ELEKTROFONIC
Ještě před
tím, než na konci první poloviny šedesátých let minulého století vytryskla
bítová horečka, se u nás zjevila jedna z prvních elektrofonických neboli
elektrických kytar. Bylo to těsně po druhé světové válce, kdy dravým americkým
muzikantům přestalo stačit swingové boogie, takže na začátku padesátých let
vymysleli rychlou bluesovou „dvanáctku“ nebo „šestnáctku“, tedy rock and roll.
Kilima Hawaians
První elektrickou kytarou byla jednoduchá havajská kytara,
patřící hudebníkům z Havaje, kteří si říkali Kilima Hawaians. Tuto
skupinu, která nestačila před válkou odjet za oceán a zůstala v Německu,
přivedl do poválečné Prahy hudebník Václav Kučera (*1925–1983). Havajané, kteří
v tehdejším Československu zůstali po dobu, než si vydělali peníze na
cestu domů, zanechali z vděčnosti Václavu Kučerovi tuto první elektrickou
kytaru. Ta se stala základem orchestru, který Kučera sestavil a který hrál
hudbu z Tichomoří, Mexika i Kuby. Působili v mnoha zemích a natočili
spoustu gramofonových desek. Říkali si Kučerovci a působili na naší hudební scéně až do
začátku osmdesátých let a inspirovali mnohé hudebníky, dokonce i ty brněnské.
Díky tomuto vlivu vzniklo začátkem
padesátých let v Brně hned několik souborů, které se touto hudbou
zabývaly.
Elektrofonic kvintet
Většina těchto hudebníků si v prvopočátcích vzala za vzor
amerického kytaristu Les Paula.
Z brněnské havajské skupiny Fetingr
Boys se vyčlenili dva hráči na kytaru, a to Lubomír Niziol (*1933) a
Vlastimil Altrichter (*1931). Spojili se s dalšími kytaristy havajských
skupin Josefem Šotlíkem (1933–1990) z Kilimas
a Gustavem Růžičkou (*1932) z Estrádního
souboru Máj (E. S. Máj) a Zdeňkem Věžníkem (*1933). Tato skupina,
založená v roce 1956, se pojmenovala Elekrofonic
kvintet.
Zřizovatele jim, jako i mnohým ostatním, dělalo družstvo Malba a
přístřeší vytvořil Dům pionýrů a mládeže v Brně Lužánkách.
Vzhledem k tomu, že se u nás v té době elektrické
kytary nevyráběly, museli si je sestrojit sami. Kytarový krk ze „španělky“
doplnili vyřezaným tělem kytary z prkna, a to podle tvaru, který viděli v zahraničním
časopise. Potom stačilo připevnit pod struny snímač značky Briliant, který se u
nás vyráběl ke kytarám „gipsonkám“.
To, co Les Paul natáčel sám
playbackem ve studiu, se těchto pět zručných kytaristů naučilo hrát jako soubor
k veřejnému vystupování. Jakmile se o skupině dozvěděl Gustav Brom, jeden
z nejvýznamnějších jazzových dirigentů u nás, přišel si je poslechnout a
nabídl jim hostování při koncertech svého orchestru.
V roce 1958 odešel Niziol do základní vojenské služby.
Šotlík zůstal s Věžníkem a přizval ke spolupráci své bývalé kolegy ze
skupiny Kilimas, Jaroslava Bureše
(*1935), Lubomíra Foukala (*1934) a Josefa Vlčka (*1928). Později místo
Šotlíka, který dostal nabídku ke Kučerovcům, hrál na kytaru původní hráč na
„havajku“ z E. S. Máj, Zdeněk
Čejka (*1937). Také s nimi jako kontrabasista spolupracoval později známý
zpěvák Milan Chladil (1931–1980). Hráli při různých příležitostech v Brně,
účastnili se také každý rok Dnu stavbařů v Bratislavě, či zahajovali první
Liberecké veletrhy s Bromovci, se kterými také účinkovali v televizním
pořadu V osm hodin na Barrandově.
K rozpadu této části Elektrofonicu
došlo někdy ke konci roku dvaašedesát. Foukal dostal v osmašedesátém
angažmá v Praze a stal se jódlerem u Kučerovců
Dixie
Ještě před nástupem Niziola na vojnu
chodil na zkoušky Elektrofoniku sbírat zkušenosti Radek Tauber (1936–2001).
Nacvičoval obdobný repertoár s kytaristy Vilémem Židlíkem (*1932), jeho
bratrem Jaroslavem Fürlem (*1940), Otakarem Olšaníkem (*1940) a pozdějším
věhlasným jazzovým kytaristou Milanem Kašubou (*1940). S Tauberem a
Olšaníkem se spojil Gustav Růžička z původní formace, doplnil skupinu
teprve patnáctiletým Pavlem Vodičkou (*1943) a přizval Otto Hebvábného
(*1936–1967) z E. S. Máj.
Tímto vytvořil druhou větev Elektrofoniku, která se nazývala Dixie kvintet.
