Poutníci, Pilgrims

Poutníci neboli Pilgrims

V letech 1963 a 1964 působila na tehdejší „dvanáctiletce“, dnešním gymnáziu v Táborské ulici, v brně, školní bigbítová skupina složená z tamních žáků. V popředí stál zručný kytarista Jaroslav Ohnoutka (*1944–1987), který zaučoval druhého, už tehdy nadějného kytaristu Otakara Janouška (*1947). Dalšími členy byl klavírista Jindřich Procházka (*1946), který zaujímal i místo baskytaristy, a bubeník Zdeněk Porybný (*1946), kterého po čase vystřídal Václav Sattler (*1945).

Tato sešlost mladých hudebníků se realizovala na školních besídkách a různých oslavách, kde se prezentovala především instrumentálními skladbami od britských The Shadows, nebo švédských The Spootnicks a jiných. Seskupení hudebníků bylo zajímavé tím, že se po ukončení střední školy hudbou intenzivně zabývali nejméně čtyři její členové. Sattler se napříště angažoval v různých tanečních, swingových a jazzových uskupeních. Zbývající tři byli nastávající hvězdy brněnského bigbítového nebe. Ohnoutka, který v otcově truhlářské dílně vyráběl elektrické kytary nejen pro svoji potřebu, byl v polovině šedesátých let na počátku založení slavné rokenrolové skupiny Rocky Eagles kapelníka a klavíristy Rostislava Hradeckého (*1940) a brněnské pěvecké rokenrolové hvězdy Petra Netočného (*1943). Po té Ohnoutka s kapelníkem a baskytaristou Zdeňkem Tylčem (*1941) obnovoval bigbít Orfeus, ve kterém působil až do jeho rozpadu ke konci osmašedesátého roku. Janoušek zase dal podnět k založení bigbítové skupiny Poutníci (The Pilgrims – nezaměňovat s country skupinou téhož jména, jenž vznikla v Brně na začátku sedmdesátých let), která v té době byla jednou z mála, používající častěji českého, než-li anglického pojmenování svého souboru. Oporou Janouškovi byl při zakládání Poutníků z období středoškolské skupiny Procházka, který se ujal doprovodné kytary a byla-li ta možnost, alternoval tento hudební nástroj s klavírem. Na bicí Janoušek přizval svého bývalého spolužáka z „devítiletky“, Petra „Peddy“ Baubelu (*1947). V tomto čase často spolu s kamarády navštěvovali restauraci U Formánka, která se nacházela v zadním traktu ulice Kounicovy v místech, kde dnes stojí víceposchoďové parkoviště. Tam také Janouška zkontaktoval jeho spolužák Pavel ze „základky“ se svým starším bratrem Jaromírem Del Favero (*1942), který se ujal v nově vznikající skupině baskytary. Současně se s nimi v této restauraci seznámil Radoš (Radek) „Redy“ Rettegy (*1943), jejich nastávající dočasný sólový zpěvák. Tato, již kompletní bigbítová skupina, kterou po organizační stránce vedl Del Favero a hudebně Janoušek, si našla zkušebnu v sídle tehdejší CKM (Cestovní kancelář mládeže) na Kapucínském náměstí. Tam také navázala úzkou spolupráci s Klubem mladých cestovatelů (KMC), který byl součástí tamní základní organizace ČSM (Československý svaz mládeže). I když na první pohled může vznikat dojem, že všechna ta činnost je dílem

nekritických svazáků podporujících závěry různých sjezdů Komunistické strany Československa, holá pravda byla taková, že si tehdy mladí lidé hledali přece jenom co nejschůdnější cestičky ke své přirozené apolitické seberealizaci. V tomto období se v KMC prosazoval svou manažersko-kulturní činností Michael Smolák, Petr Beneš, Ladislav Sklenařík a také jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších kulturních organizátorů v Brně Miloš Bernátek (*1947).

Bigbítová skupina Poutníci hrávala na pravidelných klubových večerech KMC nazvaných Klubovní hitparády, které byly u mladé veřejnosti velmi oblíbené. Motto programu spočívalo v hesle: Přineste si z domu to, co budete poslouchat. Návštěvníci si nosili naše i zahraniční nahrávky, jak na gramodeskách, tak na MG páscích. Své spoluposluchače krátce informovali o tom, co zajímavého věděli o jednotlivých písničkách a společně je potom měli možnost při produkci hodnotit. Byly to tedy prvopočátky poslechových diskoték, pomineme-li Divadlo hudby v Divadle u Jakuba, které se zabývalo „vážnou“ reprodukovanou hudbou již v padesátých letech. Klubové večery KMC se postupně konaly v Atriu hotelu Metropol, který stál na začátku ulice Dornych naproti zadnímu východu hlavního vlakového nádraží, nazývaného všeobecně Myší díra a v sále tehdejšího hotelu Společenský dům na Minské ulici, známého jako hotel U Kozáků.

© by Jiří Donné Smýkal