Karkulky
Proč Karkulky?
Proč ne prostě Karkulka? Protože Karkulka měla hodně podob a vystřídala se v ní
spousta muzikantů i zpěváků. Všechny Karkulky měly jedno společné: souvisely s klubovou
divadelní činností Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a hrály rock´n´roll.
Miloslav Šimek
Miloslav
Šimek (1940) maturoval v roce 1959 a pak se dal na Pedagogický institut, obor
čeština, dějepis a výtvarná výchova. O divadlo se začal zajímat mnohem dřív,
než v roce 1963 učitelství dostudoval. Seznámil se s žurnalistou
Vladimírem Bystrovem a v rámci sdružení MLOK (Mladí okolo kultury), které
působilo při ČVUT, společně připravili propletenec písniček, scének a legrací
Polotrapno.
Slídili po nejvhodnějším prostoru a
nakonec nalezli pro svou premiéru 16. 11. 1960 útočiště v sálu klubu ROH
České státní pojišťovny ve Spálené ulici. Byl jen pár kroků od pedagogické
fakulty v ulici M. D. Rettigové, kde také občas nacvičovali a nebo
vystupovali při studentských akcích. Od pamětníků se dozvěděli, že v tom
místě fungoval před válkou bar se jménem Olympik. A tak začali svému novému působišti
říkal KLUB OLYMPIK.
Na stavební fakultě ČVUT studoval i
Jiří Grossmann (1941). Jeho zase přitahoval dixieland. Hrál na basu a na
trombon a zpíval. Například v Saratoga Jazz Clubu nebo v Dixie party,
s klarinetistou Mílou Růžkem, pianistou Mirkem Vlčkem, trumpetisty Zdeňkem
Kučerou nebo Mirkem Pecharem, kytaristou Jirkou Starým, basistou Jirkou
Ciprianem a bubeníkem Michalem Brumlíkem.
Právě takováhle dixielandová kapela
obstarala v Polotrapnu hudební doprovod, a tak zde došlo k osudovému
setkání Šimka s Grossmannem, dvou mladých studentů, kteří zjistili, že
mají podobný smysl pro humor. Oběma se líbilo Osvobozené divadlo, začínající
Semafor i pořady Sputniků kombinujícími písničky s povídkami nebo
scénkami. Prvním produktem jedenáctileté spolupráce, ukončené předčasnou
Grossmannovou smrtí v prosinci 1971, byla hra Dva z Plivníku aneb V tomhle
teta nehraje. I tahle hra zvonila akustickým dixielandem, mladou Prahou však
stále hlasitěji duněly rock´n´rollové a twistové rytmy …
Od dixielandu k rock´n´rollu
Šimek cítil rock´n´rollové a
twistové vibrace v ovzduší a chtěl jít s dobou. Jednou si vzal
stranou Růžka, jednoho z nejuznávanějších dixielandových klarinetistů , a
začal ho přemlouvat, aby vytáhl ze skříně saxofon a postavil rock´n´rollovou
kapelu. Růžek o tom nechtěl ani slyšet: „Rock´n´roll bude mít jepičí život!
Nebudu si ničit nátisk!!!“
Nakonec se ale nechal přece jen
umluvit, oprášil altku, nacvičil repertoár a následující program Hoj,
Štěchovice! Již byl doprovázen kapelou se soundem v duchu orchestru
Billyho Vaughana. Hudebníci zůstali v zásadě stejní, změnil se hlavně
styl. V písních s Grossmannovými texty dominovaly dva saxofony, altka
a tenor a možná už místo Ciprianova kontrabasu nastoupila baskytara Ivana Pešla
– ale to už si dneska nikdo přesně nepamatuje.
Klub se mezitím musel poprvé
přestěhovat do Karlínského sálu U Zábranských a nazvat se Karlínským kulturním
kabaretem neboli KARKULKOU. V té době se totiž dalo těžko vydržet na
jednom místě. Čas od času se totiž našel na kulturním odboru Národního výboru
referent, který dostal strach, , když se v jeho regionu dělo něco moc
nápadného a začal dělat ´fóry´ s povolovacím razítkem. A tak se i Šimkova
parta občas stěhovala nebo měnila názvy. Jednou se dokonce jmenovala JEJEJE
(Ještě Jedno Jeviště).
