Žlutý pes

 Žlutý pes

 Hlavní  osobou  Žlutého psa  je  Ondřej  Hejma. Tento milovník jižanského rocku a boogie woogie  se  narodil  3. února v roce 1951 v Praze. Po střední škole šel na filosofickou fakultu University Karlovy  studovat angličtinu a čínštinu. Absolvoval v roce 1975 a od té doby se živil jako profesionální překladatel. Podle informací, jež jsem vyčetl, byl špičkovým překladatelem amerických filmů pro Barrandov. Postupně se z Hejmy stal kapelník jedné z nejvýznamnějších českých skupin hrajících jižanské blues.

Jako hudebník se poprvé objevil ve skupině Žízeň, kterou vedl s Ivanem Hlasem. To bylo asi v roce 1970. To byl Hejma aktivní v oblasti Hanspaulky. Od roku 1972 byl deset let členem soulové kapely, která se později jmenovala Yo - Yo Band. To ale byla už skupina reggae. Hejma se skupinou nahrál singl Horký vzduch a písek / Tic Tac Hugo. To bylo v roce 1980. Hejma byl činorodý muzikant a tak stačil ještě v těch letech spolupracovat s Combem FH a zároveň ještě od roku 1979 vedl vlastní kapelu. A to byl Žlutý pes.  Ta se později musela přejmenovat na Tomahawk a od roku 1982 dokonce na Hudebně zábavnou skupinu Ondřeje Hejmy.

Hejma přestal po roce 1983 veřejně vystupovat a věnoval se překladům z angličtiny. Ovšem pro rockové skupiny psal anglické texty.

 Na konci roku 1986, v lednu, začal Hejma točit s partou pro Panton album boogie-woogie pecek, které si přizpůsobili muzikanti kapely tak, že sound byl jednotný a charakteristický pro kapelu, kterou později Hejma opět reaktivoval. Na LP se dostaly skladby z repertoáru ZZ Top, Muddy Waterse nebo J. J. Cala. Mezi  ′klasický′ hudební materiál ale zařadily a jiné skladby. Od oblíbených Rolling Stones si vystřihli (I Can´t Get No) Satisfaction. Od Lennona a McCartneye si zahráli Drive My Car. S anglickým textem desku zahajuje Žlutej pes. Tady Hungry Yellow Dog. Zůstaň klidná je tady Take It Easy a Pro maličkou parádu je přetextována na Look Me In The Hollywood. LP bylo natočeno pro Panton a ten ho vydal společně s exportní firmou Artia. Nahrávání se zúčastnila hromada muzikantů: kytaristé Petr Roškaňuk, Jan Martínek, František Kotva, Miroslav Linhard, bubeníci Jiří Chlumecký, Jiří Gillík, Jaromír Helešic, Milan Balcar, David Koller, klávesák Petr Akermann, baskytaristé Antonín Smrčka a Jiří Veselý, harmonikář Ondřej Konrád, jazzový pianista Emil Viklický. Doprovodné vokály dělali bratři Richard a Vladimír Tesaříkové. Kapelník zpíval a hrál na foukací harmoniku.

Před rokem 1989 bylo vrcholné období skupiny s obsazením:

Ondřej Hejma – zpěv, harmonika, František Kotva – kytara, Jan Martinek – kytara, Jiří Plech Novotný – baskytara a Petr Roškaňuk – kytara.

Ovšem od ledna do března 1988 natáčela skupina ve studiu Smetanova divadla svou první LP. Dostala název Ondřej Hejma Žlutý pes. Všechny texty napsal Ondřej Hejma a muziku udělali kytaristé Petr Roškaňuk, Jiří Veselý a Jan Martínek. Natáčení se účastnila hromada známých hudebníků. Byli to Richard Dvořák, Ondřej Konrád, David Noll a Tomáš Velínský, František Havlíček i Lucie Bílá a Marcela Březinová jako zpěvačky. Na albu se objevily  skladby, které se hrají v rozhlasech dodnes. Je to Indiánská dýmka a Žlutý pes či V nebi.  A tehdy skupina začala opět vystupovat a vyhrávat po Československu.

            Po roce 1989 se aktivita ještě zvětšila ale teprve v jednadevadesátém nahráli na sampler  Whiskey And Fazole dvě skladby. Byly to Miláčku vrať se a Zůstaň klidná.zbytek skladeb natočily skupiny Kotor, General Lee, Pumpa, Bultas band, Rotor a Hogo.

Na podzim roku 1992 natáčeli ve studiu Propast skladbu Dědečkův duch. Akce byla nasměrována k oslavám 30. let existence skupiny Olympic. Ve studiu nahrávali Hejma, Kotva, Pokorný, Roškaňuk, Dvořák, veselý a Zelenka.

Skupina se posléze rozšířila o dalšího kytaristu. A byla to legenda a dodnes nedoceněný kytarista československé rockové scény. Přibyl Zdeněk Juračka. Toto pak je sestava, která natáčela alba a vyhrávala po Československu a později i v USA. A s ním pak nahrával Žlutý pes desku Hoši z východního bloku. Album zahajuje skladba Míval jsem tě rád, kterou otextoval Ivan Hlas. Skladby Realita a Smůla byly přetextované do češtiny Hejmou, protože to jsou skladby J. J. Cala. Na albu je i skladba Ptačí nářečí, kterou měl ve svém repertoáru Karel Gott, a kterou otextoval Jiří Štaidl. A tady se projevil Gott jako pravý profesionál. Se Žlutým psem za zády si tuto skladby, kterou měl sám v repertoáru snad na konci šedesátých let, naprosto bravurně vystřihl s velkým gustem.

            Postupně se kvalita nově vydávaných alb zhoršovala. Mnoho nových skladeb nepřibývalo. Hejma měl spoustu jiných aktivit než pracovat pro kapelu a tak se její činnost pomalu utlumovala.

 

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/1512346-%C5%BDlut%C3%BD-Pes

Hudební ochutnávky

 nahrávky skupiny si můžete koupit na www.supraphoneline.cz, kde jsou ceny veeeeelmi mírné.

Prax⁵³

Žabí hlen

ŽABÍ HLEN

 (na oficiálních koncertech uváděn jako ŽÁBA)

(1978 – 1981)

             Žabí hlen byla společnost lidí, která se sdružila okolo pracovníků antikvariátu v Dlážděné ulici v Praze 1. Tehdy do této oázy klidu chodila probírat se knihami a popíjet vínečko spousta zajímavých lidí a lidiček. Bylo možno tu zahlédnout sochaře Aleše Veselého, grafiky Jiřího Koláře, Oldu Hameru a Jiřího Havlíčka, pak muže z undergroundu, fotografa Jardu Kukala a básníka Andreje Stankoviče, dále filosofa Ladislava Mencla, kritika Jana Lopatku, malíře Tomáše Svobodu či hudebního aktivistu Miloše Čuříka. Pracovali tu Vladislav Zadrobílek a Mirek Slavík. A folkař Vlasta Třešňák si tu občas vydělával jako uklízeč.

