Jazz Q

Jazz Q

Jazzové Jazz Q

V roce 1964 založil Jiří Stivín a Martin Kratochvíl skupinu Jazz Q a v ní  si hráli, společně s Jerzy Ziembrowskim na kontrabas, Ivanem Smažíkem na bicí a Zdeňkem Chlumem na tenorsaxofon, skladby Ornetta Colemana a Thelemonia Monka a potom hlavně nový styl – freejazz. Postupně se styl skupiny pozměnil a hudebníci hráli repertoár hard bopových a mainstreamových jazzových autorů a skladby vlastní. Projeli Evropu, kde se zúčastňovali jazzových festivalů. Někdy. Ale v Praze hráli hodně ve Viole a Redutě. Jazz Q Praha si vydobyli vysoké renomé koncem 60. let. V závěru s nimi spolupracoval  velmi talentovaný vibrafonista Luboš Pristov. Ten se ale zabil při autonehodě na dálnici ve Spolkové republice Německo, když se vracel domů do republiky. Na přelomu 60. a 70. let se ale začaly rozcházet představy  Martina Kratochvíla  s představami  Jiřího Stivína o dalším hudebním  vývoji skupiny. Stivín odešel a založil soubor Stivín & Co. Jazz Systém, kde hrál akustický jazz.       

            Kratochvíl se dal inspirovat a ovlivnit avantgardním rockem a také inklinoval k elektrifikaci jazzu. Jeho představy se odrazily v novém obsazení skupiny, kde se objevil rockový kytarista Luboš Andršt.

Jazz Q Praha

V edici Jazzu & Pop Music v Gramofonovém klubu vyšla v roce 1970 deska Coniunctio, kterou natočil společně s Kratochvílovým Jazz Q Praha i Blue Effect. Blue Effect pro toto nahrávání tvořil Radim Hladík (kytara, pilník a siréna), Jiří Kozel (bas. kytara a zvonky) a Vlado Čech na bicí. Jazz Q tvořili  Jiří Stivín (flétna, alt. saxofon, pikola, umělecký řetěz, siréna, pristofon, wood bloky a havajská flétna), Martin Kratochvíl (klavír, varhany a trumpetfagot), Jiří Pellant (kontrabas) a Milan Vitoch (bicí, koňské rolničky). Tato deska byla prvním vydaným pokusem s hudbou, která se snažila o syntézu jazzu a rocku. Navíc hudebníci silně inklinovali ke zkoušení freejazzových postupů. Z alba nejvíce tehdy i dnes zaujaly skladby Návštěva u tety Markéty a  Asi půjdem se psem ven. Skladba Coniunctio II  byla asi tím nejlepším, co bylo jako jazz rock fusion presentováno. A navíc skladba byla zakončena velmi emotivně. Jako by jste slyšeli zvukové ukončení činnosti srdce v závěru skladby. To zemřel Luboš Pristov. Mohu říci, že i v roce 2004 je LP deska poslouchatelná a sdělná. Hudba vyprodukovaná před 34 lety (sic!) oslovuje.

Al Kooper

Nicméně musím připomenout desku, která vyšla již v roce 1968. To si vyzkoušel americký klávesák a skladatel Al Kooper, jak by se pracovalo se špičkovými bluesovými a rockovými kytaristy ve studiu, když dostanou volný prostor v dané skladbě k improvizaci. Kooper si vyzkoušel dva super kytaristy. Byli to Stephen Stills a Mike Bloomfield. Jeden byl country & blues & folk kytarista a druhý byl dokonalý bluesman. Bloomfield patřil ke špičce bluesových kytaristů, ale předčasně nám umřel na předávkování drogami. A Stills je dnes již důchodcem, o kterém toho není mnoho slyšet. Občas se mihne v pořadech BBC o vývoji rockové hudby.

To byl tehdy ten pravý impuls pro rockovou hudbu, impuls pro rockové muzikanty, aby si vyzkoušeli a začali používat jazzové postupy. Tehdy si hlavy otevřené uvědomily, kudy by mohla vést cesta k dalším možnostem rockového vývoje. A Martin Kratochvíl a Luboš Andršt s Frantou Franclem to vycítili a uvědomili si to.

Pozorovatelna

V průběhu první poloviny sedmdesátých let se Jazz Q Praha stali průkopníky jazzrockové vlny v Československu. Povedlo se, že skupina 29. ledna 1973 dokončila nahrávání desky, jež dostala název Pozorovatelna. Nahrávalo se ve studiu v Praze – Břevnově. Na desce si zazpívala již i zpěvačka Joan Duggan ve skladbě Trifid. Tu si do kapely dal Martin Kratochvíl pro její kontraalt a její praxi s bluesovými a gospelovými skladbami, když ještě působila ve Flamengu. Na Pozorovatelně  hrál kytaru Luboš Andršt, což je dodnes velmi významná osoba pro všechny kytaristy. S bubeníkem Michalem Vrbovcem se fantasticky sehrál vynikající baskytarista Vladimír Padrůněk, který byl bývalým studentem elektrotechniky. Ve skladbě Kartágo si na housle zahrál Rudolf Chalupský.

            Skladbu Pori 72, která LP otevírá, zkomponoval Padrůněk s Kratochvílem pro své vystoupení na jazzovém festivalu ve finském městečku Pori. Na festivalu vystupoval i světoznámý Chick Corea. Ten se rozhodl, že bude hrát jako první a Jazz Q Praha ať vystoupí až po něm. Od té doby se říká, že Corea dělal předskokana Jazz Q. Druhá a závěrečná skladba první strany LP je šestiminutová Pozorovatelna. Je to tichá a klidná skladba, která evokuje pocity z pozorování barev a pocitů v klidné krajině plné lesů. Trifid zahajuje druhou stanu desky a je to znovu kompozice plná klidu a nekladoucí důraz na standardní kompozici. Vznikla údajně po koncertě, jenž byl velmi hlučný, v jednom z tehdejších pražských jazzklubů. Deska vyšla u firmy Panton a jen se po ní zaprášilo. Ještě koncem osmdesátých let se dala koupit na burzách desek. Nestála ale 36 Kč. Prodávali jí za stovku!

Symbiosis

V průběhu roku 1973 natáčelo Jazz Q Praha další materiál, který se dostal na desku, jež dostala název Symbiosis. A Symbiosis byla dalším bodem zvratu v československé hudbě. V rockové hudbě to bylo Kuře v hodinkách, jež natočilo Flamengo. Toto album všem vytřelo oči jazzem i rockem. Materiál byl natáčen již od března tohoto roku a závěrečné nahrávací frekvence byly dokončeny až 11. října 1973 v pražských studiích Supraphonu v Dejvicích a Mozarteu. Kratochvíl zde měl již jiného kytaristu. Byl to František Francl, jež dlouhá léta působil ve Flamengu. V Jazz Q Praha zcela naplnil svou pověst famózního hráče. Pověst československého Hendrixe! Hned úvodní skladba Ze světla do tmy, kterou napsal Vladimír Padrůněk a Joan Duggan, osloví posluchače souhrou kytary, kláves a baskytary. Stejná souhra se projeví v následující skladbě Ztracená láska. Pro nás to byl tehdy těžký nářez. Ono totiž v roce 1973 v Československé socialistické republice nevycházelo nic z rockové hudby, která tehdy vanula světem. Toto ale pro nás byla taková pecka a bomba, že ještě po čtyřiceti letech existují milovníci, kteří naprosto ortodoxně hrají pouze v tomto stylu a k tomu ještě mají programově identický název skupiny. Všechny skladby odzpívala Joan. Jen závěrečná skladba Epilog po šestnácti minutovém Čaroději, byla instrumentální.

Hlavní a nosná skladba LP Čaroděj, již tehdy Martin Kratochvíl dával skladbám jednoslovná pojmenování, byla uchvacující. A ten konec! Ihned nás odkázal na závěr skladby Day In My Life od Lennona-McCartneye. A to pro nás posluchače bylo poselství, jež nás vykoplo a utvrdilo v poslouchání komplikovanější hudby a hledání jiných textů a sdělení než jen k pouhé konzumaci produktů pitomců typů Hanniga, Franty Janečka, … a dalších, jež se mi ani nechce vyjmenovávat.

Na desce zazářili všichni. Základní sestavou byli Kratochvíl, Francl, Padrůněk a Vrbovec. Zpěv obstarala Joan Duggan a jako hosté se představili v dokonalém aranžmá Mišík, Semelka, Dydovič a Rotter; na konga Jiří Tomek, na trubku Radek Pobořil, Jan Kubík na klarinet a Lexa Čihař na kontrabas. I tady se objevil Jan Spálený jako hudební režisér a zvukovou režii dělal Petr Kocfelda. Toho najdete na všech československých významných rockových deskách.

Elegie v modrém

Jak už to v socialistickém Československu bylo normální, po třech letech, to je v roce 1976, vyšla další deska úspěšné formace. Všichni jsme z toho byli na větvi. Jen autoři ne. Po třech letech vydal Supraphon desku Elegie.Skupina zkrátila jméno na Jazz Q, ale připisovalo se ′Martina Kratochvíla′. Změnila se trochu sestava. Na basovou kytaru hrál Přemysl Faukner  a za bicími seděl Libor Laun. Jako hosté si zahráli Jan Hrubý, Jiří Tomek, Lenka Filipová, Michal Gera, Ondřej Konrád, Michal Vrbovec, František Lhotka, Zdeněk Prouza, Jiří Cerha a Ladislav Kantor. Jsou to jména velmi známá. Po letech je deska  přitažlivá tím, že abstrahuje vlivy Leoše Janáčka a Arthura Bergera a zároveň dokonale využívá technologii multiplaybacků a všech možných  elektronických efektů na klávesách i kytaře. Desce byl přikládán koncem osmdesátých let minulého století význam snad ještě větší než titulu Symbiosis. Ale v paměti většiny zůstala více vyryta Symbiosis. V těchto letech ale již Jazz Q mělo docela konkurenci ve skupinách Impuls a Ch.A.S.A. či Energit.

Zvěsti

         Kratochvíl získal roční stipendium na americkou Berklee College of Music v Bostonu, USA. Po návratu se projevila změna v jeho postupech při komponování. Zároveň se projevil značný odliv jazzrockové vlny nejen ve světě, ale jako obvykle i u nás.

Především vývoj směřoval ke koncertně proveditelným skladbám a k větší koncertní aktivitě. Koncem roku 1977 skupina natočila v dejvickém studiu Supraphonu desku Zvěsti. Název skupiny se změnil na ′Martin Kratochvíl & Jazz Q′ a obsazení také. Kytaru hrál Andršt, Přemysl Faukner na baskytaru a Jiří Helešic byl u bicích. Další rok od 5. do 15. března nahrál Kratochvíl s Jazz Q další desku. Ale ta byla vylisována až v roce 1980 a do obchodů šla až zase za další rok. O tomto záměrném zdržování ví mnoho pamětníků. Deska se jmenovala Hodokvas a obsazení bylo opět změněno. Kratochvílovi na kytaru hrál Franc, basu opět výborně hrál Vladimír Padrůněk a u bicích byl Pavel Trnavský. Nahrávání se jako hosté účastnili Jirka Hrubeš s všemožnými bouchadly a Petr Kalandra si zahrál na foukací harmoniku.

Obě desky byly nahrány jen základní sestavou skupiny a úzce na sebe navazují. Kratochvíl o deskách řekl:

„… je to jeden z mnoha pokusů o nalezení cesty ze slepé uličky jazzrocku sedmdesátých let … dosáhnout toho lze návratem k inspiraci hudbou Johna Coltrana a inspirací v evropské vážné hudbě.“ Ať už to Kratochvíl a spoluhráči mysleli jak jen chtěli, jejich hudba byla úspěšná.

Kratochvíl navázal spolupráci s Oskarem Petrem, který přišel z Marsyas a ze spolupráce zůstaly dva singly.

            Zajímavá byla spolupráce s Helenou Vondráčkovou na její desce Paprsky, která byla vydána  v roce 1978 a dodnes není doceněna, i když se jedná o pop music. Tehdy se Helena pokusila změnit svůj image, což je nesmírně pozitivní, ale posluchači to nevzali a ona se vrátila k tomu, co dělala a dělá až do dneška.

V letech 1983 až 1985 skupina existovala v obsazení s Janou Koubkovou, Jurajem Griglákem a Pavlom Kozmou. Tomuto obsazení vyšly dvě EP desky. Poté změnil aktivní Kratochvíl v roce 1985 Jazz Q na Jazz IQ které tvořil s Borisem Urbánkem. Jazz IQ produkovalo čistě syntezátorovou hudbu. Kratochvíl s Urbánkem propojili různé druhy kláves přes počítač, basovou linku a bicí obstaraly naprogramované automaty. Z tohoto období nebylo nic vydáno na deskách. Ale Kratochvíl si užíval akustického jazzu vystupováním s americkým kytaristou Tony Ackermanem. K rockové hudbě se již Martin Kratochvíl se svými formacemi Jazz Q nikdy nevrátil

Po roce 1989 Kratochvíl své aktivity upnul do oblasti mimo aktivní komponování a hraní. Vytvořil Bonton Records. Povedlo se mu koupit Supraphon, Panton a slovenský Opus. Také následně možná s chutí spadl pod světový gigantický kolos Sony Records.

Jeho přínos pro československý rock je ale tak velký a tak pozitivní, že rozhodně není dodnes doceněn. A také je s Jazz Q nezapomenutelně spjat i František Francl a Vladimír Padrůněk, kteří si oba zasluhují zvláštní kapitoly.                                                                  Apendix z roku 2014.

             Album Hvězdoň z roku 1984 bylo dlouho posledním studiovým albem skupiny. Je pravdou, že se Martin Kratochvíl věnoval akustické hudbě s americkým přítelem kytaristou Tony Ackermanem, ale jeho charakteristické jazzrockové postupy a barvy jeho syntezátorů jsme pak vééélmi dlouho s doprovodem baskytary, elektrické kytary a bicích neslyšeli.

            Po dlouhých třiceti letech, 24. května 2013, vychází  nové album legendárních Jazz Q  a nebo Jazz Q Praha, které dostalo název Znovu. Hudebníci na desce jsou „jaknavybíraní“. Kytaru hraje Zdeněk Fišer a na baskytaru staronový člen Jazz Q Přemysl Faulkner.  Za bicími sedí „Vajco“Deci. Ten prodal svou restauraci v New Yorku a vrátil se zpět k bicím.

            Album zahajuje skladba Potopa, která ihned navodí jazzrockovou atmosféru konce sedmdesátých let a atmosféru desek jak Jazz Q, tak i Weather Report Josepha Zawinula či podobných jazzrockových gigantů. Ale především alb Jazz Q. Nezaměnitelná barva kláves a způsob hry – prostě Jazz Q Martina Kratochvíla se vynořili zpět do dvacátého první století.

            18. října 2013 vychází nové raritní album Jazz Q. Z archívů uvolnil Martin Kratochvíl nahrávku koncertu, který proběhl  2. února v roce 1975 v bratislavském Parku kultúry a oddychu. Nově vydané CD se jmenuje Živí se diví: Live in Bratislava 1975 a kapela Jazz Q je na něm zaznamenána ve stejné sestavě, v jaké se objevila i na kultovní kompilac i Jazzrocková dílna z roku 1975, tehdy s Janem Martincem na housle a sopránku. Kromě něj na záznamu je i britská zpěvačka Joan Duggan, tehdy usazená v Čechách a provdaná za Františka Francla. 

            Záznam vyprodaného bratislavského koncertu vznikl měsíc před Pražskými jazzovými dny, odkud pochází nahrávky z alba Jazzrocková dílna, jež jsou přímo kultovními. Teprve rok po bratislavském koncertu natočil Kratochvíl a Jazz Q album Elegie, které ale vyšlo až v roce 1977.

Hudební archiv

S použitím materiálu Petra Poledňáka Prax^{52 a 61}

Petr Janda

Petr Janda

Je bratrem Jiřího a Slávka Jandy. 

Petr se narodil 2. května 1942. Tatínek byl koncertním mistrem v Praze. Petr také zpíval v Kulínského dětském sboru. Od devíti let se učil na violu u V. Fraita. Jenže ve čtrnácti se dostal ke kytaře a jako autodidakt se dopracoval k vrcholu kytarového umění. Můžeme mít jakékoli výhrady k Jandově tvorbě, ale Petr Janda patří bezesporu k předním československým rockovým kytaristům, zpěvákům a skladatelům.

Jako student hrál krátce na kytaru a klarinet v dixielandovém souboru. To ovšem netrvalo dlouho.maturoval na Všeobecné jedenáctileté škole v Praze v roce 1960 a  pak se vyučil spojovacím mechanikem. Výuční obor ukončil v ,roce  1960. a pak se šel učit znovu. Učil se na učilišti spojovacím mechanikem. Výuční list dostal v roce 1962. potom pracoval tři roky v oboru!

Petr se nadchl koncem padesátých let pro rock & roll. Jeho miláčky byli Bill Halley, Little Richard a Elvis Presley. Tři roky hrál a na kytaru v průkopnické skupině Sputnici. Ze Sputniků odešel a okamžitě vytvořil skupinu Big Beat Quintet. Hned na to vstoupil do skupiny Karkulka. To bylo v roce 1963. Karkulka se chvíli na to přejmenovala na Olympic a bylo to.

Od té doby je Petr Janda kapelníkem Olympicu.

Můžeme mít proti Jandovi výhrady, ale nemůžeme mu upřít to, že to byl jeden z hlavních kytaristů československého rocku šedesátých let. A pak, vzpomeňte na nejslavnější hity Olympicu! 

Petr Janda dodělal, na rozdíl od mnoha jiných, konzervatoř. Absolvoval u Harry Macourka suitou Kontrasty pro symfonický orchestr a jazzrockovou skupinu.

Ačkoli můžeme mít výhrady vůči posledním aktivitám Olympicu, nemůžeme jim odepřít nejgeniálnější skladby československého big beatu. Řekněme si v namátkovém pořadí skladby, jež byly mega hity! Mary, Dej mi víc své lásky, Dynamit, Jasná zpráva, Krásná neznámá, Kufr, Pták Rosomák , Kufr, Osmý den, ... etc... etc... etc... 

Petr Janda patří mezi legendy našeho rocku. Jednoznačně, no ne?

Hudební archiv

Všechny nahrávky Olympicu můžete koupit na www.supraphoneline.cz

podle Jana Křtitele Sýkory Prax⁵²

Jiří Janda

Jiří Janda

Jiří Janda je v Československu jeden z předních průkopníků rock & rollu. Byl to "první československý rock & rollový saxofonista"!

Jiří se narodil 14. ledna 1941 v Praze. Opustil nás v prosinci 2020. Tento mládenec se po maturitě vyučil opravářem televizorů (sic!)! To bylo pro rockového muzikanta nesmírně důležité. Hudební vzdělání získal jako dítě v Kulínského dětském sboru, tři roky se učil hrát na klavír a od čtrnácti let si přibral i klarinet. Ještě ve třiceti letech se začal učit na příčnou flétnu.

Hrát začal se školní skupinou  jako klarinetista. Pak se věnoval dixielandu a to společně s Ivanem Mládkem, Jan Antonínem Pacákem a Karlem Svobodou. To všechno byli mladí kluci. Tehdy.

Nástup rock & rollu jej zastihl ve skupině Sputnici, kde hrál na tenorsaxofon. Do této party přivedl svého mladšího bratra Petra Jandu.. V sezóně 1964-66 hrál se skupinou Karkulka a příležitostně i s jinými skupinami. To ale bylo na základě toho, že se všichni mezi sebou znali: a tak z toho gigantického kadlubu vzniklo hned několik kapel – Country beat, Mefisto a Olympic.

Jiří Janda také několik roků vydělával peníze jako naprosto komerční muzikant v zahraničí se skupinami, které za tímto živobytím vyjížděly.

Na začátku sedmdesátých let se Jiří Janda pokusil navázat na celkem slavné začátky a hrál ve skupině Orient. 

            Po rozpadu kapely se vrátil ke svému původnímu povolání a jako hudebník vystupoval pouze sporadicky v éře návratu rock & rollového revivalu. To si zahrál i s Miky Volkem v jeho revivalových kapelách.

V první polovině osmdesátých let začal spolupracovat se skupinou Oliver. Jenže to natočili jednu skladbu Věčnej hlad na singl a tím vše skončilo. V hudebním tisku se jeho jménu již nevyskytuje.

Jiří Janda se narodil v roce 1941 a zemřel v roce 2020 na covid.

                                                                Batři Jiří a Petr Jandové

Hudební ukázky

Jan Křtitel Sýkora

Petra Janů

 Petra Janů

 Archiv

 Zpěvačka Petra Janů se narodila 19. listopadu 1952 v Praze. Vlastní jméno Jana Petrů si změnila proto, aby se odlišila starší slavné československé zpěvačky identického jména a příjmení Jany Petrů.

Mládí a dospívání prožila v Sekerových Loučkách  u Turnova. Začala studovat sklářskou průmyslovku v Železném Brodě. Zpívala s tanečním orcestrem železnobrodských skláren. Po absolvování přešla na dvouletou ekonomickou školu v Turnově. Po jejím absolvování v roce 1970 se odstěhovala do Náchoda, kde pracovala jako sekretářka. Zpívala s místním orcestrem Styl. Po vítězství v okresní soutěži  a 3. místě  v krajském kole se zúčastnila v roce 1971 pěvecké soutěže talentů na festivalu Mladé písně – Jihlava. Vypadla však v předkole. Prorazila však v příštím roce, kdy s písní Arethy Franklinové Bring It At Home On získala Stříbrný řetěz a zaujala nejen kritika a hlasového pedagoga Leo Jehneho, ale i představitele divadla Semafor. Tam nastoupila v sezóně 1972-73 a převzala po Haně Zagorové úlohu Bludičky v Kytici (v Semaforu absolvovala i četné záskoky). V Pořadu Zuzana v lázni (v roce 1973) vystupovala s Karlem Černochem s nímž vytvořila typově zajímavu dvojici. S Černochem, jeho skupinou Akvarel a Josefem Dvořákem vystupovala Janů i v divadle Ateliér. V Semaforu také zpívala se skupinou C & K Vocal, s nímž začátkem  roku 1976  spolupracovala i mimo Semafor. S ním také poprvé nahrávala bestsellerové album Generace Pro Supraphon. Přes toto rozšíření záběru Petra Janů ještě neopustila divadlo, které jí dalo první příležitost a kde získávala cenné umělecké zkušenosti. Nepřijala například nabídku souboru Karla Gotta a Ladislava Štaidla, vázanou na odchod z divadla. V tomto údobí se ještěJanů plně neprosadila ani u kritiky, ani u publika, měla i problémy s hlasem a podobně. Ve zpěvu se zdokonalovala u J. Bernardové – Penzové, v intonaci u Bohumila Kulínského. Její pěvecký vývoj popsal Leo Jehne:  

„Zatímco na počátku své pěvecké kariéry disponovala nekultivovaným, trochu ordinérním hlasem převážně prsního charakteru s npřece jen omezeným rozsahem od malého d do d², mnoho zpěvaček by za tyto dvě vyrovnané oktávy řeklo pánbuzaplať (sic!), naučila se tvořit  hlas u měkkého hlavového začátku, aniž by přitom její tóyny ztratily plnost, ba právě naopak. Vystihla tím šestým pěveckým smyslem, kde může na hlas naložit a kdy jej musí nadlehčit, aby byla schopna jemného záběru i v těch sopránových výškách. Její rozsah se zvětšil a sahal zakrátko od velkého B (nejnižší Gottův znělý tón!) až po tříčárkované f a vytvořil souvislou škálu tónů, v nichž se jen měnil poměr  prsního a hlavového  záběru. V nejlepších svých dnech Petra Janů přesvědočovala o tom, že může praqakticky zpívat cokoliv, od blues přes šanson až po rock a soul a od prosté lidové písně přes písně umělou třeba až po árii. Naše populární hdba zkrátka neměla od dob vrcholných výkonů Evy Pilarové zpěvačku takových možností a takového pěveckého citu a všestrannosti, jakou se jevila zhruba od roku 1973 Petra Janů.“

Náznakem zlomu v umělecké dráze se stala Bratislavská lyra 1976, kde Janů zpívala píseň Jiřího Kameše a textaře Josefa. Prudila (7. října 1944 – 3.dubna 2008) Stromy. Jehne: „Jen dvě tři zpěvačky v historii české interpretace populárních písní by možná byly schopny tuto píseň vůbec zvládnout, výrazově takto asi žádná. A také auditorium vytušilo, že to, co Janů zde v aranžmá Oty Petřiny předvádí, nemá u nás momentálně konkurenci. Kritikové nešetřili chválou, odborná porota ji za interpretaci písně udělila čestné uznání.“  Dalšími úspěcy bylo vystoupení s OČST v gala programu Zlatý Orfeus, s TOČR na festivalu Wiosna estradowa v Poznani. Janů se stala pěveckou protagonistkou  představení divadla Semafor Má hlava je včelín (P. Fiala, hudba P. Větrovec, hlavní představitel J. Dvořák) a zaujala v hlavní úloze (Anna) v gramofonové nahrávce mizikálu Titanic od B. Vondráčka (1977, Supraphon). V roce 1976 se Janů poprvé umístila v anketě o Zlatého slavíka a umístila se na 49. místě. Rozhodující zlom však přinesla spolupráce Janů s autorským týmem Ota Petřina – Zdeněk Rytíř, znamenající i odchod ze Semaforu v roce 1977. Spolupráce přinesla rychlý sled tří singlů pro Supraphon, které měly slušný ohlas u kritiky a značný u publika. Zvláště  Tisíc stran formátu A1 / Kondiciogram a  Akce ženich se odkládá / Dvacáté století. Hlavně však zaujalo profilové album Motorest se stejnojmennou písní, která se pro zpěvačku na dlouho stala jakousi „firemní značkou“. To vše ji za roky vyneslo až na 3. Místo ve Zletém slavíkovi. Nejlepší umístění dosáhla Janů v letech 1979 – 2. místo, 1985 – 1986 – 2., 1987 – 1. místo.

Janů tehdy přešla ke komponovaným koncertním programům, zprostředkovávaným doma i v zahraničí agenturou Pragokoncert. Výrazný podíl na úspěších Janů měl i kvalitní realizační tým, k němuž patřili mimo jiné režisér Jan Kratochvíl a choreograf Frank Towen. Důležitou úlohu hrála i kvalitní technika, vedená jejím manželem  a manažerem Michalem Zelenkou. V té době, v letech 1978 – 1979, doprovázel zpěvačku  její vlastní soubor Pro-rock, psáno také Prorok, , hrající v obsazení Jiří Kaleš a Jan Reiner – kytary (původně členové skupiny Komety), Alexandr Čihař – baskytara a Petr Petrásek – bicí. Soubor pokračoval v činnosti zahájené stejnojmennou studiovou skupinou  hrající v jiném obsazení. Rozpadl se po angažování nového doprovodného souboru Bumerang. Pokračující spolupráce s autorským týmem Petřina – Rytíř přinesla další singly a album i koncertní pořad Exploduj,  nahrané studiovou skupinou, v níž hráli mimo jiné hráči skupiny Pro-rock (Lexa Čihař, Petrásek, Kaleš a Ota Petřina). Koncerty představovaly audiovizuální show, v němž účinkovala v letech 1980 – 1982 skupina Bumerang v obsazení Richard Kybic – g., Miroslav Nový – keyb., Radek Křemenák – basg., Jiří Lang – ds. Do účinkování s Petrou Janů byl Bumerang amatérskou plzeňskou skupinou. Po rozchodu s Janů se rozdělili. Kybic a Langem založili skupinu Turbo. Miroslav Nový zemřel. Křemenák přešel do skupiny Modrý efekt Radima Hladíka. Tato skupina měla dodat jejímu show ještě tvrdší rockový ráz. Janů byla vůbec po odchodu ze Semaforu a nejvíce kolem roku 1980 prezentovaná jako „tvrdá“ rocková zpěvačka. Tomuto obrazu se podřizoval jak výběr repertoáru a zpsob podání , tak kostýmování a celkové ódiové dění. To přineslo na jedné straně oblibu především u teenagerského publika, na druhé straně Janů poněkud vzdalovalo hromadným sdělovacím prostředkům. Především to bylo patrné v Československém rozhlase. Tento obraz se začal měnik v průběhu 80. let, kdy Janů rozšířila svůj repertoárový záběr a vůbec pozměnila svůj image ve směru širší přijatelnosti. V polovině 80. let patřila již k předním hvězdám Československé televize, což se projevilo mimo jiné i ve Zlatém slavíkovi. Tehdy byl i velmi aktivní fanklub Petry Janů, který vydával od roku 1984 zajímavý Zpravodaj. Ve svých pódiových vystoupeních i v TV projevuje Janů značný herecký a komický talent a přizpůsobivost a umí si získávat publikum. Své herecké možnosti prokázala Janů i v celovečerním hraném filmu Koncert (režie Jan Schmidt), kde vlastně hrála samu sebe v úloze zpěvačky. Ve filmové dráze pokračovala v roce 1986 snímkem Můj hříšný muž (režie V. Matějka), kde raje roli zpěvačky a zpívá šest písní Michaela Kocába a Pavla Vrby. V TV se etablovala  zvláště v sobotních zábavných pořadech Dva z jednoho města, Možná příjde i kouzelník a podobně. Zaujala například její dueta s Hanou Zagorovou, Věrou Špinarovou, Karlem Zychem.

Po rozchodu s Bumerangem spojila Janů svá koncertní vystoupení s berlínským rockovým souborem Express ,s nímž absolvovala četná turné po NDR, tak ČSSR. Doma se se podílela i na dalších projektech. Úspěšné album Já + My  v roce 1981 realizovala studiová skupina ve složení Ota Petřina - kytary, Ondřej Soukup – basg., Jiří Hrubeš –ds., Jan Kubík –saxes, Martin Kratochvíl – klávesy a C&K Vocal. Všechny skladby napsal Ota Petřina  a texty napsali Pavel Vrba, Miroslav Černý, Eduard Krečmar, Jiřina Fikejzová, Pavel Žák a Pavel Kopta. Producentem byl Antonín Matzner. Album ovšem, jak bylo v ČSSR zvykem bylo vydáno v roce 1982. Album představovalo rockový mainstream.

Dalším projektem bylo v roce 1974 méně zdařilé album Ročník 50. Hudbu složil a na všechny nástroje nahrál Ota Petřina. Druhou stranu alba tvoří titulní skladba. Texty napsali Eduard Krečmar a Pavel Vrba. Text pro B stranu s titulní skladbou napsal Ota Petřina.

Mimořádně pozoruhodným albem je 12 Famous And Awarded Movie-Songs, na němžJanů anglicky zpívá výběr slavnýc melodií odměněných americkou cenou Oscar. Janů zde prokázala své interpretační schopnosti v nabzející se konfrontaci s originály a vůbec světovými umělci.

Se studiovou skupinou Propast a hlavně protagonistou Petrem Jandou nahrála v roce 1985  album Jedeme dál ve stylu pop rocku, rock & rollu či  soft rocku. Album nahrávali Vladimír Kulhánek – bsg., Ladislav Malina – ds., Petr Janda – guitars, Petr Malásek – klávesy.

Titulní skladba vyhrála celoroční TV Hitšarádu.

Vedle činnosti s Expresem začala postupně převládat spolupráce se skupinou Josefa Laufra Golem od roku 1984. Někdy Petra s Laufrem i společně vystupovala. S Golemem měla program Rok 3 000 a s Golemem nahrála i album  Už nejsem volná. Album se natáčelo ve studiu Mozarteum v dubnu 1986. Skupina hrála ve složení: Ivo Durczak – bsg., Ladislav Malina – ds., Jiří Doubrava – trb., Karel Kahove a Vladimír Severa – g., Karel Štolba – klávesy,Jan Václavík – saxes, Jiří Jelínek – trb., Jiří Hlava a Václav Týfa – tp., S Petrou Janů si zazpíval Karel Kahovec. Album bylo natočeno ve stylu soft rocku a popu, což byla dobrá kombinace v těch letech pro skvělý prodej.

            V následující době Petra Janů absolvovala spousty vystoupení v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Kubě, NDR a jinde. V roce 1989 dostala žádaný titul v ČSSR Zasloužilá umělkyně.

            Petra Janů, i když není čistá rockerka, je mimořádným zjevem  na pomezí rocku a středního proudu, a to nejenom svými pěveckými dispozicemi a uměním. Její dráha je nesena koncepčním a realizačním týmem, který dbá na kvalitu hudební a hlavně také textové složky. Janů sama také strhuje svým jevištním temperamentem a budí respekt všestranností projevu, přičemž tato všestrannost nikdy  není průměrností. 

Po roce 1989, v 90. Letech, se spíše přeorientovala na muzikály, ve kterých začala hrát, koncertní vystupování omezila a nová alba nevydávala.

S příchodem roku 2000 se ale aktivně vrací na koncertní pódia a zároveň také obnovuje spolupráci s Petrem Jandou a Otou Petřinou. Jandou natočila album Petra Janů Petr Janda – Jedeme dál II. Album nahrávali: Petr Janda – kytary, Petra Janů – zpěv, Milan Broum – baskytary, Jiří Valenta – klávesy, Milan Peroutka – bicí, Petr Přibyl – klávesy a viola. Sbor tvořily Markéta Kovaříková, Jana Feriová, Richard horký a Martin Skala. Hudbu složili Ota Petřina, Petr Přibyl, Petr Janda. Texty napsali Petr Pečený, Jaroslav Vanča, Pavel Vrba, Eduard Krečmar, Miroslav Černý. Natáčelo se ve Studiu Propas, které je Petra Jandy (https://www.discogs.com/label/264242-Propast-Studio). Zvukovým inženýrem je tam flétnista Petr Ackermann a zvukař Petr Kovanda.

 

Petra Janů od roku 2000 koncertuje po celé republice a také se aktivně se zapojuje i do různých dobročinných projektů.

V rámci svých šedesátin, roku 2012, vydala velkou 3CD kompilaci Má pouť - Zlatá kolekce, která mapuje její čtyřicetiletou pěveckou dráhu.

V roce 2015 se spojila s doprovodnou kapelou Amsterdam, a kromě koncertních šňůr s ní nahrála také novinkové album Blázni, které vyšlo v roce 2017.

Letos, v roce 2023,  slaví Petra Janů dvojí výročí - 50 let na scéně a 2x 35 na světě. Má za sebou řadu výročních koncertů, včetně veleúspěšného galakoncertu v legendární pražské Lucerně, stejně jako koncertu 19. listopadu, kdy v den svého jubilea vystoupí v Divadle Jablonec nad Nisou. 

... a její nahrávky jsou stále velmi poslouchatelné i po tolika letech

 

 

 

 

Všechny nahrávky Petry Janů si můžete pořídit na https://www.bontonland.cz/search/?s=Petra+Jan%C5%AF

 nebo na https://www.supraphonline.cz/vyhledavani/alba?q=Petra%20Jan%C5%AF

Informace:     https://www.petrajanu.cz/ ,  https://cs.wikipedia.org/wiki/Petra_Jan%C5%AF,

 Diskografie:   https://www.discogs.com/artist/1048662-Petra-Jan%C5%AF

https://www.discogs.com/search/?q=Petra+Jan%C5%AF&type=all&type=all&page=1

 Foto © by Lenka Hatašová, archiv

© by Ivan Poledňák a dědicové a doplnil Prax⁷⁰ 

Otakar Jahn

Otakar "Ota" Jahn

Ota Jahn se jmenoval Otakar Jahn. Ten Otakar mu připadl tenkrát hodně dlouhý a tak z něj byl pro všechny Ota. Ota byl kytarista a skladatel, který se narodil 28. srpna 1943 v Praze a v roce 2023 oslavil s rodinou své 80. narozeniny! 

Narodil se do rodiny, která byla po roce 1948 postižena tvrdě komunisty, kteří se dostali v roce 1948 k absolutní moci. Maminka Alice Aurelie Matylda Jahnová, za svobodna Racková, vystudovala pařížskou Sorbonu a také tři roky konzervatoře. Byla nejmladším obchodním zástupcem firmy Moravia v Paříži. Od roku 1930 pracovala, ještě jako svobodná,  pro Eskomptní a průmyslové banky v Brně jako německo-anglicko-francouzská korespondentka.  Po roce 1948, když byl její manžel Zdeněk Jahn zbaven funkce prokuristy Báňské a hutní společnosti, živila celou rodinu ona. Učila angličtinu, francouzštinu a němčinu. Pracovala i pro správu diplomatického sboru. Vyučovala až do svých devadesáti let. Vyučovala například Hanu Hegerovou, Jiřího Suchého či Pavla Bobka a další. Její manžel a tatínek Otakara Jahna, Zdeněk Jaroslav Jindřich Jiljí Jáhn byl ale také československý atlet! Byl to československý reprezentant a rekordman ve sprintech, mistr ČSR v běhu na 100 a 200 m v letech 1926 a 1930. To ale komančům nevadilo v tom, aby tohoto muže zlikvidovali jak profesně tak i lidsky.

Ota se vyučil mechanikem počítacích strojů. Jenže v hudbě je to autodidakt!

Tento excelentní kytarista zahájil svou profesionální kariéru ve skupině Mefisto. Před tím působil v několika amatérských skupinách. To bylo do roku 1964. V tomto roce se zprofesionalizoval právě v Mefistu. Hrál v něm v době jeho největší slávy. Později, když z Mefista odešel, hrál na kytaru především ve skupinách, které byly zaměřeny na rock & roll. Ota Jahn napsal spoustu skladeb. Jenže ta první slavná je navždy nejslavnější a Otova nejslavnější je Monika.

© by Jan Křtitel Sýkora

Hudební archiv    s Mefistem

Nahrávka skupiny Stíny

Na adrese Popmusea (www.popmuzeum.cz) si hledači a kutači na internetu mohou snadno najít informace hlubší než přecházející článek J. K. Sýkory. Je to krátká stať o skupině Stíny z pera Aleše Opekara, která mají mnohem větší informační hodnotu než informace z Lexikonu jazzu a populární hudby z roku 1989.

STÍNY

                Mezi nejpopulárnější a nejvlivnější zahraniční kapely patřila na začátku 60. let anglická skupina The Shadows. Jasný, panenský zvuk sólové elektrické kytary Hanka Marvina a rytmické frázování doprovodné kytary Bruce Welche inspirovalo spoustu chlapců ke koupi vlastní kytary a k prvním hráčským pokusům.

            Patřil mezi ně i teenager Ota Jahn. Upustil od shánění saxofonu, koupil si českou elektrickou kytaru Grazioso a začal na ni cvičit.

            V roce 1961, když bylo Jahnovi osmnáct let, vznikla okolo něho a jeho přátel kapela s velmi výmluvným názvem - Stíny (Shadows). Dalším kytaristou se stal Václav Šimeček, zpěváky Václav Měřička (zpíval hlavně Cliffa Richarda) a Zbyněk Kadlec (ten byl na vše ostatní).

Základ: basy & decibely

            Baskytara byla na našem trhu stále nedostupná, a tak museli hoši vymýšlet. Rozpitváním struny dovezené ze Západu zjistili, že pod vinutím obsahuje něco jako hedvábí. Napnuli tedy na soustruh ocelovou strunu a vinuli nejprve hedvábnou nit a pak měď. Struny pak natáhli na standardní českou Jolanu. Vydržely nekonečně dlouho, jen časem ztrácely zvuk, neboť neměly antikorozní ochranu.

            Unikátní baskytara, kterou ve Stínech obsluhoval Bohumil Bank, získala brzy věhlas a občas si ji půjčoval i Pavel Chrastina.

            K bubnům usedl Miroslav Janatka. Janatka byl také zručným zvukařem. Stíny nejprve hráli na Ideál, zesilovač zakoupený v obchodě s hudebními nástroji. Tato komická bedýnka skrývala energii 3,5 W a vzadu dva banánky. Janatka udělal roztrojku pro všechny kytary Stínů. Po půl roce však Ideál přestal stačit, stačil-li vůbec někdy, a Mirek Janatka sestrojil zesilovač vlastní a to hned na 30 Wattů. Zesilovač byl svou silou ve své době natolik ojedinělý (měřit se s ním mohl jen Kaplanův a Doležalův Samuel), že si ho například Miki Volek opakovaně s prosíkem půjčoval.

Standardní beatový koktejl

            V repertoáru Stínů se střídaly rock'n'rolly se shadowsovskými instrumentálkami. Například Whole Lotta Shakin' Goin' On od Jerryho Lee Lewise, Dynamite od Cliffa Richarda, Bad Boy od Martyho Wilda nebo Big Beat Boogie Sandyho Nelsona (z repertoáru Berta Weedona).

            Párkrát vyhráli na jakýchsi soutěžích se svými instrumentálkami (které byly výhodné vzhledem k absenci anglických textů, s nimiž byly stále problémy, protože zpívat anglicky bylo pro komunisty naprosto nepřijatelné). Slavné večery se odehrávaly například v kavárně Ural, naproti Bílé labuti. Každou neděli tam hrálo pět až šest kapel. Vedle Stínů třeba Black And White nebo Komety. Sál byl v obležení. Okolo baráku bylo lešení a lidé po něm lezli do oken. Všechno praskalo ve švech.

Vojna, bar a Mefisto

Kytarista Otakar "Ota" Jahn

            Skupina Stíny působila aktivně až do října 1962, kdy Ota Jahn odešel na dva roky na vojnu. V průběhu jeho vojenské služby se ještě podařilo uskutečnit pár příležitostných vystoupení. Po vojně začal Ota Jahn nejprve hrát v baru hotelu Internacionál. S kapelou houslisty Pelanta, s pianem a akordeonem. Měli v repertoáru asi pět set skladeb a vždycky řekli číslo - a už se jelo. Než kytarista Jahn nalistoval příslušný part, byl už pomalu konec skladby. Lano do skupiny Mefisto, která právě nabírala své profesionální obrátky, bylo vysvobozením.

            Po Stínech zbylo pár pomačkaných fotografií a krátký záznam, pořízený na magnetofon Sonet Duo.  .... a jsou téměř zapomenuti ... 

 Václav Šimeček ve skupině Stíny

© by Aleš Opekar a nahrávkami doplnil Prax 70

Foto archiv

Matúš Jakabčic

Matúš Jakabčic

Kytarista, aranžér, pedagog a band leader se narodil 14. září 1961 v Bratislavě.

   V roce 1975 odmaturoval a potom se dostal na studium teorie kybernetiky na universitě v Bratislavě.  V roce 1984 byl promován na RNDr. Jenže k tomu studoval v letech 1976 až 1980 klasickou kytaru na lidové konzervatoři v Bratislavě. Hrál v několika amatérských skupinách a v roce 1983 hrál v zajímavé kapele Stop Time. V tomto souboru se tehdy krystalizoval nástup nové generace jazzových  a jazzrockových hudebníků. Tehdy byli ve Stop Timu s kytaristou Jakabčicem muzikanti: J. Štubnia-piano, J. Griglák-baskytara, O. Petráš-bicí.

   Jakubčic používá dvě kytary pro něj vyrobené Milošem Klasou. A k tomu používá někdy ještě Gibson ES-175, Fender De Luxe Stratocaster, Fender Standard Stratocaster, Ovation, nylonovou klasickou kytaru Prudentio Saez a 12strunou akustickou kytaru Kostka

   Jakabčic působil od roku 1985 jako profesionální hudebník v Tanečním orchestru československé televize v Bratislave. Pro tento velký ansambl aranžuje i skládá . Jako kytarista se prezentuje na samostatných kytarových vystoupeních po Bratislavě, ale také na akcích Gitariáda (v letech 1984 až 1986),  Blues na Dunaji (1985), Bratislavské jazzové dny (1986).

   Od roku 1986 působí Matúš Jakabčic v jazzových formacích Esprit, Kvarteto Dušana Húščavy. Ale zároveň se vyskytoval tento kytarista v doprovodné skupině Petera Lipy a zastupoval v duetu s Andrejom Šebanom.

   V roce 1995 absolvoval Berklee College of Music v Bostone, kde získal cenu Charlese Minguse. 

Matúš Jakabčic je jedním z nejúspěšnějších jazzových hudebníků generace, která se doposud uplatnila na jazzové  a jazzrockové hudební scéně.

Ještě mohu říci, že  tento kytarista měl vzory u takových velikánů, jako byli Kenny Burrel či Wes Montgomery. Dokonale se dostal i do fusion music.

Dnes již starší pán jest jedničkou mezi slovenskými kytaristy.

Informace: https://www.casopismuzikus.cz/clanky/matus-jakabcic

 

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/2161245-Mat%C3%BA%C5%A1-Jakab%C4%8Dic

© by Igor Wasserberger

Růžena „Rozina“ Jadrná

Růžena „Rozina“ Jadrná

Rozina Jadrná připravuje hudební program                    Foto: Olga Kopecká (Valeská)

Jestli je v nebi rádio, Rozina tam vysílá, rock,jazzrock, bluesrock, hardrock, metal, punk ... zkrátká vysílá pro radost ...

Dlouhá léta patřily její pořady k těm nejposlouchanějším na vlnách české a slovenské redakce Rádia Svobodná Evropa – alespoň soudě podle ohlasů posluchačů. I přes železnou oponu jí ve druhé polovině šedesátých let chodilo až dvě stě dopisů denně.

Růžena Jadrná se narodila 27. prosince 1924 v Hradci Králové. Maminka jí zemřela roku 1925, otec se ještě dvakrát oženil, ale zemřel roku 1946 ve věku 56 let. Rozina Jadrná byla jedináček, vyrůstala s nevlastním bratrem, synem třetí otcovy ženy. Trpěla tuberkulózou. Vychodila měšťanskou školu v Chlumci, tři ročníky rodinné školy v Praze a do roku 1946 studovala v Praze učitelský kurz. V roce 1948 pracovala v administraci odborářského deníku Práce. 

Navštěvovala v Praze herecké a hlasové kurzy a vystupovala v Malostranské besedě. Na schůzi 25. února 1948 v deníku Práce se neudržela, a jak uvádí Jožka Pejskar, „nazvala Antonína Zápotockého termínem ze světa zvířat“. Práce byl ale deník Ústřední rady odborů a Zápotocký její předseda… Rozina Jadrná se rozhodla odejít ze země. Emigrovala 27. března 1948; odjela na údajný výlet na Šumavu a na vycházce se „ztratila“ u Železné Rudy, poblíž hotelu Prokop na Špičáku. 30. března dorazila do uprchlického tábora v Gerdeschule u Regensburgu v Západním Německu.   

První roky se protloukala v Paříži, kde se stala na doporučení Jiřího Voskovce pracovnicí vysílání francouzského rozhlasového vysílání pro Československo. Pracovali tam také hlasatel Jiří Karnet či komik Jára Kohout, s nímž hrála i v krajanském divadle Maryša. Podle Pejskara dokonce hrála i se začínajícím mimem Marcelem Marceauem. 

Na jaře 1951 se přesunula do Mnichova, kde se rozjíždělo vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Rozina Jadrná tam začala pracovat jako hlasatelka a herečka v produkčním oddělení. Moderátorkou hudebních pořadů se stala až později. Program „Odpoledne s hudbou“ se na Svobodné Evropě poprvé vysílal 15. února 1965. Po úvodní skladbě se moderátorka uvedla: „Nazdar děvčata, nazdar chlapci, tady je Rozina.“ 

Tříhodinový hudební pořad přinášel jazz a zejména rock. Vystupovali tu kromě Roziny Jadrné také Jan Měkota „Honza Douba“ a Ludovít Šebesta „Ludo Dvorský“. Večerní program „Zuzana“ pak moderoval Jiří Planner. 

Zařazením hudebních pořadů pro mladé učinilo vysílání Rádia Svobodná Evropa v šedesátých letech skutečně významný krok. Pořad si získal širokou popularitu. Rozina Jadrná se jako moderátorka hudebních pořadů doslova proslavila. Žila svým pořadem, pamatovala si značky posluchačů, jejich zájmy i příběhy, které jí různými cestami posílali. Vysílání připravovala nejen obsahově, ale vytvářela k němu i originální atmosféru, která v je rozhlasovém vysílání ojedinělá – podle svědků si studio během vysílání vždy různě vyzdobila a přes všemožná bezpečnostní nařízení nebyly výjimkou ani zapálené svíčky… Odezva byla mimořádná. Posluchači psali, svěřovali se, nacházeli v Rozině přítele. Ač je to neuvěřitelné, přes neprostupnou hranici, přes rušení a cenzuru lidský kontakt nešlo zničit.

Její způsob komunikace s posluchači dobře vystihl Jan Schneider: „U přijímačů jsme měli pocit, že si s náma povídá tváří v tvář. Osobně empatický přístup moderátora při živém vysílání tehdy zdaleka nebyl běžný, a v komunistickém státním rozhlase už vůbec ne. Rozina si patrně vedla kartotéku, kam si značila střípky informací z dopisů svých posluchačů, a pak je překvapovala cílenými otázkami nebo slovy účasti nad jejich problémy. Díky tomu měli posluchači pocit téměř rodinné sounáležitosti, i když jsme se znali jen pod přezdívkami. Použít své pravé jméno v dopise do "štvavého hnízda řízeného nepřátelskými špionážními centrálami" by pro odesilatele znamenalo přímou pozvánku k výslechům na státní bezpečnosti. A tak Rozina pouštěla písničky a laskavá slovíčka pro všelijaké Bábinky, Jarky z Vysočiny, Evy z Chropyně, případně Medvídka Pú (můj tehdejší nick). 

Přiznám se, že jsem její hudební vkus nesdílel, mně více vyhovoval tvrdší rock než francouzské šansony či její protežovaný Little Drummer Boy. Rozina ale ochotně vyhovovala všem hudebním přáním svých posluchačů, která se podařilo z Československa do rádia doručit, a svým přehledem o archivu gramodesek v RFE byla pověstná i mezi kolegy z ostatních hudebních redakcí.

Rozinino vysílací okénko se otevíralo v sobotu od 15:10 a zahajoval je britský zpěvák a hvízdač Roger Whittaker skladbou New World in the Morning.

  Rozina Jadrná měla vynikající vztah ke svému okolí. Podle zprávy agenta Státní bezpečnosti „Pleye“ (Pavla Minaříka) se stal její byt po 21. srpnu 1968 průchozím bytem uprchlíků z Československa, spávalo tam i dvacet lidí. Jen Rozina Jadrná pojala vůči Minaříkovi nedůvěru a označovala ho za špicla. Byla jediná, kdo ohlásil, že jí Minařík ukradl materiály, byla jediná, která před ním varovala. V září 1971 se provdala za Karla Pokorného, mladšího o více než dvacet let. Pro všechny to prý bylo překvapení.

Zemřela 1. dubna 1988 v Mnichově. Státní bezpečnost zachytila telefonát posluchače, který si říkal „Edgar“ a informoval do Mnichova z Prahy, že 13. května 1988 se má konat v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad zádušní mše za Rozinu Jadrnou. 

Přehrajte si celý příspěvek         Dva pořady o Jadrné             Info o Rozině Jadrné

Pořad Roziny Jadrné: https://pressroom.rferl.org/pp/27095223/ppt0.html

V roce 2023 začali pamětníci realizovat facebookové stránky Roziny Jadrné, kde najdete zajímavé fotografie  i příběhy a poznámky. 

Podle PhDr. Prokopa Tomka  Prax⁶⁷ a Prax⁷¹

Jablkoň

Jablkoň

Jablkoň je setkáním Georga Friedricha Händela s pračlověkem.

Tato velmi stručná charakteristika publicisty Jiřího Černého asi nejlépe vystihuje svéráznou hudbu ryze české (pražské) skupiny, která se s nevšedním nadhledem pohybuje na hranicích moderní vážné hudby a popu

V roce 1975 bylo založeno kytarové duo Jablkoň. Teprve po dvou letech se skupina opovážila vystoupit na veřejnosti. Zakladatelem Jablkoně byl především Ingo Bellman. Bellmann pocházel ze starého rodu, jehož jméno nosily i známé osobnosti, například švédský básník, pražský zvonař či mecenáš výtvarného umění. Narodil se 30. prosince 1949 v Praze, kde vystudoval ČVUT i kytaru u profesora Milana Tesaře.Od roku 1977 vystupovali ve složení : Ingo Bellman (*1942 - +2012) – zpěv, kytara, Michal Němec – kytara, zpěv, percussion a Ivan Podobský – bicí, percussion a zpěv. V té době se zúčastňovali nejrůznějších hudebních festivalů a to jak folkových, tak i jazzových. Hudba Jablkoně se pohybuje na hranici experimentální hudby a jazzu. Byli na festivalech Pražské jazzové dny, Vokalíza či Porta. Skladby jsou někdy otextovány, ale to je spíše výjimka. Texty píše pro Jablkoň Zuzana Němcová. Ingo Bellman opustil skupinu v roce 1994.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 skupina začala vystupovat především v Německu, Belgii a Holandsku. V roce 1994 nahradil zakládajícího člena Ingo Bellmana Ďuši Budeč, jenž byl po odchodu nahrazem Johnny Jůdlem. Zakládajícího bubeníka Ivana Podobského nahradil Petr Chlouba. V roce 2005 se k Jablkoni připojila zpívajíci saxofonistka Anna Duchoňová. V roce 2013 ji nahradila zpěvačka Marie Puttnerová.

V současnosti ji tvoří Michal Němec (zpěv, kytara), Martin Carvan (kytara), Johnny Jůdl (baskytara, fagot), Petr Chlouba (bicí, perkuse) a Marie Puttnerová (zpěv). Skupina také někdy vystupuje pouze ve dvojici Michal Němec a Marie Puttnerová pod názvem Půljablnoň. 

Diskografie:        https://www.discogs.com/artist/1470998-Jablko%C5%88

Hudební ukázky

© by Josef  Vlček