Petr Kaplan
Jak hraju ten beat? Nevím, jestli se to dá nějak říct. Technicky
je to tak lehké, že to zahrát může každý. Ale musí to jet, musí to mít odpich.
A to udělá jen člověk, který to cítí, který v sobě má rytmus. I v pomalých
věcech. To se dá těžko nějak naučit kdyby to šlo, jistě by to tak každý zahrál
V rozhovoru o vlastním stylu hry na kytaru,
září 1964
Je
možné, dokonce pravděpodobné, že ještě ani v době, kdy moje knížka vyjde,
nebude většina čtenářů tohoto zpěváka znát. Že nenatočí žádné desky a nebude na
fotografiích a v časopisech. Není výstřední, není krásný, není sporný.
Zatím se o něm nikdy nikdo ani nezmínil.
Avšak
na otázku: co je rock′n′roll, existuje školsky přesná odpověď: rock′n′roll je,
když Kaplan zpívá a hraje na kytaru.
Mezi
zpěváky a hráči bigbeatových skupin jsou neustále, někdy velké spory o tom, kdo
je stylový a kdo ne, kdo je nerytmický, falešný, nepřirozený. Petr Kaplan – to
je jediné jméno, které je v této oblasti tabu. Třebaže jeho nositel nemá
nikde žádné známosti, nemůže nikomu s ničím pomoci a není to také žádný
ideální kluk do party, spíš naopak, hloubal a kutil …
|
Majitelé
amatérských radiopřijímačů v Čechách, na Moravě, ba ani v blízkém
Rakousku nerozuměli, neznajíce anglicky. Ti, co anglicky uměli, rozuměli ještě
méně: co je to za rock′n′rollovou skupinu Samuel, se kterou v Poděbradech
zpívá záhadný pan Kaplan? A co ta strašná hudba? A ještě strašnější zubní pasta
s chloroformem?
Záhadný
pan Kaplan býval jako kluk ostravským
trampem. V deseti letech vybrnkával u piana bayerovky, ale to ho nebavilo.
Sehnal si kytaru a sešity Ježkových písniček, kde byly akordy i s nakresleným
prstokladem. Večer se scházeli s partou v parku u Ostravice nebo u
Nové radnice v altánu a hráli a zpívali. Největší kanón na kytaru byl
Láďa, a všichni se mohli přetrhnout, aby zahráli to co on. Jenomže on se do
příštího dne naučil něco nového, a zase
byl ten nejlepší. Na sobotu a na neděli se jezdilo do Beskyd.
Jednou
si Petr postavil kolo. Některé součástky vyžebral po kamarádech, ostatní vybral
z vraků. Závodil a několikrát byl těsně před cílem druhý nebo třetí – než
se to pod ním rozsypalo. Například babiččina dvoulampovka. Když v září
1957 odjel z Ostravy do Poděbrad studovat na fakultu radiotechniky, vzal
si ji sebou. Zanesla do studentské koleje melodie stanice Luxembourg. Jak potom
to studium vypadalo, můžeme dodnes vidět v dochovaném Kaplanově sešitě: z jedné
strany matematika, z druhé dialektický materialismus, uprostřed písnička z
„Laxíku“. A ten hudební zápis, tady, páni muzikanti, něco pro vás: anglický
text (dejme tomu …) a pod každou slabikou jedna nota!
Hlavně že měli skupinu. Samuel – to byl zesilovač v obrovské
bedně. Též dílo konstruktéra Kaplana. Jirka Doležal bubnoval, Ivo Novák vřeštěl
na saxofon, koupený na doplňkovou půjčku, a Pavel Chrastina měl hrát na basovou
kytaru. Protože se však nevyráběly (a Kaplan ji kupodivu také nevyrobil),
sehnal violoncello, zatloukl do ozvučnice hřebík, elektrifikoval je,a začal
hrát. O trampotách onoho mladého muže s hledáním nástroje k basování
viz též svědectví Michaela Volka v Divadelních novinách 1963/64, č. 20,
článek Bigbeatová horečka: „Zkoušeli jsme, jak to šlo. Samá hospoda a
skladiště. Klavír šílený, třeba rovnou na vyhození. Chrastina si přitáhl kleště
a z jednoho vyštípal čtyři struny. Motal si je na kytaru, že bude mít
basovku. Ale nehrálo mu to.“
A
takovou hudbu, prošpikovanou tvořivě
upravenými reklamami z Luxembourgu a nahranou na stejně podezřelý
magnetofon, poslal Petr Kaplan po známém do Brna, odkud to svazarmovští amatéři
vysílali. Není známo, že by si někdo Bis Acidentol s chloroformem koupil.
