Laura a její tygři

Laura a její tygři

(1985 – s přestávkami dodnes)

   

   Toto je jedna z výjimek, kdy jsem skupinu vzniklou po roce 1980 zařadil do Historie československého bigbííítu.

     Za jakési předchůdce živočišného novovlnného big bandu Laura a její tygři můžeme považovat mosteckou „punk´n ´rollovou skupinu Rádio, kterou založil Karel Šůcha po svém návratu ze vysokoškolských studií v Ostravě v roce 1984. V ní již šlo vysledovat dost silné náznaky pozdějšího „tygřího“ soundu.

Hudební archiv

                „My jsme vznikli a začali zkoušet někdy koncem roku 1985 (listopad – pozn. Autora) a v roce 1986 už byl Rockfest a rocková muzika se zase začala běžně hrát,“ říká v seriálu Bigbít Šůcha. „Kdyby jsme vznikli třeba v osmdesátým druhým tak bysme tři roky zkoušení v garáži asi nepřežili. Začali jsme prostě ve šťastnou chvíli.“ Navíc měl mistr kapelník takříkajíc všechno připraveno. V Profilech Rockfestu (1988) napsal: „Koncepce Laury byla vymyšlena předem. Ještě dřív, než jsem ji začal stavět, byl mi jasný název, představa o dechové sekci, dokonce i o zvuku. To, že se k nám přidala Jana (Amrichová), byla náhoda, která původní koncepci ještě zdůraznila.“

            Končily temné roky 1983-5, ledy začaly pozvolna tát, takže i rockové soubory s poněkud netradiční hudební koncepcí i pódiovou stylizací (která většinou vycházela z novovlnných prvků) měly šanci pravidelně vystupovat, i když se samozřejmě občasným průšvihům nevyhnuly. Karel Šůcha si do nového souboru přetáhl i některé hudebníky z Rádia, takže sestava Laury vypadala asi takto: Karel Šůcha (bg, voc, vedoucí, autor hudby a textů), Roman Pašek (ex-Rádio, sax, voc), Petr „Klepkin“ Svatoch (ex-Rádio, ds, voc), Bohouš Vitásek (ex-Neelektric Band, acg, voc), Martin Pošta (voc, tb), Zdeněk Souček (con, voc), Martin Mikšovský (tp, voc) a samozřejmě Laura neboli Jana Amrichová (fl, voc, sax). Později přišli Jiří Ryvola (ex-Hobit, g), Martina Fialová (fl, sax, voc) a dvě vokalistky Mirka Zajíčková (fl, voc) a Ilona Csáková (voc). O zvuk se staral dlouholetý Šůchův souputník Vladimír Majer, který byl taktéž do sestavy souboru počítán.

            V roce 1988 odešla Fialová do Už jsme doma a během následujícího roku vyvrcholily spory mezi Šůchou a zpěvákem Martinem Poštou, což nakonec skončilo odchodem druhého z nich do skupiny Garáž. Tím byl výčet personálních změn (do listopadu 1989) naplněn.

            Název souboru byl inspirován knížkou Williama Saroyana Tracyho tygr, jež oslovila sečtělého Šůchu svojí přirozeností, snivou atmosférou a jemným humorem. V knize Excentrici v přízemí k tomu v souvislosti se stylem hudby kapely dodal: „Muziku cítím živočišně. Když to jede, když se to valí, mám úplně fyzický pocit štěstí, ale chci tam dostat i klid a pohodu, měkkost i hebkost, eleganci, protože tygr je hebkej a elegantní.“

            To, co Laura vlastně hraje, se snažil popsat hudební publicista Josef „Zub“ Vlček v Gramorevui (1988): „Koncepce vycházela z chytře vymyšleného eklektického spojení nové vlny, rock´n´rollového revivalu a funk-jazzu v kratších, prostých a vtipných písních, mnohdy inspirovaných četbou sci-fi literatury.“

            Z Laury opravdu vyzařovala radost a přirozenost. Neustále se pohybující muzikanti jakoby ledabyle a s neuvěřitelnou lehkostí střihali do písniček svoje party, celé těleso bylo nabité energií a prostoupeno zvláštní atmosférou pohody. Prostě novovlnný big band jak má být. Však je také „rastaman z Prahy“ Aleš Drvota považoval za největší tuzemskou konkurenci Babaletu, přestože oba soubory hrály zcela jiný hudební styl. Vycházelo to z obdobného přístupu k hudbě. Pohyb v sále, pohyb na pódiu. 

