Yvonne Přenosilová
Ježibaba bez
mindráku
Yvonne Přenosilová ironizuje i sebe
S tak
sžíravým humorem a vůbec vtipem, jaký má Yvonne Přenosilová, jsem se mezi
českými umělkyněmi nesetkal. „To bude tím, že nejsem umělkyně,“ opáčila by
patrně redaktorka Svobodné Evropy, první ženská hvězda v historii českého
rocku a dvojnásobná divadelní ježibaba. Cestu autobusem na Československý týden
v pařížské Olympii jsme si v červenci 1968 krátili sporem o to, kdo z nás
dvou je ošklivější a pro francouzské oko nepřijatelnější. Po několika hodinách
to už herečka Jaroslava Panýrková nevydržela a dobromyslně se pokusila nás
smířit.
Jedináček se vymkl
Své „vlohy“ Yvonne rozhodně nezdědila
po rodičích. Ač byl Jiří Přenosil povýšen na generála až v roce 1991,
temným okem salonního důstojníka blýskal snad už od mládí. Za války stihl
protančit se v Jeruzalémě svou květomluvou do srdce plavé, křehké
Vídeňačky ještě dřív, než ho odveleli do boje. Yvonne se jim narodila až v Praze,
do červencových veder suchého roku 1947 a to 2. července. Opustila nás 11. září 2023 v Praze. Hýčkanějšího měšťanského jedináčka si
představit ani nešlo. Batolila se anglicky, rozum brala německy, rusky baletila
u Pirnika a Zabylové. Česky se pak na všechno vybodla: na angličtinu v deseti,
na piškotky v patnácti. Chodila s kluky na tenis a zkoušela po nich
písničky, které oni zkoušeli po Kučerovcích,
nejtichomořštějších Češích. Z rádia Luxembourg trochu nabírala Elvise Presleyho, ještě víc
však Hanu Hegerovou z desek. Podobně jako tři sta jiných děvčat skočila v únoru
1963 na Formanův režisérský lep s předstíraným hledáním zpěvačky pro
divadlo Semafor. Středometrážní Konkurs pak zviditelnil i Přenosilovou: na
obtížně rozeznatelné hranici mezi zajímavostí a trapností tam španělsky pěje La Malaguenu. Ve stejné
době se zkoušela dostat i na zpěvoherní oddělení konzervatoře. Škoda, že ji
nenapadlo před profesorskou komisí napodobit Šedého vlka nebo Ropču
(zdrobnělina ropuchy), jak dceruška přezdívala otci a matce. Kamarádům to
předváděla asi takto: „Yfon, byli tady takofi dva huligan. Já řekla, pro takofi
huligan Yfon neny doma.“ To jí ještě nebylo šestnáct. Na podzim najednou
zatelefonoval ze Semaforu skladatel a režisér Karel Mareš. Předtím už pro
Semafor objevil Evu Olmerovou a Karla Gotta, měl pro zajímavé hlasy cit.
Přenosilovou si vyhlédl do skupiny Olympic, což byl jakýsi reprezentační team
českého bigbeatu, plný nejrozličnějších hlasů. Vedle instrumentalistů v čele
s kytaristou Petrem Jandou se do něj vešli zpěváci Pavel Bobek, Mickey
Volek, Pavel Šváb, Josef Laufer, Naďa Urbánková, Věra Křesadlová a posléze i
Přenosilová. V premiéře olympického pásma Ondráš podotýká se před
návštěvníky Semaforu objevila 11.listopadu 1963 poprvé.
V Supraphonu slzu neuronili
Menší, nepříliš
vstřícná, zaťala se do pódia a v tehdejším slowrockovém hitu I´m Sorry
napodobila Američanku Brendu Lee nejlépe, jak to podle desky dokázala.
