George
& Beatovens
Petr Novák a Ivo Plicka bydleli ve stejném
domě v prvním patře v pražské Legerově ulici č. 76. Petr v bytě
se jmenovkou Pochyla a Ivo naproti přes
chodbu v bytě s vizitkou Havlena. Oba si svá příjmení nesli z prvního
manželství svých maminek. Pochylovi s Petrem, babičkou i dědečkem se přistěhovali
do domu až později. Jedináček v košilce s motýlkem a bílými
podkolenkami nejprve připadal místní partě příliš ‚slušný‘, a tak mu dali hned
ve sklepě nakládačku. Babička od Pochylů pak s nelibostí tvrdila, že kluci
Petra kazí, ale nakonec se všichni nerozlučně skamarádili. I dospělí. Karel
Sluka bydlel hned ve vedlejším vchodu a
s Novákem chodili do stejné třídy. Plicka byl o rok mladší.
Hráli fotbal, trénovali cirkusová
umění a nejvíc se jim líbilo házení nožem a sekerou. Později začali společně chodit
do Ječné ulice na Sputniky a poslouchat rádio Luxembourg. Klasický rock´n´roll
je minul, vyrůstali jako první česká generace, jež byla zasažena Mersey
soundem.
Když
bylo Karlu Slukovi šestnáct, v letech 1961-2, začal hrát se skupinou Selen.
Tuto ‚Skupinu elektrický entuziastů‘ vedl Antonín Kravka (později zvukař na
Barrandově), který si sestrojil vlastní varhany. Repertoár kavárenské komerce a
trampských songů Sluku příliš nebavil, a tak stále častěji spřádali společné
plány s Petrem. Jednou dokonce přivedl Petra do Selenu. Zazpíval s nimi
pár písniček, pak sebrali Selenského kytaristu Michala Buriana, odešli do
restaurace na Hlavním nádraží, namazali se a řekli si, že budou skupina. Jiná
než Selen.
Vybrali
pár písniček od Gerry & the Peacemakers a Beatles a zkoušeli ve třech, bez
bubeníka.
V únoru
1963 se v Lucerně uskutečnil maturitní ples strojní SŠ z Betlémské
ulice, kterou zdárně dokončil Sluka, a tady, vedle orchestru Karla Kessla,
zahrálo v pozdním večeru i příležitostné seskupení Petra Nováka a Karla
Sluky. Na saxofon hrál Jan Chvosta a na bicí Zdeněk Vaňkát ze Selenu. Hráli
písničky od Beatles a různé populární instrumentálky.
Po vystoupení
spokojeně popíjeli u b aru a houpali se na vysokých židličkách, dělali srandu.
Petr Novák nakonec s židličky slítnul na zem i s půllitrem a když
chtěl vstát, vzepřel se nešťastně o trčící rozbité sklo. Úraz vypadal děsivě,
krev crčela proudem, ale vše nakonec dobře dopadlo. Nešťastná událost dokonce
zanedlouho Petrovi pomohla při odvodu na vojnu.
Snažil se to
uhrát na plotýnky a když se měl před odvodní komisí předklonit, předstíral, že
nemůže. Komise na simulanta křičela a vyskakovala, až si jedna ‚komisařka‘
všimla velké jizvy na brancově zápěstí a zděšeně se zeptala, od čeho je. „To víte, byl jsem
mladej“, odpověděl zhruba v tom smyslu, tedy neurčitě, Petr Novák. Komise
zalapaly po dechu, podřezávání žil na vojně, to nejde – a už tu byla modrá
knížka.
Novák,
Sluka, Burian a příležitostně i Vaňkát zkoušeli dál. Ivo Plicka odkojený
literaturou od Volkera po Remarqua, jim do toho občas něco zadul na klávesovou
harmoniku Otawu a začal nosit české veršovánky. Novák z počátku o zpívání
v češtině nechtěl ani slyšet. Plicka však vytrvale přepisoval texty z rádia
podle poslechu a nacházel v anglické fonetice česká slova: ‚Tumáš čumáky
byznys‘, zapsal, když slyšeli: Too Much Monkey Business!
Jedním
z nejstarších Plickových textů byla Klaunova zpověď, ale ten dlouho čekal
na svou pozdější realizaci. Rovněž Náhrobní kámen, inspirovaný Andersenovou
pohádkou, byl rozpracovaný již dávno. Naproti tomu texty Já budu chodit po špičkách (původní nahrávka, která zazněla na Houpačce manželů Černých) a
Povídej už vznikaly cílevědomě, jako výzva pro Petra. Úplně první
společná píseň se jmenovala Ty jsi strašně pěkná holka.