            Vznik skupiny je datován do března 1978, přičemž údajně vznikl spojením kapel Pišďuší bluesbreakers a Přirození. To samozřejmě být pravda může, ale jako pravděpodobnější se jeví skutečnost, že se spíše jedná o informaci uměle vyfabulovanou, pomocí které si členové tělesa z hudebních publicistů "robili prču". Od začátku byl totiž Žabí hlen míněn jako nevážný hudební happening a zároveň zvukový experiment. Freak out toho nejhrubšího zrna. Proto také první zkouška kapely byla současně i jejím prvním koncertem. Ten (na pozvání Čuříka) proběhl v květnu osmasedmdesátého v KD Elektrické podniky v rámci VI. Pražských jazzových dnů.

            Sestavu je velice těžké nějak určit, neboť se koncert od koncertu měnila, nicméně základními členy byli Mirek Slavík, Vladislav Zadrobílek, Aleš Veselý, Jan Hofman, Jiří Hromas, Tomáš Molnár, Ivan Sedlák, Václav Setnička, Aleš Tejkl a Petr "Píďa" Votík, přičemž častými hosty byli kupříkladu Tomáš Liška, David Němec, Naďa Grulichová, Mirek Chloupek, Mirek Jakubec či Karol Sidon. Mezi dalšími zajímavými hosty kapely je možné jmenovat třeba Ivana "Váňu" Bierhanzla (zároveň Umělá hmota III), Vráťu Brabence (Plastic People Of The Universe), hráče na sitár Emila Pospíšila, folkařku Dagmar Voňkovou, harmonikáře Pepiho Čéčila, aktivistu Jazzové sekce Luboše Svitáka nebo herce Jána Sedala.    

    Nástroje se svým naturelem blížily tomu, s čím zpočátku vyrukovalo Zajíčkovo těleso DG 307 (samotnému Zajíčkovi se ŽH také velmi líbil). Nástrojový park krásně popisují Slavík se Zadrobílkem ve své publikaci Žabí hlen aneb Život v minulém čase: "Čekáme na sebe u hlavního vchodu. Uprostřed ´bicí socha´, brutálně svařená Alešem Veselým z nejrůznějších kovových odpadů: víko popelnice, kostra kola od auta, srdce zvonu, neidentifikovatelný zrezivělý šrot. Kolem nás bubínky, pouzdra s kytarami, taška s nástroji a jídlem, plechovka okurek, prádelní hrnec, valcha, halda kuchyňských talířů, kladivo... Zoufalý dotaz někoho z Jazzové sekce: ´Na tohle budete hrát?´ - ´Když bůh dá...´ Samozřejmě, že jsme spolu nikdy předtím nehráli: méně samozřejmé je, že někteří z nás nehráli na nic celou řadu let." Ve stejné publikaci se ještě píše (upraveno): "„Existovala dvě základní pravidla: vyber si z nástrojů ten, na který neumíš, případně hraješ jen málo, abys neměl špatné návyky, a začni kdy chceš a hraj, co tě právě napadá. Totální hudba.“ Jak je ještě psáno v "žabohlení" knize: „Co člen, to jiný přístup, jiný zájem, jiný podtext. Až se všichni shodneme, přestaneme existovat.“

Skupina si během své nedlouhé existence zahrála jen párkrát. V květnu ´78 premiérově v rámci VI. PJD v KD El. podniků, na VII. PJD v říjnu ´78 v Radiopaláci, na 8. PJD v květnu ´79 v hale Na Folimance, tamtéž i v listopadu stejného roku v rámci 9. PJD. Dále proběhly akce ve Středoklukách (1978 a 1981, hrálo se venku mezi sochami Aleše Veselého), v Lysé nad Labem (1981) a v Brně-Líšni (1981). "Žabohlení" hudba byla pak jakousi hlukovou symfonií různě strukturovaných a volně za sebe skládaných ploch recitování, křičení, řvaní, pískání, troubení, vrzání, lomození, mlácení a dalších zvukových komodit, které se o něco později staly základními elementy zahraniční i tuzemské industriální scény.

Nádherný popis koncertu (toho na PJD) od M. Slavíka je opět v knize Žabí hlen aneb Život v minulém čase: "Na dosud prázdné jeviště vstupuje po vlastních nohách bedna od harfy a usazuje se doprostřed. Uvnitř Aleš Veselý se zobcovou flétnou a kdoví s čím ještě. Mikrofon zapuštěný dovnitř. Ticho. Pak náhle pískání a nepopsatelný jekot. Publikum předpokládá playback, ale je to muž v bedně." A dále: "Produkce je v plném proudu. Na kraji jeviště budík, natažený na patnáct minut (čas určený produkci ŽH - poz. autora). Eva Kafůňková objímá prádelní hrnec a ďábelsky tančí. Já buším železnými tyčemi do rezaté ´bicí sochy´. Další dva kladivem drtí talíře v hrnci. Náhle jsme zasaženi, socha a já, proudem světla. O ničem nevím, ale z hlediště bylo potvrzeno, že jsem v tu chvíli stál v apokalyptickém sloupu rezavočervené mlhy rezu vířícího všude kolem. Na jeviště vtrhává pořadatel, aktivista Jazzové sekce, Lubošek Sviták, ověšený páskami, plackami a symboly. Zmocňuje se mikrofonu, pokládá ho na zem, kleká si k němu s tamburínou na hlavě, nepopsatelně ječí, buší kolem sebe dlaněmi o zem i do své tamburínově chřestící hlavy, střídavě vkládá do úst mikrofon a kyselou okurku, až se nakonec chápe velké plechovky okurek, seskakuje z pódia a nabízí občerstvení prvním řadám. Tam někde zahlédnu Mikoláše Chadimu, zvráceného v sedadle a řvoucího směrem ke stropu. Snad smíchy."

Ještě zvláštnější byly texty, volně improvizované shluky vymyšlených slov, tvořených rovnou během produkce, která borci proměňovali v rychle sypané monology a dialogy. Nebyl to ani Kahovcův "telefonní seznam", ani Kocábova "svahilština" - jazykové výmysly, vycházející z angličtiny. To, co hlavně Veselý, Zadrobílek a Hofman hustili do hlukových ploch bylo cosi, co se snad podobalo umělé řeči francouzské alternativní skupiny Magna nebo básním Christiana Morgensterna. Anebo ufónštině, pokud si ji lze nějak představit. Sami členové skupiny tyto volně seskupované shluky slov nazývali "glosolálijní ztopoření". Součástí verbální výbavy ŽH byly samozřejmě i "normální" texty, většinou vtipné a poetické hříčky, které dodával kromě výše jmenovaných ještě Mirek Slavík.

