Hells Devils nebo Hell´s Devils
Obžalovaný
Evžen Fiala, narozen 26. 3. 1939 v Praze, soustružník, bytem Praha 2, je
vinen, že
od konce roku
1962 až do 5. 6. 1964 nebyl v pracovním poměru ¼ a potřebné
finanční prostředky získával jednak z neoprávněných honorářů za účinkování
big-beatové skupiny, jednak drobnými výpůjčkami od známých, v roce 1963 a 1964 v Praze 2 a jinde ukazoval většímu
počtu osob, z toho ml. Zuzaně Černé, pornografické fotografie, případně
některým z nich půjčoval i pornografickou literaturu,
¼ a odsuzuje se ¼ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku ¼ a výkon trestu se odkládá podmíněně na zkušební
dobu tří let.
(Toto je prosím citace z rozsudku z 30. října 1964)
Český big beat a komunistický kriminál, to je kapitola sama pro
sebe, jen si vzpomeňme na proces s aktéry
rock¢n¢rollového večírku v restaurantu Mánes v roce 1957 (to mi
prosím bylo pět let, kurvafix, jak říkal básník Bondy, to letí!!!) nebo na
příhodu Pavla Sedláčka s dovozem zahraničního automobilu. Evžen Fiala dostal sice „jen“ podmínku, ale
pohnutky a záměry policie byly stejné: paralyzovat jakoukoli činnost, jejíž
inspirace pramení v Americe, zastrašit ostatní. „Pornografickými fotografiemi“
byly míněny decentní a spíše nevzrušivé
staromódní obrázky, „neoprávněnými honoráři za účinkování“ bylo míněno 20 až 30
korun Československých za vystoupení a ona „big-beatová skupina“, s níž
začal koncem roku 1962 pracovat se jmenovala Hells Devils. Slavná a takřka
kultovní kapela Hells Devils (někdy také psáno Hell´s Devils) již po vynesení
rozsudku v říjnu 1964 mnohokrát nevystoupila a za čas se zcela rozpadla.
Její krátká existence je opředena mnoha legendami. Pokusme se nyní poodhalit roušku
tajemství jejího skutečného příběhu.
Kelly a Satan
Stále častěji se k dvojici
přidával Emil Grőschel, majitel dvou zděděných činelů a malého bubínku z Kotců, vyřazeného z armády.
Další větší bubny si mohl vypůjčit od svého otce, harmonikáře, který taktéž
hrál na bicí. A když se pak objevil další majitel gibsonky Mirek Kyncl, pořídil
si Macháček se Sigmundem elektrické kytary a jednu z nich používali jako
basovku. To už se psal rok 1962
a rozšířené obsazení si začalo říkat Hells Devils.
Reddy
Grőschel i Kyncl pracovali v Tatře
Smíchov. Když jednou o pauze Kyncl brnkal na kytaru písničky, povědomé ze
zahraničních rozhlasových vysílání, přisedl si k němu další Tatrovák,
frézař Miloš Vokurka a vystřílel od boku několik cítěných rock¢n¢rollů. Kyncl
jej bez váhání pozval na další zkoušku skupiny.
Jeho největším vzorem byl Cliff
Richard, z jeho repertoáru zpíval nejvíce skladeb. K dalším
inspiracím patřili Jerry Lee Lewis, trochu Elvis Presley a také Little
Richards. Dle Little Richarda také zpíval dvě nejdůležitější písničky svého repertoáru:
Kansas City od autorů Liebera a Stollera, s přidanou částí Hey Hey, kterou
vždy publikum nadšeně zpívalo s ním a hit Bumpse Blackwella Ready Teddy.
Říkali mu: „Ready Teddy nezpívá tak jako ty“ až
mu začali říkat časem Reddy. Příjmení mu pak někdo z fanoušků
zkomolil na smyšlené Kirken, které rovněž zůstalo v povědomí, ale Reddy
sám nové příjmení nepoužíval.
První etapa: 1962
První a dosti již úspěšná etapa
Hells Devils trvala asi půl až tři
čtvrtě roku. K základní sestavě Vokurka, Kyncl, Macháček, Sigmund a
Grőschel přistupovali podle potřeby další spoluhráči. Kapela hrála staticky,
žádné šou, měli dost co dělat, aby zvládli své nástroje. Vokurka se při zpěvu
držel mikrofonního stojanu. Jinak nevěděl co s rukama.
Skoro každé vystoupení začínalo a
končilo „požárem“. Nebyly to však důmyslné pyrotechnické efekty, nýbrž jen
neblahý důsledek přetížení amatérsky vyráběných zesilovačů. Ještě že skupině
počal pomáhat zvukařský mág Binny Laney, který byl schopen opravit a zprovoznit
za účelem ozvučení cokoli, třeba i plotýnkový vařič.
