Olympic

Olympic

„. . . můžete proti tomu protestovat, můžete s tím nesouhlasit a může se vám to nelíbit, ale Olympic bude legendou československého bigbeatu. A to je taky vše, co s tím můžete dělat. Pravil Jára da Cimmerman ve svém futurologickém spisku O vývoji rockové hudby v zemích českých, moravských a slezkých.“

Prvním největším hitem Olympicu byla vlastní skladba Dej mi víc své lásky.  Dokonce ji vydala firma Supraphon na singlu! Ale zpět k historii skupiny.

U zrodu této legendy  českého rocku, s nejdelší kontinuitou, se sešlo několik pramínků. Jedním z nich byla poděbradská skupina známá jako Samuels Band. V ní se  koncem roku 1958 potkali Petr Kaplan a Pavel Chrastina. 9. prosince 1960 je náhoda svedla na společném vystoupení s druhým pramínkem. – pražskou skupinou Sputnici. V ní hrál na elektrickou kytaru Petr Janda. »Poděbraďáci« začali spolupracovat s Pavlem Sedláčkem a vytvořili s ním skupinu EP HI-FI (1961) a Studijní skupinu  big beatu (1962).

Od září 1962 nastoupil Sedláček do Semaforu a na kapelu už neměl tolik času. Osiřelí muzikantu Kaplan, Chrastina, Míla Růžek a střídající se klávesáci a bubeníci vpluli koncem roku 1962 jako doprovodná skupina do třetího pramínku olympického řečiště – Karlínského kulturního kabaretu Šimka a Grossmanna. Tady se poznali s pianistou Miroslavem Vlčkem a bubeníkem Michalem Brumlíkem, kteří, podobně jako Růžek, hráli již v dixielandových doprovodech kabaretu, např. coby Dixie Party v Šimkově a Bystrovově Polotrapnu. Říkalo se jim Karkulka podle celého ansámblu a v té době jim začal nabízet své manažerské služby kontrabasista Josef Smeták.

Karkulka

            S panem Smetákem jsme se již setkali u Mefista, které založil na podzim 1963 poté, co mu olympičtí odchovanci dali košem. To on přišel na to, že by se skupina Karlínského kabaretu mohla pojmenovat podle jména klubu Olympik ve Spálené ulici, kde začala asi od února 1963 samostatně vystupovat. Aby se přece jen odlišili, začali se psát s »c« na konci: Olympic. Krátkou dobu působili hudebníci současně jako Karkulka pro divadelní hříčky Šimka & Grossmanna a jako Olympic především pro výjezdy mimo Prahu.

Pan Smeták vytížil hudebníky neuvěřitelným způsobem – někdy hráli až čtyřikrát denně!!! Vozil je autem Tatra 603 (což bylo v té době něco neuvěřitelného, neboť v těchto autech mohli jezdit pouze komunističtí představitelé a vládci), takže si připadali jako králové a tolerovali i Smetákovu přítomnost na pódiu s kontrabasem. Dokud ovšem nevycítili, že jsou poněkud vykořisťováni.

V červnu 1963 byl ranný Olympic angažován režisérem Tomášem Kulíkem do filmu Lichá středa. V prostředí klubu Olympik hraje tři skladby v obsazení Kaplan (kytara a zpěv), Růžek (saxofon), Vlček (ionika), Ivan Pešl (baskytara) a Brumlík (bicí). Na místě klávesisty se však jindy objevovali Miroslav Berka (dříve Crazy Boys) nebo Jaromír Klempíř (dříve EP HI-FI), protože Vlček nechtěl jezdit na mimopražské výjezdy. Podobně tomu bylo i s bubeníky. Vedle Brumlíka se v kapele střídali další dixielandoví  harcovníci – budoucí Ringo, tedy František Čech, a budoucí Jeňýk Sorry čili Jan Antonín Pacák.

Big Beat Kvintet

            V souboru Sputnici došlo na konci roku 1962 k ostrému názorovému střetu mezi zastánci  divadelní a hudební složky a na základě roztržky odešel ze skupiny i Petr Janda, aby založil skupinu Big Beat Kvintet (Quintet), což je čtvrtý pramínek vedoucí k Olympicu. Jako partnera na basovou kytaru si vybral Pavla Chrastinu a nitky se začaly splétat. Nebo proplétat?

