní hudební vydavatelství 1964)

Lubomír Dorůžka: Panoráma populární hudby 1918/1978 (Mladá fronta 1981)

Vladimír Dvořák: Začínáme od Adama (Mladá fronta 1960)

Karel Gott: Říkám to písní (MNO 1968)

Pavel Chrastina: Olympic - Chvíli po ránu a zase znovu spolu (Laguna 1994)

Jan Kolář: Jak to bylo v Semaforu (Scéna 1991)

Josef Kotek: o české populární hudbě a jejích posluchačích (Panton 1990)

Vladimír Kouřil: Český rock´n´roll (Jazzová sekce 1981)

Waldemar Matuška, Ivan Foustka: To všechno vodnes čas (Olympia 1970)

Radko Pytlík: Malá encyklopedie českého humoru (Čs. spisovatel 1982)

Jan Schneider, Libuše Jelínková: Zlato pro dva slavíky - Matuška a Pilarová (MNO 1968)

Jiří Suchý: Knížka aneb Co mne jen tak nenapadlo (Panton 1986)

Jiří Suchý: Semafor (Čs. spisovatel 1964)

Jaromír Tůma: Čtyři hrají Rock - Olympic (Panton 1986)

Hana a Petr Ulrychovi: Odyssea (Bonton)

70.léta

Spojení stranické a prezidentské moci v květnu 1975 do jediných rukou Gustáva Husáka vnějškově připomínalo dobu Antonína Novotného, v kultuře se však víc podobalo nacistickému kancléřství Adolfa Hitlera. Podle přesných seznamů se vyhazovali z ústavů vědci, z knihoven knihy, z rozhlasu a televize pásky. Cesty na Západ znovu byly spletitým problémem. Z Rangers, Greenhorns, Toronta a Skifflu Kontra se stali Plavci, Zelenáči, Brontosauři a Žáci. Rekvalifikační komise zkoušely kohokoli z čehokoli a pokud se výjimečně nepřizpůsobily politickému tlaku a navrhly udělit kvalifikaci hudebníkovi politicky "problematickému", státní umělecké agentury jejich návrh zamítly. Kulturní inspektoři, namnoze přestárlí důstojníci či estébáci, zakazovali jednotlivé koncerty. Martu Kubišovou komunisté zakázali úplně. Zlatý slavík ztratil pověst nezávislosti, jeho výsledky bezostyšně falšovali z příkazu KSČ redaktoři, ze ziskuchtivosti mafiánští manažeři a jimi podplacení tiskaři.

Rockové skupiny se rozpadaly, jejich instrumentalisté dělali lépe placené "křoví" sólovým zpěvákům nebo se nechali zaměstnat v rozhlasových a televizních orchestrech. Festivaly jako Bratislavská lyra, Děčínská kotva nebo sokolovská Politická píseň bobtnaly oficialitou.

Ale tento tlak zákonitě vyvolal protitlak a nejvíc se projevoval v prostorech, které sehraná trojice StB-agentura-národní výbor dosud z nevědomosti či náhodou nestřežila tak přísně.

Ve vysokoškolských a jiných malých klubech houfně koncertovali folkoví písničkáři, dokonce se neoficiálně, ale účinně spojili do sdružení Šafrán (Jaroslav Hutka, Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, Dáša Voňková-Andrtová, Vladimír Veit, Burian s Dědečkem, bratislavská Zuzana Homolová). Když si jako hosty zvali momentálně nevyužité rockery Mišíka, Padrůňka aj., říkalo se tomu čundrground. Ze Sušilovy sbírky Hutka pro sebe i publikum objevil neznámé moravské národní písně a stačil je vydat na dvou albech.

Své vícehlasy, gospelový i folkový americký repertoár a intelektuální spikleneckou přitažlivost si vybrušoval Spirituál kvintet; jiný důkaz, že Češi jsou i v muzice "smějící se bestie", podávali celé desetiletí až do svého zákazu Vodňanský & Skoumal.

Rozvinuly se i někdejší "květinové děti" z folkových pražských pasáží a Karlova mostu, skupina Marsyas (bluesman Petr Kalandra, mimořádná rockerka Zuzana Michnová, Oskar Petr) a nikdy nedoceněné Saze, které experimentovaly se sitárovým zvukem i jinými indickými vlivy.

Odolnost vůči nabídkám stále uhlazenějšího středního proudu a dobrovolné relativní závětří prospěly také skupině C&K Vocal: v kombinaci rocku a poezie se místy dotýkala až pocitů březinovských a halasovských. Zásluhou dvou rhythm&bluesových skupin, Mišíkovy Etc... (zvláště alba Kuře v hodinkách) a Prokopových Framus 5 (Město Er), se mezi mladým publikem obnovil i zájem o jiného Kainara, než onoho, který tehdy funkcionářsky přisluhoval režimu. Ze samizdatových sborníků se dostala na desky i zhudebněná poezie Václava Hraběte. Jan Spálený úspěšně podstoupil odvážný skladatelský i zpěvácký souboj s poemami Vítězslava Nezvala.

