Petr Skoumal

Petr Skoumal

                Skladatel, textař a hlavně hráč na klávesové nástroje se narodil 7. března v roce 1938. Od roku 1974 byl tři roky s rodiči v Londýně a tam chodil „do klavíru“. V hudebním vzdělávání pokračoval a roku 1958 absolvoval na pražské konzervatoři v oboru dirigování. Následovalo studium na JAMU v Brně obor řízení sboru. Studoval u pana profesora Veselky a absolvoval v roce 1962.

            Skoumal skládal písničky již v průběhu studia. Psal písničky a scénickou hudbu pro brněnské divadlo X. Nejčastěji zhudebňoval básně Jacquese Préverta. Dva roky pracoval po absolvování vojenské služby v Československém rozhlase, kde připravoval pořady Večer po neděli a Máte rádi Brahmse? Následovalo dlouhé období, kdy pracoval v divadle Činoherní klub s režisérem Janem Kačerem. V tomto divadle také začalo dlouhodobé vystupování dvojice Vodňanský – Skoumal. S Janem Vodňanským se seznámil již v roce 1962. Připravili spolu v Činoherním klubu představení S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem Donkichota. Na jejich představení, která se skládala z vtipných textů, jakoby vědeckých pojednání a prapodivných pohádek. Měli pořad i v divadle Ateliér  Rande s piánem a Pokusný králíci. V letech 1979 a 1980 byla jejich zřizovatelem Sekce mladé hudby bývalého Svazu hudebníků. Stačili ještě zrealizovat představení V+S u tabule a Na počkání.

            Po roce 1980 se dvojice rozdělila. Petr Skoumal se soustředil na komponování scénické a filmové hudby pro divadla v Praze i mimopražská. Jen do roku 1986 vytvořil na 130 scénických kompozic! Z nejznámějších filmů, kde jsou Skoumalovy skladby mohu jmenovat: Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Zaniklý svět rukavic, Králíci z klobouku a nebo Maxipes Fík.

            A teď jeho spolupráce s rockery a bigbíty. Petr Skoumal spolupracuje především s C & K Vocalem, Helenou Andrtovou, Michalem Prokopem a Janem Hrubým, s Mišíkovým  etc… a nebo Lubošem Pospíšilem. Jeden čas jezdil s Mišíkovým etc… po koncertních šňůrách. I když se mu to zpočátku líbilo a vychutnával si život a vjemy a pocity muzikanta na šňůře, přestalo ho to po nějaké době bavit. Pro E.T.C.… byl tehdy rozhodně velkým přínosem. Bez něj by Vladimír nenatočil skladby Možná  a nebo Dobré ráno. Vnesl do celkového soundu skupiny nový zvukový rozměr.

V letech 1987 až 89 napsal spoustu skladeb. Na kazetu a LP a CD se jich dostalo jen třináct. V osmdesátém devátém roce vydal u firmy Bonton kazetu Poločas rozpadu. Všechny písničky byly nádherné a snad vlastně ještě jsou, ale ta jedna byla super :

Starej pán

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a zdá se mu jako by to bylo dnes.

Jako by zase u baru stál

a na pódiu Django hrál.

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a zdá se mu jako by to bylo dnes.

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a na desce se točí Bess

Jo, ráno si vzal čistý ponožky

a zajel si do Paříže bez doložky.

Jezdilo se z Wilsonova nádraží

a neměli jsme v kufru žádný závaží.

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a zdá se mu jako by to bylo dnes.

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a na desce se točí Bess.

Jó, to tenkrát ještě žila naštěstí

ta slečna z Fűgnerova náměstí.

V sobotu kupoval jí pralinky

a komunisti byli takhle malinký.

Jé! Starej pán sedí a poslouchá jazz

a zdá se mu jako by to bylo dnes.

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a na desce se točí Bess.

Vlaky byly čistý a dochvilný

a názory a strany rozdílný.

Jenže za starejma časmi spadla opona

teď máme mírnej pokrok v mezích zákona.

Tak sedím u starýho přístroje

a místo whisky láhev Prazdroje

Starej pán sedí a poslouchá jazz

a na desce se točí Bess.

            Byla to nenápadná jazzová písnička. Jenže kytarista ani kontrabasista, vibrafonista či bubeník nehráli – vše naprogramoval Skoumal. Sám Petr Skoumal po letech vyprávěl v jednom rozhovoru v československém rozhlase o tom, jak se cítil být v nebezpečné situaci a jak si myslel, jaký je odvážný a protistátní s touto písničkou. Ale my jsme to tenkrát tak vnímali také.

            Na albu Poločas rozpadu jsou i jiné nádherné skladby. Jenže to bych musel citovat všechny. Musím ale poznamenat, že Petr Skoumal byl jedním z prvních klávesových kouzelníků, který dovedl natočit celé album sám. Stačily mu k tomu jeho computery. Celé album natočil Skoumal sám ve svém domácím studiu. Producenta mu dělal Petr Dorůžka. Po roce 1990 album vyšlo i jako LP a později i jako CD. Před rokem 1989 kazetu vydalo Spotřební družstvo, Severozápadní IV./379, v Praze. To byla aktivita ekonoma Martina Kratochvíla. Na albu byly skladby, které napsal s jedinou výjimkou sám Skoumal. Text ke skladbě Jeden můj známej napsal Jan Burian.

Jeden můj známej je černoch

černej jak africká tma

Občas ho popadne smutek

smutek jak africká poušť

Je ale sám k sobě tvrdej

Tvrdej jak slonová kost

Na krk si pověsí foťák

vydá se na Karlův most

Dělá, že neumí česky

Začne se anglicky ptát

kudy se dostane k Flekům

a nebo na Pražskej hrad

Kolem se hromadí zástup

celej ten bělošskej kmen

Náčelník, bojovník, šaman

Snad i pár divošskejch žen

Mluví s ním řečí svých otců

posunků grimas a gest

Co čekat od domorodců

V Praze, tý matičce měst

A ten můj známej je černoch

černej jak uhelnej sklad

Pomalu ztrácí svůj smutek

zvolna se začíná smát

           

Naprogramováním Korgů a Rolandů a Yamahy dodal Petr Skoumal skladbě zvuk africké rytmiky a afrických foukátek. Skladba má zcela autentickou africkou náladu. Opravdu. Stačí si poslechnout. V domácím  Skoumalově studiu pomáhal s nahráváním saxofonista Ivan Myslikovjan a se zpěvy pomohl C&K Vocal a v legrační skladbě o svádění malé pionýrky soudruha vedoucího k veselým hrátkám zpěvem i slovem pomohla Kateřina Jiránková. Skladby jsou žánrově rozmanité a zaujmou především texty. Každá skladba byla žánrově jiná a tak se album výborně poslouchá i po letech. Žádný rock to není, ale střední rockový mainstream je to velice kvalitní. Po poslechu desky je jasné, proč Skoumal mohl hrát v Mišíkově  etc… .

            Dalším albem bylo Petr Skoumal … se nezblázni. To vyšlo jako LP u Pantonu s nápaditým obalem Miroslava Jiránka. Album vydal Panton v roce 1989. Všechny klávesové nástroje opět natočil Skoumal sám. Myslikovjan hrál na saxofon. Kytaru hrál Pavel Skála a s baskytarou byl ve studiu Vladimír Kulhánek. Dalšími přítomnými hudebníky při natáčení byli Olin Nejezchleba s violoncellem, Michal Hejna  dělal elektrické bicí, Hana Horká zpívala ve třech skladbách. Nechyběl C&K Vocal. Producentem byl Stanislav Titzl. Hudební režii měl Ladislav Kantor. Album bylo opět kouzelné oslovení posluchačů rockovým písničkářem. Všechny skladby napsal Skoumal, ale textařů bylo tentokráte víc. Polovinu skladeb napsal Skoumal a zbytek napsali Jiří Dědeček a Jan Burian. Výpovědní hodnotu mají již  samotné názvy skladeb: Zase jaro, Kouzlo noční samoty, Božskej klid, Svátky zapomnění, … se nezblázni, Změna programu… Album natáčel Skoumal s přáteli v červenci a srpnu v roce 1988.

            Vladimír Hanzel napsal v článku Povzbudivý smutek Petra Skoumala tu přesnou informaci o tvorbě Petra Skoumala: „ Výsledek obsahuje magickou záhadu: Skoumal používá stejných prostředků a nástrojů jako mistři pop music, kromě drobných překvápek nepřinášejí jeho  (jinak brilantní) aranžmá nic nového pod sluncem, a přesto vše pohromadě hovoří jakýmsi novým jazykem, který, pokud ještě dovedeme vnímat, nelze přeslechnout….“  „Nejsilnější texty dodal Skoumalovi písničkář Jan Burian – Božskej klid, kde vzrušený doprovod a ″trma vrma″ na konci ostře kontrastují s neodbytným sloganem ″…a tady se nic neděje″; protiúřednickou Naruby s funky zlomem v půli a především Svátky zapomnění – stěžejní píseň alba, ukrývající pod nevinným hudebním koloritem vánoční koledy konzumní běs, v nějž se zvrhly dávné křesťanské oslavy zrození Mesiáše…“ napsal v recenzi Vladimír Hanzel.