Třebaže ho doporučovala OB – Osvětová beseda.
Když
se pověst skupiny Samuel roznesla žírným poděbradským okolím, naložili budoucí
radiotechnici kytary, sebe i Samuela do vypůjčeného vozu a táhli na Prahu. To,
co spatřili v koleji Na Děkance, je ohromilo: Sputnici měli výborné
zesilovače a ještě výbornějšího zvukaře Mikšovského, sbor dam a pánů a
Tomislava Vašíčka, který zpíval dobře zejména písničky z repertoáru
Američana Pat Boona. Nicméně bylo nutno uhájit čest „Poděbrady town“, a tak se
všichni snažili, aby se Sputnikům vyrovnali.
Druhé překvapení nastalo po koncertu, kdy za Kaplanem přišel hoch s hlavou
jako andělíček a mnoha pochvalnými řečmi na jeho adresu. Nedlouho potom se
kdesi objevil a zpíval anglicky, doprovázel se na kytaru a v duchu si
říkal: „Mít tak ten odpich, co má Kaplan … jmenoval se Michael Volek.
Čas
plynul, Samuel první se rozpadl, Kaplan postavil Samuela druhého, dostudoval a
v únoru 1962 odešel do Prahy. Už před tím zde občas zpíval. Hlavně se
skupinou Pavla Sedláčka. Když Sedláček musel kvůli škole a Semaforu upustit od
vytrvalého organizování vlastních skupin, dostal se Petr Kaplan do sálu Olympik
ve Spálené ulici, do království kytarové hudby. A tady se jednoho dne objevil
člověk jménem pan Smeták, kytarista a bigbeatový podnikatel. Hlavně to druhé.
I
špatný kytarista může mít čich na dobré hudebníky. To pan Smeták měl. A měl i
Tatru 603 – říkalo se, že podnikovou – a elektrické zesilovací zařízení, o
jakém se amatérským hráčům ani nesnilo. Sehnal dohromady nejlepší muzikanty z pražských
skupin a orchestrů a rozjel u nás něco, čemu dnes pamětníci říkají „Malá
Amerika“. Putovalo se po všech koutech Čech, chlapci hráli v nabitých
sálech, podle Kaplanovy kytary „jela“ celá skupina, všechno šlo moc dobře. Tak
dobře, že si chlapci ani nevšimli, kolik dostávají oni a kolik pan Smeták.
Vždyť dosud byli zvyklí hrát úplně zadarmo a libovali si, když aspoň bylo kde
hrát. Potíží s panem Smetákem přibývalo, a nakonec si všichni oddychli,
když jim režisér a korepetitor Semaforu Karel Mareš ( V14. 11. 2011) nabídl účinkování v divadle.
Toho
se ale Petr Kaplan nedočkal. Vojna (odešel v srpnu 1963) ho připravila o
největší vzestup big beatu, včetně premiéry Olympiku v Semaforu s pořadem
Ondráš podotýká. Z téměř dvou set pražských bigbeatových skupin se vedle
Olympiku vypracovaly do popředí Komety, Karkulka, Jupiter, profesionální
Mefisto a další. Pro většinu nových posluchačů jméno Petr Kaplan nic
neznamenalo.
Když
se v únoru 1964 vrátil do Prahy, pokusil se zorganizovat se staršími i novými spoluhráči skupinu Extase.
Jenomže Kaplan není organizátor. Několik koncertů v divadle Rokoko ukázalo
jen jeho veliký talent a mnoho slabých míst v souhře nevyrovnané skupiny,
která ovšem i tak složila kvalifikační zkoušky a jako jedna z šesti
pražských dostala oprávnění vystupovat za honorář. Brzy na to se však rozpadla.
Petr
Kaplan, který se rozloučil s dobrým platem inženýra a pustil se po cestě
profesionálního kytaristy a zpěváka, bloudí od skupiny ke skupině a všude ho
vítají s otevřenou náručí. Takových záskoků však není mnoho. Většina jeho
někdejších spoluhráčů žije lépe, ať už hrají poloamatérsky nebo profesionálně. Bývalý recesista z Poděbrad
si nestěžuje. Zvážněl a chová se ke každému tak skromně, upřímně a ohleduplně,
jako by byl ten nejposlednější začátečník.