Kupodivu nepříliš hluboko pod husákovským normalizačním povrchem dlouho existoval opravdový český underground, napájený vlivy amerických Fugs i Velvet Underground a myšlenkami historika umění Ivana Magora Jirouse. Plastic People Of Universe podomácku hráli i poté, co v roce 1973 nedostali kvalifikaci. Takřka nikdo o nich nevěděl až do politického procesu na podzim 1976. Jejich uvěznění nečekaně solidarizovalo i ty ideově nejprotichůdnější odpůrce pookupačního režimu a sepsali petici Charta 77. Následovala režimní kontra petice Provolání uměleckých svazů (anticharta), monstrózní zasedání v Národním divadle a pro hudebníky v Divadle hudby.

Komunistickému aparátu se "podařilo" nemožné: sjednotit pravicové filozofy, spisovatele, bývalé levicové politiky a diplomaty, písničkáře, techniky i dělníky kvůli hudbě, o níž dosud neměli ponětí a kterou ani potom většina z nich neměla v oblibě. Přitom ještě začátkem 70.let dostali Plastic People Of Universe oficiální uznání od redakce Mladého světa! Protestovaly také osobnosti demokratického světa a konečně se o české rockové hudbě začalo psát i na Západ od Aše.

Jakýsi status quo mezi režimem a "menšinovými žánry" byl vystřídán estébáckými výslechy a zákazy. Do exilu odešli Hutka a jeho spoluhráč Hvězdoň Cigner, iniciátor Šafránu Jiří Pallas a řada méně známých hudebníků. Uvěznit Josefa Nose za hospodářské delikty se nepodařilo jen díky statečnosti písničkářových přátel, kteří svědčili v jeho prospěch.

Ve srovnání s těmito represemi bledly jiné, pro postižené však nepochybně tíživé: neustálý boj se schvalovacími textovými komisemi, sponkování dlouhovlasých muzikantů před vystoupením v televizi, podmiňování další existence účastí na politických akcích, sebeponižující veřejné odvolávání někdejších svobodomyslných postojů.

Typická je z tohoto hlediska Balada pro banditu, muzikál s hudbou Miloše Štědroně, mimochodem brněnský umělecký debut Ivy Bittové. Nikdo z celého Divadla Na provázku tenkrát netušil, že autorem libreta není režisér Zdeněk Pospíšil, ale zakázaný Milan Uhde.

Bez velké nadsázky lze říci, že cokoli kvalitního tehdy vzniklo, například nová tvář české country (zpěv Michala Tučného a Pavla Bobka, texty Jana Vyčítala), za vším byla blufovací energie a vynalézavost, které by se ve svobodné společnosti daly využít důstojněji.

Nejcennější tvorba ze sedmé dekády z pochopitelných důvodů většinou na deskách není. Mezi výjimky patří i několik exilových alb, především Krylových.

Protože ovšem existuje mnoho kvalitních amatérských nahrávek z koncertů, dá se očekávat, že v budoucnosti se některé objeví i na deskách. Případné zájemce zatím uspokojí Gruntorádův archív Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze.

Doporučené desky:

Balada pro banditu, záznam rozhlasové hry (Bonton)

Pavel Bobek: Best Of (Panton)

Pavel Bobek: Best Of II (Panton)

Brontosauři: Na kameni kámen (Panton)

C&K Vocal: Generace (Bonton)

Flamengo: Kuře v hodinkách (Bonton)

Greenhorns - Zelenáči (Panton)

Hana Hegerová: Síň slávy (Bonton)

Jaroslav Hutka: Stůj břízo zelená (Bonton)

Jaroslav Hutka: Vandrovali hudci (Bonton)

Karel Kryl: Maškary (Bonton)

Karel Kryl: Plaváček (Bonton)

Petr Lutka: Budka (Response Media)

Marsyas: Marsyas (Bonton)

Vladimír Merta: Bití rublem (Artem)

Vladimír Merta: Nebuď nikdy sám (Bonton)

Vladimír Merta: Svátky trpělivosti (Artem)

Vladimír Mišík: Stříhali dohola malého chlapečka (Bonton)

Písně amerického západu (Panton)

Plastic People Of The Universe: Egon Bondy Happy Hearts Club Banned (Globus)

Progress Organization: Barnodaj

Marie Rottrová: Lásko voníš deštěm (Bonton)

Saze: Václava mám nejradši (SV Records)

Semafor: Kytice (Supraphon)

Jan Spálený: Edison/Signál času (Bonton)

