Josef Kainar

Josef Kainar

Já bych si rád najal dům

kde bych mohl žít svým snům

celý setmělý

slepá okna v průčelí

S korouhvičkou na střeše

s půdou plnou veteše

dům který čeká

až ho průvan pročeše

Ve sklepě bych našel dívku zazděnou

a tucet sudů starých vín

Zahrál bych na harfu opuštěnou

v erbu bych měl paví stín

Počítám s tím potajmu

že až ten dům pronajmu

oběsím se

samým štěstím na římse

16. listopadu 1971 zemřel v Dobříši skladatel a kytarista, ale především básník a textař. Pokud jej někteří kritici odsuzují za jeho oslavné básně na Stalina a komunismus, které napsal v první polovině 50. let, pak se zcela očistil a rehabilitoval svou tvorbou, jež tomuto ″úletu″ předcházela a také  následovala.

V Přerově se narodil 16. prosince 1917 Josef Kainar. Již jako student gymnázia miloval jazz a jazzem ovlivněnou hudbu. V roce 1938 se stal studentem Filosofické fakulty university Karlovy, kde studoval češtinu a francouzštinu. To ovšem trvalo jen krátce, protože do Československa vtrhl Hitlerův Wermacht a nacistická moc uzavřela v roce 1939 všechny vysoké školy 17. listopadu! Tak Kainar začal pracovat jako železničář, což je téměř přirozené, když si uvědomíme, že se narodil v Přerově. Pracoval také jako dělník na pile. V letech 1940 až 1942 se mu podařilo dostat do Doležalova orchestru jako profesionální kytarista a houslista. S orchestrem vystupoval v Ostravě a ve Zlíně.

Do válečných let také spadá jeho nejrozsáhlejší tvorba jako textaře. Jeho nejslavnějším prvním pokusem, který se proslavil je jeho vlastní Mrtvý vrabec. Ten vznikl asi v roce 1933! Ve 30. a 40. letech napsal spoustu textů na jazzové a bluesové skladby. Z těch nejznámějších bych mohl jmenovat především Alexander´s Ragtime Band (Začnou-li hrát), Miss Otis Regrets (Miss Otis lituje), Mood Indigo (Jdou stíny, jdou), Rent Party Blues (Já bych si rád najal dům), Stardust (Takovou žízeň může mít jen bernardýn) a asi sedmdesát dalších.

Takovou žízeň může mít jen bernardýn

nebo starý lump

a proto on

děvče vyměnil

za láhev brandy prastaré.

Ke cti mu dlužno říct,

že pil onu láhev s láskou,

že srdce smutné měl

jak při polibcích,

když za každým douškem zaslzel.

Protože brandy onen snědý nádech má

jako její pleť.

Já musím znát

přece její pleť

já se jí učil nazpaměť.

Vzpomínka na věky

jde s tebou v obzor daleký

v ní navěky jsi má.

Ta brandy byla výtečná

Spousta z těchto vynikajících textů, které jsou až básněmi, dosáhly mezi mládeží po válce masové obliby. Texty se opisovaly a tak rozmnožovaly a byly hrány při kytaře na nedělních vandrech a nebo byly hrány a zpívány v malých jazzových amatérských souborech. Jenže to všichni ti, kteří texty zpívali, nevěděli, kdo texty napsal. Kainar dlouhou dobu zůstával v anonymitě! Nedostal se do nahrávacích studií, rozhlasu a nebo do rozhlasu.

Na 47 textů z tohoto období vydal ve sbírce Josef Kainar: Stará a nová blues Miloš Pohorský, která vyšla v Klubu přátel poezie nakladatelství Československý spisovatel v roce 1984. Byla to neprodejná prémie pro abonenty KPP.

Po roce 1945, když skončila válka, pracoval jako redaktor a volný publicista. Posléze se stal profesionálním spisovatelem. Kainar byl spoluzakladatelem pražského Divadla satiry. Libreto a texty pro první hru divadla Cirkus plechový. Byla to protinacistická satira. Libreta a texty napsal i pro další dvě hry Divadla satiry. Byly to hry Akce Aibiš (z roku 1946) a Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949). Hudbu k těmto hrám napsal Harry Macourek.