Jiří Grossmann pak dostal zajímavé
angažmá v plzeňské Alfě, a tak další program Nádraží Twist nad Vltavou
připravoval Šimek s Tomášem Pačesem.
Na nádraží Twist
Od září roku 1962 byl rock´n´rollová
zpěvák Pavel Sedláček přijat do Semaforu, aby zde vystupoval v pořadu Šest
žen. Jeho Studijní skupina big beatu, s níž už nemohl tak často
vystupovat, osiřela. A zatímco Pavel Chrastina se v té době soustředil na
vytříbené instrumentálky v Big Beat kvintetu s Petrem Jandou,
uvolněným ze Sputniků, Pete Kaplan nebo Ladislav Štaidl mohli přijmout Růžkovu
nabídku zahrát si v karlínském
kabaretu. V Nádraží Twist nad Vltavou už zněla opravdová rocková
kapela. Jmenovala se také Karkulka, i když se soubor mohl opět vrátit zpátky do
Olympiku ve Spálené.
Hra měla premiéru 12. 12. 1962. Její
´zápletka´ byla jen záminkou k prezentaci písniček a vtipů, podobně jako v některých
semaforských pásmech: lidem ujel vlak a museli čekat skoro dvě hodiny na nový.
Výpravčí Janura (Šimek) a redaktor Kaprštítko (Pačes) i další mladí lidé si pak
krátili dlouhou chvíli povídáním, zpíváním a hraním.
Zněl tu už skutečný rock, převzaté
hity s Pačesovými texty. Hra vynesla na světlo dva objevy: nadanou
studentku Pedagogické fakulty původem z Moravy, Miladu Pospíšilovou (s
největším hitem Filmáč), a fenomenální talent Bohumila Vaňka (v srpnu 1968
zahynul s dalšími členy skupiny
Karla Duby při tragické nehodě v Ulánbátaru).
Křižovatky
Jak v té době býval zvykem,
složení skupiny bylo velmi variabilní. Protože se v Olympiku zdaleka
nehrálo každý den, měli muzikanti čas i na
´vedlejšáky´. Někteří chodili do zaměstnání – třeba pianista Miroslav
Vlček – a ti nechtěli vyjíždět mimo Prahu na kšefty, které začal nabízet
záhadný pán jménem Josef Smeták. Vedle stabilních muzikantů Růžka a Kaplana tak
docházelo k proměnám: na baskytaru někdy hrál místo Pešla Pavel Chrastina,
na piano byli k dispozici vedle Vlčka Mirek Berka nebo Jaromír Klempíř a
na bicí vedle Brumlíka Jan A. Pacák.
Pan Smeták jednal jako opravdový
manažer. Sehnal aparaturu, vozil muzikanty v Tatře 603 a zaměstnával je tak, že
někdy hráli až čtyřikrát denně. Název Karkulka se mu nezdál být mimo kabaret příliš šťastný, a tak někdy na
jaře 1963 vymyslel, že se kapela pojmenuje podle svého působiště ve Spálené. A
byla na světě skupina OLYMPIC.
Z Karkulky Olympic
Dnes už si nikdo nevzpomene, jestli
se táž kapela v pořadu Nádraží Twist nad Vltavou stále jmenovala Karkulka
a jako Olympic vystupoval jen mimo, anebo už zůstala Olympikem i pro Šimkův
kabaret. Jisté je, že šlo o docela povedené představení, ve které se amatérská
hravost pojila s čerstvě tříbenou profesionální rutinou. Po představení
mohli lidé klidit židle a tancovalo se. Zkrátka začínala pohoda 60. let. Nálada
té doby a prostředí klubu Olympik zůstaly zachyceny v televizním
filmu Lichá středa natočeném v červnu
1963.
Prehistorický Olympic tu hraje v obsazení:
Růžek saxofon, Vlček piano, Kaplan kytara, Pešl baskytara a Brumlík bicí. Ve
filmu zazní tři skladby, Kaplan zpívá svou píseň Dancing Everybody, Věra
Křesadlová Růžkovu melodii s Kaplanovým textem Jumping All (hlas však
pravděpodobně patří Věře Krupařové) a nakonec lidé tancují na Růžkovu
improvizaci. Píseň Jumping All později nahrála v pomalejší verzi a s textem Jiřího Štaidla Nebuďte kůzlata
Vlasta Kahovcová.
