Flamengo
„Byla to fámami
opředená kapela, která tady moc nehrála. A kolovala zvěst, že sólový kytarista
hraje stejně dobře jako Hendrix ...“
Míchání stylů i osob.
„Máme-li opravdu věřit, že Flamengo
je třetí nejlepší beatovou skupinou v ČSSR, pak to bude s naším
beatem dosti špatné. Skupina ne-skrblila kiksy, intonačními chybami u
doprovodných hlasů, instrumentální pasáže byly stylově nečisté, násilné a
prozradily značnou nesehranost a technické nedostatky,“ napsala Melodie 5/67 o přehlídce
vítězů ankety o nejlepší české beatové skupiny TOP SHOW v pražském kině
Kyjev 23. 3. 1967.
Zatímco za rok 1965 zvítězily ve
stejné soutěži soubory Olympic, Donald a Mefisto, o rok později přibyly ke kralujícímu Olympicu Matadors a Flamengo. Byť z přísné recenze Jaromíra Tůmy
nevyvázlo Flamengo bez úhony, přece jen bylo zřejmé, že se zde zrodil slibný,
konkurenceschopný soubor. A paradoxně byl mnohem dříve doceněn v zahraničí,
tedy v Jugoslávii a v Polsku, než doma.
Mahagon
I pražské Flamengo má svou
prehistorii, a ta se jmenuje Mahagon. V Mahagonu se v roce 1964 sešli středoškoláci
Aleš Šťovíček (saxofon), Eduard Vršek (ionika a zpěv), Pavel Fořt a Zdeněk Němeček
(oba kytary), Milan Svoboda nebo Pavel Kšanda (baskytara) a bubeník Luboš
Pacák, mladší bratr Jana Sorryho Pacáka z Olympiku. Externími zpěváky byli
od roku 1965 Jiří Helekal a o něco
starší trumpetista Zdeněk Kučera, který také dohazoval nejvíc kšeftů.
Repertoárem Mahagonů byl dobový
standard, tedy instrumentálky od Shadows či Ventures a zpívaná všehochuť s beatovým
přídechem v duchu Radia Luxembourg, například Lucky Lips od Cliffa Richarda. Z českých kapel
je nejvíc ovlivnili Sputnici.
Asi tak začátkem roku 1966 přišel do
Mahagonu místo Němečka František Francl, talentovaný v elektrotechnice i
ve hře na kytaru. Před Mahagonem posbíral pár zkušeností se skupinou Azur, se
kterou vymetali kdejaké estrády, na nichž se střídali s kouzelníky nebo
operními pěvci.
A v této situaci přišel ke
slovu Přemysl Černý neboli Česnek. Čtenářům Bigbítových šlápot je již dobře
znám, v roce 1963 vyprovokoval podobný přerod jedné kapely v druhou:
z Rubínu
vytvořil Donald. Po dvou letech pak odešel zkoušet štěstí v profesionálním
Mefistu, kterému odešel na vojnu
bubeník Milan Vobliza. Od jara 1966 byl po návratu Voblizy opět volný a Mahagon mu padl do oka.
První sestava
 |
| Zleva: Karel Kahovec, Petr Novák, Přemysl Černý, Pavel Fořt, Jiří Čížek a František Francl |
Z Mahagonu
zůstali jen Vršek, Fořt (doprovodná kytara) a Francl (sólovka). Pro post basové
kytary byl vybrán Jiří Čížek se zkušeností z countrybeatového Tornáda (s Josefem Lauferem od roku
1964). Zpěvákem se stal Petr Novák , jehož hit Já budu chodit po špičkách (tady s Flamengem) v podání
amatérských George and Beatovens
byl zpopularizován rozhlasovým pořadem Houpačka. Bicí nástroje si nechal v kompetenci
sám velký organizátor přeměn Přemysl Černý.
V srpnu 1966 byla nová sestava
na světě i s novým názvem: Flamengo. Přemek Černý vysvětloval název jako
ohnivý, španělsko-jihoamerický tanec, plný rytmů. V roce 1966 obletěl svět
také hit Manfreda Manna Pretty Flamingo (Krásný plameňák) a takřka současně se
v Ostravě rodil profesionální soulový soubor Flamingo. Název nové pražské skupiny však zřejmě vznikl
zcela nezávisle, bez snahy vyjádřit odkaz na nějakou příznačnou hudební
souvislost.