Žabí hlen nebyla ani tak skupina, jako rozhodnutí se. Jednalo se o spontánní společenství myslících jedinců, kteří se dobrovolně rozhodli vystoupit z totalitou zglajchšaltované reality a vytvořit si svůj vlastní svět, v němž nejsou žádná omezení, žádná pouta. A navíc u toho byla pěkná bžunda. Takže snad na závěr: Miloš Čuřík kdysi Žabí hlen uváděl na PJD přibližně těmito slovy: „Teď vystoupí skupina Žába a rovnou vám říkám, že odmítám jakoukoli zodpovědnost za konání těchto lidí na pódiu.“

 

Co se zachovalo do r. 1989:

Fotografie + velmi kratičký němý 8mm záznam z 9.PJD

Audio: Většinu nahrávek vlastní Mirek Slavík (antikvariát v Betlémské ulici)

Žabí hlen: záznam z VII.PJD (1978)

Žabí hlen: "Záznam z 9.PJD (1979)

Žabí hlen: „Live in Brno“ (1981)

V seriálu BIGBÍT: ukázka z koncertu v r. 1978

Jediné nahrávky  které jsem našel.

© by Petr Hraboš Hrabalík

Miroslav "Meky" Žbirka

 Miroslav Meky Žbirka.

Blátom chodím, listie padá.

Cestu k ľuďom márne hladám

Listie šuští, smútkom k zemi padá

Som sám

Smútok žerie mi tvár.

Som sám, člověk opustený.

(SMÚTOK)

 První etapa

            Miroslav Žbirka začínal svou profesionální dráhu v roce 1972 ve skupině Modus. To mu bylo dvacet let. Narodil se 21. října 1952 v Bratislavě. Meki měl slovenského otce a maminku Angličanku. Do dnešních dnů je velikým milovníkem a obdivovatelem The Beatles. Po rozdělení Československa žije v Praze a koncertuje v České i Slovenské republice.

            V roce 1967 se  poprvé širokému publiku zviditelnil ve skupině Modus, kde byl zpěvákem a kytaristou. Modus tehdy tvořili: Miroslav Žbirka – zpěv a kytara, Ján Baláž – kytara a zpěv, Tomáš Berka – klávesy, Eugen Kratochvíla – piano, saxofon, Gabo Wertlen – basová kytara a Lubomír Stankovský – bicí.

            Po tomto prvním období zůstaly zachovány snad jen dvě rozhlasové nahrávky  z bratislavského rozhlasu i když toho určitě natočili více. Jsou to písničky Smútok a Suzi. Smútok byl o mnoho let později vydán na sampleru Beatová horúčka. Také se povedlo vydat pro firmu Opus singl s písničkami Cesta so psom a Nevolaj viac. To bylo v roce ´73. V tomtéž roce udělal Meki to, co spousta jiných československých hudebníků – odjel hrát do západoevropských dancingů. Byl to, jak už jsem také několikrát řekl, útěk před komunistickou buzerací a husákovskou normalizací. V roce 1973 odešel společně Vlado Kaššayom do orchestru V. Hronca a celou sezónu hráli „na západě“. Meki si za sezónu vydělal na to, aby mohl další rok přerušit aktivní činnost hudebníka a věnovat se jen studiu zpěvu u hlasového pedagoga Františka Tugendlieba. To je další samostatná kapitola v dějinách big beatu. A to zvláště slovenského. Jeho žáky byla celá řada později slavných slovenských zpěváků. Po roce nastoupil Miro do Orchestru Gustava Offermanna. Krom toho, že hráli v bratislavských tančírnách a jezdili koncertovat po Slovensku natočili LP Sunny Day. Žbirka napsal anglické texty pro všechny skladby a jednu složil celou. Hudbu skládal Milan Talaj a Ali Brezovský. As I Look Into Your Eyes byla první skladba Mekiho vyrytá v černém vinylu.

Druhá etapa

V roce 1976 Meki od Offermanna odešel a s Jánom Lehotským obnovil skupinu Modus. Její složení bylo:

Ján Lehotský – zpěv, klávesy, Miroslav Žbirka – zpěv, kytary, Laco Lučenič – basová kytara, kytara, akustická kytara, Viliam Podjecký – kytara, Miroslav Jevčák – bicí, později Cyril Zeleňák.

             S Modusem natočil první dvě LP. Ale  roce 1980 vychází deska Doktor sen. A to byl jeho první autorský opus. Žbirka napsal všechnu hudbu a texty napsal Kamil Peteraj. V tomtéž  roce si zapíval jednu písničku Jána Lehotského na albu Balíček snov – Stratený sen. Zbytek písniček nazpívali Lehotský a Gombitová. Spolupracoval s Lehotským a Modusem dále, jenže již také dělal své projekty. Na Slovensku se velice viditelně projevovalo to, co v Čechách a na Moravě, tak viditelné nebylo. Ačkoliv to tam existovalo také – muzikanti se mezi sebou znali a nebyl problém zaskakovat a nebo přecházet z kapely do kapely naprosto plynule, aniž by to běžný posluchač postřehl a bylo to na závadu charakterů jednotlivých hudebníků.

Třetí etapa

            Na konci roku 1980 se Meki definitivně rozhodl a z Modusu odešel. Společně s Dušanom Hájkom a Laco Lučeničom pak založil skupinu Limit. Jejím založením nastala pro Mekiho nejdůležitější a nejdelší část jeho profesionální kariéry.

            Dva roky po založení skupiny vydali album Sezónné lásky. Toto album mělo obrovský úspěch u publika. Kapela jezdila nejen po Slovensku, ale i po českých zemích. Čeští posluchači nezůstali pozadu za slovenskými a to se vše projevilo v tom, že Meki Žbirka se stal v anketě časopisu Mladý svět Zlatým slavíkem. Stal se prvním slovenským vítězem, jenž získal Zlatého slavíka v kategorii rockový zpěvák! To byla tehdy bomba! V tomtéž roce získal i vítězství na Bratislavské lyře s písničkou Kamila Peteraje Atlantida.

            Limit tehdy hrál v obsazení Meki – kytara a zpěv, Laco Lučenič – kytara a baskytara, Dušan Hájek – bicí a Martin Karvaš – klávesy. Jako spousta jiných, i oni se zúčastnili soutěže Bratislavská lýra. Účastnili se skladbou Biely kvet. Zajímavé bylo to, že se písnička stala hitem roku. Skladba se ale původně měla jmenovat Čierny kvet a to se cenzorovi nelíbilo, a tak musel Kamil Peteraj písničku předělat na „optimistický“ Biely kvet.

 

Čierny kvet

Darujem ti čierny kvet

Čierny kvet

Môžu ti ho závidieť

Čierny kvet

Od šatnárky v kine Sen

Ukrutný čierny kvet

Ti na rozlúčku prinesiem

…

etc…

 a tady je poslední sloka, kterou  cenzor celou vyškrtl  a my jsme si ji mohli poslechnout až po roce 1989:

 

Čierny kvet

darujem ti čierny kvet

Čierny kvet

v celofáne prázdnych viet

Čierny kvet

dlhá ihla smútku v ňom

Ukrutný čierny kvet

ti dávam navždy s úsmevom

 

            Biely kvet a Atlantída vyšly samozřejmě hned po Bratislavské Lýre na opusáckém singlu.  Meki společně s Marikou Gombitovou na podzim téhož roku zabodoval na festivalu v rakouském Villachu. Získali tam za skladbu Love Song (to je v anglické verzi písnička V slepých uličkách) zvláštní cenu rakouského rádia Ö3.