Koncem srpna 1963 nastoupil Petr
Kaplan na vojnu a místo něho musela kapela nabrat postupně pět lidí: sólového
kytaristu Petra Jandu, doprovodného kytaristu Jiřího Laurenta, zpěváky Mikiho
Volka a Pavla Bobka a zvukaře Vladimíra Mikšovského. To už se ale kapela
rozešla s Josefem Smetákem i s množstvím dalších účinkujících, a
hlavně pod křídly Karla Mareše vplula do listopadové premiéry semaforského
pásma Jiřího Štaidla Ondráš podotýká.
Vojenská
Karkulka
Na vojnu nešel jen Kaplan, ale i Šimek
s Grossmannem. Grossmann nejprve do AUSu (zkratka pro Armádní umělecký
soubor), ale za nedlouho přešel za Šimkem do útvaru v Ruzyni (aby byl
nakonec kvůli prvním příznakům nemoci zproštěn vojny úplně). Ještě než v září
1963 narukovali, sepsali další legraci: Nečekejte twist aneb Besídka zvláštní
školy. Premiéra se ještě odehrála s Růžkem a Kaplanem, ale hlavní éra
Nečekejte twist … nastala až za účinkování divadla a big beatu VOJ (Vojenské
Jeviště), čili zejména během roku 1964.
Šimek s Grossmannem už coby
vojáci, dali dohromady další program Proces s bigbeatovým králem. Po
bigbeatu VOJ se zachovaly nahrávky! Zvěřejněny byly dvě. Jednou z nahrávek
je skladba Willie Dixona My Baby. Druhou skladbou je She Loves You od geniální dvojice Lennona a McCartney.
Skupina VOJ nahrála tyto nahrávky ve složení: Karel Černoch (voc), Alois
Valenta (voc), Záviš Havelka, Vladimír Jonák (bvoc), Miloslav Plhal (g),
Jindřich Libeš (g), Jaroslav Ráček (bg) a Miroslav Žežulka (ds). Tyto nahrávky pocházejí z archivu Aloise
Valenty, který nahrávky poskytl až v roce 2009 pro nové vydání knihy Život
v tahu aneb roky v rocku neboli Bigbít, vydané v roce 2010.
Knihu napsali Ondřej Konrád a Vojtěch Lindaur.
V Nečekejte twist… hrála kapela
z vojáků ruzyňské posádky, Olympic hrál v Semaforu, a tak přišel ke
slovu Jiří Brabec.
Brabcova Karkulka
Jiří Brabec, jeden z průkopníků
českého rock′n′rollu, musel kvůli nemoci vystoupit z vlaku, který sám
rozjel – z vlaku jménem Fapsorchestra. Skoro celý rok 1961 strávil
rekonvalescencí po pobytu v nemocnici a dodržoval zákaz pobytu v zakouřených
prostorách, tj. mimo jiné právě v rock´n´rollových tančírnách. Nicméně bez
kapely stejně dlouho nevydržel. Tu první po FAPS s Ivanem Hovorkou, Lídou
Doležalovou (později Hovorkovou) a Jiřím Hoskovcem, pojmenoval SPARROWS. S rock´n´rollovou
skupinou za zády se na podzim 1963 seznámil se Šimkem a Grossmannem.
Pro hru Proces s bigbeatovým
králem postavil Brabec novou kapelu pod starým názvem Karkulka. Využil
spoluhráčů ze Sparrows, například bubeníka Ivana Ovčára a nakonec i
některé z Fapsorchestra, například kytaristu Jiřího Stádníka. Na
saxofon byl volný bývalý Sputnik Jiří Janda, který se právě vrátil z vojny,
a na baskytaru Zdeněk Rytíř od Hells Devils, Druhým kytaristou byl
krátce Petr Rezek, kterého vyměnil Rytířův spoluhráč z někdejších Crossfire
Ladislav Klein. Ten přišel z Juventusu, kde jej nahradil právě
Rezek. Stádníka pak vystřídal Jindřich Líbeš z Big Beatu VOJ a Rytíře v polovině
roku 1965 Václav Macháček ze skupiny Rakety.