V dalších letech Josef Kainar skládal a psal písničky k nejrůznějším divadelním hrám. Byla to činohry Václava Klimenta Klicpery, Vladislava Vančury Josefína a nebo k vlastní loutkové hře Zlatovláska. Textařsky spolupracoval se skladateli Miroslavem Ducháčem, Vlastimilem Hálou, Harry Macourkem, Ludvíkem Podéštěm, Jiřím Sternwaldem a dalšími tehdejšími skladateli. 

Jeho dalším velmi plodným a úspěšným obdobím byly šedesátá léta. Tehdy se seznámil se šansoniéry Alenou Havlíčkovou a Rudolfem Pellarem. Tím také se dostal do styku s jejich skladateli Jaroslavem Jakoubkem a Milanem Jírou. Napsal pro ně textově i hudebně pozoruhodné šansony.

Tehdy již žil na zámku v Dobříši. To byl zámek, kde mohli žít a tvořit umělci. Ovšem ti, které akceptovali vládnoucí komunisté. Kainar tam žil a tvořil z jejich milosti a snad proto, že mocní tehdejšího Československa nemohli zapomenout na dobu, kdy Kainar napsal několik oslavných básní na Stalina, Lenina a Gottwalda. Určitě napsal i oslavné agitační básně na socialismus sa komunismus, ale pro mne to nemá podstatný význam.

Připomeňme si život a dílo dramatika Pavla Kohouta. Nadšený propagátor komunismu se po prohlédnutí a vystřízlivění ve druhé polovině padesátých let minulého století obrátil, když ne přímo proti komunismu, tak nejméně proti politickým ″vůdcům a ideologům″ tehdejšího Československa. To bylo pro jeho oficiální kariéru tragické. Konec publikování a vlastně totální zákaz. To, že se paktoval s takovými ″vyvrheli protisocialistickými jako byli Havel, Dienstbier, profesor Černý, Ing. Uhl, Hutka … a ještě podepsal protisocialistický pamflet Několik vět“!!!, mu nemohli komunisté odpustit.  To, že se jeho hry hrály v předních evropských divadlech, se k uším československého občana nedostalo z oficiálních informačních zdrojů. Ani jednomu z tehdejších oficiálních dramatiků socialistického Československa nebyly hrány hry například ve vídeňském Burgtheatru. Kohoutovi je hráli. Komunisté neodpouštěli, když se od nich kdokoli odvrátila a ještě je kritizoval! A to byl i případ Kainarův. I když ne tak ostrý, jako Kohoutův. A to jim ještě po letech někteří lidé neustále připomínali jejich minulost, aniž by vzali v potaz jejich další tvorbu.

Texty Kainara byly tak kvalitní, že se je ani komunističtí ideologové neopovážili zesměšňovat a odsuzovat. Kainar býval často označován za komunistického kolaboranta, který se snad chystal postavit do čela znormalizovaného Svazu československých spisovatelů. Existují však i odlišné názory, které tvrdí, že byl rozhodnut tuto funkci odmítnout. Počítalo se s ním, to je pravda, ale byl to v podstatě nůž na krk: bezdomovec Kainar byl na Svazu spisovatelů závislý; díky Svazu přebýval na zámku v Dobříši, dostával různá stipendia … Těžko si dnes můžeme představit, jaká muka musel prožívat. Jeho smrt pak nebyla jen dílem vypitého množství červeného vína a podlomeného zdraví, ale souvisela i s depresí, vyplývající z bezvýchodné situace. Přes to na něj hudebníci z Framus Five a Flamenga s Hynkem Žalčíkem vzpomínali s láskou, jako na pohodového člověka.

