FaPsorchestra

FaPsorchestra

       V psaní o minulosti českého big beatu je zažita řady omylů, které dlouholetým přejímáním od autora k autorovi zakotvily v povědomí fanoušků. Kolem málokteré kapely však panovalo tolik nepřesností a nejasností jako kolem orchestru FAPS. Heslo ´FAPS orchestra´ v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby např. datuje vznik kapely do počátku 60. let, zatímco v hesle ´Jiří Brabec´, napsaném do téže encyklopedie jiným autorem, je uvedeno, že založil skupinu FAPS v roce 1958. Jak Kouřilův  Český rock′n′roll, tak i publikace Život v tahu aneb třicet roků v rocku autorů Konráda a Lindaura situjující vznik FAPSu  do roku 1961, stejně jako vznik Hells Devils. Mezi premiérovým vystoupením obou kapel leží skoro pětiletý odstup! Překvapivým pro mnohé bude i zjištění, že zpěvák Pavel Bobek nikdy nebyl členem orchestru FAPS, jak se mylně traduje. Jak to tedy vlastně bylo?

Studenti K+K+K

Ve školním roce 1956/57 se v prvním ročníku studia architektury v Praze setkali studenti Michal Karas z Karlových Varů a Evžen Kyllar z Třebechovic pod Orebem. Studentstvo žilo dosti bohatým společenským životem a tak nebyla nouze o všelijaké ty majálesy, beánie (přijímání do stavařského stavu) a sranda procesy, při nichž nechyběla muzika. Kdo uměl na nějaký nástroj, vzal ho do ruky a už se blblo. Zkušenosti z venkovské kutálky, co občas hrála na plesech, se hodily. Kyllar s Karasem se skamarádili a od druhého ročníku spolu bydleli na koleji. Na čtyřlůžkových pokojích však věru nebyl klid pro studování, a tak se utíkali do pražského bytu k dalšímu spolužákovi Petrovi Krejčímu.

Jiří Brabec

            Petr Krejčí měl mladšího bratra Pavla a ten měl zase kamaráda – spolužáka, s nímž seděl v lavici na ZŠ v Korunovační – a ten se jmenoval Jiří Brabec. Brabcovi i Krejčích bydleli  takřka vedle sebe, na dnešní třídě Milady Horákové nahoře na Molochově, a tak netrvalo dlouho, aby se u Krejčích mohla odehrát asi takováhle situace: Michal Karas si prozpěvuje poslední hit z Luxembourgu, Evžen Kyllar si k tomu vehementně bubnuje prsty do stolu a ve dveřích se objevuje Jiří Brabec, držící v podpaží čerstvě posháněné gramodesky s posledními rock′n′rollovými hity. Asi nebylo těžké najít společnou notu.

Jiří Brabec právě dokončil gympl a rozhodl se studovat na konzervatoři fagot. Alespoň do té doby, než jej od toho populární hudba definitivně odtáhne. Do party u Krejčích přitáhl dalšího kamaráda Jirku Stádníka, kytaristu, se kterým se seznámil kdesi na horách. První plány kout dohromady nějaké ty vlastní rock′n′rollové pikle vznikly asi před létem 1958.

 Saxofony

            Stádníka doplnil další kytarista Slávek Čejka a kapela začala zkoušet doma u Brabců v obsazení zpěv (Michal Karas), kytary (Stádník a Čejka), klavír (Brabec) a bicí (Kyllar). Pan Brabec klukům fandil a dokonce pomáhal při úpravě nástrojů (bubínek) a jiných pomůcek.

Kyllar s Karasem, na podzim 1958 už třeťáci, nahodili v prvním ročníku na sesterské fakultě pozemního stavitelství a vylovili dva saxofonisty: jemnějšího Jaromíra Báču z Českého Těšína, ovlivněného polským jazzem, a tvrdšího Zbyňka Zazvonila z Týnce nad Sázavou. Oba hráli na altsaxofony, Báča ještě na klarinet a Zazvonil si později pořídil i sopránku. Tenorsaxofon neměli, takže případné tenorové pasáže musel Zazvonil zvládnout na altce. Oba saxofonisté též plnili úlohu doprovodných zpěváků.