             Chvíli před tím, než vydal Skoumal svá alba, vydal mu Panton dvě EP v jednom obalu pod názvem Co pořád dělám. Ta chvíle byl ale rok 1987. To se nechal přesvědčit k tomu, aby své demosnímky, jež byly určeny hlavně Mišíkovi a Prokopovi, natočil sám. Při nahrávání ve studiu TJ Motorlet (Tělovýchovné jednoty…) již v roce 1985 a v roce 1987 ve Studiu Gorila byli muzikanti z ETC… . Jan hrubý, Vladimír Kulhánek, Pavel Skala, Michal Gera, František Havlíček, Jaroslav Nejezchleba, Pavel Skála a Vladimír Merta. Na dvě EP desky se vešlo sedm písniček – Tak co, Vidím tě, Slepejší blues, Zvěrokruhy, Promiňte, Můj pes Othello a písnička pro K.

            Za rok na to vydali v Pantonu zajímavý singl. Byly na něm jednominutové skladby – Drobné skladby mistrů – a Skoumal tam měl také jednominutovku: Zvolna chápu. Potom ještě vydal opět u Pantonu SP v roce 1990.

Petr Skoumal je nenápadným mužem v pozadí Českého rocku, protože píše pro Helenu Arnetovou, C&K Vocal, Mišíka i  Prokopa. Ale nejen pro ně. Ale ještě pro několik dalších. Bez něj by Český rock nebyl českým rockem.           

Petr Skoumal nás opustil 28. září 2014.    

Diskografie

Co pořád dělám                                                      1987, EP, Panton

Zvolna chápu                                                         1988, Pa, Drobné skladby mistrů (různí autoři)

O vedoucí úloze hajnýho / Jsi něžná                       1990, Pa

                

Podle Aleše Opekara

Nahrávky Petra Skoumala lze koupit na  www.supraphoneonline.cz za pár kaček

Hudební ochutnávky

Miloš Skalka

Miloš Skalka

Diskjockey a publicista se narodil v Praze 26. srpna 1947. V roce 1973 ukončil studium fakulty žurnalistiky a o sedm let později získal titul Doktora filosofie.

Od poloviny 60. let byl aktivním přispěvatelem do nejrůznějších časopisů a novin, které zásoboval články o zpěvačkách a zpěvácích i skupinách domácích i zahraničních. Byly to časopisy Melodie , Populár, Gramorevue, Repertoár malé scény i Aktuality Melodie. V Pop Music Expresu byl redaktorem. Psal pro dětské časopisy ABC i Pionýr. Jeho články otiskoval deník Mladá fronta i časopis Signál. Ten vydával, ale již si tím nejsem jist,  Ministerstvo obrany ČSSR. V roce 1972 se stal redaktorem kulturně-politické redakce v časopise Květy. Skalka působil jako diskjockey a propracoval se až mezi státem uznávanou elitu. Dokonce získal vyznamenání Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Od začátku sedmdesátých let Skalka jezdil pod Pražským kulturním střediskem s diskotékovým programem nazvaným Pouštěčina (no to je ale název! sic!). Jinak spolupracoval jako textař anglických textů s Meki Žbirkom, Leškem Semelkou, Citronem, Karlem Zichem a mnoha dalšími. Třeba také s Hanou Zagorovou, Karlem Gottem, J. Kornem či H. Vondráčkovou. Od poloviny osmdesátých let spolupracoval v Pragokoncertu jako scénárista a dramaturg na vystoupeních zpěváků a skupin, jež byly pod agenturou. Jezdil po festivalech jako člen porot. Jezdil na Intercountry i Intertalent, byl v Sopotech i na Sovětské písni v Ostravě a mnoha dalších.

Aktivní Skalka byl loajální s komunistickým režimem a tak jezdil pravidelně na festivaly italské populární písně do italského San Rema. Skalka sice psal o Donovanovi, Beatles, Ray Charlesovi či Sarah Vaughan a spoustě dalších, jenže pro nás rockery ty články neměly ten šmrnc a erudici, kterou do svých materiálů dovedli vložit třeba Jiří Černý, Josef Vlček, Antonín Matzner či Dorůžka otec i syn a mnoho dalších. Vždy jsme brali Skalku jako toho, kdo se věnuje střednímu proudu pop music. A také jako toho, kdo je zpřažen s tehdejším režimem a umí v tom chodit. Možná to bylo jinak, aly my jsme to tak vnímali a cítili.

Teprve po mnoha letech, v květnu 2022, jsme si potvrdili Skalkův profil i charakter.

V roce 2012 vydalo vydavatelství Galén knihu  Honza Dědek a Josef Vlček: Zub času, rozhovor. A v předmluvě Vojtěch Lindaur píše:

„ …. po maléru s americkou zpěvačkou Nico mne z Opatova vyhodili a po trapné půlroční pauze u firmy Úklid Praha 10 mi Pepa (Vlček)  jednoho dne sdělil, že kamarádka Jitka Švarcová odchází z časopisu Gramorevue. Hned mi s ní domluvil schůzku a ten napůl šílený nápad  se změnil  také díky přímluvě dr. Dorůžky v radostnou realitu. Posílen rozhodl jsem se jako jediný redaktor přes „srandovní“ hudbu, jak říkávala šéfredaktorka dr. Olga Šotolová, mocná šermířka z firmy Supraphon, n. p., své stránky zcela přebudovat a nově autorsky obsadit. Prvního na mysli jsem měl Josefa Vlčka. První Pepův příspěvek do oficiálního časopisu vyšel na podzim 1986 a byla to velmi zasvěcená recenze na LP Eddyho Granta. Olga se lebedila , nic zlého netuše. Jenže pak vyšla opět rencenze, tentokrát na výběr The Doors, v níž si Pepa Vlček udělal nebetyčnou srandu  z doprovodného textu Miloše Skalky, v němž stálo, že Jim Morrison se málem ocitl v kriminále kvůli kritice amerického imperialismu. Pepa to v recenzi uvedl na pravou míru a připomněl skutečný důvod soudního procesu, totiž „nemravné obnažování“. Zde padl výraz „ohanbí“ a dr. Šotolová byla zmítána protichůdnými pocity; nakonec to však prošlo.  Uražený Skalka ovšem ihned napsal denunciační dopis řediteli Supraphonu – jak je možné,  že člen zakázané Jazzové sekce (zrovna probíhal proces s jejím vedením) může kritizovat tak agilního  a angažovaného mládežníka, jakým Skalka byl. Pepa naštěstí členem Jazzové sekce nikdy nebyl a celý průser se rozplynul v čase.“

To byl PhDr. Miloš Skalka také.

 S použitím materiálu Jitky Švarcové Prax⁶⁹

Info:   https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Skalka

Petr Sís

Petr Sís

V Brně se narodil 11. května 1949 budoucí výtvarník Petr Sís. Vystudoval střední a vysokou uměleckoprůmyslovou školu a absolvoval u profesorů Jiřího Trnky a Adolfa Hoffmeistera. Dostal se na jeden rok do Londýna  na školu Royal College Of Art. To bylo v roce 1977 až 1978. Sís již od poloviny šedesátých let dělal diskotéky v Praze a po zbytku republiky. Hodně spolupracoval s časopisem Melodie a z jeho největších článků se dají zmínit materiály o Cream a nebo Yes. Petr Sís byl zdatným moderátorem. Byl to on, kdo uváděl  a po Československu doprovázel slavné Beach Boys. V roce 1969 patřil k organizátorům 2. československého beatového festivalu. Jeho hlavní aktivitou se ale postupně stával jeho druhý zájem – tvorba animovaných filmů. Jeho nejznámější jsou Ostrov pro 6000 budíků (1977), Hlavy (1979), Hráči (1981 a The Velvet Month (1985). Petrovi Sísovi se povedlo dostat pře Krátký film do USA, kde zůstal a do socialistického Československa se již nevrátil. Stal se z něj úspěšný ilustrátor knih a žije v New Yorku. Do Česka se občas vrací na návštěvy.

© by Petr Poledňák

The Sinners

The Sinners

V Českých Budějovicích na konci roku 1964 začala vznikat big beatová skupina, která dostala název The Sinners – Hříšníci. Zakládajícími členy byli Jindřich Herbst jako sólový kytarista,doprovodný kytarista František Hubač, baskytarista Bohuslav Vávra a bubeník Petr Doležal. Nástrojové vybavení bylo na tehdejší dobu poměrně dobré. Sólový kytarista Herbst, zvaný Inďa, vlastnil dvě elektrické kytary československé výroby – Graciosso a Futurama. Zesilovač byl domácí výroby s výkonem4 Watty, přičemž reprobox byl přestavěné rádio. Doprovodný kytarista Hubač byl vybaven také československou elektrickou kytarou. Byla to lubová Jolana, na kterou si vydělal letní brigádou o prázdninách. Zesilovač domácí výroby měl výkon 2,5 Wattu a reprobox byl opět z přestavěného rádia. Baskytarista měl nástroj ve tvaru houslí (podle baskytary Paula McCartneyho z Beatles), kterou vyrobil Jindřich Herbst. Ozvučen byl ze všech nejlépe. Byl to zesilovač reprobedna z maďarské promítačky 16mm filmů o výkonu 7,5 Wattů. Bubeník hrál na bicí soupravu Amati Kraslice. Na tehdejší  dobu to byla velmi slušná výbava. Na repertoáru skupiny byly skladby anglických The Shadows.