Viděli
jste televizní film Lichá středa? Ve scéně ze sálu klubu Olympik Kaplan hrál a
zpíval svou skladbu. Ano, tu anglickou. Napsal si na ni text, samé: pojďme se
radovat a veselit atd. tvrdí o sobě, že nemůže zpívat česky už proto, že
nevysloví r (napadá mne, že jedna naše populární zpěvačka je taky nevyslovila,
ačkoliv měla hned dvě ve svém jméně; ale to pro něj není argument). Lichá
středa byla několik let jediným veřejným záznamem jeho hlasu.
I
při vší obyčejnosti to není hlas k zahození. Obsáhne dvě oktávy, od E do
e´. barvou se vzdáleně podobá hlasu míšence Chucka Berryho, skladatele, textaře
a zpěváka. Kaplan zpívá jeho písničky, protože jsou mu blízké svou
jednoduchostí a výrazným rytmem. Roll Over Beethoven, Run Rundolph Run a Johny B. Goode patří k nejlepších
číslům jeho repertoáru.
O
rytmu se při bigbeatovém zpěvu mluví pokaždé. Pro Kaplana je rytmus vším. Jeho
zpěv je prostý, až strohý, jen sem tam nějaký presleyovský oblouček. Usiluje
jen a jen o rytmické vyjádření, aby to zkrátka jelo. A v tom je
nepřekonatelný. Skupiny, v nichž vystupoval, nebyly pokaždé rytmicky
zrovna nejlepší, ale on sám vždycky zpíval a hrál tak, že svým výkonem zakryl
polovinu chyb ostatních.
Kdybych
sestavil žebříček pohyblivosti zpěváků před mikrofonem, bude Kaplan suverénně
poslední;snad se před něj dostanou i zpěváci, kteří interpretují normální
taneční písničky. Ono totiž dost dobře nelze hrát na kytaru, zpívat a ještě při
tom tancovat. Namítnete: a co Presley? Nemohu odpovědět. Ale nevylučuji
možnost, že toho třeba na kytaře neuhrál tolik co Kaplan …
Jestliže
Chuck Berry je jeho nejoblíbenější zpěvák, vyplývá z toho i Kaplanovo
stylové zaměření: rythm & blues, definovaný autory Berglem a Dorůžkou („A B
C jazzu“) jako „souhrnné označení pro populární černošskou hudbu, která ve
velkoměstech, zejména v Haarlemu, plní do jisté míry funkci městského
folklóru. Na rozdíl od neworleánského autentického jazzu přiklání se spíše k formám
swing music.“ V současné západní populární hudbě se tento pojem značně
rozšířil, vedle řady černošských skladatelů a zpěváků sem patří např. i
všestranný Jerry Lee Lewis, aj. při stálém vzájemném ovlivňování a mísení
rock´n´rollové hudby s ostatní taneční hudbou si právě ve směru rhythm
& blues udržuje rock´n´roll nejvíc svou prvotní, jednoduchou a drsně
rytmickou podobu. V posledních třech letech se jako rythm & blues
označuje i projev některých anglických
skupin, například Manfred Mann, Animals,
Kinks, Yardbirds, Rolling Stones …etc.
Právě tento styl, na první
pohled tak jednoduchý, však není možné interpretovat s kdekterou skupinou,
bez ohledu na její zaměření a schopností. Kaplan chtěl vytvořit dobrou rhythm
& bluesovou skupinu. Zatímco běžně se její rytmus řídí podle souhry tzv.
rytmiky, bicích a basové kytary (nebo kontrabasu), v Extasi byl motorem sám Kaplan. Z jednoduchého
důvodu: zajistil souhru dvou sektorů, zpěvu a doprovodné kytary. Později měl v úmyslu
přejít na dvojhlas kytaristů, jak to zkoušel ve skladbě I´m Thinking of You
Baby z repertoáru Dave Clark Five,
kterou zpíval spolu s baskytaristou
Jiřím Dospělem. Na konci tohoto vývoje byla vábivá představa skupiny, jako jsou
Beatles: tři kytaristé, a zároveň zpěváci, se ctižádostí skládat vlastní
skladby.
