Matadors

The Matadors  

Vedle dnes už …cetileté historie Olympicu jsou tři čtyři roky působení Matadors na naší rockové scéně  opravdu jen maličkým zlomkem času. A přece. Když si chceme vedle skupiny Olympic postavit jejího největšího souputníka nebo, chcete-li, konkurenta, asi nás na prvním místě napadne právě jméno Matadors. Však také léta 1966 – 1968 patřila 

v československém bigbítu k těm nejbujnějším a pro spoustu fanoušků té doby byli Matadors jasnou jedničkou. Je s podivem, že historii tak významné skupiny dosud nikdo nepopsal.
Wilfried Jelinek

            Wilfried Jelinek byl původem český sudetský student Němec, jehož rodina byla po válce ′odsunuta′  z Čech. Do své rodné české země se na začátku šedesátých let vrátil jako student medicíny z Německé demokratické republiky. Byl průměrným amatérským bubeníkem s výborným organizačním talentem. Se svým krajanem Dettlefem Hoffmannem a několika dalšími  německými i českými studentskými kolegy založili v roce 1961 na Koleji 5.května ve Slavíkově ulici na Vinohradech kapelu. Nazvali ji Pra-Be, protože linka Praha – Berlín se měla stát hlavní perspektivou jejího působení.

            Kapela měla dva saxofony a hrála obvyklou směsici dobové taneční hudby, inspirovanou stylem a zvukem orchestru Billyho Vaughana. Všichni hoši byli strašně uhlazeni a ′hodní′, i hudební výraz byl poněkud sterilní. O bigbítu se zatím moc hovořit nedalo.

Jan Obermayer

            Honza Obermayer (původně Obermajer) byl spoluzakladatelem skupiny Komety, se kterou hrál dixieland a rock′n′roll. Jednoho únorového dne roku 1962  kráčel s Jiřím Kalešem po Václavském náměstí, když tu za nimi vyskočil z tramvaje  Tom Vašíček a Zdeněk Leiš ze skupiny Sputnici. Rock′n′rollem s českými texty sice tehdy poněkud pohrdal, ale nabídka na místo saxofonisty po Jiřím Stivínovi jej zaujala a lano přijal.

            Ve Sputnicích zažil nejslavnější éru s vyprodanými koncerty v Lucerně, ale ta netrvala dlouho. Na přelomu roku 1962-63  odešel s Petrem Jandou do jeho nového Big Beat  Kvintetu. Když Janda nastoupil do Olympicu, Obermayer nějakou dobu spolupracoval s Petrem Brožkem v jeho Experimentální skupině Big Beatu a v roce 1964 přijal nabídku do Pra-Be. Do českoněmecké kapely s sebou vzal i bývalou zpěvačku Sputniků a svou pozdější manželku Naďu Němcovou.

Otto Bezloja

            Ve stejné době, kdy odcházeli z Komet Obermayer i Petr Brožek, který právě zakládal Crystal, přišel do Komet talentovaný samouk na baskytaru Otto Bezloja. Byl v sestavě, která vyhrála v listopadu 1962 přehlídku amatérských souborů ve Slovanském domě  a získala pikantní trofej ′Zlatá trubka′. I on měl vztah k Berlínu, byť zprostředkovaný: jeho rodiče zde pracovali celé tři roky a Otto za nimi jezdil. Do Východního i Západního Berlína. V Praze bydlel na internátě. Když začal všechen svůj volný čas věnovat muzice, otec se rozzlobil a přestal studenta finančně podporovat. Bezloja se nenechal zahnat do kouta a vyřešil situaci přijetím angažmá u dobře situované profesionální Skupiny Karla Duby. To bylo v letech 1964-65. zároveň s tím však přijal i uvolněné místo baskytaristy v amatérské skupině Pra-Be.

Pra-Be

            Skupina Pra-Be neměla zpočátku vyhraněnou tvář, ani ryba, ani rak, ale velkou výhodu získala v instituci, která stála v pozadí: Kulturní a informační středisko NDR. Tady získali zkušebnu a hlavně možnosti jezdit do východního Německa. V NDR byl bigbít v podstatě zakázaný, ale skupinám ze spřátelených socialistických zemí to vždycky nějak prošlo. O to větší byl u německého publika hlad po elektrických kytarách, o to větší byl úspěch skupin, které sem přijely zahrát. Obermayer a Bezloja se brzy stali v Pra-Be vůdčími osobnostmi a vtiskli skupině tvář.