Petr Spálený: Best Of (Supraphon)

Spirituál kvintet: Šlapej dál (Panton)

Spirituál kvintet: Písničky z roku raz dva (Panton)

Šafrán (Supraphon)

Vlasta Třešňák: Zeměměřič (Bonton)

Hana a Petr Ulrychovi: Nikola Šuhaj loupežník (Panton)

Vodňanský & Skoumal: Hurá na Bastillu/S úsměvem donkichota (Supraphon)

Vodňanský & Skoumal: s úsměvem idiota (Supraphon)

Zakázaní zpěváci druhé kultury (Bonton)

Literatura:

Autorský kruh: Divadla studiového typu, České divadlo 2 (Divadelní ústav 1980)

Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)

Jaroslav Čvančara: Taxmeni aneb Hledání country grálu (Svět křídel 2000)

Jan Dobiáš: Brnkání na duši - Merta, Daněk, Plíhal, Eben, Andrtová, Lohonka, Nohavica (Práce 1990)

Lubomír Dorůžka: Panoráma paměti (Torst 1997)

Mejla Hlavsa, Jan Pelc: Bez ohňů je underground (BFS 1992)

Jaroslav Hutka: Požár v bazaru (Sebetlač 1990)

Leo Jehne, Luboš Svátek: Slavné tváře českého popu 60. a 70.let (Práh 1999)

Ivan M.Jirous: Magorův zápisník (Torst 1998)

Vladimír Just: Proměny malých scén (Mladá fronta 1984)

Jiří Karas: Vzlety a pády Evy Olmerové (R 3 1993)

Karel Kryl: Krylogie - Půlkacíř, Spisy III (Torst 2000)

Pavel Lohonka Žalman (Folk & Country 1995)

Jan Lukeš: Prozaická skutečnost - Burian, Dědeček, Kantor, Merta, Michnová (Mladá fronta 1982)

Marta Novotná, Rostislav Sarvaš: Michal Tučný - a vzpomínky ty nemůžeš si zout (Humor a kvalita 1997)

Jan Petráň: Molavcová to přece víte... (Blízká setkání 1997)

Spirituál kvintet (Bočan & spol.)

Vlasta Třešňák: Plonková sedmička (Torst 1998)

Hana a Petr Ulrychovi: Písně 1964-99 (Gnosis Brno 1998)

Jan Vodňanský: Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (Brázda 1992)

80.léta

Tvář oficiální pop music se leskla stále novější technikou: v roce 1983 Supraphon uvedl poprvé na trh kompaktní disky, závěr dekády byl ve znamení televizních videoklipů. Zvuk byl dokonalejší než dokonalý, i tak byl ale zastiňován obrazem.

Nová zajímavá hudba vznikala jinde.

Po pogromu v předchozí dekádě teď chytily druhý dech rockové kapely. Část svých sil nabraly ve zbytcích českého undergroundu, který se mezitím začal uplatňovat pod přijatelnějším názvem alternativní scéna a v náročnější podobě. Co bylo před pár lety jen na kazetách, vydávalo se zvolna i na deskách. Hodně se činila Jazzová sekce a ve svých skromných možnostech i firma Panton. Vyrojily se rockové festivaly: Chvaletice, Moravský Písek, havlíčkobrodská Vysočina. Událostí byly každoroční Jazzové dny, kde se vzdor názvu hrál většinou rock.

Jan Spálený s novým triem ASPM poprvé představil vlastní formu autorského blues, kterou dodnes stále výrazněji rozvíjí, už ve změněných sestavách.

Ve chvíli, kdy kapela Michaela Kocába Pražský výběr opožděně, zato však svrchovaně muzikantsky a s originální mnohavrstevnou provokativností zareagovala vlastní tvorbou na britskou i americkou novou vlnu (další krok ve vývoji rocku), opět zasáhla Státní bezpečnost. Demagogickým článkem Nová vlna se starým obsahem v militantním stranickém týdeníku Tribuna spustili nepoučitelní komunisté opětovný zátah na mladou hudbu: podezřelá jim byla i pouhá jména skupin. Zakázali i Mišíka, jehož sestava v čele s houslistou Janem Hrubým byla v zenitu výkonnosti. Redakce měsíčníku Melodie, která si jako zázrakem od roku 1964 udržovala neideologickou odbornou úroveň, byla nahrazena neschopnými diletanty. Na podzim 1986 bylo zatčeno a odsouzeno celé vedení Jazzové sekce.

Úbytek talentů ještě zesílil. Do exilu utekli mj. excentrická zpěvačka Jana Kratochvílová, všestranný umělec Vlasta Třešňák, saxofonista Jan Kubík, bubeníci Pavel Trnavský a Jiří Hrubeš.