Recenzenti se o ní v lepším případě ani nezmínili. A v horším? „...onu
baculatou českou Mařenku, kterou si člověk umí docela dobře představit, dejme
tomu, v národním kroji při nějaké baráčnické slávě – a která přesto smutně
pěje
Roň slzy (I´m Sorry) s mimikou
a podáním odkoukanými od starů světového střihu.“ (Josef Kotek, Hudební
rozhledy 1/1964). Kritik Lidové demokracie Pavel Grym, který si za Olympikem
zašel do Alhambry na revui, v níž vystupovalo i Černé divadlo, měl z Přenosilové
dojem „černější než celé Černé divadlo.“ Šedý vlk chodil Prahou vzpřímeně, leč
očividně zachmuřen. Ropina nevěřícně kroutila subretníma očkama. „Ti, co ji
nemohou ani slyšet, říkají, že to není zpěv, ale krkání,“ psal jsem v roce
1964 do své knížky Zpěváci bez konzervatoře, jejíž vydání se zdrželo o dva
roky. „Způsob, jakým Přenosilová zpívá, nelze posuzovat podle měřítek tradiční
pěvecké školy. Už sám hlas nemá nic společného se skřivánčími zvuky dětských
sólistů z kůru. Jako bychom v něm naslouchali zpěvavému křiku
tělocvičny plné děvčat, drsnému i měkkému zároveň. Tento hlas je dravý a
syrový. Proto nemůže být jiný ani styl, jímž zpívá.“ Bývá špatným zvykem svádět
kdejaké tehdejší opoždění za vývojem čehokoli na komunistické zpátečnictví a
byrokracii. Nemylme se: rock se všemi jeho pódiovými podobami většinou
nechápali a zcela upřímně a dobrovolně vykazovali za hranice hudby
profesionální tvůrci a dramaturgové. V porotě jedné soutěže pěveckých
talentů se skladatel Jan Rimon vysloveně zhrozil, když jedna dívka zpívala
podobně jako Přenosilová. Pragmatičtější Harry Macourek ho konejšil: „To je
holt teď moderní.“ Nahrávka Přenosilové s českým textem začínajícího
Jiřího Štaidla měla tak velkou odezvu, že musela být zařazena do každoročního
televizního Supraphonkoktejlu. Skladatel Zdeněk Petr, skvělý aranžér
poválečného Divotvorného hrnce, to nedopustil a raději použil Roň slzy v nekonfliktním
podání Heleny Vondráčkové. Historická zásluha, že jako první u nás široce
zpopularizovala český text vysloveně rokenrolové nahrávky, přesto zůstane
Přenosilové. Předchozí snímky Evy Pilarové s Havlíkovým orchestrem –
jmenovitě presleyovské
Co je to láska – přece jen
vycházely spíš ze swingové tradice.
Typ pro Schmidovy nápady
Odsudky
zcela nedotčená Přenosilová se mezitím rychle zabydlela v semaforském
zákulisí a infikovala je svými průpovídkami. „Yfon, ta Popek, ta nemám rád, ta
čeká na ten první příležitost,“ radostně popisovala matčinu nedůvěru vůči Pavlu
Bobkovi. Skvěle napodobovala i sykavky Karla Gotta a vymyslela mu přezdívku
Čuňas, která se ujala. Sama si nechala říkat Křeček ješita. V dobrém
rozmaru se tak i podepisovala. Byl to opět Karel Mareš, kdo se nenechal
strhnout pouze jejím sarkasmem a ve svých melodiích Měsíc, Podzimní nálada a
Lyrická ze středních Čech využil i její pozastřený, osobitý lyrismus.
Přenosilová sama si našla podobné ladění v italském rocku, který vstřebal
americkou lekci a vytvořil si vlastní tvář. (Co nám později importovali
normalizační diskžokejové, byl už jen fabrikovaný škleb.) Z repertoáru
Rity Pavone převzala Javory (Cuore), od Cateriny Caselli Tak prázdná (Perdono),
s inspirativními texty Ivo Rožka a Petra Rady. S odstupem času se
ukazuje, že Yvoniny české předělávky zahraničních hitů i tuzemské písničkové
premiéry znamenaly pro vývoj celé této oblasti víc než překvapivý a ve své době
neuvěřitelně odvážný projekt – pokus prorazit ve Velké Británii. Přenosilové
tam v lednu 1965 vyšel singl When My Baby Cries/Come On Home. Vše jakoby
napomáhalo k úspěchu: renomovaná značka Pye, producent Tony Hatch (autor
superhitu Downtown), hostování v nejslavnějším televizním pořadu Ready
Steady Go! I dobrá recenze v Record Mirroru („Schopná a ještě navíc hezká
zpěvačka s působivým vzlykem v hlase. Je to opravdu dobrá deska.“)
Ale deska zapadla, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů. Po přechodu z Olympiku
i Semaforu do souboru Apollo potkala Přenosilová poprvé člověka, který
rozpoznal i jevištní možnosti jejího osobnostního typu. Hostující režisér Jan
Schmid jí rovnou nabídl titulní roli Cyrana! Když z projektu sešlo, udělal
v dubnu 1968 alespoň Sněhurku a 11 trpaslíků, příběh zcela nezávislý na
písničkách. V době, kdy takřka na den stejně mladá Vondráčková bývala
filmovou princeznou, dvacetiletá Přenosilová hrála zlou královnu a ježibabu.