V únoru 1967 odešel ze skupiny jeden ze zakladatelů a sólový kytarista Jindřich Herbst. Od března do května šedesátého sedmého roku hrál v The Sinners sólovou kytaru Ladislav Němeca ten byl v červnu vystřídán kytaristou z plzeňské skupiny Black Stars, který se jmenoval Oldřich Říha.  Jejich repertoár v té době tvořily převážně skladby skupin Cream a Who. Mateřskou scénou byl „Armáďák“, dnes Dům kultury Slavie. Že to nebyli žabaři se projevilo tím, že skládali i vlastní skladby, které dokonce nahrávali pro jihočeský rozhlas. To nebylo v tehdejších časech jen tak. To byly fantastické úspěchy.

Jenže! I když byli na big beatových přehlídkách v Budějovicích a Písku na druhém místě a o rok později v Budějovicích byli první a propracovali se i na 1. československý beatový festival v Praze, měli The Sinners jen lokální význam. Do celorepublikového povědomí se nepropracovali. Bylo to dáno i tím, že jejich nahrávky z jihočeského rozhlasu nezařadil nikdo do celorepublikových stanic Radio Praha a nebo Radiožurnál. Jediným, kdo se prosadili, byli Oldřich Říha a Anatoli Kohout, který v The Singers v říjnu až prosinci roku 1967 také bubnoval.

Hudební ukázky:   Herbie Man – instrumentálka z roku 1978    Sluneční hrob – 2008, zpívá J. Zeman

www.thesinners.wbs.cz

Archiv

© by Jan Křtitel Sýkora, doplnil Prax66^™ v roce 2019

Aleš Sigmund

Aleš Sigmund

Bylo to 23. dubna 1944, když se narodil v Hrotovicích a na Třebíčsku Aleš Sigmund. Tento kytarista a skladatel začínal, jako mnoho podobných kluků, chozením do houslí na Lidové škole umění. Ovšem ve svých dvanácti letech, v roce 1958 se přeorientoval na kytaru! Po střední škole navštěvoval vysokou školu, ale nedokončil ji neboť byl převelice aktivním v ″nejrůznějších hudebních skupinách s nejrůznějším hudebním zaměřením″.

I když byl na vojně, přesto měl skupinu a když se vrátil z vojny spojil se Hanou  a Petrem Ulrychovými. Hrál na kytaru, skládal i aranžoval. Když došlo k rozkolu s Ulrychovými ve Vulkánu, spolupracoval intenzivně se sestrami Marthou a Tenou Elefteriadu. Pro tyto dvě krásné a krásně zpívající řecké kočky napsal na sedmdesát skladeb! 
Spolupráce s Vulkánem, Atlantisem a sestrami Elefteriadu trvala až do roku 1975. Mezitím Sigmund stačil napsat další skladby, které hrál i Orchestr Gustava Broma a orchestr Studio Brno.

V roce 1970 natočila Skupina Aleše Sigmunda pro Československý rozhlas v Brně skladbu Zpívej tu píseň kouzelnou. Nazpívala ji Martha a Tena a Bob Frídl. V témže roce vydal Panton i další singl se dvěmi skladbami. Ve skladbě Píseň pro vás doprovázela Marthu a Tenu Skupina Aleše Sigmunda. Na B straně Marthu a Tenu doprovázel v písničce Bouře Vulkán. V obou skupinách byl kytarista Sigmund. Složení Orchestru Aleše Sigmunda bylo:

Zdeněk Kluka – bicí, Emanuel Sideridis – baskytara, Aleš Sigmund – klávesy, Jan Sochor – klávesy a Pavel Váně – kytara.

Již z tohoto složení je jasné, jak to v Brně šlapalo. Jeden muzikant zachraňoval druhého. V květnu 1971 natočili Martha, Tena a Emanuel Sideridis československý hit Sulejmon z pera Neil Diamonda. Tady jsme opět mohli slyšet neuvěřitelný hlas. Se skupinou Albatros byl slyšet na nahrávce Čtyři kostky cukru v kávě. Na konci roku pak ″Skupina A. S.″ vydala další singl u Pantonu. Byly na skladby Talisman a Půlnoc je pro mne ránem. Složení skupiny bylo: Aleš Sigmund – kytara, buzuki a cimbál, Pavel Váně – kytara, Emanuel Sideridis – baskytara a Ladislav Tuhý – bicí. V roce 1970 vyšlo u Pantonu album Dál než slunce vstává. Deska byla zřejmě natáčena 31. srpna 1970 ve studiu Československého rozhlasu v Brně. Ve studiu tehdy byli: Zdeněk Kluka – bicí a zpěv, Jan Sochor – varhany, piáno, kytara a zpěv, Emanuel Sideridis – kytara a zpěv, Aleš Sigmund – kytara, cimbál, perkuse a zpěv, Ivo Křižan – kytara, Petr Ulrych – perkuse a zpěv, Miroslav Rychnovský – pikola, Radoslav Muselík – hoboj, Arthur Pavlíček, Jaromír Hnilička, Pavel Göpfert, Mojmír Bártek  – trumpeta a Josef Audes – barytonsaxofon. Sestava muzikantů byla přímo hvězdná. Však také album bylo velice kladně přijato kritikou i posluchači. Nevím zda před vydáním alba a nebo až po vydání vyšel opět u Pantonu singl se skladbami Dál než slunce vstává a Svatojánská pouť. 

            V roce 1975 získal místo redaktora v Pantonu. Stal se tam redaktorem gramofonové edice populární hudby. Vydržel to deset let a potom šel znovu na volnou nohu od roku 1985.

            Do rocku toho už mnoho nedělá, ale s kterou si hraje stále. Jeho přínos pro brněnskou rockovou scénu je nepominutelný a zvláště jeho geniální nápad s elektrifikovaným cimbálem je nezapomenutelný.

Aleš Sigmund zahynul při autonehodě u 7. listopadu 2018 u Klučenic.

Dikografie:  https://www.discogs.com/artist/1464296-Vulk%C3%A1n
                    https://www.discogs.com/artist/983918-Ale%C5%A1-Sigmund

Hudební ochutnávky.   Nahrávky se skupinou Vulkán najdete v archivu skupiny.

© by  Ing. Stanislav Titzl a doplnil Prax66^™

Jiří Schelinger, Shut Up a nebo Skupina F. R. Čecha

Jiří Schelinger a

Shut Up a nebo          

Skupina F. R. Čecha

                Tuto skupinu si postavil František Ringo Čech na podzim roku 1968. Byl to především orchestr pro divadlo Semafor. Jeho šéfem, textařem a bubeníkem byl samozřejmě Franta Čech. Na baskytaru hrál jeho bratr Svatopluk Čech. Kytary hráli dva členové slavných Komet Jan Reiner a Jiří Kaleš. Na klávesy hrál a zpíval Miloš Nop. Toho později nahradil Zdeněk Merta. Repertoár byl převelice různorodý. Přímo směska všeho z pop music. Ale to je asi úděl většiny divadelních souborů. Na repertoáru měli písnička od Toma Jonese po Tremeloes. Texty psal Jiří Grossmann a František Čech.

Na druhou stranu je nutno říci, že mimo divadlo doprovázeli zpěvačku Milušku Voborníkovou a také Pavla Bobka. A zvláště s Bobkem produkovali velice slušný country rock. Ale to bylo zřejmě tím, že si Pavel Bobek Ringa usměrnil a nedal si vrtat do svého repertoáru. To se později mladému Jiřímu Kornovi velice nevyplatilo. Se Shut Up natočil několik SP a EP, ale kvalitou nahrávky příliš nevynikly. To byl zřejmě důvod Kornova odchodu ze Shut Up. Další z řady zpěváků, které Shut Up doprovázeli byl Jiří Helekal. To, co natočil do černého vinylu, s big beatem mnoho společného nemělo. V létě roku 1971 skupina divadlo opustila a vydala se vlastní cestou. Jako zpěvák a kytarista byl ve skupině nový člen – Petr Rezek. Ten nahrával jednoduché a veselé písničky pro dětské publikum.

            To vše se postupně změnilo k lepšímu v roce 1972.  Tehdy musel Čech změnit název Shut Up na Skupina F. R. Čecha. Největší změna nastala v roce 1974, kdy byl do skupiny angažován, jako zpěvák, Jiří Schelinger.