U Brabců už v takovém složení nemohli zkoušet. Naštěstí se objevila možnost ve fakultní klubovně ROH, kde byl i klavír. Od podzimu 1958 již soustavně cvičili a občas vystoupili na nějakém tom školním večírku.

 Elektrický kontrabas

Jako poslední ze zvláštních pilířů kapely přišel Roman Raim. Na basu se učil už jako student stavební průmyslovky v hudebce na Dobříši (1953) a jako středoškolák působil i v různých vysokoškolských souborech, například v tanečním orchestru  při VŠE. Na fakultu pozemního stavitelství nastoupil ve školním roce 1957/1958, tedy rok po Kyllarovi a Karasovi a rok před Báčou a Zazvonilem. Raim byl pečlivým a precizním hudebníkem, dbajícím na přesnost rytmu a intonace. Ke kapele se připojil asi v roce 1959 a pro aktuálnější zvuk si pořídil  elektrofonický kontrabas. Byl české výroby a jmenoval se Arco. Nebylo snadné jej zvládnout. Zatímco na normální kontrabas se dá leccos zamaskovat, a hru na až později dostupných baskytarách zjednodušují pražce, tady bylo slyšet každé případné přehmátnutí. Příchodem Raima se stabilizovalo  základní obsazení první etapy orchestru.

Kde hráli?

Zhruba na jaře 1959 vymyslel Evžen Kyllar název (ta) Fapsorchestra a soubor začal vystupovat i mimo školní akce: V Radiopaláci na Vinohradech, v Národním domě na Vinohradech a na Smíchově, v Belvederu v Praze 7, v Globusu na Dejvické, v Posádkovém domě armády, v klubu novinářů v Pařížské, v Solidaritě, v Barikádovně, v Axe, v Lucerně. Zkrátka skoro všude v Praze a občas i mimo ni. Především k tanci, na plesech, čajích. O přízeň tanečníků soupeřili na plesech (úspěšně) s orchestrem Karla Vlacha a dalšími staršími renomovanými kapelami.

A také hráli v British Clubu, v zařízení britského velvyslanectví v Záhořanské ulici. To bylo tak: Jiří Brabec byl zpočátku zván svým přítelem, který zde pracoval, jen na promítání západních filmů. Tady měl možnost vidět filmy s Elvisem, Little Richardem, Pat Boonem a řadou dalších hvězd. Na pódiu stálo piano a Brabec se jednoho dne nechal přítelem umluvit a přesvědčit, aby po promítání ještě zahrál.

Přítomní ´ambasadoři´ se hned seběhli od baru a šipek k pianu a úspěch byl jednoznačný. Brabec začal být nadále zván specielně kvůli hraní. Časem byl představen i samotnému velvyslanci, s nímž si pak čtyřručně zahrál koledy na vánočním večírku.

Odměny v naturáliích, americké cigarety i whisky se pak daly výhodně směnit. Časem se podařilo zaangažovat do těchto večírků celou kapelu. Nejdivočejší vzpomínky skýtá Silvestr 1960:

            „Alkohol samozřejmě tekl proudem a tak se stalo, že když syn šéfa klubu, jinak řádný člen anglické královské kapely jako bubeník, projevil přání zaskočit na pár taktů bubeníka Kyllara. Propadl po svižném breaku velkým bubnem i se svým modrým sakem s velkým královským znakem.“

Co hráli?

V zaměření Fapsorchestra se sbíhaly tři vlivy:

            Za prvé zvuk větších kapel se  saxofony, navazujících na swingové dědictví. Největším vzorem byl v tomto ohledu orchestr Billy Vaughana. Dle Vaughanova podání také FAPS nastudoval skladbu Billa Justise Raunchy (tady je skladba v provedení skupiny Marcel Woodman & His Rock & roll Band), která byla mnohem později  v naší zemi proslavena jako  znělka rozhlasového pořadu Mikrofórum. Podobným inspiračním zdrojem byl orchestr Duana Eddyho (s kytarovými sóly, například Rebel Rouser) a do jisté míry vlastně i komornější obsazení se saxofony u Johnny And The Hurricanes (Beatnik Fly), stejně tak jako samotný Bill Halley (např. Rock-A-Beatin´ Boogie).