            Úspěch stíhal úspěch a tak to šlapalo až do roku 1984, kdy se Miro rozešel s textařem Kamilem Peterajem. Potom nastal velký zlom. A ten zlom byl v tom, že se změnil styl textů, které se staly jednoduššími a přímočařejšími. Ale hlavně se ztratila Peterajova poetika.  Začalo další období. Začalo období Mekiho Žbirky.

Čtvrtá etapa

            Miroslav Žbirka měl a má obrovskou výhodu, kterou má málokdo. Jeho maminka byla Angličanka. Pamatuji se na jeho rozhovor v rozhlase, kdy vyprávěl o tom, jak trávíval prázdniny v Anglii, co tam zažíval a co později na koncertech viděl. Je to možná od věci, ale docela mě překvapilo, když vykládal o tom, jak po prázdninách v Anglii  dělal doma v Bratislavě čaj. Byl nějaký slabý, bezbarvý, bez výrazné chuti. Když to konzultoval telefonicky s dědečkem v Anglii, s hrůzou se dověděl, že na konvici čaje (což je asi 1 litr) se nedávají dvě kávové lžičky čaje, ale dvě polévkové lžičky! Meki má anglický humor a je více než silně ovlivněn Beatles. Dodnes je to slyšet a taky si rád zahraje jejich skladby.

            Na desce KO je skladba, kterou jsme my, rockoví posluchači neslyšeli roky – Let´s Make A Summer. Laco Lučenič se vyžil v tom, že skladbu svým kytarovým sólem nabídl posluchačům jiné generace k poslechu. S velikým citem a prožitkem kytarové sólo přehrál tak, jako Dežo Ursiny v Beatmenech v roce 1965. Jen trochu si pomohl technologií roku 1989, která sem i přes Železnou oponu pronikla. Bylo stejné, jako to Ursinyho. Jenže to vše zase bylo v době vlády komunistů a tak se skladba nevysílala proto, že v roce 1966 polovina Beatmen emigrovala do Rakouska.

            Meki je naprosto nepřehlédnutelný skladatel a zpěvák. Na první poslech jej identifikujete podle zvláštně francouzského nosově zabarvenému zpěvu. Jeho hudební výraz má jednoduché, ovšem velmi výrazné melodické struktury. Jsou jednoduché a spontánně nekomplikované. Jeho hudební myšlení je geniální svou jednoduchostí. A to vše platí až do dneška, do roku 2020.

            Meki Žbirka žije v Praze, ale pravidelně koncertuje na Slovensku , v Čechách a na Moravě.

Dnes večer 10. Listopadu 2021 nám Miroslav Meky Žbirka zemřel.

“Správy o mojej smrti sú PRAVDIVÉ” to by řekl Meky, kdyby žil…
🖤MIRO ŽBIRKA🖤 21.10.1952- 10.11.2021

Podle Julia Kinčeka Prax⁵³

Hudební ochutnávky

Hynek Žalčík

 Hynek Žalčík

„Jsou postavy důležité a vedlejší či méně důležité . . . Hynek Žalčík byl postavou nejdůležitějších.“

Patří k nejdůležitějším postavám československého rocku zcela určitě.

            Tento ″muž v pozadí“ se narodil 9. dubna roku 1949 v Novém Jičíně. Jako kluk hrával na kytaru, ale asi to nebylo nic převratného neboť  po maturitě v roce 1967 se velmi aktivně zapojil do činnosti ÚDLT. To je zkratka pro Ústřední dům lidové tvořivosti. K tomu mu pomohl doktor Chlíbec. Žalčík se věnoval archivaci rockové scény. Z toho vyplynulo to, že se pohyboval po Praze a snad i celé republice a vyhledával a kontaktoval rockové skupiny. Tím se seznámil se spoustou muzikantů a celkem přirozeně z toho vyplynulo to, že začal pomáhat s realizací nahrávek  pro Supraphon. Desky, jež Žalčík produkoval, nevznikaly v rámci oficiální dramaturgie soudruhů ve vydavatelství. Všechny desky jež produkoval se vyznačují nejvyšší možnou pečlivostí v realizaci a zároveň z valné většiny patří k nejhodnotnějším počinům československého rocku.

            Podílel se na vzniku desek skupin Collegium musicum, Energit, Framus Five, Pavola Hammela, Jazz Q Praha, Progress Organisation, Desidera Ursinyho, etc…….

Jan Sochor, Emanuel Sideridis, Hynek Žalčík, Pavel Váně.

                Teď, po letech je zcela jednoznačné, že jeho největším činem byl nápad inspirovat setkání Michala Prokopa a Luboše Andršta s básníkem Josefem Kainarem. Josef Kainar žil jako starý muž na zámku v Dobříši. Kainar sice po ukončení  II. Světové války psal oslavné básně na Rudou armádu Osvoboditelku, na Jozefa Visarionoviče Stalina, na komunistickou budoucnost… etc. Jenže tento pán byl milovníkem jazzu a tak psal nádherné texty na své oblíbené swingové skladby. Kainar se postupně s komunisty rozešel, ale nakonec byl rád, že jej nechali žít, starého a nemocného, na zámku v Dobříši. Výsledkem setkání s rockovými hudebníky byl text k obsáhlé kompozici, která dala název celému LP. Je to Město Er. To bylo v roce 1971. V krátké době se Žalčíkovi povedlo realizovat další stěžejní setkání. Flamengo tehdy dostalo možnost, opět díky Žalčíkovi, natočit LP. Jenže vše, co hráli, mělo anglické texty. To by neprošlo u schvalovací komise v Supraphonu neboť komunistická normalizace po 21. srpnu 1968 byla na začátku a o to byla tvrdší. Žalčík, Mišík, Fořt, Francl a spol. nechali básníkovi nahrávky a ten malou chvíli před svou smrtí dokončil texty pro slavnou desku Kuře v hodinkách. Deska vyšla v roce 1972.      

Michal Prokop, Hynek Žalčík a Josef Kainar

před realizací alba Město Er

     Žalčík pomohl na svět spoustě desek a tak pro ilustraci připomínám ještě desky Petra a Jana Spálených Edison a Signál času. Jeho péčí vyšlo i trojalbum Jiří Suchý & Jiří Šlitr & Divadlo Semafor 1959 – 1969, které sestavil ze soukromých nahrávek. Ještě v roce 1982 redigoval knihu textaře Pavla Kopty Abeceda. Potom se mi jeho stopa ztrácí a jen díky jedné poznámky jsem se dověděl, že žil v Dobřichovicích u Prahy. Ale co dělal, čím se živil, bohužel nevím.

            Po roce 1989 začal spolupracovat opět se svými známými. Jedním z nich byl i Vladimír Mišík. Po nějaké době Žalčík práce producenta pro Mišíka a etc… zanechal. Stal se zněj majitel realit…. a s dlouholetým kamarádem Vladimírem se nerozešel zrovna nejlépe. Ale co jsou to osobní animozity  .... jeho přínos československému rocku to vůbec nezmenšuje.

