Otakar Petřina

Otakar Petřina

Ota Petřina byl (a stále v roce 2014 je)  pojmem. Znali ho hlavně ti, kteří měli rádi C&K Vocal či Václava Neckáře, který měl dlouhé období, kdy produkoval s pomocí svých přátel jeden výborný titul za druhým. Těmi přáteli byli třeba Zdeněk Rytíř a nebo právě Ota Petřina. Taky dělal pro velmi populární zpěvačku Petru Janů. Na hudebním trhu se pro nás, milovní kyrockové hudby, nečekaně objevil vydáním svého alba Super-robot. A potom po letech alba Pečeť.

Petřina se narodil 4. června 1949 ve Velkých Žernosecích u  Litoměřic. Opustil nás předčasně 11. července 2015 v Statenicích)

Jak to bylo zvykem, malý Ota chodil do „hudebky na piano“. Do hudební školy začal chodit v roce 1959, ve svých deseti letech. Začal s klavírem. Už o rok později ale začal v hudebce hrát na kytaru. A hudba se mu stala osudem. V letech 1964 až 1970 studoval na konzervatoři v Praze kytaru a absolvoval u pana profesora Štěpána Urbana. V průběhu studentských let samozřejmě hrál v různých skupinách.

Ještě v době studií na konzervatoři si jej v roce 1968 vybral Bob Ondráček do doprovodné skupiny v divadle Rokoko. V téže době se začal i uplatňovat jako externí sólový kytarista v Tanečním orchestru československého rozhlasu /TOČR/. Petřina hrál také zcela logicky v Ondráčkově skupině Golden Kids. To byl projekt určený pro, tehdy velice populární, trojici zpěváků – Kubišová, Vondráčková a Neckář. Tehdy již začal skládat vlastní věci pro zmíněné zpěvačky a zpěváka. Hlavně na texty Rytíře  udělal skladby pro Kubišovou (Tak dej se k nám, Ten druhý v nás, Ne), Provazochodci a ptáci pro Vondráčkovou, ale především skladby  Nautilus, Patric a Perla pro Václava Neckáře. Pro Neckáře také hrál v Bacilech Donovanovu Jeff Beckovu skladbu Barabajagal (The Love Is Hot) s českým textem Goo Goo Barabagal  a Donovanovu   Motejl Modrejl.

 Ten je dnes, v únoru 2005, na tom dost špatně. Po mozkové mrtvici se vrátil znovu na koncertní pódia a bojuje s pamětí a jazykem i artikulací. Jenže boj s nemocí po jedné sezóně nevzdal. Cvičí paměť, nezpívá a nevystupuje, ale cvičí výslovnost. Mohl to být tragický konec zpěváka, který rozhodně patří i do rockové historie. Díky filmu Alois Nebel a nahrávkám, které Neckář pro film udělal povstal z popelu jako pták Fénix. Jeho provedení skladby Půlnoční se skupinou Umakart překonalo všechna očekávání. Neckář se vrátil na vrchol. A poslouchá jej nejmladší generace  rockových posluchačů.

Projekt Golden Kids existoval jen dva roky. Do roku 1970 a potom byl zrušen. Ano. Prostě komunističtí vládci rozhodli a Marta Kubišová nesměla vystupovat. A to jen proto, že veřejně řekla své názory na to, že do Československa vtrhly armády Sovětského svazu (kdepak je mu konec? Sovětskému svazu.) a jeho satelitních socialistických států. Slečna Vondráčková se nevyjádřila a Neckář raději prchl do koncertů ve východním Německu (tedy do Německé demokratické republiky, kde se skamarádil s prapodivným americkým emigrantem Deanem Reedem. Ale to je další kapitola a tu si přečtěte v kapitole o Václavovi Neckáři.) V kapele ovšem na kytary mistrovsky hrál Ota Petřina. S Ondráčkem a Neckářovou skupinou spolupracoval Ota až do roku 1974 a potom zanechal veřejného vystupování. Spolupracoval jen s C&K Vocalem.

Od roku 1974 se Petřina věnoval pouze skladatelské činnosti, aranžování a vlastním studiovým projektům. A to proto, že soudruzi nechtěli povolit jeho vystupování na pódiu. Pro jeho dlouhou hřívu.

