Jiří Černý .... přidal jsem odkaz na všechny houpačky

Jiří Černý

Novinář, spisovatel, hudební kritik a guru všech milovníků hudby a to jakékoli.

Archiv houpaček

Archiv nahrávek a ukázek s Jiřím Černým

25. února v roce 1936 se narodil v Praze budoucí novinář Jiří Černý. 17. srpna 2023 nás opustil v Praze. 

Po základní škole vystudoval Stavební průmyslovku a po maturitě v roce 1955 se dostal na Filosofickou fakultu university Karlovy, kde studoval katedru žurnalistiky. Po ukončení studia v roce 1960 nastoupil jako sportovní redaktor v časopise Československý sport. Dlouho se sportem nezabýval. Jeho prvním článkem o hudbě, která byla jeho velikým koníčkem a zájmem, byl článek o operním pěvci R. Asmusovi. Zanechal sportu a dostal se jako kulturní redaktor do časopisu Mladý svět. V letech 1963 až 65 byl dokonce vedoucím rubriky! Ale potom již byl jen v tak zvaném svobodném povolání. Měl jedinou výjimku a to bylo období čtyř let, kdy vyučoval na Lidové škole umění. Od roku 1973 do roku 1977.

Jiří Černý pracoval v Československém rozhlase v Praze. Se svou manželkou Miroslavou Černou vytvořili první československou rozhlasovou hitparádu, která se jmenovala Dvanáct na houpačce. Později to bylo Čtrnáct na houpačce. Tady je úvodní znělka tohoto legendárního pořadu: Znělka. Více se o legendární Houpačce dovíte v níže uvedené ukázce z knižního rozhovoru. Houpačka existovala od roku 1964 až 1969. Tehdy byl tento úspěšný pořad zrušen. V letech 1966 až 1967 měl ještě další pořad, který byl třikrát týdně. Sám vystupoval v rámci dalšího úspěšného pořadu Mikrofórum s pořadem Desky na černo. Po roce 1969 bylo vystupování v Československém rozhlase zakázáno a účinně znemožněno. Tehdy začal jezdit po republice s pořadem Antidiskotéka Jiřího Černého a Ro/c/kování. Těmto pořadům říkal ′výkladové diskotéky′. Na těchto pořadech mapoval pro československé posluchače vývoj rocku u nás i v zahraničí. Dělal spoustu monotematických večerů, ve kterých představil posluchačům například Joan Armatrading, Marka Grechutu z Polska, Kate Bush, Bulata Okudžavu a Vladimíra Vysockého z tehdejšího SSSR,Vladimíra Mertu či Joni Mitchell a spoustu dalších. V září roku 1978 se Černému povedl nevídaný kousek. V rámci svého pořadu o Voskovci & Werichovi se spojil telefonicky s New Yorkem a do éteru pustil pro posluchače online rozhovor s Jiřím Voskovcem, který se po komunistickém převzetí moci v roce 1948 již do rodného Československa nikdy nevrátil. S Janem Werichem se jednou za dlouhý čas viděli ve Vídni. Pro Voskovce to byl poslední styk s československým publikem.

Kromě práce v rozhlase a vystupování s diskotékami Jiří Černý psal pro firmu Supraphon sleevnoty k některým zahraničním LP, jež firma vydávala. Již v roce 1964 redigoval sborník Zpěváci před soudem (Praha, Mladá fronta, 1964), Zpěváci bez konzervatoře (Praha, Čs. Spisovatel, 1966), společně s manželkou Miroslavou napsali Poplach kolem Beatles (Praha, 1966, Panton), Hvězdy světových mikrofonů (Praha, 1969, Svoboda) a Hvězdy tehdejších hitparád (Praha, 1989).

Jiří Černý konferoval festiválky Kolotoč v Havířově, kde poprvé vystoupil na veřejnosti sám skladatel a textař Jaromír Nohavica, Maratón na Kladně nebo Valašský špalíček.

            Po roce 1989 začal opět vystupovat na veřejnosti i v rozhlase a v televizi. I v roce 2006 má své pravidelné pořady v rozhlase a jeho internetové stránky  www.nacerno.cz  jsou hojně navštěvovány. Komentáře, jež zde uveřejňuje, vyšly i knižní formou.

Jiří Černý svým kritickým přístupem a charakteristickým způsobem udělal nesmírný kus vzdělávací a osvětové práce pro československé posluchače. Prolínají se v něm hluboké odborné znalosti s barvitou charakteristikou a výrazným osobním postojem. Jiří Černý se svou celoživotní prací stal příkladem a vzorem pro hudební publicisty a kritiky. Je to guru.

Pro dokreslení této výjimečné osobnosti československé hudební publicistiky uvádím dva rozhovory jež nás opět vystřelí do historie, i když ne přímo rockové. Nahlédněte do apendixu.

publikace:

Jiří Černý, Zpěváci bez konzervatoře, 1966

Jiří Černý, Miroslava Černá, Poplach kolem Beatles, 1966

Jiří Černý, Miroslava Černá, Hvězdy světových mikrofonů, 1969

Jiří Černý, Miroslava Filipová-Černá, Hvězdy tehdejších hitparád, 1989 (roku 1995 byla M. Filipová-Černá určena za spoluautorku soudním rozhodnutím)

Jiří Černý, Načerno v Českém rozhlasu, Torst, 2000

Jiří Černý, Určitá míra facky, Galén, 2010 (výběr novinových komentářů 2001–2008)

Prax^53-59

Informace:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C4%8Cern%C3%BD_(hudebn%C3%AD_kritik)

https://jiri-cerny.wbs.cz/

https://www.nacerno.cz/

Archiv nahrávek a ukázek s Jiřím Černým

Archich houpaček

Apendix

Jiří Černý, hudební publicista

Když se člověk ohlédne po vaší kritické činnosti, nejzřetelnější je vaše nekompromisnost, pevnost názoru. Podle mě to souvisí nejen s erudicí a profesionálním rozhledem, ale i se silou charakteru...

V čem jsem snad byl opravdu nekompromisní, byla vnější neovlivnitelnost. Kritik se dá uplácet nejen penězi, ale i přízní. Pokud si s někým tykáte a chodíte s ním často na večeři, těžko potom napsat, že udělal něco, co se vám nelíbí, nebo se delší dobu nemůže hnout z místa či nedej bože jde dolů.

Co je pro kritika nejdůležitější?

Už dávno jsem přesvědčený, že je to umění poslouchat a vciťovat se, protože dřív než kritik začne posuzovat, jestli se mu to dílo nebo koncert líbí či ne, musí se snažit pochopit, proč to ten autor či interpret takhle udělal a co měl za lubem. A jestli mu stálo za to, aby si s tím dal tolik práce. Vezměte si české muzikály z pera Karla Svobody. Jsem přesvědčen o tom, že Karel Svoboda vytvořil přesně to, co zamýšlel. Jenomže je to hodně vzdálené tomu, co od hudby nebo nového jevištního tvaru čekám já. Kdyby se klasifikovala úspěšnost jeho záměru, musel bych ji hodnotit na sto procent, ovšem kdyby se pak udělovaly hvězdičky, ocenil bych ho málokdy nad dvě a půl. Druhá věc je umět vyjádřit, proč se vám dané dílo líbí, nebo ne. Když jsem psal recenze na české muzikály, na každý jsem šel třikrát. Po čase jsem však došel k tomu, že když mě několik za sebou nebavilo, není velká naděje, že by tomu s jinými bylo jinak. A protože mám rád sebe a svůj čas a taky mám už určitý věk, chtěl bych zbytek života prožít pokud možno s něčím krásným.

A na co chodíte rád?

Snažím se vidět a slyšet věci, o kterých se předem domnívám, že posunují vývoj někam dál. Mohou být experimentální, nepovedené, ale pravděpodobně to nebude žádná akademická rutinní nuda.

Jak je to s hudební pamětí kritika?

Zase se vrátím ke Karlu Svobodovi. Písnička z muzikálu Noc na Karlštejně, Lásko má já stůňu, je nádherná melodie. Ale kritik by měl vědět, že je to původně rudolfínská tabulatura. To autor jaksi zapomněl zmínit. O to ta písnička není horší, v umění nehraje charakter moc velkou roli, tam hraje roli výsledek, ale pokud to kritik spolkne i s navijákem a nepodotkne, že ta melodie je z doby Rudolfa II.., je to vada.

Stává se tohle v hudbě často?

Tu a tam se to přihodí, a to i největším mistrům. Před několika lety se to stalo Bobu Dylanovi na albu Modern Times. Takřka celá písnička Beyond The Horizon nebyla původní, a nikdo ho na to při natáčení neupozornil. Ne že by sedmdesát let starou píseň Red Sails In The Sunset vědomě opsal, ale ta melodie se mu prostě dostala do podvědomí.

A další přednosti dobrého kritika?

Umět dobře psát. Záleží už na titulku a první větě – aby to vůbec někdo začal číst. Času je málo a lidi odpuzují dlouhé texty. A když recenzi nezačnou číst, letí celá vaše práce komínem. Z toho mám strach po celou svoji novinářskou kariéru. Jsem vděčný svému učiteli Františku Gelovi, který říkal, že článek by se měl podobat domu, v jehož jednotlivých patrech žijí univerzitní profesor, živnostník a domovník, a všichni tito obyvatelé by článku měli porozumět. Je to ideál, kterého asi člověk nikdy nedosáhne, ale měl by se mu přibližovat.

Přestože vás má většina čtenářů spojeného s oblastí populární hudby, máte silný vztah i k opeře.

Maminka mě už jako malého začala brát do Národního divadla. Vyrůstal jsem sice na swingu a posléze rock’n’rollu, ale ještě na škole jsem ocitl v redakci, kde jsem psal o sportu. Až v Mladém světě jsem začal psát o taneční hudbě, a moji spolužáci z fakulty jen udiveně vrtěli hlavou: Co se to s tím Jirkou stalo? Nejdřív uteče ke sportu, pak k rock’n’rollu, kde je ten kluk, který chodíval několikrát týdně do opery na bidýlko? Naštěstí nic, co do sebe vstřebáte v útlém a teenagerovském věku, se neztratí. To je doba, kdy jsme všichni velice nasákaví.

Hodila se vám někdy ve vaší práci znalost opery a vůbec vážné hudby?

To víte, že ano. Zejména v druhé polovině šedesátých let s vývojem rockové hudby v éře hippies se žánry začínaly velice mísit. A říct o kapelách, jako byly Pink Floyd, Genesis, Yes, jestli je to rocková hudba či taneční, nakolik obsahuje prvky jazzu nebo klasické hudby, je velmi složité. A není podstatné, kolik tam čeho je. Podstatné je, aby člověk o jiných žánrech něco věděl a mohl říct, zda co je inspirace, nebo co je šikovně vykradené.

Jaký je váš názor na crossovery?

Pokud jde o kombinaci rockových kapel a filharmonií, neshodnu se s většinou svých kolegů, protože jsem se symfonické hudby něco naposlouchal. A když pak slyším nejslavnější kapely jako Deep Purple nebo Metalliku se symfonickými orchestry, mám pocit, že místo aby se vzájemně umocňovaly, spíše se odmocňují. A proč já bych měl poslouchat tenhle mišmaš, když si mohu poslechnout čistou filharmonii nebo nezkreslenou muziku zmíněných skupin.

Jak je to se sebevědomím kritika? Asi by mělo být velké...

Přiznejme si, že asi kdejaký kritik je v nebezpečí se trochu předvádět. Ne že by byl takový narcis, ale chce dát najevo, že hudbě opravdu rozumí. Zdánlivě nejlepší způsob, jak to udělat, je najít v ní chyby. Což lze i v nahrávkách nejslavnějších českých komorních kvartet, jenže to je právě čertovo kopýtko. Kritikova povinnost podle mého soudu není upozorňovat na drobné chyby, ale nacházet praskliny, nedostatečnosti, které ohrožují celou stavbu a celý dojem a to o většině těch malých prkotin neplatí. Tohle se člověk nemůže do smrti naučit, to si jenom musí pořád hlídat.

Tohle vás prý naučil Lubomír Dorůžka.

Dorůžku považuji za našeho největšího jazzového kritika všech dob, který se mimochodem také velmi dobře vyzná ve vážné hudbě, vedle bohaté angličitny umí i slušně rusky a zná ruskou kulturu.Vzpomínám si, když jsem psával do Melodie, jejímž byl šéfredaktorem, že se nikdy nevozil po chybách nás mladých. Všiml si jich, opravil je, a tím to pro něj přestalo existovat.

S mladší generací kritiků se neshodnete v tom, nakolik jsou součástí hodnocení díla i mimoumělecké postoje...

Kritik musí umět abstrahovat od jakýchkoliv mimouměleckých aspektů. Jakmile začne plést do svých hodnocení to, že ten člověk je například alkoholik, je desetkrát ženatý, podepsal Chartu nebo Antichartu, je na Cibulkově seznamu..., takový kritik by okamžitě měl změnit své zaměstnání. Ten člověk si plete věci. Kritika není kádrování celého člověka, ale jenom jeho díla. To mi připadá jasné jak houska na krámě, a přesto se s tím setkávám znovu a znovu. Jezdívám s pořady po klubech v celé České republice a pokaždé na něco takového přijde řeč. A já říkám, rozlučte se s představou, že když je někdo úžasný pianista, dirigent, zpěvák, herec, že to zároveň taky musí být čistý člověk jako Chelčický nebo Hus. Možná takoví lidé bydlí o patro níž ve vašem baráku, jenom jste si toho nevšimli a hledáte je někde, kde je nemůžete najít.

V této souvislosti bychom měli zmínit i váš postoj poté, co byl Jaromír Nohavica označen za spolupracovníka StB. Vy jste se ho zastal a to vedlo k rozkolu mezi vámi a některými vašimi kolegy, například Janem Rejžkem...

S Janem Rejžkem už zase spolu mluvíme, ale to jen na okraj. O Nohavicovi se nebavíme, protože oba přesně víme, co si ten druhý myslí. Nevracíme se k tomu, protože je to zbytečné. Připouštím, že kdyby se kdekterý kritik, nebo nedejbože všichni, snažili o takový nadhled, o jaký se snažím já, možná by to byla trochu nuda, nějaká ta štika v rybníce, jako je Jan Rejžek, je potřeba. Kritik se může mýlit, pokud jde o estetické hodnocení, ale pokud někomu přiřkne nějaké morální vlastnosti, ať dobré nebo špatné, tam by si tím měl být téměř jist.

Ale co prokázaná spolupráce s StB?

Teď je velká móda nahlížení do archivů. Já to právo nikomu neupírám, ale v archivech se nanejvýš dočtete, co ten člověk kdy komu řekl, ale vy nevíte, proč to řekl. V nejhorších případech pro peníze, nebo se chtěl mstít. Ale pak jsou lidé, kteří věděli, že kdyby estébáci použili všechno, co věděli z jejich soukromí – a slavní zpěváci mívali pestré soukromí –, tak jim to rozseká rodinu. To je podle mého názoru velký důvod zamyslet se, co těm estébákům řeknu a co ne. Ale to už je mimoumělecké hodnocení a já si myslím, že kritikovi do toho nic není. Pro kritika je důležitý výsledek.

Je ovšem jistý rozdíl mezi písničkářem, který vyjadřuje své myšlenky, svá stanoviska, a třeba dirigentem, který interpretuje cizí dílo.

Ale já v tom rozdíl nevidím. Když mi nějaký dirigent zprostředkuje Pastorální symfonii tak, že se procházím v duchu po rozkvetlé louce, je mi jedno, jestli vylévá na zahrádku lógr. Co mi je platné, když by byl „zelený“ až na půdu, když by mu orchestr nehrál.

Pocítil jste někdy osobní zklamání z autorů, interpretů, kteří ve zlomovém období obrátili a popřeli to, k čemu se hlásili dříve?

Samozřejmě že ano. Člověk se nemůže stále chovat jen jako stroj na estetiku, který zaznamenává jako seismograf, jestli je dílo umělecky hodnotné nebo ne ve vztahu k čemukoliv dalšímu. Typickým příkladem je pro mě skladatel Jindřich Brabec. Napsal hodně dobrých písní, byl autorem vynikajících aranžmá. A především byl autorem hudby k Modlitbě pro Martu (text napsal Petr Rada, který po srpnu 1968 emigroval do Austrálie). Pak napsal věci, které tomu režimu škaredě sloužily. Po listopadu mě Jindřich Brabec zastavil na schodech v rozhlase, kam jsem dvacet let nesměl, a říkal, že ví, že proti němu něco mám. Já jsem však opáčil, že ho nekritizuji až po 17. listopadu, ale že jsem ho kritizoval po celou dobu normalizace, protože jeho Blues pro partu u dálnice nebo cyklus kantát Píseň o zemi a lidech, to byly konjunkturální nejapnosti.

Je vás pár, kdo jste sledovali vývoj české populární hudby od začátku šedesátých let až do současnosti. Prošel jste Melodií, po listopadu jste vedl časopis Rock & Pop. Nejste už jediný, kdo soustavně po ta léta aktivně sleduje a hodnotí českou populární scénu?

Vzhledem k tomu, že Lubomír Dorůžka zůstal u jazzu, pak jsem už asi opravdu nejstarší.

K jakému posunu v hudební kritice došlo během vaší aktivní profesionální dráhy?

Průměr hudební kritiky píšící o české populární hudbě je dnes nejvýše, jak kdy byl. Píší lidé o generaci mladší, než je moje – Ondřej Konrád, Petr Dorůžka, Vladimír Vlasák, je tu řada ještě mladších talentů – Pavel Klusák, Ondřej Bezr, nebo i ještě mladší – nejmladší Daniel Konrád z dynastie Konrádů. Nerad bych jmenoval další, protože toho ještě tak moc nenapsali, ale čtu je a soustavně sleduji. Při vší úctě k publicistice šedesátých let si myslím, že co do stylistické úrovně – zajímavosti a vynalézavosti – a hudebního rozhledu, což je logické, protože dostat se dnes díky internetu k jakékoliv informaci je velice jednoduché, stojí dnešní hudební publicistika výš. Zatím nejsou tak silné osobnosti, jako byl třeba Leo Jehne, který znal hudbu skrz naskrz od symfonií, jazzu, rock’n’rollu až po folklor. Taky nevidím nikoho Dorůžkova formátu, ale možná že doba chce jiné lidi. Třeba typu Pavla Klusáka zaměřeného na alternativu nebo Petra Dorůžky, který sleduje world music. Čekám na nové recenze, baví mě to číst a dozvím se z nich spoustu nových věcí.

Kde získávala vaše generace povědomí o novinkách?

Nejvíc jsem čerpal z časopisů Rolling Stone, Melody Maker a New Musical Express. A jen výběrově jsem četl některé své kolegy.

Velmi populární byly v šedesátých letech vaše sloupky v Aktualitách Melodie, v nichž jste velmi osobitě a s notnou dávkou nadhledu a ironie hodnotil nové nahrávky české populární hudby...

Znovu musím vyzdvihnout zásluhy Lubomíra Dorůžky. Mám ho velmi rád a moc si ho vážím, přestože jsme každý z trochu jiného těsta. I když mi to nikdy přímo neřekl, mám pocit, že se musel při čtení mých někdy ostrých stylizací ošívat. Jeho to asi bavilo, jinak by to nezařadil a nenechal mi absolutně volnou ruku, ale zároveň si dovedl představit reakci dirigentů a aranžérů slavných orchestrů či Zlatých slavíků. On to všechno zveřejňoval, a když se pak objevili ještě sršatější stylisté, jako byli Jan Křtitel Sýkora nebo Petr Sís, všem nám pomáhal. S tím se člověk setká málokdy. Málo platné, starší lidé mívají menší schopnost pochopit ty mladší. Zažil jsem to při střídání hudebních generací – jak swingaři házeli klacky pod nohy rockerům a bigbíťákům. To není záležitost charakteru, jim se upřímně nelíbil nový zvuk.

To muselo být úžasné, když se otevřely hranice a člověk mohl jet na jakýkoliv koncert, popřípadě legendy začaly jezdit k nám. Pamatujete si ty silné zážitky?

Pamatuju, ale musím dodat, že to jsou zážitky ještě starší. Velmi živě si pamatuji, s jakou radostí jsem v šedesátých letech poslouchal v Parku kultury londýnské Manfred Mann. To byla první světová kapela, která tady nekoncertovala v době, kdy už byla za zenitem, ale ještě když měla v Anglii hity číslo jedna. Do smrti budu vzpomínat na svou první cestu do Londýna v roce 1974, kde jsem toho viděl hrozně moc, taky jsem si to dopředu podle Melody Makeru naplánoval, ale hlavně jsem byl v Charltonu na fotbalovém stadionu svědkem dvanáctihodinového festivalu, který končil vystoupením skupiny The Who na vrcholu její formy a slávy. V roce 1979 jsem pak v londýnském Hammersmith Odeonu viděl začátky skupiny Dire Straits. A tohle všechno ve mně zůstalo. Takže když sem pak začali jezdit Rolling Stones, Bob Dylan, Pink Floyd, Michael Jackson, Sting... byl to hmatatelný doklad toho, že tu je svoboda a mohou to vidět všichni, ale mám-li být upřímný, asi to nebyly větší zážitky než to první setkání s anglickými kapelami. Na svobodu jít na cokoliv jsem si velmi rychle zvykl, na co si ale asi nezvyknu nikdy, nesouvisí s hudbou, ale s životy mé generace. Je to přejezd přes státní hranice. Řídit si auto, nedívat se po celnících, nepřemýšlet, kterou knížku mám vyhodit, aby mi ji nevzali, to považuji za něco úžasného a nestydím se za svůj sentiment.

S koncerty osobností, které u nás mohly konečně vystoupit, je spojená ještě jedna kvalita. Posluchač ta vystoupení Boba Dylana, Paula McCartneyho, Leonarda Cohena a dalších může vnímat společně s dalšími lidmi, kteří mají společnou zkušenost života v této zemi, na svého oblíbence čekali léta a teď se konečně dočkali. Je to vlastně určitý sdílený zážitek...

Pro mě byl Cohenův koncert v Praze jeden z největších zážitků, možná hned po berlínském koncertě Bruce Springsteena v roce 1988. Jistě i proto, že jsem už nevěřil, že ho někdy v životě uvidím. O přestávce jsem pak potkával řadu lidí, kteří byli nadšeni a vlastně se ani nechtěli na nic zeptat, jen chtěli ten svůj zážitek ještě s někým sdílet. Bylo to něco úžasného a považuji to za velké štěstí.

Dalším vaším oblíbencem je Peter Gabriel, kterého jste kdysi v recenzi nazval rockovým Hamletem...

Gabriela znám a uznávám od jeho začátků ještě z dob, kdy hrál se skupinou Genesis, a zdá se mi, že v jeho tvorbě není žádné prázdné nebo průměrné místo. Navíc tak, jak se vyjadřuje ve svých písničkách, působí i mimo hudební pódium. Neznám osobně mnoho světových zpěváků, ale párkrát mi je osud přihrál, a Peter Gabriel je jedním z nich. Seznámil jsem se s ním na festivalu WOMAD v Anglii v roce 2000 a poznal jsem ho jako velice skromného člověka. Je to trochu jiná osobnost než Cohen, ale je také velice nenápadný, pokorný, vzdělaný a řekl bych až rozdávačný. Kolik energie věnuje tomu, aby pomáhal třeba africkým muzikantům, je úžasné. Zaplaťpámbu, že s takovými lidmi se člověk počínaje listopadem 1989 může stýkat a že to není zase taková náhoda. Trochu si připadám, jako bych žil v nastaveném životě. Když jsem poslouchal knižního grafika Václava Bláhu, který vykládal, jak po válce chodil do Petrova nakladatelství František Halas, prohlédl si nové rukopisy a řekl, tomuhle klukovi tu knížku vydáme, přišlo mi to jako pohádka. My do jisté míry v těchto pohádkách žijeme.

© by Alena Sojková

© Foto Tomáš Tesař

 

 

Jiří Černý

Zvýšená citlivost

PETR NOVÝ

2000, Reflex

 

Když začal poslouchat muziku, měl doma jen desky s Voskovcem a Werichem, Chlupatý kaktus Emila Buriana a Nedostatek s Ljubou Hermanovou. Jiné se mu nelíbily. Jako hudební kritik byl ctěn i srdečně nenáviděn, protože jeho články publikované zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech v časopise Melodie říkaly pravdu natvrdo. V roce 1966 vydal knihu Zpěváci bez konzervatoře, dodnes jediný a bezprecedentní pokus české literatury tohoto žánru o analýzu období, které souviselo s nástupem Semaforu a vznikem zcela nové hudební kultury. Ale největší proslulosti dosáhl kritik, moderátor, publicista a komentátor JIŘÍ ČERNÝ (64) první československou rozhlasovou hitparádou Dvanáct na houpačce. Ta byla definitivně zakázána zkraje sedmdesátých let.

 

Co je podle vás charakteristické pro dvacáté století? Tipuji, že řeknete: elektrická kytara.

To bych řekl rád. Ale jednak sláva elektrických kytar povstala až z padesátých let, jednak přece jen za charakterističtější považuji pohyblivé obrázky, tedy film a televizi. Ostatně i kytarová hudba se už několik desetiletí dostává k lidem především prostřednictvím televize. Ne že by se mi to líbilo: zaměstnávají se tím oči, ale uši lenivějí.

Po listopadu ’89 se pro nás otevřel obrovský prostor, který se ale začal velice záhy zase zužovat. Typickým příkladem jsou rozhlasové stanice. Dříve skrze ně ovlivňoval vkus stát, dnes soukromá rádia. Ze všech se opět valí stejná jména, stejný typ hudby. Co se to stalo?

Vlastně je to dost jednoduché: dříve určovala vkus ideologie, dnes trh. Kdo vlastní stanici, může ji uživit jen prostřednictvím reklamy a inzerce. A ty získá, když bude mít velkou poslechovost, a tu zase, když hraje to, co naprostá většina lidí podle průzkumů chce. Jsou výjimky, Radio Country, Limonádový Joe, ale ty jen potvrzují pravidlo. Odtud nadvláda stejných jmen a praktická absence všeho, co se nějak liší. To je daný stav, který mně ovšem vůbec, ale vůbec nevyhovuje. Protože jsem novinář-osvětář, nezajímá mě, jak rozhlas uspokojuje mé libido, ale jak působí na lidi. Opravdu mě téměř fyzicky bolí, když poslouchám krásnou muziku a přitom si uvědomuji, že běžný posluchač se k ní může dostat prostřednictvím rozhlasu jen sporadicky. Obávám se ale, že je to všude na světě podobné.

Jinými slovy: vkus nám byl a nyní zase je diktován.

Nevím, jestli slovo diktován je přesné. Přece jenom máme určitou, byť malou možnost výběru, což je velmi důležité. Když si dáte práci, najdete i zajímavou frekvenci, i když to, co hledáte, se hraje až kolem půlnoci. Ale pořád to není to, co bych jako publicista rád viděl. Taková ta posluchačská elita, tedy lidé, kterým byla dopřána – jakkoliv, geneticky či výchovou – zvýšená citlivost pro všechno nové a krásné, ta se k tomu dostane za všech okolností. Jenže ... Rozhlas by měl všechny ty krásné a nové věci přibližovat všem, kteří by jim mohli porozumět, ale nevědí o nich. Podle mého by to měla být jeho velmi důležitá funkce, u veřejnoprávního média dokonce prioritní. A to není.

Sledoval jste celá desetiletí nejrůznější zpěvácké kariéry. Změnily se okolnosti včetně onoho nezbytného procenta štěstí, za nichž se uskutečňují dnes?