Ze Sputniků odešli hrát s Jandou  ještě dva původní spoluhráči z Komet Honza Reiner (doprovodná kytara) a Jan Obermayer (saxofon) a také bubeník Honza Kříž (bicí), kterého opět střídali Pacák s Čechem. Zkoušeli i se zpěvákem Jaroslavem Bednářem, ale nakonec převládlo zaměření na vytříbený instrumentální beat typu Shadows.

Kvintet nalezl útočiště u folklórního Souboru Julia Fučíka. Působili tu například v pořadu Soused mi ničí nervy, kdy zazněly i první skladatelské Jandovy pokusy Buben a Pětka v trávě. Kormidelník Souboru Julia Fučíka, skladatel Harry Macourek, však používal kytarový kvintet i pro kompozice jako Mléčný twist, v němž zpíval třicetičlenný smíšený sbor. Tato spolupráce nemohla trvat věčně. Po Big beat Kvintetu zbyl nepříliš reprezentativní singl se skladbou Tomislava Vašíčka Klokan a s traditionalem Gosago, pojmenovaným Kočky.

Janda místo Kaplana

Dalšímu vývoji napomohl osud: 29. 8. 1963 musel protagonista Karkulky-Olympicu Pete Kaplan narukovat na vojnu a zbytek kapely byl nucen hledat náhradu. Protože Kaplan zpíval, hrál a zároveň se staral o ozvučovací aparát, nastalo pověstné narůstání počtu členů skupiny, které vyvrcholilo v době angažmá v Semaforu na snad až 18 členů. Jako zpěváci byli přilákáni Pavel Bobek a Miki Volek, na kytaru byli přijati Petr Janda(sólová) Jiří Laurent nebo Ladislav Štaidl (doprovodná) a coby zvukař přišel ke skupině Vladimír Miškovský.

Ladislav Štaidl se v té době dostal na konkurs do semaforského Orchestru Ferdinanda Havlíka a Petr Janda se potkával na plovárně s jeho bratrem Jiřím. Jejich debaty se točily kolem jména úspěšného skladatele a režiséra Karla Mareše. Mareš vzal nakonec Olympic pod svá křídla na scéně Semaforu. V Karlíně začala mezitím fungovat úplně jiná Karkulka pod vedením Jiřího Brabce.

Ondráš podotýká

            Šlo o směs tuzemských i zahraničních písniček různorodého charakteru. Byly mezi nimi i vysloveně nerockové skladby, jako třeba Bažantova píseň Měsíc a reklamy (zpíval to Josef Laufer), Marešova Espado (Naďa Urbánková) nebo instrumentální Sonáta C dur Mozarta Amadea Mozarta. Naproti tomu stála celá plejáda rock´n´ rollových lahůdek, zejména v podání Miky Volka: Rit It Up, Whole Lotta Shakin´Goin´On nebo Thallahassie Lassie. Unikátní záznam z pásma, který se dochoval díky saxofonistovi Mílovi Růžkovi (vyšel na CD v roce 1997),  je unikátním dokladem Volkova přednesu původních rock´n´rollů v angličtině. Vedle toho si Miki Volek vyzkoušel, snad vůbec poprvé, co je to zpívat v mateřštině (Marešovy skladby jako Píseň o tichu nebo Fůra chyb či převzatá You Must Be A Beautiful Baby jako Zloděj dobytka). To Pavel Bobek v té době češtinu důsledně odmítal.

Pásmo obsahovalo známé hity, záhy zpopularizované prvními singly Olympicu z jara 1964: Oh Boy!, Sealed With A Kiss (Pavel Bobek s Pavlem Švábem), I´m Sorry (Yvonne Přenosilová). Všechny české texty napsal Jiří Štaidl, který také sestavil vtipný spojovací text, namluvený na záznam ráčkujícím školákem Ondřejem Mlčochem. K tomu se promítaly veselé fotografie na postranní plátna.

