Extremum osculum

Extremum osculum

„Legenda Valašského Meziříčí? Extremum Osculum! Nikdo jiný!!!“

                Je to hardrockové skupina z Valašského Meziříčí. Pro místní to jsou giganti a nezapomenutelní rockeři. Skupina vznikla na jaře roku 1971. Jejími zakládajícími členy byli muzikanti ze skupin Spring Beer a The Famous.

Zakládající sestava byla: Dalibor Hromada – bicí, Zdeněk Jandík – basová kytara, František Nejedlý – zpěv a kytara, Tomáš Kašpar – zpěv a kytara. Název skupiny měl původně být Poslední křeč, ale protože tento název nikdo neuměl přeložit do latiny, vymysleli nakonec název Extremum osculum, což je Poslední polibek, přeloženo z latiny.

            V průběhu zkoušek odešel od skupiny Kašpar, dostal lano od valmezké skupiny HIFI-100, a tak první vystoupení odehráli jako trio. V létě roku 1971 přichází na post zpěváka Josef Dorotík. Na playlistu měli skladby Beatles, Cream či Uriah Heep. Mezi převzatý repertoir vkládali i  vlastní skladby (Ranní květ, Stone Free, Way Of Yesterday, a další). Na konci léta hrála skupina v novém M-klubu, kde měli dva koncerty a dále pak hráli po tancovačkách v okolí Valašského Meziříčí.

Jako vždy, v letech socialismu, do život skupiny zasáhla státní moc tím, že Pepa Dorotík musel nastoupit na vojnu a odkroutit si dva roky vojenské služby socialistické vlasti. To bylo v roce 1972. Na jeho post nastoupili kytarista a zpěvák Tomáš Kašpar a další kytarista Oldřich Tomáš. Oba přišli ze skupiny HIFI-100. Když se Dorotík vrátil po dvou letech zpět do kapely, natrvalo obsadil post zpěváka. Kromě zpěvu hrál i na harmoniku, flétnu a klavír. Na repertoiru se objevily skladby Jethro Tull a nebo i holandského Focusu.

            Aby si čtenář nemyslel, že vše šlapalo jako hodinky, musím připomenout, že skupina odehrála v jednom roce třeba i dva koncerty či zábavy.

            V roce 1974 odešel kytarista a zpěvák František Nejedlý a na jeho místo nastoupil Láďa „Buran“ Pečiva. O něco později do skupiny nastoupil brněnský rodák Luboš „Dědek“ Dobdiak. Ten hrál se skupinou až do konce roku 1975. Kdy skončil ve Valaškém Meziříčí základní vojenskou presenční službu.

            V dalších letech skupinou Extremum osculum prošli kytarista Jaroslav Bartoň (původně člen skupiny Crocus), klávesák z Rožnova Jiří Šlajer.

            A jako mnohokrát v letech vlády komunistů, přichází zásah. Skupina je 10. dubna 1976 rozhodnutím Okresním kulturním střediskem oficiálně zakázána. Nějakou dobu se skupina snažila přežít pod jinými názvy. Chvíli existovali jako doprovodná skupina divadla Schod v M-klubu. Jenže tato existence vedla zákonitě k tomu, že členové skupiny postupně odcházeli do jiných skupin. Kytarista Jaroslav Bartoň odešel do skupiny v Hranicích na Moravě Torzo a postupně později prošel skupinami Proto, Kreyson a Citron. Oldřich Tomášek a Zdeněk Jandík přešli ke skupině HIFI-100. Vyvrcholením bylo to, že Jandík, Hromada a Pečiva si udělali přehrávky pro profesionální hudebníky a od roku 1980 hráli s barovými a kavárenskými skupinami doma i v zahraničí až do roku 1989. Zdeněk Jandík po ukončení existence skupiny.

            To byl konec slavné a velmi oblíbení skupiny Extremum osculum.  Jediným členem skupiny, který se dál věnoval rockové hudbě byl Josef Dorotík, který postupně pošel několika valmezkými skupinami.

            V roce 1992 se po ukončení činnosti skupin Klepeto a Canon chystá několik muzikantů k tomu, že definitivně ukončí hudební činnost. Jenže baskytarista Zdeněk Jandík z Canonu ještě skončit nechce a tak v roce 1994 Extremum osculum znovu ožívají. Sestava byla: Dalibor Hromada – bicí, Zdeněk Jandík – baskytara, zpěv, klávesy, Josef Dorotík – Zpěv, flétna, harmonika, Pavel „Bavor“ Zavadil – kytara, Vladimír „Váňa“ Vaníček – kytara, Ondřej Solanský – klávesy a zpěv. Skupina několikrát ročně vystoupí s repertoirem, ve kterém jsou jak převzaté, tak i vlastní skladby. V roce 1996 rozhodnou členové skupiny, že Extremum osculum navždy ukončí existenci, po pětadvaceti letech, a sestava skupiny bude dál pokračovat pod názvem Canon, který byl první logický nástupce skupiny po jejím zákazu v roce 1976.

Podle Erwina Hrusky Prax⁵⁶