Dr. Max

DR. MAX

(1979 – 1991 plus několik návratů v 90. letech)

            Když v roce 1974 utrpěl po autohavárii mladý nadějný houslista Pavel Holý vážné poranění ruky, zdálo se, že je u něj s hudbou konec. Avšak o pět let později, v říjnu 1979, založil soubor, v němž díky svému handicapu udělal to, co mohl jediné – postavil se za mikrofon a začal zpívat. Skupina se nejprve krátce jmenovala Batyskaf, ale vzápětí přijala název Dr. Max, přičemž její tehdejší obsazení vypadalo takto: Pavel Holý (voc), Taras Prodanec (g), Josef „Čaroděj“ Vízek (bg) a Pavel Krahulík (ds), jehož asi po roce hraní vystřídal bubeník František Brotánek.

                Skupina nejprve obrážela taneční zábavy a její repertoár k tomu také byl uzpůsoben – jednalo se o běžný zábavový hard rock. První koncerty (tancovačky) si odbyla na Ořechovce, nicméně po několika tradičních průserech (stížnosti a protesty občanských a pouličních výborů, časté návštěvy příslušníků VB) začala působit i mimo pole působnosti inspektora kultury pro Prahu 6.

            Prvním důležitým bodem v historii bandu bylo hospodské setkání Holého s bývalým písničkářem, v té tobě knězem Dušanem Hejbalem, jenž zcela znechucen dobou, psal svoje texty takříkajíc „do šuplíku“. Po poslechu kapely, která ho zaujala, se Hejbal s jejím frontmanem domluvil a začal pro ni psát. To se stalo v roce 1980. O třináct let později řekl do Rock & popu: „Byl to takovej českej hard rock s těžkým zadkem. Už tehdy se ale v Maxově muzice klubalo něco, co později přišlo jako nová vlna. Já jsem tomu říkal ´pakárny v bigbítu´, jako že se to rockový monstrum najednou dokázalo reflektovat jako legrační.“

            Druhým důležitým okamžikem byl na podzim 1982 příchod nového bubeníka Jane Jarose, který do kapely přinesl svěží vítr z jamajského ostrova – styl reggae. V té době u nás tuto hudbu hrál pouze Yo Yo Band a občas se objevovala i v některých písních Jany Kratochvílové a jejího Hevalu. Holý navíc vedle zpěvu začal jednou rukou ovládat i klávesový nástroj casio, takže hudební obrat souboru byl dokonalý – po někdejším hard rocku nezbylo ani stopy a Dr. Max začal připomínat jakousi fúzi reggae a německé elektronické nové vlny à la Trio.

            Hudební publicista Ivan Hartman v Rock & Popu v roce 1993 napsal: „…Kapela změkla a zvážněla a český diskofil, který nepamatuje Maxovo první klubové období, začal skupinu vnímat právě takovou – měkčí a vážnou.“ Nicméně pro kapelu to znamenalo ještě něco – nemusela už hrát po tancovačkách, ale mohla se koncertně zúčastnit obrody pražské klubové scény.

            Dr. Max si své publikum získal spíše svým nevtíravým a elegantním koncertním vystupováním než divokou extravagancí. Holému přirozenému civilnímu projevu, Prodancově nenápadné rytmické hře a preciznímu Jarosovu bubnování se tak vymykal pouze baskytarista „čaroděj“ Vízek, který nejenže tak trochu jako čaroděj na pódiu vypadal, ale svými basovými exhibicemi dokázal přítomné publikum uvést do varu. Skupina si v té době odnesla ocenění z Beatsalonu ‚82 (2. místo) a Rockového maratónu (1984, nejlepší píseň „Salto mortale“), ale to už se v ní schylovalo k další změně.

            Hudební publicista Aleš Opekar to v knize Excentrici v přízemí popsal následovně: „Pro svou zdánlivou jednoduchost se reggae stávalo i pláštíkem k zastření technických nevyspělostí a nedostatku vlastní invence. Stačilo odvodit šikovnou baskytarovou figuru s pravidelnými kytarovými přiznávkami, odlehčit základní taktovou dobu, akcentovat třetí, vyšperkovat doprovod odposlouchanými efekty bicích nástrojů a domyslet nějakou tu zpěvní melodii. Není divu, že některé kapely začaly tuto záplavu pociťovat jako devalvaci. Jednou z nich byl i pražský amatérský soubor Dr.Max.“ Pavel Holý to nakonec přiznává i v seriálu Bigbít: „Občas jsme si reggae střihli, protože nás to bavilo. Bylo to jednoduchý a my v tý době ani neuměli moc hrát. Ale nikdo nás nemůže srovnávat s reggae kapelou, protože jsme nikdy reggae kapela nebyla.“