Emigrovali dokonce i sóloví countryoví instrumentalisté Zenkl, Chaloupek a Hanzlík, přestože tato oblast byla režimem tolerována. Jejím hlavním působištěm byly Porty, od krajských až po celostátní festival, který se od roku 1981 nastálo usídlil v Plzni na výstavišti se dvěma amfiteátry a řadou menších pódií. Zatímco však country až na pár výjimek (Poutníci, Druhá tráva) poněkud ustrnula ve vývoji a trampské skupiny o něj od dob Ryvolů snad ani neusilovali (s výjimkou Hop Tropu), životodárným mísidlem stylů se stal folk s bezpočtem variací, hudebních i textařských.

Před více než 20 000 diváky se tu na festivalu pořádaném Ústředním výborem Svazu socialistické mládeže objevovali - někteří s potížemi, někteří až po několikaletém zákazu - a umělecky dorůstali Nohavica, Plíhal, Dobeš, Slávek Janoušek, Robert Křesťan, Vlasta Redl, Lohonka-Žalman, Pavlína Jíšová, Nezmaři a Nerez. Po Šafránu prostě "vstali noví bojovníci": Nohavica navázal na Kryla i Hutku, Plíhal na Suchého, Žalman a Křesťan na dynamičnost Matuškova zpěvu. Soudruzi v gramofonových firmách si už nemohli nevšimnout, že život a hlavně peníze jsou jinde: tady. Poté, co se prvního alba někdejšího trampského písničkáře Wabiho Daňka, doprovázeného folkrockovým AG Flekem, prodalo kolem 200 000 kusů, konečně začali natáčet i Brontosauři, postavení na krásném trojhlasu a napadnutých, zapamatovatelných melodiích Jana Nedvěda. "Nedvědovky" měly všechny vlastnosti středního proudu, i když se jím doopravdy staly až o deset let později.

Společným vystoupením Pavlicova Hradišťanu s Žalmanovými ... a spol. se na Portě zviditelnilo propojení folkloru s folkem; další žánrová škatulka vzala za své. Navíc se ukázalo, že mladé publikum je schopné přijímat cimbálovou muziku jak v původní regionální podobě, třeba i s osmdesátiletým zpěvákem Karlem Shánělem, tak v rozvolněnější formě.

Přibylo několik nezařaditelných a nepřeslechnutelných samorostů: harmonikář a písničkář Václav Koubek, osamostatněný skeptik, klávesista a melodik Petr Skoumal, jediný naléhavý a původní rapper Lesík Hajdovský, z folku vymknutí Oldřich Janota a Jakub Noha, sebedrásavá osobnost Filipa Topola uprostřed Psích vojáků a hospodský rock skupiny Echt!

Nejdál ve svých experimentech, až k měřítkům světové avantgardy, pokročila akustická skupina Jablkoň, Dáša Andrtová s předtím nevídaným stylem hry na kytaru (o podobnosti se Stanleym Jordanem nemohli vzájemně nic tušit) a především zpívající houslistka Iva Bittová, v jejíž tvorbě a interpretaci dosáhlo vrcholu letité směřování a vzájemné inspirování mnoha brněnských hudebníků, divadelníků a výtvarníků.

Doporučené desky:

AG Flek: Blázni umírají nadvakrát (Bonton)

AG Flek: Dohrála hudba (Venkow)

Dagmar Andrtová: Živá voda (Panton)

Dagmar Andrtová (Bonton)

ASPM: v klubu na Petynce 1990 (Bonton)

Bittová & Fajt (Bonton)

Wabi Daněk: Rosa na kolejích (Supraphon)

Ebenové: Malé písně do tmy (Bonton)

Echt!: Hořký pití (Black Point)

Garáž: The Best Of (Globus 1990)

Lesík Hajdovský & Manželé: Jižák (Bonton)

Hradišťan: Byla vojna u Slavkova (Panton)

Hudba Praha (Panton)

Jablkoň: Devátá vlna (Bonton)

Jasná páka/Hudba Praha: Starý pecky a tak dál (Reflex)

Slávek Janoušek: Kdo to zavinil (Panton)

Janota/Havlovi/Konopásek: Mezi vlnami (Bonton)

Václav Koubek: Obrazy (Indies)

Václav Koubek: Šaty šupáka (Indies)

Malá lesní Jablkoň: Bláznivá

Minnesengři:

Nerez: Masopust (Monitor)

Nerez: Na vařený nudli (Monitor)

Nezmaři: 15 let live (Monitor)

Nezmaři: Rozinky (Ji-Ho-Music)

Jakub Noha: Na Prahu (Indies)

Jaromír Nohavica: Darmoděj a další (Monitor)

Karel Plíhal: 1985-1989 (FT Records)

Poutníci: Poutníci (Bonton)

Pražský výběr: Komplet (Bonton)