            Před Jirkou Schelingerem byl v angažmá Viktor Sodoma. Jenže v tomto období se pokoušeli dostat do medií a na desky tím, že hráli bubblegum music. Převzaté skladby přetextoval František Čech. Texty byly dětsky infantilně humorné, ale tehdy se z nich staly hity! Byly to písničky Parní stroj, Trpaslíci trávou jdou, Vodotěsná ponorka, Žárlivý kakadu. Sice bylo s podivem, že rhythm & bluesový shouter Viktor Sodoma zpívá takové dětské říkánky, ale proti gustu …. Ale však to znáte, ne? Ovšem připomínám, že tehdy, začátkem sedmdesátých let, měli rockeři díky komunistům krutý život. Zákazy anglických názvů kapel, zákaz anglického zpívání, do televize mohli jen ti bez dlouhých vlasů, etc… To je důvod, že se Čechův úhybný manévr dá pochopit a nemůže se tvrdě odsoudit pro, co dělal. Přežil a možná s větší ctí, než třeba šéf Olympicu.

Jiří Schelinger

            Tento legendární zpěvák a pro straší generaci přímo kultovní zpěvák se narodil 6. března 1951 v Praze. Vyučil se instalatérem, ale protože se narodil v rodině učitele hudby, měl k ní velice blízko a tak zahučel rovnou do rockové muziky a zda dělal vůbec instalatéra, nevím. Jeho první skupinou byli Nothing But Nothing. Potom zpíval s několika kavárenskými soubory. Posledním z nich byli Happy Five v kavárně Valdek. Bylo to dáno snad již barvou jeho hlasu a rozsahem, který měl, že zpíval rhythm & blues a soul takových gigantů, jakými byli Ray Charles, James Brown a nebo Otis Redding. Karel Šíp Schelingera dostal do skupiny Faraon, se kterou nahrál v roce 1973 popové skladby Dráty pletací a René,já a Rudolf. To byly veselé popěvky, jež s hudbou černých vzorů neměly mnoho společného. Závažnou, a jak se ukázalo, píseň písní pro Schelingerovu budoucnost, byla pomalá písnička Holubí dům. Ta ho udělala.

            Od roku 1974 nastoupil Schelinger do angažmá u F.R.Čecha. Na repertoáru byly skladby Black Sabbath, Garyho Glittera, Status Quo nebo Deep Purple a dalších světových rockových jedniček z oblasti hard rocku. Vlastní skladby Schelingera i Čecha také. Skupina F. R. Čecha byla dobře zavedená mašina pro Supraphon a tak i Jirkou vycházely singlíky.

            V roce 1975 natočil se skupinou své první LP. Jmenovalo se Nemám hlas jako zvon.  Ve skupině tehdy hráli: Olda Říha (kytara), Miloš Nop (klávesy), Jindřich Vobořil (baskytara), Petr Pechman (baskytara), Jiří Jirásek (bicí) a Franta Čech (percussion) a Josef Kůstka (baskytara) a Petr Kalandra (harmonika). Takže obsazení bylo super, ale výběr skladeb nebyl ten pravý. Možná že v tom měla prsty dramaturgie vydavatele, neboť tehdy se zakazovalo a přikazovalo velmi lehce. Ale to je nyní trochu spekulace. LP nedopadlo právě nejlépe. Neukázaly se Schelingerovy výborné pěvecké kvality. Přesto na koncertech byla nálada fantastická. Ringo se tehdy bubnování přestal věnovat a jeho hlavní náplní práce bylo konferování, psaní textů a organizace kolem skupiny. Kapela hrála na jedničku, Jirka zpíval česky i anglicky světové rockové hity a spokojenost byla veliká, neboť bylo vidět a slyšet, že kapela je ve vynikající formě. Sály byly nabity. Skladby z vlastní dílny byly přijímány velice kladně. Tehdy se proslýchalo, že Ringo Čech to dělá tak, že napíše nějaké srandistické texty na parádní muziku, na desky v Supraphonu to protlačí, ale na koncertech se zpívá anglicky. Snad to tak bylo. Rozhodně Ringo směřoval, a dařilo se mu to, dostat Jirku Schelingera na výsluní a na špičku československé hudební scény. Koncem sedmdesátých let byl nejpopulárnějším hardrockovým zpěvákem. Jeho syrový hlas byl zcela specifický a nenapodobitelný. V roce 1977 přibyla do kapely  Helena Maršálková, jež zpívala i s Jirkou Schelingerem. Třeba Moje krev neklidná, Sloní bugy. 

            Po prvním albu se Čech i se Schelingerem začali intenzivně pracovat na ryze vlastním repertoáru. Z autorské dvojice Schelinger – Čech vypadly tituly – Jahody mražený, Kartágo, Lupič Willy, Nám se líbí a další ′perly′.  Jenže tehdy se z nich staly hity. Humorné texty přecházející do recese a charakteristický hlas Jiřího Schelingera – to bylo to pravé. A protože Čech byl dobrý manager, skupina jela na turné na ′rejžovačku′ do Svazu (do Svazu sovětských socialistických republik) na devítidenní turné. Jenže v témže roce jela skupina do Polska, kde dělala předkapelu anglickým Smokie!

Diskografie Singly:

1973  Holubí dům / René, já a Rudolf                                                         Faraon
          Boty děravý / Dráty pletací                                                                Faraon

1974  Sim sala bim / Formule                                                                      Skupina F.Čecha
           Tak ať                                                                                                     
           Proč potápěč pláče / Jabloňový list                                                   

1975  Matko má, nedovol / Co je to mezi námi
           Tornádo / Dělám hú
           Jsem svítání / Já to vím
           Jedu s Čedokem

1976  Šípková Růženka / Sníh a mráz
           Já se mám / Léto s tebou
           Trambus / Zpověď
           Evženie / Ptají se lidé
           Moudrý strýček Véna / Švihák lázeňský

1977  Znáš ten dům / Lidé jako my
           Holka bláhová
           Tréma / Praví muži zkušení
           Což takhle dát si špenát / Závodník
           Sloní bugy / Krev neklidná                                                               a Helena Maršálková

1978 Tvůj první velký kluk jsem já
           Hop a je tu lidoop / Kolem mne je lidí

1979  Už mě nelíbej / Znám 1000 důvodů / Tak ahoj, mini / Neskutečná
           Nám se líbí / Už není pro mě k mání

1980  Jahody mražený / Jsem prý blázen jen
          Létáme Franta – já, létáme oba dva / Což to není krásné                   a František Ringo Čech

1981  I Love You, Mädchen krásné                                                              a František Ringo Čech
          Holubí dům / Ona se brání / Paní v černém / Jsi prostě nejlepší         a Karel Černoch, Karel Kahovec, Lešek                                                                                                                                                    Semelka  
          Lupič Willy / Co dělá Indián                                                               a František Ringo Čech
          Alchymista / Sen

1983 Sestra má mě hýčká / Díky za všechno, mámo má

Diskografie albová:

s použitím materiálů Miroslava Baláka Prax⁵³

Hudební ochutnávky

The Sharks

The Sharks

                Jeden z těch bigbítů v Brně, který při svém vzniku nebyl dixielandovým souborem ani souborem věnujícím se hudbě z Tichomoří, byla skupina The Shark nebo také The Sharks. Ve druhé polovině roku 1962 se domluvili čtyři mladíci učebního oboru nástrojař Královopolské strojírny, že založí hudební skupinu. Klavírista Rudolf Konečný (*1946) a tři kytaristé, Josef Jalový (*1946), Petr Jančálek (*1946) a Jiří Štastný (*1946).

                Shodou okolností měla většina členů své bydliště v blízkém katastru Králova Pole. Vzhledem k tomu, že Královopolská strojírna neměla zaveden učební obor nástrojař, postoupila své učně závodu Zbrojovka Brno. To mladým hudebníkům umožnilo využívat, v rámci možností, výhod obou závodů. V kulturním stánku Zbrojovky v tehdejší Marxově ulici, dnešní Spolkové, našli útočiště pro své zkoušky v suterénních prostorách pod hlavním sálem. Šťastný přivedl do vznikající hudební skupiny svého kamaráda, velmi zručného kytaristu, shodou okolností také učně Královopolské v oboru zámečník, Vlastimila Kunce (*1946–1976). Kunc byl velkým přínosem, protože měl slušnou průpravu ve hře na kytaru, kterou „nadřel“ spolu se svým bratrem Vojtěchem (*1942), toho času v povinných vojenských službách. Hudební skupina zatím neměla název a nedisponovala žádnou zvukovou aparaturou. Kytaristů bylo dost, ale bubeník žádný. Tím přebývajícím, kdo se této funkce ujal, byl Jančálek. Anglická slavná bítová skupina The Beatles v tom čase nebyla ještě v povědomí české mládeže, a tak se hudební repertoár Brňanů skládal například z Dijany (Dajány) od Paula Anky a obdobných, na „Západě“ módních zpívaných písniček, doplněný o různé kytarové vybrnkávačky. V sólech se střídali tak, jak kdo co uměl. Hudební soubor se zdokonaloval ve svém přednesu, zkvalitňoval zvukovou aparaturu a pořizoval si elektrické kytary. Po čase se začala tříbit i samotná členská základna. Zatímco se vytratil Jalový, nejšikovnější z kytaristů Kunc si koupil baskytaru, a dopomohl dát tak všem skladbám pevný řád. O nějaký čas později přišel v zaměstnání o polovinu posledního článku na prostředníčku levé ruky a i s tímto handikepem jeho hra na baskytaru neztratila na kvalitách. Kuncovo místo u kytary zaplnil nově příchozí studující elektroprůmyslovák Jaromír Milion (*1945–1972). Naposledy ještě došlo ke změně obsazení, a to když odešel Jančálek a nahradil jej u bicích Jiří Petržílka (*1944). Tehdy také dostala bigbítová skupina posilu ve vynikajícím kytaristovi Jiřím Polivkovi (*1946–1998), jehož pracovištěm byla také Královopolská strojírna. Od této chvíle měla skupina sólového kytaristu a dva doprovodné „beglajťáky“. Polivka, ač měl stejný rok narození jako většina ostatních hudebníků, pro svůj vyspělejší vzhled a suverénní hru na kytaru i chování se ujal vedení celé skupiny. Byl to s největší pravděpodobností on, kdo se zasloužil o převedení tohoto hudebního souboru přímo pod Park kultury a oddechu města Brna (PKO), což mohlo přinášet určité výhody. PKO se stal jejich zřizovatelem. Tou dobou stále ještě dozníval trend amatérských divadel malých forem a kabaretů, jejichž masivní vznik byl v počátku šedesátých let. Vzorem jim tehdy byli Voskovec a Werich spolu s mladšími Suchým, Šlitrem a Ivanem Vyskočilem.