            V Praze hráli jen výjimečně, třeba na východoněmeckém velvyslanectví nebo na organizovaných přehlídkách. Začátkem května 1964 proběhlo v pravém křídle Sjezdového paláce PKO městské kolo „Soutěže tvořivosti mládeže a pracujících“, které bylo věnováno výhradně  bigbítovým souborům.Hádejte, kdo skončil na prvním místě? Pra-Be! Nechali za sebou skupiny Jupiter i Komety, Jolanu, Mahagon, Kyklop a Uragán. Porota u Pra-Be ocenila zejména  celkovou muzikálnost a pokusy o vlastní tvorbu. Zároveň poukázala na přetrvávající chladný projev.

            V říjnu 1964 se Pra-Be zúčastnilo Přehlídky pražských souborů v ostravské hale TJ NHKG. Přehlídka byla zároveň kvalifikační přehrávkou před porotou, v níž zasedli například Lubomír Dorůžka, Jaroslav Hraba, Jiří Tichota, Zbyněk Mácha nebo Jaroslav Přikryl. Skupina Pra-Be uspěla v sousedství kapel jako Olympic, Juventus, Karkulka, Jupiter, Extaze.

            Skupinu Pra-Be postupně opouštěli němečtí kolegové s výjimkou bubeníka Wilfrieda Jelinka. Vedle baskytaristy Otto Bezloji, saxofonisty Jana Obermayera a zpěvačky Jany Obermayerové ji doplnili doprovodný kytarista Standa Kmoch a sólový kytarista a zpěvák Jarda Bednář, který hrál s Obermayerem už v Big Beat Kvintetu. Název Pra-Be přestal být aktuální, a tak koncem roku 1964 skupinu přejmenovali na Fontanu.

Fontana

            Když v roce 1965 odešel Jaroslav Bednář, bylo třeba získat sólovou kytaru a zpěv. Nový kádr poskytla opět ′mateřská′ skupina Komety: od roku 1963 tady hráli na místě vojáků základní služby Jiřího Kaleše a Jana Reinera teenageři Radim Hladík a Vladimír Mišík. Talentovaný kytarista Hladík to zkoušel i s klasikou na konzervatoři a Mišík, který se víc než na kytaru soustředil na zpěv, měl za sebou vedle Komet i další amatérskou skupinu Uragán. Kaleš s Reinerem se po dvou letech vraceli z vojny, a tak Hladík s Mišíkem využili lákavé nabídky do slibné Fontany. V roce 1965 odešel Standa Kmocha na jeho postu dostal příležitost Karel Kahovec, odchovanec legendárních Hells Devils.

            V květnu 1965 se podařil Wilfriedu Jelinkovi jeden z nejzdařilejších manažerských tahů – na veletrhu v Lipsku dojednal pro Fontanu zvukovou aparaturu Regent od východoněmecké společnosti Demusa. Fontana měla za úkol aparaturu používat, tedy testovat, a tím také propagovat. Obchodní dohoda byla výhodná pro obě strany, kapely získala na svou dobu velmi slušnou výbavu a Demusa byla také spokojená. Regenty si záhy pořídila i řada dalších československých kapel. Tahle aparatura převládala na českých pódiích až do invaze Dynacordu, který ovládl pražské beatové festivaly.

            Součástí výbavy byly kytary Musima a elektrické varhany Matador. Varhaníkem se stal Obermayer, saxofon už ve světovém beatu přestával hrát důležitou roli. Z komerčních a propagačních důvodů se kapela dohodla na další změně názvu, tentokrát již na definitivní: Matadors.

Matadors

            Demusa sjednala skupině první turné po NDR a Matadors začali tvrdě zkoušet. Jejich zrání, sehrání a růst se odehrával výhradně před německým publikem. Až do dubna 1966 nikdo v Čechách Matadors neslyšel. Základem nového repertoáru se staly aktuální beatové novinky: Kinks (Where Have All Good Times Gone, It´s Too Late, Milk Cow Blues), Who (My Generation, I Can´t Explain), Yardbirds (I´m A Man, I´m Not Talking), Pretty Things (Don´t Bring Me Down, Mama Keep Your Big Mouth Shut, The Sun), Spencer Davis Group (Keep On Running).