Zvláště babici skřehotala neodolatelně. Ve skutečnosti jen přesně napodobovala
telefonující babičku hitmakera Svobody, která oznamuje, že Karel není doma.
Jsou neherci, kteří hotové postavy ledabyle sypou z rukávu.
Třídní hlas duchovního póvlu
Protože ani čtvrté místo v anketě
Zlatý slavík nezjednalo Přenosilové větší ochotu Supraphonu, pokusil jsem se
trochu pomoci. „Byli jsme ujištěni uměleckým ředitelem, že s určitostí
vyjde i LP deska zmíněné zpěvačky,“ napsali mi 6.října 1967. Určitě vyšla 23
let poté. Přenosilová měla spíš telefonáty. Zvláště když se její jméno objevilo
hned mezi prvními signatáři Vaculíkovy petice Dva tisíce slov. Anonymové jí
vyhrožovali celé dny. Pak přijely sovětské tanky. Na víc nečekala a 27.srpna
1968 namířila přes Rakousko a Itálii do Londýna. Pracovní známosti z roku
1965 ale byly ty tam. Anglický komentátor David Frost ji ještě uvedl při
koncertu na podporu utlačovaných států a pak už odjela za rodiči do Mnichova.
Muzikantsky jí to nevyšlo ani tam. NSR zlepšovala vztahy s Moskvou i na
úkor protikomunistických exulantů a ze tří singlů u Arioly, vydaných pod jménem
Silova, nezabral žádný. Byla to škoda nebo bylo Přenosilové škoda pro bavorský
střední proud?
Dalších osm let se zpěvačka měnila v pozemní
letušku British Airways. Chodila s děvčaty tančit, létala za Olgou
Schoberovou do Los Angeles, zkrátka si prý dohnala mládí. Vdávala se v roce
1978 a
rok nato se jí narodil Max von Schuckmann. Z jedné své tamní návštěvy
usuzuji, že s Yvonnou byla zábava i jako s baronkou. Potvrdil to i
Karel Kryl, který si ji zval na živé silvestrovské vysílání do Svobodné Evropy.
Jen poručík STB Bežuch si mi při výslechu v Bartolomějské stěžoval, že se
mu to nelíbí.
Boty proti popularitě
Yvonne Přenosilová
není žádný workoholik a spoléhá raději na svůj instinkt než na píli. Když ale
bylo Maxovi šest, přestalo ji to doma bez práce bavit. Na pozvání Karla
Moudrého psala pro Svobodnou Evropu hudební pořady, pak je i moderovala a
nakonec ji tam zaměstnali. V rodné Praze se z jejího repertoáru
vysílaly jen Boty proti lásce. Ovšemže v nové nahrávce s Hanou
Zagorovou. Koncem listopadu 1989 už rozhlas pouštěl s Přenosilovou
všechno. První prosincové pondělí ji po jednadvaceti letech pustili i východem
z letiště v Ruzyni. Zpívala zase jako za mlada. „Má to tak někdo
štěstí, když má od přírody natolik originální hlas, že je možné na tom postavit
celou kariéru,“ napsal František Horáček v Rock & Popu. Podle Vojtěcha
Lindaura „okouzlila Lucernu také hbitě improvizovanými, šlejfířsky přidrzlými a
občas pěkně sarkastickými komentáři a postřehy. Je to dáma bez mindráků.“
Jenomže taky bez touhy po slávě. Takže ji posloucháme dvakrát týdně odpoledne
jako moderátorku, ale jako zpěvačku jen občas v roli Ježibaby v Rusalka
Muzikálu. Třebaže někdy samou nervozitou sní za celý den jen dva jogurty, aby
jí před představením nebylo špatně, roli samotnou nebere tak vážně jako jiné
ježibaby, trochu si z ní dělá legraci. Ale je za Ježibabu vděčná, protože
ji znova přivedla mezi lidi podobně mladé jako je její Max. Ten žije po rozvodu
rodičů v Mnichově. Yvonne tam jinak už nemá nikoho, Šedý vlk a Ropča
zemřeli přede dvěma lety krátce po sobě. Ale v Praze se dá taky leckdo
napodobovat. To možná Václav Klaus, který byl jednou s Přenosilovou jako
host ve Večerech pod lampou v Ypsilonce, ještě ani netuší.