Nesourodou bandu střídajících se hudebníků a zpěváků se Karel Mareš snažil tvrdou rukou pódiově ukáznit. Ondráš znamenal pro kapelu dobrou profesionální školu a především publicitu a zviditelněné pro širší publikum. Olympic pochopitelně vystupoval i mimo Semafor, například v Bruselském pavilonu a v malém, asi v pětičlenném obsazení »rejžoparty« obrážel tancovačkové kšefty. Brzy bylo jasné, že velké obsazení je účelovou záležitostí a že si kapela ponechá ze zpěváků jen Mikiho Volka a Yvonne Přenosilovou.

Vření a tříbení

Petr Janda, který utekl ze Sputniků před divadlem, , se paradoxně zase ocitl na divadelním pódiu. Mezitím na světové scéně přišli ke slovu The Beatles a ve vzduchu visely změny.

Míla Růžek, Pavel Bobek a nakonec i Yvonne Přenosilová dali postupně přednost Apollu s Karlem Gottem a lákavé vidině zahraničních zájezdů. Ze zpěváků zůstal jen Miki Volek.

            V létě 1964 si Olympic vyzkoušel kytaristu z Brabcovy Karkulky Ladislava Kleina, který zaskakoval za Jiřího Laurenta na zájezdu na Slovensko. Osvědčil se a o necelý rok později Laurenta nahradil definitivně a zakotvil v Olympicu až do srpna 1972.

V prosinci kapelu znenadání opustil bubeník František Ringo Čech, který z obav před závistivým udáním až do poslední chvíle tajil svůj odjezd s Černým divadlem do USA. Díky tomu se stálým bubeníkem Olympicu stal až do roku 1971 Jan Antonín Pacák, který ostatně s kapelou již mnohokrát předtím vystoupil. Například při natáčení filmu (jinak nepříliš povedeného) Strašná žena, na kterém pracovali koncem roku 1964 ve východním Německu.

Směr Mersey

Olympic začal nacvičovat The Kinks, The Rolling Stones, Manfreda Manna a The Beatles. Podobně jako jejich zámořští kolegové se osmělovali sami zpívat. Zpočátku v angličtině.

První náznaky vlastní tvorby Olympicu  krystalizovaly na chatě u Jandů na dolní Sázavě. Petr Janda přinesl melodii a Pavel Chrastina začal vymýšlet text: My baby give me more, My baby give me more, My baby give me of your love. Brzy jim však došlo, že zodpovědně básnit v nemateřském , i když milovaném jazyce, je při tehdejší vlastní úrovni jeho znalostí naprosto vyloučeno. Po hodinách úporného zápolení Chrastinu napadlo, že nejlépe udělá, když anglický nástin textu otrocky přeloží do češtiny a od toho odvodí tři sloky. A tak vzniklo:

Vymyslel jsem spoustu nápadů,

co podporujou hloupou náladu.

Hodit klíče do kanálu,

sjet po zadku holou skálu,

v noci chodit strašit do hradu...

Píseň Dej mi víc své lásky s vícehlasým zpěvem v duchu liverpoolského Mersey soundu byla nahrána 1. listopadu 1965. Veřejnost píseň nadšeně přijala a tím vlastně rozhodla o dalším tvůrčím směřování kapely.

V průběhu roku 1966 Miki Volek pochopil, že jeho éra v Olympicu, jednoznačně spojená s rock´n´rollem a modelem sólového zpěváka s doprovodnou kapelou, končí. Jednou z posledních akcí, které se s Olympicem zúčastnil, bylo natáčení filmu Předjaří v Praze. Film točila mnichovská společnost Siro-Music v březnu až červnu v pražských ulicích. Vedle skupiny a desítek pražských beatových fandů se »děje« zúčastnily i davy komparsistů a v roli »zlého muže« Jiří Kaftan z pantomimické skupiny Divadla Na zábradlí. Film je dnes bohužel nezvěstný.

Příklon k Mersey soundu však nebyl zcela jednoznačný ani po odchodu Mikiho Volka. Ještě na konci roku 1966 obsahoval repertoár Olympicu výrazné syrové bluesové skladby včetně Smokestack Lightning nebo I´ve Got My Mojo Working podle Manfreda Manna. Rok 1967 však odstartoval boom nových vlastních skladeb, rozvíjejících styl  Dej mi víc své lásky. Ke slovu přišel vliv hippie módy v hudbě, textech i oblékání a vznikly dvě z nejdůležitějších desek českého bigbítu: Želva (1968) a  Pták Rosomák (1969).