            Repertoár doplnily i skladby Searchers jako Good By My Love nebo Farmer John, podle níž vznikla Obermayerova přezdívka ′Farmer′. Mimochodem ′Farmer′ si vysloužil ještě jednu přezdívku - ′Dynamo′. Od příznivce, černého studenta z africké země Mali, Charlieho, odkoupil černobílou košili, která připomínala slávistický dres. Tehdy se totiž krátký čas Slavia jmenovala Dynamo.

Jelinek dokončoval studium a nestíhal zkoušet se skupinou a zároveň se starat o organizační záležitosti. I samotný rychlý růst hráčské úrovně nutil kapelu najít nového, hbitějšího a údernějšího bubeníka. Ještě v září 1965 našli novou posilu v Miroslavu Schwartzovi, dalším odchovanci skupiny Hells Devils, známém pod jménem Tony Black.

            Dlouhodobá příprava ve Východním Německu přinesla své ovoce. Kapela pod názvem Matadors se neprokousávala oblastními koly soutěží tvořivosti mládeže, netrápila se jako doprovod k divadelním scénkám, neznali ji ani návštěvníci českých čajů a jiných tancovaček. Nikdo o ní nic moc nevěděl a nikdo nic neočekával. Spanilý nájezd Matadorů na Prahu byl největší bombou, jakou kdy český bigbít do té doby zažil. Vždyť hráli to nejaktuálnější, co na světové scéně vřelo a pokoušeli se i o vlastní skladby, znali a hráli skladby i od Them s Van Morrisonem (například Gloria), který se obecněji proslavil až mnohem později, takže na repertoár měli skutečně dobrý čuch. Navíc, odstup železné opony tlačil kapelu k napodobování dostupných, tedy studiových nahrávek. Nemajíce však sami možnost ulehčit si výrobu patřičného soundu ve studiu, dřeli studiový sound zámořských hvězd pro živá vystoupení. Tak se mohlo skutečně stát, že cover verze od Small Faces zněly naživo lépe a přesvědčivěji v podání Matadors než v živém originálu.

            První pražské vystoupení Matadors se odehrálo 2. dubna 1966 v In Clubu, který organizoval Binny Laney s Evženem Fialou. V klubu Olympik, kde se hned zabydleli, vystoupili poprvé 18. dubna. Pak následoval triumfální úspěch ve vyprodané Lucerně.

Nájezd na Prahu

            Přijeli do Prahy, koupili si u Adama stejné obleky, kravaty, boty a stejné pytlíky na šaty  a pak dobyli Lucernu. Vyprodaná Lucerna, to pro ně byl šok. Takový triumfální úspěch nečekali.

            Vůbec netušili, do čeho jdou. Nepřipadali si jako hvězdy. Jenom odevzdali to, co v NDR nadřeli. Tam měli dostatek času sehrát se i sezpívat a všechno si vyzkoušet před publikem.

            Repertoár měl dvě větve. Karel Kahovec si vybíral líbivé nosné písničky od Searchers, Hollies a třeba i od Beatles, kde Obermayer zpíval druhé hlasy. Láďa Mišík byl zase za drsného bluesmana s foukačkou v duchu Yardbirds. V Německu si zazpíval i stoneovské  Satisfaction.

Vlastní tvorba

            O repertoáru z počátku nevedli žádné dlouhé diskuse a dělali, co kdo přinesl. Převzaté věci pak upravovali podle vlastních schopností a možností. Hodně věcí hráli od Kinks a Who. Nešlo o přesné kopie. Úprava někdy vyplynula z nedostatečné znalosti originálu, jindy z hráčského nápadu- to když si třeba Radim Hladík chtěl zahrát delší sólo. Některé skladby vznikly kompilací dnes již jen těžko identifikovatelných zdrojů. Od úprav byl krůček k pokusům  o vlastní tvorbu.

            Karel Kahovec s Honzou Obermayerem napsali lehkou  melodickou skladbu  Sing a Song of Sixpence, podobně odlehčený a překvapivě popový charakter měla i písnička s textem Pavla Vrby Snad jednou ti dám, kterou složil Otto Bezloja společně s Karlem Kahovcem (Kahovec však není jako spoluautor uváděn). Vladimír Mišík přinesl na svou dobu velmi zralé bluesovky  Malej zvon, co mám (český text napsal těsně před nahráváním), Old Mother Hubbard (s textem J. Obermayera) a  Don´t Bother Me (s textem Milana Šulce). Všechny skladby se podařilo nahrát ve strahovském studiu Supraphonu a vydat na SP a EP v roce 1966, respektive na sampleru Night Club ´67.