1967
1968
1969 
1970
1971
1990
1993
1998 CD
2010 CD
Jiří Černý: Zpěváci
bez konzervatoře.
Yvonne
Přenosilová
Když mi v Olympiku řekli, že budu
zpívat I´m Sorry, napsala jsem si sestřenici do Vídně o desku s Brendou
Lee. Nejdřív jsem to dělala česky, potom anglicky.
Z rozhovoru,
září 1964
Poválečná historie české
poválečné populární hudby nezná případ, kdy by kvůli jedné nahrávce bylo tolik sporů jayko
kvůli písničce Roň slzy (I´m Sorry), kterou v českém překladu Jiřího
Štaidla nazpívala se skupinou Oplympic
Yvonne Přenosilová na desky Mladý svět – Supraphon. Po krátkém čase nahradil
tuto nahrávku v pořadech hudební redakce Čs. Rozhlasu jý snímek
s vítězkou soutěže „Hledáme nové zpěváky 1964“ Helenou Vondráčkovou,
zatímco například ve vojenském vysílání dál hráli na přání vojáků Přenosilovou.
To samo o sobě ještě není tak neobvyklédvěma i třemi zpěváky se
v rozhlase vysílá víc, a pokud je to zdůvodněno odlišným vkusem
jednotlivých redaktorů, je to správné. Zcela jiný byl ovšem případ, který
následoval: ve III. Supraphonkoktejlu, přehlídce úspěšných desek roku 1964, se
místo desky s Přenosilovou se vysílala uvedená rozhlasová nahrávka,
třebaže na desce nikdy před tím nevyšla!
Sáhne-li se už k tak nezvyklým opatřením, musí se zpěv Přenosilové lidem
sestavujícím pořad hodně nelíbit. Třeba
tak hodně jako prodavačce desek z Gramotonu v Opletalově ulici, milé
a bystré paní, jejímž znalostem a vkusu v oblasti vážné hudby vokální
hudby dávám přednost před mnoha uznávanými odborníky a se kterou jsem si
vždycky moc hezky popovídal nad romantickými písněmi a operními áriemi s Miladou Šubrtovou nebo Ladislavem
Mrázem. Nad deskou Yvonne Přenosilové jsme se poprvé neshodli. Když tahle paní
řekla, že je to ošklivé, nemohl jsem nad tím mávnout rukou jako nad soud y lidí
„od fochu“, kteří totéž před několika lety tvrdili o Suchém.
S jejími slovy jsem ovšem
musel srovnat ta, jimiž po jednom představení Ondráše v Semaforu ocenil
Přenosilovou Bruno Coquatrix, ředitel pařížského sálu Olympia, člověk, jehož uši jsou zvyklé na
Piafovou, Ferrého, Brassense a Hallydaye. Vzpomněl jsem si na nadšení,
s jakým poslouchali desku angličtí odbroníci Alan Alcock aAdrian Williams při návštěvě v Praze. I
na to, že Přenosilová je nejoblíbenější zpěvačkou Waldemara Matušky, pověstného
svým opovržením ke všem zpěvákům, kteří byť
jen vzdáleně něco přejímají od zahraničních vzorů. Přitom druhou největší
výtkou vůči Přenosilové (první: ošklivě zpívá) je, že kopíruje americkou
rock´n´rollovou hvězdu Brendu Lee.
I kdybych dál srovnával hlasy
pro a proti a citoval z dopisů posluchačů, spravedlivý výsledek by
z toho nevzešel. Neexistuje. Každý mluvíme jen sám za sebe, a to čemu hrdě
říkáme náš vkus, je mnohdy jenom naše gusto. Každý máme jiné gusto, na dechovku
nebo na Bacha, ale každý nějaké, lidí bez chuti je velice málo. Ovšem vkus – ten
všichni nemáme, nebo alespoň ne ve stejné míře. A vůbec nikdo se nemůže na svůj
vkus spoléhat ve všem všudy, protože vkus je souhra našich zkušeností, názorů a
citu. V žánrech, s nimiž žádné zkušenosti nemáme a pro které třeba
ani nemáme cit, se těžko můžeme svého vkusu dovolávat.