V létě
roku 1964 se podařilo skupině získat na měsíc skvělý kšeft v Interhotelu v Tatranské
Lomnici. Zatímco místní kapela hrála pozdě večer k tanci, naše vinohradská
parta hrála od pěti do půl osmé, většinou na terase, ještě se Zdeňkem Vaňkátem
ze Selenu za bicími a výhradně anglický repertoár.
Petr
však s sebou měl některé Ivovy verše a když se vrátil z Tater, byly
už na světě písničky Já budu chodit po špičkách, Povídej, Dětský oči a Cesta za sluncem. Plickovu a Novákovu
skladbu Já budu chodit po špičkách tady máme v původní nahrávce „ ...
ze sklepa, natočenou na magnetofonu Sonet (či snad Sonet Duo?), tak jak ji
vysílali manželé Černí v neuvěřitelně oblíbeném pořadu 12 na houpačce...“
vždyť už bude brzo den.
Nech si o mně něco zdát,
ať je krásný ten tvůj sen.
Já budu chodit po špičkách
snad tě tím nevzbudím.
Až slunce vyjde v tmách
polibkem tě probudím.
Jdi si lehnout ať už spíš
ať z toho snu něco máš.
Ráno až se probudíš
polibek mi taky dáš.
Já budu chodit po špičkách
snad tě tím nevzbudím.
Až slunce vyjde v tmách
polibkem tě probudím.
Rozhoď vlasy na polštář
a sni o mně krásnej sen.
Nebo ráno nepoznáš,
že je tady nový den.
Já budu chodit po špičkách
Já budu chodit po špičkách…
Čeští
Beatles
Koncem roku supina vystupovala na
příležitostných akcích v oblasti Vinohrad, jako byl třeba Mezinárodní den
žen, ať už v klubu důchodců nebo pro mladé holky z internátů. Když
chtěli pořadatelé po skupině jméno, shodli se okamžitě na Beatles.
Karel
Sluka se zároveň ze zvědavosti odhodlal zajít ze zvědavosti na konkurz ke
Sputnikům a necelý půlrok s nimi zpíval. Později si dokonce troufli na
samostatný koncert v aule v Ječné ulici, v někdejším hájemství
Sputniků.
Koncem
roku 1964 se skamarádili s Františkem Ondráčkem, který měl ve sklepních
prostorách na Míráku instalovány opravené vyřazené aparatury z rozhlasu.
Tady vznikly jejich první amatérské nahrávky převzatých původních skladeb.
Později pořídili ještě kvalitnější demosnímky v domácím studiu pana Slámy.
Jirka
Jirásek vyrůstal v jiné vinohradské ulici, v Korunní 16, a díky rodičům začal
navštěvovat soubor v Ústředním domě pionýrů a mládeže v Grébovce.
Nejprve zpíval ve sboru a strašně ho to táhlo k cimbálu. Vydržel hodiny u
rádia poslouchat ‚hvězdu‘ moravských lidovek Jarmilu Šulákovou (v těch letech k tomu
bylo ostatně opravdu mnoho příležitostí). V Grébovce byla i dechová a
taneční sekce a v přípravce se Jirásek dostal, pod vedením pana Tauše, i k bubínku.
Učili se úderům i pochodování se zavěšeným nástrojem, však také zažili i nějaké ty první máje.
Přes
ulici naproti Jiráskům sídlil závodní klub Metra s ochotnickým divadlem
Frmol, kde měli opravdovou bicí soupravu. Třináctiletý Jirásek tam tak dlouho
okukoval a otravoval, až mu dovolili na ní zahrát. A cimbál měl rázem smůlu.
Jednoho dne koncem roku 1964, to mu
už bylo čtrnáct, se dozvěděl od kamarádů, z dechovky, že v agitačním
středisku na Pavláku, kde se přes den scházejí důchodci, zkouší večer kapela, a
že by bylo dobré , kdyby se přišel podívat na zkoušku i s bubínkem.
Přišel, odehrál pár skladeb Shadows, ale žádné velké nadšení z toho nevzniklo.