Teprve v roce 1987, po třinácti letech se vrátil k veřejnému vystupování. Zase hrál na kytary u Václava Neckáře v jeho kapele Bacily.

Petřina od samého začátku své vlastní skladby měl svázány svými nevšedními aranžérskými postupy, na naše české poměry překvapivé kytarové kontrapunkty. Do skladeb dostal vždy nevšedním a neotřepeným způsobem smyčce. Skladbám a písničkám tak dal zvláštní lyriku.

Pro  všechny  tyto své postupy byl  vyhledávaným spolupracovníkem.  Podílel  se i na albu Hany a Petra Ulrychových ‚13 HP‘ , na kterou dodal i skladbu Ranvej, jejíž text napsal Michal Prostějovský. Z další jeho spolupráce stojí za zmínku spolupráce s týmem Karla Gotta a nebo s Petrem Jandou z Olympicu a nebo i se zpěvačkou Zagorovou.

Bacily

Dalším hlavním Petřinovým zájmem se stal Neckář a jeho Bacily. Od roku 1975 s nimi dělal neustále. Václava Neckáře postupně natlačil do rockové podoby a ten to vstřebal a dělal výbornou rokovou muziku. Udělal pro Neckáře hity Křižovatky, Potulný hráč. Natočil s Neckářem a skupinou Bacily alba Planetárium, Příběhy, písně a balady. A pak se mu povedla další skladba – Lásko ztracená.. To bylo v roce 1976.

C&K Vocal a Pospíšil

Petřina spolupracoval od poloviny sedmdesátých let se skupinou C&K Vocal a také se zpěváky, kteří vzešli z tohoto uskupení. Byli to především  Petra Janů, Luboš Pospíšil a Helena Arnetová. S C&K Vocalem spolupracoval od roku 1977, kdy se účastnil nahrávání jejich alba Generace, na něž přispěl skladbou Lásko, lásko, jež opatřil textem Ladislav Kantor. Aranžoval i Cerhovy Vteřiny a skladbu polského skladatele Marka Grechuty (měl skupinu Anawa) Chorovod, také upravil netradičním způsobem. Další roky pak vedl v C&K Vocalu hudební doprovodné skupiny a zároveň i jako její hlavní instrumentalista.

Obrovský kus práce odvedl na exportním albu skupiny pro Artii Groving –Up Time z roku 1981.

Další, kdo měl Petřinu ve svém týmu, byl Luboš Pospíšil. Ota se na podílel na singlu Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku z roku 1965 a na debutovém sólovém albu Tenhle vítr jsem měl rád. Album vyšlo ještě v anglické verzi pod názvem Love Prayer v roce 1983.

Petra Janů

Petřina pracoval pro Petru Janů v začátku její kariéry. Společně se Zdeňkem Rytířem vytvořil image „rockové zpěvačky“. Sestavil pro ni skupinu Pro – rock. První kytaru hrál Jiří Kaleš, rytmickou kytaru Jan Rainer a třetí kytaru sám Petřina. Na basovou kytaru hrál Alexander Čihař. Za bubny seděl Petr Petrásek. Skupina měla ryze rockovou sestavu.

Petřina s Petrou Janů natočil jejích prvních pět alb v letech 1978 až 1983. Vytvořil celou řadu hitů společně s Petrou, které oslovily tehdejší posluchače.

Super-robot a Pečeť

Petřinu ale postupně přestala plně uspokojovat práce pro druhé a tak se začal věnovat svému projektu. 20 ledna 1976 se Ota ve studiu Mozarteum obklopil muzikanty z naší 1. rockové ligy: Vladimír Padrůněk hrál baskytaru a bicí obsluhoval Anatoli Kohout . U Supraphonu vyšel singl s prvními dvěmi skladbami, na kterých Ota zpívá své vlastní skladby. Jsou Karin a Vnitřní svět tvých jantarových očí. Po singlu se na pultech obchodů jen zaprášilo. Kritici se rozplývali. Určitě bude zajímavé uvést alespoň dvě citace.