Hned v září 1966 skupina
vyrazila na své první šňůry, ale vzápětí muselo nastat první (a zdaleka ne
poslední) míchání karet. Eda Vršek totiž odešel na vojnu. K varhanám tehdy
usedl Petr Novák a kapelu posílil Viktor Sodoma. Ten měl tehdy za sebou jen
příležitostné účinkování s TOČRem nebo orchestrem Zdeňka Bartáka, zpívání
s kapelou ruzyňského vojenského útvaru VOJ a hostování v klubu
Olympik s Donaldem a Mefistem.
Od října 1966 se Flamengo stalo souborem Divadelního souboru klubu
Olympik a nastala usilovná práce, zaměřená na pilování Novákova repertoáru a na
budování nového prostoru pro Sodomu.
Vzhůru na houpačku
Zároveň začal Viktor Sodoma
vstřebávat skladby, kopírované podle Animals (Don´t Bring Me Down), Alana
Price (I Put Spell On You), Los
Bravos (Black Is Black), Manfreda
Manna (Pretty Flamingo) nebo Zombies (She´s Not There). Z hlasování návštěvníků klubu Olympik (tip hit) vyplývalo, že obliba obou zpěváků
je vyrovnaná. První místo obsazovala I Put Spell On You (Sodoma), druhé Povídej
(Novák), třetí Pretty Flamingo (Sodoma) a čtvrtá Příliš často pláčeš (Novák).
Skupina také vyrážela do právě
otevřeného Music F Clubu a pořídila si novou aparaturu Böhm-Klingentall.
Dokonce se objevila v televizním pořadu O uchu a sluchu (premiéra 15. 11.
1966), kde muzikolog Jiří Pilka zkoušel hudebníky z intonace a kde Viktor
Sodoma prokázal svůj rostoucí talent ve výrazném hitu španělské skupiny Los
Bravos Black Is Black i v nepříliš silné vlastní písni Myšlenka.
Sodoma za Kahovce
Na přelomu let 1966/67 se toho hodně
událo, a to nejen ve Flamengu. K nemilému překvapení Přemka Černého
prakticky po pouhých třech měsících zkoušení a hledání vycouval Viktor Sodoma z rozjetého
vlaku, lákán sirénami konkurenčních Matadors. V Matadors se do té doby v sólech
střídali především dva
zpěváci, Vladimír Mišík a Karel Kahovec. Zatímco první z nich od září
čelil ve vojenské nemocnici neduhu zvanému vojna, drzý zůstal jediným, tedy
hlavním zpěvákem skupiny. Otto Bezloja s Janem Obermayerem však vyřešili
situaci radikálně: povolali úplně nového koně, tedy Sodomu, který právě ve
Flamengu čerstvě prokázal schopnost jednoznačnějšího stylového zacílení.
Nechme stranou otázku, zda bylo či
nebylo něčím podložené Bezlojovo a Obermayerovo tvrzení, že se Kahovcova osoba ‚neslučovala
s kolektivem‘ (viz Klub Olympik 1967, duben, s.4), že ‚brzdila vývoj
kapely‘ a že ‚nebyla perspektivně vhodná pro její růst‘. Jisté je, že se
Kahovec jako zpěvák začal cítit jako přebytečný a že neměl prostor uplatňovat
vlastní skladby.
Kahovec za Sodomu
Starý beatový pes a pragmatik Přemek
Černý se k problému postavil čelem a uvolněného Kahovce najal bez váhání
do Flamenga. Kapela tak získala nejen zpěváka, ale i doprovodného kytaristu a
nový původní repertoár, který je dnes s odstupem času pro Flamengo tak
typický: Paní v černém, Poprava blond holky, Svou lásku jsem rozdal, Vyber
si palác, Zavraždil jsem lásku…
Kahovec zase získal z týmu
kolem Flamenga pro své melodie Novákova
textaře Ivo Plicku a po Hells Devils a Matadors měl na dva roky opět spolehlivé
zázemí.
Co však
se třemi kytaristy v jedné kapele? Stačilo znovu trochu zamíchat a
přerozdělit karty: sólovým kytaristou zůstal František Francl, doprovodným se
stal Kahovec, a Pavel Fořt byl přesunut ke kytaře basové. Čížek byl převelen od
basovky k ionice a Petr Novák byl opět uvolněn jen a pouze pro sólové
zpívání. Střídali se s Kahovcem.
