Etc...

Etc...

(1974 – 2017 etc…)

Příčiny vzniku etc…

Vladimír Mišík je zakladatelem a hlavním motorem do rocku 2020 aktivně hrající formace s názvem Etc... Tento pamětník rockové scény Československa prošel od počátku své kariéry mnoho skupin a vždy to byly skupiny  dobré a zajímavé. Již v sedmnácti letech vyjel Mišík se skupinou Matadors (Malej zvon co mám) do východního Německa. Ale jeho první kapelou byl Uragán. Postupně se dostal až do Flamenga a Blue Effectu.
Společně s Radimem Hladíkem a Jiřím Kozlem postavili kapelu bluesově orientovanou. The Special Blue Effect. Po nějaké době, po zájezdech, po natočení prvního singlu a prvního LP a po polském několika týdenním turné, ze skupiny odešel. Byl propuštěn údajně pro své „chování a manýry rockové hvězdy“. Bylo to hlavně proto, že do kapely přišel další zpěvák. Lešek Semelka. Chvíli to vypadalo na to, že snad budou dva zpěváci ve skupině. Ale nebyli. Semelka zůstal a Mišík byl odejit pod záminkou, že má hvězdné manýry. A byl zase bez místa. Zase bezprizorní zpěvák.

Tři neděle nic nedělal a pak zavolala Jan Erno Šedivý. Do telefonu údajně řekl:

„Hele, ty prej s těma Blue Effectama nezpíváš? Tak pojď k nám! Flamengo dobrý, ne, vole?“

Jiří Jelínek a Vladimír Padrůněk

Ve Flamengu prožil jeho nejlepší období. Období Kuřete v hodinkách. Ono sice původně celé bylo v angličtině, ale potom řízením osudu bylo předěláno do verze, jak vstoupilo do dějin. Za desku potom poprvé vydělal velký hrachy. Tehdy za LP dostal zaplaceno dvacet tisíc, což v té době byl celoroční plat. Jenže! Jenže i Flamengo skončilo. Skupina se vlastně vydání LP nedožila.

Po rozpadu Flamenga ještě udělal kapelu Formace. Ale to byla krátkodobá kapela, ve které ale hráli Jiří Kozel, Karel Jahn, Petr Pokorný a Michal Vraček. Chvíli taky zpíval v Andrštově Energitu. Jenže Andršt s příchodem Emila Viklického začal hudbu obracet směrem k Mahavishnu Orchestra a takový virtuóz na kytaru Mišík není, aby stačil na jazzrock této kvality.

Vznik Etc...

Když dostal v Energitu padáka rozhodl se konečně postavit si vlastní kapelu. To bylo na sklonku roku

1974. důvod proč si chtěl postavit vlastní kapelu byl jednoduchý. Když byl několik týdnů bezprizorní, hledal zaměstnání u agentur. Jenže tam nějakého Mišíka neznali. Tam znali jména jako Olympic, Blue Effect, Gott. Mišík pochopil, že si musí vybudovat jméno. Když již existovala skupina, vždy se na plakátech psalo: Vladimír Mišík a Etc… každý z muzikantů mohl svobodně odejít, pokud měl potřebu, ale skupina byla Mišíka. Dával ji dohromady s Vladimírem Padrůňkem, Miroslavem Hrubým, kytaristou Petrem Kulichem Pokorným. Po dvou měsících se k nim přidal houslista Jan Hrubý. V plánu bylo hrát melodický rock a zpívat česky. Sílu a krásu českých textů poznal Vladimír při svém hostování v jiné kapele. Ta se jmenovala Čundrground, kde se hrály věci Vladimíra Merty. Taky chodil na koncerty Šafránu.  