Beatová maturita

            Matadors dovedli český rock 60. let k maturitě a šířili beatovou osvětu i mezi publikem. Skupina měla dva vůdce. Wilfried Jelinek byl spíš jako táta. Určoval, zejména z počátku, do čeho se skupina obleče nebo obuje a hlavně kdy a kde se bude hrát. Umělecký vývoj Matadors byl stále více ovlivňován autoritou Otty Bezloji. Stylové zaměření, výběr skladeb a jejich aranžmá, personální zBlack,měny a později i image a show na jevišti, v tom měl hlavní slovo.

Vedle jiných vystoupení v Klubu Olympik získali Matadors od září 1966 prostor pro každý čtvrtek v sále Sluníčko. Svůj pořad nazvali „Beatová maturita.“ Koncepce pořadu předpokládala doplnění živé hudby zajímavostmi, vybranými ze zahraničních pramenů v překladu Milana Šulce (autora některých anglických textů Matadors) a různými kvízy s patřičnými odměnami pro výherce. Hlavní smysl „maturit“ nakonec vyústil do portrétů zahraničních skupin: Matadors nacvičili materiál od různých skupin a servírovali publiku muziku, kterou jinak u nás naživo nemohlo slyšet. ′Výchovné koncerty′, doplněné patřičnými informacemi, začali úspěšně s Kinks. Jenom v průběhu prosince pak Matadors vystřídali Small Faces, Yardbirds, Pretty Things (The Sun ) nebo Spencer Davis Group.

Belgie

            Na podzim roku 1966 absolvovali svůj první výjezd  na západ – do Belgie. Cestovat museli bohužel bez  Obermayera a Mišíka. Ti totiž dostali povolávací rozkaz. Kapele se však vyplatilo, že jejich manažer ukončil studia na medicíně. Vojíni skončili ve vojenské nemocnici.

            Do belgického Gentu vyslala skupinu východoněmecká exportní společnost Demusa, od níž měli aparaturu Regent a pověstné varhany Matador. Šlo o soutěžní festival amatérských skupin o „Zlatý mikrofon“, ale Matadors byli pozváni jako hosté vedle zpěváků Francka Fernandela, Thea Martense a Rickyho Morvana nebo skupin Paramounts, Chabrolls či Strangers. Dle belgického tisku měli Matadors velmi dobrý ohlas, ze kterého vytěžili neplánované vystoupení v belgické televizi a pozvání do renomovaného bruselského klubu.

Viktor Sodoma

            V době zápasu Mišíka a Obermayera o modrou knížku zůstal Kahovec jediným zpěvákem Matadors. Převzal celý repertoár, pustil se i do Mišíkových skladeb jako Malej zvon, co mám. Otto Bezloja cítil, že kapela potřebuje nového zpěváka. Líbil se mu Viktor Sodoma., který prokazoval jednoznačnou schopnost stylového zaměření. Ještě se ani nestačil definitivně zabydlet ve Flamengu, když jej k nemilému překvapení manažera Přemka Černého přizvali ke zkouškám. Karel Kahovec se zakrátko cítil být přebytečný. Navíc mu vadilo, že nemá možnost uplatňovat své nové vlastní skladby, a tak ochotně přijal Přemkovu nabídku zaplnit Sodomovo místo ve Flamengu. Honza Obermayer se do Matadors vrátil ještě v prosinci 1966, ale pro Mišíka už tu místo nebylo. V lednu 1967 ještě nazpíval dvě písně pro zmíněný sampler Night Club ´67, další dvě už zpívala nová posila.

            Viktor, syn rock′n′rollových průkopníků ve skupině Akord club Viktora (vlastním jménem Františka) Sodomy staršího a Vlasty Sodomové, studoval střední keramickou školu v Bechyni. Tady poznal Karla Kryla, Radio Luxembourg a začal hrát na kytaru. Po návratu do Prahy v roce 1964 se zúčastnil soutěže „Hledáme nové talenty“ a skončil druhý za Helenou Vondráčkovou. Získal angažmá v orchestru Zdenka Bartáka a nahrál první snímky s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu.