Styl a zvuk
Řešení to bylo elegantní a
fungovalo. Bohužel neodstranilo to, co bylo po celou dobu existence Flamenga
jeho prokletím: roztříštěnost, danou různorodým repertoárem.
Na jedné straně jemné beatové
šansony Petra Nováka, na druhé straně rhythm & blues, které po Sodomovi
tlumočil posluchačům i Kahovec: kromě Sama
Cooka (Bring It On Home To Me), Small
Faces (All Or Nothing), Troggs (I Want You), Q
65 (Get Out Of My Life Woman)velmi brzy taky pochopili význam Jimiho Hendrixe (Stone Free). Uprostřed mezi oběma póly stály skladby
typu Massachusetts od Bee Gees.
Různorodý materiál se snažilo
Flamengo sjednocovat zvukem. Kapela náležitě okouzlena dobovými vymoženostmi.
Používala boostery, vazbení i halený zpěv. Po Vondřichovi byl zvukovým pomocníkem
kapely Josef Vodrlind, řečený Sádra. Sádra postavil vlastní dozvuk na bázi
magnetofonu Sonet Duo, s plynulou
regulací otáček motorku pro delší nebo kratší dozvuk. Flamengu také dlouhou
dobu sloužil jeho stodvacetiwattový zpěvový zesilovač se čtyřmi vstupy na čtyři
mikrofony (označený jako ostatní jeho výrobky soukromou značkou Wansar). V propojení
s bednami Regent byl výkon natolik optimální, že i když měli na festivalu
v Jugoslávii možnost vyzkoušet kompletní aparaturu VOX, dali nakonec
přednost vlastní osvědčené sestavě.
Čtyři hrají rock
Repertoár byl posílen o další pecky
od Hendrixe (ten seděl i
kytaristovi Franclovi): Can You See Me, Highway Chile, Purple Haze), od Jamese Browna (I Got You), od Cream (Strange Brew), Wilsona Picketta (A Land Of A Thousand
Dances) i Beatles (Sgt. Pepper
Lonely Hearts Club Band, With A Little Help Of My Friends). Nové Kahovcovy
skladby už rovněž seděly blíž k rythm & bluesovému zaměření skupiny: Let Me Tell You Baby (text
P. Pulawský, v české verzi Ivo Plicky Co skrýváš v očích).
Přehlídky a Polsko
V úvodu kapitoly o Flamengu už
jsme se zmínili o přehlídce TOP SHOW 23. 3. 1967, na které Flamengo skončilo třetí za Olympikem a
Matadors. Na Beat Cupu, který probíhal v klubu Olympik 10.-16. 4. 1967 už Flamengo
dokonce zvítězilo – tedy alespoň u diváků, zatímco porota dala na první
místo opět Olympic. A na přelomu
listopadu a prosince pak ve Sluníčku proběhl podzimní Beat Cup 67, zde skončilo
Flamengo opět za Olympikem, ale před Rebels i Matadors.
Velkým zážitkem byl pro muzikanty
společný koncert se švýcarskou skupinou Les Sauterells, z jejíhož
repertoáru hráli skladbu Routine. Zanedlouho začali sami vyjíždět do zahraničí.
První bylo Polsko.
Poprvé tam jeli začátkem května a
podruhé v srpnu 1967. dle ohlasů v polském tisku vzbudili velkou
pozornost a věřme, že nejen Franclovým boosterem a bicí soupravou se dvěma
velkými bubny. Mimochodem Přemek Černý byl asi první, kdo u nás postavil dva
kopáky vedle sebe, zřejmě podle vzoru Gingera Bakera z Cream. Vzhledem k tomu,
že jeho organizační schopnosti vždy převyšovaly
zdatnost bubenickou, můžeme konstatovat, že šlo spíš o vizuální než
hudební dojem a účin.
25. 8. vystoupilo Flamengo ve
varšavské Stodole, pak v přírodním kině Jitřenka, 28. 8. v sopotském
Non-Stopu a opět ve Varšavě a nakonec v Katovicích a Čenstochové. Čtyři sehraní přátelé s knírky
si tu vysloužili přezdívku ‚tři mušketýři‘, natáčeli pro polskou televizi a
zanechali za sebou dva fankluby. Po návratu prý dostali půldruhého tisíce
dopisů.