První frekvence

První zkušenosti v nahrávacích studiích sbírali od března roku 1964 a nebyly moc příjemné. Supraphonští zvukařští borci v »bráně borců« na Strahově jim dávali despekt pěkně najevo. Mistr zvuku, když viděl jejich nástroje, řekl jen, já jdu něco pojíst a nechal vše na asistentovi. Dívali se na ně jako na exoty.

Z takto pojatých frekvencí vznikly u nás první  beatové desky. Jejich vydání dojednal ve spolupráci s redakcí časopisu Mladý svět skladatel a režisér divadla Semafor (včetně pásma Ondráš podotýká) Karel Mareš. Vystupoval tehdy jako vedoucí skupiny, které zároveň podsouval své skladby (některé byly výborné, jiné byly slabší).

Edice s hrdým názvem Big Beat – Mladý Svět – Supraphon obsahuje pár zvláštností. Například etiketa singlu Adresát neznámý / Roň slzy uváděla jako doprovodný soubor jen Taneční orchestr Čs. Rozhlasu, přestože snímky nahrál Olympic, pravda, doplněné o smyčcové nástroje z TOČRu. Naproti tomu pod písničkou Hey Paula  s Pavlem Sedláčkem a Evou Pilarovou je na desce uvedeno »Olympic, vedoucí K. Mareš«, i když doprovodnou skupinu s Rudolfem Roklem u klavíru si Sedláček sestavil  pro tuto frekvenci sám.

Klub Olympik

            Americký publicista Richard Goldstein napsal ve svém článku o Petru Jandovi, Olympicu a dlouhovlasých „manischkas“ v roce 1967 do Village Voice: „Today, the Olympiks play nightly in their own club, tedy  hrají ve svém klubu“. To znělo hezky. Ve skutečnosti spíš klub měl svou kapelu, tedy měl jich hned několik. Do kmenové stáje klubu Olympik patřili vedle Olympic také Matadors a Flamengo.

            Přívrženci skupiny Olympic a Divadelního klubu Olympik Jan Okrouhlík a Vladimír Kouřil začátkem roku 1966 stvořili bulletin Fan-Club Olympic. Od září se z něho vyklubal časopisek s názvem Klub Olympik. Poslední číslo vyšlo v březnu 1969.

Na stránkách časopisu byly zveřejňovány výsledky všelijakých anket a soutěží, které pro fanoušky beatové hudby pořádali Šimek s Grossmannem. Například Tip – Hit, kde publikum hlasovalo o nejúspěšnějších písničkách té které skupiny. A nebo od dubna 1967 Beat Cup. To bylo soutěžní klání osmi skupin po čtyři večery. Ze dvou skupin postoupila vždy ta, pro kterou hlasovalo více přítomných v sále. Koncem roku se rozjela podobná akce v Brně na podnět PKO pod názvem Brněnská beatová liga.

Klub Olympik také vyhlašoval beatové osobnosti roku. Za rok 1965 byl Petr Janda beatovou osobností roku před Petem Kaplanem a zároveň nejlepším sólovým kytaristou před Otou Jahnem a dokonce i zpěvákem před Miki Volkem! V té době byl Volek ještě členem skupiny. Tady někde se rozplynul kult hvězdy – rock´n´rollového krále a zrodil se nový kult skupinový – olympický. V kategorii basová kytara totiž zároveň zvítězil Pavel Chrastina před Jiřím Dospělem a v bicích F. R. Čech před J. A. Pacákem. Miroslav Berka zvítězil v klavíru před Karlem Svobodou a Míla Růžek se saxofonem před Františkem Kopalem. Až na doprovodnou kytaru (Klein se přece jen umístil až za Pete Kaplanem) obsadil Olympic všechny první příčky. V průběhu roku 1966 už Olympic hrál většinu svých skladeb, známých z LP Želva (Nebezpečná postava, Psychiatrický prášek, Dědečkův duch).