Filmový režisér Miloš Forman,
pozdější tvůrce Černého Petra a Lásek jedné plavovlásky, natáčel v únoru
1963 v divadle Semafor na Václavském náměstí dokumentární scény pro svou
prvotinu Konkurs. Byl to skutečný konkurs na místo zpěvačky v Semaforu a
přihlásilo se na tři sta uchazeček. Asi patnáct si jich vybrali, ale nakonec
nepřijali žádnou, takže se zdálo, že konkurs měl význam jen pro režiséra filmu.
Korepetitor divadla Karel Mareš
poslouchal podesáté, podvacáté a dál
svou skladbu Oliver Twist, kterou si spousta děvčat vybrala, aniž tušila
přítomnost autora ve výběrové komisi. Spatři a slyšel to, co později ddiváci
Formanova filmu. A stejně jako oni i on slyšel černovlasé děvče, které
španělsky zpívalo Malageñu. Vzpomínáte si z kina na její drsný hlas? Nebo
vám splynula s mnoha jinými
začátečníky?
Karlu Marešovi ne. Slyšel, že
v tom hlase je něco zvláštního, provokujícího. Zapsal si její adresu, a
když pak po prázdninách dával dohromady bigbeatovou skupinu Olympic a připravoval
ji na sérii vystoupení v divadle Semafor, vzpomněl si na ni.
Členové skupiny nechtěli o
žádných nových zpěvačkách, ani o Yvonně, nic slyšet. Ale Mareš prosadil svou a
kluci mu za pár týdnů blahořečili. Po mnoha všelijakých pokusech pražských
kytarových skupin sehnat ucházející zpěvačku se najednou objevila jedna
pořádná.
To jméno není umělecké, ale
opravdu křestní. Vymyslela jej maminka, Vídeňačka, kterou si otec vzal za války
v Jeruzalémě, když vstoupil do čs. Armády.
Od čtyř let chodila Yvonne do
baletu – k Mayerové, Zabylové a Pirnikovi. Od čtyř let také na ni matka
mluvila anglicky. Jako patnáctiletá nechala baletu; viděla, že jí to nebyví
tolik, kolik je k pravidelnému cvičení potřeba. Domácí anglické rozhovory
zrušila už v deseti, protože se jí najednou příčilo, že ona něco musí, co
kamarádky ne.
Ve škole se od spolužáků
dozvěděla, že chytají Luxembourg. Začala lovit také a za čas už poznala, kdo je
Haley, Presley, Cliff Richard. To už se jí moc líbila jedna zpěvačka – Hana
Hegerová. Nejraději by byla zpívala celý její repertoár; zkusila aspoň Černou
Jessie. Pak se na tenise seznámila s partou kluků, kteří měli svou
skupinu, něco jako kučerovci. U nich se naučila Malageñu. Zjara 1963 dvakrát
sebrala odvahu: na konkurs do Semaforua na přijímací zkoušky do operetního
oddělení pražské konzervatoře. Nic nevyšlo. Potom jednou zavolal Karel Mareš …
Nikdy před tím bigbeat nezpívala.
Ti, co jí nemohou ani slyšet,
říkají, že to není zpěv, ale krákání. Mně se zase jednou ve Smetanově divadle
zdálo, že čínská opera je čtyřhodinová mňoukací bitva s nepochopitelnými
pravidly. Pak jsem si o tom někde náhodou přečetl pár poznámek Bertolda
Brechta, a přece jsem něco z těch kočičích zvuků pochopil.
Způsob, jakým Přenosilová zpívá,
nelze posuzovat podle měřítek tradiční pěvecké školy. Už sám hlas nemá nic
společného se skřivánčími zvuky dětských sólistů z kůru. Jako bychom v něm
naslouchali zpěvavému křiku tělocvičny plné děvčat, drsnému i měkkému zároveň. Tento
hlaas je dravý a syrový. Proto nemůže být jiný ani styl, jímž zpívá. Patnáctileté
Přenosilové se nelíbila Pilarová ani Filipovská, ale Hegerová. Nezpívala populární
písničky, ale Malageñu. Ted dělá big beat a líbí se jí Brenda Lee, Wanda
Jacksonová a Dionne Warwicková.
Přenosilová si potrpí na ostré
rock´n´rollové rytmy (skladby That´s All You Gotta Do, Kansas City) i novou citovost,
která netkví v belcantovém přednesu melodie, ale v dynamických a výrazových proměnách, jak je to názorně
slyšet ve skladbě Roň slzy. Několikerými náhlými zlomy síly i barvy tónů,
zdůrazněný rytmem, a vlastně už i základní pěveckou technikou (řízné nasazení
tónu, opuštění tradičního zesilování a zeslabování) přináší Přenosilová nové
pojetí ženského zpěvu, u nás dosud neznámé. Rozhodně je blíž
východoslovenským a jiným lidovým
zpěvačkám než interpretkám naší taneční hudby. (S těmi prvními má společnou i
hlasovou nehospodárnost a nevyrovnanost základního rejstříku.)