Jejich pódiová stylizace do jakýchsi napůl punkových a napůl rock´n´rollových frajerů (bílé košile, černé kravaty a úzké černé brýle) však často narážela. Různým kulturním inspektorům a jiným podobným tehdejším partajním existencím tato image hýbala žlučí, viděli v ní (jako obvykle) západní ideologickou diverzi a podle některých zdrojů dokonce doporučovali skupině jak se vhodně oblékat na pódiu. Přitom Laura na politiku zvysoka kašlala. K. Šůcha v seriálu Bigbít říká: „Vůbec jsme neuvažovali o politice, pro mě to bylo vždycky status quo. Jsem z Mostu, tam to měli a maj komunisti pod palcem, pak jsem byl v Ostravě – to je rudej sever – tam to taky měli pod palcem, a proto jsem o ni nejevil zájem. Jenomže oni si stejně to, co jsme hráli, vztáhli na sebe.“   

Veškerou hudbu psal Šůcha a jak se přiznal v Profilech Rockfestu (1988) vládl kapele pevnou rukou: „Na rozdíl od tzv. demokratických kapel, kde věci vznikají kolektivně, jsem totální diktátor. Určuji plně koncepci souboru, dokonce jsem se naučil psát aranžmá pro dechy. Zbytek kapely má jen poradní hlas a to ještě jen v případech, kdy existují dvě varianty a obě přijatelné. Přitom od muzikantů žádám aktivní přístup – každý si v dané struktuře musí najít svou tvář. Říkám tomu ´jeden malíř deset štětců´. Tak velkou partu jinak neukočíruješ. A hlavně se nikdo nehádá. Všechna zodpovědnost je na mých bedrech.“  Šůchovy texty by se daly popsat větou: „do co nejméně slov vložit co nejvíce“. Byly to většinou úderné rýmovačky naplněné jednoduchým sloganem (třeba: „dokud tady budu, nechci poznat nudu“) a vcelku srozumitelnou symbolikou. K. Šůcha v Melodii: „V textech používám řadu citací, každý si může najít něco, co ho oslovuje, a vlastně záleží na něm, jak k tomu chce přistupovat a jaké má znalosti. Myslím si, že existuje určitá generační spojitost. To jsou ty věci, které ovlivnily každého – hudby, literatura i filmy. Stejné vnitřní pocity, třeba: nemůžu bejt spokojenej – I can´t get no satisfaction.“

Laura se posléze dostala do podivné pozice. Přestože u nás měla na pár místech zakázáno vystupovat, její úspěchy u publika nakonec donutily svazáky (SSM) udělat si z ní jakýsi štít socialismu, vzor toho, jak má moderní rocková hudba vypadat. Dokonce soubor vyslali na Mezinárodní festival mládeže do Severní Koreji. Androši pak Lauře vytýkali, že se paktuje s esesmany, přičemž někde byla stále považována za spojence Západu. Naštěstí doba totálních zákazů a průserů (to se ovšem nevztahuje na underground) pomalu odcházela takže Laura mohla zazářit na českém rockovém nebi jako hvězda z nejjasnějších.

Po zdařilé premiéře na Rockfestu se soubor v letech 1986-7 zúčastnil mnoha různých soutěžních festivalů, na kterých díky svému suverénnímu projevu jasně vítězil (Rock Vysočina, Beat salon, soutěž Rockfestu) a stal se v té době téměř nejpopulárnější českou skupinou. Laura koncertovala i v zahraničí – v již zmíněné Koreji (Pchjongjang), Bulharsku, Polsku (festival v Jarocinu) a v Německu (tehdy Západním). V roce 1987 dokonce natočila svoji velkou desku „Žár trvá“ a objevila se i v televizi a to jak v několika klipech tak i ve společném pořadu s Precedens „Šapitošou“.