Rozhodně. Změnila je technika. Dnes si může vydat desku či natočit klip každý, kdo na to sežene peníze. Což je na jedné straně úplně v pořádku, na druhé to však vede k obrovské nadprodukci a balastu. Dřív, abyste se dostal do povědomí, jste musel objet republiku, dnes stačí rozdat dvacet cédéček rozhlasovým redaktorům. Do opravdu širšího povědomí se však můžete dostat jen skrze média, jejichž jediným kritériem je procentuální výše posluchačské odezvy – a ta je v době startu pro většinu nedosažitelná. Což mi připadá stejně tvrdé, stejně bezohledné a řekl bych podobně neprůhledné jako kdysi ideologická doktrína, protože záleží pouze na tom, do jaké míry průzkumu prodejnosti věříte.

Ale – právě tím, že se rádia řídí jen výsledky průzkumu, vzniká zase informační blokáda ... Vy jste v hudebních recenzích ze sedmdesátých let referoval, byť na okraj, i o jiných uměleckých oblastech: filmu, literatuře, výtvarném umění. Padala tu jména a termíny, na které bylo tehdy uvaleno právě informační embargo. Nebyl v tom i kousek škodolibosti?

To víte, že byl. Ale když člověk psal o Jethro Tull, o jejich písni Válečné dítě, tak věděl, že může mladým lidem říct to, co by se jinak z hodiny dějepisu vůbec nedozvěděli. Například, že Hitler nebyl zastaven až u Stalingradu, ale že si dávno předtím nabil hubu ve Velké Británii. Věděl jsem, že když použiju při Lennonově smrti Skácelovy verše, je to jediná příležitost, jak ho připomenout. Ale byl v tom také vliv časopisu The Rolling Stone, který jsem sledoval od prvního čísla s ohromným zájmem: tady se psalo především o muzice, ale k tomu i o politice, sociologii, filosofii. Muzika tu byla pojednávána komplexně, ne jako izolovaný archetyp, a vždycky se tak dělo skrze velmi osobní a vyhraněný názor.

Ta vyhraněnost, úsloví Já si myslím ..., bylo ve vašich článcích velmi čitelné a na tu dobu, kdy ostatní říkali My si myslíme  ..., zcela ojedinělé.

Dneska, když se na to zpětně dívám, se až divím, jak jsem si strašně věřil, když jsem recenzoval singly a alba všech těch zlatých slavíků. Já ale měl vždycky rád hodně výrazné psaní. Šalda, Václav Černý ... Líbil se mi Šaldův výrok, že žádná objektivní měřítka na umění neexistují, protože kdyby byla, mohl by si je vzít jako metr jakýkoliv úředník. Čili že kritika je vždycky subjektivní a jiná být nemůže. Objektivní může být čas maratónu, ale ne hodnocení hudby.

Souvisí to i s tím, že máte rád výrazné, někdy až podivínské osobnosti? Od zapomenutého barového klavíristy Jiřího Eliáše až po Cikána Michala Burana, který nahrál pár desek v Polsku a potom zmizel kdesi ve Francii?

To je ve mně od malička, takový ten romantismus, od pohádek až po Meyrinka. Časem jsem pochopil, že fascinace zvláštností či podivínstvím může mít i Achillovu patu, totiž že můžete přecenit mimouměleckou složku. Člověk může být legendou pražských hospod, ale na kytaru hraje a zpívá úplně obyčejnsky. A opačně: někdy se umělec chová jako státní úředník, ale když ho uslyšíte anonymně, za plentou, poznáte, jak je jeho projev originální. Tyhle dvě věci se musí od sebe odlišit a člověk se to učí celý život. V tom je kritika jako povolání někdy trochu mrzutá.

Přecenění díla může občas vyústit až ve zbožnění. Napsal jste třeba o dodnes neznámé písničce Jana Spáleného Pudl, že by ji s klidem mohl podepsat i Lennon s McCartneyem.

Razantní srovnání jsou vždycky velmi nebezpečná. Ale to je prostě ta má snaha napsat věci tak, aby byly neopominutelné, aby si jich čtenář všiml. Ještě drastičtějším případem byl Katapult. Petr Dorůžka se mě v anketě ptal, co já na ně, a já odpověděl, že je to hrozný, vyhnaný manažerskýma práškama a za rok o tom nikdo nebude vědět. Na tom, že Katapult měl špatné texty a že ta hudba není dobrá, na tom trvám dodnes. Ale to razantní vyjádření zastínilo všechno ostatní. Prostě – byla to chyba.

Jak se vám taková chyba vysvětlovala in natura, když jste do Reduty musel procházet špalírem pop-hvězd, které na vás pokřikovaly: A jak jste zase myslel tohle?!

Špatně. S tím se nedá nic dělat než se přiznat a omluvit.

I při subjektivním pohledu musí mít kritik stupnici kritérií, podle nichž se řídí. Jaká jsou ta vaše?

To subjektivní musí být neustále jaksi objektivizováno. Tedy za prvé, přísně odlišit právě onu uměleckou složku od mimoumělecké. Nedávno jsem se v televizní diskusi dost střetl s Janem Rejžkem, Jiřím Dědečkem a dalšími. Já tvrdím, že pro hudbu je úplně jedno, jestli umělec spolupracoval s StB, nebo jako jeden z prvních podepsal Chartu. S kvalitou muziky to nemá nic společného. Za druhé: já dám dost na to, jestli ta muzika se mnou nějak tak říkajíc zacvičí. Jestli mne osloví, otevře. Samozřejmě je to převážně záležitost intelektuální, ale pokud hudba neosloví v člověku něco nepojmenovatelného, nemá tu pravou sílu uměleckého sdělení. A za třetí, musíte tomu, co posuzujete, věnovat velkou pozornost. Tedy vlastně intelektuální práci. Nepatřím k těm kritikům, kteří poznají kvalitu okamžitě. Vždycky si tu věcičku musím poslechnout několikrát, i když bych někdy hned napoprvé někdy šel raději na pivo.

Existují i etická kritéria?

Ano, ale nestojí sama o sobě. Něco může být eticky v pořádku, ale je to podáno tak kostrbatě, že to tu etiku spíše zesměšňuje. Na druhou stranu může být etika sdělení jaksi v nepořádku. Existuje písnička, v níž se, krátce řečeno, líčí ostrý střet dvou kamarádů a konstatuje se, že život je důležitější než pravda. V tom případě musíte vy říci pardon, protože jsou situace – třeba mistr Jan Hus, Jan Palach --, kdy je pravda důležitější.

Ve vašem životě, spjatém výlučně s hudbou, existuje také zajímavé politické intermezzo. Jak jste se v listopadu ‚89 dostal na balkón Svobodného slova?

To bylo velice jednoduché. S Havlem se znám od svých sedmnácti let. Ne že bychom byli kamarádi, ale potkávali jsme se. Byl u mě na návštěvě ve třiaosmdesátém, asi týden poté, co ho pustili z kriminálu, já zase u něho na Hrádečku. V osmaosmdesátém jsem mu sehnal tajemníka, protože Olga Havlová si stěžovala, že je jejich malý byt úplně průchozí: střídali se tu velvyslanci s estébákama, intelektuálové s bláznama ... A v listopadu osmdesát devět mě pozvali do Občanského fóra, jestli bych jim nepomohl. Takže byla v tom jistá logika, ale pracovala na tom i řada náhod.

Že jste se objevil na onom balkónu, mě tolik nepřekvapilo. Zdálo se to vzhledem k vašemu kulturnímu, a tedy i politickému směřování logické. Ale zarazilo mne, že v době, kdy už se k Havlovi hlásil kdejaký strejc, který s ním údajně seděl jednou na pivu, jste se na televizní obrazovce svěřoval, jaký byl Havel v tanečních kursech. V atmosféře Havlova všeobecného zbožnění to vypadalo jako lísání se k moci.

Člověk může zpětně jen těžko hodnotit sám sebe, ale já si, pokud jde o obsah toho, co jsem kdy v televizi řekl, za tím dodnes stojím. Jak to mohlo působit na lidi, jakým jsem to řekl tónem nebo v jaké souvislosti, to je už jiná věc. Samozřejmě nepopírám, že mám Havla velice rád, už před tím, než vůbec začal psát divadelní hry. On je typ člověka, který je vám, abych tak řekl, podkožně příjemný.

Vy jste nikdy nedostal nabídku na politické funkce?

Ale dostal. Od mluvčího OF až po ministra kultury v Pithartově vládě. Důvodů, proč jsem to odmítl, byla řada. Ten hlavní spočíval v tom, že v té době probíhal soud s mou bývalou ženou, která mne žalovala pro upření spoluautorství na knížce Hvězdy tehdejších hitparád, a já jsem se rozhodl, že dokud soud neskončí mým vítězstvím, tak žádnou politickou funkci nevezmu. Soud skončil mou prohrou, a tím to je pro mne nadosmrti jasné: jsem toho názoru, že politik má mít absolutně čistou minulost. A i když někdo třeba ví, že jsem soud prohrál nespravedlivě, už se to nedá brát v úvahu. To by zavánělo mesiášstvím.

Kdysi jste Karlu Gottovi, který vám i přes vaše velmi ostré kritiky jeho práce nabídl místo ředitele divadla, řekl, že máte radši noviny. Předpokládám, že existoval i druhý, podobný důvod, proč jste odmítl politické funkce.

No ano. Já mám novinařinu hrozně rád, už proto, že jsem se k ní strašně těžko dostával. V té době jsem slíbil, že pomůžu kolegům s časopisem Rock&Pop. A to trvalo víc než tři roky a zabralo to spoustu času.

Na články v nejrůznějších časopisech se snadno zapomíná, méně tak už na knížky. Vy máte za sebou jednu, která je ve svém žánru nepřehlédnutelná, totiž Zpěváky bez konzervatoře.

Ta knížka vznikla na objednávku jako vlastně všechno, co jsem dělal. Přišel s ní Ladislav Smoljak, který tehdy pracoval jako nakladatelský redaktor v Mladé frontě. Napsal jsem ji snad za dva měsíce, protože jsem byl tehdy plný dojmů z toho, co se v muzice dělo – rokenrol, Semafor atd. --, a potřeboval jsem si to i sám pro sebe analyzovat. Vždycky jsem napsal hned jednu kapitolu a už jsem to po sobě moc neopravoval. Text si pak vzala má tehdejší manželka Mirka a stylisticky na něm odvedla opravdu kvalitní redaktorskou práci. Tak vznikaly i další knížky. Ale tahle měla ještě další, docela zvláštní osudy. Dostal jsem tehdy výpověď v Mladém světě, což vzhledem k důvodu a oné poměrně velice liberální době bylo značně překvapivé, nicméně výpověď dostali i Zpěváci. Mladá fronta patřila stejně jako Mladý svět pod ÚV SSM, a bylo tedy jasné, že ve stejném podniku vyjít nemohli. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. Pomohl mi Milan Schulz, knížka nakonec bez problémů vyšla v Československém spisovateli a já té prodlevy využil k napsání ještě dalších portrétů, Neckáře, Vondráčkové, Kubišové a Mayera. Dnes jsem rád, že jsem to mohl udělat. Zdá se mi, že teprve pak byla knížka komplexní.

Později, ještě v šedesátých letech, vyšly Hvězdy světových hitparád. Pak nastala dvacetiletá pauza.

To je celkem logické, změnila se politická situace. Druhý díl, který jsme ještě podepsali s manželkou Mirkou, už v Nakladatelství Svoboda vydat odmítli, zkoušel jsem to na Slovensku, ale marně. Pak přišla, tuším v šestaosmdesátém, nabídka z Pantonu, ale vzhledem k časovému odstupu jsem řadu věcí musel přepisovat a dopisovat. Celé to vyšlo nakonec pod názvem Hvězdy tehdejších hitparád v červnu 1989.

Pak ale následovala další, tentokrát desetiletá pauza. Proč?

Protože na rozdíl od doby, kdy ty knížky vznikaly, mám teď takové publicistické možnosti, jaké jsem v životě nikdy neměl. Vrátil jsem se k Antidiskotékám. Ty vznikly v roce 1971, kdy už bylo jasné, že po Houpačce mě do rozhlasu nikdo nepustí. Daly mi prostor k tomu, abych hrál to, co mám rád, občas i nějakého Kryla nebo Kubišovou v době, kdy je v československém oficiálním éteru slyšet nebylo možné. A já zjistil, že i po letech, v úplně jiné době, je pro mě Antidiskotéka absolutně svobodným, a proto velice přitažlivým prostorem. Jenže se na ni musím dost připravovat, navíc nemohu ztratit kontakt se vším novým. A jsou tu ještě televizní a rozhlasové komentáře, novinové recenze. Tomu všemu dávám prostě přednost. Až teď, v listopadu, mi vyjde knížka z časopiseckých a rozhlasových sloupků Načerno.

Když se ohlédnete po jménech, o nichž ve Zpěvácích bez konzervatoře píšete, není vám u některých smutno z toho, jak končily jejich kariéry?

To jistě. Určitě je to Miki Volek. Kolegové mi tvrdili, že jsem jeho přínos přecenil, a vývoj jako by jim dal za pravdu. Ono se mu říkalo král rokenrolu, ale co si budeme vykládat, tím králem byl spíše Pavel Sedláček nebo později Petr Janda. Miki zůstal příslibem a šlo to s ním strašně rychle z kopce. To mě mrzí moc.

Co třeba takový Karel Hála?

Kariéra Karla Hály, to je námět pro Balzaka nebo Thomase Manna, protože má v sobě obrovský psychologický problém, ale nejen Karla Hály, i swingu jako žánru vůbec. A ještě k tomu problém politický. Swingaři se celý život prali: nejdříve s měšťáky, potom s Němci a později s komunisty. Vykolejením českých dějin došlo k tomu, že z těch, kteří byli vždycky revolucionáři, se nakonec stali sluhové. Protože po osmašedesátém se všechno zabetonovalo – všechno kromě popu a swingu. Saxofon už nebyl nástroj imperialismu, a protože se začal velmi výrazně propojovat se středním proudem, měl dveře otevřené. A na Karlu Hálovi je to celé názorně vidět. Mohl být králem nóbl nočních barů, v takovém tom americkém stylu, ale on jezdil na Děčínské kotvy a zpíval dechovku. Natočil dvě LP desky – ta první, Swing, je skvělá, ale už je na ní znát, že mu docházely síly. Kdyby to udělal před deseti patnácti lety ... Sloužil a režim ho umělecky pohřbil.

Největší neštěstí české pop-music. Která kariéra to podle vás byla?

No to je přece jasné, ta Marty Kubišové. Ještě v roce 1970, v březnu v Lucerně, bylo vidět a slyšet, že je to zpěvačka světového formátu. Neříkám, že byla tak dobrá jako Aretha Franklinová, ale jako Dusty Springfieldová určitě ano. S ní byla souměřitelná. Kubišovou husákovský režim zastavil v době největšího rozkvětu. A byl to navíc obrovský nesmysl, protože ji nezastavili proto, že byla nejlepší zpěvačkou nebo nejpopulárnější revolucionářkou. Ne. Zastavili ji, protože šla ze všech nejvíc na nervy manželkám funkcionářů. Od samého začátku. Pro ně to byla flundra z ulice, popouzelo je, jak vypadá, jak zpívá. Nikdy to nepřekously a daly jí to taky patřičně sežrat. Sežrat, to se jinak nedá říct. Že potom podepsala Chartu, to už je další věc.

Kubišovou jste čas od času v sedmdesátých letech hrál na Antidiskotékách. Také Kryla a jiné. Havlovi jste veřejně věnoval Cohenovu písničku. Nešel vám tehdy mráz po zádech, když jste si to dovolil? Takovou zpupnost vůči režimu?

Nešel. Zní to možná legračně, ale já prostě chtěl bejt od malička hrdina. Když jsem si v časopise Vpřed přečetl o dvanáctiletém chlapci, který zachránil tonoucího, tak jsem si říkal: no to je v pytli, mně už je třináct. Hrdinství a statečnost se mi líbí dodnes, i když už vím, že je to samozřejmě složitější. Ale bylo to ve mně. Když se dělal nábor do Pionýra a když mezi řadama procházela soudružka ředitelka a ukazovala: ty půjdeš, ty půjdeš  ..., sebral jsem všechnu odvahu a řekl: já ne. A ono se kupodivu nic nestalo. Tedy stalo, nepustili mě na gympl. Proto mám tak rád Poláky. Udělali dvě povstání, šli do války, všechno prohráli, ale vždycky se bili za to svý.

Ta statečnost má ale někdy své meze, ne?

Já jsem si vždycky říkal: musíš to zkusit, a ono to většinou vyšlo. Ale meze to má. Když jsem četl poprvé Chartu, okamžitě jsem věděl, že i když je to všechno od prvního do posledního písmene pravda, nepodepíšu to, protože pro mě by všechno skončilo. Nebudu si vymýšlet nějaké teorie, jako že psaní bylo důležitější. Ne. Prostě jsem se bál. O to větší úctu mám ke všem, kteří to tehdy podepsali, ale ještě větší k těm, kteří měli co ztratit.

Ale i vy jste ztratil. Nakonec vám psaní i Antidiskotéky stejně na čas zakázali.

To se muselo stát. Na Antidiskotéce v klubu v Čáslavské se mne lidi zeptali, co říkám na antichartovní shromáždění populárních zpěváků v Divadle hudby. A já řekl: to víte, je únor, to si musí zpěváček vrznout, i kdyby měl zmrznout. A bylo to.

Celý život jste v kritice prosazoval menšinové žánry, které jsou dnes opět v menšině. Vyzdvihoval jste kvalitní texty, ale slovní průjem éteru opět dominuje. Preferoval jste lidskou i muzikantskou osobnost, tedy jedinečnost, ale uniformita průměru je i dnes považována spíše za ctnost. Není to všechno vlastně jen sisyfovská práce?

Je. To se jinak říci nedá. Ale asi je to jako s tím werichovským bojem proti blbosti. Vyhrát se to nedá, vzdát taky ne. Mohl bych si dnes samozřejmě říct: vždyť ty lidi mají všechny možnosti! Proč bych jim za každou cenu nutil Ivu Bittovou, můžou si ji přece najít sami?! Jenže já mám v sobě obrovskou touhu a nutkání svěřit se s tím, co a proč se mi líbí. Je to samozřejmě jen promile co do počtu lidí, které naladíte na stejnou strunu. Ale je a mě to strašně baví a je v tom zvláštní druh krásy. Když jdete například za prezidentem NKÚ Lubomírem Voleníkem s prosbou o rozhovor a on vám řekne: no samozřejmě, vždyť já chodil na vaše pořady v Litvínově, nebo když vám svěří mladší lidé, kterých si vážíte, že si dávali svět dohromady na Antidiskotékách ... To je honorář k nezaplacení.

Jiří Černý: Rád pouštím desky

K sedmdesátým narozeninám Jiřího Černého vyjde v únoru 2006 rekapitulační knižní rozhovor Rád pouštím desky. Jiří Černý v něm mluví především o své práci hudebního publicisty. Podrobně se věnuje době, kdy byl redaktorem Mladého světa, práci v rozhlase, svým knihám, poslechovým pořadům – Antidiskotékám, rozsáhlé publikační činnosti. Hovoří i o době, kdy byl šéfredaktorem časopisu Rock & pop. Knížka je zároveň obrazem proměn československé populární hudby posledních pětačtyřiceti let – Černý totiž byl přímo účasten mnohého z toho, co scénou hýbalo. Následující ukázka je zkrácenou verzí kapitoly o rozhlasové hitparádě Houpačka.

 

V předposledním čísle ročníku 1964 Mladém světě vyšla informace, že se od 13. prosince bude na Československu II vysílat hitparáda Dvanáct na houpačce. Bylo tam zdůrazněno, že ji budou uvádět členové divadla Semafor Jana Malknechtová a Jiří Jelínek.

V roce 1964 se začal v rozhlase chystat pořad  ve spolupráci s Mladým světem. Dostal se tam jen kvůli tomu, že rozhlas potřeboval zavést rozhlasové vysílání na velmi krátkých vlnách a hlavně donutit lidi, aby si přijímače s VKV kupovali.Stanici Československo II šéfovala Dagmar Maxová, která byla zároveň členkou redakční rady Mladého světa.Nápad na hitparádu měl Holler a dal mi za úkol o tom přemýšlet.

Řešili jsme systém, na jakém to bude fungovat, to byl docela problém. Sice tady byl jakýsi přehled o nejprodávanějších deskách, dost složitě zjišťovaný na základě informací z obchodů, ale stejně se nezveřejňoval, protože by prý lidi záviděli zpěvákům peníze. Normální hitparáda se proto dělat nedala.

Vymysleli jsme to tak, že budeme sami vybírat písničky a lidi budou hlasovat o tom, co tam zůstane a co ne. Bylo rozhodnuto, že já a Mirka budeme psát průvodní texty. Ještě šlo o to, kdo je bude číst. Dělali jsme zkoušky, Mirka obstála výborně, jako dítě chodila do Dismanova souboru. Já cítil, že jsem k ničemu. Nechtěli mi to jako redaktorovi Mladého světa říci naplno, ale všichni z toho byli zděšení. Takže to ze začátku četli Malknechtová a Jelínek. Tenkrát spolu v Semaforu zpívali Motýla, to byl hit. Čekalo se tedy, že tomu pořadu přidají na popularitě.

Jak jste byli s jejich přednesem spokojeni? Já myslím, že skoro každý, kdo má zkušenost, že z rádia slyší svůj scénář, mívá rozporuplné pocity. Třeba když moderátor klade akcent na zcela jiné věci, než jsou v textu podle autora důležité.

Lhal bych, kdybych říkal něco jiného. Mně se od začátku nelíbilo, jak to četli. Ale hlavní problém byl v tom, že způsob dialogu Jelínka s Malknechtovou nás nutil vymýšlet vtipnosti. Po několika měsících jsme zjistili, že to už prostě nejde. Šlo mi to proti srsti, já chtěl pořad o hudbě, ne estrádu. Napřed z toho vypadla Malknechtová, ale i Jelínkem byl problém. Občas jsme zabrousili do nějakého hodnocení, a pak to Jelínek musel říkat jakoby sám za sebe. Můj otec Antonín Krejčí počítal výsledky houpačky, prošlo mu rukama čtyřicet tisíc dopisů za měsíc. I jeho to ale zmátlo, někdy mi vykládal: „Jelínek říkal zajímavou věc…“Přestože věděl, že to píšu já. Kdyby is to dneska poslechl, jako že vlastně není kde…

Už jsem se snažil nějakou nahrávku sehnat, zcela bez úspěchu.

Já taky nic nemám. Existuje nahrávka z ledna 1969, když se upálil Jan Palach. My jsme tehdy místo Houpačky  udělali zvláštní hodinový pořad s citáty z Bible,, s písničkami Karla Kryla, byla tam i Balada o smútnom Jánovi s Prúdy a jeden  Vláďa Merta.

Je to divné, že jinak nic nezachovalo. Magnetofony přece už dost rozšířené.

Ano, lidé si houpačku nahrávali, ale většinou jen muziku. Sami jsme si to nahrávali taky, ale pak jsme to smazali, protože jsme potřebovali pásky. To byl veliký pokrok, když jsme za peníze z Houpačky mohli po roce koupit magneťák Sonet Duo. Stál 2400 Kč, dodnes ho mám a dodnes hraje. My jsme přitom vlastně byli pro rozhlas zlatý důl. S Mirkou jsme za měsíc, tedy za dva pořady i s reprízami, dostávali tisíc korun.Za nejposlouchanější pořad Československého rozhlasu! Dali nám zvukaře, režiséra, to bylo všechno.

Jistě se Houpačka nevysílala jenom na Československu II. Tehdy bylo mezi lidmi jen málo přijímačů s rozsahem velmi krátkých vln.

Premiéra byla na VKV, reprízy na Praze. Na VKV by to byl pořad pro pár posluchačů A my jsme to vyhráli právě tím mimořádným ohlasem, na něco takového nebyl rozhlas vůbec zvyklý. Za čtyři a čtvrt roku přišlo 970 000 dopisů. Když si vezmeš, že ti lidé museli napsat dopis, nalepit známku, odeslat … Bylo pak vylosováno dvacet lidí, kteří dostali singl, to byla jediná odměna.

Říkal jsi, že jste ″občas zabrousili do nějakého hodnocení″. To vám taky občas někdo vyčítal – že posluchačům radíte, pro co mají hlasovat.

Tak to opravdu bylo. Ovšem naše stranění se projevilo už samotným výběrem písniček. Kdyby to dělal někdo jiný, zejména člověk z rozhlasu, určitě by využil toho, co se nabízelo v první řadě.  Nejen desek Supraphonu a Pantonu , ale především té velké rozhlasové produkce. My jsme naopak měli ctižádost dostat do Houpačky to, co na deskách k dostání nebylo a co se ani jinak nevysílalo. Ale kdybychom tam dávali nestraně to, o čem jsme předpokládali, že bude mít ohlas, přirozeně by to byla kýčparáda. Dopisy by ale chodily stejně, nejspíš by jich  bylo i víc.

Chodily do Houpačky taky negativní ohlasy?

Nepamatuju, že by posluchači přímo psali: ″Tohle tam nedávejte.″ Když jsme písničky vybírali, občas někdo v tom kolokviu řekl: ″Tohle určitě vypadne.″ Ale to přitom vůbec neznamenalo, že to tam nedáme. Jednou jsme zařadili dvě písničky Beatles najednou – You´ve Got To Hide Your Love Away a Yesterday. Pak přišlo asi dvacet nebo třicet dopisů, které odsuzovaly, že jsme tam Yesterday dali, že prý to je nejhorší co kdy Beatles natočili. A co nám ti Beatles udělali, že je tak chceme ničit?! I Karel Pažourek, dnes významný diplomat a přítel Leonarda Cohena, si prý něco takového myslel. O dva tři měsíce později byl z Yesterday celosvětový hit. Už jsme tam pak nikdy nedávali naráz dvě věci od jedné kapely.

Bylo to kvůli tomu, že se zvuk smyčcového kvarteta v Yesterday vymykal předchozí tvorbě?

Asi ano. Ale nikdo to takhle přesně nezdůvodnil.

Byl nějaký tlak rozhlasu na to, co máte vybírat?

Byl minimální a s odstupem času musím říct, že takovou svobodu, jakou jsme po určitém čase dostali, jsem hned tak nezažil. Pořad totiž měl obrovský ohlas, v hudebních redakcích se zvedaly prémie, a tak nám do toho nemluvili. Když jsem v roce 1974 směl sedět s Johnem Peelem při jeho vysíláni v BBC, a on měl playlist, říkal jsem si, že bych to za takových okolností nedělal. Ze začátku jsme nějaký ten ústupek udělali. Do první  nebo druhé Zahraniční houpačky jsme chtěli dát Beatles, Rolling Stones, Brendu Lee a Animals. Přišli jsme s tímto návrhem, ale při jednání nás bylo asi šest. Taky Tonda Jelínek, zástupce Mladého světa. Dáša Maxová, jak byla jinak svobodomyslná, říkala, že jsi sou ty věci hrozně podobné. Prostě jí to znělo všechno stejně, jako nám čínské opery. To taky byla doba, , kdy bylo dost těžké dostat nějaký rock do rozhlasu. Proto jsme ho zařazovali postupně. Někdy se těžko prosazoval i u posluchačů. Dali jsme tam Zappu – vypadl, Cream – vypadli. Ale nikdo nám do toho moc nemluvil, skoro vůbec ne.

Občas jste hráli taky vyloženě amatérské nahrávky, nejslavnější jsou písničky Petra Nováka a George & Beatovens, pořízené v kuchyni. Některé vyšly v roce 1999 jako bonusy na CD Modlitba za lásku a technická kvalita je opravdu hrozná. Jsou tam Já budu chodit po špičkách, Krásná slečna a Dětské oči.