František Horáček:“ …Za pomoci až rollingstonovsky průrazného, tvrdého podkladu si Petřina může dovolit zpívat zcela volně, s nadhledem předvádět u nás nezvykle bohatý rejstřík  pěveckých výrazových prostředků, pohvizdovat si a bavit se.“

„…směsici skutečnosti, nadreálna, střízlivosti a groteskní i tragické nadsázky v pěvecké interpretaci, připomínkami minulosti, ozvěnami současnosti i náznaky budoucnosti, ale především stylovými přeryvy a kolážovitostí v hudební složce, má blízko k výtvarným projevům velkých mistrů našeho věku“ napsal PHDr. Leo Jehne.

Z toho, co napsali ctění, a to myslím zcela upřímně, kritici a hudební znalci, je jasně cítit, jak byli skladbami nadšeni. Tehdy to byl blesk ze sterilního rockového nebe. Opravdu.

V červenci 1977 se povedlo Otovi dostat do studia Mozarteum opět  a ve stejném složení v průběhu měsíce července natočil svůj opus magnum. Vyšel Super-robot. Na desku se vešlo sedm skladeb. Celé LP bylo laděno komorně. Nejrozsáhlejší skladby alba Super-robot, Já nejsem já a závěrečná Super-robot, jsou až hymnického rázu. Mají silnou melodii a s texty Zdeňka Rytíře posluchače oslovují epickou šíří. Všechny texty pro album napsal Rytíř. Můžeme říci, že celková atmosféra alba, i kratší skladby, předvedly Petřinovu obrovskou imaginaci. Deska patří rozhodně mezi to nejlepší, co bylo československými rockovými hudebníky natočeno. Byl to jeden z mezníků rockové hudby u nás.

Stejně pozitivně byly hodnoceny texty Zdeňka Rytíře. Antonín Matzner o nich napsal: „… Rytířovy texty, jejichž naléhavost přesahuje rámec niterní individuální výpovědi a přináší svým způsobem zobecňující generační pohled.

Potom se Ota Petřina opět živil prací pro jiné. Spolupracoval s Lucií Bílou, Evou Hurychovou a také s Michalem Prokopem. Dělal také pro věčně „mladého diblíka“ Hanu Zagorovou.

V roce 1983 vyšel další opus. Pečeť. Tentokrát dělal texty Pavel Vrba. Hudebníci byli jiní. Na baskytaru hrál pan Ing. Vladimír Kulhánek (český baskytarista číslo 1). Zbytek obstaral sám Petřina. V několika skladbách zpíval C&K Vocal. Na desce hostovala Smyčcová skupina Richarda Wiedermanna. Pečeť byla obdobná jako předcházející Super-robot. Jenže ten zásadní zlom udělal Petřina na prvním titulu. Pečeť byl titul druhý a proto i nyní polozapomenutý. Toto album vydala firma Sony/Bonton jako dvou CD až v roce 2009.

V roce 1998 vydal  Petřina album Veteráni studené války. Společně s dalším z legendárních kytaristů – Zdeňkem Juračkou. Dalšími spoluhráči byli: Milan Cimfe – baskytara, Ben Vítek – bicí, Petr Mráz – kytara, Jan Šulc - klávesové nástroje a kytara. Celé album nazpíval Jiří Růžek. Album mělo i komerční úspěch. Především skladba Sovy. Titulní skladba Veteráni studené války předvede všechny pocity generace žijící v Československé socialistické republice. Kytaristé Petřina a Juračka ukáží své kouzla. Hudebně je to hudba na úrovni nejlepších světových rockových skupin.

Ota Petřina patří rozhodně mezi nejvýznamnější československé rockové hudebníky a jeho, především, album Super-robot je nutné mít ve sbírce cédéček (CD) a nebo i elpíček (LP), pokud ovšem vlastníte gramofon! (Já ho stále mám, neboť praskání přehrávaných vinylových desek má neuvěřitelné kouzlo!).

Otakar Petřina nás náhle a předčasně opustil 11. července 2015.

Alba je ,možné koupit na Supraphoneonline.cz 

Hudební ochutnávka

© by Antonín Matzner