Psí vojáci: Nechoď sama do tmy (Black Point)

Psí vojáci: Mučivé vzpomínky (Black Point)

Petr Skoumal: Poločas rozpadu (Bonton)

Spirituál kvintet: Antologie (Panton)

Spirituál kvintet: Šibeničky (Panton)

Vlasta Třešňák: Koh-i-noor (Bonton)

Literatura:

Autorský kruh: Excentrici v přízemí (Panton 1989)

Autorský kruh: Od folkloru k folklorismu (ÚLK Strážnice)

Autorský kruh: Sklep, 1971-99 (Pražská scéna 1999)

Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)

Jan Burian: Rychle než to zapomenu (Scéna 1990)

Karel David: Texty (Artforum Brno 1990)

Oldřich Janota: Texty (Artforum Brno 1991)

Ondřej Konrád, Vojtěch Lindaur: Život v tahu aneb Třicet roků rocku (Tvorba 1990)

Vladimír Kouřil: Jazzová sekce v čase a nečase, 1971-87 (Torst 1999)

Karel Kryl: Krylogie (Academia 1994)

Robert Křesťan: Trapeři, Poutníci a Druhá tráva ( Folk & Country 1998)

Josef Prokeš: Nebýt stádem Hamletů (Masarykova univerzita 1993)

Jiří Starý: Tři studie o moderní populární hudbě (Divadelní ústav 1985)

Filip Topol: Národ Psích vojáků (MAŤA 1999)

Josef Vlček: Rock na levém křídle (Jazzová sekce 1983)

Josef Vlček: Rockové směry a styly (Ústav pro kulturně výchovnou činnost 1988)

90.léta

Po 17.listopadu 1989 se změnilo všechno. Především padl jakýkoli státní monopol. Jako houby po dešti vznikly soukromé pořadatelské agentury, celostátní i oblastní televizní a rozhlasové stanice včetně speciálně hudebních (pozoruhodné zvláště Radio Country, Limonádový Joe, rockové Radio 1), časopisy (především Rock & Pop, Folk & Country, Harmonie), hudební a knižní vydavatelství, desítky nahrávacích studií a ještě víc gramodeskových firem.

Během několika let k nám vstoupily největší světové společnosti (EMI, Sony, BMG, Universal, Warner Brothers aj.) a ovládly většinu výroby hudebních nosičů.

Až na pár výjimek v Česku koncertovaly všechny hvězdy světové populární hudby. Jejich nové desky zde vycházejí ve stejný den jako v New Yorku a v Londýně. Koupit nebo objednat lze všechno, jen vědět co.

Diktát ideologie byl nahrazen diktátem trhu. Firmy se vrhají na nové talenty - a bez skrupulí je po prvním prodejním "neúspěchu" házejí přes palubu. Soukromá rádia hrají to nejžádanější, aby si zvýšila poslechovost a přilákala inzerenty, kteří jsou daleko největším zdrojem příjmů a podmínkou existence soukromých stanic. (Stejně tak časopisů; čtenář se diví, jaký že to je zpěvák na titulní straně a neví, že takový, jehož manažer redakci zaplatí nejvíc.)

Desku může vydat každý - ale kdo se o tom dozví?

Jestliže ale ve stejném tržním systému západního světa vyrostli Beatles, Bob Dylan, Leonard Cohen, Barbra Streisandová nebo u 2, není důvod, proč by to v Česku nemělo být - po určité době - podobné?

A jestliže se úměrně rostoucí nabídce vkus posluchačů atomizuje, neznamená to, že by klesal. Kdo hledá, najde. Víc než kdykoli předtím. i s pomocí nové sdělovací techniky: CD ROM, internetu, minidisků nebo DVD.

Ve zdánlivě nepřeberném množství nových českých disků lze z dlouhodobého pohledu alespoň částečně vystopovat některé zajímavější, silnější a nadějné tendence.

Už dříve prokázané mimořádné talenty v nových možnostech a neomezenou konfrontací se zahraničním publikem ještě zvýrazněly (Andrtová, Bittová, Jablkoň). Pokud se nenechaly svázat dramaturgickým drilem a vyhověly přetlaku svých inspirací, rozvětvily se i jinam: Bittová to zkusila s tanečními Čikori, Jablkoň s prostší, ne však podbízivou písničkovou formou v zeštíhlené Malé lesní jablkoni.

Folk po "ztrátě nepřítele" neztratil výpovědní schopnost, pouze přeskupil hodnoty. Vrchol zůstal vyhrazen nejmuzikálnějším a nejtvořivějším: v tom jsou hraví Ebenové i Plíhal zajedno s filozofičtějším Nohavicou, který albem Mikymauzoleum překonal sebe sama. Cestou "dovnitř" se z někdejšího Nerezu vydala i Zuzana Navarová, nevypočitatelný a pokaždé jinak pozoruhodný Lesík Hajdovský, rozevřená a živočišná Pavla Milcová i Jan Spálený, který přitom jaksi mimochodem stvořil i vlastní, originální "nečernošské" blues.