Po zkoušce ale ze zvědavosti zůstal ve zkušebně. Přišla tam totiž jakási
skupina Beatles a jako z udělání – nedostavil se jim bubeník. Zahrál si
tedy i s nimi a nová vinohradská parta byla pohromadě: Petr Novák, zpěv a
doprovodná kytara, Michal Burian, sólová kytara, Karel Sluka, baskytara a zpěv,
Ivo Plicka texty, harmonika a Jiří Jirásek, bicí.
Název
Beatles se ukázal být nešikovným. Zvláště když původní Beatles byli stále
známější a slavnější. Vedle Beatles obdivovali ještě kapely jako Gerry &
the Peacemakers nebo Freddie & the Dreamers. A tak je napadlo, že taky
mohli být ‚něco & něco‘. Vybrali si
křestní jméno benjamínka skupiny, přeložili do angličtiny a jako druhou část
použili v duchu ‚Beetles – Beatles‘ vtipnou přesmyčku jména slavného
Beethovena.
Kapela
pokračovala, kde se dalo. Ivo Plicka začal studovat hotelovou školu v Mariánských
Lázních a v prosinci 1964 zařídil, aby skupina odehrála celou Mikulášskou
v místním Kasínu, opět s Honzou Chvostem na saxofon.
Létě
1965 se jim opět poštěstilo vrátit se do příjemného angažmá v Tatranské
Lomnici. Vedle anglicky zpívaných
převzatých Beatles, Gerry & the Peacemakers nebo Hollies už
tentokrát zaznívaly i původní Novákovy a Plickovy písně.
Během
roku 1965 již běžela rozhlasová Houpačka, pořad Jiřího a Miroslavy Černých
Dvanáct (později Třináct a Čtrnáct) na houpačce, který plnil funkci zahraniční
i domácí hitparády, určované ohlasy posluchačů. Vinohradští hoši přinesli své
amatérsky nahrané demosnímky panu Černému a výsledek byl překvapivý. Píseň Já
budu chodit po špičkách se dočkala celkem patnácti startů, z toho byla
jednou první (na 18. domácí Houpačce v období května 1966) a dvakrát
druhá. Kapela byla najednou slavná, ale tu slávu si vůbec neužila. Už totiž
neexistovala.
Odchody na
vojnu
Přišly
totiž odchody na vojnu. Na podzim 1965 narukoval Michal Burian do Brna a Karel
Sluka do Jičína. Tím vlastně skončila první etapa George & Beatovens,
nepočítáme-li příležitostné vystoupení na jaře 1966, když si nakrátko díky
Mladému světu odskočili z kasáren.
Petr
Novák byl v roce 1964 přijat na DAMU, ale protože bylo v ročníku málo
dívek, byli někteří – a Novák mezi nimi – určeni, aby uvolnili místo. Dvě
sezóny pak strávil v divadle Maringotka u Zuzany Kočové jako herec – elév.
K dostudování se již nevrátil, protože mezitím vplul do nově ustavené
skupiny Flamengo,
a tak některé jeho a Plickovy potenciální hity byly profesionálně nahrány až s novou
skupinou. Povídej s Flamengem se dokonce setkávalo s původní
demoverzí Já budu chodit po špičkách na 23.-29. Houpačce.
Opuštěný
Jirásek přijal lano od Donaldů a Plicka studoval až do roku 1967 zmíněnou
hotelovku v Mariánských Lázních. Michal Burian v roce 1968 emigroval
do Kanady a za rok se zabil při autohavárii. Karel Sluka nedostudoval strojní
VŠ, koncem 60. let ještě spolupracoval s Plickovou skupinou Fortuna (s Černockou, Gerlovou,
Ančerlovou, Spáčilem) a pak se věnoval country.
Historie George & Beatovens však
ještě zdaleka nekončila. Obnovená kapela měla premiéru v srpnu 1967.
George & Beatovens II
Petr Novák se usilovně snažil
obnovit skupinu, která byla tak úspěšná, i když
to byla parta nadšených klukovských amatérů. Po dvou letech se mu to
podařilo. Cítil, že to, co spolu s Ivo Plickou tvoří, má spoustě
posluchačů co říci. Novákova zkušenost z působení ve Flamengu mu to plně
potvrdila.
A tak se 12.
srpna v roce 1967 konala premiéra. Skupinu teď tvořili:
Petr Novák –
zpěv, Jiří Jirásek – bicí, Miroslav Helcl na varhany, Jirka Čížek na baskytaru
a Jaroslav Bednář
na kytaru.