Kapela sice hned od začátku dělala vlastní věci, ale na playlistu měla i skladby oblíbených Rolling Stones. Dokonce hráli na koncertech i několik vlastních instrumentálek. Po krátké době z Etc… odešel Pokorný, který šel hrát do Countrybeatu Jiřího Brabce. Na jeho místo přišel geniální kytarista: Jiří Jelínek. Jelínek toho ale po sobě nezanechal mnoho. Dnes ho můžeme slyšet na Mišíkově prvním LP, kde je ve skladbách Já mám schůzku o půl páté, Lady Vamp, U kiosku, Pomalu v revolver se ztrácí síla. Po letech, to bylo v roce 1987,  mu vydali v Pantonu EP se skladbami Mlýn, U kiosku, Než spadla klec, Pomalu v revolver se ztrácí síla, Dubová kulička. Jiří Jelínek trpěl maniodepresivními stavy. Jeho snahy o sebedestrukci nakonec byly úspěšné. Na jeho místo nastoupil František Francl. Manažerku dělala skupině Hanka Hermannová.

První LP: Vladimír Mišík

            Etc… již existovalo a fungovalo, ale Mišík měl potřebu udělat vlastní desku se skladbami, které v Etc… nehráli. A tak deska vznikla se spoustou hostů, s kamarády. Je hodně akustické na tehdejší dobu. Jenže tak to Mišík chtěl. Celkovým dozorem nad aranžemi byl pověřen Pavel Fořt a ve studiové kapele byli samozřejmě i členové Etc….

Na desce, a stejně tak i po celou další existenci Etc…, se prolínají nejrůznější hudební vlivy. Na texty básníků Václava Hraběte, Josefa Kainara, Jiřího Dědečka, Františka Gellnera a dalších skládali muzikanti Etc… hudbu s prvky jazzu, rocku, folku, blues. Mišíkovi se na této desce podařilo definovat české uvolněné městské písničkářství. Tomu hodně pomohl i producent desky Hynek Žalčík. Nahrávky vyzněly naprosto přirozeně, bez jakéhokoli náznaku módních vlivů. Našel pro sebe ten pravý výraz a protože to věděl, již zůstal stále stejný. Do dnes. Mišík je rockový písničkář.

            Jak působí čerstvě natočená deska kompaktně, tak kompaktně působila i kapela na koncertech. František Francl s Vladimírem Padrůňkem se dokonale sehráli a Padrůněk se zase rytmicky spojoval s bubeníkem Anatoli Kohoutem. Francl patřil v té době bezesporu ke kytarové špičce a o skupině se mluvilo jako nejlepší rockové sestavě té doby. Zvuk charakterizoval elektrické housle Jana Hrubého, hutná rytmika a neustálé impulzivní reakce jednotlivých muzikantů mezi sebou. Zpěv byl do celkového soundu zcela integrován a tak se ani nedá mluvit o tom, že by Etc … byla doprovodnou skupinou Vladimíra Mišíka.

Po vydání LP se rozjel Mišík a etc… jako dobře namazaný stroj. Jen personální změny skupinu trápily. O této době Mišík řekl: „Franta Francl s Vláďou Padrůňkem odešli hrát jazzrock k Martinu Kratochvílovi a my s Honzou Hrubým jsme zůstali sami. Na různá doporučení jsme vzali Jirku Veselého a bubeníka Jirku Šusteru, od Countrybeatu se vrátil Kulich. A to byla pohoda. Hrálo se nám dobře, bylo hodně kšeftů, objížděli jsme, co se dalo – od hospod až po kulturáky. Takový je úděl českého profíka dodnes.“

Vladimír Mišík a Etc … 2

            Od roku 1976, kdy udělal V. M. první desku uplynuly čtyři roky a Supraphon vydal v roce 1980 druhou (!) LP. Jmenovala se jednoduše: Vladimír Mišík  Etc..2. Desku natočilo Etc… ve složení: Vladimír Mišík -  zpěv, kytara a harmonika, Jan Hrubý – housle, Petr Pokorný – kytara, Jiří Veselý – baskytara, akordeon, syntezátor, Jiří Šustera – bicí, perkuse. Jako host se nahrávání zúčastnil ještě Jiří Kolář, který na desce nahrál klavír, anglický roh, hoboj, klarinet a syntezátor.