Výsledky ankety beatové osobnosti roku 1966 byly obdobné. Jen Klein se vyhoupl na první místo v doprovodné kytaře a Matadoři Hladík, Kahovec, Bezloja, Obermayer a Tony Black šlapali Olympikům na paty. Za rok 1967 byl již dle hlasujících v klubu Olympik nejlepším sólovým kytaristou Radim Hladík, nejlepším basovým kytaristou Otto Bezloja  a zpěvákem Viktor Sodoma. Beatmanem roku však stále zůstával Petr Janda (v roce 1967 před Hladíkem a Kahovcem).

Klubu, podle kterého byla skupina pojmenována, zůstal Olympic po semaforském Ondrášovi opět věrný.mezitím, od září 1963 do prosince 1965 vystoupil v Praze celkem 284 krát ve 29  sálech. Na prvním místě byla Alhambra (85x), pak Semafor (56x), Lucerna (34x), Bruselský pavilon v PKOJF (dnešní Výstaviště, 24x), dále Alfa (16x) a Lucerna bar (14x).

Kratochvíl a Bunzel

            S opuštěním Semaforu se Olympic odpoutal i od Karla Mareše. Kapelničení přešlo po odchodu Míly Růžka na Petra Jandu. Na přelomu let 1966 – 1967 se Olympicu manažersky ujal Pavel Kratochvíl. Vysoký muž Pavel Kratochvíl byl znám od padesátých let jako výrobce samizdatových gramodesek na rentgenových foliích a jako pořadatel oblíbených domácích parties s poslechem desek a pásků. Odjakživa vynikal v kšeftování. V roce 1967 pracoval v Karlínském divadle jako šéf mimodivadelních činností a vydělával na provoz divadla prostřednictvím koncertů rockových skupin (Olympic, Petr Novák, Apollo Beat, Matadors). Kratochvíl prosadil, že rockeři tu začali být placeni stejně, jako šansoniéři (tj. místo 120,-Kč hrubého dostávali až 700,-Kč!!!!!). Pomáhal tak divadlu, kapelám i sobě.

            Když Olympic nahrával Želvu, byl Kratochvíl pověřen ředitelem Jaroslavem Šedou technickým zabezpečením nahrávek. Technici, zvyklí na vážnou hudbu nebo Karla Vlacha, kroutili nad big beatem hlavou. Dixieland se nahrával na jeden mikrofon. Kratochvíl dal jenom k bicím tři!

V roce 1968 ucítil Pavel Kratochvíl šanci u slibných a nověji znějících Plastic People of the Universe, kterým v Pražském kulturním středisku zařídil nové nástroje a aparaturu. Patronát nad Olympicem převzal Hanuš Bunzel.

            Pověstný organizátor a manažer Hanuš Bunzel byl nepřehlédnutelnou postavou českého big beatu. Jednak pro svou mohutnou zavalitou postavu (Jako dítě ze židovské rodiny prošel koncentračním táborem  Terezíně a trpěl zdravotními problémy. Po smrti matky v padesátých letech byl vychováván v rodině Štaidlových). A jednak pro své nezastupitelné aktivity pro divadlo Rokoko, pro jazzový klub Reduta, pro nejrůznější zpěváky populární hudby, a taky pro skupinu Olympic. Té například zařizoval vše, co se týkalo jejich výjezdů do Francie v letech v letech 1968-1969.

Francie

            Olympic se zúčastnil obou beatových festivalů v prosinci 1967 a 1968 v pražské Lucerně. V roce 1967 již v květinových úborech, ovlivněných světovým hnutím a módou hippies. 3. ledna 1968 dokonce uspořádali v klubu Olympik Květinový večer. Začali si libovat v korálcích a v nejrůznějších extravagantních doplňcích.

            9. srpna 1968 odjeli společně na dovolenou do Francie. O okupaci Československa se dozvěděli ve

Zleva: Miroslav Berka, Ladislav Klein, Pavel Chrastina, Jan Antonín Pacák, Petr Janda

stanu u pláže. V září se cestou zpět zastavili v Essenu, kde zažili undergroundový festival, slyšeli mimo jiné i Franka Zappu. Vzápětí se vrátili do Francie i s nástroji a aparaturou  a zůstali zde až do prosince. Dokument o jejich cestě zaznamenávali pánové Lebeda a Nosek. Vrátili se na II. Československý beat festival a na Vánoce.