Období, kdy tvořil pro další generaci hudebníků a posluchačů, přišlo s renesancí jazzu V polovině šedesátých let vyšlo několik výborů z černošské poezie a Kainar začal opět psát bluesové texty. Tentokrát je nepsal na dané melodie, ale jako samostatné ″básně, které by případně byly doprovázeny hudbou.″ Souběžně s tím vznikala i Kainarova vlastní písničková tvorba. Tehdy vzniklo mnoho dalších textů a básní. Namátkou to jsou Blues noční čekárny, Blues o rumu a opatrnosti, Blues železničního mostu, Černá kára…

Každej tu černou káru si táhne sám

Kdo může znát tu píseň co já v sobě mám

Můžeš si půjčit klobouk

Nepůjčíš si nikdy cizí žal

cizí žal

Cizíma ústy ještě nikdo nezpíval

Tu černou káru tu mám stále na patách

On se z ní sype věčnej jemnej černej prach

černej prach

Zastavit nesmím ani chvíli

ani chvíli zaživa

Ta černá kára se můj život nazývá

Trošku tý lásky dej mi

věrný srdce mý

věčně tu káru táhnout

to je šílený

šílený

Sevři mě jemně ty jseš jediný

co na svý cestě mám

A jako blues tě na svých ústech vyzpívám

Souběžně s bluesovými texty psal i osobité verše na ohlasy renesanční hudby a francouzských šansonů. (Amore, ty darebáku, Dvě loutny, Chvíle lásky, Flandry, Král nabídl rámě malé markýze, Panoše, Svatá válka, Jan miluje Lenku…)

            Koncem šedesátých let se na stárnoucího básníka textaře obrátil Hynek Žalčík a požádal jej o texty k projektu skupiny Framus Five. Kainar byl nápadu nakloněn a tak pro napsal Město Er. I když výsledek, album Město Er skupiny Framus Five, nedopadl podle básníka dle jeho představ, spolupracoval i na druhém projektu. To psal texty na hotovou hudbu. Flamengo bylo na vrcholu, ale nemohli vydat album s anglickými texty. Žalčík, jako producent, navrhl, aby zajeli za Kainarem na Dobříš a pokusili se domluvit. Básníkovi nechali magnetofonové pásky se skladbami a dali mu volnost pro témata. To byl začátek vzniku stěžejního alba československého rocku. Na svět přišlo albu Kuře v hodinkách. Rám příštích obrazů, Jenom láska ví kam, Já a dým, Chvíle chvil, Pár století, Doky, vlaky, hlad a boty, Kuře v hodinkách. ″Přeznívající hudební sound leckdy poněkud zatlačil sdělnost slova, na druhé straně však texty Kainar obohatil o novou, účinnou zvukovou dimenzi, a tím zajistil jejich neutuchající přitažlivost pro mladou generaci.“ Napsal Josef Kotek

            Kainarovy texty v dalších letech zhudebňoval Vladimír Mišík. Hned první báseň  Stříhali dohola malého chlapečka   se stala super hitem. A následovaly další. Jenže Mišík měl problémy s cenzurou. Komunističtí vládci nechtěli, aby vyšly další texty Kainara v podání Mišíka a etc … Obelisk, Sochy, Malá paní, Samotáři, Blues o křestních listech, Královský večer….

Totéž platí i o tvorbě básníka Václava Hraběte. Ale to jen na okraj.

Teprve po předčasné smrti Josefa Kainara a snad také vlivem toho, že nastupující generace měla velký zájem o tvorbu básníka, začal být doceňován jeho význam pro českou hudbu. ″Naléhavost a aktuálnost se tu pojí s tematickou bohatostí, hloubkou citového záběru, jakož i s hudebností a kulturou slova. Ve vlastních písních prokázal Kainar nadto i vzácný smysl pro citlivé a účinné přičlenění melodie k celkové náladě tématu. Kainarův odkaz proto dnes patří k základním jistinám  moderní české hudby ovlivněné jazzem…“ napsal Josef Kotek

Míval jsem klobouk

Míval jsem klobouk

leč klobouky pomíjejí

zlý vítr jej vzal

a pak se mi z dálky smál

Míval jsem děvče

leč dívky nás opouštějí

říkám vzal ji ďas

já najdu si jinou zas

Jenomže když se večer stmívá

a šedé stíny letí v dál

na tebe myslím a vzpomínám

na starý klobouk který mi vítr vzal

Mám takovou smůlu

že ztrácím i z doutníku dým

jen rytmus nohou

ten nikdy neztratím

Prax⁵³ s použitím materiálů Josefa Kotka

Hudební archiv