            Jiří Černý v recenzi desku charakterizoval takto: „… už obě předchozí alba, která Vladimír Mišík natočil po svém odchodu od Blue Effectu … byla událostí. Posunula rockový žánr  svou vyhraněností, bezprostředností a původností a objevnými texty nejen v očích odborné kritiky; získala i desetitisíce gramofonových konzumentů a pozdvihla jejich vkus. Výuka české literatury sotva přiblížila Kainarovu poesii – o Hrabětově ani nemluvě – školákům tolik, jako pár muzikantů kolem Mišíka … Mišík, jehož autorský rukopis už rozeznáváme od jiných, složil sám a nebo s jinými sedm melodií, Variacemi na renesanční téma pak svou nejkrásnější. Působivější melodie již letos těžko vznikne … Zpívá stále výrazněji a úsporněji, ve smyslu přesněji. Jen kdyby mu bylo občas víc rozumět, říkám si třeba při Mertově Na okraji, a tuším, že v tom už má asi Mišíkovo dobré chtění své meze …Takto podpovrchová, velkorysá v pojetí a poctivá v detailech je celá deska. Z mnoha jejích drobných nápadů a několika taktových meziher by někteří skladatelé nadělali i čtvrthodiny filmové hudby …“ (Melodie 9/1980).

            K básním Václava Hraběte se dostal Mišík ne nějakou náhodou. Vždy četl poezii. A četl také sešitky poezie, které redigoval Miroslav Kovářík. Protože se mu Hrabětova báseň líbila, začal se pídit po sbírce. Jenže žádná nebyla. Hrabětovy básně se rozšiřovaly přepisováním na psacích strojích jako samizdatová literatura. Na stroji přepsanou sbírku STOP-TIME sehnala někde manažerka Hanka Hermannová..

Zajímavé  je také to, proč další desky měly v názvu pouze číslici. Mišík o tom mluvil v Letním rozhovoru s Ondřejem Bezrem: „… Dvojka nedostala žádný název proto, že nám ′vyšší místa′ v Supraphonu neschválila naše návrhy. Jeden z návrhů byl ′Vyjel jsem šestnáct pater′, což je verš z textu Sladké je žít (paradoxně od amerického levicového básníka Langstona Hughese, jinak autora takových ′perel′ jako Balada o Leninovi…(. Jenže to se textové komisi nelíbilo, protože ′u nás přece  žádné americké mrakodrapy nejsou … Ještě absurdnější bylo nepovolení názvu ′Královský večer′, což je jedna z Kainarových básní, kterou jsme už léta hráli Čundrgroundem a chystali jsme se ji dát na desku Etc.. Je to krásná básnička o zamilovaném klukovi, který čeká na děvče, ono pořád nejde, z tramvají vystupují úplně cizí lidé, ten kluk je nejdřív rozpačitý, ale ve finále hoří láskou, což Kainar popsal veršem ′autodafé zaživa′. Z toho textu je absolutně jasné, o co jde, ale bolševik se bál, že by to mohlo evokovat Jana Palacha a pro jistotu nám tu písničku zatrhl a s ní i další možný název. Po téhle zkušenosti jsme už s nikým  dál nechtěli dohadovat a desky jenom číslovali...“.

Z dvanácti textů zamítla schvalovací komise, což byl jiný název pro cenzuru, deset jako nevyhovujících. To bylo tak tvrdé, že se to jevilo být záměrné, aby kapela neměla co vydat. Kupodivu prošla Kainarova báseň Sochy. Ta nevadila. Na desce se na závěr dostalo pověstné Špejchar blues.  To byla skladba, kterou napsal Jan Ivan Wünsch a kterou také hrál Josefem Kalinou a dalšími kámoši z Letné. Měli kapelu, která se jmenovala Ten Beers After. Hráli jen převzaté věci od Beatles, Jethro Tull či ten Years After a jiných. Texty ale dělali sami a česky. Špejchar blues je údajně parafráze na blues od Jethro Tull. Špejchar, býval jediný a snad poslední, záchranný bod na poslední pivo. Byl to takový kiosek otevřený ovšem do čtyř ráno.