Jugoslávie
Zájezd na
beatový festival v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii se uskutečnil
koncem června 1967. Flamengo se zde na pódiu setkalo s bulharskou skupinou
Staccato a s jugoslávskými bandy Kameleoni, Elipse a Crni biseri (Černé
perly). Péče pořadatelů byla na západní úrovni, stejně tak i špičková
aparatura. Se souborem Staccato pak ještě vyrazili do Skoplje. Místní kritikové
opět nešetřili superlativy. Krcko
Oraščič například nazval svou recenzi pro časopis Džubox ‚Lahůdka zvaná
Flamengo‘:
„Já sám jsem už dlouho neslyšel v Bělehradě
takový zvuk, naposledy od Searchers. Klasická sestava, tři kytary a bicí, ale
dojem jako velký orchestr. Rytmický kytarista je zároveň zpěvák a jeho výkon
mluví sám za sebe. Zpívají beat i soul česky a dobře mluvenou angličtinou.
Takovou barvu, čistotu a jasnost hlasu má málokterý evropský sólista. Stadion
se prolamoval při potlesku po každé sólové partii. Ostatní jsou rovněž výborní
muzikanti a dobře zvládnou i vokální party. Na mou duši, málo se od nich na
začátku čekalo, o to větší překvapení bylo, když zahráli perfektně, bez jediné
chybičky. Co je nejdůležitější, že kromě vlastních kompozic měli všechny cizích
autorů zaranžovány do svého zvuku.“
Skupina tou dobou
měla v repertoáru skladby Hendrixe (Can You See Me, Highway Chile, Purple
Haze), Jamese Browna (I Got You) Cream (Strange Brew) a nebo skladbu Land of
1000 Dances od Wilsona Picketta. Karel Kahovec byl tehdy plodným skladatelem a
tehdejšímu repertoáru se nejvíce blížila skladba Let Me Tell You Baby. Anglický
text napsal P. Pulawski. Později skladba vyšla i s českým textem pod
názvem Co skrýváš v očích.
Ernouš
Kapela rostla a její zkušený kormidelník Přemek Černý se v listopadu
1967 odhodlal k srdnatému kroku, podobně jako o něco dříve Wilfried
Jelinek u Matadors: k bubnům za sebe našel přesnější a rychlejší náhradu a
sám se soustředil jen na organizační práci.
Novým mužem za škopky se stal Jaroslav Erno Šedivý. Ten do své bicí
soupravy stavěl opět jen jeden velký buben, na který ovšem uhrál mnohem víc,
než Přemek na ty své efektní dva. Společně s melodickou a technicky
propracovanou basou Pavla Fořta
vytvořily jednu z nejvýše ceněných rytmik u nás.
Ernouš vstoupil do bigbítu jako fanoušek Hells Devils, které si
zamiloval na tanečních zábavách. Na jedné z nich se osmělil a zašel za
Evženem Fialou a tajemně se ho zeptal, jestli mají kde zkoušet. A nabídl
svatební síň, ke které měl přístup jeho nic netušící otec na Obvodním národním
výboru. Otec nakonec vše pochopil a nezklamal. Fungovalo to dlouho a Pekelní
ďáblové dokonce na ONV chodili na obědy do závodní jídelny.
Ernouš se za odměnu stal bedňákem Hells Devils a začal s nimi jezdit i na zájezdy.
Těch ale stejně moc nebylo, zatímco policejních zásahů ano. V roce 1965 se
aktivita Hells Devils rozplynula a Ernouš, bubeník samouk, začal hrát s amatérskou
skupinou Beasts. O rok později
spoluvytvořil skupinu Primitives Group,
kde se opět setkal s Fialou a odkud přešel do Flamenga, nahrazen Toljou Kohoutem.
Beat festivaly
První vystoupení s Ernoušem se odehrálo na 1. československém
beatovém festivalu v prosinci 1967 v Lucerně. Flamengo zabodovalo a
postoupilo do finále.
Přejímání skladeb různých stylových oblastí pokračovalo, stejně
jako jejich přizpůsobení vlastnímu soundu. Jako aranžér se uplatňoval Pavel
Fořt. Do repertoáru přibyly Hold On, I´m Coming (Sam & Dave), In The
Midnight Hour (Wilson Pickett) nebo Knock On Wood (Eddie Floyd).