Tu první a třetí jmenovanou jsme hráli. Ještě také Povídej. Jiné nahrávky jsme prostě neměli a  ani nebyla možnost požádat rozhlas, aby to natočil profesionálně. Petr Svoboda, který mi amatérské pásky přinesl, byl osvojeným dítětem mé nejstarší nevlastní sestry Máni. Trochu hrál na piano a motal se kolem skupiny George & Beatovens. Bydleli jsme dřív ve stejném domě v Jugoslávské 7 a za rohem v Legerově ulici bydlel Petr Novák. Mezitím mi říkal Pavel Bobek, že George & Beatovens slyšel na plese hrát Beatles a moc se mu líbili. Já jim hned začal radit,  aby se spojili s Karlem Marešem a Jirkou Štaidlem, kteří tenkrát pro mne byli vrcholem pokusů o český rock & roll. Petr Novák se svým bledým obličejem – on vypadal  ve dvaceti podobně jako před smrtí – mi na to odhodlaně řekl: „To si myslím, že máme lepší.“ Donesli nahrávky, okamžitě se mi líbily. Pár dní na to u nás byl Pavel Sedláček, pouštěl jsem mu je, a on o Petru Novákovi řekl: „Ten frázuje líp než Janda.“

A neprotestovali třeba technici proti kvalitě těch nahrávek?

Jistě. Ale hlavně protestoval Dalibor Basler. Ve prospěch Mlhoše Kafky, že on to schválil, že se to docela snese. On nebyl zrovna progresivní člověk, i když docela mladý,možná o pár let starší než my. Ale potíže byly i s jinými nahrávkami. Třeba s Hvězdou na vrbě. Tam byl lupanec a Basler říkal, že to nejde v rádiu hrát. Já byl technický imbecil,což v tomhle případě bylo k dobru věci. Nějaký lupanec mě od hraní neodrazoval.

Hvězda na vrbě je opravdu i na svou dobu technicky dost nekvalitní nahrávka, ale málokterá z českých rockových písniček té dobyla dobře natočena. Třeba v Dej mi víc své lásky je drop out, který donedávna zůstával i na remasterovaných vydáních.

No, když už zmiňuješ Dej mi víc své lásky – mně se ta písnička hrozně líbila, když ji Olympic zpíval v Alhambře. Petr Janda pak přinesl nahrávku. Přiznal se mi, že se napřed šel poradit s Karlem Svobodou, jak se to dělá, aby se do Houpačky dostal. Přitom Olympic byl už předtím na Houpačce s Miki Volkem. Svoboda mu řekl, ať mi dá obálku s pětistovkou. Janda prý o tom dlouho přemýšlel, ale ty peníze nakonec neměl, tak mi to dal jen tak. Když mi to později vykládal, říkal jsem si, že Svoboda byl, je a vždycky bude sebestředný primitiv. On má v mozku jediný závit. Naštěstí na melodie. Nevím, proč to říkal. Zřejmě byl na uplácení v rozhlase zvyklý.

Objevilo se víc podobných amatérským nahrávek, které by na Houpačce měly ohlas?

Další tak výrazně úspěšné jako Novákovy nebyly, ale hráli jsme třeba pěkné amatérské nahrávky Sputniků. Byla mezi nimi krásná písnička Skleněná láska, se Sputniky ji zpívala Věra Bočková. Na Houpačce se udržela jednou nebo dvakrát. Líbila se více lidem, Olmerová mi ji jedno zpívala do telefonu, protože netušila, že jsem ji zařazoval do Houpačky. Ale už jsem ji pak nikdy neslyšel, i když jsem se mockrát ptal, jestli někde v rozhlase není.

Text Jaroslav Riedel

Rock & pop, 2006 

Jednou dole, jednou nahoře aneb Houpačka

Houpačka – to byl velký český rozhlasový fenomén šedesátých let. První vysílání této masově oblíbené týdenní hitparády spadá do prosincových dnů roku 1964. Autory a později i moderátory pořadu Dvanáct, resp. Čtrnáct na houpačce byli manželé Jiří a Mirka Černí, kteří pomohli udělat hity z písniček Hele, lidi (Paleček + Janík), Já budu chodit po špičkách (Petr Novák a George and Beatovens), Vyznání (Pavel Novák) a dalších. Kromě toho svým hojným posluchačům zpřístupnili mnoho zahraničních, tehdy jen komplikovaně dostupných nahrávek. Na začátku dubna tomu bylo čtyřicet let, co normalizátoři Houpačku zakázali.

Podle předního hudebního publicisty a dlouholetého spolupracovníka Českého rozhlasu Jiřího Černého stál za nápadem vytvořit první českou rozhlasovou hitparádu tehdejší šéfredaktor Mladého světa Josef Holler. Inspiroval jej údajně dopis manželů z Pardubic, kteří poslali hlas do ankety Zlatý slavík a zároveň redakci Mladého světa, jež tenkrát přicházela se spoustou novinek, navrhli, aby připravovala i hitparádu.

„Holler s tím tenkrát přišel za mnou,“ vzpomíná Černý. „Věděl jsem, že se u nás nedá dělat klasická hitparáda po způsobu Radio Luxembourg. Ale spolu s tehdejší manželkou jsme si to nechali projít hlavou a nakonec jsme ještě s několika dalšími spolupracovníky vymysleli systém nasazení dvanácti českých a dvanácti zahraničních písniček, přičemž poslední čtyři jsme na základě hlasování korespondenčními lístky vždy nahradili o vlastní vůli.“

To se samozřejmě nelíbilo českým skladatelům, kteří to dávali tvůrcům žebříčku najevo. Manželé Černí si ale stáli za svým – také proto, aby mohli poskytovat přiležitost amatérům a mladým interpretům, a plnit tak nejen z dnešního hlediska velmi potřebnou objevitelskou roli.

Kryl i Hvězda na vrbě

O tom, jak zásadní roli sehrála rozhlasová Houpačka v životním i uměleckém příběhu písničkáře Karla Kryla, se toho napsalo již mnoho – připomeňme, že uvedení písně Bratříčku, zavírej vrátka Kryla takřka přes noc proslavilo v celém tehdy čerstvě okupovaném Československu. Účast v soutěži měla ovšem velký význam i pro řadu jiných posléze slavných interpretů a skupin.

„Asi největší radost jsem měl z písniček Olympiku. Považovaljsem je za velmi milý vpád ryzího, nefalšovaného českého rokenrolu na oficiální rozhlasové vlny,“ rekapituluje Černý. Ze všech olympických nahrávek měl nejradši Hvězdu na vrbě od Karla Mareše a Jiřího Štaidla. „Tehdy nám ji šéf redakce malých hudebních žánrů Dalibor Basler nechtěl dovolit odvysílat s tím, že uprostřed nahrávky je ‚lupanec‘. Když jsem si představil, jak dlouho by trvalo schvalování oficiálního supraphonského natočení, snažil jsem se Baslera přemluvit, aby tu písničku pustil i s tím technickým nedostatkem. Nakonec povolil.“

Píseň Hvězda na vrbě, kterou Jiří Černý považuje za nejhezčí českou rockovou písničku všech dob, se na předních místech Houpačky držela dlouho a v rádiích se hraje dodnes. Zajímavé je, že skladatel Karel Mareš původně píseň zamýšlel svěřit Karlu Gottovi. „Jsem však přesvědčen, že by ji s takovým pochopením, jako ti dva mladíci, Bohouš Starka a Pavel Šváb, nedokázal nazpívat,“ soudí Černý.

Co vám ti Beatles udělali?

Neodmyslitenou součástí rozhlasové Houpačky byly zahraniční hity. Při nasazování titulů do této části soutěže hrály hlavní roli zahraniční hitparády, hlavně aglická a americká. Ale nebylo tomu tak vždy.

„Když vyšlo páté album Beatles Help, z iniciativy našeho hudebního dramaturga Mlhoše Kafky jsme vybrali do Houpačky dvě písničky, které tehdy žádnými hity nebyly,“ vybavuje si Jiří Černý. „Šlo o Yesterday s nezvyklým smyčcovým obsazením a You've Got To Hide Your Love Away. V tomto případě se ukázalo, jak bývá ošidné vymýšlet si vlastní dramaturgii. Navzdory tomu, že jsou to překrásné písničky, obě vypadly.“ A nejen to! Posluchači Houpačky, kteří tvůrce pořadu většinou zahrnovali obdivem, se v dopisech rozčilovali nad špatným výběrem nahrávek. „Doslova psali, co nám Beatles udělali, že zařazujeme jejich nejhorší věci,“ líčí Černý.

Vkus českých posluchačů byl nevyzpytatelný. Zatímco Yesterday, jeden z největších hitů všech dob, zavrhli, jiné, zcela zapomenutelné skladby si oblíbili. „Jednou jsme nasadili Release Me od Engelberta Humperdincka, což je ten nejstřednější hudební proud. Tato skladba se udržela na Houpačce velice dlouho,“ vzpomíná Černý, který do Houpačky často a rád zařazoval také černošské interprety Raye Charlese nebo Otise Reddinga. „Téměř pravidelně vypadávali. Moc nás to mrzelo, ale posluchači si to tak odhlasovali.“

Dočasně, neboli na věčné časy

Tak jako skončilo krátké období uvolnění politických poměrů zvané pražské jaro, musela nevyhnutelně skončit i rozhlasová Houpačka. Po velikém úspěchu písně Bratříčku, zavírej vrátka stihnul ještě Jiří Černý prosadit vydání debutového Krylova alba. Nejprve to zkoušel na Supraphonu, ale neuspěl. Pochodil však v Pantonu a deska se půl roku po sovětské invazi skutečně objevila na trhu. „Bylo to něco mimořádného – vždyť mu do té doby nevyšel ani singl!“ připomíná Černý.

Jestliže se Houpačka po 21. srpnu 1968 už dosti odlišovala od té předsrpnové, k ještě výraznější proměně došlo poté, co se na Václavském náměstí v Praze upálil Jan Palach. V těch velmi smutných dnech tvůrci Houpačky poprvé v historii soutěže nevysílali hitparádu, ale po celou hodinu jen prokládali hudbu citáty z Bible. K definitivnímu konci první české hitparády došlo pár týdnů poté.

„V březnu roku 1969 jsme se s Mirkou vrátili z hor a přemýšleli, co bychom pro posluchače Houpačky ještě mohli udělat,“ vzpomíná Jiří Černý. „Mirka navrhla zařadit písničku Běž domů, Ivane. Odvysílat ji v té době normální cestou ale už nebylo možné, a tak jsme se rozhodli, že na vedení rozhlasu vyzrajeme. Zavolal jsem autorovi a v tomto případě dokonce i zpěvákovi Jaromíru Vomáčkovi. Ten vymyslel jiný název i s tím, že jde o písničku z připravované operety Ryba a host. Ve schvalovaném průvodním textu jsme ale nemohli uvést jako interpreta Vomáčku, to by hned prasklo, a tak jsme tam napsali Jiřího Štědroně.“

Píseň prošla éterem a Houpačku těsně vyhrála – před Nechoď do kláštera od sourozenců Ulrychových. Následky na sebe nenechaly čekat. „Ihned po odvysílání, v pondělí před sedmou ráno, přijel k nám domů Dalibor Basler a odvezl mě autem do rozhlasu. Tam už bylo nastoupeno celé vedení. Pokoušeli se mi vymývat mozek a nakonec jsem dostal papír, kde stálo, že Houpačka se dočasně zastavuje,“ shrnuje hořké konce pořadu Jiří Černý.

Jak to s tou dočasností v Československu chodívalo, všichni dobře víme.

Jiří Kasal, redaktor ČRo České Budějovice

Pořad Staří, ale dobří, v němž Jiří Černý vzpomíná na rozhlasovou Houpačku, uvede Český rozhlas 2 – Praha v sobotu 23. května v 17.05. 

Foto Miroslav Tichák (Jiří Černý)

 

 

xantypa / Číslo časopisu / Ročník 2008 / Číslo 09/08

Co s článkem:

• odeslat emailem
• vytisknout

JIŘÍ ČERNÝ

cenzura je když...

Hudební kritik a publicista Jiří Černý ovlivnil rozhlasovou hitparádou DVANÁCT NA HOUPAČCE mladou generaci v šedesátých letech. Jenomže přišla normalizace a mnohé (včetně Černého) postihly zá­kazy, rozplynula se kariéra Marty Ku­bišové, členové kapely Plastic People of The Universe byli uvězněni, řada písniček zmizela v trezorech nebo ve stoupě.

Jak je možné, že vám v rozhlase povolili (od prosince 1964 do března 1969) hitparádu DVANÁCT (později ČTRNÁCT) NA HOUPAČCE, když propagovala západní muziku?

Koncem roku 1964 už panovala přece jen uvolněnější atmosféra, ale nejdůležitější bylo, že rozhlas potřeboval propagovat své vysílání velmi krátkých vln a motivovat posluchače, aby si přijímače s VKV kupovali. Šéfredaktorka stanice Dagmar Maxová, která byla zároveň členkou redakční rady Mladého světa, kde jsem pracoval, chtěla, aby vznikl pořad, který bude atraktivní pro mladé lidi. V jednom z dopisů, které nám přišly do ankety Zlatý slavík, navrhovali manželé z Pardubicka, aby se vysílala československá hitparáda. Jenomže klasická hitparáda dělat nešla. Supraphon nezveřejňoval čísla z prodeje gramofonových desek. Tak mě šéfredaktor Mladého světa Josef Holler pověřil, abych vymyslel princip, na kterém bude pořad fungovat. Hitparáda to de facto nebyla. Prostě manželé Černí spolu s dalšími lidmi vybrali dvanáct písniček a posluchači rozhodli, které z nich chtějí slyšet příště, a které už ne. A na světě byly první hity. A HARD DAY’S NIGHT od Beatles vydrželo na žebříčku po celý rok. Pořad byl cyklický. První týden byla premiéra domácí HOUPAČKY, další týden její repríza, pak byla premiéra zahraniční HOUPAČKY a čtvrtý týden v měsíci jsme ji opakovali.

Zasahoval vám někdo do výběru skladeb?

Spíš existovala snaha některých lidí protlačovat do HOUPAČKY svoje věci. Já měl ale výhodu, že jsem byl na volné noze, protože mě v roce 1965 vyhodili z Mladého světa, a bylo mi tudíž všechno jedno. Poprvé zasáhla cenzura až po invazi v roce 1968 a měla takovou českou, popletenou podobu. Přiběhl tehdejší dramaturg Harry Macourek a prohlásil: „Nesmějí se vysílat cizí písničky.“ Pak se ukázalo, že to špatně pochopil a že se dohodlo nehrát pouze písně pěti okupačních zemí. Skutečný malér přišel až s písničkou BĚŽ DOMŮ, IVANE, k čemuž přispěly i události kolem vymlácení Aeroflotu po hokejovém utkání se SSSR. Naopak s Krylovou písní BRATŘÍČKU, ZAVÍREJ VRÁTKA žádný problém nebyl. K jejímu vyřazení došlo až po odvysílání BĚŽ DOMŮ, IVANE. Všechno začalo tím, že si pro mě dojel domů v sedm ráno vedoucí redakce Dalibor Basler. Paradoxně mi tenkrát nevyčítal způsob, jakým jsme to odvysílali, přestože jsem porušil pracovní etiku. Já jsem věděl, že by text neodsouhlasili, tak jsem si řekl, že vymyslíme písni jiný název a místo interpreta Jaromíra Vomáčky uvedeme, že to zpívá Jiří Štědroň. Pak jsem zavolal Vomáčkovi a tenhle autor hitů ZHASNĚTE LAMPIÓNY a MALÁ ČERNÁ KOČIČKA a manžel Yvetty Simonové okamžitě zareagoval s vtipem sobě vlastním: „Mohlo by se to jmenovat NEZAPOMEŇ SI TU KLOBOUK a bude to z operety RYBA A HOST.“ V rozhlase po mně chtěli, aby se místo reprízy pořadu uvedla nová premiéra a BĚŽ DOMŮ, IVANE se vyměnilo za něco jiného. Jenomže vzápětí někdo řekl, abych vyndal i Kryla, a s tím jsem nesouhlasil, protože bychom jako v Orwelově románu 1984 zpětně přepisovali dějiny. A jelikož jsem neustoupil, bylo rozhodnuto, že se HOUPAČKA dočasně zruší, a já nesměl téměř dvacet let vkročit do rozhlasu. S tím jsem ale musel počítat. Spíš mě mrzelo, když z televize vyhazovali redaktory a na jejich místa nešli dogmatičtí levičáci a blbci, ale v podstatě slušní lidé, kteří svůj krok obhajovali slovy: „Když to nevezmu já, vezme to někdo horší.“ V té době jsem „zbaštil“ Richarda Honzoviče, který na rozdíl ode mě dodržel všechny profesní závazky, přečetl hnusnou zprávu o Františku Krieglovi, pak podal výpověď, koupil kytici růží a šel se Krieglovi omluvit.

Pamatuju si, že než nastoupila normalizace, projevovala se cenzura až legračně. Singl Golden Kids měl třeba na zadní straně tuší začerněné dvě věty a album BRA­TŘÍČKU, ZAVÍREJ VRÁTKA, které už nebylo nikde k dostání, jsem koupil v So­větské knize…

Skutečná normalizace a s ní i tvrdá cenzura začaly až v roce 1970. Kryl u nás vystupoval do září 1969, pak odjel na svůj druhý festival do Německa a z něho už se nevrátil.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:

- o problémech Karla Gotta
- koho postihla cenzura jako prvního
- o objevení Glena Hansarda

Autor fotografie: Maya Duljevič

Vašek Vašák

kategorie: Číslo 09/08, RSS

 Jiří Černý

Jak místní bolševici soudili český rock
Zítra tomu bude padesát let, co komunistická justice prvně poslala mladé lidi do kriminálu kvůli rokenrolu. Mnohé z jejích budoucích obětí jsou známější: semaforský Pavel Sedláček, rokenrolový král Miki Volek, historik umění Ivan Magor Jirous, evangelický kněz Svatopluk Karásek nebo saxofonista Vratislav Brabenec. Ale žádný nedostal dvacet měsíců natvrdo jako organizátor tanečního večírku ve vinárně Mánes, devatenáctiletý Bohumil Schlonz. (Lidka Čulíková vyfasovala sedmnáct, Jiří Bohuslav patnáct, Marie Benešová dvanáct a Věra Bečvařovská deset.)

Veřejného procesu jsem se zúčastnil coby student žurnalistiky. Praxe v soudní síni na Karlově náměstí mi dala víc než univerzitní přednášky Teorie státu a práva.
Obžalované teenagery přivedli ve večerních šatech, jak je pochytali v Mánesu esenbáci. Mládenci se nesměli holit, aby vypadali jako kriminálníci. Vypovídali důvěryhodně a klidně, Schlonz pěknější češtinou než soudcové. Předseda senátu Luděk Mach pořád ne a ne zjistit, co bylo na tancovačce protizákonného. I číšník z Mánesu vypověděl, že útrata byla mizivá a nikdo si na nic pohoršlivého nestěžoval.
Obvodní prokurátor Jaroslav Matušínský zvyšoval hlas. Zpoza nabité síně mu vřel vstříc nesouhlas. I můj; než mě zpražila bílá tvář za černými brýlemi, novinář Petr Kettner. Co prý jsem zač a že se na mě přeptá.
Mým hudebním zájmem byla v té době opera, vůbec ne rokenrol. Ale co soud na nový styl taneční hudby kydal, bylo hloupé a průhledné. O přestávce jsem to už nevydržel a na chodbě jsem řekl prokurátorovi, že mě zklamal a že nechápu, jak se může tak chovat. Nehnul brvou, skoro nepromluvil. Pokud vím, nikomu to dál neřekl.
Začas mně poradil vedoucí katedry Vladimír Klimeš, ať si dávám pozor před Kettnerem. (Ten se roku 1967 se stal předsedou Klubu nezávislých novinářů SČN. To mi stačilo, abych se k nim nedal.)
Novináři o procesu lhali, nejhorší byl soudničkář z Večerní Prahy. Prostě Němeček není Němec – srovnávali jsme režimního šmoka s předválečným mistrem žánru. Jenomže ono taky nešlo o to, že pan Sanytr chce svůj tácek, ale že, slovy rozsudku, „projednávaná trestní věc má mimořádný politický význam. Před soudem se totiž objevil především obžalovaný Schlonz jako typický představitel mládeže narušené exportovanou americkou pakulturou...rafinovaně zneužil nejen jména podniku, ve kterém je zaměstnán, ale i jména Strany.“ Rozuměj razítka závodní organizace KSČ, kterým Schlonzovu žádost povolil jeho zaměstnavatel.
Bohumil Schlonz hrával výtečně na akordeon, hostoval i v Československém rozhlasu. Pochopitelně nehrál rokenrol. Ten měl jenom rád. Proto 17.října 1957 uspořádal onen večírek. Z rozhlasu Schlonzovy kvality neohroženě potvrdili. Soud si to vysvětlil takto: „...je osobou nejnebezpečnější, neboť svým poměrně vysokým intelektem může způsobit a již také způsobil na morálním vývoji části naší mládeže značné škody...není páskem průměrného stylu, ale je v tomto směru jistou a dobře maskovanou veličinou, která s povzdálí morálně narušuje naši mládež a která byla jenom díky obezřetnosti bezpečnostních orgánů odhalena.“
Takoví morálně narušení tanečníci pak „od sebe navzájem odbíhají, zase se k sobě vrací, odskakují na strany a vyhazují nohy a to jak do předu, tak i do stran, v některých případech i značně vysoko,“ stojí v rozsudku.
I proto Schlonz dostal „jako vedlejší trest zákaz činnosti vystupování na veřejně přístupných programech všeho druhu a to na dobu pěti roků.“
Fyzicky ho nezničila muklovská havířina u Kladna ani následná vojna u černých baronů, psychicky je ale poznamenaný dodnes. K hudbě se už vlastně nikdy nevrátil. Když o tom všem mluví, nevědomky se i přede mnou co chvíli jakoby obhajuje. Některé rozhovory rovnou odmítá. Patří k nejpřemýšlivějším osobnostem, s jakými jsem se v populární hudbě setkal.
Na rockery z Mánesu se nevztahovala Novotného prezidentská amnestie, ani žádná jiná. A protože jim soud přišil „jenom“ výtržnictví a ne žádnou politiku, nepomohl Bohumilu Schlonzovi při jeho žádosti o zrušení rozsudku ani polistopadový zákon č.119/1990 o soudní rehabilitaci.
Právní kontinuita a fachidiocie vítězí. Zatím půl století.

Zdroj: Hospodářské noviny, 30.10.2007   

Vydáno 06.09.05 Týdenní komentáře

Robot fízloměřič

(Kdysi dávno, ke konci sedmdesátých let minulého století, se stala batrovi Petrovi, lékaři v Ostravě, ne milá příhoda. Jeho rockoví kamarádi mu přivedli večer do FN na Fifejdách k rozhovoru Jana Rejžka, který z něj hodně arogantním jednáním mámil „nějakej papír, doktoré, kterej by mi zabezpečil modrou (knížku)“. Bratr jej vyhodil. Od té doby se bratr na tohoto člověka díval jako na neupřímného a arogantního blba. Nepomohly ani jeho články v Gramorevue či v melodii.)

Tzv. neprozřelá veřejnost prý neví, kdo byli spolupracovníci StB.

Jan Rejžek ví: „žádní bretschneiderové, ale naši kámoši a známí.“ Ukazuje to ve zdejším diáři (1.9.)  na člověku, který mu připravil „jeden z největších polistopadových šoků“.

Na Škvoreckého „tajnosnubném“ příteli Lubomíru Dorůžkovi, „jemuž Jiří Černý složil laudatio k ceně F.X.Šaldy…“

K tajnosnubnosti. Před sedmi lety Rejžek v Revolver Revui naznačil a v Metru zopakoval, že ho Dorůžka nebo Škvorecký práskli. Důkaz marně hledá. Pokud jde o laudatium, prominutím se ocituji:

„Rozhled po jazzu Armstrongově i Colemanově, Ježkově i Stivínově. Otevírání studánek amerických lidových písní i pro českou žízeň. Cudnou a nevtíravou pracovitost, jaká dějinným samospádem logicky dospěje až k prezidentování Mezinárodní jazzové federace. Živočišně barvité literární převody jazzového věku do našeho pseudosocialistického položivota. A pochopitelně i gentlemanskou ohleduplnost a laskavé porozumění vůči chybám i talentům druhých, zejména mladých. 

…nový Dorůžka mění toho starého, ukazuje mu, že vedle jazzu má své kouzlo třeba i hospodská řachanda, že vůbec „evropský způsob muzicírování není zdaleka jediný“ a dokonce že hudba nemusí být v životě to nejdůležitější.

 Ve své třinácté knize Panoráma paměti se Dorůžka hlásí k úkolu, jaký zpětně definoval Paul Rosenfeld pro Dorůžkova oblíbence Francise Scotta Fitzgeralda: „Viděl svůj materiál současně zevnitř a zvenčí, a miloval jej a současně jej také soudil.“ Myslím, že tohle poslání plní nový laureát ceny F.X.Šaldy celý svůj život.“

 Nezměnil bych ani slovo. Šaldovu cenu Dorůžka nedostal, předpokládám, za odvahu ani za archivářskou spolehlivost. „Nejsem žádný hrdina,“ ví o sobě, „a tak jsem se vyhýbal situacím, o nichž jsem nevěděl, zda bych v nich obstál.“ A podobně v Panorámě paměti přiznává: „naprostá přesnost a pečlivost v ověřování každého detailu nepatří k mým přednostem“.

 Nešokuje mě, že Dorůžka neodmítl mluvit s estébáky o exulantech (Krylovi a Jiřím Planerovi), stejně jako mě to nešokovalo u bývalých sportovců, umělců nebo třeba vědců. Nesoudím ani, kdo, co a proč si o sobě z té doby pamatuje nepřesně. Zdánlivě se takové věci zapomenout nedají. Jenomže i Rejžek, mladší o třicet let Dorůžky, v Revolver Revui tvrdil, že jsem mu radil nespolupracovat s StB. A já vím jistě, že tehdy šlo „pouze“ o vstup do KSČ.

 Každý si „ty věci“ řešil, jak mu povaha a okolnosti dovolily. Pro mě je za každého režimu podstatné, kdo druhým škodí, kdo pomáhá, kdo civí. Chápu exilového novináře Vladimíra Toska, který nabádal Jiřího Tichotu, manžela své dcery Zdeny, ať klidně řekne estébákům cokoli; Toskovi neuškodí a rodina se zase na chvilku sejde v Budapešti. Chápu i Tichotu, který jim coby českobratrský beran neřekl nic. Zkrátka i já se snažím vidět ty, o nichž píšu, zevnitř i zvenčí.

 Neprokazovat škody, neposuzovat okolnosti a místo toho jen mechanicky vyjmenovávat kapitány, přezdívky, hospody a data schůzek je sice mazané, ale na to stačí i robot.

 

Kapitola III

(kráceno)

 (...)