            V letech 1964 – 1966 strávil vojnu ve známém ruzyňském útvaru, kde ještě doznívala beatová aktivita Šimka a Grossmana. Nejprve vystupoval sólově nebo v duu s Lubošem Svobodou a pak na žádost pplk.Chába vzkřísil značku VOJ. Zároveň hostoval v klubu Olympik s Donaldem nebo Mefistem. Od září do prosince zpíval s novou skupinou Flamengo, ale jak víme z předchozího odstavce, koncem roku se nechal zlákat sirénami Matadors. S novými skladbami z repertoáru Them (Out Of Sight), Small Faces (All Or Nothing) nebo Percy Sladge (When A Man Loves A Woman) si poradil na jedničku.

Radim Hladík

            Do roku 1967 tedy skupina vystupovala se změněným zvukem, a tudíž i stylem. Kahovcova doprovodná kytara zůstala nenahrazena. Koneckonců, Small Faces si taky vystačili s varhanami a kytarou.

            Radim Hladík byl velmi skromným, ale ve svých dvaceti letech již také velmi uznávaným muzikantem. Pozice jediného kytaristy ve skupině mu vyhovovala. Měl za sebou již zkušenost z beatových Komet a zároveň studoval klasiku na pražské konzervatoři u profesora Zelenky. Rok 1967 byl však jeho posledním rokem nedokončených konzervatoristických ambicí. Namísto toho hledal cesty zkreslení zvuku elektrické kytary, objevoval možnosti boosteru a kouzlo zpětné vazby. Stal se průkopníkem kytarových efektů a příkladem pro ostatní české kytaristy. První plody tohoto hledání – zpětnou vazbu a flažolety na elektrické kytaře – zachycují tóny Mišíkovy skladby Malej zvon, co mám, nahrané hned při první nahrávací session 24. 8. 1966. Technici, zvyklí na vážnou hudbu nebo Karla Vlacha, byli samozřejmě zpočátku  řádně zděšení. Charakteristické hendrixovské kvákadlo  si můžeme vychutnat například ve skladbách Shotgun nebo I Must Hope, nahraných pro LP Matadors v květnu  a červnu 1968.

Změna stylu.

            Ještě v průběhu roku 1966 bychom v programu Matadors  našli lehčí melodické písně i vícehlasé skladby odkazující i k Mersey soundu. Na druhé straně skupina Olympic roku 1966 nahrála řadu tvrdých rhythm & bluesových skladeb včetně  I´ve Got My Mojo Working. Mezi fanoušky oblíbené, schematicky zafixované rozlišení na české Beatles (Olympic) a české Rolling Stones (Matadors), se začalo vyhraňovat až od roku 1967.

            Personální změny pomohly skupině doladit a vytříbit styl, vztahující se k bílému britskému rhythm & blues. Otto Bezloja držel otěže pevně v rukou. S Tony Blackem vytvářeli  nekompromisní a nápaditě pohyblivý doprovodný základ, s Viktorem Sodomou promýšleli image a pódiovou show a Obermayer s Hladíkem dostali prostor k invenčním sólům a k rozvoji vlastní tvorby. I nové Obermayerovy skladby (Hate Everything Except Of Hattered, I Must Hope, Bab, Bad Bird,I Want To See You) nebo Hladíkovy a Sodomovy skladby (Get Down From The Tree, Indolence, I Feel So Lonely) zapadaly do vymezeného stylového rámce.

            Nové anglické texty psali Milan Šulc nebo Jiří Smetana. Se stahováním původních textů z pásků pomáhali různí přátelé. Třeba Helena Becková, produkční z Pragokoncertu, která měla matku Angličanku a na koncertech velmi trpěla při poslechu ′telefonních seznamů′ a podobné ′kahovštiny′. Text Get Down From The Tree například vznikl za její asistence na mejdanu v bytě u Sodomů.

Na výsluní

            V roce 1967 Matadors opět vycestovali do NDR a znovu se vrátili do Belgie. Tentokrát zde natáčeli zábavný televizní pořad společně s českými hvězdami typu Matušky, Simonové, Přenosilové a Bohdalové.

Ještě před Belgií stihli Matadors turné po Československu se švýcarskou kapelou Les Sauterelles. Díky nim pak dostali na oplátku pozvání do Švýcarska, spojené s několika koncerty v SRN.