            Pod hlavičkou PKO také vznikl v roce 1964 kabaret, a to v rámci Filmové kavárny na Riviéře, v domě, ve kterém sídlilo jeho tehdejší vedení. Byl v něm i sál, kde se odehrávaly hudební koncerty a „tancovačky“, ale také, jak již bylo naznačeno, se zde konala i klubová filmová přestavení. Členové Filmového klubu vytvořili pásmo scének, mezi kterými účinkovala i domácí bigbítová skupina, která nesla nejprve označení Skupina Filmového klubu, nebo také rovnou Film club. Nedlouho poté, kdy se rozšířil návyk pojmenovávat hudební skupiny anglickými názvy, se přejmenovala na The Shark, ale byla uváděna i jako The Sharks. Od té doby měla ve svém hudebním repertoáru skladby zmíněných britských The Beatles a anglickou výslovnost jim pomáhal zvládat kamarád Vincenc Kocman, o kterém se povídalo, že se narodil ve skotském Edinburghu.

Zleva: Jaromír Milion, Jiří Šťastný, Jiří Polívka (Polda), Vlastimil Kunc, Dole zleva: Jiří Petržílka a Rudolf Konečný. Bigbítová skupina The Shark(s) v roce 1964.

Po skupině nezůstala zachována žádná nahrávka.

© by Jiří Donné Smýkal 

The Sextons

The Sextons

            Na začátku šedesátých let vznikla na hradeckém gymnáziu, tehdy jediném a nebylo gymnázium ale Jedenáctiletá všeobecně vzdělávací škola, skupina, která se zhlédla ve skladbách anglických The Shadows. Po delší době hledání vhodných prostor ke zkoušení se dostali, kolem roku 1965, pod správu  Krajského domu pionýrů a mládeže. Skupina zkoušela sice ve stísněných prostorách, ale paní Marta Svobodová-Kolesová a vynikající atmosféra při pravidelných pátečních vystoupeních pro veřejnost, skupinu udrželo při životě.  Z malého Klubu mladých se stalo kultovní místo hradeckých bigbeatů.

            Ve skupině postupně hrálo více hudebníků a zpěvaček a zpěváků. Ve skupině Sextons hráli a zpívali: Zdeněk Přidal – piano, ionica, zpěv, Jiří Švehlík – kytara, Josef Skořepa – kytara, Jan Sommer – baskytara, Jan Schejbal – bicí, Vratislav Ženatý – saxophone a zpěv, Zdeněk „Pišta“ Král – zpěv, Zora Čechová – zpěv, Zdeněk Navrátil – kytara, a zpěv, Jaroslav Semerák – zpěv, Jiří Mareček – bicí, Luděk Hubka – zvuk.

            Od roku 1966 jsou v archivu hradeckého rozhlasu dvě nahrávky skupiny Sextons. Obě jsou to instrumentálky. Jedna je v hudební ukázce.

            Skupina hojně objížděla východočeská města a městečka a pilně vyhrávala. Snad jsou ještě pamětníci v Třebechovicích pod Orebem, Náchodě, v Kostelci nad Orlicí či v Peci pod Sněžkou.

            Na jaře roku 1967 odešli ze skupiny Jan Schejbala,  Zdeněk Navrátil a Zdeněk Přidala a postavili si novou skupinu The Mavis. To byl ovšem konec The Sextons. Ještě sice půlroku pokračovali v koncertování, ale když musel na vojnu Jiří Švehlík, byl to konec skupiny.

            Pamětníci říkají, že The Sextons byli nejlepší hradeckou skupinou.

Snad, protože to můžeme posoudit jen z jediné dochované nahrávky. 

Hudební archiv:      Syncom

podle Pavla Sondy Prax⁵⁸

Pavel Sedláček

Pavel Sedláček     
Když jsem slyšel Presleyho, hned se mi zdálo, že zpívá zrovna tak obyčejně, jako když člověk mluví. Říkal jsem si, že tak může zpívat každý, i já. Třeba ne tak dobře, ale tím způsobem. A takový pocit jsem samozřejmě u našich zpěváků nikdy neměl.

Mladý svět, č.6/1964

První jméno, které se vynořilo z temna pražského předměstského big beatu a letělo mezi stovkami prvních nadšenců, bylo Pavel Sedláček. Hned na počátku bigbeatové vlny na sebe strhl pozornost jak posluchačů, tak začínajících hráčů, a mohl se pustit do nikdy nekončících měnění a zakládání  a rozpouštění skupin.
Pavel Sedláček se narodil 4. července v roce 1941. Přibližně v době, kdy Viktor Sodoma starší s Jiřím Suchým poprvé v divadle Reduta zpívali rock′n′roll, naučil se patnáctiletý Sedláček stejný rytmus tančit. A nerozpakoval se ani veřejně zpívat Rock Around The Clock; zatímco stejná písnička vyvolala i s českým textem v Redutě velký rozruch, tady, v Lidovém domě v Kischově ulici , se nikdo angličtině smělého účastníka „Pěvecké soutěže pro mladé“ moc nedivil. Ani kapelník Falada. 

Dál to s ním bylo podobně jako s desítkami jiných. Doma dostal kytaru, vysedával u rádia a zapisoval si texty z Luxembourgu. Aby mu to šlo lépe, začal studovat angličtinu a mezi tím se vyučil zámečníkem. Zpíval, hrál na kytaru, a hlavně  - organizoval. Sháněl dohromady spoluhráče, vyjednával hospody, skladiště i jiné sály, kde by se dalo zkoušet i hrát, a také svoji zálibu v elektrikařině uplatnil na novém poli: pomocí primitivního magnetofonu (adaptéru na gramofon) zaznamenával nahrávky Billa Haleyho a Elvise Presleyho, a dával tak dohromady první repertoár.
Jméno jedné z jeho skupin EP-HI-FI Boys neklamně prozrazuje, že podnikavý Sedláček se nějakým způsobem dostal k zahraničním deskám. EP = extended play – deska o průměru 17 cm se čtyřmi písničkami, HiFi znamená high filadelity – věrný zvukový záznam. Tyto desky reklamní zkratky se pěkně vyjímaly na plakátech  Klubu mládeže  na Jezerce, v jednom z prvních útočišť  bigbeatových skupin. Tady Sedláček se svými EP HiFi slavil největší triumfy: budovu obléhali fanoušci, snažili se do ní vniknout  i střechou, a když se dostali dovnitř, vyvolávali ho znovu a znovu.