Tak
daleko u nás žádná skupina nikdy nedošla. Petr Kaplan už byl v půli cesty.
V jedné písničce Jiřího Suchého, kterou zpíval Karel Effa, se
praví, že „pět strun úplně stačí, aby člověk moh´ hrát“, ale když na to příjde,
stačí i jedna.
Na
Kaplanových koncertech to zhusta vypadalo tak, že mu jich nestačilo ani osm.
Praskaly jedna za druhou, a on je s eskamotérskou zručností vyměňoval.
Mnoho lidí tvrdí, že tady někde se skrývá tajemství Kaplanova beatu; ani nehrát
akordy běžným způsobem, ani netlouci do kytary jako do bubnu, ale docílit
ostrý, až téměř sekaný úhoz.
Ono to ani takhle není moc
pochopitelné, že? A jak tenhle styl převést do lidského hlasu, to už je
výhradně Kaplanovo tajemství.
Jiří Černý, 1967
V knize Zpěváci bez
konzervatoře
Kaplan,
Pete (vlastním jménem Petr
Kaplan), voc., g., narozen 16. června
1940 v Ostravě, zemřel 31. srpna 2007. Petr studoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT
v Poděbradech, kde se podílel v roce 1958 na vzniku legendární
skupiny Samuels.
Po příchodu do Prahy pokračoval společně s Pavlem Chrastinou a Pavlem
Sedláčkem v různých rock & rollových
formacích (zejména EP Hi-Fi a
Studijní skupina Big Beatu Pavla Sedláčka). V roce 1963 byl jednou z osobností,
které se sešly v tehdejší Karkulce, spolupracoval s ranným Olympicem
a skupinou Extase a Mefisto. V době rock & rollového revivalu v roce
1966 se stal členem Čechova Rogers Bandu (vystoupil s ním i na 1.čs.
beatovém festivalu v Praze v roce 1967), o rok později založil
skupinu sdružující pod tradičním názvem Samuels veterány rock & rollové éry
(Volek, Růžek, mladší bratr Přemysl Kaplan a další). Věhlasu bývalého souboru
téhož jména však Samuels nedosáhli a ani do vývoje naší populární hudby se jim
nepodařilo hlouběji zasáhnout. Těžiště souboru bylo v dlouhodobých angažmá v Polsku. Po
rozpadu skupiny v roce 1975 se Kaplan stal členem semaforského orchestru
Groš.
Kaplanova osobnost a zejména jeho průkopnická činnost
zůstaly nedoceněny. Do značné míry k tomu přispěla i skutečnost, že nikdy
neměl ambice opustit poměrně úzký okruh R & R. Byl považován za prvního
interpreta Chuck Berryho u nás, stejně brilantně však interpretoval skladby i
skladby z repertoáru Bill Haleyho, Elvise Presleyho a Little Richarda a
jiných rock & rollových skladatelů a zpěváků.
Kaplan obnovil Mefisto v roce 1987. Na saxofon hrál
Miloslav, řečný Míla, Růžek, baskytarista Jiří Dospěl a později Vratislav
Horčík a Pavel Chrastina, kytaru hrál s Petrem i Ota Jahn a bubnoval Milan
Vobliza, který byl později nahrazen
Benem Vítkem či V. Krupou. Skupina vyhrávala na koncertech rock & rollové
skladby svých oblíbenců z padesátých a začátku šedesátých let.
V roce 2007 Ing. Petr Kaplan zemřel. Zemřel Mistr
Rock & Roll.
Peteho celoživotní heslo bylo
„Only rock & roll“.
...a
takový nám zůstane v paměti a na na analogových deskách a CD navždy...
.... i pro mladé sběratele a
milovníky rockové hudby....
Jan Křtitel
Sýkora
Diskografie (nekompletní, viz Mefisto):
Mefisto:
Greatest Hits 1993,
Supraphon
Rock & Roll 1999, Studio Fontana Publishing
Mefisto
Rock & oll Vol. 2 2004,
Areca Multimedia
50
let Rock & Rollu 2005, Areca Multimedia
Hudební archiv: Mefisto: Rout 66 Johnny B. Goode
Samuels: Roll Over Beethoven Shes Looking Good
Samuels II: Looky Looky Get Beck
Obnovené Mefisto: Honky Tonk Women
Dizzy Miss Lizzy Willie And The Hand jive
Žádné komentáře:
Okomentovat