 Oproti celému Svazu hudebníků měla Jazzová sekce na začátku roku 1973 pouhé necelé tři stovky členů. Příčinou tohoto stavu byla především málo funkční evidence (stále neměla své prostory a veškerý kontakt s ní probíhal pouze poštou), ale už začínalo její rozrůstání takřka geometrickou řadou. Nejprve však 9. ledna rozeslala svým členům dopis se zprávou o snížení členských příspěvků a o vydání svých nových legitimací. Krátce na to dostala dopis od Pavla Holce z Plzně s názory na stávající situaci v domácím jazzu. Holec označil za velmi správné snížení členských poplatků, poněvadž: "Jazzmani pocházejí přece z řad intelektuálů, kteří jsou nejhůře placená skupina obyvatel... Rozhodně nejsou členy Jazzové sekce důstojníci, televizní opraváři, instalatéři, vrchní číšníci, recepční v interhotelech a jiné kapitalistické vrstvy v národě." Kromě zásadních výhrad k programovým skladbám jednotlivých velkých jazzových akcí se podivil nad tím, proč Supraphon při účasti vynikajícího holandského jazzového klavíristy Jack Van Polla ma MJF Praha v roce 1971 s ním nevydal LP desku, která by se určitě skvěle prodávala. Dál také detailně rozebral situaci s vydáváním LP desek v NDR, Polsku a Maďarsku a závěrem shodně s mnoha jinými tuzemskými jazzmany poukázal na nutnost nějakého dalšího festivalu v Praze, např. na jaře "malý domácí festival, který by mohl být jakousi dílnou a na němž by se ukazovalo, jaké u nás vlastně máme vedle profesionálů také amatérské talenty." S odstupem let lze říci, že právě tohle mluvilo z duše celému vedení Jazzové sekce, která se už na své další schůzi 6. března tímto bodem zabývala důsledněji. Tak vznikl nápad pořádat pravidelnou přehlídku moderní hudby s názvem Pražské jazzové dny (PJD).

Tehdy také v československé moderní hudbě došlo ke dvěma závažným událostem. V oblasti rocku to byl koncert maďarské rockové skupiny Omega ve velkém sále pražské Lucerny, kde policie tvrdě zasáhla proti stovkám mladých fanoušků rocku a kde jeden náhodně kolemjdoucí člověk zemřel následkem vykrvácení z nožní tepny po proražení skla před hlavním vchodem; akci pořádal Pragokoncert a už před jejím zahájením byl v sále přítomen i Srp jako zpravodaj Melodie, který si ještě živě pamatoval svoji červencovou návštěvu mamutího festivalu moderní hudby v belgickém Bilzenu se světovými kapelami např. Led Zeppelin, Doors, Jethro Tull, Procol Harum, Troggs, Spencer Davis Group, Colin Blunstone, Wizzard, Golden Earring, Johnny Mars, Archie Shepp či John Henderson - byly tam tisíce zejména mladých lidí téměř z celého světa a všechno probíhalo v obrovské spontánní radosti z muziky, zatímco koncert Omegy v Praze svévolně a předčasně ukončil jediný komunistický aparátčík. Druhou a v zásadě důležitější událostí pak bylo rozhodnutí českého MK o zrušení do té doby pod gescí Českého hudebního fondu (ČHF) samostatné instituce Mezinárodní jazzový festival Praha a pověřil jeho dalšm pořádáním Pragokoncert. Byl to další důkaz centralizace veškerého kulturního dění pod výhradní kontrolu ústředních státních a komunistických orgánů od úrovně ÚV KSČ, přes české i slovenské ministerstvo kultury, až po krajské "umělecké" agentury s nejbližšími krajskými výbory KSČ, krajské národní výbory a ONV a nejnižší složky jednotlivých okresních, resp. obvodních kulturních domů (OKD).

Přípravy I. PJD na jaro následujícího roku do Radiopaláce v Praze na Vinohradech koncipovala Jazzová sekce jako přehlídku amatérských i profesionálních jazzových souborů s prioritními cíli povzbudit tyto hráče v jejich další činnosti, konfrontovat řadu pozoruhodných amatérských hudebníků s předními profesionály a dokumentovat, že: "jazz u nás žije jako relativně náročný, ale přitom srozumitelný druh poslechové umělecké hudby, který má pevný okruh posluchačů a v posledních letech na sebe znovu větší měrou soustřeďuje i pozornost mládeže". Jeho neméně důležitým účelem bylo ukázat zásadní odlišnost od běžné pop music, v níž často převládala podbízivost nevyzrálému vkusu - především ovšem vládnoucího "normalizačního" režimu.

Z té doby pochází i Srpův dopis jednateli ostravského jazzklubu Jiřímu Greinackerovi, v němž detailně vysvětlil celý tehdejší stav československé populární hudby. Poukázal především na centralizaci této oblasti do výlučného rozhodování státních orgánů s tím, že se uvažuje i o fúzi Jazzové sekce a Svazu hudebníků pod "vyšší křídla", a projevil obavy, jak to bude fungovat, když jazz je úzce specializovaná oblast, zatímco státní aparát byl obsazován výhradně nomenklaturními kádry KSČ, kteří moderní hudbě téměř vůbec nerozuměli. Pro ilustraci uvedl "malér" s maďarskou Omegou, o němž nic nevěděl referent, který ji v Lucerně z Pragokoncertu produkčně zajišťoval, "zatímco o nich všechno věděl i ten poslední fanoušek", a výsledkem byl koncert, který nestačil pojmout všechny zájemce, takže "nastaly zmatky a hlavně důsledky - beatové kapely nesmějí ve velkých sálech v Praze vystupovat". Nastínil rovněž problemetiku MJF Praha, kde Pragokoncert vyměnil jednu kancelář ČHF, dvě síly, dva telefony a kupu zkušeností skupinky externistů za palác s makrooděleními a podmořskými kabely. "Výsledek znáte...," (ten rok se MJF nekonal).

Začátkem roku 1974 zahájila Jazzová sekce k PJD vlastní a nejprve výlučně interní reklamní kampaň. Ve svých cyklostylovaných oběžnících postupně upozornila na konání jazzfestivalů v Mladé Boleslavi těsně před PJD, v Olomouci koncem dubna a v Přerově v polovině května, uvítala slibně se rozbihající činnost Jazzového a rockového centra v Praze na Rokosce a upozornila na pokračující jazzové pořady v Rubínu, v pražské Malostranské besedě, ve vysokoškolském klubu 01 v Praze na Strahově a v dalších pražských klubech. V konkrétním upřesnění programu PJD pak anoncovala 3 koncerty, z nichž první se měl konat v neděli 17. března od 17. hod., dostal název Ke kořenům jazzu a měly na něm účinkovat tradicionály Jazz Fiddlers, Steamboat Stompers, Hot Club Mladá Boleslav, Jazz Antikvariát a Metropolitan Jazz Praha. Druhý koncert byl naplánový na týž den od 20. hod., měl název Od bopu k rocku a měly na něm vystoupit Volf Jazztet, Tandem Stivín - Dašek, Jazz Nova a Mudrci z Liberce. Třetí koncert měl proběhnout v pondělí 18. března od 20. hod., nesl označení Jazz kolem nás a měl představit Jazz Kvartet Emila Viklického, Swing Kvartet 4, Kooperaci, SHQ Karla Velebného a na závěr All Stars Band. Jelikož se tyto informace objevily také v denním tisku a hodně udělaly i na tu dobu graficky odvážné plakáty Josky Skalníka s náznaky pro něj později tolik typických obláčků, prodej vstupenek rostl a JS upozornila své členy, aby si vstupenky raději objednali včas, protože o PJD projevily zájem i cestovní kanceláře a sál měl kapacitu jen 650 míst. Ačkoli JS pořád neměla své sídlo a její kontakt se členy stále probíhal prostřednictvím jediné poštovní přihrádky na Hlavní poště v pražské Jindřišské ulici, záhy se ukázalo, že její postup byl profesionálně téměř bezchybný.

I pro jen trochu zasvěceného člověka to byl malý zázrak, poněvadž jak československý komunistický režim téměř vůbec nerozumněl moderní hudbě, o to víc kontroloval vše, co se kolem ní dělo v mluveném a hlavně tištěném slově. Vše, co s ní takto sebeméně souviselo, ihned podléhalo přísnému schvalování národních výborů nejrůznějších stupňů (v Praze jednotlivých ONV a celopražsky Národního výboru hlavního města Prahy - NVP) a dalších institucí. Ty navíc rozhodly, že žádný hudebník (včetně zahraničních) nejenže nesměl mít na podiu či v televizi dlouhé vlasy, ale nikdo přitom nesměl na sobě mít pomalované tričko a ani třeba řetízek s křížkem či mezinárodně známý protiatomový, resp. protiválečný znak. Tehdy také vrcholila celostátní hysterická televizní kampaň proti dlouhým vlasům, kdy takový vlasatý mládenec neměl nejmenší naději dostat se na nějakou střední či vysokou školu. Indoktrinace proti všemu tzv. "nesocialistickému" se výrazně projevovala i v rozhlase, kde byly vedeny přesné statistiky vysílané domácí a "západní" hudby a kdy se zhusta stávalo, že vynikajíci píseň světové špičkové rockové kapely dostala nejupadlejší český text a byla přidělena některému prominetnímu popzpěvákovi, který s ní pak slavil úspěchy. Z tuzemské produkce hodně napovídaly oficiální režimní ceny za "angažovanou tvorbu" podlézavým písním typu Slzy tvý mámy šedivý a Únos (Olympic), zatímco veřejně zpívané protiválečné písně Karla Kryla obnášely okamžitě obvinění z trestných činů pobuřování či výtržnosti. Mimoto vrcholily tzv. rekvalifikační zkoušky, které kvůli svým občasným sólovým vystoupením na různých estrádách museli absolvovat i přední operní zpěváci. Při těchto "přehrávkách" ovšem docházelo i k notně trapným scénám, když se nemálo pophvězd z televize a gramodesek třáslo hrůzou, zda je zvládnou a budou moci pokračovat ve svých kariérách; na rozdíl od rockových kapel, včetně soustavně se zlepšujících vlasatých Plastic People, kterým "přehrávky" ani nebyly umožněny, tyto pophvězdy je samozřejmě úspěšně absolvovaly. A konečně celou kulturně politickou atmosféru tehdejší ČSSR dostatenčně jasně ilustroval také fakt, že i pouhá barevná televize byla velikou vzácností a že bylo téměř nemožné sehnat k běžné koupi i ten nejobyčejnější psací stroj.

Konečný program PJD sice doznal několik drobných změn, ale vcelku bylo vše v pořádku, včetně termínů v neděli 17. v pondělí 18. března. Krátce před nimi vyšel JAZZ č. 8, který byl v předsálí Radiopaláce rozdáván členům Sekce zdarma. Obsahoval obvyklé rubriky, program a profily účinkujících skupin a sólistů a mezi jeho autory se poprvé objevili mladí fotografové Jiří Exner a Jiří Kučera. Poprvé se zde také představili projektant pražského Metrostavu Vladimír Kouřil a vysokoškolská studentka Rosťa Paarová, kteři v Radiopaláci instalovali výstavu obalů západoněmecké gramofonové firmy M. P. S. a kteří v dalších letech v Jazzové sekci měly důležité role.; Kouřil se v roce 1976 stal tajemníkem JS a Paarová se vdala za jednoho z později uvězněného aktivistu JS Tomáše Křivánka. PJD konferoval Mojmír Smékal a kromě šéfdramaturga Karla Srpa je ze zákulisí produkčně řídili ještě Aleš Benda a šestnáctiletý Srpův syn Karel. Skutečnost, že JS byla pro státní politiku ještě "neškodná", dosvědčuje i to, že o téměř celé její činnosti pochvalně referovala řada periodik oficiální publicistiky, včetně deníku ÚV KSČ Rudé právo; na těchto PJD se už koncipoval program dalších PJD o rok později. V celé československé kulturní atmosféře té doby to byla jediná akce, která byla týdny předem vyprodaná a zahájila éru, které se začalo říkat "zlatý věk jazzu v Praze".

V ostrém a možná až záměrném kontrastu k tomu však 30. března provedla policie další masakr příznivců rockové hudby. Došlo k němu při soukromém koncertu Plastic People a další pražské kapely DG 307 v obci Rudolfov nedaleko Českých Budějovic. Všechny regionální "složky" jak ministerstva vnitra: VB, StB a Pohraniční stráže, tak Lidových milicí (protiprávně vyzbrojovaná masa nejfanatičtějších a morálně nejzrůdnějších členů KSČ) měly ten den vyhlášenou pohotovost, v jejímž průběhu řádily jako ze řetězu utržená divá zvěř. Kromě surového mlácení, kopání, najíždění služebními vozidly a poštvávání služebních psů ihned zatkly 280 mládenců a dívek a eskortovaly je do českobudějovické věznice, kde je "se souhlasem prokurátora" svévolně surově ostříhaly a některé z nich těžce zranily. Stejně nezákonně a bezdůvodně bylo ihned zahájeno trestní stíhání samotných muzikantů. Tamní "řádní občané" tohle ovšem veřejně plně schvalovali a "hrdinně" se mezi nimi "vyznamenal" např. řidič autobusu ČSAD Pavel Topinka, který když na něj pár pronásledovaných mládenců zamávalo a požádalo ho o akutní pomoc, tak sice zastavil, ale jen aby jednoho z nich kopl do žaludku a pak okamžitě zase odjel. Přestože tato brutální zvůle vzbudila i ve světě značný rozruch a soudní proces s obviněnými muzikanty pečlivě sledovali jak domácí opoziční, tak zejména zahraniční novináři, československý oficiální tisk stále jen tvrdil, že výtržností se dopustili jen muzikanti a že jsou tedy souzeni právem. Z opravdových viníků těchto surovostí, tj. policistů a jejich šéfů (např. náčelník Krajské správy KS SNB plk. Mach, náčelník okresní správy VB major Krejčí, náčelník operativy VB kpt. Šafář a z Prahy operativa StB), včetně okresního prokurátora JUDr. Dědka a vedoucího tajemníka OV KSČ, nikdo před soud postaven nebyl a naopak státní moc tím znovu potvrdila, že rock a jeho příznivce stále pokládá za své úhlavní nepřátele a že všechny jeho příznivce bude nadále tvrdě pronásledovat a hlavně trestat. Situace v rocku už byla natolik katastrofální, že nejenže v celé ČSSR nezbyla prakticky žádná skutečně moderní profesionální rocková skupina, ale začínalo být životu nebezpečné nosit i jen dlouhé vlasy. Žádná známá muzikantská osobnost a ani tvůrčí svaz "samozřejmě" proti této zvůli neprotestovali, avšak právě tento masakr a zejména jeho pozdější soudní dohra se pro domácí opozici staly prvním výrazným impulzem ke sjednocování několika izolovaných skupinek odpůrců komunistického režimu do celostátního protirežimního hnutí Charta 77 (CH 77), které vzniklo l. ledna 1977 a mezi jehož první tři mluvčí patřil spisovatel a po politickém převratu koncem roku 1989 československý prezident Václav Havel.

 

* * *

 

II. PJD od soboty 29. do nedělní noci 30. března 1975 předcházel kardinální spor Srpa s výborem Jazzové sekce dva týdny předtím. Jednalo se o prosazení jazzrocku do velkých sálů a Srp, který samostatně připravoval koncepci všech koncertů, věděl, že kdyby se o tom napřed radil se členy výboru, téměř určitě by s takto modernější koncepcí neuspěl. Kvůli tomu tohle téma nastolil až v době, kdy už se nedalo nic dělat, kdy už byl celý program PJD připraven. Byly potvrzeny smlouvy s účinkujícími, byly zajištěny rozsáhlé ozvučovací aparáty na 2 jazzové koncerty opět v Radiopaláci a na jeden už dávno vyprodaný jazzrockový v neděli odpoledne ve velkém sále pražské Lucerny, naplno běžela i propagace. Jakkoli světová konjuktura jazzrocku právě vrcholila a na mamutích koncertech a v miliónových nákladech gramodesek ho kromě Mahavishnu Orchestra prezentovali také další mezinárodně proslulé kapely Weather Report, Return To Forever nebo i Miles Davis a na tuzemské scéně se jeho výraznými reprezentanty staly Jazz Q Praha Martina Karochvíla, skupiny Impuls a Energit, či brněnská CH. A. S. A., v ČSSR byl stále trpěn jen v malých sálech. Státněpolicejní "kulturní" inspektoři se totiž nejvíc báli měnícího se složení jeho mladého publika, které nedbalo na soustavné policejní razie proti dlouhým vlasům, malovaným tričkům, a už vůbec nemínilo vstoupit do jakéhosi SSM.

Pří této bouřlivé schůzi se proti Srpově modernější koncepci PJD postavili nejen profijazzmani Hulan s Velebným, ale zásadně ji odmítali také předseda Jazzové sekce Milan Dvořák a další členové výboru Benda, Smékal a Titzl. Byly to první spory v tomto výboru a veškerá zodpovědnost za "Jazzrockovou dílnu", jak se pořad v Lucerně jmenoval, zůstala především na Srpovi a Skalníkovi. Ačkoli kvůli rostoucímu zájmu o členství v Jazzové sekci se o ní začínala zajímat už i StB, jediný, kdo tohle Srpovo pojetí svým vlivem na Český svaz skladatelů a koncertních umělců (ČSSKU), na MK a svými kontakty do zahraničí "podržel", byl místopředseda JS Lubomír Dorůžka, který tehdy zasedal ve vedení Evropské - později Mezinárodní jazzové federace. A to výbor JS ještě nevěděl, že Srp je také domluvený s šéfredaktorem Pantonu Jiřím Maláskem na vydání živé nahrávky koncertu PJD v Lucerně na LP desce s názvem Jazzrocková dílna. Byla to vůbec první "živá" nahrávka Pantonu na LP desce. Jakmile se o desce dozvěděl Hulan, rozběhl se na MK s varováním, že koncert bude provázen nepřístojnostmi, že se na něm sejdou "zelenokabátníci" (policisté měli zelené uniformy s rudými výložkami), a především, že by vůbec neměly vycházet dlouhohrající desky jazzrockovým kapelám (Kratochvílovo skupina Jazz Q Praha mělo přitom na trhu už třetí LP desku). Téměř všichni profesionální jazzmani unisono tvrdili, že nastupující převážně mladí jazzrockoví muzikanti ještě nic neumějí, že jsou hráčsky primitivní, a hlavně že přitahují nevhodné publikum. Hulan přitom navrhoval, že když už má toto album vyjít, pak ať obsahuje čistě moderní jazz, anebo: "přinejhorším", ať má jazzrock pouze polovinu desky a druhou ať má on - Hulan. Jedna z obzvláštních obludností socialistického plánovaného hospodářství tkvěla totiž i v tom, že obě česká gramonakladatelství: Supraphon i Panton, měla v každoročních edičních plánech pravidelně rezervovaný prostor ještě na jednu LP desku pro "soudružskou výpomoc" - přesněji řečeno pro případ, kdy nějakému prominentnímu muzikantovi docházely peníze, nebo se stával málo viditelným pro vládnoucí garnituru a novou LP deskou tak bylo nutné výrazně finačně mu pomoci a opět ho řádně "zviditelnit". O tato "místečka" v obou nakladatelstvích pravidelně probíhaly tuhé bitvy mezi takovými klany domácí popmusic, jako byli např. František Janeček (manažér celé řady pophvězd), rodina Astérů (manažérské zázemí Hany Zagorové), Miloš Zapletal (postupně manažér Olympicu, Marie Rottrové a Lenky Filipové), Jiří Opěla (manažér tehdy nejpopulárnější zpěvačky Nadi Urbánkové), Zdeněk Nedvěd (manažér Petra Nováka), Jan Obrda (manažér Josefa Laufera), doslova mafiánský gang Ladislava Štaidla a Karla Gotta s manažérem Josefem Zítkem, týmy kolem Václava Neckáře, Heleny Vondráčkové, Petra Spáleného a desítky dalších - ty by mohli vyprávět nesporně stále zajímavé a zhusta přímo postelové historky s čelnými funkcionáři KSČ, s ministry, s důstojníky StB či s jinými pohlaváry komunistického establishmentu. Malásek, který jako populární klavírista sám mezi tuto elitu patřil, desku ovšem se souhlasem MK už předtím do mimoedičního plánu prosadil, a tak jen Hulanovy "argumenty" rázně odmítl a vyslal do Lucerny přenosový vůz.

Právě tyto PJD byly pro budoucnost JS nesmírně důležité hned v několika rovinách. Účinkovali na nich sice také téměř všichni čeští špičkoví jazzmani (Velebný např. v několika formacích, za něž pak inkasoval samostané honoráře), ale především představily řadu nových a vesměs mladých tváří domácí moderní hudby. Jejich úspěchem bylo také 700 nových členů JS a to, že na rozdíl od jiných téměř pravidelně prodělečných akcí podobného druhu tyto PJD lehce vydělaly. Před jejích zahájením delegace JS v pátek 28. března položila květiny na hrob Jaroslava Ježka v Praze na Olšanech a pak už následovaly sobotní koncert v Radiopaláci, nedělní odpoledne s divácky napjatě očekávanou a nadšeně přijatou Jazzockovou dílnou v Lucerně a hned potom zavěrečný večerní jazzový koncert opět v Radiopaláci. Novinkou bylo, že pro každý pořad byly tištěny samostatné Zpravodaje, které obsahovaly nejen program PJD a obsazení jednotlivých kapel, ale i recenze předchozích koncertů, úvahy, rozhovory s návštěvníky či notové ukázky. Zpravodaje byly redakčně zpracovávány od půlnoci do čtyř hodin ráno, ve strojopisech je přebíral Skalník, který připravil maketu a odnesl ji Janu Kalibovi do malé podnikové tiskárny v podzemí pasaže Lucerny. V té době sice každý tiskopis podléhal úřednímu schválení, ale tohle JS s ohledem na článek 28 Ústavy ČSSR, který v obou svých odstavcích všem občanům zaručoval svobodu slova a tisku, nerespektovala. Do noční práce na Zpravodajích se kromě už stálých spolupracovníků bulletinu JAZZ Kouřila, Exnera, Kučery a Josefa Vlčka poprvé zapojili také Eva Dvořáková (provdaná Střížovská), Zdeněk Pecka, Pavel Hyndrák, Eduard a Vlastimil Krčmářovi, Marcela Hejdučková, Lubor Šonka a mnozí další, z nichž většině nebylo ještě ani dvacet let.

Při tom všem stále pokračovaly pořady Jazz film forum v Rubínu a v dalším mládežnickém klubu "Dvojka" v Praze na Vinohradech. Vycházely další čísla bulletinu JAZZ a cyklosytlované letáky Jazz v Praze, které informovaly o všech jazzových akcích v Praze. Pražští členové JS Vlasta a Pavel Otáhalovi řídili Inter jazz servis, který byl určen hlavně mimopražským členům a jehož prostřednictvím expedovali nabídkové listy zahraničních gramodesek, informovali o jazzovém dění v zahraničí a ve spolupráci s kulturními středisky Polska, NDR a Maďarska objednané desky rozesílali; pracovníci těchto středisek přitom často upozorňovali, že pro obrovský zájem už ani nemohou stihnout nával všech objednávek. Po celých Čechách i na Moravě zatím probíhali další festivaly, na nichž JS spolupracovala a při kterých pořádala jazzové semináře a zasedala v jejich porotách. A kromě toho, že teměř ihned po skončení minulých PJD byly zahájeny přípravy na III. PJD v říjnu téhož roku, pod lektorským vedením Velebného a saxofonisty Rudolfa Ticháčka začala ve vysokoškolském klubu 01 v Praze na Strahově dlouho očekávaná Jazzová škola hrou.

22. září proběhla další schůze výboru JS, které se zúčastnili Dvořák, Benda, Velebný, Dorůžka, Srp, Hulan, Mácha, Seik a Kříž. Předtím totiž Dvořák požádal o uvolnění z funkce předsedy ze zdravotních důvodů. Jeho žádosti však výbor nevyhověl, neboť mu plně důvěřoval a jen mu práci ulehčil přesunem části jeho povinností na místopředsedy - především na Srpa. Mezitím už pro značné pracovní vytížení odstoupili Jan Hammer a někteří z dalších členů výboru ještě z roku 1971 a místo nich byl kooptován předseda jazzklubu ve Slaném Jiří Novák. Byla to první z kooptací, kterých pak ve výboru JS proběhla celá řada a při nichž se do výboru spolu postupně dostávali nejaktivnější mladí členové. Dále se výbor zabýbal přípravou výroční schůze, která však byla zatím odsunuta až na dobu po "jednání vyšších státních a stranických orgánů" - chystal se XV. sjezd KSČ, který v celém státě mohl leccos změnit. Po vysoce kladném hodnocení minulých PJD proběhla diskuse o blížících se III. PJD, jejichž konání bylo v plánu na dny 29. a 30. října a bylo určeno už jen do velkého sálu Lucerny. Zde byla asi nejzajímavější informace o stavu předprodeje vstupenek, kdy víc než měsíc před jejich konáním byl koncert tradičního jazzu prodán ze 40 %, koncert moderního jazzu ze 60 %, zatímco jazzrock už byl vyprodaný.

III. PJD se staly jedním z vrcholů této "zlaté éry jazzu v Praze" Přesně podle původního plánu proběhly 29. - 30. října v Lucerně a jejich vůbec nejžádanějším koncertem byla opět "Jazzorocková dílna". Velmi úspěšný byl však i moderní jazz a celkem III. PJD navštívilo téměř 7 000 diváků. Z kapel se představily např. Traditionál Jazz Studio Pavla Smetáčka, Classic Jazz Collegium, Pražský Dixieland, Swing Kvartet, Velebného Sága rodu SHQ, Free Jazz Trio Olomouc, Hulanovo Jazz Sanatorium, Vladímír Mišík a Vladimír Merta a jejich ČDG, jazzrockové ansámbly Impuls, Energit, Modus, Bohemia a Jazz Q Praha, divácky možná nejúspěšnější Pražský Big Band s dirigentem Milanem Svobodou a řada dalších. Obdobně jako z "jazzrockové Lucerny" v březnu vznikla LP deska také z těchto PJD. Vydal ji opět Panton, měla název "Jazzrocková dílna 2", avšak na rozdíl od té předchozí "živé" se tato natáčela už jen ve studiu. Mimoto ale PJD zásadně ovlivnily dramaturgii tuzemských gramofonových edic v celé oblasti domácí moderní hudby, v nichž vznikla také edice Mini jazz Klub a v níž na SP deskách vyšlo několik desítek známých, ale i teprve začínajících domácích kapel moderní hudby. Edici řídili Titzl a Srp, ale jejím hlavním motorem byl další hudební redaktor Pantonu Aleš Sigmund. Hlavně tato edice si záhy získala značnou popularitu, v ní nahrál svoji první studiovou nahrávku skladatel a klavírista Michael Kocáb a v ní také vznikl hudební experiment Martina Kratochvíla, na jehož základě Kratochvíl získal roční stipendium na prestižní hudební škole Berklee School of Music v Bostonu v USA.

 

Kapitola IV

(kráceno)

 

Ačkoli předchozí úspěchy Jazzové sekce mohly její vedení a koneckonců i celý SH jen těšit, ve skutečnosti se naopak staly základní příčinou začínajících interních sporů. Především ortodoxním jazzmanům se nezamlouvala mezi mládeží rostoucí obliba nové koncepce PJD. V prvé řadě se proti ní bouřili Velebný a Hulan a s nimi později další profijazzmani. Už při III. PJD tušili, že prvotní přísně jazzová orientace se pozvolná obrací nejen k jazzrocku, ale i k rocku, v němž samozřejmě okamžitě vycítili ohrožení své výlučnosti. Tato změna byla ostatně patrná i ve výběrech jednotlivých příspěvků v bulletinu JAZZ, kde se kromě článků o jazzu začínaly objevovat také rozsáhlé materiály o rocku a v nichž se zároveň představili další noví členové Jazzové sekce. Třeba už v 15. čísle profesionální hudební publicista Jiří Černý otiskl obsáhlou studii o Franku Zappovi z USA, poprvé se v něm uvedl Petr Cibulka z Brna jako spoluautor dvoudílného materiálu o kytaristovi Robertu Frippovi z legendární britské rockové skupiny King Crimson, krátce na to Vlček zahájil seriál profilu britských Pink Floyd a objevili se další talentovaní autoři jako např. Jiří Regentík z Olomouce, mladý hudebník Lubor Šonka, Miroslav Skalický a další; v oficiálním tisku byl rock stále hluboké tabu. Toto číslo bulletinu JAZZ šlo do tisku koncem roku 1975 a dá se říci, že v celé historii Jazzové sekce bylo zlomové.