Z Jezerky podnikal Pavel Sedláček a jeho stále se střídající spoluhráči zájezdy do Košíř, na nádraží Praha – střed, a zejména do Vršovic, kde také při místním kulturním domě zorganizoval bigbeatovou studijní skupinu.  (Už před tím pružně a velkoryse vystřídal všechny štíty, které bylo možno ve spojitosti s big beatem použít, od místní skupiny ČSM Šmukýřka až po osvětové besedy.)
V oněch prehistorických dobách pražského big beatu hráči nic nevydělávali. Kupovali si všechno, od kytarových strun až po zesilovače v ceně několika tisíc korun. Sedláček začal od obyčejné kytary, a přitom byl vedle Sputniků z přírodovědecké fakulty, jedním z prvních, kdo svou skupinu elektrifikoval. Jako kvalitář vydělával 1540 Kč. Nebylo mu ještě ani dvacet a měl na starosti celou dílnu.
Jak to všechno stihl, těžko říci.
Kdyby uvěřil bouřlivému jásotu svých stejně starých posluchačů, asi by se chtěl  stát profesionálním zpěvákem. Ale tenkrát byl big beat tak hluboce amatérský, že podobný nápad by vypadal jako pustý idealismus. Navíc Sedláček nikdy nevěřil, že by se zpíváním mohl nastálo uživit. (Nevěřili tomu také četní odborníci, a pokud se někdy zdálo, že by tomu tak mohlo být, považovali to za dobový kotrmelec, jehož bychom už zítra litovali.) na podzim 1961 začal studovat fakultu elektrotechnického inženýrství, obor rádio – film – televize. To, co ho vedle zpívání nejvíc baví.
Jak vedle Sedláčka organizátora, „hudebního dramaturga“ a manažera(tak ho už známe) a Sedláčka kytaristy (žádný zázrak, ale na doprovod to stačí) vypadá Sedláček zpěvák?
Hlas téměř neznělý, polohou blízko tenoru, snad vykřičený, snad po mutaci, , něco mezi sebevědomým výrostkem a šeptajícím poetou (nachlazeným). Postavte sto lidí vedle sebe, ať zazpívají doremifasolasido, posuďte krásu zvuku – a Sedláček bude téměř jistě mezi posledními deseti. Když tenkrát slyšel Presleye, nevšiml si, že je to jeden z nejlepších hlasových materiálů, jaké se kdy v populární hudbě vyskytly, a zdálo se mu, že tak nějak může zpívat taky. To už věděl, že nemá hlas, nevěděl však, že nemá ani zcela jistý hudební sluch, že bude často zpívat nízko, pod tónem. Zpíval. Například Tallahassee Lassie v roce 1963 zřejmě se skupinou Big Beat studijní skupina Pavla Sedláčka.
A stalo se neuvěřitelné: tisíce lidí, kteří neměli ponětí o obsahu anglického textu, porozuměli, co jim chtěl říci. Jak má rád tu hudbu, ten rytmus, tu elektriku, to prostředí poslouchajících kamarádů. Porozuměli mu a tleskali, pískali, dupali, a znamenalo to: Nám se to taky líbí, jen zpívej. Poslouchali hlas a dívali se na rozčepýřeného kytaristu. Přišel, otočil se k hráčům, čtyřikrát mávl rukou před sebe, raz-dva-tři-čtyři, začal zpívat a v rytmu se procházet na několika čtverečních centimetrech. Téměř se nehnul z místa, nezakláněl se do mostu,jen  pořád ten rock′n′roll v kotnících, v pohybech hlavy, dirigentské taktování zápěstím, lokty.
S americkými rock′n´rollovými zpěváky měl společnou kytaru přes rameno, mikrofon před sebou a nový, lidovější způsob zpěvu. Jinak nic. Nepůsobil nijak démonicky, už proto, že nevypadal jako Elvis Presley, ani Duane Eddy : třiadvacetiletého budoucího pana inženýra vrátili jednou z trafiky – jen hezky, chlapečku, tatínkovi vyřiď, ať si pro cigarety příjde sám.
Je-li Pavel Bobek na první pohled přesný, intelektuální muzikant a Michael Volek z nebe spadlé rock′n′rollové zjevení, Pavel Sedláček byl pro pražské kluky vždycky kamarád, něco jako mladší bratr (této  věkové iluzi řada z nich ještě věří), který to „umí“. Jakmile přišel na pódium, okamžitě ovládl sál a posluchači reagovali na každé jeho mluvené i zpívané slovo. Když v kulturním středisku na nádraží Praha – střed naházeli kluci židle na hromadu, řekl Sedláček, aby to okamžitě srovnali, jinak že nezazpívá. Stalo se. To bylo v počátcích big beatu. Když v dobách konjunktury na jaře 1964 zpíval s Mefistem v Laterně magice a do největší bouře potlesku jen nastavil dlaně, všechno ztichlo. Žádný konferenciér mu nemohl uvést skladbu než on sám: „Teď vám zazpívám skladbu Just Like Eddie, složenou na počest výborného rock′n′rollového zpěváka Eddie Cochrana, který se zabil při automobilové havárii.“ Ticho a napjatý zájem, a snad ještě kousek něčeho jiného potom zavládly mezi patnáctiletými i mladšími diváky, z nichž mnozí patřili k té kulturně nedobytelné mládeži, co nezná divadlo, literaturu a „neuznává“ ani Semafor … To dokázal jen Sedláček.

Existuje anglické slovo „entertainer“. Ve slovníku – hostitel, zábavný člověk, v hudební terminologii někdo, kdo lidem hraje a zpívá a baví je, či ještě přesněji, získává jejich zájem, je s nimi v neustálém vnitřním spojení.
Sedláčkovi se málokdy přihodilo, že by posluchačům vyčetl z očí větu, před kterou mají všichni účinkující strach: To jsme teda zvědavi co předvedeš. (Ze starších zpěváků takto lidé přijímali například Ljubu Hermanovou.) po zkušenostech s mnoha konferujícími zpěváky a zpívajícími konferenciéry myslím, že Pavel Sedláček je entertainer  s velkými schopnostmi. Má to, co je v jeho prostředí cennější než krásný hlas a dobré anekdoty: cit pro mladé lidi a pro to, co zpívá.
Našli se profesionální hudebníci, kteří tohle všechno poznali už v dubnu 1962, půldruhého roku před vyvrcholením  pražské bigbeatové vlny. Semafor přijal vysokoškoláka Sedláčka, nechal ho zpívat i tancovat twist v Šesti ženách a do třetí Zuzany pro něj Š+S složili Život je pes. Téměř pokaždé musel tuhle písničku opakovat, přestože před přísnějším, ale starším obecenstvem se už nedaly ukrýt některé nedostatky.
Pomineme-li nejistou intonaci, byl to především vztah k českému textu, s nímž se takhle střetl poprvé. Když jsem si jednou v redakci v dobré náladě prozpěvoval Sedláčkovu písničku, v mžiku se objevil ve dveřích karikaturista Mirek Liďák a přednesl ono „Vzduch je modrým nikotinem nasycen“ jako tak dokonalou kopii všech zpěvákových nectností (polykání samohlásek, hluché souhlásky, m a n v nose), že tím dokonale odrovnal všechny přítomné. Nebyla to dobromyslná šlitrovská legrace, to znělo jako: ať se nejdříve naučí mluvit …
Co však by se v běžné taneční hudbě nesneslo, to na pozadí  tří kytar a v ústech kluka, jehož brada „není to dávno, byla holá“, vypadá věrohodně. Pokud se nerozhodne zpívat tímto způsobem něco jako Oči má sněhem zaváté, je vše v naprostém pořádku, respektive v souladu.
Vzácné pochopení pro zvláštnosti Sedláčkovy výslovnosti prokázali autoři televizního Silvestra 1963-64. V rámci všeobecného přestrojování populárních zpěváků do nejrůznějších kostýmů a typů dali Sedláčkovi zpívat staropražskou frajerskou písničku s opakovaným „milko má“. Přednesl to ohromně, plně v tomto oboru nahradil Miloše Kopeckého.
Vedle Semaforu zpíval Sedláček samozřejmě na mnoha bigbeatových produkcích. Například v zimě 1962-3 si umínil, že se jeho studijní supina od záplavy těch „twistových“. S talentovanými spoluhráči, jako byli kytaristé Petr Kaplan, Ladislav Štaidl a Pavel Chrastina, saxofonista Milan Růžek a jiní, nastudovali skladby z doby tzv. čistého rock′n′rollu – který tehdy právě „neletěl“ – a dali tak najevo, že jim nejde jenom o potlesk. Rodil se kádr příštího Olympicu.
Později byl Sedláček pravidelným hostem skupiny Mefisto, a často přímo z představení  Zuzany uháněl průchody buď napravo do Laterny, nebo nalevo do Rokoka,aby si zazpíval anglicky. Několikrát dal big beatu před Semaforem přednost, a protože divadlo je divadlo a v přesný čas potřebuje i toho zpěváka, který dělá jen jednu písničku za večer, musel se na jaře 1964 s divadlem rozloučit. Bylo to v době, kdy už v rozhlase vysílali anglicky zpívanou Hey Paula(společná nahrávka  s Evou Pilarovou), jeho dosud nejlepší snímek, kvalitní i po čistě hudební stránce. Příběh dětské lásky chlapce a děvčete vyjadřuje Pilarová svou tvárnou technikou, zatímco Sedláčkův přirozený hlas je bez jakýchkoli dalších změn pro tuto písničku přímo ideální; pozoruhodné však je, jak zpěvák hlas melodicky vede a jak lehce přechází do jiných poloh. Své další možnosti – zejména značný hlasový rozsah – ukázal v Liškově filmové hudbě. Jednou říkal, že si možná zkusí zazpívat i něco jazzovějšího.psát o tom víc by bylo ale předčasné.
Ať už Sedláček vůbec bude zpívat nebo ne, v naší rock′n′rollové oblasti představuje nejen kus historie, ale hlavně zosobnění několika vlastností, k nimž se může dobrá zábavná hudba hlásit. Je klasickým příkladem nadšeného amatéra, který zpívá jenom to, co se mu líbí. Není v něm špetka kariérismu. Na rozdíl od jiných generačních vrstevníků nenapodobuje cizí vzory, zpívá jen sám za sebe. Elektrická a kytarová hudba pro něj není konečným cílem, ale v prvé řadě prostředkem k vyjádření vlastního temperamentu.
Jeho případ, ještě více než případ Suchého, Přenosilové, Zímy či Jelínka, dokazuje, že zpěváky téměř nelze srovnávat a bodovat podle společných hudebně estetických norem. Většina těch dobrých si totiž vytváří  normy nové, vlastní, podle toho, co chce každý  svým zpěvem vyjádřit. Tady si dokonce ani nepomůžeme ani pojmem „obsah“ ve smyslu „text“ – Sedláčkovým anglickým přece drtivá většina posluchačů nikdy neporozuměla. Nakonec asi přece jen zbude to, co už jsem jednou napsal a co se dá těžko povědět bez stínu banality:
Radost z rytmu, ze zvuku elektrické hudby, z uvolněného temperamentu.
To je estetická norma Pavla Sedláčka. Podle ní obstojí výtečně. Kdo ho měří jinak, dojde k opačným závěrům. Jako třeba Jiří Pilka, který v Melodii č. 8/1964 v recenzi bigbeatových desek napsal, že ve skladbě Hey Paula „svítí talent Evy Pilarové, vedle níž zůstává Pavel Sedláček jen matným odleskem“.

Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře

Československý spisovatel, 1967
publikoval Československý přepisovatel

Hudební ochutnávky

Pavel Sedláček

Zpěvák Pavel Sedláček se narodil 4. července 1941 v Praze. Amatérsky začal zpívat a hrát na kytaru v roce 1957, kdy zvítězil v provinciální talentové soutěži.

V roce 1958 založil vlastní rock & rollovou skupinu, ale její činnost byla záhy pozastavena.  V roce 1959 vyhrál soutěž Hledáme talenty v pražské Alfě. Začátkem 60. let se spojil s Pavlem Chrastinou a Petrem Kaplanem a spolu s nimi prošel několik rockovými formacemi (EP Hi-Fi, Studijní skupina big beatu Pavla Sedláčka). Prošel Karkulkou, za jejíhož doprovodu vytvořil v Divadelním klubu Olympik titulní roli  v hudební komedii Grossmanna a Šimka Proces s bigbeatovým králem (1963). To už však působil i v Semaforu (1962 – 1964), kde vystupoval v hrách Šest žen a Zuzana není pro nikoho doma. Na deskách debutoval 1964 semaforskou písní Život je pes, která – i když byla zřejmě původně myšlena ironicky – byla Sedláčkovými vrstevníky spontánně pochopena a přijata jako generační výpověď a otevřela mu cestu z úzkého okruhu rock & rollu do světa popu. Pohostinsky vystupoval a natáčel s Olympicem (duet s Evou Pilarovou Hey Paula, vydaný Su i SuA). Absolvoval četná úspěšná vystoupení v Praze (Lucerna, Olympik, Radiopalác) i na domácích a zahraničních zájezdech. Hrál v několika filmech (Bubny, Černý Petr, Objížďka), v TV účinkoval například revui Vltava 12º a v dětském muzikálu Tři strýčkové a Dominik.

Po nuceném přerušení  činnosti jen těžko hledal cestu zpět k bývalé kariéře. Navázal spolupráci s Apollem (1966), zkoušel to s Flamengem (nahrál Plickovu a Novákovu skladbu Džbán), Hudebním divadle v Karlíně (role Prcka v muzikálu Gentlemani, 1967). V éře revivalu rock & rollu vystupoval s Roger Bandem F. R. Čecha (mimo jiné i na 1. československém beatovém festivalu 1967).  Několikrát se pokusil sestavit vlastní skupinu – viz nahrávky Hippy Hippy Shake a Young Lovers (s Evou Pilarovou) nebo EP s písněmi Beatles Penny Lane, Eleanor Rigby, Got To Get To Into My Life, Strawberry Fields Forever. Tytéž skladby vyšly ještě jednou, ale s českými texty. Druhé dvě měly české názvy Kde tě mám hledat a Jahodí snům lahodí. Z bývalých P – 67 zorganizoval Colour Images (z původních skladeb Cítil bych se líp a Hádej, z převzatých Flowers In The Rain nebo Keep Me Hanging On), o rok později Expression (například Mississippi Song). Ani jedna z těchto formací mu však ke come backu nepomohla. Poslední pokus učinil v 70. letech, ve spojení se skupinou Fontána, se svižnými, převážně rockovými písničkami typu Hurá, hurá, Míček Flíček, Nejkrásnější dívka z celých Čech a Sestřenice z Rokycan (Panton, 1973 –75).

Sedláček byl vynikající interpret Elvise Preslyeho, nikdy ho však nekopíroval ani neimitoval (ostatně stejně brilantně interpretoval skladby C. Wittyho nebo Chucka Berryho). I když na úspěchy ze 60. let  se už nepodařilo navázat, jeho význam pro naši hudbu, zejména rock, je zásadní a po stránce umělecké (nenatočil ani vlastní LP) i organizační nedoceněný, protože “byl jedním z prvních našich dobrých rock & rollových interpretů a také prvním zpěvákem s moderní chlapeckou barvou hlasu, s níž pak sklízeli úspěchy jeho následovníci Václav Neckář a Pavel Novák“. (Leo Jehne).

© by Jan Křtitel Sýkora

PAVEL SEDLÁČEK

(EP-HiFi, ČSM Šmukýřka, Studijní skupina big beatu, Karkulka, Mefisto, Colour Images, Expression, Fontána, Cadillac)

                   „Vážení přátelé, představuji vám soubor, který nese nezvyklý název. Elektroakustický přenos Hi-Fi. Jde totiž o soubor s takovými hudebními nástroji, jejichž zvuková modulace je přenášena převážně elektroakustickými kanály k posluchači v sále, na rozdíl od většiny orchestrů s přímo vyzařujícími nástroji. Náš soubor začne v nejbližších týdnech používat zařízení pro umělý dozvuk. Pomocí tohoto zařízení bude možno dosáhnout určitých zvukových efektů, které hudba tohoto druhu přímo vyžaduje a také se zlepší elektroakustický přenos. Zatím omluvte naše víceméně provizorní zařízení, především tento mikrofon, jehož šumová hladina je příliš vysoká, než aby bylo možno hovořit o přenosu v high-fidelity.“

                Takovýto proslov si připravil koncem roku 1961 Binny Lanney neboli Zbyněk Lán, proslulý rock‘n‘rollový zvukař, nepraktický génius českého beatu, k úvodu vystoupení skupiny Pavla Sedláčka. Ta se na jistou dobu úspěšně schovala pod křídla Klubu elektroakustiky Svazarmu. Než se však Sedláčkův hlas stal předmětem ‚elektroakustického přenosu‘, událo se pár zajímavých příhod.

Pěvecká soutěž pro mladé 1956

Pavel Sedláček se narodil 4.7.1941 v Praze. Kolem svých čtrnácti let začal poslouchat zahraniční stanice AFN Munich a Radio Luxembourg. Pár minut záběrů na tančící Američany (hrané českými pásky typu Ády Říhy) z českého filmu Únos jej přiměly naučit se tancovat jitterbug, jehož kreace přecházely i do rock‘n‘rollu.

Poprvé vylezl na pódium před lidi v lokální ‚Pěvecké soutěži pro mladé‘ v kulturáku v Praze 4, v ulici E.E. Kische. Doprovod tam obstarávala kapela Jirky Falady, jazzůvka, ale na Rock Around The Clock se chytla. Bylo to asi v roce 1956, tedy ve stejné době, kdy Akord club v Redutě začal unášet publikum stejnou skladbou v českém překladu (Tak jak plyne řeky proud – viz Bigbítové šlápoty č.3, R&P 1996, č.3, s.73). Výhra v lokální soutěži patnáctiletého Sedláčka povzbudila k rozhodnutí zabývat se rock‘n‘rollem vážněji.

Doma dostal kytaru, studoval průmyslovku a angličtinu, opisoval si texty z rádia a nahrával na magnetofonový adaptér, který se instaloval na gramofon. Zároveň sháněl spoluhráče, zajišťoval zkoušení i vystupování. Kytara, akustická basa, saxofon a bubínek. Na všechno hráli kluci z ulice, z Pankráce nebo Nuslí. Slovy Pavla Sedláčka „amatérská kapela, špatná, ale nadšená“.

Koncem roku 1957 šel režim tvrdě proti rock‘n‘rollu. Vzpomeňte na aféru kolem tanečního večírku v Mánesu (viz R&P 1996, č.2). Mimochodem, s jednou z odsouzených, Lídou Čulíkovou, se vzápětí Sedláček důvěrně skamarádil. V padesátém sedmém však došlo i na ‚školní‘ skupinu Pavla Sedláčka. Zkoušela v té době v Pionýrském domě v Grebovce a dovolila si vystoupit v kavárně SIA. Někdo na ně zavolal policajty. Pohrozili jim, že je zavřou, pokud s tím nepřestanou. To tehdy samozřejmě stačilo, aby se skupina nadobro rozprchla.