Za druhé to byl čistý rock′n′roll, přebíraný od Billa Haleyho, Elvise Presleyho (např. Don´t  Be Cruel) a řady dalších zpěváků.

A za třetí to byly dobové populární skladby nejrůznějšího charakteru (od  Stupid Cupid z repertoáru Connie Francis až po tradiční melodii John Brown´s  Body).

Fapsorchestra měla i svou barevnou image – hudebníci hráli ve žlutých vestách a černých kalhotách a žlutočerná kombinace se objevovala i na jejich ručně malovaných plakátech.

Pavel Bobek

Pavel Bobek studoval  stejnou školu. Společně s Pavlem Švábem byli ve vyšším ročníku než Kyllar s Karasem. Snad to bylo na vojenském výcvikovém táboře v létě 1959, kde vznikla domluva o možných vstupech Pavla Bobka do Fabsorchestry. Od podzimu 1959 pak k tomu skutečně docházelo. Pavel Bobek s úspěchem zpíval jako host v kratším, netanečním bloku, většinou se střídmějším repertoárem (Buddy Holly).

Konferenciér a zvukař

Během roku 1960 kapela získávala profesionálnější ráz. Měla již svého konferenciéra, Petra Zajíčka, který dokázal udržovat publikum na uzdě a dovádět nenadálé situace do žertu. Po tanečních sériích vedl soutěž v poznáváni skladeb a přeměnil tak na chvíli tanečníky v koncertní publikum.

Problém ozvučení se tenkrát týkal především zpěvu, kytar a basy. Bicí se nezvučily, pianista se musel spokojit s otevřením horní desky a saxofonistům muselo stačit, že přistoupí ke zpěvákovu mikrofonu.

Kytaristé i basista zpočátku hráli přes nějaké to rádio a teprve později, když se ke kapele připojil Honza Šťastný, začaly být k dispozici ohromný zesilovač s obřími lampami a kvalitní mikrofony Neumann. Zvukař Šťastný byl jedním z těch nepostradatelných lidí, kteří byli schopni vyznat se v chuchvalci drátů a s pomocí sirek, gumiček a podobného náčiní alespoň dočasně zprovoznit vyhořelý aparát.

Druhá etapa FAPSu

V roce 1960 Jiří Brabec onemocněl a kapela dlouhou dobu stála. Hudebníci chtěli pokračovat, tak se iniciativy chopili Zazvonil s Báčou a začali domlouvat další zkoušky. Blížící se konec studia na fakultě zároveň doléhal na starší studenty, a tak muselo dojít k závažným  změnám v obsazení. Na klavír byl přijat Karel Wagenknecht, na bicí Josef Hernoch a jako zpěváci se začali uplatňovat Josef Kalvoda a Eva Fatková. Odešel i Jiří Stádník, takže hlavním kytaristou se stal Slávek Čejka a doprovodným Ludva Čečil. Později ještě kapelou prošli kytaristé Ivan Hovorka a Jiří Laurent.

V repertoáru přibyly  aktuální twistové skladby Joey Deea (Let´s Twist Again nebo Peppermint Twist) a celkový zvuk se stal , možná i díky zlepšující se aparatuře, více kytarovým. Roman Raim začal v závěrečném období dokonce používat baskytaru.

V této etapě není Fapsorchestra o nic méně úspěšná, i když konkurence, zejména v mnohem syrovější a autentičtější podobě, narůstala. Nejdůležitější příčinou rozpadu skupiny však byla skutečnost, že profesní ambice končících studentů  architektury a pozemního stavitelství byly vždy větší než ambice hudební. Proto Fabsorchestra nemohla trvat věčně. Poslední vystoupení se odehrálo v roce 1963 …

Jiří Brabec tragicky zemřel v listopadu roku 2003.

© by Aleš Opekar

Hudební achiv:        Raunchy       Don´t Be Cruel        Rock-a-beating Boogie     

California Here I Come