Tehdy navíc mezi českou mládeží nastalo obecné dělení na tzv. "somry" a "vexly". Tento dobový fenomén spočíval hlavně ve vnějších znacích, v nichž styl "somrů" (od anglického "summer - léto") reprezentovaly tradice rocku, ošuntělé jeansové oblečení, dlouhé vlasy, maximální svoboda a hnutí beatníků a hippies, zatímco "vexláci" ztělesňovali oficiální napomádovanou kulturu ve stylu rozmáhající se disco music v čele s nažehlenými členy SSM ("svazáky") - tedy jakousi obdobu yuppies v USA v osmdesátých letech. Název "vexláci" se přitom odvinul od té vrstvy lidi tehdejší československé stínové ekonomiky, v níž celé gangy pokoutních směnárníků kriminálně podvodným způsobem měnily ("vexlovaly") tuzemskou měnu za západní valuty. V kulturním, resp. hudebním pojetí "somr" představoval neoficiální - podzemní proudy, tedy underground (stejný název má ostatně i hustá síť podzemní dráhy v Londýně), industriál a nastupující novou vlnu punk rocku - to vše pod pozdějším jednotícím označením alternativní kultura. Naopak "vexl" zase symbolizoval nejupadlejší spotřební pop music, kterou komunistický režim maximálně upřednostňoval.

V této dvojí domácí kultuře Jazzová sekce pozvolna inklinovala právě k "alternativě", tedy k politicky nezávislému umění a stylu života. Z nich však měla vládnoucí garnitura panický strach a proto jim už tehdy začínala věnovat svoji pochmurnou policejní pozornost. Ta se napřed měla projevit nesouhlasnými projevy samotných jazzmanů, neboť státní kultura už musela být velmi opatrná. V celé ČSSR totiž byly známé výsledky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která byla zahájena v červenci roku 1973 v hlavním městě Finska Helsinkách, poté dva roky pokračovala v Ženevě (Švýcarsko) a skončila 1. srpna 1975 podpisem Závěrečného paktu všech zúčastněných států v Helsinkách. Za ČSSR se pod něj podepsali Husák (krátce předtím si k nejvyšší komunistické pozici připojil i československou prezidentskou funkci) a ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek. Závěrečný pakt kromě základních bodů k posílení mezinárodní důvěry ve sférách bezpečnosti a odzbrojování obsahoval také samostatnou část o spolupráci v humanitárních oblastech: tzv. "třetí koš". Právě tento "koš" byl cílevědomou snahou demokratických států prosadit do totalitních režimů rozsáhlý systém mezinárodní ochrany základních lidských práv a svobod, jak je předeslala Všeobecná deklarace o lidských právech Organizace spojených národů (OSN) z roku 1948 a mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966; ty ČSSR sice podepsala už v roce 1968, ale ještě se jimi neřídila. Pro celou českosloveskou kulturu a tím i pro Jazzovou sekci a její další vývoj zde byl nejdůležitějši 3. bod, který stanovil pravidla pro celou oblast kultury a v němž se všechny signatářské státy zavázaly dodržovat v roce 1972 v Helskánch přijaté dohody jedné ze součástí OSN pro vzdělání, vědu a kulturu: United Nations Educational Scientific Culture Organization (UNESCO) pro rozsáhlé rozvíjení vzájemné informovanosti, výměny a rozšiřování kulturních hodnot, včetně jejich maximální podpory doma i ve spolupráci s jinými státy. Husák i Chňoupek svým podpisem tedy světu řekli, že ČSSR se tímto paktem bude řídit, a po ratifikaci Federálním shromážděním v březnu 1976 byl převzat i do čskoslovenského právního řádu vyhláškou Federálního ministertstva zahraniční věci (FMZV) č. 120/1976 Sb. - na jejím základě také začalo vzniklo československé opoziční hnutí s názvem Charta 77.

Jazzová sekce zatím uspořádala předvánoční přehlídky rockových a jazzrockových kapel na Rokosce a 30. prosince vyprodaný dvojkoncert polského jazzrockového tria SBB v pražském Hudebním divadle v Karlíně. Avšak ještě před nimi proběhl další spor opět mezi Srpem a výborem JS. Všechno začalo při schůzce 11. listopadu, kterou iniciovali členové JS Zdeněk Kašpar, Karel Řehák a Petr Zvoníček a které se ještě zúčastnili Benda, Čuřík, Hulan, Srp a Velebný. Ačkoli jejím jakoby nejdůležitějším bodem byla otázka vzniku samostatného pražského jazzového klubu pod výhradní správou JS a ustavení tzv. "umělecké rady", Velebný si k ní připravil písemný příspěvek, v němž Srpa obvinil ze špatné dramaturgie PJD a z toho, že využívá "jejich enthusiasmu a nechává je hrát bez smlouvy, takže s velkým zpožděním přijdou omezené honoráře, nebo vůbec žádné." Jazzmani také nelibě a se značnými obavami sledovali měnící se zaměření bulletinu JAZZ a proto Velebný (tehdy si nechal říkat "táta českého jazzu") současně navrhl přijetí dalších členů do jeho redakce, kteří by tak byli u vzniku jednotlivých čísel a maximálně mohli eliminovat příspěvky o rocku. Útok ortodoxních (a notně opatrných) jazmannů pokračoval další výborovou schůzí 22. listopadu ve Slaném, kde Dvořák, Hulan, Dorůžka, Seik, Novák, Benda, Kříž, Kautský, Smékal a Truhlář (Srp byl nemocný) sice ocenili velmi dobrou organizaci III. PJD, avšak zároveň připomněli Velebného tvrzení z minulé schůze o jejich natolik nízké dramaturgické úrovni, že snižila "vážnost jazzu před naší kulturní veřejností." Většina ostatních sice nakonec tyto námitky odmítla, ale vzhledem k přípravám IV. PJD na jaro roku 1976 Dvořák prosadil vznik tzv. programové komise PJD, která neměla být totožná s organizačním štábem (ten řídil Srp) a která měla právo jen jakéhosi poradního hlasu. Schůze přitom rozdělila PJD na "jarní" a "podzimní" a začala jednat o možnosti vzniku pražského jazzklubu, který měl být jakýmsi vzorovým centrem i pro další české jazzkluby.

Meritum problému nesouhlasných projevů jazzmanů v čele s Velebným, Hulanem, Rudolfem Ticháčkem a Emilem Viklickým ovšem ve skutečnosti tkvělo v něčem poněkud závažnějším. Jejich rostoucí samolibost totiž začínala vážně ohrožovat nejen modernější a divácky přitažlivější koncepce PJD s důrazem na mladou progresivní hudbu, ale i náznaky obecné "přejazzovanosti" a s tím i pozvolna se blížící soumrak "zlatého věku jazzu v Praze". Srp také ve své písemné reakci z 29. listopadu na Velebného útoky detailně rozebral všechny jeho souvislosti, včetně možnosti "vzniku pražského jazzového klubu". Tím vyšlo najevo, že po závěrečném vyúčtování PJD je Velebný tím posledním, kdo si může stěžovat na nějaké "honorářové" problémy, neboť při nich pokaždé účinkoval v několika formacích a za každou dostal samostatné plné honoráře dle honorářové vyhlášky z roku 1970, zatímco jazzrockoví muzikanti a desítky mladých produkčních spolupracovníků, jejichž zásluhou PJD začínaly trochu vydělávat, zpravidla nedostali vůbec nic. Současně Srp vysvětlil problematiku smluv s jazzovými profikapelami prostřednictvím státních uměleckých agentur, které zajišťovaly hlavně série každoročních bombastických oslav nekonečných komunistických výročí a koncerty pop music a PJD už je moc nezajímaly. Nicméně právě tyto agentury začaly usilovně přemýšlet o tom, proč oblíbené PJD pořádá "jenom" Jazzová sekce, když je mohly pořádat jiné "oficiálnější" instituce - např. SSM, ROH či nemalé aparáty různých OKD, popřípadě přímo samotné agentury, které byly pod dozorem KSČ ideologicky čisté a tedy bez hrozby případné "závadovostí". Jednou z nich bylo i Pražské kulturní středisko (PKS), v jehož organizačních strukturách se začínal etablovat popzpěvák Michal Prokop a jehož funkcionáři začali infikovat profijazzmany a s nimi i ÚV SH k všemožným obstrukcím a plíživému bojkotu Jazzové sekce. A tam také klíčily prvopočátky problémů JS se státními agenturami, které se měly rozrůst až do sporů s prakticky celou československou státněpolicejní mašinérií.

Vydáno 07.11.2007 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách

Za černými brýlemi rockového krále

Mikiho Volka

(21.5.1943 – 14.8.1996)
Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu. Králem českého rokenrolu nazývali Mikiho Volka hlavně kamarádi muzikanti, aby mu udělali radost. Pokud jím kdy opravdu byl, vládl jen do roku 1965. Dalších třicet marně čekal, až začne znova vyprodávat Lucernu. Uvadl až do podoby předčasných stařen. Přitom by i dnes byl teprve ve věku Micka Jaggera, Lou Reeda a ypsilonského kapelmajstra Miroslava Kořínka. Byl by mladší než Bob Dylan i Paul McCartney.

Když měl dvaadvacet roků, nenašli jste v celé Praze rockera divočejšího, milovanějšího a odsuzovanějšího. Na desky se dostal poslední ze všech, dávno po Bobkovi a Sedláčkovi. Sólové album nazpíval až po čtyřicítce.
Kolik je u nás bylo u nás zpěváků, kteří se dostali do textů svých nástupců? „a jak jsem v šoku nenápadně platil/Miki Volek mi umyl zbylá okna“, zpívají Tři sestry v písničce Pumpa. Nebo Žlutý pes v nejznámější Hejmově Modré: „Modrá je Raketa/ta moje holka/modrá je vzpomínka/na Mikiho Volka.“
Syn Františka Kožíka?
Volkovi začali bydlet v Praze, až když bylo Michaelovi patnáct. Narodil se v Uherském Hradišti a panují kolem toho dva mýty, oba kvůli jiným tamním rodákům. Zmínka o vzdáleném příbuzenství s dirigentem Zdeňkem Chalabalou je, pokud vím, ojedinělá, tudíž pominutelná. Zato o možném otcovství Františka Kožíka žertoval Miki několikrát. Autor Největšího z pierotů se o slečně Furyové, do které se zamiloval ve dvanácti letech, rozpovídal v dvoudílném dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. (Režisér Igor Chaun za něj právem dostal několik cen.) Opatroval její fotografie, citoval její dopisy a na přímou otázku řekl: „A nevadilo by mně to. Protože...měli jsme se tak rádi, že by se něco takového mohlo přihodit.“ Dopisy slečny Furyové Kožíkovi jsou ovšem o devět let starší než Miki. Každopádně se Kožík s paní Volkovou přátelil i v Praze a pro Mikiho svižně otextoval rockovou písničku od J.C.Fogertyho pod názvem Můj malej toulavej pes.
Rozhovor, který Chaunovi poskytl v září 1996 ve své vile v Malešicích, byl Kožíkův poslední. Paternitní otazník si za sedm měsíců odnesl do hrobu.
Mikiho matriční otec byl důstojníkem. Kam ho převeleli, šla celá rodina. Když ho v roce 1958 z armády vyhodili, hodně pil. V tom stavu ho v roce 1968 přejela buď tramvaj nebo invalida ve velorexu. Druhé verzi dával Miki přednost. Celý život se od malička točil okolo matky. V sedmi letech jí psal rýmované dopisy, podle jejího vzoru se učil hrát na klavír; až později i na kytaru a bicí.
Psala mu do školy omluvenky, když dopoledne z Vídně vysílali koncert Elvise Presleyho. Nosil jí nákupní tašku, ona ho občas vyzvedávala na Barrandově, kde pracoval v rekvizitárně a svou leností šel na nervy jinému parťákovi, básníkovi Pavlu Šrutovi. (O kus dál dělali Vladimír Mišík a Karel Černoch.)
Jednou za mnou nečekaně přišel domů na Spořilov v neděli ráno, a představil mi jakousi přítelkyni. To byl zrovna nejslavnější. Chvíli společensky blekotal, načež se dovolil, jestli může zavolat mamince. A řekl jí, že spal u mě a na oběd přijde včas!
Podle bubeníka F.R.Čecha, spoluhráče z Olympiku, měl v té době kapavku až sedmkrát do roka. „A pokud znal dárkyni, ihned také uváděl její jméno, příjmení a adresu.“ Není-li to pravda, je to dobře vypábeno. Spíš bych to u Volků ale tipoval na tvrdý matriarchát.
Miloš Forman kontra policie
Půvaby jedináčkova vývoje začaly článkem v Dikobrazu; vše, co Dikobraz na rokenrolu zesměšňoval, Mikiho přitahovalo. První singly mu posílala teta z Lince, německé. Teprve Pavel Sedláček, kamarád z pankráckého sousedství, ho poučil, že rokenrol se zpívá anglicky. Miki to prvně veřejně zkusil v sedmnácti. Potom propadl na soutěži zpěvákův Alfě, ale vyhrál mezi tanečníky. V osmnácti založil s Jirkou Bíbrem Šimákem (tím, co v australském exilu nahrál Krylovy Dopisy) skupinu, kterou nazvali Crazy Boys podle Haleyho hitu Crazy Man Crazy. Trému a vodovaté buličí oči – hrozně se za ně styděl - ukryl za černými brýlemi, jakými proslul nevidomý Ray Charles. Brýle ani tréma ho už nikdy neopustily. Ověsil se nápodobami zlatých řetězů a prstenů a narval do černých kožených kalhot a rudé košile. Jedenáctiletkou v Jeremenkově ulici se probrodil k maturitě. Na konzervatorní oddělení bicích ho nevzali.
Z koncertů Crazy Boys znám jen minutový zvukový záznam Tutti Frutti, úprku v autorském stylu černého Američana Little Richarda; Miki dokázal svůj chraplák, obyčejný rozsahem i barvou, kdykoli bravurně „přepnout“do halekavé fistule. Do sálu Merkur v Pařížské ulici se prý v neděli dopoledne chodilo hlavně na Crazy Boys. Na kytaru hrál šestnáctiletý Ladislav Štaidl, na reduťáckou basu po slavném bratrovi Ondřej Suchý. Mezi posluchači byli bratři Saudkové, Olga Schoberová, kameraman Ondříček a taky Miloš Forman. Závěr koncertů často obstarala Veřejná bezpečnost. Ale jednou ji Forman urežíroval: vletěl k aparatuře, vypojil kytaru a s Mikim prchli do auta.
Miki měnil spoluhráče, názvy kapel, sály, repertoár. Conway Twitty, Gene Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry, Muddy Waters – od každého zpíval, co se mu nejvíc líbilo, nikoho nekopíroval, rokenrol z něj lítal jak blesky z nebe. Chodilo na něj tolik lidí, že už nestačila ani Lucerna. Jemu musel stačit honorář 80 korun, víc tehdejší „amatéři“ dostat nesměli.
Když při semaforském Noc-turné v Lucerně mladí posluchači Volka vyvolávali a divadelním hvězdám házeli drobné, každý věděl, že rokenrol je tu. I když v převleku za bigbít nebo absurdní „pásmo jazzových melodií“.
Suchý se Šlitrem pověřili svého režiséra a dramaturga Karla Mareše, aby s nejlepší pražskou skupinou Olympic a dvacetiletým textařem Jiřím Štaidlem připravil v Semaforu písničkové pásmo amerických i českých rokenrolů Ondráš podotýká. Už předtím ale do třetí Zuzany angažovali (vedle Karla Gotta) i kytaristy Ladislava Štaidla, Petra Brožka a Pavla Sedláčka na písničku Život je pes.
„Do kolen!“
Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli. "... po přestávce mohl snad nadaný, ale velmi neukázněný zpěvák M. Volek celou stavbu 'zvrhnout' svými přídavky." (Jaroslav Přikryl ve Večerní Praze 13.11.1963). "... obvyklý nevkus a 'show' bigbeatové hvězdy (?) M. Volka a zesilovače zapojené na permanentní fff" (Josef Kotek v Hudebních rozhledech 1964, č.1).
Na výzvu redaktora Jiřího Bajera jsem tehdy do progresivních Divadelních novin (1964, č.20) napsal o koncertu v Lucerně: "Po Lauferovi přichází Miki Volek, milovaný davem, odsuzovaný hudební kritikou jako 'showman'. (Ach, ten náš výklad cizích slov!) Nemá křeč v prvním taktu, do varu se dostává zvolna. Nebaletí. Má rytmus v patě, ve špičce, v kolenou, v ramenech a především v hlase. Zpívá silou a elánem, který je zcela imunní proti všem výtkám primitivismu a čehokoli jiného. Kdyby ho bylo slyšet, byl by to skutečný big beat. Nepředstíraná radost z prudkého rytmu, z jadrné melodie, z možnosti 'odvázat' se na chvíli od všeho ostatního.“
Kdybych přiznal i Mikiho pády na zem a zpívání vleže, poštval bych na něj kulturní inspektory a možná i policajty.
Díky dlouho zakázanému filmovému minidokumentu Ivana Soeldnera Horečka (1964) si dnes můžeme kdykoli ověřit, že Volek předběhl dobu. Definoval novou, rokenrolovou profesionalitu. O čtyři roky později na beatovém festivalu v Lucerně zpíval vleže i Petr Novák. To už ale Miki nebyl v Olympiku.
Se vpádem Beatles a Rolling Stones zanikla sláva sólových pionýrů rokenrolu. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba," opakoval od té doby Miki a pokoušel se o revivaly. Poprvé s Bobkem, Roklem a Růžkem. Říkali si Old Boys. Mikimu bylo třiadvacet.
Čtenář Stalinovy dcery
Hostoval pak leckde, u Gotta, Country Beatu a v roce 1967 znova v Semaforu, ve hře Tak co, pane barone. Byl zvyklý pít, a nejen na kuráž. Bratislavský zájezd korunoval prokopnutím výtahu v Carltonu. Díky Šlitrovi ho neposlali domů, musel zaplatit 700 Kčs. Šimek s Grossmannem je vybrali do krabice s nápisem MONARCHA. Ale dál to nešlo. "Ty ses zbláznil! To nemůžeš ve dvě v noci střílet bráchovi v hotelu za dveřmi z poplašňáku!" marně mu domlouval Ondřej Suchý.
V roce 1969 Mikiho spolu s fotografem Lojzou Valentou zavřeli v NDR na třináct měsíců, i kvůli memoárům Stalinovy dcery. Po návratu to zkoušel i jako dýdžej, někdy se ale těžko trefoval do drážky. Jako zpěvák se zas našel až v roce 1974 se skupinou Tranzit. Je to slyšet i z koncertního alba The Complete Rock And Roll Collection (1998). Pracoval v Národním technickém muzeu na Letné, oženil se a začal studovat na Filozofické fakultě.
Petr Janda vymyslel celorepublikové koncertní turné Čtvrt století rock´n´rollu i albový záznam Rock And Roll (1981) tak, aby Miki zazářil.
O to trpčí byl návrat do všedních dnů. Prvně se Miki objevil na psychiatrii u docenta Pavla Pavlovského v roce 1981. „Jeho intelekt byl zjevně nadprůměrný, jeho postřehy okolí byly vtipné, výstižné, hovořit s ním bylo vždycky potěšení.“ Mikiho pobyty na Albertově se prodlužovaly. Ani lékař nevěděl, jestli pacient začal dřív s alkoholem nebo drogami. Poznal ho už s obojím.
Mezitím se předčasnému invalidnímu důchodci zhatilo studium i manželství.
Zvláštní případ bylo jeho první a poslední studiové album Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! (1984). Dramaturg Pantonu Michal Bukovič se při natáčení učil poznávat rozdíl jednoho panáka: „Když ho neměl, nemohl, když měl moc, taky nemohl...Poslední dubnové dopoledne byl v takové pohodě, že z šestnácti písniček přezpíval jedenáct.“
Bukovič i Eda Krečmar přetextovali klasické rock´n´rolly vtipně a do pusy, Mikimu bylo výtečně rozumět, studiová kapela Pavla Fořta nic nezkazila. Přesto to nebyl „ten“ comeback. Na rozdíl třeba od Bobka nenacházel Miki v češtině osobitost a důraz. Jakoby se na ni tolik netěšil.
Závěrečné jednání královského dramatu je obsahem druhého dílu Chaunova dokumentu. Vstupuje do něj někdejší dětský herec (Mrkáček Čiko) Filip Menzel a jeho známí coby Mikiho obdivovatelé, mejdanoví parťáci a především nezištní kamarádi: osamělému, od jater až po klouby nemocnému exkráli dávali důvod proč ještě žít. Vodili ho na kratičká vystoupení a před důležitějšími u něj Filip radši spal, aby se Miki neopil. Z toho, co Chaun použil z Menzelova soukromého dokumentu, je nejsilnější scéna, kdy zesláblý Miki na několikrát zháší svíčky narozeninového dortu.
Na důstojný pohřeb se složili mnozí včetně Gotta a Ládi Štaidla. Petr Novák okamžitě obrátil celou peněženku a ještě se omluvil, že nemá víc než tři tisíce. U katafalku pozdravili Mikiho Volka naposled Yvonne Přenosilová a Pavel Bobek.
Mikiho hudební duše odlétla neporažena. Ještě pár týdnů před smrtí pěkně s klavírem frázoval a poslední akord nikdy neodbyl.

Zdroj: Divadelní noviny, říjen 2007   

 

Vydáno 26.08.07 Lidé, věci, dobrodružství->Politický kolotoč

Petr Čurda Žantovský Rejžkovi (Dokumenty 1)
Otevřený dopis jednomu českému publicistovi! Vážený pane! Když jsme se dnes ráno potkali v onom zastrčeném antikvariátě a Vy jste pro mne nenašel jiné slovo než lapidární dotaz, kolik že mi za ta moje „vyvádění“ šéfredaktor platí, bylo mi jako do hlavy klackem praštěnému. Studenější koupel jste, pravda, namíchat už nedovedl.

Pokusím se alespoň nyní uvěřit v meze Vaší předpojatosti a cosi Vám sdělit.Ale ještě předtím malé upozornění: mlčky jste mi vyhlásil tichou nenávist. Nevím, stojím-li Vám za to vůbec. Faktem ale zůstává, že tento pocit Vám ztuha mohu opětovat, neboť si Vás jako odborníka vážím, vím, že jste na oné parketě, o niž tu jde, učinil lví kus práce, záslužné a poctivé práce. Dojmologické výjevy tudíž ode mne neočekávejte, píšu toto s velice chladnou a střízlivou hlavou, už dlouho jsem neměl tak bezoblačně jasno v tom, co chci říct, jako právě teď.
Zachoval jste se jako ješitný uražený hulvát, promiňte mi ten výraz, je přesný. Anebo ještě lépe: jako malé děcko, které ztrácí hračku a ono teď zanevírá na celý svět, ale vlastně především na onu „hračku“, kterou by přece při troše jen dobré vůle (možná i pevné vůle) mohlo mít obratem nazpět. Milý pane! pokud jste si nevšiml, píšeme rok osmdesátý pátý a každá minuta tohoto zběsile se valícího času má nyní váhu desítek let. Proč to říkám? Před více než rokem došlo ke změnám v ústředním a ostatně jediném odborném periodiku, zabývajícím se „nevážnou“ hudbou. Proč a jak k těm změnám došlo, nechme stranou. Je to historie a s tou nehnete. Mají-li se však věci jak se mají, je třeba něco dělat. Vždycky jsem měl pocit, že Vám šlo především o to podstatné, totiž o hudbu. Aby se psalo o tom dobrém z ní dobře. Musím se přiznat, že tenhle pocit pomalu a jistě přestávám mít. Nechci tu dělat nikomu a ničemu advokáta, nejmíň sám sobě. V žádném případě se nepovažuju za převratný element, jenž kýchnutím zboří svět a s mrknutím postaví nový. Vím nejlíp, v čem jsou vady a nedostatky, ale pokouším se jich nebát. Rozhodně nejsem fanda nicneříkající hitparádové nadprodukce pro adolescenty, tolik byste snad o mém vkusu vědět mohl, nezpronevěřuji se tedy představám o úrovni nové hudby ani zbla jen tím, že o ní podle svého (ovšemže subjektivního) vědomí a svědomí píšu. A píšu-li špatně či neznale, je snad na vás, abyste mne upozornil z pozice své zkušenosti, ne? Víte, znám jedno překrásné lidové rčení: „Malost lidí je v tom, že když se naštvou na boha, zabijou kostelníka.“ Je to tak. Jsem zhruba o dvě pětiletí mladší než Vy, ale to mne rozhodně neopravňuje k tomu, abych se Vás ptal, co na to říkalo Vaše svědomí, když jste před lety v tomtéž časopise začínal a Vaše řádky byly z mnoha stran obklopeny hluchým balastem thymolinových hvězdiček, jež nepřežily stejně jako jejich pendanty v kterékoli době svůj třebas bleskový start. Neptám se na to proto, že za Vás mluvily právě a pouze Vaše řádky, Vaše názory a Vaše postoje, povětšinou shodné s mými. Ale stejně tak i já (a samozřejmě všichni mí současní kolegové) máme právo na soud učiněného, nikoliv zdáli pociťovaného.
Víte stejně dobře jako já, ač si to sám sobě zapíráte, že tichou stávkou nelze ničeho docílit. Snad jen vlastní deprese a bezúnikovosti. Ovšem chápu do jisté míry Vaše roztrpčení, jenomže nechápu déli jeho trvání. Víc než rok si stavíte ulitu, na švech už Vám pomalu zarůstá, jenže dovnitř už pomalu přestává proudit vzduch.
Graham Nash, jemuž snad neupřete právo na názor, třeba i pravdivý, v jedné písničce napsal: Vy, kdo jste na cestě, musíte mít kód, podle kterého žijete, a stát se sami sebou, protože minulost je jenom jedno Sbohem.“ Věřte mi, že ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde, nepřesvědčíte-li ji sám o opaku. Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu, kterou Vy jste v sobě zapřel a pozamykal. Ono totiž sedět někde vpovzdálí a od kouřící kávy hustě lát je podstatně snadnější než opřít se o dveře vlastním ramenem. Na to má však člověk od přírody mozek, aby jím vydedukoval, že ramen musí být více je-li to třeba. Vy se svou zapšklostí teď sedíte za těmi dveřmi a třebas nechtěně, ale fakticky se o ně ležérně opíráte, zatímco tupý klíčník Vám za chrastění klíčů za pasem připaluje vajgla.
Nevím, zda někdy přemýšlíte o tak intelektuprostých věcech, jako jsou čtenáři. A pokud ano, nenapadlo Vás někdy, že oni nejsou tak zabednění, že si chtějí přečíst o té své muzice a nezajímá je (a po právu), co se děje za vrátky redakcí a institucí?! Zaměňujete-li publicistickou povinnost za osobní ctižádost, pak dovolte dotaz: proč nejste popelářem?
Pravým odnaučitelem zápecnictví byl Karel Čapek. Zkuste si přečíst ve výboru Místo pro Jonathana stranu 119, odstavec druhý. Dovíte se tam jiným slovy, že zradit svou schopnost pozorování, vidění a hodnocení jest zločin. A mně se zdá, že skrývat tuto svou schopnost před ostatními, nedat jim možnost podílet se na Vašich viděních a úsudcích, vyřadit je prostě a bez okolků z té hry o pravdu a v závětří se byť i hořce chechtat, jak jsem na ně, nevědomce, vyzrál, je neméně trestuhodné. To všechno Vám nepíšu kvůli sobě, toho jsem dalek. Snažím se uvědomovat si své chyby konkrétněji než chyby kolem, jde mi opravdu jen a pouze o toho čtenáře, kterého tak či onak okrádáte buď tím, že mu nepomáháte v otvírání očí, nebo – co hůře – mu ty oči sám zavíráte. Přiznám se, je to pohodlné uvěřit křivdě nebo ukřivděnosti, je-li přednesena s patřičnou autenticitou. Ale daleko neschůdnější je onu křivdu, stala-li se, napravit, a nestala-li se, uvědomit si to včas. Nejsem fatalista, ale věřím na jisté zákonitosti, které vždycky obrací stav věcí v polohu nejméně čekanou. Je na každém z nás, nakolik je s to se s onou peripetií vyrovnat. A hlavně jak se s ní vyrovnat. Přihlížení nic neřeší, a to víte líp než já. Máte své zkušenosti, které mí vrstevníci dohánějí četbou a vůbec poznáváním. Činím tedy tak i já, suďte mne za to.
Váš někdejší čtenář Petr Čurda Žantovský
Čechy, 18.1.1985
(Melodie, č.3/1985)

Zdroj: Melodie 3/1985   
Autor: Jiří Černý

 

Vydáno 26.08.07 Lidé, věci, dobrodružství->Politický kolotoč

Jiří Černý Petru Čurdovi Žantovskému (Dokumenty 2)
Otevřený dopis Petru Žantovskému (Viz Melodie 3/1985, str.12) 

Koncem roku 1983 byla celá tehdejší redakce Melodie vyměněna sestavou početně neúplnou, neschopnou naplnit časopis ani kvantitativně (opožděné odevzdávání materiálů tiskárně, volná místa na stránkách, převětšené fotografie), ani žánrově (nepřítomnost recenzí desek a koncertů, tedy rezignace na základ odborného časopisu), ani co do nejprostších požadavků novinářského řemesla jako jsou způsobilost zkorigovat články věcně a stylisticky, posoudit odbornost spolupracovníků, orientovat se v nejzákladnějších jménech světového hudebního dění alespoň tak jako čtenářské zástupy. Nezkoumat „jak k těmto změnám došlo“ znamená připustit, že víc než lidský mozek je jakési nepoznatelné démonium, jehož náhlému burácení se musíme beze slova podvolovat. To jako svéprávný občan považuji za nesmysl.