Do tradičnější podoby blues stačil před svou předčasnou smrtí ještě vložit všechen svůj dylanovský, youngovský a caleovský obdiv Petr Kalandra, s jednodušším, ostravským rhythm&bluesovým důrazem jde v jeho šlépějích Pepa Streichl.

Nikdy předtím u nás nevzniklo tolik výborných rockových textů. u některých to není na první poslech zřejmé: žesťový nápor Už jsme doma je přehluší, u skupiny Mňága a Žďorp jakoby šly zdánlivě proti strojovému rytmickému obveselení. (Proto do jejich autora Petra Fialy lépe nahlédneme na jeho sólovém albu.) Naproti tomu působivost Majerových brzdových tabulek, Vltavy, Pluta nebo Bílé nemoci tkví právě v tom, jak se osobitý hudební jazyk těsně váže ke zpívaným textům.

Výjimečnost projektů Vlasty Redla a Roberta Křesťana vychází z jejich úžasného znepokojujícího zpěváckého napětí, skladatelské invence a smyslu pro celkový tvar včetně výběru spoluhráčů.

Zvláštním způsobem nás zasáhla vlna muzikálů. Hrály se tady už od 50.let, ale teprve po uvedení Bídníků a Jesus Christ Superstar se s nimi roztrhl pytel. Sílící střední vrstvy obyvatel v nich patrně našly svůj druh hudebního divadla, svou operu i operetu. Se vším, co k tomu patří, s hvězdami, reklamními kampaněmi a mnohamiliónovými náklady. Řetězec konkursů dal příležitost stovkám zpěváků a dnes už se dá mluvit například o brněnské muzikálové "škole", hlavně v souvislosti s muzikály Zdeňka Merty a Stanislava Moši (nejlepší Babylon).

A jako už tolikrát předtím, vedle této "velké" hudby, mamutích koncertů na stadiónech a televizních supershow, někdy i v protikladu k ní, se daří malým a jemnějším formám. Zatímco retromuzikál Karla Davida Hvězdy na vrbě (s atmosférou 60.let) je jakýmsi mezistupněm k básnickému kabaretu Jiřího Bulise, alba Hm, Jiřího Dědečka, Bittové (Bílé inferno) nebo Františka Černého patří k nejvyhraněnějším pokusům o zhudebnění básníků, od Villona (Černý), Nerudy (Hm) až po Reynka a Skácela (Bittová).

Skácelovské je i bezmála celé album Hradišťanu o slunovratu, dosud nejzazší bod primáše a skladatele Jiřího Pavlici v bezpředsudečné, stále uvolněnější práci s folklorem. Další formy zkoušejí Českomoravská hudební společnost (kombinace rocku s vesnickým i městským folklorem), Točkolotoč (rock a romský folklor) nebo Věra Bílá & Kale, kteří jsou ovšem pevněji vrostlí do tradiční akustické romské hudby. v roce 2000 několikrát koncertovali coby hlavní číslo světových festivalů WOMAD, z nichž jeden se poprvé konal i v Praze. Jím se potvrdil a dále pokročil snad nejdynamičtější žánr dekády, tzv. world music; což je širší, náhradní výraz místo běžnější etnické hudby. Každoroční festivaly této hudby, pořádané na Hradě týdeníkem Respekt, setkávání bubeníků v severomoravské Dolní Lhotě, pravidelné koncerty exotických hudebníků v pražské Akropoli a vydavatelský zájem (specializovaná značka Spirála) vyúsťují do zcela nových skupin. Takoví Zuluville a Čankišou mají daleko nejen k tomu, co u nás bylo před nimi, ale vlastně i sami k sobě: u Zuluville zpívá našinec Wendy Zulu jazykem kmene Zulu, brněnští Čankišou hecují posluchače i sebe vymyšleným jazykem Čanki a nepochybně mají nad world music velký nadhled.

Což nás vrací ze zámoří domů a z konce na začátek.