"Začátkem sedmdesátých let téměř monopolní, a tudíž přísně střežená firma Supraphon vydala několik alb, která nebyla ani v nejmenším poplatná normalizačnímu, pookupačnímu režimu. Naopak otevřela českému i slovenskému rocku, folku a zhudebněné poezii nové obzory. Za všemi těmi dodnes výjimečnými deskami stál Hynek Žalčík. Blonďatý mládenec do svých čtyřiadvaceti let dosáhl coby producent výsledků, pro něž nemáme v tuzemsku srovnání. Mimo hudební kruhy se o něm mnoho nevědělo. Jak nenápadně žil, tak také po náhlé nemoci zemřel," uvedl ve vzpomínce publicista Jiří Černý.

Hynek Žalčík nás opustil 8. února 2005

Diskografie alb, na kterých Hynek Žalčík pracoval:

 https://www.discogs.com/artist/974859-Hynek-%C5%BDal%C4%8D%C3%ADk?noanv=1

 Hudební ochutnávky

Prax⁵⁷

Pavel Žák

 Pavel Žák

            Pavel Žák příliš s big beatovými skupinami nespolupracoval, ale jeho přínos tkví především v jeho rozhlasové práci. Spolupracoval na pořadu Mirky a Jiřího Černých Houpačka a později na dalších rozhlasových pořadech, kde byla vysílána rocková hudba a mládež té doby pořady pravidelně a hojně poslouchala.

            Textař, hudební skladatel, režisér a scénárista se narodil 28. srpna 1941 v Rychnově nad Kněžnou.
            Již v dětství prokázal hudební talent a improvizační schopnosti. V roce 1955 maturoval na Vyšší pedagogické škole v Hradci Králové. Dále pokračoval externím studiem harmonie u Zdeňka Hůly a skladby u Václava Dobiáše na pražské AMU. Zde absolvoval v roce 1963. Poté rok působil jako učitel a od roku 1962 jako metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze.

            Po absolutoriu na AMU začal komponovat a psát texty, přičemž textová tvorba postupně převážila. V té době již za spolupráce s Jaroslavem Jakoubkem vznikaly první písně pro Karla Hálu, Hanu Hegerovou, Ljubu Hermanovou, Evu Olmerovou, Evu Pilarovou etc.

            Záhy též začal pracovat pro Československý rozhlas (cyklus Radionokturno v Mikrofóru) a na konci roku 1967 se stal jeho stálým externím spolupracovníkem, režíroval pořad Houpačka (do 1969). V letech 1965–70 při zaměstnání ještě studoval Institut osvěty a novinářství. V roce 1967 se jako dramaturg a zvukový režisér podílel na přípravě Expo ‘67 v Montrealu. V rozhlase působil nejen jako režisér, ale i  jako scénárista a autor několika pořadů (Koncert Mikrofóra, v letech 1968–73 Junior 30, Top twenty, Top 20, 60 pro 20, Radioburza, Sonda X, Kotouče slávy, Junior večerník, Vysíláme za dobrou práci a pro radost). Dále se účastnil projektů redakce Mezinárodní rozhlasová a televizní organizace (OIRT) a podílel se na relacích Interprogramu. V roce 1977 se zasloužil o vytvoření programu 3 x 60 a to stereo.  V jeho rámci vznikl mimo jiné cyklus Komu čemu tleská svět , měsíčník Písničky o něčem, Kolotoč a Dálnice pro písničku. Do roku 1983, kdy se kvůli vážné nemoci na delší čas odmlčel, napsal a režíroval na 6000 rozhlasových snímků. Jako zvukový  a hudební režisér se uplatnil také v literárně dramatické a hudební redakci pořadů pro děti a mládež v Československé televizi (1974–77). Po 3leté přestávce se vrátil k hudební a literární tvorbě a  hned v roce 1986 byl jako koordinační zvukový režisér členem československého organizačního týmu na Expo ´86 ve Vancouveru.

            Jako textař se uplatnil především na poli populární hudby. Spolu se skladateli Jindřichem Brabcem, Vítězslavem Hádlem, Zdeňkem Maratem, Zdeňkem Mertou, Bohuslavem Ondráčkem, Alešem Sigmundem a Karlem Vágnerem vytvořil řadu hitů pro mnoho interpretů tehdejší populární hudební scény. Jeho texty měli ve svém repertoáru Petra Černocká, Karel Černoch, Hana Hegerová, Martha a Tena Elefteriadu, duo Kotvald a Hložek, Zdeňka Lorencová, Jitka Molavcová, skupina Plavci, Petr Rezek, Marie Rottrová, Helena Vondráčková, Hana Zagorová. Obzvlášť plodná a úspěšná byla spolupráce s Karlem Černochem, ze které vzešly i písně oceněné zlatou Bratislavskou lyrou (Píseň o mé zemi, 1969) a stříbrnou Bratislavskou lyrou (Docela obyčejná píseň, 1968). Za jiné skladby získal i další ocenění (Děčínská kotva, Zlatý palcát).

Literatura: I. Lexika

EJ 1990.

II. Ostatní

Petana, M.: Žákoviny aneb Rýmování (o životě) s Pavlem Žákem. (Melodie 1980, č. 9, s. 272).

© by Dana Štěpánová

Zikkurat

 ZIKKURAT

(1978 – 82)

            Někdy na podzim roku 1977 se seznámili dva studenti Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích - kytarista a zpěvák Jiří Křivka a hráč na bicí Tomáš Havrda. Havrda v té době tloukl škopky ve skupině Exploze, ve které jako na potvoru hrál sólovku jeho kamarád Vilém Čok. Výše jmenované trio – Křivka na kytaru, Havrda na bubny, Čok na „tlusté dráty“ – si zkusmo zajamovalo v sále jedné tělocvičny a s výsledkem bylo nadmíru spokojeno. Nicméně ve stejné době založili Křivka s Havrdou školní bigbít, kapelu Bojler 77, jež se prezentovala snad jediným koncertem v prosinci 1977, na kterém se předvedla s poněkud nesourodým materiálem sahajícím od klasického rock´n´rollu až k převzaté písni od PPU. Tato nesourodost pak bude provázet tvorbu jejich budoucí hlavní kapely po celou dobu její existence.

            Původní trio Křivka-Havrda-Čok neustále zkoušelo, přičemž v lednu 1978 k sobě přibralo i staršího spolužáka, klávesistu a kytaristu Luďka Vejvodu. Tehdy se také zrodil název skupiny – Zikkurat, jenž údajně navrhl Křivka. Toto první období je obecně považováno za jakési tříbení názorů, zkoušení té stylové větvě rocku, která by souboru nejvíce seděla. Není tedy divu, že repertoár tvořil absolutní všehochuť – od hard rocků Nazareth, Deep Purple a Kiss, přes nové umělce Stranglers a Plastic Bertrand, až po jazzrockové improvizace, v nichž se ovšem kapela obešla bez Vejvody. Později začalo být jasné, že se Zikkurat dostal do poněkud zapeklité situace – v jeho hudbě stále více převládal vliv dvou podstatně odlišných a skoro až protikladných stylů – jazz rocku a zcela nového rockového žánru, punku. Také se ukázalo, že i spolupráce s Vejvodou se bude postupně minimalizovat, jeho přínos pro zbylé trio byl marginální. V prosinci 1978 došlo na vánoční zábavě ve známé čimelické hospodě Na Hvížďalce k vizuální punkové premiéře – při koncertu Zikkuratu Čok šokoval přítomné diváky (hlavně dívky) tím, že si sichrhajckou propíchl tvář a hřebíkem ruku.