Jardu Bednáře nahradil v lednu
1968 bývalý kytarista skupiny Donald
Zdeněk Juračka.
Repertoár
George & Beatovens byl tvořen skladbami Nováka a Plicky. Petr dovedl dát
textům Plickovým tu správnou melodii. A tím ještě zvýšil sdělnost zasněných i
zaláskovaných, naivních a poetických, naivně adolescentních textů pro
dospívající generaci kluků a holek.
Skupina úspěšně koncertovala po
republice a v prosinci si již zahrána 1. čs. Beat festivalu. Na desku
Supraphonu se ale nedostala.
Na koncertech a nakonec i na deskách
Pantonu to byla série jednoho hitu za druhým: Dětský oči, Klaunova zpověď, Lež bláznivého básníka, Nemám zač koupit tvou lásku, která ovšem
na desce nikdy nevyšla. Totéž se stalo i písním Pomoz mi děvče a S náručí lásky. Na deskách pak vyšly
i Pokoj č. 26, Toreador se nesmí bát a
dokonce i první skladba z většího komponovaného a provázaného celku, která
ovšem nebyla nikdy dokončena Špinavý je
chudých ráj. Desky vydával skupině Panton, což byla v rockové oblasti
docela konkurence Supraphonu. Skupina v té době koncertovala po celé
republice a všechno šlapalo jako hodinky. To, co vyšlo na deskách od podzimu
roku 1968 už ale byla pozměněná sestava skupiny.
Normalizační
zlom v létě 1968
Jenže do toho vstoupily „spojenecké
armády“ okolních socialistických států v čele s armádou Svazu
sovětských socialistických republik (Óóó, kde je nejmocnějšímu socialistickému
státu světa konec? No přeci na smetišti
dějin!) a po okupaci Československa se
situace na rockové scéně začala radikálně měnit.
Koncem léta odešel ze skupiny nejen
Zdeněk Juračka. Před ním odešel do Rebels Mirek Helcl. A tak Juračka šel za
Kornem do změněných The Rebels za Kadlecem, Helclem a Kohoutem. Tehdy Rebels po
pohádkách přešli na pořádný hudební materiál: Cream, Ten Years After, Doors, Gun. A potom
se ve velmi krátké době ztratili v západoněmeckých klubech, kdežto
Beatovens se svým repertoárem byli určeni k tomu, aby hráli českému
publiku.
Jenže manažer Beatovens měl
rozjednaný kšeft ve Finsku a tak okamžitě přijal, tehdy bezprizorního Vladimíra
Mišíka na Juračkovo místo. Skupina absolvovala turné po Finsku společně s tamní
zpěvačkou Anki. Natočili pro švédskou firmu Sonet records singl se skladbami I Must Go From You a Be My Daughter a You Leave Me. Mišíkovi ale takováto hudba příliš neseděla a
tak z George & Beatovens opět odešel. To bylo na podzim 1968. na jeho
místo pak přišel kytarista Miroslav Dudáček. To byla zcela jiná osobnost než
Mišík. V té době také do skupiny přišel Jan Farmer Obermayer. Celkový zvuk
skupiny tak získala jiný sound. Obermayer byl zdatný aranžér a Dudáček postupem času také začal prosazovat
své hudební názory. Situace se začala Petrovi Novákovi v kapele vymykat z rukou
a Petr přestal zpívat skladby s texty, které oslovovaly jeho publikum.
Tento vývoj je dobře sledovatelný na vydaných singlech. Skladby Dětský voči,
Já, Bezhlavý rytíř, Esther a nebo Tam kde ticho umírá jsou v duchu Petra
Nováka a jeho prezentace, ale skladby jako například V říši pohádek,
Mořský racek či Vyrušen ze spaní, posouvají Nováka někam naprosto jinam.