Průůůser

Na začátku osmdesátých let byli Vladimír Mišík  etc … na vrcholu.byli velice populární, koncertů bylo dost a všichni vydělávali docela hodně peněz. O organizační věci se staral kapele Miroslav Hrdina, který byl šéfem zvukařů ve Středočeském krajském kulturním středisku. Ten upozorňoval kapelu na to, že „přátelé“ z agentury kapelu bedlivě sledují a čekají na chybu. Chybou například bylo, že skupina na koncertě nedodržovala tak zvaný repertoárový list. A na koncertě se mohlo hrát jen to, co povolila agentura a ne něco jiného! Průser přišel po koncertě v Lucerně.                                                                                                         © by Prax⁵²

Zrušen

            Dlouho pil Vladimír Mišík mocipánům krev a ti jen čekali na záminku, jak se ho elegantně i neelegantně zbavit. Ta „záminka“ přišla v říjnu 1982 na koncertě v pražské Lucerně na společném koncertě s Marsyas. Tehdy byl o vynucené přestávce promítnut na obrovské trenýrky, visící nad pódiem, nevinný famácký filmík Miroslava Čtvorsjuka o zmíněném letenském bardovi. Tři týdny na to (sic!), v listopadu 1982, bylo kapele oznámeno, že nedodržela podmínky a schválený program a že ... u agentury končí. A tak tento administrativní zásah ukončil činnost Etc…, jedné z nejlepších českých rockových kapel v historii. Cílem útoku byla ale jednoznačně eliminace jejího zpěváka Vladimíra Mišíka.

            Vyplývá to z faktu, že Mišík byl sice vyřazen z agenturní evidence, ale skupina byla nabádána, aby zůstala pohromadě a pokračovala s jiným zpěvákem (dokonce zpěvačkou). Vláďa na to vzpomíná v knize hudebního publicisty Ondřeje Bezra Letní rozhovor: „Z Etc... tehdy čišela obrovská svobodomyslnost. Nehráli jsme na festivalu politické písně v Sokolově (tam bylo zpěváků a skupin! v seriálu bigbeat ČT to hodně účastníků popíralo – ale autoři jim to připomněli. . . . lhát se nemá!), nedělali jsme texty o únoscích letadel (viz Olympic), nechodili jsme na večírky s hlavním ´dohlížitelem´ na kulturu soudruhem Millerem... Neměl jsem nikdy potřebu s bolševikem vyjít a po hospodách jsem se netajil svými názory. A to na Letné fízlové věděli. Když došlo k naší ´neplánované´ popularitě a bez problémů jsme vyprodali Lucernu, dostali jsme se do hledáčků estébáků.“ Skupina ještě chvilku čekala jestli se nastalá situace nějak vyřeší, ale verdikt komunistických mocenských složek byl ještě tvrdší než se čekalo a ještě dnes z něj mrazí: „ZÁKAZ AŽ DO ÚPLNÉHO ZAPOMNĚNÍ“.  Dovedete si to dnes představit?  Někdo z vlády řekne zakázat. No, tak to tenkrát bylo. Čtyřicet roků nám vládli komunisté a dnes na to spousta lidí zapomíná.

Znovu s …Etc

            K nahrání třetího alba tedy již nedošlo, nicméně mezi lidem rockovým se rozšířila nahrávka ze zkoušky souboru, která obsahovala materiál na nové LP a která byla nazývána prostě „tou třetí deskou“. Obsahovala poetické, ale i hodně husté Dědečkovy texty (textově ještě přispěli V. Merta a také sám Mišík) a dost konvenovala s dobou, v níž rockovou hudbu čekalo dvouleté temno, charakterizované zakazováním kapel a zoufalými nápisy na zdech – „Nechte zpívat Mišíka!“. Sám interpret dnes v seriálu Bigbít tvrdí: „Takový disidenti na tom byli daleko hůř – byli zavřený a tak podobně. Já jen nemohl provozovat svoji profesi. Nicméně ty dva roky pro mě byly dost krušný, protože mi zakázali dělat to, co jsem měl nejradši – hudbu.“