            Od 16. prosince až do konce ledna 1968 vystupovali v zábavním podniku Restaurant Rancho Bar ve švýcarském Davosu, a proto se nemohli zúčastnit  1. československého beatového festivalu v Praze. V únoru pak vystupovali v dancingu Bagatelle v Lausanne a  v březnu v podniku Bierkäller v Basileji. Ve zmíněných podnicích hráli zhruba 5 hodin denně a museli trochu upravit program podle taneční objednávky. Skupina se vrátila z turné ještě sehranější a ještě lépe vybavena nástroji a aparaturou (tentokrát Dynacord).

            Matadors se stali hýčkanou a obdivovanou kapelou na výsluní českého beatu. Za rok 1967 byl v anketě klubu Olympik zvolen nejlepším sólovým kytaristou Radim Hladík, nejlepším basovým kytaristou Otto Bezloja a zpěvákem Viktor Sodoma. Vítězi Top Show ′67 završili sezónu 1967/68 nahráním a vydáním  ceněné a úspěšné stejnojmenné LP desky. Ta se stala okamžitě bestsellerem. Každý ji chtěl. Každý ji potřeboval. Každý ji sháněl. A bylo o co stát. Hned úvodní skladba Get Down From The Tree. Léto 1968 však přineslo nenadálé změny.

Reddy

            Nastartovaný motor a rozjetý vlak Otto Bezloja  stále promýšlel nové a nové možnosti vývoje skupiny. Nikdy se nespokojil s dosaženým. Zpěvák Miloš Vokurka neboli Reddy měl se skupinou Komety výborné výsledky, ale když za ním přišel spoluhráč z bývalých Hell′s  Devils s tím, že skupina Matadors potřebuje změnu, dlouho o lákavé možnosti přemýšlel, ale nakonec ji nakonec přijal.

            Koncem července 1968 odešel ze skupiny Viktor Sodoma a Reddy nastoupil na jeho místo. Měsíc na to opustil skupinu i varhaník Jan Obermayer a 3. října i Radim Hladík. Obermayera nahradil Jiří Matoušek a Hladíka Petr ′Ťop′ Netopil. Důvodem překvapivých změn byla mimo jiné plánovaná cesta Matadors do mnichovského nastudování muzikálu Hair, Die Haare. Vize doprovodné divadelní kapely, byť na vysněném Západě, byť po skličujících srpnových událostech roku 1968, nevyhovovala všem. Společným jmenovatelem staré i nové sestavy zůstali jen Otto Bezloja a Tony Black.

Noví Matadors měli jen jeden jediný koncert: v neděli 6. října v pražském Sluníčku. Krátce po tomto koncertu  odjeli na zmíněné angažmá do Německa. Od té dobu už Matadors jako samostatná skupina  nikdy nevystoupila. Nezúčastnila se tedy ani 2. beatového festivalu. A jaká byla funkce původního zpěváka v muzikálu? Musel se přeučit na doprovodnou kytaru!

Haare

            Sláva? Zpočátku bylo angažmá do Německa  pro všechny překvapením a krokem do neznáma. Nikdo netušil, jestli jde o krok k horšímu, nebo k lepšímu. Brzy vyšlo najevo, že hlavním důvodem zájmu o skupinu  z Východu byla skutečnost, že tamní producenti získali levnou dobrou skupinu. Pro našince pak bylo asi nejdůležitější mít možnost cestovat na Západ.

            První dva roky jezdili stále tam a zase zpět. Měli volno v neděli a v pondělí. Stále však narůstaly problémy s výjezdní doložkou a dalšími úředními překážkami. Začínala normalizace. Brzy vyvstala otázka emigrace, kdo zůstane  a kdo  se vrátí. Nakonec skoro všichni zůstali v Německu nebo jinde na Západě. Historie Matadors muzikálem Haare definitivně skončila.

            Bezloja, Reddy a Matoušek, tři pohrobci Matadors, se pak ještě sešli ve slibné emigrantské skupině Emergency, která debutovala v prosinci 1970 v mnichovském klubu Blow Up. Skupinu doplnili bubeník Udo Lindenberg a kytarista a zpěvák Berry Newby a další Čech Hanuš Berka. Emergency nahráli několik desek, ale to už je jiná kapitola.