Kolotoč svět
V roce 1970 vyšla George &
Beatovens první LP. Jmenovala se Kolotoč svět. Natočili ji v průběhu října
roku 1970. Desku natočili ve složení: Petr Novák – zpěv, Jan Farmer Obermayer-
keyboards, sax, Jiří Jirásek – bicí, Jiří Čížek – baskytara a Miroslav Dudáček
– kytara. Texty napsali, a to je zajímavé, Ivo Plicka společně s Pavlem
Vrbou. Jednou spolupracoval Plicka s Jirkou Čížkem a jindy s Jiřím Smetanou. Hudbu si
napsal ke skladbám Takovej už je svět, Svítá a Hádíth Petr Novák. Závěrečnou
vypalovačku Kde ticho umírá napsal Čížek. Obermayer napsal další dvě skladby a
Mirek Dudáček napsal tři. Každá skladba je výborná. Ale! Již je cítit, že je
koncepce roztříštěna. Zatím jen tak lehce, jakoby prozatímně. Po mnoha letech
si střihl Michal Prokop Esther a dal této písničce docela jiný náboj, než jemný a
rozněžnělý přístup Petra Nováka. Ale v tehdejší době to bylo super.
Nepřekonatelná věc.
Na LP se střídaly jednodušší skladby
(…ale jen na první poslech!, jako třeba Odkud asi chodí vítr, Sedm prázdných
dnů a nebo Romance o šťastném medvědáři) se skladbami o pohádkových postavách
(Esther, Hádíth). Desku zahajuje rozvážná skladba Takovej už je svět a končí
vypalovačka Kde ticho umírá. Témata textů již nejsou jednoduché popěvky o
lásce. Již samy názvy naznačují, že se jedná o komplikované a promyšlené básně.
Posluchači ale byli nespokojeni, neboť toto od Nováka neočekávali. Chtěli
slyšet jednodušší zaláskované písničky. Z alba se ale dodnes hraje
například Esther.
V témže roce natočili George
& Beatovens v karlínském Studiu ″A″ další LP. Dostalo název Ve jménu
lásky. Tentokrát jsou kromě první a závěrečné skladby (Ve jménu lásky), kterou
si celou napsal Novák sám, autorem všech textů osvědčený kamarád Ivo Plicka.
Hudbu ale skládali Dudáček, Obermayer dvakrát a jednu složil Petr Bezpalec,
který nastoupil do skupiny jako saxofonista.
První strana desky jsou jednotlivé
skladby, ze kterých nás svou hloubkou osloví Dudáčkova a Plickova skladba Kolo
štěstí. A nebo Modlitba za lásku. Zbytek jsou „jen písničky“ v tom
nejlepším slova smyslu . Zato druhá strana LP je prokomponována do sebe a jedna
skladba přechází v druhou. To v té době ještě nikdo v Československu
neudělal. Novák zde zazářil a i když se opět nejedná o jednoduché zamilované
textíky, hluboce procítěný zpěv ve skladbách Já se vrátím, Nikde nemám dům, Až
větve stromů spálí mráz, Do všech stran světa já volám a závěrečná Ve jménu lásky nám ukazuje
Nováka v té nejlepší formě. I když bylo album kritikou přijato velmi
kladně, přestože posluchači a příznivci kapely desku ihned vykoupili, v tehdejším
rádiu se nehrála a když, tak zcela výjimečně. V rádiu se hrála výhradně
hudba středního proudu. Mohli jste poslouchat téměř pouze a výhradně: Karla
Gotta, Helenu Vondráčkovou, Hanu Zagorovou, Michala Davida, a další
prefabrikované zpěváčky producentů Vágnera, Štaidla, Hanniga a pověstného
producenta III. hudební ligy Františka Janečka. Občas jste dostali porci
Olympicu a ten zbytek byl šunt, o němž nemá cenu se vůbec zmiňovat. Slyšet v rádiu
Nováka či Mišíka, Hegerovou či Rudolfa Pellara? No to ne! A tak přes zákazy a
zaprodané produkční a producenty nepronikl ani Novák do rádia.
A dochází k novému rozpadu
kapely. Obermayer psal pro Nováka ne zrovna ty pravé písně. Chystal se na
sólovou kariéru. Postavil si svou kapelu, ale byla to příšerná komerce, jako by
nikdy ani nehrál blues a rhythm′n′blues s The Matadors. A Dudáček měl také velké ambice se
prosazovat sólově. A tak se George & Beatovens opět a definitivně rozpadli.
Petr Novák a
G&B
Po nějaké době, ale bylo to ještě v první
polovině sedmdesátých let minulého století, se Novák dal dohromady se
Bohuslavem Jandou. Skupina zpočátku byla uváděna jako Skupina B. Jandy a prošli
jí docela zajímaví muzikanti. Byli to především Klein, Pelíšek, Ivan Sluka,
Wajsar. V té době udělal Novák výraznou skladbu Proč muže lákají skály, ta
se vryla do paměti. Jinak žádná z tehdejších písniček nebyly výraznější.