            Po Novém roce, v únoru, odjeli do Francie znovu, ještě s Pavlem Chrastinou u baskytary. Na další výjezd už jel od března do léta s Olympicem jako baskytarista Jan Hauser, dřívější člen Apollobeatu. Chrastina dal přednost dokončení studia na FAMU.

            Pod názvem Five Trawellers zde dojednali nahrávání LP desky, která měla obsahovat i politicky laděnou skladbu manažera Daniella Ortise Na pražských ulicích. Nakonec vyšla jen EP deska se skladbami  Story Of A Wonder, I´m Stupid, Midsummer Night a  Pohreb sue vlastní duse (Krásná neznámá, Pták Rosomák, O půlnoci a Pohřeb své vlastní duše). Svou francouzskou anabázi zakončili festivalem v Andoře. 

Sedmdesátá léta

            Petr Janda našel po Chrastinově odchodu nového textaře ve Zdeňku Rytířovi. Skladby Kufr, Anděl, Dynamit a Otázky naznačily, že i tudy může vést cesta. Nicméně začínala normalizace a pro big beat vůbec podivná doba a katastrofální. V roce 1970 jako by se v Olympicu vůbec nic nedělo. Jen stylový a názorový přerod. Ten vyústil v nahrávky, které se bigbítu vzdalovaly: Strejček Jonatán s hudbou Václava Zahradníka, Agáta s textem Michala Prostějovského. Třetí LP deska Jedeme, jedeme, nahraná v září 1970, již projevuje jistou stagnaci a příklon k popu.

            V květnu 1970 nastoupil místo výtvarníka Jana Antonína Pacáka bubeník Petr Hejduk a na místo Hausera přišel „Rebel“ Jiří Korn, který zároveň rozjížděl sólovou dráhu pop zpěváka. V roce 1971 zvítězil na prvním ročníku Intertalentu s písní Yvetta.

            Vzniklo pár písní úspěšných (Co tě napadá, Slzy tvý mámy šedivý, Únos) i velké množství dnes už zapomenutých.  Od léta 1972 přestal Olympic potřebovat doprovodnou kytaru Ladislava Kleina. V květnu 1973 nastoupil místo Korna Ladislav Chvalkovský a po půlroce jej vystřídal Pavel Petráš. Zdálo se, že Olympicu zbyde jen ta kontinuita. 

Osmdesátá

Milan Broum

            Málokdo věřil, že příjde mohutný druhý dech Olympicu. Ale přišel! Jak říkal pan doktor Hrabal, největší český škrabal - Neuvěřitelné se stalo skutkem! Začal vzpomínkou na staré dobré rock´n´rollové časy, revivalovým koncertem „Čtvrtstoletí rock´n´rollu“ v pražské Lucerně. To už ale byl ve skupině, na doporučení Slávka Jandy, od roku 1975 Milan Broun. Baskytarista, který před tím hrál v amatérské skupině The Members a poté v profesionální stupině Perpetuum mobile. On byl ten motor, který oživil Olympic, který byl v těch letech v těžké krizi. Navíc si s Petrem Jandou hned sedli. Broum si jako baskytarista samouk do plnil vzdělání až v letech 1988 – 93 na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.  V lednu 1978 vydali velmi úspěšné LP Maraton a pokračovali aktuálními monotématickými projekty Prázdniny na Zemi a Ulice, Laboratoř, Kanagon, Bigbít. 

Prázdniny na Zemi byly nahrány v dubnu 1979 a vydány na albu v roce 1980. Ulice o rok později. Na obou projektech byl Petru Jandovi textařským partnerem opět Zdeněk Rytíř. Petrovi Janddovi se dobře a s radostí skládalo. Snad dva největší hity Olympicu té doby – Osmý den (1980) a Jasná zpráva (1981), však Jandovi otextoval beatový básník a mistr výrazného sloganu Pavel Vrba. 