      Muzikanti z Etc... se postupně rozešli do různých souborů. Vedoucí skupiny houslista Jan Hrubý se velkou měrou podílel na zmrtvýchvstání Framus 5 Michala Prokopa s deskou „Kolej Yesterday“ (ve Framus hrál v letech 1983 – 85), baskytarista Jiří Veselý se mihl v Jazz Q, v Marsyas, ve Framus 5, v ASPM, spolupracoval s Jiřím Chlumeckým na filmové hudbě, aby pak nejvíc ze svého umu nabídl skupinám Stromboli (1986 – 89) a Žlutý pes (od r. 1988), jeho bratr, kytarista Václav Veselý se objevil také v Prokopově Framus 5 (1985 – 87), spolupracoval s ASPM, Dášou Andrtovou-Voňkovou, hrál s Vladimírem Mertou v jeho Dobré úrodě (1987 – 89) a pak se věnoval svojí kapele Dobrohošť (od r. 1989), kytarista Petr „Kulich“ Pokorný postupně navštívil Framus 5 (1984 – 85), Marsyas (1986) aby pak skončil ve Žlutém psu (od roku 1988), bubeník Ivan Kadaňka různě hostoval a Mišík? Ten nesměl nic. Naštěstí přišly peníze za desky a tak měl alespoň z čeho žít. „Většinu času jsem trávil po hospodách, protože jsem před sebou neviděl vůbec žádnou perspektivu a vlastně jsem byl takový ´punkáč´ - moje filosofie byla ´no future´.“ (V. Mišík v knize Letní rozhovor).

            Přibližně po dvou letech absolutní beznaděje, utápěné v pivu a destilátech, a občasných koncertů na černo (např. Ondřejov) povolily ledy a Mišíkovi bylo umožněno polooficiálně vystupovat. „Povolili mi akustickej klubovej pořad, když mi z asi čtyřiceti písní schválili asi dvanáct. Nesměl jsem texty Suchýho, Dědečka, Buriana, Merty, mohl jsem jen Kainara a sebe.“ (V. Mišík v seriálu Bigbít) Začal tehdy jezdit občas v duu občas v triu, jako v dobách Čundrgruntu (většinou ho doprovázeli buď V. Veselý nebo Olin Nejezchleba z kapely Marsyas či J. Hrubý). Tři čtvrtě roku hrál Mišík s tímto komorním seskupením aby

pak postupně došlo – koncem roku 1985 – k regulérnímu návratu Etc... v plné rockové sestavě, přičemž z té původní zbyli jen dva – samotný pronásledovaný frontman a jeho „dvorní“ houslista Jan Hrubý. Nové obsazení Etc… se hemžilo hvězdami a přineslo i jedno velké překvapení – poprvé se na rockových pódiích objevil jako člen souboru písničkář Petr Skoumal, skvělý skladatel a zpěvák, známý z dua Vodňanský & Skoumal a jak o sobě prohlašoval, také „nejstarší rocker ve střední Evropě“ (skutečně – takový kmet Petr Janda je o čtyři roky mladší – pozn. Autora). Takže tehdejší navrátivší se Etc… tvořili: Vladimír Mišík (voc, acc g), Jan Hrubý (vln), Vladimír „Guma“ Kulhánek (bg, ex-Blues Band, ex-Stromboli), Stanislav „Klásek“ Kubeš (lg, bvoc, ex – Sk. F. R. Čecha, ex-SLS ), Petr Skoumal  (ks, bvoc),   Jaroslav  „Olin“  Nejezchleba (vcl, g, bvoc, ex-Marsyas),  Pavel Skala (ds, ex-OK Band, ex-Karamel ).

            Kapela se rozhodla vzít do repertoáru pouze jediný text – Mišíkův „Dopis“ – z období těsně před zákazem (hudbu pak markantně přepracovala), neboť chtěla vytvořit zbrusu nový repertoár. K tomu tak trochu svádělo i celkem neobvyklé nástrojové obsazení – v Etc... se poprvé za existenci souboru objevily klávesy a navíc za nimi seděla tak kvalitní skladatelská a aranžérská osobnost. Takže očekávání, co udělá případná souhra Hrubého houslí s barvami Skoumalova keyboardu, bylo značné, a také se splnilo – tak „širokého“ zvuku (jak tvrdí Mišík), kapela dosud nedosáhla.