Zpěváků se tu vždy střídalo víc,
podobně jako v Ondrášovi. Ivan Hovorka zpíval Elvis Presleyho, Zdeněk
Antoš Little Richarda a Zdeněk Rytíř Chuck Berryho, na jehož melodie napsal pár
vtipných českých textů.
Byla tu opět Milada Pospíšilová,
časem přibyl Karel Černoch, občas se tu objevil Miki Volek nebo Miloš Reddy z Hells
Devils a do repertoáru se dostali i Rolling Stones. Hlavní roli bigbeatového
krále hrál Pavel Sedláček.
Romanovi
Bigbeatový král se opět hrál v Karlíně u Zábranských, do
Olympiku by se tak rozsáhlý projekt ani nevešel. I na šňůry mimo Prahu s sebou
vozili bílé piano, které na pódiu stavěli na nakloněnou plochu. Mezi vděčné
hosty patřili rock′n′rolloví fandové, mistři světa v krasobruslení,
sourozenci Eva a Pavel Romanovi. Na kulometnou rock´n´rollovou hudbu Karkulky
předváděli moderní tance, a když byla možnost hrát přímo na ledě, využilo se
toho a Romanovi bruslili. Například na vyprodaném Zimním stadiónu v Opavě.
Kromě toho Karkulka hrála k poslechu
i k tanci jako samostatná kapela s vlastním programem, zúčastňovala
se pořadů klubu Olympik Šlágr Revue nebo Hit Revue a taky objevila Petra
Kalandru.
Petr Kalandra
Miloslav Šimek nepůsobil jako učitel
moc dlouho, ale náhoda tomu chtěla, aby se objevil ve třídě, kam chodil školák
Petr Kalandra. Jeho otec, významný mikrobiolog, využil kontaktu a oslovil
Jiřího Brabce, jestli by kluka, zpitomělého do americké muziky, nevyzkoušel.
Jiří Brabec si mladého Kalandru poslechl
a byl nadšen. Kalandra si ještě přivedl kamarádku, s níž měl připravenou
písničku od Everly Brothers, a bylo rozhodnuto. Sotva čtrnáctiletý budoucí
bluesman začal zpívat rock′n′rolly s Karkulkou.
Country Beat
Brabcova Karkulka hrála do konce
roku 1965. Na jejím základě vznikla v lednu 1966 nová skupina Country Beat inklinující
víc k rockabilly a country hudbě, podobně jako řada světových
rock´n´rollových průkopníků. Šimek s Grossmannem, toužící po divadelnějším
pojetí svých programů, přijali v roce 1967 nabídku Jiřího Suchého vstoupit
do divadla Semafor a právě Country beat se zde stal jejich hudebním
společníkem.
Literatura:
-sm-:Karkulka opět
hraje, Večerní Praha, 13. 12. 1962, s. 3
Jitka Bartošková:
Stojí za to se ohlédnout, Klub Olympik, září 1966, s. 2
Jiří Grossmann: Jak
jsem hráli komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, s. 2-3
Pavel Chrastina:
Něco z historie Československého beatu, Klub Olympik, červen 1967, s. 5-6
Jiří Grossmann: My
a Semafor, Klub Olympik, září 1967, s. 2-3
Pavel Chrastina:
Olympic story, Klub Olympik, říjen 1967, s. 8
Jiří Černý: Drahý
můj Country Beat, Melodie 1971, č. 6, s. 161-163
Malý profil Petra
Kalandry, Melodie 1973, č. 7, s. 219
Jaromír Tůma: Čtyři
hrají rock – Jasná zpráva o skupině Olympic, Panton Praha, 1986
Vladimír Kouřil:
Český rock´n´roll 1956/69, Praha 1981, s. 16-17, 31
Encyklopedie jazzu
a moderní populární hudby, část jmenná – čs. Scéna, Praha 1990
Ondřej Konrád,
Vojtěch Lindaur: Život v tahu aneb třicet roků rocku, Praha 1990, s. 17
© by Aleš Opekar
Žádné komentáře:
Okomentovat