Olympic se opět vyšvihl na pozici skvělé rockové kapely. Koncerty byly opět vyprodány. Všechny nová alba se okamžitě v době vydání vyprodala. A mohu říci, že i po letech, v roce 2024, v mých třiapadesáti a půl letech (podruhé), poslouchám nahrávky Petra Jandy s velkou chutí. Jeho rockové písničky se poslouchají velice dobře. Na letních festivalech po republice bývají koncerty Olympicu vždy úspěšné.

Legenda jménem Olympic nezanikla.

I v roce 2023 stále ještě existuje a koncertuje!!! 

Dodatek v roce 2024 o Miki Volkovi ( Petr Janda: Dávno, s. 281, Ikar 2023):

„…. Béda (Miroslav Berka) kamarádil hlavně s Miki Volkem. Znali se nějak odmalička. Brali si spolu v hotelu pokoj, bylo třeba poledne, ale oni zatáhli záclony a šli si lehnout. Miki byl prazvláštní človíček. Vzpomínám si velmi zřetelně, že po nějakém koncertě v Lucerně jsem s ním šel po Václaváku. Nikdy před tím jsem s ním nemluvil, ale věděl jsem, že bude jednou hodlě slavný. Jeho image byla nepřehlédnutelná. Nosil tmavé brýle, zlaté hodinky (nebo alespoň tak vypadaly, prsteny a byl vždycky jak ze škatulky. Málokdo ví, že se narodil v Uherském Hradišti. Jeho otce jsem v životě neviděl, údajně ho přejelo auto, když se vracel odněkud z flámu. Zato jsem znal dobře jeho maminku. Byla to taková kulaťoučká osoba s kabelkou, vyjadřovala se spisovně a s Mikouškem chodila až do smrti na procházky. Vzorná máma. Pro Mikiho by se rotrhla. Když v sedmdesátých letech neměla peníze, nabízela mi různé starožitnosti, koberce či nábytek. Miki v té době toho moc nevydělal a ona byla nejspíš v důchodu. Její důchod byl zřejmě velmi malý, protože se nedomnívám, že by kdy pracovala. Ač jsem storpocentně přesvědčen, že jeho divoký rockenrolový projev se jí ani trochu nelíbil. Miki mluvil též spisovně, ale prokládal své věty  poměrně často sprostými slovy. Zvláštní je, že to nepůsobilo pohoršlivě. Když řekl prdel, tak si na tom dal opravdu záležet. To r tak prodloužil, že to znělo jako kulomet. Dneska by se o něm řeklom že byl bisexuál. Bral kluky i holky, ale jestli měl něco s Bédou, to opravdu nevím. Na našem prvním zájezdu, ještě ve staré partě, se pářil Miki s jedním naším muzikantem, když v tom do hotelového pokoje vlítnul Franta Čech. Když to viděl, začal řvát na celý hotel, že „v týhle buzerantský partě nevydrží už ani minutu.“ Řval na našeho vedoucího Karla Mareše něco v tom smyslu, že tam Miki mrd. . Pak se to uklidnilo a svedlo se to na to, že byli oba vožralí.