Doporučené desky:

-123 min.: Shooba Dooba (Intermusic)

Alice: Alice (Popron)

Álom: Romani muzika (Rachot/Béhemot)

Dagmar Andrtová & Radim Hladík: Voliéra (Indies)

Asonance: Live (Asonance)

Zdeněk Merta, Stanislav Moša: Babylon (Popron)

Lucie Bílá: Missariel (Monitor)

Věra Bílá & Kale: Kale kaloré (BMG)

Bílá nemoc: Zloději obálek (Apollo)

Iva Bittová & Vladimír Václavek: Bílé inferno (Indies)

Iva Bittová: Classic (Supraphon)

Jiří Bulis: Tiché písně (Bonton)

Jan Burian: Hodina duchů (Bonton)

Čankišou: Hudba lidu Čanki (FT Records)

František Černý a Povijan: Sto cukrů (Panton)

Českomoravská hudební společnost: Mezi horami (Venkow)

Českomoravská hudební společnost: Čechomor (Venkow)

Jiří Dědeček: Reprezentant lůzy (ZÓNA)

Ebenové: Tichá domácnost (Bonton)

Petr Fiala: Nečum a tleskej, vol.2 (Monitor)

Lesík Hajdovský: Už hoří svíce (Bonton)

Hm: ...to by mohlo být zajímavé (Indies)

Hradišťan: o slunovratu (Indies)

Hradišťan: Ozvěny duše (Lotos)

Jan Hrubý: Cesta na severozápad (Mirdovo hudební studio)

Hrubý/Mustill/Prokop/Skoumal: Černý ovce (Bonton)

Jablkoň: Baba Aga (B + A)

Jablkoň: Písničky (Bonton)

Oldřich Janota: Sešité (Indies)

Petr Kalandra: Blues Session Vol.1 (Reflex Records)

Petr Kalandra: Blues Session Vol.2

Ida Kelarová: My Home Is Where i Am (Ida Bittova-Kelarova)

Ida Kelarová a hosté (Lotos)

Robert Křesťan a Druhá tráva (Bonton)

Robert Křesťan a Druhá tráva: Pohlednice (Venkow)

Zuzana Lapčíková: Moravské písně milostné (Lotos)

Laura a její tygři: The Best Of (Bonton)

Lucie: Lucie (Tommü)

Majerovy brzdové tabulky: Gabréta (Indies)

Malá lesní jablkoň: Bláznivá (Indies)

Pavla Milcová & Tarzan Pepé (Indies)

Mňága a Žďorp: Made In Valmez (Monitor)

Mňága a Žďorp: Furt rovně! (BMG)

Zuzana Navarová a Iván Gutiérrez: Zelené album (Indies)

Zuzana Navarová: Skleněná vrba (Indies)

Jakub Noha: Kde je ten ráj... (Monitor)

Jaromír Nohavica: Mikymauzoleum (Monitor)

Jaromír Nohavica: Divné století (Monitor)

Písničky divadla Sklep (TV Spectrum)

Karel Plíhal: Takhle nějak to bylo... (FT Records)

Karel Plíhal: Kluziště (Monitor)

Pluto: Tři (Indies)

Vlasta Redl: Každý den jinak (BMG)

Vlasta Redl/AG Flek & Jiří Pavlica/Hradišťan (BMG)

Vlasta Redl: Staré pecky (Monitor)

Sklep: Vykopávky (Bonton)

Petr Skoumal: Jak se loví gorila (Bonton)

Jan Spálený: ...až srdce usedá (Lotos)

Jan Spálený: ...ještě jednou si vrznout (Bonton)

Pepa Streichl & Truc Blues (FT Records)

Točkolotoč (Panton)

Už jsme doma: Patnáct kapek vody - Best Of (Indies)

Vltava: Marx Engels Beatles (Bonton)

Zuluville: Ovela entabeni (Spirála)

Literatura:

Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)

Beaty bigbeaty breakbeaty - Průvodce moderní hudbou 90.let (MAŤA 1998)

Ondřej Bezr: Vladimír Mišík, letní rozhovor (Petrov 1999)

Buty (Folk & Country 1996)

Miloš Čermák: Nanebevzetí Karla Kryla (Academia 1997)

Honza Dědek: Lucie - Šrouby do hlavy (HAK 2000)

Tony Ducháček - Garáž/Garage (Maťa 1997)

Ebenové (Folk & Country 1998)

Petr Fiala: Mňága a Žďorp - Výhledově (MAŤA 1999)

Lenka Jaklová: Iva Bittová (Academia 2000)

Vlastimil Marek: Tajné dějiny hudby (Eminent 2000)

Petr Skoumal: ...se nezblázni (Argo 1999)

Filip Topol: Národ Psích vojáků (MAŤA 2000)

Poznámky:

U doporučených alb, vztahujících se k jednotlivým dekádám, není úmyslně uveden rok vydání; často se totiž jedná o nedávné reedice a jejich vročení by konzumenta mohlo zbytečně mást.

U alb, která byla vydána několikrát, u různých firem značek a v různých letech, kvůli přehlednosti a rychlejšímu hledání zpravidla uvádíme pouze vydání nejčerstvější nebo nejsnáze sehnatelné. Ve vědecké práci by to byl prohřešek, v našem případě však účel (knihovnický) světí prostředky (nevědecké).