            Otto Bezloja pak v Německu úspěšně působil jako diskžokej. Reddy se přestal věnovat hudbě, ale zůstal v Mnichově. Jan Obermayer po působení v George & Beatovens, ve vzkříšených Kometách 70. let a ve vlastní popové skupině Modi nakonec rovněž skončil v Německu (1980) a dodnes hraje v duu v místních barech a vyučuje hudbě. Tony Black se usadil ve Švýcarsku a prodává hudební nástroje. Radim Hladík objevoval v 70.letech art rock a jazz rock (například ve spojení s JOČRem) a Viktor Sodoma se dal na sólovou dráhu zpěváka spotřební populární hudby a poté také obrážel italské dancingy. Matadors zůstali legendou, která se nevrátí.

Nahrávky

Don´t Bring Me Down, Wooly Bully, Rosalyn, I Am Free, Big Boss Man, Where Have All The Good Times  Gone, Farmer John,Sing A Song Of Sixpence, My generation, I´m A Man, I Am Not Talking etc., amatérská nahrávka z klubu Olympik, soukromý archiv 1966

Malej zvon, co mám / Snad jednou ti dám, Supraphon 1966

Farmer John / Sing A Song Of Sixpence / Locomotion With You / Pay Pay Twist, EP, Supraphon 1966

Hate Everything Except Of Hatter / Get Down from The Tree / I Think It´s  Gonna Work Out Fine / Indolence, EP  Supraphon

Don´t Bother Me / Get Down From The Tree / Old Mother Hubbard / I Think It´s Gonna Work Out Fine, sampler Night Club ´67,LP Supraphon

Zlatý důl / Láhev kalorií, SP Supraphon 1968

The Matadors, LP Supraphon 1968

The Matadors, CD Bonton Music 1995 (obsahuje všechny nahrávky z gramofonových desek s výjimkou SP Zlatý důl / Láhev kalorií)

Get Down From The Tree / Zlatý důl, Láhev kalorií, sampler Bigbít 1968-69, CD Bonton Music, 1998

Filmy

Amatérské záběry beze zvuku , soukromý archiv Wilfrieda Jelinka, 1965-67

Amatérské záběry beze zvuku, soukromý archiv A. Valenty, 1967-68

I Think It´s Gonna Work Out Fine / Hate Everything Except Of Hatter, improvizace, vystoupení  v Zomer Carrousel v belgickém Knokke, pořad „Prosím ticho“, rež. Z.Podskalský 1967

Get Down From The Tree, záběry ze studia  a ze Sluníčka, Reflektor 1/68 (1968)

Tisk

JC:Vyjde snad nová hvězda na beatové nebe?, Olympik Fan Club č.4, červen 1966, s.5

Rozhovor s Otou Bezlojou o programu  Beatová maturita, Klub Olympic1966, listopad, s.3

The Matadors. Vznik a začátek. Klub Olympik 166, listopad, s.3

Jan Křtitel Sýkora: Matadoři v Belgii, Student č. 49, 6. 12. 1966

J.K.Sýkora: Minulost, přítomnost a budoucnost Matadors, Klub Olympik 1967, únor, s. 7

Honza Hrůza: Olé, olé Matadors, Melodie 1967, č.1, s.5

Jitka Bartošová: Rozhovor s Karlem Kahovcem na velmi aktuální téma, Klub Olympik 1967, duben, s.4

J.K.Sýkora:  The Matadors, Pop Music Expres 1968, č.2, s.4

The Matadors ve Švýcarsku, Melodie 1968, č. 2, s.36

DH: The Matadors, Ostravský kulturní zpravodaj 1968, č.5, s.24

J.K.Sýkora: Matadors pod Alpami, Melodie 1968, č. 6, s.173

ag: O R&B s Matadory, Melodie 1968, č.10, s.292

J.K.Sýkora: Czechoslovak Beat Music 67, Praha 1968

J.K.Sýkora: recenze LP The Matadors, Melodie 1969, č.2, s.61

J.K.Sýkora: Kdo jsou Matadors?, Melodie 1969, č.3, s. 89

J.K.Sýkora:  Matadors a Haare, Pop Music Expres 1969, č. 3, s.4

Otto Bezloja píše do klubu, Klub Olympik 1969, leden, s.6

J.K.Sýkora: Bylo to krásný, in Rhythm & Blues, Praha 1985, s.217-221

Ondřej Konrád, Vojtěch Lindaur: Život v tahu,  Praha 1990, s.37-40, 49-52.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Praha 1990, s.345

Aleš Opekar

Hudební ochutnávky