V březnu
1968 Flamengo opět vyrazilo do Jugoslávie. Z Bělehradu do Niše, Z Noviho
Sadu do Skoplje. Na podzim se dokonce dostali poprvé do západního Německa. V Německu
strávili podzim sezóny již s Ivanem Khuntem za varhany.
Druhý beatový festival v prosinci 1968
už předznamenal další etapu Flamenga: chladný výkon kapely dával tušit
personální změny. Kahovec už možná v duchu odcházel, definitivně skupinu
opustil koncem ledna 1969. Na jeho místo byl přijat zpěvák Ivan Khunt (*5. 12.
1947 – †1.3.2002), znechucený organizačním kolapsem mateřské kapely Syrinx na Beat Cupu v klubu Olympik
v prosinci 1968.
Khunt nejen zpíval, ale hlavně byl fascinován charakteristickým
varhaním zvukem hammondek, do kterých se zamiloval poslechem britských Nice,
kteří vystoupili na beatovém festivalu v Lucerně krátce po zmíněném Beat
Cupu. Flamengu se hodilo zaměnit Kahovcovu kytaru za Khuntovy varhany. Dokonce
si časem půjčil na opravdové hammondky. Ty byly ovšem tak strašně těžké, že je
museli stěhovat čtyři lidé – později některý ze zoufalých bedňáků vymyslel
geniální tah: hammondky se podélně rozřízly a na pódiu se opak obě půlky opět
spojily.
Joan Duggan
Pozměněné Flamengo vyrazilo podruhé do Německa. Hráli perfektně,
měli úspěchy, ale stylově jakoby přešlapovali
bez cíle na místě. Osvědčená hitparádová čísla uměli okořenit jediným
tvůrčím vkladem – instrumentálními sóly.
Ve Frankfurtu nad
Mohanem došlo k osudovému setkání. Pro Flamengo, pro český bigbít a
zejména pro Františka Francla. Střídali se v klubu s kapelou, která
měla zajímavou zpěvačku. Kapela se rozpadla a zpěvačka byla volná. Flamengo jí
nabídlo místo a Joan Duggan svolila. A hned se skupinou absolvovala zájezd do
Polska, což pro ni byla nová zajímavá zkušenost.
Kasárny, ušmudlaní vojáci, stodoly se slámou na zemi …
Flamengo se však
také poučilo. Duggan například zpívala několik čísel z repertoáru Janis
Joplin (viz SP Summertime 1969). I další repertoár uměla přednést bez ostychu, přirozeně, v čistší
formě. A Flamengo konečně zpívalo opravdu anglicky, a ne Kahovcovy ‚telefonní
seznamy‘. Kromě toho v Německu slyšeli i mnohé jiné anglické kapely, jejichž
zvládnutí bluesového materiálu bylo velmi inspirativní. Zkušenost jim nastavila
zrcadlo a pochopili jak těžkopádně a komplikovaně dosud hráli blues. Také si
přivezli novou aparaturu, která pozvedla jejich zvuk.
Poslední míchání karet
Franta Francl se nakonec s Joan Duggan oženil. V lednu
1970 z Flamenga oba odešli a nějaký čas žili v Anglii. V létě
1971 pak oba zkoušeli štěstí v Čechách se skupinou Perpetuum Mobile, až v květnu 1973 zakotvili v Kratochvílově
Jazz Q.
Místo po Francovi zaplnil ve Flamengu Vladimír Kulhánek neboli
Guma, který měl za sebou Donaldy a
poctivě odslouženou základní vojenskou službu. Kulhánek byl výtečným a zemitým
baskytaristou, a tato skutečnost přivedla Pavla Fořta zase zpátky ke kytaře
sólové. Domovským místem skupiny se stala kolej 5. května.
Zpívali Khunt a Guma Kulhánek, ale náhradu za Duggan neměli.
Vyzkoušeli si i spojení s Pavlem Sedláčkem, kterého doprovodili na
Bratislavské lyře 1970 s písní Vím, že pláčem to skončí (viz SP s A
stranou Kde je ten bič).
Definitivní vyřešení personální situace přinesl až podzim 1970:
Flamengo naposledy šťastně sáhlo po zpěvákovi, vyhozeném z jiné kapely:
Vladimíru Mišíkovi z Blue Effectu.