Závislost na Brendě Lee je tu
zřejmá. Na druhé straně vídeňské desky s I´m Sorry je That´s All You Gotta
Do; Olympic tehdy uvedl i tuto písničku, přičemž Přenosilová obě, v základu
i v několika detailech, okopírovala. (Ne že by chtěla cizopasit na slávě
Brendy Lee. Je to prostě její hlasová příbuzná.) Přesto však jí zůstane
historická zásluha, že jako první u nás zpopularizovala český text dskladby
vyloženě rock´n´rollové - v provedení
i v aranžmá. Roň slzy byla až do
jara 1965 také její jediná česky zpívaná skladba. Byly v ní chyby, zejména
se mi nelíbila mluvená část, recitovaná stejně strojeně a bezradně, jako když operní sólistka
nedejbůh musí říci na jevišti pár slov. Ale byl to první vážný pokus,
nesrovnatelně úspěšnější než pozdější nahrávka s Helenou Vondráčkovou. Přenosilová
výtečně okopírovala Brendu Lee (už k tomu je třeba kvalitního vybavení),
Vondráčková špatně Přenosilovou.
Dopracuje se Yvonne Přenosilová
vlastního výrazu?
Dá se předpokládat, že ano. Téměř
každý začátečník se učí podle cizích nahrávek. Nejdříve se jeho vlastní názor
projeví jenom v tom, od jakých zpěváků přebírá, potom i ve výběru
repertoáru, až si nakonec jednoho dne pomyslí, že takhle to dál dělat nemůže. Ztrácí
sice oporu svého gramofonového vzoru, ale zároveň si začíná uvědomovat vlastní
možnosti. Vyzbrojen zkušenostmi začíná opravdu tvořit sám sebe.
Takový vývoj prodělává i
Přenosilová. Její podání je stále určitější, a např. v písničce Kansas
City (z repertoáru Wandy Jacksonové) slyšíme především už i ji samu, a teprve
někde vzadu si uvědomíme drobnost, kterou známe už odjinud.
Hledání vlastního projevu se
ovšem těžko může obejít bez písničkových premiér domácích autorů. Bigbeatová zpěvačka
nemůže vybírat odevšad, většinou zpívá dobře jen tuto hudební oblast. Naši skladatelé
a textaři tedy promarňují příležitost psát pro konkrétního interpreta, který
osobitostí svého hlasu i výrazových prostředků může mluvit k mnohem širšímu, nejen bigbeatovému
publiku.
(Přepsáno z knihy Jiřího Černého –
Zpěváci bez konzervatoře, kterou mi ukradla z knihovny v Českém Těšíne
Marie Sýkorová. Strany 133 – 137)
Encyklopedie
jazzu a moderní populární hudby
Editio
Supraphon Praha 1990
Přenosilová, Yvonne, voc. Při natáčení dokumentu Konkurs
(1963, režijní prvotina Miloše Formana) si jí povšiml Karel Mareš a přizval ji
ke spolupráci se skupinou Olympic v Semaforu; tehdy zaujala nahrávkou Roň slzy (I´m Sorry) s českým
textem Jiřího Štaidla, která vyšla jako jedna z prvních nahrávek R & R
nahrávek na desce vydané ve spolupráci
Mladý svět – Supraphon. Spolu s Karlem Gottem, Karlem Hálou a Pavlínou Filipovskou
se pak stala členkou nově založené skupiny Apollo. Zprvu poslouchala Hanu
Hegerovou, pak Brendu Leeovou (té byla blízká i hlasově), Wandu Jacksonovou a
Dianu Warwickovou, disponovala dravým a
syrovým hlasem, který uplatnila zejména který uplatnila zejména v
R & R titulech Thatś All You Gotta
Do či Kansas City. Po roce 1968 se
pokoušela bez větších úspěchů o kariéru
v NSR pod jménem Silová.
Literatura:
Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře (Panton 1966), MHPR 1967, s. 24.
©
by Ivan Poledňák
© by Jiří Černý a dědicové
Foto archiv a Discogs.
LP už nikde nekoupíte, snad někde na burze či na Aukru, ale cd a nahrávky mají na www.supraphoneline.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat