Ivan Martin Jirous řečený Magor,
vzdělanec a básník. magor. Doktor filosofie.
PhDr. Martin Jirous se
narodil 23. září 1944 v Humpolci.
Po maturitě v roce 1962 šel
studovat v letech 1963 až 1968 dějiny umění na Filosofické fakultě
Univerzity Karlovy. Jirous je od roku 1967 známým i pod jménem Ivan a dostal
přezdívku ″Magor″. Od roku 1967 také spolupracoval s psychedelickou
skupinou The Primitives Group. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím skupiny
Plastic People of the Universe. Byl silně angažovaný proti komunistickému
establishmentu. Byl věčně nezaměstnaným na příkaz komunistického vedení a byl
stále sledován StB.Střídal zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně
byl bez zaměstnání, za což mohl být kdykoliv souzen za příživnictví. Za
svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory totalitní cenzuře společenského života, byl pětkrát trestán soudem k
trestu odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202
– výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III.
(nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení. Poprvé byl ve
vězení byl v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v
hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzen společně
s Eugenem Brikciusem, Daníčkem a Jaroslavem Kořánem. Po zpěvu písně
„Zahnat Rusy-vrahy do pekel kam patří“ a verbální výměně slov
mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl střed
výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem
snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“.
Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu. V
roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia. Spolu
se Stanislavem Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu
na CzechTek 2004. Do smrti žil střídavě v Praze (kde mu za
symbolickou částku jedné koruny pronajímal byt Karel Schwarzenberg) a v bývalé
zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se
také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo
Vydří. Od roku 2006, kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města Dačice,
je akce pořádána na Skalákově mlýnu v Meziříčku u Želetavy.
Ačkoliv jeho přítel Jaroslav Erik Frič ho
označoval za „ctitele čistoty, něhy a spravedlnosti“, býval Jirous v opilosti
vulgární, konfliktní a někdy i fyzicky agresivní, což mu bylo jeho blízkým
okolím pro jeho jiné kvality a zásluhy často tolerováno. Někdy se však
proto dostal do konfliktu se zákonem, jako byl například teatrální výstup na
náměstí v Jihlavě. Rád také své přátele urážel, nebo se stávali terčem
jeho břitkého humoru v souladu s někdejší skupinou Křižovnické
školy čistého humoru bez vtipu: „Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když
Kubišová jí psy.“
Zemřel nám náhle 9. listopadu 2011, před nástupem
další léčby v nemocnici. Zádušní mši za něj 17. listopadu 2011 v pražském
kostele sv. Ignáce sloužil biskup Václav Malý; pohřeb, který se konal
v klášterním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří celebroval
P. Ladislav Heryán. Jirous byl poté pohřben na místním hřbitově.
Podle Josefa Vlčka Prax54
Žádné komentáře:
Okomentovat