Celý první půlrok 1979 byl poznamenán výkyvy – Zikkurat se prostě pohyboval po hudební sinusoidě. Občasné nahrávání po bytech, snad jen dva odehrané koncerty, konečně také získání papírů opravňujících k vystupování, občasná spolupráce se saxofonistou a klávesistou Otou Balážem. K tomuto období snad jen malou poznámku – v květnu ´79 na vystoupení v parku v Prčicích Zikkurat poprvé veřejně vypálil do lidí převzaté punkové skladby od Sex Pistols, Ramones, Jam a Stranglers. Nicméně kapela se octla v celkem solidní schizofrenní situaci, protože nikdo najednou nevěděl jak dál. Na jedné straně touha po experimentování a hledání nových hudebních nebo zvukových struktur a na druhé straně „volume doprava“ a mastit co nejdivočejší punk. Stejný obdiv k Mahavishnu Orchestra, k F. Zappovi nebo k Pink Floyd, ale zároveň také k Sex Pistols a Stranglers. Snad právě možná onen výraz „nejdivočejší“ je to magické slovo, kterým by se daly spojit oba protikladné hudební proudy ve skupině. Ať už totiž hráli Zikkurat to či ono, vždy to bylo s maximální dávkou divokosti a energie.
V říjnu silně ochladly i vztahy v kapele, která se v té době nacházela prakticky před rozpadem – Čoka už nebavilo stále jen zkoušet, chtěl vystupovat veřejně. Nakonec rozhodly dvě důležité okolnosti. L. Vejvoda odešel na vojnu a byl tedy vyřazen ze hry (po vojně se objevil ve skupině Ineptus). O něco později se díky známostem vedoucího OPSO Pavla Klikara se členy Jazzové sekce, Křivkovi nakonec podařilo po několika jednáních protlačit Zikkurat na 9. Pražské jazzové dny, které se konaly v listopadu 1979.

            A trojici mladíků ze Zikkuratu se ono vystoupení na pražské Folimance podařilo na sto procent. Byl to dokonalý triumf. Protože měli díky skluzu na vystoupení jenom asi dvacet minut, vykašlali se na dlouhé jazz-rockové improvizace a spustili nacvičené punkárny od Sex Pistols a Damned (v té době měli zatím jednu vlastní skladbu hranou v tomto stylu, „Disco 2000“). Po koncertě byli „Zubem“ Vlčkem označeni za zlatý hřeb večera a vidělo je také velké množství lidí. A možná tento moment rozhodl, že Zikkurat získal v širokém povědomí nálepku punkové kapely, přestože, jak už víme, z té samé doby existuje minimálně stejný počet nahrávek jeho experimentálních improvizací, přiřaďujících ho spíše do škatulky čs. Alternativní scény. Nicméně mládí členů a dravost onoho dnes už legendárního vystoupení rozhodly, že obecné mínění soubor pasovalo na jakési průkopníky punku u nás. Jiří Křivka říká v seriálu Bigbít: „Byli jsme plni energie a neměli pro ni uplatnění. Vzali jsme tu muziku (punk) jako ventil všech tlaků, ať už tvůrčích, tak i duševních, protože to byl přesně ten styl, který na energii stál. Punk přišel s tím, že smetl veškerá hudební pravidla.“           

            Folimanka skupině dopomohla k nabídkám na další vystoupení. Od prosince 1979 přibližně do poloviny roku 1981 nastává pro kapelu „zlaté období“ – téměř všechno, na co Zikkurati sáhli, se jim povedlo. Jmenujme tedy snad jen vystoupení U Zábranských, v Lucerně, Ořechovce nebo hustý punkový nářez na vesnické diskotéce v Kaznějově (duben 1980), kde vytočili publikum do té míry, že na ně chtěli pořadatelé zavolat esenbáky. Dále Rokoska, kde si s nimi také poprvé zahrál kytarista Milan Purnoch, a kterýžto koncert natáčel tehdy mladý student FAMU Petr Nikolajev do svého filmíku „Praha kaput regni“. A co vůbec nejtvrdší a nejstylovější vystoupení v celé historii kapely ve Veselí nad Moravou nebo legendární pódiový rambajz U Zábranských, kde se vedle hostujících Petra Dikana (ks) a Jardy Zajpta (g) na jevišti také objevila sbíječka, došlo k rozbití dvou kytar a celý sál byl zaneřáděný od třísek a úlomků? Nelze nezmínit také vystoupení v Trutnově – Na Bojišti a také to v Roudnickém lesním divadle (březen 1981), kde si s nimi poprvé a také naposledy zajamoval saxofonista Mikoláš Chadima. Nebo to v pražské hospodě Na krásné vyhlídce, na němž se v roli hlavní kapely objevili jacísi Mrňous Singers, kteří za rok a půl dobyli Prahu pod názvem Jasná Páka. A nezapomeňme také na koncert v Teplicích se stejně mladou ale dosud neznámou punk partou F.P.B., na punk parník (květen 1981), kde s nimi hrála ještě Garáž, a kde se v publiku objevil větřící vlčák Michael Kocáb z Pražského výběru, či na vystoupení v Týnci nad Labem, od něhož je dosavadní příležitostný host M. Purnoch počítán jako stálý člen kapely.

            Co se týče vlastní tvorby, hudbu psal nejvíce J. Křivka, texty ve větší míře V. Čok, ale spousta materiálu vznikla samovolně při kolektivních improvizacích. Z nejznámějších skladeb je možno jmenovat punkové zběsilosti jako „Zkaženej Zub“, „Volejujem“, „Filosof“, novovlnné dupárny „Disco 2000“ romantickou sambu „Na Václavskym václaváku“ (v podání Pražského výběru ovšem značně změnila kabát) nebo dlouhé psychedelické nářezy jako „Autobus“, „WC čistící sůl“ či totálně překopané Stranglers v písni „Krysař“. V knize Excentrici v přízemí píše o Zikkuratu hudební publicista Aleš Opekar: „Vedle experimentování s elektronikou a nezvyklými způsoby používání nástrojů (hra na kytaru nářadím) a vedle využívání nehudebních zdrojů zvuku (polystyrénové bloky, hadice) se na excentričnosti koncertů podílely i další složky a dramatické prostředky: nezvyklé textové nápady (včetně zhudebnění návodu k použití výrobku n.p. Severochema Liberec WC-čistící sůl), provokující kostýmy, speciální osvětlení. Na pódiu bylo někdy až sedm lidí, kteří díky živelnému improvizačnímu přístupu sami přesně nevěděli jakého charakteru bude výsledný efekt.“

            Zikkurat se odlišoval od všech tehdejších (a vlastně i pozdějších) punkových kapel ještě jednou důležitou věcí – všichni jeho členové dokázali velmi schopně ovládat svoje nástroje. To se také podepsalo na jeho rozchodu, neboť bylo stále více jasné, že lanaři od profi-souborů nenechají tak kvalitní instrumentální jednotku ležet ladem.