Nebudu vás ubíjet citáty z klasiků, které by usvědčily váš vztah k historii, s níž „nehnete“, ze zpátečnictví; ať vám to vysvětlí vaši vyučující. Nepochybuji, že čas spravedlivě posoudí vývoj a přelom Melodie, jak už to učinil s kdysi tak odmítaným jazzem, Semaforem, rock´n´rollem či nedávnou skandalizovanou novou vlnou. To však nikoho nezbavuje zodpovědnosti za přítomnost.
Domníváte-li se, že bez ohledu na to, jak dnes Melodie vypadá, je vaše „publicistická povinnost“ s ní spolupracovat, je to vaše věc. Jestliže však navíc ty, kdo volí jinak než vy, podezíráte ze zápecnictví a nedostatku odvahy, je to věc veřejná.
Zaštiťujete se čtenáři, kteří „si chtějí přečíst o té své muzice a nezajímá je (po právu), co se děje za vrátky redakcí a institucí.“ Spoluformovat takové čtenáře nechci a nebudu. I univerzitní slib mě zavazuje inspirovat čtenáře naopak k tomu, aby se zajímali vedle hudby o všechno možné, byli aktivními občany, „hnuli“ se vším a s každým, z koho pochází šlendrián.
Najděte si v redakční korespondenci odpověď nynějšího šéfredaktora Melodie M.Kratochvíla na dopis teplického lékaře J.Pichlíka. (Melodie nezveřejnila jedno ani druhé, ale ze všech čtenářských reakcí až po patnácti měsících tu první, váš dopis. Chápu proč.) Z té odpovědi to vypadá, jakoby stará redakce odešla kvůli únavě a nová našla „čtyři opuštěné stoly, na které dopadal prach.“ Ani slovo o tom, jak byl ze staré redakce už zjara 1983 odvoláván a pak zase přivoláván F.Horáček, jak bylo při následujícím přemlouvání Č.Klose – aby zůstal – zdůrazněno, že svým odchodem stejně nikoho nezachrání, že M.Kratochvíl nechce ani S.Titzla ani Horáčka.
Ani slovo o dobrodružství s šéfredaktorskou židlí, na niž usedl P.Sedláček, ale záhy opustil ji i celou redakci. Ověřte si to u Horáčka a Klose.
Ale co jsou pro vás lidé, kteří deset, patnáct let budovali Melodii? „...ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde...Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu...“, jak píšete. Máte v tom všem skutečně „bezoblačně jasno“. Vám jde zřejmě „o to podstatné, totiž o hudbu.“ Tedy dobrá. Když za celý ročník 1984 věnuje Melodie prostor práci jediného textaře a tím je symbol mnohostranné průměrnosti, Václav Babula, zato hned dvakrát (!?); když se v roce, kdy se na nejlidovějším festivalu Porta poprvé konečně objeví nejvýraznější talent folkové kytary, jaký si žádá světových měřítek, Dáša Voňková, o ní neobjeví v Melodii ani článeček; když Melodie pomine podobně originální talent Ivy Bittové v okamžiku, kdy nebožtíci Halas s Holanem by snad vzdechli překvapením, jak se jejich představa o možnostech lidové poezie, kterou vtělili do výběru Láska a smrt, stává skutečností; když Melodie jako jediný časopis na světě odstraní pojem oprava a neomlouvá se čtenářům ani za své nejnehoráznější chyby ve faktech a jménech; když psaní o většině zahraničních skupin se rovná překládání bulvárních materiálů a frázovité komentáře kohosi, kdo zjevně nezná z celé populární hudby o mnoho víc než to, co právě přeložil; úhrnem, když je Melodie tak zoufale bezcílná a neseriózní, že se nikomu z okruhu dřívějších spolupracovníků (s výjimkou A.Vanderky) nechce do ní psát, ať už ho k tomu vybídla (jako J.Tůmu, M.Skalku, P.Zapletala) nebo ne (jako ostatní včetně mne a Rejžka, jemuž jste dopis adresoval, i když jméno vypustil) – nenapadá vás třeba, že o hudbu jde spíš těmto lidem než vám?
Necítím se osobně ukřivděný, mám zajímavé práce nad hlavu. Křivda se stala staré redakci Melodie a čtenářům. I přesto bych rád spolupracoval s jakýmkoli o d b o r n ý m vedením Melodie. Abych se nemusel stydět sotva otevřu časopis a namísto někdejších kreseb Jiránkových a Renčínových vidím něco, co by pod názvem Šolich nepřežilo první setkání s výtvarnou svazovou komisí.
Vám, Petře Žantovský, přeji, abyste psal jak umíte nejlíp.
Váš stálý čtenář Jiří Černý.
Zdroj: Nikdy neotištěný dopis z archívu JČ    

Vydáno 15.08.03 Od jinud

Dorockováno?
Znáte nějakého blázna, který odmítne místo s několikanásobně větším platem, než má dosud? V časopise Rock&Pop jsem několika takovým v letech 1990-92 šéfoval. I tehdejší ministr kultury Milan Uhde mi říkal, že by u sebe kohokoli z té redakce rád zaměstnal. Nejžádanější z nás pak odešel do Anglie za čtyřicetinásobek své rock´n´popové mzdy. Ledaskam se rozutekli i Vlček, Vlasák, Hartman, Horáček, Konrád a další včetně mne. Přišli především rockoví ohaři: bluesový Bezr, metalový Korál, folkový Kofroň, univerzální Diestler, transe&dance Kománková a mnozí jiní, až nakonec ze zakladatelské sestavy zbyl jen fotograf Dan Vojtíšek a Vojtěch Lindaur, výtečný publicista, který časopis dovedl až do letošního, třináctého ročníku.

Ještě před svým zrodem mu sela redakce slevit z původní představy týdeníku, avšak zanedlouho se dostala do ekonomických nesnází i jako čtrnáctideník. Jako anděl spásy se zjevil Daniel Andel a pod jeho vydavatelskými křídly vstoupil Rock&Pop do roku 1996 jako měsíčník o 132 stranách. Nešpinil už ruce, dal se číst i v plné tramvaji, přiblížil se svému vzoru, britskému Q, a vůbec držel krok se světem: rychlým zpravodajstvím, profilovými články a recenzemi koncertů a desek v množství, jaké dosud česká scéna nepoznala.
Redakčními majstrštyky byly, myslím, anketa odborníků o nejlepší československé album všech dob, reportáže ze světových festivalů (Lindaur psal o deseti ročnících glastonburského), ale i autorství knížky Beaty Bigbeaty Breakbeaty, jediného českého průvodce hudbou devadesátých let. K úrovni některých článků jsem míval připomínky; zvláště odsudek alba Karla Hály mě svou naduteckou nevědomostí odpuzoval. Jenomže kdykoli jsem narazil na neznámé muzikantské jméno, stačilo si na počítači otevřít databázi s články Rock&Popu: takřka pokaždé tam bylo.
Mezitím zplaněla a zanikla nejen Melodie a nedomrlá česká verze kalifornského The Rolling Stone, ale i spolehlivý londýnský Melody Maker.
Rock&Pop před rokem zchudl o 32 stran a graficky pobledl, v červenci se přejmenoval na &musiQ a teď, v lednu, vydavatel jmenoval namísto Lindaura šéfem Pavla Skalu, bývalého dramaturga Esa, novácké to zábavy s Terezou Pergnerovou. Lindaur odmítl v redakci zůstat a s ním odešli i všichni zbylí. Energii i starý titul Rock&Pop mají, vydavatele hledají.
Mladší kolegové, držím palce a smekám. Zač jste pracovali, neuvádím, tomu by nikdo nevěřil.

Zdroj:    
Autor: Jiří Černý

 

Historik pomíjivosti

Petra Konrádová | (Tištěný Reflex, 24. 2. 2006)

Reflex 08/2006

Asi pro kvalitu sloupků v Lidových novinách, asi proto, že nejsem pamětnice staré české pop-music, a jednoznačně proto, že nestor české kritiky populární hudby překročil meze svého oboru díky přirozené autoritě a veřejné oblibě, až důvěře. Tak proto sklouzl náš rozhovor hned zpočátku mimo hudební pole. JIŘÍ ČERNÝ slaví 25. února sedmdesátiny. Jak překvapivé číslo! Nejen při pohledu na to, jak svižně stoupá do čtvrtého patra k pověstnému půdnímu bytu na Letné, ale i vzhledem k tomu, že ze sportu na hudbu slavně přesedlal až v šedesátých letech.

Jedním z vašich silných povahových rysů je, že umíte nahlas vyslovit morálně pevný názor v situaci, kdy je to třeba. A to i když si tím přivodíte nepříjemnosti. Ať už šlo kdysi o rok 1968, Chartu, revoluci, posléze například o přístup Jana Rejžka k lidem na seznamech StB, nebo když jste se zastal vyhozených pracovníků Českého rozhlasu. Kde se ve vás vzala taková potřeba a schopnost?

Už v dětství. Jsem z rodiny, kde jinak byli samí živnostníci a řemeslníci a až teprve já jsem měl maturitu. Nejvíce jsem obdivoval strýce Jeníka Nového z Proseka, který u sebe schovával za války bomby pro Heydricha a možná i parašutistu Kubiše. A velký vliv na mě měla osobnost mého dědečka Papeže, jenž mě už jako malého honil k atlasu a ukazoval mi, která území ukradli Rusové. Byl ke mně tvrdý, nechal mě

Foto: Petr Jedinák

třeba stokrát za sebou prohrát v šachách, a když jsem už už vyhrával, tak se do poslední chvíle snažil to zvrátit. Byl jsem ve věku, kdy potřebujete, aby vás měl někdo rád, a od toho jsem měl maminku. U dědečka jsem měl pocit, že mě rád nemá. Ale když si na něj dnes vzpomenu, myslím, že klidně mohl ještě přitvrdit, že to bylo zdravé. On mi třeba vysvětlil, že antisemitismus je nemoc. Že kdo mluví špatně o Židech, je nemocný. A můj otec? Ten to mimochodem dotáhl daleko, byl v předsednictvu národních socialistů na Vinohradech a předsedou Společenstva krejčích v Čechách a na Moravě.

Měl jste i nějaké chlapecké romantické vzory?

Jako malý jsem nosil v peněžence tři fotky. Jaroslava Foglara, který je dnes i vysmívaný, ale já jsem tehdy skutečně chtěl být Mirkem Dušínem. Převáděl jsem babičky přes ulici, pomáhal jim s nákupy a zapisoval si to pak do notýsku. Plnil jsem všechny bobříky, z nichž jednoznačně nejtěžší pro mne byl bobřík mlčení. Pak jsem tam měl fotku Jaroslava Drobného, tenisty, který emigroval a posléze vyhrál za Egypt Wimbledon, a maršála Tita -ještě před tím, než ho Stalin prohlásil krvavým psem.

Klukem jste byl ... Řekněme od roku 1936 do roku 1951. To byla na dětskou upřímnost dosti nebezpečná doba.

Už ve škole jsem zjistil, že když řeknu pravdu nahlas, dělá mi to dobře. Říkal jsem si, že tak se má statečný muž chovat. Vedl jsem diskuse se soudružkou ředitelkou Karabáčkovou, která proslula jako tvrdá komunistka i na jiných školách. Ta si mě, když přišla školní inspekce, vytáhla ze třetí třídy do čtvrté a chlubila se mnou jako mimořádně vzdělanou a sečtělou hlavičkou. Ale když jsem pak chtěl jít na gymnázium, tak mě nedoporučila, a to nikoliv kvůli mému rodinnému původu, ale kvůli mým politickým názorům. Od nás ze školy smělo jít na gymnázium jen sedm dětí, na to tehdy byly kvóty. Chtěl jsem jít na truhláře, protože mě bavila práce se dřevem a baví mě dodnes, ale ani tam mě nevzali. Tak jsem musel jít na stavební průmyslovku. Já, který nemám žádné technické nadání. Na jednu stranu to bylo utrpení, na druhou mi tam vlastně nic nechybělo, protože už tehdy jsem psal o sportu a mezi spolužáky i spolužačkami jsem se cítil obdivován. Ale to gymnaziální vzdělání mi, myslím, chybí dodnes. Naučil bych se anglicky, nebo alespoň německy, což mi bylo díky mým tehdy tolik oblíbeným vážnohudebním skladatelům - Beethovenovi, Mozartovi, Bachovi - ještě bližší. Maminka mě od dětství vodila do opery a já jsem to vášnivě miloval.

Když ve svých sloupcích v Lidových novinách uvádíte věci na pravou míru, používáte k tomu především paměť, pomocí níž dáváte věci jednoduše do kontextu?

Dobrou paměť jsem měl vždycky. Chtěl jsem být odmalička historikem. Pamatuju si už i to, jak ve třicátém devátém přijeli na tancích Němci a jak jim to v černých uniformách slušelo. To mi byly tři roky. Házeli si z tanku na tank ořechy a vzali mě k sobě nahoru! Maminka tehdy

Se star?í sestrou a maminkou, co m?la krej?ovský salón ?erná

Foto: Archív Jiřího Černého

musela trpět, protože to mohlo zavánět kolaborací. A den po dni si už pamatuju Květnové povstání, tanky vlasovců.

Vám bylo v roce 1948 už dvanáct let. Jak jste to prožíval jako "malý historik"?

Během února jsem si psal deník, což by bylo dnes určitě velmi zábavné čtení. Ale maminka se bála, že by u nás mohli udělat prohlídku, tak ho zničila. Byla přestrašená, měla živnost, krejčovský salón Černá. Tehdy jsem byl do politiky tak ponořený, že než jsem došel ze školy domů, přečetl jsem všechny vývěsky politických stran, celou milionářskou daň a podobně. A četl jsem všechny deníky. Poslouchal jsem potom i celý proces s Horákovou, Kalandrou a Slánským. A zažil jsem tu bolševickou obmyslnost i na vlastní dětskou kůži: Nejedlý nejdříve řekl, že si nedovede představit českou mládež bez Junáka, a pak ho zrušil. Gottwald stejně tak zrušil Sokol. Tábor YMCA v Soběšíně, který jsem měl nejradši, mi zrušili taky. Nějaký čas jsem si myslel, že socialismus by byl dobrý, kdyby lidé byli lepší. První lekce otevírání očí mi udílel Milan Kopřiva, grafik z Rudého práva, když jsem pracoval v redakci Čs. sportu. On se znal s několika propuštěnými politickými vězni a třeba mi

Ji?í ?erný jako lukost?elec-dorostenec, v roce 1950 druhý v republice

Foto: Archív Jiřího Černého

vyprávěl, že popravený Clementis je sice částečně rehabilitovaný, ale kožich jeho ženy stále nosí paní Novotná. Potom jsem čím dál více četl, abych pochopil, o co jde.

Je to náhoda osudu, že si vás přitáhla právě populární hudba?

Je to určitě náhoda. Za normálních okolností bych vystudoval gymnázium a byl buď historikem, nebo reportérem, pokud možno tak dobrým jako Kisch nebo František Gel. Teprve později jsem zjistil, že člověk může být mnohem horší, ale pořád ještě dost dobrý. Byla to naprostá náhoda, že jsem v Mladém světě hned zkraje recenzoval koncert světového barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua a oni řekli, že to je výborné, ale že jsme časopis pro mladé, a zahnali mě do Semaforu. A tím to začalo. To už mi bylo pětadvacet. Šel jsem do toho i z mimohudebních důvodů, protože mě štvalo, jak režim pronásledoval bigbíťáky. A ta stupidita, protiamerické útoky proti coca-cole a vysokým podpatkům ... prostě jsem se chtěl těch kytarových kapel zastat a už jsem v tom zůstal. On kdyby tu nebyl totalitní režim, tak by se ta nová elektrifikovaná kytarová hudba prolnula se současným swingem a zvolna by ho vytlačila tak jako v celém vyspělém světě. Tady tomu bránila ideologie, ekonomika i skladatelé usedlí ve vydavatelstvích a tenhle nepřirozený jev tu svým způsobem trvá dodnes.

Jak vám jdou dokončovací práce na knižním životopisném rozhovoru Kritik bez konzervatoře? Bolí to detailní vzpomínání?

Někdy je to na zabití. Desítky hodin se zabýváme v sedmdesáti procentech mou osobou, a navíc ještě ne tím, co dělám dnes, ale tím, co jsem dělal před třiceti a čtyřiceti lety. Dá to strašné práce dohledávat, co si člověk nepamatuje. Jarda Riedel se mě zeptá: A kdy byly reprízy Houpačky? Nevím. Tak jdu do rozhlasového archívu, kde se Týdeníky ze šedesátých let už skoro rozpadají, začnu listovat a najdu chyby, protože české lajdáctví bylo vždycky všude ...

Měl jste od rozhlasové hitparády Houpačka, kde jste poprvé seznamoval posluchače s českou i zahraniční populární hudbou, velký vliv na národní hudební vkus. Dneska je situace v tomto ohledu třeskutá.

Nicméně mě potěšilo, že Jarek Nohavica tak úspěšně zvládl své nedávné grandiózní koncertní turné. Už by se konečně mohlo přestat mluvit o Gottovi jako českém hudebním božstvu a začít o Nohavicovi. Pokud je Nohavica soudobý český král populární hudby, není to konečně potěšující?

Především jsem rád, že se Jarkovi tolik daří. Když je masově populární takhle kvalitní písnička, tak nejenže to zvedá obecnou hladinu vkusu, ale i úroveň progrese - o co pak musí být ještě lepší to, co je pro menšinové posluchače. Pak je u Nohavici strašně důležité, jak se vymyká show-businessovému mechanismu. Že si Nohavicův tým koupí sál a vše si zařídí sami, to je ohromné, takhle já si představuju živý, čerstvý, chytrý kapitalismus. A taky spravedlivý. Protože lidé přijdou na Nohavicu, tak proč by se na tom měl přiživovat řetězec pořadatelů. A to album Pražská pálená, složené z nahrávek z turné, které dal zadarmo na Internet, to je taky výborný nápad. Zaplať pánbůh, že Nohavicu máme. Ukazuje se, že není pravda, co se říkalo po revoluci: Co budou folkaři dělat, když ztratili nepřítele? Talenty tak pronikavé jako Nohavica, Plíhal, Radůza nebo Navarová nepotřebují nepřítele. Protože u písničkářů je nejdůležitější muzika - zvuk hlasu a nástrojů, rytmus, melodie, harmonie a až pak text. Když se objeví silná individualita, zákony show-businessu na ni neplatí.

K show-businessu, lacinosti a podbízivosti v populární hudbě jste se vždy stavěl kriticky. Napadá mě - zkusili vám tehdejší kritizovaní tvůrci někdy přistřihnout křidélka přes své politické přátele na vysokých místech?

Vím o čtyřech pokusech, z nichž ten poslední byl zásadní. Vedoucí oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller napsal pod pseudonymem texty pro Františka Janečka. Tehdy se v Melodii nedalo publikovat, protože ji vedl ten fízl Miroslav Kratochvíl, tak jsem napsal recenzi do Gramorevue pro Vojtu Lindaura. A z třetí ruky vím, že si šéfredaktorku paní Šotolovou pozval Müller k sobě a trval na tom, že Vojta půjde pryč a já že nebudu moci psát. A ona to zázračným způsobem uhrála. Dodnes nevím jak. Já jsem se jen utvrdil v tom, že Janeček je kreatura. On už předtím zastrašoval Chuchmu z Mladého světa svými styky s Müllerem. Janeček prý taky nakukal Müllerovi, že o něm píšu, že je fašista! Sice jsem napsal něco o totalitních pochodových rytmech, ale je to absurdní. Ale shrnuto a podtrženo: až na to, že mě občas vyhodili z práce a s výjimkou roku 1977, kdy jsem nemohl psát, protože jsem mluvil o Chartě a Antichartě, jsem žádné podstatné politické problémy neměl. Ono se to vyřešilo už tím, že mě vyhodili v šedesátém devátém z rozhlasu. Pak už jsem byl pořád na volné noze, nebyl jsem zaměstnán, a tak jsem nebyl vystaven pokušení. Nikdo mi nic nenabízel ...

Dnes nehrozí politické postihy, ale otázka zní, jestli má cenu se kritikou show-businessu a podobných zhůvěřilostí vůbec zabývat. Napsal jste například vůbec něco o reality shows?

Ani písmeno.

To se vás nikdo z médií neptal?

Musím říct ve prospěch krajských novinářů, kteří využívají toho, že pořád jezdím dělat pořady po republice, že se ptají nejen inteligentně, ale že i vědí, s kým mluví.

Takže jsem první? No to se stydím!

Já mívám ve školách pořady Rock a poezie - Kainar, Hrabě nebo Voskovec a Werich - a po nich se mě mohou studenti ptát na cokoliv. Říkám jim vždycky předem: ptejte se, na co chcete, třeba na hip hop, a ne na Voskovce, ale rovnou vám říkám, že o reality shows nevím vůbec nic.

Souhlasím. Proč se nechat vtáhnout do plané mediální diskuse, proč být nucen zaujímat stanovisko.

Upřímně řečeno, nevím. Samozřejmě mě překvapilo, že Jarek Nohavica řekl v rozhovoru pro přílohu Mladé fronty Dnes, že to sleduje. Ale ani on mě neinspiroval k tomu, abych se na to někdy podíval. Minuta je pro názor málo a půl hodiny života je pro mě jako pro gurmána mnoho.

Vychoval jste silnou generaci hudebních publicistů - Josefa Vlčka, Jana Rejžka, Vojtěcha Lindaura, Ondřeje Konráda ... Kdo z nich měl k vám nejblíže?

Honza Rejžek. Nikdo nepřečetl tolik mých článků, nikdo se mnou netrávil tolik času v diskusích, nikoho jsem toho tolik neučil, nikdo neslyšel tolik antidiskoték jako on. Ať je, jaký chce, je to brilantní stylista. Že náš vztah skončí tak, že si k výročí 17. listopadu pozve do rozhlasového vysílání mou bývalou ženu, přičemž tak jako ona mě nenenávidí ani Miloš Skalka, a nechá ji bez komentáře říkat, jak jsem byl za normalizace zbabělý, pro to nemám slov. A že pak za mnou přišla se ztuhlým, vážným výrazem ve tváři moje dcera, abych jí vysvětlil, co jsem to byl za člověka před tím, než se narodila ... to je ten nejtěžš kalibr. Zpytoval jsem svědomí, co jsem pokazil, když jsme si byli kdysi s Honzou tak blízko, jestli jsem třeba nekladl přílišný důraz na přísnost a kritičnost. Snažil jsem se najít, kde jsem udělal chybu. Ale došel jsem k tomu, že to měl Honza v sobě už předtím. Je to moje bolavé místo. Už třikrát se mi zdál stejný sen, že jsme opět přátelé.

Když jste měl po revoluci, v níž jste se angažoval jako moderátor diskusí a balkónových výstupů, možnost vstoupit do politiky, přišel do toho soudní spor s vaší první ženou Mirkou. Nechtěl jste tehdy vstupovat do politiky bez zcela čistého štítu. Z pohledu dnešních politických manýrů to zní banálně. Nelitujete toho?

O tom, že bych udělal tlustou čáru za populární hudbou a věnoval se kulturní politice, jsem v roce 1990 opravdu uvažoval. Ale abych řekl úplnou pravdu - já na to nemám povahu. Já nejsem ten "tvrdej chlap", za jakého mě někteří považují. Řešit něco sekerou bych neuměl. Já jsem rád, když jde život svým tempem a všichni se sejdou u snídaně. Kdybych se vykašlal na populární hudbu, znamenalo by to navíc zahodit jméno, jež jsem si v tom oboru udělal. A není to tak, že bych cítil vděčnost vůči oboru. Je to trochu opatrnost. Jsou lidé, kteří se přestěhují během týdne, emigrují ven, ale já žiju tak, jak si mě život nasměroval. Mně to vlastně vyhovuje, psát tu o rocku, tu o folklóru, o wagnerovském cyklu. A kdykoliv mi někdo vytkne, že ničemu nerozumím, tak já vím, že má bohužel pravdu. Protože já skutečně vím od všeho něco. Mohu se vymlouvat, že nepředstírám, že něčemu rozumím. Neobcházím redakce. Mám naštěstí už léta tu skvělou pozici, že mi stačí sedět doma a zvedat telefony. Mám pochybnosti jen v jednom ohledu - ještě před revolucí jsme byli u kluků Ebenů a jejich rodičů na návštěvě a jejich otec Petr mi říkal: Vždyť vy byste si mohl tu hudební vědu ještě dodělat. Tak nevím, jestli to trochu není moje prohra.

To mě překvapujete. A nebál jste se spíš, že by vás klasické vzdělání, ten analytický ponor, deformovalo pro další psaní o populární hudbě?

Trošku jo. Znám vlastně jenom dva lidi z hudebních vědců, kteří takto nedopadli, a to je Leo Jehne -nikdo z mých mrtvých kamarádů včetně Oty Pavla mi nechybí tolik jako on! - a Lubomír Dorůžka. Ale jinak to lidi, ať se na mě zlobí, nebo ne, trochu zhranatělo. Jenže já jsem ani nehrál na žádný hudební nástroj. Vlastně pokaždé cítím trapas, když se mě někde na školách nebo kdekoliv lidé ptají, jestli na něco hraju, a já řeknu: Na nic. To je to špatně. Kritik, jenž hraje jenom na gramofon, je anomálie.