V zápětí sestavu doplnil tenorsaxofonista , flétnista a pianista Jan
Kubík. Začínal jako ortodoxní jazzman, potloukal se po evropských klubech i v muzikálu
Hair a Mišíka na něj upozornil Jan Spálený.
Nová sestava umožnila nové zvukové kombinace, rozeznatelný sound,
určený propojením varhan, kytary, saxofonu a vokálů a nejrůznějších drobných
perkusí (dřívka, zvonce, bonga). Obdivovali africké rytmy, nasáli jazzrockovou
zručnost a ohebnost i hardrockovou údernost a nekompromisnost. Už nestavěli jen
na převzatých hitech (Santana, Blodwyn Pig, aj.), ale začali budovat vlastní repertoár. Už nebyli skupinou
několika sólistů, ale vytvářeli kompaktní kapelu.
Rám příštích obrazů
Jsou
léta zatmění
jsou
roky prázdných dnů
Čas na rohu váhá
Čas lhůtu nám dává
Rám
příštích obrazů
Rám
ještě prázdných snů
Čas nad plátnem váhá
Čas lhůtu si dává
Ještě dálka lhostejná je
Ještě nezní harfa z ráje
nám
Ještě na sumerským chrámem
nenakreslí hvězda amen
nám
Nevylétly první včely
Ještě starý močál dělí
nás
Já tě hledám
Hledám cestu v bažinách
Nevadí mi stěny dešťů
Ať padám do hrobů
Nevadí že slepnu v mlhách
Já jenom jdu a jdu
O vodu se dělím s hady
Ve vlasech mívám sůl
Peklem dnů a eldorády
Moře jsem obeplul
Někdy krása kolibříků
Někdy cesta plamenem
Umřel jsem a narodil se
Z démantů křesal jsem
Josef Kainar
Na prahu 70. let začínalo být jasné, že angličtina na gramofonové
nahrávce již neprojde. Kdo ale uměl psát české rockové texty? Krečmar, Rytíř,
Vrba. Dobrá, ale český text mohl narazit kvůli obsahu, anebo byl o ničem. Do
hry vstoupil producent Hynek Žalčík. Měl už za sebou Město Er s Framus
Five, kde vyzkoušel, že rockovou hudbu lze spojit s tajemně
nesrozumitelnými, ale náladou jednoznačnými verši básníka Josefa Kainara.
Kainar byl přítelem Žalčíkovy rodiny a Hynka znal od dětství. Stačilo se zmínit
při jedné z návštěv a slovo dalo slovo.
Kainar bývá často označován za komunistického kolaboranta, který se
chystal postavit do čela znormalizovaného Svazu československých spisovatelů.
Existují však i odlišné názory, které
tvrdí, že byl rozhodnut tuto funkci odmítnout. Počítalo se s ním, to je
pravda, ale byl to v podstatě nůž na krk: bezdomovec Kainar byl na Svazu
závislý, díky Svazu přebýval na zámku v Dobříši, dostával různá stipendia
… Těžko si dnes můžeme představit, jaké
muka musel prožívat. Jeho smrt 16. 11. 1971 pak nebyla jen dílem alkoholu a
podlomeného zdraví, ale souvisela i s depresí, vyplývající z bezvýchodné
situace. Přesto na něho muzikanti z Flamenga vzpomínají jako na ‚pohodového‘
člověka, s nímž našli okamžitě společnou řeč.
Já a dým
Jakýsi kouř nad pískem vál
neměl kam jít nevěděl dál
Šel jen tak nikam ten kouř byl sám
sám jako já
Bylo to dřív než vůbec vím
Já s dýmem šel za tajemstvím
tisíce roků pouští jsem šel
já a dým
To poprvé řekl mi sen
že čas je poušť a že já jsem
Nebylo nikam
měl jsem kam jít
já v staletích
Kuře v hodinkách
Kainar byl požádán o zpracování příběhu na téma zmrazení a
probuzení se v jiné době.
Z námětu jej
však zaujala především nadčasovost lidských problémů a pojal téma spíš
reflexivně, filosoficky. Svůj příběh času a hledání rozložil do suity sedmi
textů. Často se v nich prolíná současné s minulým, prchavé se
stálým a melancholické s nadějným.
Texty jsou přitom velmi hudební, neboť nejen rým, ale i další zvukové kvality
jazyka vytvářejí různé roviny metrických impulsů. Vzniklo nejen po textové
stránce nejzajímavější album české rockové historie.