            Skupina měla v té době za sebou klip v televizní Hitšarádě a první pantonský singl, kde už třeba píseň „Co ty jsi zač“ naznačovala cosi jiného – zájem o využití syntetických elektronických nástrojů, tak jak se o to ve stejné době snažila i jiná pražská skupina Máma Bubo. Dr. Max možná nebyl až tak progresivní jako hoši okolo Babuljaka, spíše se u něj projevovala tendence příklonu k popu. Onen ústup od reggae probíhal ve skupině nenápadně po celý rok 1985, kdy se v Dr. Maxovi objevili další dva hráči: klávesista, zpěvák a budoucí funkový guru Roman Holý (s Pavlem nejsou příbuzní – pozn. Autora) a druhý kytarista Dan Šustr. Citujme opět Aleše Opekara v Excentricích v přízemí: „I v myšleném žebříčku posluchačských zájmů hudebníků skupiny Dr. Max začaly první příčky uvolňovat takové veličiny reggae jako UB-40, Black Uhuru nebo Bob Marley a na jejich místo byly povýšeny soubory jako U2 nebo Cure. Houpavý rytmus ustoupil do pozadí, zvuk se stal hutnější a bělošsky rafinovanější.“

            Tento repertoár byl později nahrán na první LP skupiny „Vaše tělo (uletělo)“ (1986). Od roku 1987 se skupina zprofesionalizovala (jezdila pod křídly PKS, přičemž se v únoru 1988 dostala i na hudební festival v Berlíně), ale zároveň neustále docházelo ke změnám na postech hudebníků. Nebylo divu – tehdejší hudebnický trend, totiž hrát zároveň v několika skupinách, se vázal i na Dr. Maxe. Roman Holý působil s Jane Jarosem v disco-funku Bossanova, Dan Šustr v kapele První liga (která se snažila o melodickou náladovou novou vlnu) a posléze v Tiché dohodě.

            Takže do roku 1989 se v souboru objevili: další „bossanovák“ Petr Huml (g), jenž nahradil kytaristu Jana Militkého, velmi krátce působící náhradu za Šustra, který všechny své síly vrhl už pouze do Dohody, Jarose (vojna) vystřídal na čas Dan Čámský (ds), po Jarosově krátkém návratu a emigraci za bicí usedl Martin Procházka, místo Romana Holého, jenž funkoval mj. také v Jandově Yandim bandu, nastoupil Pavel „Mozart“ Macar (ks), Aram Delan přišel do kapely jako klávesák, ale záhy musel nahradit odcházejícího „Čaroděje“ Vízka i na postě baskytary. S kapelou na konci 80. let vystupoval jako host i saxofonista Štěpán Markovič a Maxovo druhé album „Plastické můry“ (1989) nabubnoval Michal Hejna...

            Na závěr ještě krátké zhodnocení skupiny od Ivana Hartmana (Rock & Pop 1993): „Ať už doposud Dr. Maxe kdokoliv mohl vnímat jako kapelu třeba i málo ostrou a výraznou, či tu ´oficiální´, která přistoupila ke kompromisům, aby v osmdesátém šestém mohla vydat svoje první album ´Vaše tělo (uletělo)´, jež zároveň signalizovalo jisté uvolnění české vydavatelské averze vůči mladým rockovým skupinám založeným v 80. letech, snad nikdo nemohl Maxovi upřít hlubší zaujatost člověkem, konfrontovaným s autoritativní společností. Max byl přímo prototypem východní rockové (neundergroundové) skupiny, která musela svádět kompromisní boje o svou existenci, a to jí odebíralo energii na úkor tvorby jako takové.“

            Skupina skončila v roce 1991 v důsledku malého diváckého zájmu o ní. Na scénu se tehdy dostaly jednak agresivní punk a HC kapely, které předtím musely dlít v částečné ilegalitě, a samozřejmě také fenomén konce 80. let – kapely heavy metalové. A pro hudbu Dr. Maxe tu najednou nezbylo místo.

Co se zachovalo do r. 1989 (včetně):

Fotografie
Video:
TV klipy „Co ty jsi zač“ (1985), Dárek“ (1986), „Já a já“ (1986), „Nultý den“ (1988), „Tak jedou páni“ (1989), video z

Koncertu pro Arménii“ (1989, Dr. Max písně „Co chceš“, „Můj horror a já“, vlastní Mars prod.)

Audio:
Dr. Max: SP (Panton) – „Jak se máš“/„Co ty jsi zač“ (1984), „Salto mortale“/„Meziměsto“ (1985)

„Rockový maratón“ (1985, LP sampler, Panton, Dr. Max píseň „Salto mortale“)

„Posloucháte Větrník…1“ (1985, LP sampler, Supraphon, Dr. Max píseň „Seladon z podkroví“)
Dr.Max: „Vaše tělo (uletělo)“ (1986, LP, Panton)
„Rockový maratón…2“ (1986, LP sampler, Panton, Dr. Max píseň „Kámen“)
Dr. Max: SP (Panton) – „Nejsi sám“/„Já už to vzdávám“ (1987), „Nultý den“/„Párty v č.p. 3050“ (1988)
Dr. Max: „Plastické můry“ (LP, Panton, natočeno 1989, vyšlo 1990)
V seriálu BIGBÍT píseň:
„Co ty jsi zač“ (1984)
„Dárek“ (1986)

Petr Hrabalík

Hudební archiv