            Na jednom z koncertů (zmiňovaný parník v r. 1981) se v publiku objevil i Michael Kocáb a když mu o pár měsíců později utekl basista Ondřej Soukup ke Gottovi, už věděl, kdo bude jeho náhradou. Vilému Čokovi se zprvu do Pražského výběru nechtělo („Moc jsem je neznal a když jsem byl na jejich koncertě, tak se mi to ani moc nelíbilo,“ říká v seriálu Bigbít), nicméně jeho váhání mezi nejistou budoucností ve skvělé, ale amatérské skupině, a jak se zdálo, podstatně jistější (haha) pro-fi dráhou v kapele s hvězdami Kocábem a Pavlíčkem, se promítalo stále častěji i do celkové atmosféry v samotném Zikkuratu. Nakonec rozhodlo vystoupení v Novém Městě n. M. – Vrchovinách (červenec 1981), které ukončil společný zátah tajných a příslušníků SNB. Vystresovaného Čoka už nemohlo nic přesvědčit a tak onoho léta začal hrát s Pražským výběrem. Jeho odchod těžce nesl hlavně Jiří Křivka, neboť mu bylo jasné, že bez Čoka už Zikkurat nejenže nikdy nebude onou skvěle šlapající kapelou, ale že se také ztratí onen nedefinovatelný „duch kamarádství“, který mimo jiné tuhle partu stmeloval.

            Křivka toho podzimu ´81 nejprve celkem neúspěšně experimentoval s kytaristou Omnibusu Jaroslavem Zajptem v duu Zakkurat, posléze se snažil znovu obnovit Zikkurat v jiné sestavě (J. Křivka – lg, voc, T. Havrda – ds, voc, O. Baláž – ks, sax, voc, J. Zajpt – g, Ivan Benda – bg), ale už bylo znát, že chybí vůle i energie všech zúčastněných. Skupina se pak sešla už jen jednou v původní sestavě na svém posledním koncertě na Strahovských kolejích v březnu 1982. To už byl ale Čok pevně zaklesnut do koles Pražského výběru, Havrda studoval teplickou konzervatoř a Křivka působil jako sólový kytarista v novovlnném punk´n´rollu Letadlo.

            Takže na závěr ještě jednou Aleš Opekar v knize Excentrici v přízemí: „Zikkurat dokázal spojit podněty na ulici se vrátivšího punk rocku se složitějšími hudebními postupy a aranžemi. To, co ve své době působilo jako roztříštěnost nebo nedotažená hudební revolta, se z dnešního pohledu jeví jako svého druhu vývojový mezník.“

Dodnes panuje názor, že od dob Zikkuratů nikdo nedokázal punkový repertoár zahrát s takovou energií, razancí a vervou, jako to uměli oni.

  Co se zachovalo do r. 1989:

Fotografie + němý 8mm film z koncertu Zikkurat pro účastníky pochodu Praha-Prčice z r. 1979

němý 8mm film z 9. PJD – koncert Zikkuratu ve Folimance, 1979

němý 8mm film z koncertu Zikkuratu ve Veselí n. Moravě, 1980

ukázka z vystoupení Zikkuratu ve filmu P. Nikolajeva „Praha kaput regni“ (1980)

Audio:
Zikkurat: „Zikkurat 1979-82“ (2LP, 1991), kompilace nahrávek z výše zmíněných let

Zikkurat: „Nahrávky z let 1979-81“

Zikkurat: „Live na festivalu ve Veselí n. Moravě“ (1981)

„Czech! Till Now“ kompilace, (1986) (Zikkurat píseň „Zkaženej Zub“)

„Bohemia Punk, Vol. 1“ kompilace (1986-7) (Zikkurat 2 písně)

„Hrubý punkový hláska“ (1987, sampler čs. Alternativních a punkových kapel, Ukrutnost)

Pozn.: vlastníkem většiny nahrávek skupiny je Jiří Křivka.

V seriálu BIGBÍT:

písně „Disco 2000“ (1979)

„Anarchy In The U.K.“ (1980)

„E.M.I.“ (1980)

„WC čistící sůl“ (1980)

„Krysař“ (1980)

„Zkaženej Zub“ (1981)

Diskografie:  https://www.discogs.com/artist/970452-Zikkurat

 

Hudební ochutnávka

© by Petr Hraboš Hrabalík

Ľubomír Zeman

Ľubomír Zeman

2. června 1949 se narodil v Bratislavě Ľubomír Zeman – textař a hudební publicista.                                                                           K big beatu si přivoněl v době členství v amatérské skupině Monzún, která měla na repertoáru skladby Beatles a Animals. Ve skupině hrál na bicí. Skladbám těchto skupin dal slovenské texty. To bylo v době jeho středoškolských studií. Maturoval v roce 1967, ale již předtím přispíval svými recenzemi, například, v denníku Smena a nebo časopise Hudobný život.                                            Od roku 1969 byl zaměstnán jako hudební redaktor Československého rozhlasu v Bratislavě. Postupně se stal až zástupcem šéfredaktora Hlavní redakce hudebního vysílání. Při zaměstnání stačil vystudovat Filosofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, obor žurnalistiky.  Od roku 1969 do roku 1986 napsal na více než tři sta skladeb. V roce 1971 napsal text V storočnej aleji. Hudbu složil Laco Gerhardt a skladbu zpíval Ĺuboš Novotný a byla to první slovenská soulová píseň. Nejvýznamnější projekty? Především se skupinou Elán, s Vašom Patejdlom, ale také se spoustou dalších slovenských zpěvaček i zpěváků.

© by Igor Wasserberger, kráceno

Za-ja-ce

 Za-ja-ce

                Tak tahle kapela se v české části republiky moc neproslavila. A na Slovensku také ne. A rocková nebyla. Jeden velký přínos ale přece jen přinesla. Na Slovensko přinesli  jazzrock.

            V Plavecké Štvrtku, v okrese Bratislava venkov, se narodil 29. června 1951 Pavel Zajáček. V roce 1972 založil skupinu Za-ja-ce. Skupinu tvořili: Peter Zajáček – kytara, Marián Zajáček – bicí, Ján David – trubka, Peter Štrpka – trubka a Pavel Varga – baskytara.

            Jako zpěváci byli ve skupině Darina Kopáčiková a Karol Klajdáč. Toto seskupení bylo na amatérské bázi. Peter v roce 1974 absolvoval studium Bratislavské konzervatoře. Hlavní předmět byl trombón. Skupina se zprofesionalizovala.