Ale za to pořad Kráska a zvíře, později byl nahrán i na LP, byl v těch
letech obrovský a ambiciózní projekt. S Novákem odvedla obrovský kus práce
i zpěvačka Věra Mazánková-Wajsarová. Všechny texty napsal Zdeněk Rytíř. I v těch
letech to byl textař par excellence. Dovedl pomoci svými
texty mnoha zpěvákům.
Ve druhé polovině sedmdesátých let
si postavil kapelu Bohuslav Janda. Byl to Abraxas. Muzikanti hráli v obou
skupinách zároveň. Pak se situace začala krystalizovat a koncem roku 1978 se
obě skupiny rozdělily definitivně.
V osmdesátých
letech vedl skupinu G+B Ladislav Klein, který byl stále ještě hodně naštvaný na
Petra Jandu, který ho „odešel“ z Olympicu. Hrál na klávesy a flétnu a byl
leadrem kapely. Petra Nováka velmi psychicky podporoval a držel ho „v lati“,
aby dodržoval životosprávu, jedl a tolik nechlastal. Je to škaredě napsáno, ale
Petr Novák v té době se pomalu dostával na konec svých fyzických a
intelektuálních sil. Na kytary hráli Stanislav Staněk a Andy Seidl, b
na baskytaru. Na bicí hrál Hubert Täuber. V roce 1980 se celé partě
povedlo vydat výbornou LP Co je to láska, která vycházela tematicky z pořadu
Planeta snů. Na projektu Planety snů se podílel autorsky Bohuslav Janda. Dodnes
z těch let zůstal nádherný sladkobolný Novákův trhák Hvězdičko blýskavá. Věra Wajsarová měla taky hit. Byla to
skladba Bláznivý snílek.
Hrozně ráda máš ten krám tam v přízemí,
proč já blázen jsem tam byl a chtěl tě mít,
z velkých fotek a malých roliček tvých
já znal tvůj smích.
A ten úsměv dvouřadý jsem chtěl mít sám,
byl jsem pryč z té záhady, že tě vážně mám,
žil jsem s tebou od těch dob několikrát,
mám a nemám tě rád.
Hvězdičko blýskavá,
mám život svázaný s tvým,
těžko tě získávám,
lehko tě ztrácím, já vím.
Jak mám spát, co s tím?
Jak mám žít a s kým.
Dál se vrhat za tebou, to nic nezmění,
úděl bumerangů dvou je míjení,
tak tě míjím, ať tě někdo lepší má,
jen ať v tom nejedu já.
Ze tvé krásy chladných stěn šel někdy mráz,
mohlas mít sto známých jmen a já se třás,
ale štěstí jsem dostal víc, než kdy dřív,
už nechoď zas bych kýv.
Hvězdičko blýskavá, ...
V roce 1986 nahrála skupina své
sedmé album. Bylo celé věnované skladbám nejslavnějším a nejúspěšnějším. Byla
to deska 12 nej … Obsahovala ty největší pecky, ty nejoblíbenější Petrovy
skladby. A byly to i ty nejoblíbenější skladby posluchačů všech věkových
kategorií.
Petr Novák se stal „rockovým
Casanovou“. Petr Novák se zhmotnil se svými texty a písněmi směrem do
nesmrtelnosti, protože již nikdo není schopen napsat takové texty jako Povídej,
Náhrobní kámen, Budu chodit po špičkách, Dětský voči, Pokoj číslo 26., Když
padají skály, Esther, Modlitba za lásku, Nikde nemám dům, Co je to láska, proč
muže lákají skály, Den štěstí, Madlén, Holka s bílou halenou, Hvězdičko
blýskavá ……… …etc
Jak
jednou řekl pan Jiří Černý, guru všech
českých hudebních kritiků, o Petrovi Novákovi, když zemřel: „…žádný zvláštní
hlas neměl a ani melodie písní, které zpíval, nebyly ničím zvláštní. Všechny
písně však Petr Novák dokázal u mikrofonu neuvěřitelným způsobem prožít tak,
jak to chtěli prožít i jeho posluchači. A proto jej milovali, protože byl
jedním z nich. …..“
Diskografie na Discogs
© by Aleš
Opekar a doplnil Prax51
Žádné komentáře:
Okomentovat