            Prakticky ihned po nazkoušení repertoáru šla skupina do studia, aby natočila skvělou a již tedy oficiální desku Vladimír Mišík & Etc... 3 ze které, jak říká Olin Nejezchleba v seriálu Bigbít „ ... je přímo cítit, že všichni měli po tom zákazu, zase hodně velkou chuť něco dělat ...“ Je pravda, že příchodem nových členů se hudba Etc… obarvila nejen co se týče hudebních ploch, neobvyklých nástrojových souher a aranžmá, ale také co se týče forem – s Gumou přišlo blues a se Skoumalem zase melodické písničky. Navíc měl Mišík opět šťastnou ruku s výběrem textů, opřel se hlavně o J. Dědečka a Kainara, dále o P. Šruta, Václava Hraběte a jeden text dodal sám. Takže od první odpodlahovky Dobrý ráno s Gumovou malbou na bezpražcovou baskytaru, přes ulítlý Kubešův heavy rock Vanda a Žanda, Skoumalovo ponuré Deja vú, briskní a smutně rozjuchané Kdo příjde po mě, sférické a fascinující Hrubého sólo v Mišíkově skladbě Samotáři až po závěrečnou zasněnou píseň Tma stéká do kaluží s textem od V. Hraběte, zní Etc... sice jako zkušená muzikantská parta, která ale jakoby se napila elixíru mládí. Album bylo dobře hodnoceno i odbornou kritikou a nové skladby vřele přivítala i široká fanouškovská obec.

             O rok později zamířila skupina (stále ve stejné sestavě) opět do studia, aby natočila album Vladimír Mišík & Etc… 4 a přestože kritika byla opět spokojena, samotným hudebníkům se vůbec nelíbilo. Bylo v něm příliš mnoho umělých příměsí (např. „přeelektrizované“ bubny) a duch a energii třetí desky prostě postrádalo. Ani repertoárově se příliš nevyvedlo – snad jedinou výraznější skladbou na něm jsou Skoumalovy Doteky. Navíc po 

jeho natočení mezi muzikanty vypukly určité rozmíšky a třenice ohledně prosazení většího vlivu na další směřování skupiny i samotný chod Etc... To všechno nakonec vyvrcholilo odchodem nespokojeného J. Hrubého z kapely. Bravurní houslista se vrátil k Prokopovi do Framus 5 a kapelu opustil i Petr Skoumal, kterého vzhledem k jeho věku přece jen začalo unavovat to neustálé ježdění ze štace na štaci, a tak se začal věnovat vlastním projektům ve svém domácím studiu. Později začal spolupracovat s písničkářem Janem Burianem.

             Přesto soubor opět dobyl zpět své ztracené postavení, což bylo značně obtížné, neboť nezapomeňme, že v té době se rockové publikum začalo dělit do několika kategorií – byli zde příznivci heavy metalu (těch bylo nejvíc), fanoušci „nového popu“, punkové (punk se začal šířit téměř exponenciálně) a novovlňáci (na pódia se vrátil Výběr), takže pozice rock-folk-bluesové party starších pánů se v této diváci a fanoušci Mišíka znali, věděli o jeho průserech, oceňovali jeho postoje, takže comeback Etc... sice nebyl tak bombastický jako u Výběru, ale po stránce hudební stejně zářivý. Skupina úspěšně koncertovala, natáčela klipy, vystupovala v televizi.

             V roce 1988 došlo v souboru k dalším změnám – na postě kytaristy se objevil vedle Kubeše Pavel Skála (ex-Marsyas, ex-Nahlas) a místo bubeníka Skaly (po epizodě u Nahlas odešel do novo-popového Žentouru) přišel bubeník, který s Etc… hrál už na konci prvního období – Ivan Kadaňka. Na saxofon pak často hostoval Ivan Myslikovjan (ex-Buty).

            Ono politické napětí let 1988 – 89 poněkud uvolnilo řemeny spoutané kultuře a zejména v rocku se děly věci, do té doby nevídané. Toto samozřejmě Mišík pociťoval a napadlo ho tak trochu oživit staré dobré časy. Proto se duch nevydané „trojky“ přenesl i do přípravy materiálu na novou desku. Skupina z „trojky“ vybrala čtyři skladby, z nichž jedna dala i název albu – „20 deka duše“. Protože se deska natáčela v předrevoluční atmosféře roku 1989 a na Supraphonu už neexistovaly textové komise, prošlo úplně všechno. V textech má hlavní slovo J. Dědeček, něco je od Merty, Mišíka, Šruta. Hudebně se Etc... jakoby vrátili někam ke svému druhému albu z osmdesátého roku, však také, jak již bylo naznačeno, spousta materiálu vznikla někdy v té době. Deska je uceleným dílem, z kterého dýchá nepopsatelná instrumentální lehkost a skladby jako Dvacet deka duše,  Sadem, lesem, parkem  nebo Co ti dám se svoji vnitřní pokorou k textu, jsou cítit Šmajdák a ploužáky tím správným odérem bezprostřednosti, bravury a jemnosti.