Záleží na individualitě. Znám takové, kteří na nic nehrají a svou posedlost poslechem hudby dokáží sdělovat mnohem bravurněji než jiní. Stačí, když jsou v dostatečně blízkém kontaktu s hudebníky. Jde o to, jestli to není vaše osobní škoda.

To víte, že je. Já si rád zazpívám, když mě nikdo neposlouchá, přece jen jsem se naučil pár árií. A říkám si, když mám takovou radost z toho mála, co umím na klavír, jakou bych měl teprve, kdybych tu bayerovku dodělal! Ale zase - než být průměrný pianista, to radši žádný. Proto jsem se přestal učit zpívat, protože jsem pochopil, že kdybych se hodně snažil, skončil bych ve sboru. Já vím, že sbory jsou potřeba, ale když já jsem odmalička chtěl vyhrávat! h

***

JIŘÍ ČERNÝ - nar. 25. 2. 1936. Otec české kritiky pop-music oslaví sedmdesátiny na cestách. Od roku 1971 jezdí po republice s poslechovým pořadem Antidiskotéka. S Jaroslavem Riedlem právě dokončuje knižní rozhovor Kritik bez konzervatoře - název je narážkou na jeho knihu Zpěváci bez konzervatoře. Napsal i Poplach kolem Beatles, Hvězdy světových mikrofonů, Hvězdy tehdejších hitparád a Načerno v Českém rozhlase. Spoluautorkou druhé z knih je jeho první žena Miroslava Černá, která po opomenutí svého jména při reedičním vydání vysoudila na Černém odškodné půl miliónu korun. V letech 1965-69 spolu uváděli legendární rozhlasovou posluchačskou hitparádu Dvanáct na houpačce. Pořad byl zrušen, když odmítli vyřadit z Houpačky písně Karla Kryla. Jiří Černý začínal jako redaktor Československého sportu, v letech 1961-65 byl v kulturní rubrice Mladého světa, odkud byl propuštěn z ideologických důvodů. Byl kmenovým autorem časopisu Melodie, v roce 1977 nepodepsal Chartu 77 ani Antichartu. Protože o obém veřejně mluvil, nesměl rok publikovat. V roce 1989 uváděl některé demonstrace Občanského fóra, 1990-92 byl prvním šéfredaktorem časopisu Rock&Pop, dnes je opět na volné noze. Má blog www.nacerno.cz.

Už ve škole jsem zjistil, že když řeknu pravdu nahlas, dělá mi to dobře. Říkal jsem si, že tak se má statečný muž chovat.

Jiří Černý žije dnes rád a nejen díky muzice
Publikoval: FK - Pondělí, 23.10. 2006 - 13:06:48
Rubrika: Rozhovory & Profily

Text: Pavel P. Král

Foto: archiv

Rozhovor s letošním sedmdesátníkem o letech šedesátých a Beatles, české SuperStar i dění na domácí politické scéně.

Rok 1936 byl v českých zemích plodný na zajímavé a ve svém oboru i stěžejní osobnosti. Krom bývalého prezidenta Václava Havla spatřili tehdy světlo světa umělci jako Janové Tříska a Kačer nebo Zdeněk Svěrák. Hudební publicista, entuziasta a zasvěcenec JIŘÍ ČERNÝ sice nebyl (a není) ani politikem, ani hercem, ovšem k oběma odvětvím nemá zase tak daleko. V revolučním roce 1989 byl členem Koordinačního centra Občanského fóra a spolu s dalšími novými tvářemi rodící se demokracie měl lví podíl na pádu komunistického systému v Československu. Do povědomí lidí se tento rodák z Prahy vytáhlé postavy s nápadně vysokým čelem zapsal však mnohem dříve, již v létech šedesátých. To se tehdy patrně největšímu ohlasu posluchačů těšila rozhlasová hitparáda 12 na houpačce, kde spolu s manželkou Miroslavou necelých pět let prezentovali nejen beatovou, ale vůbec veškerou populární hudbu té doby. S příchodem tzv. normalizace musel zaběhnutou revue ukončit a vrhnout se na provozování spanilých jízd po vlastech československých. V reálu to znamenalo opustit rádiovlny a prezentovat nejen soudobou pop music, ale i nejrůznější alternativní směry v programu nazvaném Desky Načerno, pro které se vžil rovněž i termín ´antidiskotéky´. Těm zůstal Černý s mírně obměněným aranžmá věrný dodnes. Neúnavný vstřebávač a glosátor téměř veškeré (kvalitní) hudby se během života věnoval i publikační činnosti (Fenomén Beatles či Hvězdy tehdejších hitparád).

Za oponou domácí i světové pop music se pohybujete více než 40 let. Nebylo tehdy paradoxně snazší se coby hudební novinář a kreativec prosadit?
Právě že ne. Když dnes přinesete článek, který se v redakci líbí, nikdo se vás neptá, jakého jste původu nebo jestli nejste třeba chartista, což se stávalo – hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech – poměrně často. Dokonce ani jaké máte odborné vzdělání. Dnes je ovšem – i díky této svobodě – mnohem větší konkurence. A to je dobře.
Druhou půli šedesátých let na rozhlasových vlnách doprovázela i tzv. ´Houpačka´. Jak na ty časy vzpomínáte?
Moci se realizovat psaním, publikovat a navíc každé dva týdny natáčet rozhlasový pořad věnovaný veskrze hudbě podle vlastní chuti byla veliká radost. O to větší jsem měl ale zase smutek, když to s jarem 1969 ze dne na den skončilo. Hlavně kvůli tomu, že jsme odmítli přestat pouštět Krylův protestsong Bratříčku, zavírej vrátka. Ale rychle jsem se oklepal a začal jezdit po klubech.
A co ve vás tenkrát zanechalo největší dojem, pocit síly okamžiku?
Úplný výčet by se nám sem ani nevešel, ale v tuzemském podání k silným momentům patřil objev zmiňovaného Karla Kryla, dále pak sourozenci Ulrychovi, Petr Novák, Marta Kubišová či Eva Olmerová. Nemohu opomenout slovenské zástupce, kde ke stěžejním patřil Dežo Ursiny s Beatmeny nebo Prúdy. A samozřejmě hosté ze Západu: Manfred Mann, Julie Driscollová a širšímu okruhu lidí patrně známější Beach Boys.
Přes uvolnění z konce té dekády přece jenom na půdu někdejší ČSSR drtivá většina zahraničních formací nikdy nedorazila. Absenci kterých muzikantů cizí provenience litujete nejvíc?
Pochopitelně Beatles. Jejich posledním kalifornským koncertem v srpnu 1966 jsme ztratili šanci zažít jejich živé vystoupení. Ale jinak jsme si postupně téměř všechno vynahradili, leccos dokonce ještě před převratnými událostmi v roce 1989.
Kde se tedy pak zrodil nápad k provozování ´antidiskoték´, pořadů typu dnešních Ro(c)kování...?
Poté, co jsem ´vyhrál´ soutěž Zlatý blbec, kterou pro hudební recenzenty vymysleli písničkáři ze sdružení Šafrán. Ale vážně – hlavně mne štvalo, že nemohu hudbu, o níž píši do časopisu Melodie, hrát v rozhlase. Tohle určitě patřilo k největším impulzům pro vznik ´antidiskoték´.

Všiml jsem si, že děláte často pořady o kapelách právě z časů panování Beatles, o nichž jste přijel sem do Písku povídat tentokrát. Jde o vlastní záměr, anebo jakési vox populi?

Co vyjde z návštěvnické ankety jako nejžádanější, tomu se věnuji. Někdy mě ale trochu mrzí, že lidé odmítají současné kapely, jež podle mého názoru patří k opravdové špičce – třeba Coldplay nebo Radiohead. Anebo jich na takové pořady dorazí hodně málo.
Ano, nedávno uplynulo 40 roků od posledního koncertu oné liverpoolské čtyřky. Pak už nevystoupili, i když jim nabízeli horentní sumy a většina fandů je chtěla vidět zase pohromadě…

A dobře udělali! Pro staré rockové pardály platí takřka bez výjimky: dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Buď ztratí hlas, energii nebo soudnost. A většinou jim chybí peníze, tudíž se pokoušejí prodat svoje někdejší jméno, svoji někdejší slávu a lesk. The Beatles byli i v tomto lepší než řada ostatních.

Beatles patřili k fenoménu své doby. U nás se dnes jedním takovým stalo i hledání české SuperStar, jehož třetí řada se právě rozjíždí. Jak se díváte na tyhle masmediální pěvecké soutěže?

Zhlédl jsem celý ročník, kdy zvítězila Aneta Langerová. Mě podobné komerční akce ale nikdy moc nebavily a od té doby se už nedívám. Ta soutěž je založena na tom, kdo nejlépe zazpívá něco, co už

předtím zpíval někdo jiný. Ovšem skutečná tvorba začíná ve chvíli, kdy interpret musí skladbu dotvořit sám. A ještě zajímavější bývá, pokud si ji i sám napíše. V tom je před námi svět daleko vepředu. Mě osobně zkrátka víc než televizní vítězové interesují osobnosti jako Radůza, Jarek Nohavica, Zuzana Navarová, Karel Plíhal, Iva Bittová a další.
Na letošek připadá vaše kulaté jubileum. Dal jste si, resp. dostal coby hudební fajnšmekr, dárek z této umělecké branže?
Já si dávám dárky celoročně a nešetřím na nich. Kdybyste viděli mé daňové přiznání a ty částky za pořízená cédéčka a DVD nosiče, tak by se vám asi pěkně zatočila hlava. Rád bych však zde poděkoval za všechny prezenty tohoto druhu. Dostal jsem například komplet Emmy Destinové a Velvet Underground. A já ty dárce znám, žádní boháči mezi nimi nejsou, spíš naopak.
V Lidových novinách máte své pravidelní sloupky, v nichž se věnujete převážně

,  celospolečenským problémům. Jak vidí občan J. Č. dnešní povolební (a už zase předvolební) situaci v české kotlině?

Chápu, že politikaření a šarvátky stran lezou v Česku lidem na nervy, ale demokracie prostě je i o dohadování. A dohadovat se dá jak slušně, tak po buransku. Abych byl konkrétní: v červnu jsem dal hlas Strně zelených a ti mě dosud v ničem nezklamali. Jsem vůbec šťastný, že si ve svobodných volbách mohu vybírat. Mám zkušenost s vládou komunistů, kteří si neomezenou moc zakotvili přímo do ústavy. Zažil jsem zadrátované hranice i kamarády za katrem, včetně mého vrstevníka a nedávného jubilanta Václava Havla; a strach z domovních prohlídek. Proti tomu je dnešek pro mne rájem, ať už bude vládnout v podstatě kdokoli. Existují země, kde se vlády mění jako aprílové počasí a podle všeho se tam nikdo nehroutí.. Někteří občané jsou možná zbytečně hysteričtí

 

 

 

3. září  2013 v 13:20  rubrika: Music check

Jiří Černý: Rock&Pop byl malý zázrak

Jiří Černý s časopisem Rock & PopFoto: Robert Candra

„Lindaur, Vlček a další kluci mi zavolali z hospody, abych přišel. A tam jsme domluvili časopis,“ vzpomíná hudební publicista Jiří Černý, jak krátce po Sametové revoluci vznikal nejdůležitější tuzemský hudební magazín 90. let Rock & Pop. Černý se stal jeho prvním šéfredaktorem.

V devadesátkách u nás vznikla celá řada hudebních časopisů, které doslova vtrhly na uvolněný trh. Některé nepřežily nadšení pionýrských časů, jiné postupně měnily majitele, vydavatele i redakce. Několik z nich – byť v pozměněné podobě – zvládly i nástup internetu a vycházejí dodnes. Mezi nimi je také legendární Rock & Pop. O jeho tiskařskou čerň na novinovém papíře si v 90. letech špinily ruce desetitisíce čtenářů hladových po do té doby těžko dostupné hudbě. 

„Už rok dva před převratem tu bylo pár zejména mladších hudebních novinářů hluboce nespokojeno se stavem tehdejšího hudebního tisku. Chtěli si dělat hudební časopis po svém. Jedna z prvních myšlenek party kolem Vojtěcha Lindaura po revoluci byl právě tenhle časopis,“ říká Jiří Černý. Periodicita Rock & Popu se po počátečním čtrnáctideníku ustálila na měsíčníku. 

„Náklad si přesně nepamatuju, ale byl obrovský. Několik desítek tisíc.“ A měli jeho zakladatelé před očima nějaký zahraniční vzor? „Že by to někdo řek na plnou hubu, budeme to dělat třeba jako Rolling Stone, to ne. Ale samozřejmě jsme americké a anglické časopisy jako Melody Maker nebo New Musical Express četli. Hlavní mozek časopisu Vojtěch Lindaur byl rozhodně poučený právě na těchhle vzorech.“ 

Jiří ČernýFoto: Radio Wave

Okruh spolupracovníků byl rozsáhlý, dneska zní až neuvěřitelně, že v samotné redakci bylo na začátku skoro třicet stálých zaměstnanců. „Mezi námi hudebními publicisty byl velký hlad po publikování. Od roku 1983, kdy komunisti ‚rozkulačili‘ Melodii, až do roku 1988 jsme neměli platformu, protože jsme se rozhodli, že do Melodie psát nebudeme. Trochu jsme publikovali jen v Gramorevue,“ vysvětluje Jiří Černý. „Kromě nás už vyrůstala další generace, Vlasák, Riedel a další. A pak ještě mladší generace – Hartman, Bezr, Korál. Lidí, kteří chtěli a uměli psát, byla celá řada.“ 

To, že Rock & Pop vydržel na časopiseckém trhu už skoro čtvrtstoletí, je podle Jiřího Černého malý zázrak. Ve dveřích ještě prohodí, že se snad nikdy tolik jako nenadřel, jako když byl skoro tři roky jeho šéfredaktorem. Ale je na něm vidět, že mu to stálo za to.

 Chtěl pomoct muzikantům, které honil bolševik. Legenda Jiří Černý získal Anděla

 Prohlédnout si 29 fotografií

 s Hanou Zagorovou, foto ČTK

s Karlem Krylem v roce 1989, foto ČTK

4. prosince 1989 při sametové revoluci na Václavském náměstí.

Foto: ČTK

V květnu 1990.

Foto: ČTK

S kritikem Janem Rejžkem (vlevo) v únoru 1992.

Foto: ČTK

Roku 1996 s prezidentem Václavem Havlem (uprostřed) na recepci s britskou královnou Alžbětou II. a jejím manželem princem Philipem, vévodou z Edinburghu (vpravo).

Foto: ČTK

Se svým vzorem, jazzovým kritikem Lubomírem Dorůžkou (vlevo), a fotoreportérem Pavlem Váchou (uprostřed) v roce 2003.

Foto: ČTK

Do Síně slávy cen Anděl Jiřího Černého (vpravo) uvedl Michal Prokop. | Foto: František Ortmann / Ceny Anděl

Další fotografie zde:  https://www.blogger.com/blog/post/edit/5610028181577099314/5286653408165417611

„Jsem vytrvalostní typ, žádný sprinter,“ říká Jiří Černý. Přestože mluví o sportu, totéž platí o jeho celoživotní novinářské činnosti. 64 let poté, co napsal první článek o muzice, se nejznámější a nejstarší stále činný český hudební kritik dočkal mimořádného uznání. V sobotu večer byl uveden do Síně slávy cen Anděl.

Bývalý přispěvatel časopisů Mladý svět, Melodie či Rock&Pop a moderátor sametové revoluce příští rok oslaví 85. narozeniny. Do Síně slávy, kam před ním vstoupili Hana Hegerová, Václav Neckář či naposledy Michal Prokop, se dostal jako první novinář v historii.

Související

Všechno vyhrál Mišík. Na cenách Anděl uspěli i Zvíře jménem Podzim nebo Hugo Toxxx

 Přehled

 

Cestu k tomu před třemi roky otevřela změna statutu, díky níž teď porotci mohou vybrat jakoukoliv "osobnost, která se celoživotně zasloužila o rozvoj hudby", vysvětluje Honza Vedral, předseda rady České hudební akademie udílející ceny Anděl. "Mám velkou radost, že si akademici změny všimli. A ještě větší, že za tu osobnost letos zvolili právě Jiřího Černého, bez jehož práce bychom všichni hudbě rozuměli daleko méně," dodává.

Černý ve svém bytě na pražské Letné při setkání s redaktorem Aktuálně.cz nezastírá, jakou má z ceny radost. Protože tato část ceremoniálu se kvůli pandemii koronaviru předtáčela, Anděla od sochaře Jaroslava Róny už převzal. Má ho hrdě vystaveného na pianinu.

"Proč předstírat falešnou skromnost, vždycky jsem chtěl, aby moje práce měla ohlas," říká, avšak vzápětí na sebe bere přísný metr. "Samozřejmě je paradox, že celý život píšu o hudbě, ač nemám hudební vzdělání. Dal jsem ale na lidi, kteří ho měli, hodně jsem naposlouchal i přečetl a vždy mě to psaní hrozně bavilo," říká držitel ceny za populární hudbu, o němž si "všichni myslí, že jsem odborníkem na rokenrol, ale já toho nejvíc opravdu vím o vážné hudbě".

reklama

Pomoc mladým

S vážnou hudbou spojil své začátky v oboru. Černý, ročník 1936, odmalička chodil do opery s maminkou. V mládí navštěvoval hodiny zpěvu, než seznal, že se mu nelíbí vlastní hlas. Jeho prvním článkem o hudbě je recenze opery Carmen, kterou napsal roku 1956 jako dvacetiletý.

Se zpěvačkou Hanou Zagorovou v 60. letech. | Foto: ČTK

 

Protože maminka vlastnila krejčovský salon, Černý měl za komunismu takzvaný nevhodný kádrový původ a nesměl na gymnázium. Vychodil stavební průmyslovou školu, a zatímco přes den se na Smíchově učil "dělat krovy, základy, železobeton", po večerech chodil přes řeku "na bidýlko" do Národního divadla. Cestou zpět často doprovázel basisty Karla Bermana a Rudolfa Asmuse, kterých se také jednou zeptal, zda může hudebního kritika dělat někdo, kdo není muzikolog nebo nemá konzervatoř. "A oba mi nezávisle na sobě řekli, že může," vzpomíná.

Chvíli psal o sportu, kterému se věnoval i závodně. Ještě než roku 1960 završil studia žurnalistiky a češtiny na Univerzitě Karlově, nastoupil do deníku Československý sport. Po pár letech psaní a nočních služeb seznal, že je to málo, a přešel do vlivného týdeníku Mladý svět. Tam roku 1961 nahradil začínajícího spisovatele Arnošta Lustiga v roli vedoucího kulturní rubriky, i když "na úplném počátku jsem šéfoval jen sám sobě".

Právě v Mladém světě začal psát o populární hudbě. Ve srovnání s klasikou a swingem, které poslouchal v dospívání, mu rokenrol zprvu přišel primitivní, vzpomíná. "Rychle jsem ale změnil názor. A také jsem viděl, jak bolševik honí tyhle mladé muzikanty jako lovnou zvěř, a cítil jsem povinnost jim pomoct," vysvětluje.

Psaní, které se tyčí do výše

Černý, který měří 192 centimetrů, se tyčí do výšky postavou stejně jako svým psaním. Založil celou větev české novinařiny a kvalitou textů i erudicí záběru vydobyl respekt psaní o hudbě, zejména bigbítu, jak se z politických důvodů říkalo rocku. Jeho osobitý styl lze nalézt už v knize Zpěváci bez konzervatoře, kam roku 1966 napsal plastické, dodnes citované portréty Karla Gotta nebo Hany Hegerové.

Rockovou muziku sledoval od jejích počátků, nikoliv zpětně jako mladší novináři, a za pochodu také vymýšlel, jak se o ní vyjadřovat. "Zejména v začátcích jsem se setkával s výtkou, že o populárních písničkách píšu až moc seriózně," vzpomíná Černý, který si s články dával záležet a často je dokončoval nad ránem.

S článkem o kytaristovi Rolling Stones Keithu Richardsovi z čísla časopisu Melody Maker, které vyšlo 15. června 1968. | Foto: Jiří Koťátko

 

S hudebníky, které sledoval, "to" prožíval a s některými se přátelil, například Karel Gott mu vozil desky ze zahraničí. "Snažil jsem se ale nejít za jistou hranici, abych neztratil kritický odstup," poznamenává. Neimponoval mu rockový způsob života ani expresivní rockerský typ psaní, o hudbě nereferoval z pozice fanouška. Vlastní jsou mu nadhled, vtip, znalost souvislostí a mimořádná stylistika, od slovní zásoby přes umění zkratky až po rytmizaci textu.

Vždy těžil ze znalosti obou světů, klasiky i popu. "Například Lásko má já stůňu od Karla Svobody z muzikálu Noc na Karlštejně je nádherná melodie, ale kritik by měl vědět, že původně se jedná o rudolfínskou tabulaturu," ilustruje.

Související

Jiří Černý: Soňa Červená ovoněla pražský Ungelt Paříží

 

Rozpoznal či objevil spoustu talentů, od Petra Nováka po Karla Kryla, jemuž produkoval nejslavnější album Bratříčku, zavírej vrátka. Některé muzikanty recenzuje od začátku jejich dráhy, jako osmaosmdesátiletého Jiřího Suchého nebo čtyřiadevadesátiletou Soňu Červenou. "Viděl jsem všechny její velké operní role," přitakává Černý, který naposledy vloni napsal o recitálu Červené v pražském Ungeltu.

Vždy dbal na titulky a první věty, protože "pokud článek nezaujme hned na začátku, čtenář to vzdá". Kromě ruštiny již tehdy hovořil anglicky, což zkraje 60. let nebylo obvyklé, a tak mohl sledovat, jak se o hudbě píše na Západě.

"Když se mi něco hodně líbí, usiluji o to, aby se to líbilo i jiným," shrnuje své východisko muž, jenž nemá potřebu vynášet příkré soudy. Cynismus je mu cizí, "spíš mám sklon k sentimentu", míní. Jako kritik raději vytýká podstatné věci celku než drobné přehmaty. A když už, nespokojenost projeví s gentlemanským nadhledem. "Nepovažuji za podstatné, že mě představení chvílemi nudilo, i můj vkus je lidsky omylný," napsal typicky v jedné recenzi.

Několika texty prokazatelně pomohl: Pavlovi Sedláčkovi z divadla Semafor, který za koupi auta v Berlíně odešel od soudu s nižším trestem, neboť obhajoba citovala Černého příznivý článek. Nebo komunisty perzekvované kapele Plastic People of the Universe, kterou Černý hájil posudkem vyšperkovaným odkazy na Louise Armstronga nebo Maurice Ravela. "Vyrůstal jsem v evangelickém prostředí. Snad jsem měl nějaké puzení kázat nebo uvádět věci na pravou míru," krčí rameny.

 

S albem britské skupiny Jethro Tull Heavy Horses, které vyšlo roku 1978. | Foto: Jiří Koťátko

 

Ideologii do hudby nikdy nepletl, striktně odděluje dílo od autora. "Když se kritik začne zabývat tím, že hudebník pije, má nemanželské děti nebo podepsal Chartu nebo antichartu, měl by okamžitě změnit povolání. Kritika není kádrování člověka, ale díla," říká Černý, jehož články o hudbě pro časopisy Mladý svět, Melodie, porevoluční Rock&Pop nebo texty ze zadních stran desek shrnuje souborné vydání knih Jiří Černý… na bílém. Průběžně je vydává Galén, zatím poslední pátý díl končí na přelomu tisíciletí.

V Mladém světě Černý z politických důvodů dostal výpověď roku 1965. Tou dobou už ale se svou první ženou Miroslavou v Československém rozhlasu vysílali první zdejší hitparádu Dvanáct na houpačce, jejíž vliv a popularitu vystihuje, že posluchači za několik let zaslali téměř milion dopisů.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy do hitparády zařadil protiokupační píseň Běž domů, Ivane, komunisté Černého z rozhlasu vyhodili. A paradoxně tak odstartovali stěžejní kapitolu jeho života.

 

 

Jiří Černý vzpomíná na konec hitparády Dvanáct na houpačce. | Video: Česká televize

Od Rockování po revoluci

Bob Dylan má své Nekonečné turné, Jiří Černý má Rockování. Od roku 1971 objíždí republiku se zřejmě celosvětově unikátním poslechovým pořadem, někdy zvaným antidiskotéka, kde pouští svou oblíbenou hudbu a komentuje ji.

V květnu 1990. | Foto: ČTK

 

Původně se jednalo o rozhlasový pořad přenesený mezi posluchače, s nimiž po vyhazovu z rozhlasu nechtěl ztratit kontakt. "Věděl jsem, že v rozhlasu mám nadobro utrum. Pouštět ty věci lidem byl můj nápad, poslechové diskotéky předtím nikdo nedělal," říká po 49 letech Rockování, jež za tu dobu slyšely vyšší desítky tisíc lidí a které se odhadem za dva roky přehoupne přes hranici 5000 pořadů.

Černý pořady uváděl zprvu v pražských vysokoškolských klubech, kam si nosil gramofon na kliku. Později začal s kufry plnými vinylů objíždět Československo. "Hrozně mě baví vstát ráno s vědomím, že večer někam přijdu a tam na mě bude čekat celý sál. Že o přestávce mě lidi pozdraví, budou si prohlížet desky a vyptávat se. Dodnes mě na ulici zastavují kolemjdoucí a vzpomínají, jak chodili na moje pořady," popisuje, čím je to pro něj naplňující.

Rockování bylo o to vyhledávanější, že za normalizace Černý pouštěl těžko dosažitelnou či rovnou cenzurovanou hudbu. "Samozřejmě jsem hrál Karla Kryla nebo třeba za sebou pět písní zakázané Marty Kubišové. Ale nezastírám, že jsem se pokaždé bál, aby v publiku nebyl estébák nebo donašeč. Musel jsem se spoléhat na intuici. Někdy jsem Krylovi vymýšlel jiné jméno a někdy jsem měl takový strach, že jsem nepustil ani Vlastu Třešňáka," vzpomíná s odkazem na známého písničkáře, komunisty donuceného se vystěhovat do exilu.

S Karlem Krylem (uprostřed) na Koncertu pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale. | Foto: ČTK

 

Černý otevřeně přiznává, že po vyhazovech z Mladého světa a rozhlasu nechtěl zažít další zákaz, a proto nepodepsal Chartu 77. "Taky se narodila moje jediná dcera Kateřina a já věděl, že když podepíšu, přijdu o práci a bude trpět celá rodina. Naprosto jsem s Chartou souhlasil, ale stejně jsem to nedokázal udělat, protože by pro mě všechno skončilo. O to víc si vážím těch, kteří odvahu našli, přestože měli co ztratit," říká.

U výslechu byl třikrát, naposledy pár týdnů před listopadem 1989, kdy se pak stal jednou z tváří sametové revoluce. Intenzivněji než kdy předtím nebo potom jej v těch týdnech poslouchal celý národ.

Demonstrace na Národní třídě se ještě nezúčastnil, založení Občanského fóra však už ano a celoživotní přítel Václav Havel jej poprosil, aby Černý promluvil jménem nezávislých novinářů z balkonu vydavatelství Melantrich hned při druhém protestu na Václavském náměstí.

"Později jsem místo Havla četl některé jeho texty, když byl nastydlý. Že bylo dole půl milionu lidí, jsem se snažil nevnímat, soustředil jsem na to, abych se nezakoktal a přečetl správně všechny čárky a tečky," vzpomíná novinář, který na památném záběru z Laterny magiky 24. listopadu 1989 čte Havlovi a dalším disidentům zprávu, že "všichni členové předsednictva ÚV KSČ dali své funkce k dispozici". Sotva to vysloví, v sále propukne nadšení. Dvoumetrový Černý emotivně objímá o hlavu menšího Havla a "vyvádí jako malej kluk", vybavuje si po letech moment, kdy se komunistický režim definitivně zhroutil.