Zkoušelo se
asi takhle: „ ¼ tak si to dáme ještě jednou , poslechni si
jak on to tam hraje“. Tedy, Sonet Duo po ruce
a přesné kopírování, to bylo hlavním krédem. Chápání originality
spočívalo v co nejvěrnějším přiblížení se
původní vzorové nahrávce.
Hells Devils odehráli řadu
vystoupení na Jezerce nebo na Urale. Zúčastnili se přehlídek společně s nejslavnějšími
soubory té doby EP Hi-Fi Boys s Pavlem Sedláčkem nebo Crazy Boys s Miki
Volkem, kteří tehdy ovšem Hells Devils hravě v popularitě předčili.
Tony Black a smíchovská parta
V druhé polovině roku 1962 začala kapela skomírat. Hudebníci
chodili na zkoušky, jak chtěli, kšefty skoro žádné, morálka upadlá. Skupině
pomáhal po organizační stránce další Tatrovák Jarda Malík. Díky němu se Hells
Devils napojila další, tentokrát smíchovská parta.
Kytarista Jiří Hampl a bubeník Mirek
Schwarz si hráli spolu s dalším kamarádem Mirkem Čtvrtníkem již od roku
1961. někdy si s nimi zazpíval ¢Elvise¢ Honza Tuček. Malík nejprve nabídl záskoky v Hells
Devils Schwarzovi a krátce po něm do kapely vplynul i Hampl.
Mirek Schwartz pobýval již jako
kluk díky příbuzenským svazkům několikrát ve Francii a tam jej zasáhla
tvorba Johnny Holidaye. Bubnoval kde mohl, na stůl, na hrnce. Líbily se mu i
instrumentálky Shadows, takže repertoár Hells Devils přijal bez váhání. Shadows
dokonce zbožňoval natolik, že podle jejich bubeníka Tonyho Meehana si začal
říkat Tony. Německé příjmení Schwarz pak přeložil do angličtiny (Black) a další
pseudonym byl na světě.
Kapela měla dobrý potenciál,
přitažlivý repertoár, ale stále to jaksi nefungovalo tak, jak by mohlo, kdyby ¼ Binny už to
dál nemohl snášet a jednoho šťastného dne seznámil s kapelou svého přítele
Evžena Fialu.
Evžen Fiala
Evžen Fiala se stal vedoucím souboru
a dal skupině nový směr. Ne snad z hlediska hudebního stylu. Skupina
měla svůj rock¢n¢rollový
repertoár postavený na Shadows, Cliffu Richardovi, Little Richardovi a Presleym.
Nové byly ty další věci kolem. Rozhovor s Evženem Fialou.
Bylo třeba pozdvihnout motivaci,
zlepšit docházku na zkoušky a přístup k vystoupením. Bylo třeba promyslet
šou na pódiu, zlepšit vizáž hudebníků, ucelit a vyhranit jejich image. Bylo
třeba realizovat nápady, které vymýšleli společně s Binnym.
Spolupráce se rozvíjela od podzimu
1962. Evžen byl inspirativní už svým zaujetím pro věc a sáhodlouhými diskusemi
o tom, co a jak by se dalo udělat a mělo udělat. Také vystoupení uváděl a během
produkce občas za oponou vystřelil z poplašňáku.
Toscani
Do činnosti se zapojil i Evženův
otec Eugen Fiala, který byl pro své šlechtické předky španělského původu
nazýván Toscani. Toscani vymyslel pro Hells devils charakteristické oblečení,
založené na barvách, evokujících peklo a oheň: černé kalhoty a třpytivě červené
košile. Sám oblečení také z převážné části ušil. Posléze zařizoval
koncerty, staral se o dopravu a stal se jakýmsi produkčním nebo manažerem skupiny, zatímco jeho syn se
soustředil na otázky, řekněme, umělecké.
Funkce pana Fialy staršího – v roce
1962 mu bylo padesát let – spočívala tak v žehlení průšvihů. Jeho styky a
elegantní vystupování dokázalo otevřít mnohá zavřená vrátka, získat jinak zcela
nedostupná razítka a povolení.
Zlatá éra: 1963 a 1964
Proslulost Hells Devils začala v roce
1963 prudce narůstat. U baskytary se nejprve objevil Ivan Pešl. Po Pešlovi se
pak střídali Zdeněk Rytíř ze skupiny Crossfire a Petr Baďura. V roce 1964
již zůstal jediným baskytaristou Petr Baďura. Od ledna 1964 byl na konkurz
přijat Karel Kahovec jako doprovodný kytarista a zpěvák a jetu nejslavnější
sestava Hells devils: Reddy, Hampl, Kahovec, Baďura, Black. K tomu
připočtěme uměleckého vedoucího Evžena Fialu, organizačního vedoucího Eugena
Fialu-Toscaniho, zvukového režiséra Binny Laneyho a eventuelně ještě dalšího
technika Jaroslava Šedivého a máme pohromadě skvělý tvůrčí tým, jaký v té
době nikde nefungoval.