            Jejich repertoár byl zcela komerční a patřili ke střednímu proudu slovenské pop music. Jezdili na zahraniční zájezdy do Sovětského svazu a Bulharska. Vystupovali na festivalech politických písní ve východoněmecké části Berlína a v Československu. Byli pravidelnými účastníky festivalu Bratislavská  lýra. Skladby textoval z větší části P. Brhlovič.  Za-ja-ce nikdy nebyli přijatelní pro široké publiku. Jejich skladby byly kompozičně hodně náročné pro běžného posluchače v rozhlase.

            Jeden veliký přinos ale musíme u skupiny vyzdvihnout. Jako první začali na Slovensku tvořit ve stylu jazzrocku. Jejich skladby byly silně inspirovány tvorbou Blood, Sweet & Tears. To je jejich nezapomenutelná stopa v dějinách slovenského rocku.

            Za-ja-ce existovaly asi do doby kolem roku 1984. V roce 1978 vydali LP  Prima tip u firmy Opus. Všechny skladby na desce napsal Zajáček.

            Pavel Zajáček byl již od roku 1976 členem TOČRB, což je Taneční orchester slovenského rozhlasu Bratislava. Zároveň byl Pavel Zajáček stálým členem skupiny V. V. Systém pro kterou psal jazzové skladby.

            A to je o skupině vše. Mnoho toho není, ale ten jazzrock za zmínku jistě stojí.

© by Igor Wasserberger zo Slovenska

Ypsilon alias The Rockin´Bells

 Ypsilon alias The Rockin´Bells

Kapela Ypsilon dominovala v letech 1963-66 beatovému vzepětí v Modřanech a v jižním okolí Prahy. Skupina vznikla z prapůvodní sestavy  BONAKO spolužáků střední školy. Bonako znamená Bordel na kolečkách. Jo to byly časy. Bicí byly poskládané z hrnců a plechovek, elektrifikace kytar byla provedena snímači a zvuk zesilován pře lampové rádia. Na repertoáru byly skladby The Shadows. Nemohly chybět FBI, Apači …

Repertoár se přitvrdil, když do skupiny přišel zpěvák Jaroslav Krištofovič, jenž měl přezdívku Wagi a byl vyznavačem Paula Jonese, Chuck Berryho a především Micka Jaggera. To byly jeho zpěvácké vzory. Vznikla skupina Ypsilon. Obsazení bylo: Karel Máj - kytara, Karel Průša - baskytara, nad ním dočasně Jan Heussiger - piano, Wagi - zpěv, foukací harmonika a tamburína, Karel Votánek - bicí, Zdeněk Wied - manažer, Věra Wiedová - zpěv a Zdeněk Chroust – kytara.

Skupině dělal manažera otec zpěvačky Věry Weidové. Kapela byla plna chuti a manažer svou funkci zvládal skvěle – sehnal zkušebnu i pravidelné vystupování. Domovem a zřizovatelem skupiny byly komořanské strojírny. Klubu, kde vystupovali se dodnes říká dřevák.

Skupina ovšem procházela neustálými změnami. Jedna ze stálic skupiny ale byli kytarista Zdeněk Chroust a zpěvák Wagi. Na repertoáru byl především rythm & blues. Skladby Beatles se ale také na repertoár dostaly. I když baskytarista Karel Průša nezpíval, zbytek kapely to nahradil a další kytarista Karel Máj harrisonovskými griffy i schopností vokálně podpořit „modřanský Mersey sound". Zpěvačka Věra Weidová byla v kapele respektována nejen pro to, co dělal pro skupinu její otec Zdeněk, ale také pro svůj nesporný talent. Její další předností bylo, že působila pozitivně na starší publikum i na komisi u kvalifikačních zkoušek.

Skupina hrála v obcích kolem Zbraslavi, Vrané, Měchenic, Jílového a pravidelně v pomořanském klubu. Vrcholem zlaté éry kapely bylo, když hrála na maturitních plesech ve Slovanském domě. Vystupovali i na Jezerce a Belvederu. Věra  Weidová s podporou svého otce se snažila proniknout do vnitřní Prahy. V kavárně Alfa získala třetí místo v soutěži mladých talentů, krátce vystupovala s Juventusem a později externě spolupracovala s divadle Rokoko. Jenže odchod zpěváka Wagiho na vojnu způsobil rozpad kapely koncem roku 1966.

The Rockin´ Bells

            Zdeněk Chroust v očekávání věcí příštích jasně věděl, že Ypsilon skončí a tak si připravoval další projekt. Skupina dostala název Rockin´ Bells. Chroust s Wagim sice napsali asi tři rhythm & bluesové skladby s českými texty v době Ypsilonky, ale víc se vlastní tvorba ve skupině neprosadila. Chroust měl vyšší ambice a chtěl hrát vlastní repertoár, blues a rhythm & blues svých oblíbených kapel. Kapela zkoušela chvíli v závodním klubu ve složení: Jirka Kadlec – drums,  Ruda Dušek – guitar, Zdeněk Chroust - lead guitar, Ivan Ručenko – bass a Vráťa – zpěv mu zbytek kapely později rozmluvil.

Na post manažera přišel po odchodu Zdeňka Weidy Miloš Hrabě. To byl kamarád a spolužák Chrousta a s kapelou byl velice sžitý. Konečné seskupení Rockin´ Bells vykrystalizovalo opět z velkého množství příchozích a odcházejících hráčů. Zpočátku v kapele hráli spoluhráči z big beatu Ypsilon. První odešel Karel Máj a po něm i Karel Průša. Ten se později chlubil svým krátkým vystupováním v kapele Mikiho Volka. (Nyní je to významný kameraman v TV NOVA).

            Bylo neuvěřitelné, že v průběhu půl roku se skupina dala tak dohromady, že vystupovali v Music F-clubu vedle takových kapel, jako byli Framus Five. Tehdy se v F-clubu pořádaly soutěže a v porotě zasedali tehdejší giganti českého big beatu. Byli to kupříkladu Jan Antonín Pacák a Ladislav Kein z Olympicu. V soutěži zvítězili Framus Five nad Rockin´ Bells.

Kapela ale dostala cenu za nejlepší jevištní projev večera.

Rockin´ Bells měli na repertoáru skladby od Simona & Garfunkela až po hardrock, „jenž měl teprve vzniknout.“

Jenže nastal čas a hlavní postava The Rockin´ Bells musela na vojnu a to byl definitivní konec pro kytaristu Chrousta. Na vojně si Zdeněk Chroust sice zahrál v kapele Bulle Hrade s Gumou Kulhánkem, ale to bylo vše. Skupina pak ještě chvíli pokračovala ve třech. Ivan Ručenko na basu, Miloš Hrabě na bicí a Karel Votánek na kytaru. Votánek jako první v republice hrál na elektrickou kytaru jen prstama a byl asi nejlepším bluesovým pražským kytaristou v sedmdesátých letech…….

            Když se Chroust vrátil z vojny bylo po všem, kapela se rozpadla. To byl konec slavné kapely z periferie Prahy. Po mnoha letech se kytaristovi Zdenkovi Chroustovi povedlo dát dohromady bluesovou kapelu Blueway (http://www.blueway.wz.cz ), ale ta příliš dlouho nevydržela.

podle Zdeňka Chrousta Prax⁵⁵

Hudební archiv