V roce 1959 odešel plnit své základní vojenské povinnosti
Olšaník a nahradil jej Pavel Mouka (*1944), který hrál současně s kytarovou
skupinou svých vrstevníků Akord.
Novými posilami z Akordu byli Arnošt Kalina (*1943), Vladimír Konečný
(*1944), Pavel Zdražil (*1944) a baskytary se ujal František Frola (*1924).
Šestým do počtu se stal Tauber, který převzal místo vedoucího a mluvčího
skupiny. Název se změnil na Dixie sextet.
Kytary
Od roku 1958 se začaly vyrábět v družstvu Dřevokov Blatná
cenově dostupné bezlubové elektrické kytary nazývané „prkno“. Byly pojmenovány
Gracioso a pro vývoz do východní i západní ciziny nesly označení Futurama. Ve
stejném roce tyto kytary získaly zlatou medaili na mezinárodní výstavě Expo v Bruselu.
Ve svých začátcích na Graciosu hráli i George Harrison z Beatles, nebo
Jimmy Page z Led Zeppelin.
Na fotografii druhé formace
Elektrofoniku, založené Šotlíkem a Věžníkem, jsou už všichni s kytarami
Gracioso a Vlček se zapůjčeným prototypem elektrického kontrabasu značky Arco.
Elektrické nástroje se začaly vyrábět také v Hradci Králové
nebo v Hořovicích. Zajímavostí v této oblasti byla výroba vzhledově
atraktivní nízkolubové kytary Tornádo. Její výroba začala v roce 1963 v Hořovicích
a vyrobilo se jí na deset tisíc kusů.
Elektrofonic
V roce 1962 se konalo v Bratislavě finále Soutěže
tvořivosti mládeže v oblasti hudebních souborů. Vítězi se stali Dixie
sextet ve složení Tauber, Mouka, Konečný, Zdražil, Kalina a Frola. V soutěži
hudebníků-jednotlivců získal první místo, v té době vojnu sloužící, Otakar
Olšaník. Porotu překvapil kytarovým doprovodem, který si předem nahrál na
magnetofon. Dixie sextet dokonce několikrát účinkoval v přímých přenosech
zábavných pořadů v televizi. V roce 1961 to byla například estráda
Přijde jaro, přijde, vysílaná z kulturního sálu Zbrojovky Brno.
Spoluúčinkoval orchestr Mirko Foreta, skupina Karla Duby, dívčí dixiland Evy
Patákové, Olga Sabová, evropská jednička na elektrofonické varhany Ota Čermák a
baviči Milan Masný, Ruda Stolař, Zdeněk Galuška a Válek, coby Smutný muž.
Kytaristé okolo Taubera také nahráli hudební znělku, skladbu
Amorado, k tehdy pravidelnému týdennímu rozhlasovému pořadu pro mládež,
nazvanému Dostaveníčko mladých . Jeden z dílů rozhlasového pořadu z konce
dvaašedesátého roku byl tomuto seskupení věnován. Byli zde uvedeni jako ‚Elektrofonické
kytarové sexteto‘. Přibližně od této doby začali používat název Elektrofonic.
V září roku 1963 odešel Mouka plnit vojenské povinnosti,
Frola se začal věnovat jinému druhu muziky a skupinu opustil i Konečný se
Zdražilem. K Taubrovi a Kalinovi se připojili dřívější členové Olšaník a
Vodička a baskytaristou se stal Jiří Chuchvalec (*1940–1985). Na bicí s nimi
začal hrát Ota Malý (*1931–asi 1972) a pro zpestření repertoáru zpíval Antonín
Hanák (*1940).
V květnu 1964 hostovali v berlínském Pressefest O S T
a v Praze natočili čtyři skladby pro gramofonovou společnost Artia ve
složení ve složení Tauber, Olšaník, Zdražil, Kalina, Chuchvalec a Malý. V jedné
z nich, rokenrolu, hostoval vynikající brněnský saxofonista Jaroslav
Humpolík (*1927). Tato gramofonová deska vyšla i v Supraphonu.
V roce
1965 hostovali ve vídeňské Stadthalle v televizním hudebním
programu. Po odchodu Chuchvalce si Hanák ke zpěvu přibral i baskytaru.
Radek Tauber ke konci roku odešel do orchestru Mirko Foreta. Olšaník s Kalinou
a Hanákem nastoupili do orchestru Vladimíra Richtera, který hrával nejčastěji v kavárně
Máj. Po krátké době přijali místa v souborech, které účinkovaly mimo
republiku. Hanák potom žil dlouhá léta ve Spojených státech a Vodička stále
přebývá ve Švýcarsku.
Seskupení
brněnských kytaristů kolem skupiny Elektrofonic bylo svou kvalitou a množstvím
hudebníků jedinečné a nic podobného se již nikdy v Brně neopakovalo.
Elektrofonic dal základ brněnskému big beatovému dění, které ovládlo šedesátá
léta vyznačující se především nadvládou elektrických kytar.
Diskografie: https://www.discogs.com/artist/2606945-The-Electronics-2
© by Jiří
Donné, 2004
Žádné komentáře:
Okomentovat