Následovala řada dodnes památných
vystoupení: na přehlídce amatérských souborů, pořádaných Bohoušem Durdisem ve
Slovanském domě 10. prosince 1963, na Maškarním plese v Plzni 25. ledna 1964, na MDŽ v Hotelu Tichý 6.
března, kam přijelo zasáhnout hned několik policejních vozů, v PKO
Bratislava v březnu 1964, U Fleků 13. března 1964 pro zahraniční novináře,
kteří se zúčastnili mistrovství světa v házené, na přehlídce v Lucerně
v dubnu 1964, v Divadle Máj v Praze 2 v dubnu 1964, v sále
tiskárny Svoboda na Smíchově 28. dubna 1964, ve Varnsdorfu, v Chebu a
další.
Rozbité židle
Snad o žádné jiné kapele se
nemluvilo a nepsalo v souvislosti s rozbitými židlemi tak často, jako
o Hells Devils. Fakt je, že hudebníci hráli jen muziku, kterou z duše
milovali a podávali ji svým posluchačům od srdce, jak nejlíp uměli. Panu
Toscanimu se zalíbilo, že přenášejí do lůna totality ostrůvky svobodného
myšlení a cítění. A publikum? Publikum se na vystoupeních Hell Devils dobře
dařilo vybíjet všechnu přebytečnou energii. Bohužel při tom padla za oběť i
nějaká ta židle a kapela byla čím dál tím víc sledovanější policií.
Svou roli sehrály i
závist, pomluvy a udání. Najít záminku nebylo těžké. Evžen Fiala byl zatčen 5.
června, rozsudek byl vynesen v říjnu a dostal dvanáct měsíců s podmínkou
na tři roky.
Etapa poslední
V říjnu 1964 odešel Jiří
Hampl na vojnu. Karel Kahovec tedy přesedlal na sólovku a na doprovodnou kytaru
vypomohl Mirek Čtvrtník. Baskytaristou se stal Ladislav Sandholc. Aktivita
skupiny však již byla mizivá a ztrácela perspektivu. Pro Evžena Fialu to s podmínkou
na krku také nebylo jednoduché. Poslední akcí pro Hells Devils bylo focení na
Karlově mostě pro článek v časopise Stern 8. června 1965 a to společně se členy
skupin Hurican, George &
Beatovens a dalšími.
Pak přišel definitivní konec. Black a Kahovec přijali lano od
Matadors. Reddy měl dva roky pauzu, aby pak od roku 1967 chytil druhý dech v Kometách.
A Evžen Fiala s otcem? Také si nakonec nedali pokoj a v únoru 1967 se
ujali rhythm¢n¢bluesové skupiny Primitiv, aby z ní vytvořili první
opravdovou českou psychedelickou skupinu
– The Primitives Group.
Nahrávky:
Záznam V. Bukovského z vystoupení
ve Slovanském Domě 10. prosince 1963. V úvodu rozhovor konferenciéra
Machury s Evženem Fialou. 6 skladeb: Dance On! (Shadows, 1962), Livin¢
Loving Doll (Cliff Richard 1959), Move It (Cliff
Richard, 1959), Good Rockin¢ Tonight (Ray Brown 1948, cover
verze Wynonie Harris, Holly, Frankie Lymon), Kansas City (nejznámější verzi
nahrál Wilbert Harrison v roce 1959), Ready Teddy (Little Richard, 1956);
dvě skladby z Alhambry 9. března 1964 (např. Blue Suede Shoes, Carl Perkins, 1965).
Články a zprávy v tisku:
Rudé Právo 15.12. 1963
(Lubomír Vaculík)
J. Černý: Horečka , Divadelní
noviny 1963/64, č.20, s.7
Plzeňská Pravda 30. 1. 1964
(Karel Kovařík)
Večerní Bratislava 22. 3. 1964
(Igor Wasserberger)
Divadelní noviny 22.4. 1964
(Jiří Černý)
Miroslava Černá, V. Mates:
Luxembourg, kulisa, problémy, My 64, č. 3, s. 54
O big beatu z druhé
strany, diskuse, My 64, č. 8, s. 56
M.Friedel, C. Schmidt-Polex:
Die Roten Beatles von Prag, Stern 1965, č. 37
Senzační objevy, Rudé Právo
27. 9. 1965
Rudí Beatles z Prahy aneb
po stopě jedné reportáže, Signál 14. 10. 1965, č. 41, s.4
J. Hajný: Jako Stern hledal
komunistu, Předvoj 1965
Encyklopedie jazzu a moderní
populární hudby, Praha 1990, s.191
E. Fiala-Toscani: Hells
Devils. Pekelní ďáblové z Prahy, Vokno 18, s.74
E. Fiala-Toscani: Big-Beat
Hells Devils, Ďáblové z Prahy, Studentské listy 10. 9. 1990, Slova, s.6
Nejstarší bigbíťák, rozhovor z února
1990, Vokno 17
Aleš Opekar
Žádné komentáře:
Okomentovat