Knihy zvláště doporučené k jedné dekádě mohou mít (menší) vztah i k dekádě jiné, třebaže tam už znovu uvedeny nejsou.

Na závěr přetiskujeme výsledky dvou anket o nejlepší alba, a to přesto, že každá taková anketa je pouze matematickým součtem subjektivních názorů, jejichž hodnotu však matematicky sečíst nelze. (Ledaže bychom připustili, že všichni kritici jsou si svými talenty rovni.) i přes tuto výhradu stojí dvě ankety, vybrané z řady podobných pokusů, za pozornost, protože mají přesné a zajímavé zadání.

Československá deska desek

(Anketa 55 českých a slovenských hudebních publicistů o nejlepší album v letech 1965-90, s vyloučením desek exilových, které by v euforickém roce 1990 zřejmě byly zvýhodněny mimohudebními okolnostmi. Vyzval a zveřejnil Rock & Pop, č.1/1991.)

Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (Panton 1969)

Pražský výběr (Panton 1988)

Flamengo: Kuře v hodinkách (Supraphon 1973)

Iva Bittová a Pavel Fajt (Panton 1988)

Olympic: Želva (Supraphon 1968)

Prúdy: Zvoňte, zvonky (Supraphon 1969)

Vladimír Mišík: Etc... (Supraphon 1977)

Marta Kubišová: Songy a balady (Supraphon 1969)

J.Stivín a R.Dašek: Tandem (Supraphon 1977)

Dagmar Andrtová: Živá voda (Panton 1987)

Framus Five: Kolej Yesterday (Panton 1985)

Hana a Petr Ulrychovi: Nikola Šuhaj loupežník (Panton 1974)

Vladimír Merta: I. a II. (Panton 1989)

Collegium Musicum: Konvergencie (Opus 1972)

Petr Skoumal:... se nezblázni (Panton 1989)

C&K Vocal: Generace (Supraphon 1977)

Semafor 1959-1969 (Supraphon 1978)

Hana Hegerová: Šansony (Supraphon 1966)

J.Suchý a J.Šlitr: Kdyby tisíc klarinetů (Supraphon 1965)

Jablkoň: Devátá vlna (Panton 1988)

Z kopce (Panton 1989)

Jaroslav Hutka: Stůj, břízo zelená (Supraphon 1974)

J.Vodňanský a P.Skoumal: s úsměvem Donkichota, Hurá na Bastilu (Supraphon 1968)

Rebels: Šípková Růženka (Supraphon 1968)

J.Suchý a J.Šlitr: Jonáš a Dr.Matrace (Supraphon 1969)

Jiří Stivín: Status Quo Vadis (Supraphon 1987)

Vladimír Merta: P.S. (Supraphon 1978)

Dežo Ursiny: Modrý vrch (Opus 1981)

V penzionu Svět, písně Petra Hapky na slova Michala Horáčka (Supraphon 1988)

Šafrán (Supraphon 1989)

Deska desek deváté dekády

(Anketa 43 hudebních publicistů. Vyzval a zveřejnil Rock & Pop, č.6/2000.)

Mňága a Žďorp: Made In Valmez (N.A.R.1991, Monitor 1993)

Vltava: Marx Engels Beatles (Bonton 1998)

Petr Skoumal: Poločas rozpadu (Bonton 1990)

Iva Bittová, Vladimír Václavek: Bílé inferno (Indies 1997)

Jaromír Nohavica: Divné století (Monitor 1997)

Vladimír Mišík & Etc...: Nůž na hrdle (Bonton 1999)

Jaromír Nohavica: Mikymauzoleum (Monitor 1993)

Vlasta Třešňák: Zeměměřič (Bonton 1997)

Lucie: Černý kočky, mokrý žáby (B&M 1994)

Jan Sahara Hedl: Tajnej svatej (Monitor 1994)

Jiří Pavlica & Hradišťan: o slunovratu (Indies 1999)

Už jsme doma: Hollywood (BMG 1993)

Echt!: Hořký pití (Black Point 1997)

Lucie: Lucie (Tommü 1990)

Buty: Ppoommaalluu (BMG 1994)

Jiří Bulis: Tiché písně (Bonton 1998)

Kabát: Děvky ty to znaj (Monitor 1993) jako mp3

Tři sestry: Na kovárně to je nářez (Monitor 1990)

Hudba Praha: Maelström (Monitor 1993)

Ohm Square: Ohmophonica (Ne 1997

Tichá dohoda: Underpop (Bonton 1992)

Načeva: Nebe je rudý (Bonton 1996)

Petr Skoumal: Březen (Indies 1999) - 26.

Plastic People Of The Universe: Egon Bondy Happy Hearts Club Banned (Globus 1992)

Alice: Alice (Popron 1995)

Arakain: Thrash The Trash (Supraphon 1990)