Kainar zemřel uprostřed práce na suitě a nestihl ji dokončit.
Výslednou realizaci už neměl možnost slyšet. Jedna skladba zůstala nedokončená,
a text v duchu ostatních dopsal – a zdařile – sám Hynek Žalčík. (Stále
dál).
Nahrávání desky se odehrávalo mezi říjnem 1971 a březnem 1972. Mezitím
už vlastně kapela přestala existovat. Flamengo naposledy na velkém koncertě
vystoupilo 20. 12. 1971 na Beatových vánocích v pražské Lucerně a
předvedlo tu strhující show. Vynikající a nadčasové album Kuře v Hodinkách,
to byl poslední výkřik vývojové linie českého bigbítu 60. let pře érou rockového temna let sedmdesátých.
Nahrávky:
Diskografie viz M.Balák,
J.Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách, Indies Records Brno
1998
Záznam z vystoupení 1969,
soukromý archiv
Obrazové záznamy
Black Is Black, Myšlenka, O
uchu a sluchu, ČT 1966
Poprava blond holky, 1. čs. Beatový
festival, ČT 12/1967
Paní v černém, Svou lásku
jsem rozdal, Poprava blond holky, Pozvánka do klubu X, ČT 1967
Být Big Beat, záznam z vystoupení
v Mohelnici 1968, soukromý archiv
Já a dým, ČT 1982, (klip na
původní hudbu 1972)
Literatura
Honza Hrůza: Flamengo, Me
1967, č.3, s.65
J. Bartošková: Rozhovor s K.
Kahovcem, Klub Olympik 1967, duben, s.4
P.Černý: Mluvím o Flamengu,
Klub Olympik, duben, s.5
J.Tůma: Pražský big beat mezi
dvěma sezónami, Melodie 1967, č.9, s.202
P.Černý: Beatový festival
Bělehrad, Klub Olympik, 1967, září, s.7-8
Krcko Oraščič: Lahůdka zvaná
Flamengo, Džubox, Jugoslávie, 8/67, přetisk v Klub Olympik 1967, září, s.9
J.Zeman: Sto ľat nech žijú
nám!, Klub Olympik 1967, říjen, s.13, listopad s.15, prosinec s. 13
-syč-: Polské ohlasy, Klub
Olympik 1968, únor s.8
P.Černý: Flamengo znovu v Jugoslávii,
Klub Olympik 1968, duben s. 7,(viz též přetisk recenze B.M. Buča
z jugoslávského časopisu
Pop v Klub Olympik 1968, č. 6, s. 15)
J.Tůma: Co rok dal. Pražská
beatová sezóna 67/68, Melodie 1968, č.10, s.304
PME: 1969, č.4, s.4
J.Tůma: Flamengo –začátek
lepší éry?, Melodie 1969, č. 7, s.204
J.Tůma, Repertoár malé scény
1969, č.8, s.31
J.K.Sýkora: Flamengo Blues
Band & Joan Duggan, Pop Music Expres 1969, č. 10, s. 6
P.Sís: Flamengo, Aktuality
Melodie 1970, č.5, s.1
P.Sís: Flamengo – Mozaika,
Melodie 1972, č.2, s.33
J.Tůma: Halina Frackowiak?
Flamengo!!, Melodie 1972, č.3, s.91
V.Kouřil: Český rock´n´roll
1956/69, Jazzpetit, Praha 1981, s.42
J.K.Sýkora: Bylo to krásný,
Rythm & Blues, Praha 1985, s.221-225
Encyklopedie jazzu a moderní
populární hudby, část jmenná-čs.scéna, Praha 1990, s.140-141
A.Opekar: Flamengo: Kuře v hodinkách,
Rock & Pop 1990,č.7, s.26
O.Konrád, V.Lindaur: Život v tahu
aneb Třicet roků v rocku, Praha 1990, s.36,56,58,62,64
A.Opekar: analýza rockového
alba: Flamengo-Kuře v hodinkách, Česká literatura 1993, č.2,s.187-198
J.I.Wünsch: Flamengo: The Best
Of Flamengo (1967-1971), Rock & Pop 1994, č.16, s.28
© by Aleš Opekar
2.československý beat-festival
Žádné komentáře:
Okomentovat