24. listopadu 1989 Jiří Černý přerušil tiskovou konferenci Občanského fóra, aby oznámil světu, že komunistické vedení padlo. Vlevo Alexandr Dubček a Václav Havel. | Foto: Wikimedia Commons - Jaroslav Kučera (CC BY-SA 3.0)

 

Nalejvárna Havlovi

Po sametové revoluci Jiří Černý odmítl nabídku stát se mluvčím Občanského fóra i ministrem kultury. Dva roky šéfoval hudebnímu časopisu Rock&Pop, který spoluzakládal, a protože do muziky nadšeného Václava Havla po revoluci vyhledávali světoví rockeři, Černý před každou takovou návštěvou dával prezidentovi "nalejvárnu".

Roku 1996 s prezidentem Václavem Havlem na recepci s britskou královnou Alžbětou II. a jejím manželem princem Philipem, vévodou z Edinburghu. | Foto: ČTK

 

Díky tomu osobně poznal písničkáře Paula Simona, kapely Pink Floyd a Rolling Stones, které roku 2003 uváděl na pražské Letné, nebo zpěváka Toma Waitse, na jehož koncertu v Kongresovém centru roku 2008 ještě Černý seděl po boku Václava Havla. Ten tři roky nato zemřel. "To samozřejmě byla ztráta člověka, kterého jsem si celoživotně vážil. Znali jsme se od dob, kdy jsme jako kluci chodili do tanečních kurzů mistra Floriana," doplňuje.

Celé ty roky Jiří Černý dál vytrvale psal o hudbě, nyní už do svobodných novin a časopisů. Od 90. let začal opět recenzovat klasickou hudbu, pro Aktuálně.cz dnes píše o přenosech z newyorské Metropolitní opery do českých kin. A stejně tak se po revoluci vrátil do rozhlasu, kde zažil několik otřesů a například roku 2008 bránil tehdy mladé Radio Wave, když ho rada napadla kvůli písni kapely Primal Scream.

Sám se naopak dočkal podpory vloni, kdy mu vedení rozhlasu náhle zrušilo dlouholetý pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Stalo se tak poté, co Černý odmítl nabídku snížit si honorář na polovinu. Když na jeho podporu vznikla petice s více než 3000 podpisy, management couvnul. Dnes je Černý zpět jako externista, na Vltavě má pořad Sedmé nebe Jiřího Černého.

Související

Černý: Vedení rozhlasu nevěřím, lhali. Návrat si musím rozmyslet, na Dvojku už nechci

 10:52

 

Dál objíždí republiku s pořadem Rockování, který ve svobodných podmínkách nabral pevnější kontury. Například každé poslední pondělí v měsíci se koná v břevnovském kulturním centru Kaštan, předposlední týden v měsíci zase objíždí Moravu. "Vím, kde tam budu spát, kdo mi bude vařit. Navíc jedna kamarádka je vynikající masérka, o důvod víc se těšit," zmiňuje.

Jeho posluchači už dnes díky internetu mohou najít kdykoliv cokoliv, a tak chodí zejména poslechnout si Černého, autoritu spatra hovořící, písně i souvislosti komentující v průběhu více než dvou hodin. "Kolem pořadů vznikla komunita lidí, kteří mají rádi hudbu a vyznají se. Dnes někteří častěji dávají tipy mně než já jim," usmívá se Černý, který ročně uvede okolo 120 večerů.

Pořadatelům dává na výběr ze seznamu zhruba 200 interpretů a kapel. "Největší zájem je o Boba Dylana, Leonarda Cohena, samozřejmě Karla Kryla a Jaromíra Nohavicu, dále Hanu Hegerovou, Jiřího Suchého nebo Roberta Křesťana," vyjmenovává.

Jen tak být v autě

Přestože mluví třeba také o třiačtyřicetileté country a bluesové zpěvačce Rhiannon Giddensové, tvorbu nejmladší generace sleduje přece jenom zpovzdálí.

V tomto ohledu není tak vytrvalý jako jeho někdejší vzor, dnes již nežijící jazzový kritik Lubomír Dorůžka, který do své smrti v roce 2013 recenzoval nahrávky mladých českých muzikantů a udržoval mezigenerační kontakt. "Já jsem v určité době pochopil, že některé věci se nedají stihnout," vysvětluje Černý.

Související

Jiří Černý: Karel Kryl byl první velká osobnost sólového českého folku

 

Za poslední generaci, kterou sleduje osobně a od jejích začátků, označuje dnešní padesátníky jako svého oblíbeného irského písničkáře Glena Hansarda.

Celoživotní hudební lásky neztrácí ze zřetele: aktuálně se těší na právě vydané album Boba Dylana a zrovna dočítá knihu I’m Your Man od Sylvie Simmonsové, do češtiny přeložený životopis Leonarda Cohena. Jeho pražský koncert v roce 2008 sledoval Černý z první řady a označuje jej za svůj největší hudební zážitek. "Knihu dočtu do dvou dnů, zatím mě velmi baví a je výborně přeložená," chválí.

Se svou druhou ženou Jitkou, se kterou jsou svoji od roku 1972 a vychovali dceru, žije na pražské Letné. Největší radost mu dělají návštěvy osmileté vnučky. Jako celoživotní sportovec, jenž za jediný den ujel na kole 340 kilometrů z Prahy do Hodonína nebo absolvoval triatlonový závod Železný muž, ještě před deseti lety chodíval běhat do nedalekého parku Stromovka. "Asi jsem si tím zničil klouby, ale zase jsem si udržel srdce a plíce," shrnuje.

Před sedmi roky obdržel Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. Anděla teď z rukou loňského laureáta Michala Prokopa převzal krátce poté, co měl nedlouho před pandemií koronaviru úraz a strávil několik měsíců v nemocnici. Dnes už je ale Černý v pořádku, od návratu ze špitálu napsal dva články a na rotopedu za necelou hodinu našlapal 14 kilometrů.

Jiří Černý s cenou Anděl. | Foto: František Ortmann / Ceny Anděl

 

"Mrzí mě akorát, že nějakou dobu zřejmě nebudu moct za volant," říká čtyřiaosmdesátiletý majitel octavie, kterou nejraději řídí sám. I když s náročnějšími trasami mu už několik let pomáhají jeho šoféři řečení Black Drivers, tedy Černého řidiči, v čele s Petrem Smetánkou.

Na autě má nejraději, jakou mu poskytuje svobodu. "Skoro 50 let jezdím po stejných silnicích, vidím, jak se ta země neuvěřitelně proměnila k lepšímu, a pořád jsem se toho nenabažil," říká.

Když chce, tři hodiny řídí a neřekne ani slovo. "A když chci, zastavím si a jdu se podívat na potok. Nebo na koně, protože já mám hrozně rád zvířata. Když vidím louku plnou koní, nemůžu jinak. Zastavím a jdu se na ně podívat," uzavírá Jiří Černý.

Asi chtějí, aby jim hudbu někdo předkousal, aby nemuseli poslouchat každý měsíc 60 nových cédéček, myslí si legendární publicista Jiří Černý. | Video: Martin Veselovský

 Prohlédnout si 29 fotografií

Jiří Černý

hudební kritik

narozen 25. února 1936

Hudební kritik a publicista, sportovní novinář a spisovatel Jiří Černý se narodil v roce 1936 v Praze do rodiny Miládky a Pavla Černých, ovšem jeho biologickým otcem byl Antonín Krejčí, tehdejší pražský politik a předseda Společenstva krejčích v Čechách a na Moravě. Matka byla živnostnice v krejčovském oboru. Jiří vyrůstal společně se svou starší nevlastní sestrou Věrou Černou. Asi rok po skončení druhé světové války Miládka manžela vyhodila z bytu, neboť byl sice sympaťák a sportovec-gymnasta, ale bohužel také alkoholik. A začala žít s Antonínem Krejčím, jehož si po čase vzala. Jiří tak získal tři další nevlastní sestry, Máňu, Blážu a Slávku, všechny z Krejčího prvního manželství. Se svým matričním otcem Pavlem, uměleckým zámečníkem, ale kontakt neztratil, a často ho navštěvoval.

Tak trochu proti své vůli začal Jiří v roce 1951 studovat stavební průmyslovku v Praze. Nicméně už od roku 1952 posílal do sportovní rubriky deníku Lidová demokracie krátké zprávy z oblasti tzv. malých sportů, najmě z lukostřelby, kterou dělal jako dorostenec závodně (osobně se znal s mistrem světa Františkem Hadašem). Škola mu nešla, přesto maturitu v roce 1955 zvládl velmi dobře. Přes léto pak dělal eléva v deníku Československý sport – opět se jednalo o krátké zprávy. V roce 1955 pak začal studovat žurnalistiku a češtinu na filosofické fakultě University Karlovy v Praze, kde se jeho přáteli stali studenti Jiří Dienstbier a Luboš Dobrovský, budoucí politici. Od osmapadesátého, ještě během studií, se zároveň stal redaktorem Československého sportu. V tom čase už Černý také žil s o dva roky starší dívkou Mirkou Filipovou, spolužačkou z university, jíž si právě v roce 1958 vzal. Oba měli totiž společné zájmy – hudbu, divadlo a sport.

Coby sportovní novinář měl Jiří samozřejmě zkušenosti s aktivním sportováním – kromě lukostřelby se věnoval ještě asi pěti dalším sportům, nejvíce jízdě na kole. O cyklistice také nejvíce psal, jenže pak ho urazilo, že na MS v dráhové cyklistice 1960 místo něj vyslali novináře, který o tomto sportu nevěděl ani ň. A tak dal ve Sportu výpověď. V tom samém roce Jiří absolvoval UK a získal titul Magistra. Další půlrok pak vedl vlastní časopis Cyklistika, ale na začátku roku 1961 nastoupil do týdeníku Mladý svět. Už totiž jasně věděl, že chce psát o kultuře, zejména o hudbě, nakonec svůj první text s touto tematikou napsal také ještě během studia: v deníku Večerní Praha vyšla v březnu 1956 jeho recenze Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle. A o operu se také začal profesně zajímat (jeho přítelem byl pěvec Karel Berman). Navíc cítil, že v Mladém světě by pro to mohl získat prostor. Jen tak mimochodem – společně s ním tehdy v MS pracovali i Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Po sedmi měsících v časopise ale přišel povolávací rozkaz a Jiří musel na dvouletou základní vojenskou službu. Prožil ji vcelku šťastně jako promítač posádkového kina, a v červenci 1963 se vrátil do civilu. Právě v tom čase se začal profilovat i český pop a samozřejmě rock´n´roll, pro který se u nás používal krycí název big beat, po česku bigbít.

Černý samozřejmě o rock´n´rollu věděl, jeho nahrávky znal už z padesátých let, a po pravdě řečeno zprvu ho moc neohromily. Prvním, kdo ho přesvědčil, že žánr má budoucnost, byl až Elvis Presley. Navíc to byla prostě muzika k tanci, a Černý tanec miloval – byl skvělý tanečník. V kontextu doby pak novináře strašně štvalo, že je žánr v Československu v klatbě, a hudebníci jsou různě perzekuováni, a koncerty zakazovány. Za podpory českých rokenrolových zpěváků Pavla Bobka a Pavla Sedláčka tedy napsal do MS první větší článek, kde se o tomto stylu psalo otevřeně a kladně. Jinak co se týče vlastního psaní - i když v letech 1963 – 1965 pracoval Černý jako kulturní redaktor ve zmíněném Mladém světě, nic nebránilo tomu, aby psal i do dalších periodik – například do Mladé fronty, Divadelních novin či Repertoáru malé scény. Z Mladého světa byl nakonec z ideologických důvodů v lednu 1965 odejit: na jeho odchod tlačili zejména místní svazáci kvůli tomu, že prosazuje psaní o big beatu. Nicméně do časopisu pak průběžně přispíval jako externista až do roku 1969.

Černý začal dělat publicistiku na volné noze. Dál přispíval do časopisů jako Melodie, Hudba pro radost, Repertoár malé scény, a začal též spolupracovat s Československým rozhlasem. V čase své výpovědi z MS pak dopsal se svou ženou Mirkou knihu o anglické skupině The Beatles s názvem Poplach kolem Beatles. Ta ovšem vyšla až o rok a půl později, takže vzhledem k překotnému vývoji „broučí“ hudby jinak velmi fundovaně napsaný text náhle vypadal zastarale. Což ale nevadilo – protože se jednalo o první tuzemskou publikaci o této nejslavnější skupině všech dob, prodávala se velmi dobře. V podstatě o chloupek dřív vyšla kniha, kterou již napsal sám: Zpěváci bez konzervatoře (1966). Ta pojednávala o českých, původně amatérských zpěvácích, z kterých se v rámci českého popu staly hvězdy (Suchý, Gott, Matuška, Pilarová, Hegerová, Bobek atd.). Vznikla ještě dříve než „poplach“, ale vzhledem k jeho výpovědi z MS, svazácká klika její vydání zdržovala, jak mohla. Na druhé straně do ní aspoň mohl připsat další jména (Vondráčková, Kubišová, Neckář, Meyer).

Na konci roku 1964 pak ve spolupráci Mladého světa a Československého rozhlasu začalo vysílání první české hitparády, kterou připravovali a posléze i uváděli Jiří se svou manželkou Mirkou – dostala název „Dvanáct na houpačce“. Pouštělo se vždy dvanáct písní, osm postupovalo do dalšího kola, a přidaly se čtyři nové. Tak to šlo týden co týden, jednou byl blok tvořen songy zahraničními, jednou tuzemskými. V rámci tuzemska se Černí pokoušeli prosazovat kromě naší pop-music (Gott, Matuška, Neckář, Kubišová, Vondráčková, Pilarová atd.) i domácí bigbít (např. Olympic, Matadors, Mefisto, Flamengo, Juventus, Blue Effect, Atlantis atd.) a to včetně amatérských nahrávek neboli „demáčů“ (George & Beatovens, Saze, Sputnici), a taktéž interprety českého folku (Karel Kryl, Paleček & Janík, Vladimír Merta). Časem se stala „Houpačka“ nejposlouchanějším rozhlasovým pořadem. Ale nebyla jen „Houpačka“, v roce 1967 Černý v rámci Mikrofóra, tehdejšího vysílání pro mladé, moderoval i svůj pravidelný pořad „Desky načerno“.

Od roku 1968 Černý spolupracoval s tuzemskými gramofirmami Supraphon a Panton. Jeho asi nejzáslužnější prací je dramaturgie debutového alba písničkáře Karla Kryla „Bratříčku, zavírej vrátka“ (1969), do kterého napsal i sleeve-note. O dramaturgii a texty uvnitř LP se postaral i u licenčních alb mj. Boba Dylana, The Beach Boys, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela, o samotné texty pak mj. u alb skupin Beatles („A Collection Of Beatles Oldies…But Goldies“), Cream („Wheels Of Fire“) či Simona & Garfunkela („Bridge Over Troubled Water“) nebo Joni Mitchell („Blue“) a tria Peter Paul & Mary („Greatest Hits“). V roce 1969 Jiří společně s manželkou Mirkou napsali publikaci Hvězdy světových mikrofonů (1969) o světových zpěvácích padesátých a šedesátých let (od Franka Sinatry, přes Elvise a Little Richarda, až ke Gilbertu Bécaudovi). Černý měl připraven i druhý díl, ve kterém byli zařazeni třeba Beatles, Rolling Stones, Beach Boys, Bob Dylan, Jimi Hendrix, ale za nastupující normalizace už ho nešlo vydat. Vyšel až později, v roce 1989 pod názvem Hvězdy tehdejších hitparád.

V březnu 1969 si Černý dovolil dát do „Houpačky“ Vomáčkovu protiokupační píseň Nezapomeň si vzít klobouk („běž domů, Ivane“), která zapříčinila jednak konec pořadu, a také publicistovo vyhození ze služeb Čs. rozhlasu - nesměl s ním jakkoli spolupracovat až do roku 1988. Publicista tedy psal články a recenze - hlavně do měsíčníku Melodie a také do nově vzniklého čtrnáctideníku Aktuality Melodie, který ovšem v sedmdesátém roce musel skončit. Černý, stále na volné noze, trochu zpanikařil, nikdo nevěděl, co bude, a tak se nechal zaměstnat coby korektor v tiskárně Mír. Nebyla to špatné místo, ale zase se tam dostal do sporu s místním šéfem ROH, a v roce 1973 dal výpověď. Ještě předtím, ve dvaasedmdesátém se Jiří Černý potkal s Jitkou Severovou, historičkou umění, a jelikož se mu zdálo, že z manželství s Mirkou zbyla jen rutina a citový život zanikl, rozhodl se, že se rozvede a za manželku pojme Jitku. Mirka se tomu snažila zabránit, dlouho se jí to dařilo, ale nakonec k rozvodu (1974) a svatbě došlo – Jiří se s Jitkou vzali v roce 1976, a vzápětí se jim narodila dcera Káča. V tom čase byl publicista zaměstnán jako pedagog na Lidové škole umění (1973 – 1975), poté byl opět na volné noze, většinou se věnoval hudební publicistice, přičemž své články profily skupin nebo recenze nabízel různým časopisům, nejvíce do Melodie.

Zároveň od roku 1971 jezdil po Československu se svým neoficiálním poslechovým pořadem „Antidiskotéka Jiřího Černého“, což bylo vlastně komentované pouštění hudby, tedy činnost, která mu byla v Čs. rozhlase zaražena. Většinou pouštěl hudební novinky od nás i ze světa napříč všemi žánry, přičemž mu bylo jedno, jestli je umělec komerčně úspěšný či nikoli – spíše mu dělalo radost seznámit posluchače s někým novým, neznámým. Mimo jiné ale třeba lidem pouštěl i songy byvších či budoucích emigrantů, kteří se neustále potýkali s problémy či zákazy (mj. Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a samozřejmě Karel Kryl.). Právě český folk a sdružení Šafrán (Hutka, Třešňák, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Marsyas, Petr Lutka, Pepa Nos, Zuzana Homolová a další) ho velmi zajímalo a propagoval ho, stejně jako kvalitní československý bigbít (Flamengo, Blue Effect, Vl. Mišík & Etc…, C&K Vocal, Provisorium, Prúdy, Collegium Musicum atd.). A propagoval samozřejmě světovou rockovou a folkovou hudbu, přičemž jeho nejoblíbenějším zpěvákem byl Leonard Cohen. Málokdo ale třeba ví, že za tuzemský kult britských Jethro Tull nebo věhlas Yes může právě Černý, který jejich hudbu pouštěl, jak to jen šlo.

Od cca 1979 spolupracoval se Sekcí mladé hudby, která byla později zakázána - psal do jejího časopisu Kruh. Jeho články a recenze se začaly objevovat i v oficiální Gramorevui. V roce 1986 vyšla v Českém fonoklubu Jonáš kniha kolektivu autorů (editovali Jan Rejžek a Josef Bajer) s názvem Když se řekne Jiří Černý, coby první publikace týkající se jeho osoby – byla ovšem neprodejná, pouze pro členy klubu. V devětaosmdesátém se pak objevila na domácím trhu s dvacetiletým zpožděním jeho kniha Hvězdy tehdejších mikrofonů (1989). Později se o autorství neúspěšně soudil se svou bývalou manželkou Mirkou Filipovou-Černou, které bylo v roce 1995 soudem přiřknuto spoluautorství. V čase sametové revoluce, v listopadu 1989 moderoval na balkoně budovy Melantrichu a na tribuně na Letné některé protikomunistické demonstrace, stejně tak v Laterně magice, a stal se též členem Koordinačního centra Občanského fóra.

V období let 1990 – 1992 se „Velký Mokasín“, jak mu přezdívali kolegové publicisté, stal šéfredaktorem nově vzniklého prestižního hudebního magazínu Rock & Pop, ve kterém se postupně objevovala špička české hudební publicistiky (Vojtěch Lindaur, Josef „Zub“ Vlček, Ondřej Konrád, František Horáček, Vladimír Vlasák, později Jaroslav Riedel, Petr Korál, Honza Dědek, Jana Kománková či Radek Diestler). Zároveň dramaturgicky sestavil Krylova alba „Tekuté písky“ (1990), „Děkuji“ (1995), „Jedůvky“ (1996) a „To nejlepší 2“ (1998). Také se stal producentem některých domácích desek (Točkolotoč „Čvahe Svitavendar“, 1990, Pavlína Jíšová & Weekend „Někdo jiný než jsem já“, 1993, Petr Skoumal „Hotelový pokoje“, 1994). Pravidelně uváděl vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha, zároveň se od třiadevadesátého stal opět publicistou na volné noze, a znovu začal jezdit se svými poslechovými pořady zvanými Ro(c)kování. V roce millenia vyšla jeho kniha Načerno v Českém rozhlasu (2000). V letech 2004-2007 psal články do Lidových novin, poté sloupky do Hospodářských novin, na ČRo2 uváděl svůj pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. V roce 2007 vyšel knižní rozhovor publicisty Jaroslava Riedela s Jiřím Černým pod názvem Kritik bez konzervatoře, o tři roky později zase výběr jeho novinových komentářů Určitá míra facky (2010).

V roce 2011 pak kolektiv autorů v čele s editorem Vojtěchem Lindaurem sepsal sborník Po stopách Velkého Mokasína věnovaný Jiřímu Černému k jeho 75. narozeninám. V roce 2011 Černý uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi v pražské Lucerně. Od ledna 2013 byl vyhozen z redaktorského místa v Českém rozhlase za to, že se vmísil do kampaně na volbu presidenta (podpořil Karla Schwarzenberga). Ale hned získal svůj post zpět a pokračoval ve vytváření pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. V roce 2013 získal státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. V letech 2014 – 2018 vyšel zatím pětidílný souhrn Černého hudebně-publicistických článků a kritik pod názvem Jiří Černý na bílém (2014 - 2018). V roce 2020 byl publicista na cenách Anděl Akademie populární hudby uveden jako první nehudebník a nezpěvák v historii do Síně slávy. V stejném roce o něm režisér Zdeněk Gawlik natočil dokument Když se řekne Jiří Černý.

Jiří Černý

 

Zemřel hudební publicista Jiří Černý. Poslechněte si jeho vyprávění ve vltavských Osudech

18. srpen 2023

Osudy

Největší audioportál na českém internetu

Jiří Černý | Foto: Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Přehrát celý seriál (5 z 5 dílů)

1. díl: Osudy Jiřího Černého

25:49

2. díl: Osudy Jiřího Černého

28:53

3. díl: Osudy Jiřího Černého

28:42

4. díl: Osudy Jiřího Černého

28:44

5. díl: Osudy Jiřího Černého

29:21

 

https://vltava.rozhlas.cz/zemrel-hudebni-publicista-jiri-cerny-poslechnete-si-jeho-vypraveni-ve-vltavskych-8964846?_gl=1*nz9ox1*_ga*MjgzNzQzMzE5LjE2ODYwNTY5NDU.*_ga_NHXTP7RWNV*MTY5MjM3ODcwOS4xMTcuMC4xNjkyMzc4NzA5LjAuMC4w

         

·          

·          

Ve věku 87 let zemřel ve čtvrtek v pražské nemocnici v Dejvicích významný hudební kritik Jiří Černý. ČTK dnes o tom informoval publicista Jan Rejžek. Poslechněte si vzpomínky hudebního publicisty, sportovce, organizátora nespočtu hudebních poslechovek neboli antidiskoték, moderátora první rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce, někdejšího šéfredaktora časopisu Rock & Pop a autora řady antologií ze zahraničních LP desek, ke kterým psal průvodní texty.

Připravila: Petra Kunová

Natočeno: 2007

Posluchači Českého rozhlasu Vltava znají Jiřího Černého také z pořadu Sedmé nebe, kde pouštěl písně svých oblíbenců a mluvil o nich s neobyčejným zanícením a erudicí. Pro vltavské Léto v undergroundu připravil například pořad o kapele The Plastic People of the Universe, jimž, jak říkával, dlouho nemohl přijít na chuť. „Obdivoval jsem ale jejich vnitřní solidaritu. V dobách totality jsem vystál pár hodin před soudní síní v Klimentské. Pro jejich obhájce jsem vypracoval odborný a samosebou příznivý posudek. Od té doby jsme se také víc spřátelili s Magorem. V mnoha věcech jsme si nerozuměli. Ale moc se mi líbily jeho básně.“

Poprvé recenzoval Carmen

Jiří Černý se narodil 25. února 1936 v Praze. Aktivně sportoval, na reprezentační úrovni se věnoval lukostřelbě. Vystudoval žurnalistiku a první zkušenosti sbíral jako sportovní redaktor. V padesátých letech psal o sportu do Československého sportu, v Mladém světě pak v letech šedesátých komentoval kulturní dění. Úplně prvním textem s hudební tematikou však byla recenze inscenace opery Carmen od Georgese Bizeta v někdejším Smetanově divadle (dnes Státní opera Praha), která vyšla v roce 1956 ve Večerní Praze.

Jiří Černý na Vltavě|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Od roku 1964 uváděl se svou tehdejší ženou Mirkou první rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce, vysílat se mohla ovšem jen do roku 1969. Od počátku sedmdesátých let pořádal po celé republice poslechové pořady, na nichž působil jako „svérázný diskjockey, který v dramaturgii a komentářích k hraným skladbám zcela pomíjel kritéria popularity.“

Setkání nad hudbou důležitých osobností zahraniční i tuzemské hudební scény organizoval i v dalších letech. Je také autorem antologií za zahraničních LP desek, k nimž psal fundované texty. Československému posluchačstvu v 60. a 70. letech blíže představil například Beach Boys, Paula Simona s Artem Garfunkelem nebo Boba Dylana.

V období listopadové revoluce se stal moderátorem demonstrací. Po revoluci Černý působil jako šéfredaktor časopisu Rock & Pop a pokračoval v psaní recenzí operních představení. Jeho postřehy bylo ještě loni možné číst například na webu Aktuálně.cz. Na stanici Českého rozhlasu Dvojka uváděl třináct let pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. V červnu roku 2020 vstoupil do Síně slávy v rámci hudebních Cen Anděl.

autoři:Petra Kunová,Hana Slívová,Tvůrčí skupina Drama a literatura

·        

Všechny díly pořadu na mujRozhlas

 

SOUVISEJÍCÍ

·        

Sedmé nebe s Jiřím Černým: Za čtyři roky udělal Gott víc práce než kterýkoliv náš zpěvák před ním

Rok po úmrtí Karla Gotta připomíná Jiří Černý českého zpěváka výběrem z archivních nahrávek z počátků jeho hvězdné kariéry.

·        

Sedmé nebe s Jiřím Černým: Vladimír Merta, písničkář od pánaboha

Speciální pořad věnovaný architektovi, filmaři, ale především písničkáři, který byl celý život věrný sobě samému. Dnes slaví 75. narozeniny.

·        

Jiří Černý: Hudbě Plastiků jsem dlouho nemohl přijít na chuť

V srpnovém Sedmém nebi Jiří Černý pouští a komentuje ukázky z debutové desky skupiny Plastic People Of The Universe s názvem Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned.

Jak nás naladíte na DABu

 

VÍCE O TÉMATU

·        

Naše soukromá diskotéka u gramofonu nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého

·        

Jiří Černý: Hudbě Plastiků jsem dlouho nemohl přijít na chuť

·        

Sedmé nebe s Jiřím Černým: Albu s banánovou slupkou jsem kdysi obětoval celé dny

E-SHOP ČESKÉHO ROZHLASU