Miki už v té době dosti popíjel a polykal všelijaké prášky po hrstech. Už v počátku ho zajímaly všeliké podpůrné prostředky, ale mnoho se toho u nás nedalo sehnat. Matně si vzpomínám na prášek „férák“, fenmetrazin, který byl určený pro ty, co chtěli hubnout, ale mělo to i jiné účinky, takže za čas se přestal vyrábět. Miki se ovšem naučil vytvářet všelijaké koktejly z normálních, běžných prášků, které s alkoholem dělaly nejspíš šílené věci. Někdy Miki ze sebe nevydal ani hlásku, jindy se potil a motal, ale stále experimentoval, a to bohužel tak nešťastně, že jeho vystoupení zpravidla nestála za nic. Ještě v době, do roku 1966, kdy byl s námi a se svojí maminkou, to docela šlo. Pak měl ještě slušný období s kapelou Tranzit, ale pak už to s ním šlo z kopce. Když jsme slavili pětadvacáté výročí, pozvali jsme ho na hostování. Báda z toho měl radost, opět si brali spolu pokoj a zatahovali záclonky jako kdysi. První koncert byl docela dobrý, večer z něj už jeho experimenty udělaly zoufalce, který jen klepal do mikrofonu, co fungoval, a nezazpíval ani notu. V té době uváděl koncety ještě a řekl něco ve smyslu, tak to byl bývalý král rockenrolu Miki Volek. Miki to slyšel a nesl to velmi těžce, po koncertě neustále říkal, proč řekl „bývalý“. Byl taky docela pěkně tlustej, a my jsme mu oblékali jeho kožené kalhoty vleže na zemi. Pak jsme ho postavili. Na turné k třiceti létům požádal naši agenturu, že by vzal sebou manželku, že ho pohlídá. Nic nepohlídala, akorát se tam zapletla s jedním muzikantem. Když se to doneslo Mikimu, ptal se ho pořád dokola, proč mu to udělal. Dotyčnej se smál a Miki se stzále vyptával, a čím víc se vyptával, tím víc se ten druhý smál. Taky vlastně nevím proč. Ráno jsme na něj čekali před ostravským hotelem Imperial v autě. Poslal jsem tam Bédu, aby zjistil, co se děje. Béda se zeptal na recepci na paní recepční mu odvětila, že neustále z pokoje volá. Najednou říká, „už zase volá“ a dává mu telefon k uchu. A ozvalo se: „Pane vrchní, přinester mi ještě jednu láhev.“ Béda na něj: „Co to blábolíš, tady je Béda, čekáme na tebe dole, tak si pospěš.“ „Jo jo, už jdu,“ a za chvíli přišel. Měl ji jako z praku. Mluvil jsem na něj a říkal jsem mu, že by měl natočit album, vždyť je to ostuda, že pořád nic nemá. Ujeli jsme asi třicet kilometrů, venku sněžilo, byla zima, já jsem zasdstavil na parkovišti a říkám Mikimu: „Pojď se projít, třeba se ti udělá líp.“ On se vyšátral z auta, já ho popad kolem pasu a snažil se ho rozběhat po parkovišti. Najednou se zastavil a říká: „Proč jsi na mě tak hodnej?“ a plakal. Pak už jsme ho nebrali. Už to nešlo. Odzpíval sotva dvacet procentkoncertů a většinou to nestálo za nic.

V roce 1966, když Miki odcházel od Olympicu, to bylo Bédovi moc líto, ale smířil se s tím. Pochopil, že to tak musí být. 

Hudební ochutnávky

Obrazové záznamy:

Lichá středa, režie Tomáš Kulík, 1963

Horečka režie Ivan Soeldner

Úryvek z písně Zloděj dobytka v šotu z pásma Semaforu Ondráš podotýká, ČSFT 1964

Němá sekvence z koncertu, amatérský záznam na 16 mm filmu, 1964

Strašná žena, režie Jindřich Polák, 1965

Flám, režie Miroslav Hubáček, 1966

Big Beat ve fraku, 1966

Vormärz in Prag (Předjaří v Praze), režie D. Haugk, 1966

Záznam z 1. čs. Beatového festivalu, ČT 1967

Olympic v Paříži, režie Lebeda, Nosek, 1969

Cesta, která vede nikam, režie Jiří Vanýsek, 1969

Pět cestujících, režie Peter Hledík, 1972

Nejstarší nahrávky na CD:

Ondráš podotýká …               Bonton Music, 1997

Singly I                                   Bonton Music, 1996

Singly II                                  Bonton Music, 1996

Singly III                                Bonton Music, 1997

Želva                                      Supraphon, 1990

Pták Rosomák                         Supraphon, 1990

Po roce 1989 vyšla všechna alba na CD.

Tisk & Literatura

Pavel Chrastina: Něco z historie československého beatu, Klub Olympik 1967, č.6, s. 5-6

Pavel Chrastina: Olympic Story, Klub Olympik 1967, č. 11, s. 13-14

Jiří Černý: Olympic,  výborný – problematický i smazávaný, Melodie 1967, č.2, s.33

Jaromír Tůma: Čtyři hrají rock, Praha 1986

Aleš Opekar: K počátkům českého rocku Nad prvním profilovým albem skupiny Olympic,

Hudební věda 1993, č. 1, s. 60-69

Pavel Chrastina: Olympic, chvíli po ránu a zase znovu spolu, Praha 1994

Ivana Šimčíková: Olympic, Praha 1994

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/347068-Olympic-2