Bigbeatovému dění, které se začalo rozšiřovat začátkem
šedesátých let, napomohl fakt, že přes zoufale nedokonalé zvukové aparatury a
nutnost si vyrobit svépomocí téměř vše potřebné, se u nás prodávalo dostatečné
množství cenově dostupných elektrofonických kytar. Pracovníci v kultuře a
v tzv. „osvětě“, ale i obchodní zástupci v podnicích a továrnách,
mnohdy kvůli svému prospěchu podporovali organizování akcí tohoto hnutí. A to i
přesto, že byli často v přímém spojení s funkcionáři tehdejší vedoucí
politické strany KSČ – zásadní odpůrkyní bigbeatových iniciativ.
Bylo tomu tak proto, že nadšení
hudebníků a jejich přátel napomáhalo kulturním pracovníkům vyrovnat se s pracovními
povinnostmi. Mohli si udělat „čárku“ za uskutečnění kulturních úkolů. Rokenrol
neměl na růžích ustláno za našimi hranicemi směrem na západ, neřkuli tady, za
„železnou oponou“. Podle všeho to byla doba, ve které se názory mezi generacemi
snad nejvíce od sebe vzdálily, a to nejen v hudební oblasti.
Navzdory všemu u nás začalo vznikat
největší lidové hudební hnutí všech dob. V červenci roku 1961 se z dixielandového
souboru Jaromíra Heroudka (*1940) odtrhla trojice mladých hudebníků a založila
s největší pravděpodobností první rokenrolovou skupinu v Brně. V čele
stanul Rostislav Hradecký (*1940), klavírista s osvojenou herní technikou Jerryho
Lee Lewise.
Druhým zdatným instrumentalistou byl
Vladimír Viktorín (*1943), původně klarinetista, který obětoval nemalý peníz na
zakoupení B-tenor saxofonu. Pěveckými protagonisty se stali, jako třetí z této
trojice, kytarista Petr Netočný (*1943), který měl ve svém repertoáru především
Little Richarda a vítěz soutěže mladých talentů, kterého přibrali, zpěvák Pavel
Kučírek (*1938) s výběrem skladeb Elvise Presleyho. Skupinu doplnil zdatný
bubeník Petr Klusoň (*1944), který si velkou část svého nástroje vyrobil sám.
Zkoušky probíhaly na privátě u Netočného, naproti tehdejší vinárny Venuše, na
Jakubském nám. Č. 5, později ve škole na Mendlově náměstí.
Premiéra
se konala v září roku 1961 v sále restaurace starobrněnského
pivovaru. Krátce na to byli posilněni přibyvším sólovým kytaristou Petrem
Styxem (*1944), který do té doby hrál na elektrickou kytaru v hudebním
souboru amatérského divadla Monokl. Kromě starobrněnského pivovaru hrávali v bosonožské
sokolovně, v Besedním domě v Králově Poli a také vystupovali v mezinárodním
varieté Rozmarýn. Ne vždy se jejich hudební produkce odehrála s pochopením
veřejnosti z řad návštěvníků. Při jednom z těchto raných vystoupení v sále
Semilassa se vrhl jeden příznivec tehdejší vedoucí politické strany s nožem
v ruce na pódium s křikem, kterým vyjadřoval, že hudebníci svým
projevem zamořují sál, ve kterém se odehrávají slavnostní výroční schůze
Komunistické strany Československa. Všichni zúčastnění byli přesvědčeni, že se
žene zabít zpěváka Kučírka. Naštěstí mu jenom uřízl kabelovou šňůru od
mikrofonu.
Nikdo si už nevzpomíná, zda v tomto
období skupina používala název Hajaja 61. Jisté je, že do nového
roku vstupovala s novým názvem Hajaja 62. Ten odvodili od své
úvodní znělky, jíž bylo flétnové ohlášení rozhlasového večerníčku pro děti,
kterou složil Jindřich Šidla.
Toto rokenrolové období už nemělo
dlouhého trvání. Styx odešel a nějakou dobu hrál v Ostravě s orchestrem
Ivo Pavlíka, potom v Polsku spolupracoval na nahrávkách big beatové
skupiny Czerwone
i czorne a v polovině roku 1963 odešel plnit vojenskou
povinnost k útvaru PTP (Pomocný technický prapor – Černí baroni). Po vojně se
už hudbou nezabýval. Věnuje se oblastem spojeným s využitím psychologie v marketingu.
Kučírek dostal lukrativní nabídku do
tanečního orchestru, který účinkoval ve Velkém sále Stadionu. Potom přešel do
orchestru AB Antonína Blažka, kde zpíval až do sedmašedesátého roku. Tehdy
totiž dobrodružným způsobem emigroval na „západ“. Přelezl hory z tehdejší
Jugoslávie do Rakouska. Tam dlouho nevydržel. Působil v mnoha zemích a v devadesátých
letech se vrátil nazpět do Brna. Trojice Hradecký, Netočný, Viktorín se ale
rokenrolu nevzdala.
© by Jiří Donné, 2004
© by Jiří Donné, 2004
Žádné komentáře:
Okomentovat