            Album se domíchávalo přesně 17. listopadu 1989 a když o půl roku později vyšlo, bylo všechno jinak. V. Mišík pak mohl před koncertem Rolling Stones, kde Etc… předskakovali, na otázku manažera slovutné kapely, jestli nemá trému vystoupit před 120 000 lidmi, bezelstně odpovědět: „Ale kdeže, v listopadu 89 jsem hrál na Letné a tam jich tehdy bylo tři čtvrtě miliónu!“

            Vladimír Mišík pak asi dva roky poslancoval ve Federálním shromáždění a s kapelou vystupoval zřídka. Ale hned poté, co si odbyl svoji občanskou povinnost, se na rocková pódia vrátil. Soubor Etc... si pak po celá devadesátá léta udržoval svoji vysokou instrumentální kvalitu, dovednost napsat výbornou písničku a procházel jimi s grácií protřelého elegána, který zná a ví mnoho, ale nepotřebuje to nikomu dokazovat. Jen sem tam občas něco prohodí.             Dnes se píše rok 2011 a Vladimír Mišík vydal zase po letech vnikající Album Ztracený podzim. A tak si myslím, že to s ním bude asi stejné jako s Rolling Stones – dokud je Mr. D nevezme k sobě, budou hrát a skládat a bavit nás

Co se zachovalo do r. 1989:

TV clipy:

„Samotáři“ (1985), „Důvěrné sdělení“ (1985), „Variace na renesanční téma“ (1985), „Jam session s J. S. Bachem“ (1985), „Dopis“ (1987), „Malá paní“ (1987), „Vanda a Žanda“ (1987), „Doteky“ (1988), „Co ti dám?“ (1989), „Možná“ (1989), „Dobrý ráno“ (1989), video-úryvky skladeb z akce „Vítfest 89“ („Možná“, „Dobrý ráno“), video z akce „Koncert pro Arménii“ (1989,„Variace na renesanční téma“, „Obelisk“, „Špejchar blues“), Mišík na Letenské pláni 1989 („Variace na renesanční téma“), „Koncert pro všechny slušný lidi“ (1989, „Sladké je žít“ společně s Blue Effect a ASPM), „Koncert věnovaný všem ohroženým druhům za mřížemi“ (1989, „Co ti dám?“, „Tvé oči (táhnou Evropou)“)

Diskografie LP a CD

Vladimír Mišík                                      1976, Supraphon

Vladimír Mišík & Etc…: 2                     1980,Su
Vladimír Mišík & Etc…: 3                     1987, Su

Možná“ / Doteky                                    1987, Su

Vladimír Mišík & Etc…: 4                     1987, Su

Špejchar blues / Královský večer           1989, Su

Co ti dám? / Tvé oči                               1989, Su

20 deka duše                                          1990, Su

Jen se směj                                             1993, Bonton

Špejchar                                                1994

Město peřin                                            1996 Sony/Bonton

Nůž na hrdle                                          1999, Sony/Bonton

20deka duše                                           2001, Sony/Bonton

Umlkly stroje                                         2004,Sony/Bonton

V seriálu BIGBÍT skladby:

„Vanda a Žanda“ (1987)

„Doteky“ (1988)

„Možná“ (1989)

 2020 

 2021

 

Hudební archivy

Hudební ukázky z období ′TOTÁLNÍLHO ZÁKAZU′. Záznamy jsou z tehdejších studentských  Leninových kolejí v Brně (nahrával jiří liber):

Nahrávky s Jiřím Jelínkem

  Rozhovor s Vladimírem Mišíkem (©by ČR Brno)

© by Petr Hrabalík