Někdy v roce 1988 uzrál také nápad vytvořit skutečně mohutnou koncertní show, na které se společně s Laurou podílela baletní jednotka Křeč bratrů Cabanů. K. Šůcha v Melodii (1990) k tomu říká (zkráceno): „Znal jsem je ještě v době, kdy Laura neexistovala. Občas jsme si psali, když jsme byli na vojně, korespondence se pak zvýšila. Začali jsme si slibovat, že až se vrátí, musíme společně udělat program, kde bude radost, tanec, hezké holky, dynamika, sex.“ V roce 1989 byl pak nadšeným divákům předveden pompézní koncert nazvaný „Show Tomáše Tracyho“. Karel Šůcha: „Chtěli jsme to mít bombastické a pompézní, chtěli jsme zkusit, co to znamená být bombastický, jak to vypadá. A že tam žádný Tracy není, to také bylo záměrné. Od počátku jsme neuvažovali, že tam bude nějaká postava. Má to být kaleidoskop, panorama. Chtěli jsme něco takového, kdy člověk neví, kam dřív kouknout, jen občas nějaký moment vypíchneme.“

Soubor v devadesátých letech nabral západní kurs a takřka celé desetiletí jezdil (samozřejmě s občasnými návštěvami doma) po Západní Evropě, přičemž jeho baštou se stala hlavně Francie.

            Laura a její tygři byla skupina, která u nás tak trochu předběhla dobu. Svým důrazem na taneční a pohybovou složku sice navazovala na rock´n´rollové, funkové a novovlnné tradice, ale zároveň už tak trochu nastiňovala jakým směrem se bude populární hudba ubírat v devadesátých letech – cestou k větší tanečnosti a spontaneitě. Všechny dnešní funkové kapely, které spolehlivě naplňují sály, tak měly (aniž to možná některé ví) své tuzemské předchůdce už v 80. letech.

Skupina Laura a její tygři vystupují zhusta i v roce 2023!!!

Co se zachovalo do r. 1989:

Video:
video z koncertu „Štvanice na alkohol“ (1987, vlastní Jiří Růžek), TV pořad „Šapitošou“ (1987), TV-klipy „Nebudeme“ (1987 a 1988), „Žár trvá“ (1988), „Dr. Pitzinger“ (1988), „Dokud budu“ (1988), „Slovník cizích slov“ (1988 a 1989), „Nemůžu bejt spokojenej“ (1989), dokument rakouské ZDF o Lauře (1988), video z natáčení klipu Zd. Suchého (1989, vlastní Tomáš Procházka), klipy „Bezcenná slova“ (1989), „Zapomeň na to“ (1989), „Laura a její tygři“ (1989), „Procházím se podzemím“ (1989), dokument Oasis TV o současném českém rocku „ Písničky z Prahy“ (1989, Laura písně „Zapomeň na to“, Bezcenná slova“, „Slovník cizích slov“

Audio:
Laura a její tygři: „Live in Olomouc 1986“ (1986, STCV),

Vysočina 86“ (1986, Laura a její tygři – několik písní)
Laura a její tygři: „Studio & live na Moravě 87“ (1987, STCV)
„Four Tops“ (1987, Laura a její tygři písně „Bezcenná slova“ a „Dr. Pitzinger“)
Laura a její tygři: „Žár trvá“ (LP, Panton, 1987)
„Czechoslovak Alternative Disco Music Vol. 1“ (1988, STCV, Laura a její tygři písně „Pivo“, „Dokud tady budu“, „Nechám tě bejt“, „Nebudeme“

V pořadu BIGBÍT písně:
„Slovník cizích slov“ (1987)
„Nebudeme“ (1988)
„Žár trvá“ (1988 a 1990)
„Dr. Pitzinger“ (1988)
„Show Tomáše Tracyho – úvod“ (1990)

  Diskografie: https://www.discogs.com/artist/1624567-Laura-A-Jej%C3%AD-Tyg%C5%99i

Doprovodili Báru Basikovou ve skladbě Ty uvadlé  Karla Šůchy a Jana Sahary Hedla na jejím albu z roku 1992

Podle Petra Hrabalíka Prax⁵⁷ 

Hudební archiv