Hledáme nové talenty 1959

Po gramoadaptéru měli Sedláčkovi doma ještě obrovský magnetofon Supraphon a pak přišel Sonet. První gramofonová deska s rock‘n‘rollem v Sedláčkových rukách byla Tutti Frutti v podání Pat Boona, ještě na rychlost 78. Od přítele Jardy Musila pak koupil zařízení na domácí rytí desek do rentgenů a dalších náhražkových materiálů a tak Sedláček vyráběl pirátské desky, podobně jako v mnohem větším měřítku Pavel Kratochvíl.

Těžko říct, kdy a jestli vůbec by se Sedláček k aktivnímu provozování rock‘n‘rollu vrátil, kdyby neslyšel koncem roku 1959 Sputniky Zpívali česky a nikdo je nezakazoval. To byl důkaz, že to jde. Musí to zkusit znovu, ale s angličtinou!

Díky tomu se mohla odehrát na soutěži ‚Hledáme nové talenty‘ v pražské Alfě asi tato příhoda: kapelník Bob Šmidrkal se ptá mladíka, třímajícího v ruce kytaru, co že jako bude v soutěži zpívat. Mladík: „Jailhouse Rock“! A kapela „Jo jo, Jalousie, to známe“. A spustili pomalý doprovod k baladě Frankieho Laina. Samozřejmě po pár taktech museli, s výjimkou bubeníka, přestat, neboť mladík si vedl svou ve značně rychlejším tempu a s mnohem divočejším frázováním, odposlouchaném od Elvise Presleyho. Soutěž dozpíval s kytarou a vyhrál.

EP Hi-Fi

Pavel Sedláček pak střídal různé spoluhráče a snažil se vystupovat, kde se dalo. Až se v průběhu roku 1961 seznámil na poslechové party u Pavla Kratochvíla s ‚Poděbraďáky‘ Pete Kaplanem, který poslední ročník studia poděbradské fakulty radiotechniky dokončoval v Praze, a Pavlem Chrastinou, který pobýval v Praze, protože byl ze stejné školy právě vyloučen. Spojením Sedláčka s bývalým Samuels Bandem se stabilizovalo hvězdné obsazení: Zpíval a na doprovodnou kytaru hrál Pavel Sedláček. Na sólovou elektrickou kytaru hrál suverénně Pete Kaplan. U kytary se objevoval i Ladislav Štaidl. Pavel Chrastina definitivně odložil samuelovské violoncello a začal experimentovat s basovými strunami, natahovanými na normální polodutou šestistrunnou kytaru se snímačem. Struny z piana byly moc tvrdé a na kytaře nehrály. Otec Toma Chábery, jednoho ze zvukařů, měl doma hodinářský soustruh. Do něho upnuli kytarovou strunu, nad plamenem vyžíhali měděné dráty a pak je pomocí soustruhu na strunu namotávali. Tím docílili basového tónu, který dobře zněl a ladil. Jediná chyba byla, že struna vydržela sotva týden. Praskala. Bylo nutno namotat jich alespoň po pěti do zásoby.

U piana se střídali, podle toho, kdo měl čas, Miroslav Berka, Jaromír Klempíř a Vladěna Bezděk. Podobně se u bicích střídali Jiří Doležal, Michal Brumlík, Jan A. Pacák a Pavel Lébl. Na saxofon se již objevil Míla Růžek, který podobně jako takřka všichni raní beatoví bubeníci začínal v dixielandu.

A publikum? Šílelo k zbláznění. Ať to bylo na Jezerce, v Košířích, v sále Merkur v Pařížské ulici nebo v kulturním středisku na nádraží Praha-Střed. Pavel Sedláček vytvořil image hvězdy – kamaráda, idola mládeže jako obyčejného kluka, který se nijak neliší od ostatních, nepovyšuje se, nemá velký znělý hlas, ale dokáže strhnout rytmem, cítěním a frázováním.

Název EP Hi-Fi vymyslel Binny Lanney. Vedle vysvětlení ‚Elektroakustický přenos‘ je možno za zkratky dosadit i iniciály Elvise Presleyho, jehož repertoár Pavla Sedláčka nejvíce inspiroval. Dalšími inspirátory byli zpěváci Conway Twitty nebo Eddie Cochran. K největším hitům patřilo Tallahassee Lassie od Freddy Cannona. Velkým tahákem byl Chuck Berry (Johnny B.Goode, Little Queenie...) a vlastně všechny v té době známé rock‘n‘rolly a twisty.

Studijní skupina big beatu

Pavel Sedláček byl, společně se Sputniky, prvním, kdo začal používat a šířit výraz ‚big beat‘, který měl být neutrálním synonymem k průšvihy opředenému a Amerikou příliš okatě vonícímu slovu rock‘n‘roll. Později, konkrétně v červnové Melodii 1967 (s.147) termín ‚big beat‘ společně s Jaromírem Tůmou ze stejného důvodu zavrhl, ale už bylo pozdě. ‚Big beat‘ už natolik zakořenil v české mluvě, že je z něho dnes dobrý český ‚bigbít‘.

Dosavadní články o formacích Pavla Sedláčka shodně uvádějí, že název EP Hi-Fi vznikl až přejmenováním Studijní skupiny big beatu. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Nejprve EP Hi-Fi, působící při Klubu elektroakustiky. Pak Studijní skupina big beatu, která působila především v OKD v Praze 10. A mezitím ještě řada dalších krátkodobých názvů, jako třeba ČSM Šmukýřka, to když Binny sehnal zkušebnu v klubovně na Šmukýřce v Praze 10.

Jeden z opravdu památných koncertů se odehrál jednoho večera roku 1962 v kulturním sále nádraží Praha-Střed (předtím a dnes opět Masarykovo nádraží). Vystřídalo se zde snad na deset účinkujících hudebníků a bylo jako obvykle zcela vyprodáno. Podnikavý Sedláček prý ještě pouštěl oknem za tři kačky poslední nadšence. V báječné atmosféře pak skončily všechny židle brzy na hromadě uprostřed místnosti. Sedláček přistoupil k mikrofonu a řekl, že nebude pokračovat, pokud nebudou židle urovnány. A světe div se, ozval se strašný rachot a za dvě minuty byly židle na svých místech! Světe nediv se, během další písničky byly polámané židle opět na hromadě – ale snaha se cení.

Semafor signalizuje křižovatku

Pavel Sedláček začal od roku 1960 studovat vysokou školu. Aby byl přijat, musel se stát na čas dělníkem. Od září 1962 pak přijal lano do Semaforu, nejprve do Šesti žen Jindřicha VIII a o rok později do pásma Zuzana není pro nikoho doma. Odsud pochází i první původní hit, ztvárněný i v televizním klipu: Život je pes od Šlitra a Suchého. Ve stejné době se také poznal s Evou Pilarovou, s níž nazpíval milostný duet Hey Paula.

Nová láska, divadlo, škola a kapela, to už se nedalo stíhat. Stranou šla kapela. Osiřelí muzikanti Kaplan, Chrastina, Růžek, Berka a střídající se bubeníci se samozřejmě neztratili. Koncem roku 1962 vpluli jako doprovodná skupina do Karlínského kulturního kabaretu a asi od února 1963 začali vystupovat samostatně v klubu Olympik pod manažerským vedením kontrabasisty Smetáka. Ten je přejmenoval z Karkulky na Olympic a tím začala úplně nová kapitola českého bigbítu.

V kabaretu u Zábranských mezitím začala fungovat jiná Karkulka, založená Jiřím Brabcem. S ní zase Sedláček účinkoval v Šimkově a Grossmannově Procesu s bigbeatovým králem.

            Příjmy Pavla Sedláčka vzrostly v roce 1963 natolik, že to pěkně zamotalo hlavu úředníkům studijního oddělení fakulty, což dospělo až k ultimatu – zpívání nebo škola. Pavlovo řešení bylo lišácké: přestup na jinou školu.

Kriminál 15.2.-4.11.1965

            Takový ‚drzý‘ student, který vydělává víc než oni a ještě k tomu rock‘n‘rollem, mohl jít komunistickým státním úředníkům opravdu pěkně na nervy. Asi byl dost sledován a navíc jim sám nahrál na smeč.

            V roce 1964 se otevíraly možnosti zahraničních zájezdů. Se Semaforem jel Sedláček do Holandska a západního Berlína. Vystupoval pohostinně i s Mefistem. Strašně chtěl auto. Kdo by taky ve třiadvaceti v polovině 60.let nechtěl?

            Peníze by se dohromady daly, ale v Mototechně byl pořadník. Co takhle přivézt auto ze Západu?

Jediná šance byla sehnat přes známé fiktivní darovací dopis příbuznému od někoho ze Západu, pak načerno vyměnit peníze a převézt je na určené místo, a ...

Mladá fronta 26.5.1965:

            „... hlavní obžalovaný Pavel Sedláček způsobil našemu devizovému hospodářství škodu v částce téměř 53 tisíc korun. Nelegálním způsobem zakoupil například v Západním Berlíně osobní vůz Fiat 1800 a oklamal celní orgány. V této nekalé činnosti našel Sedláček pomoc u Evy Pilarové a u své matky, která je rovněž obžalována ...“

Mladá fronta 27.5.1965:

„...ve středu odpoledne vynesl senát městského soudu rozsudek nad Pavlem Sedláčkem, Evou Pilarovou a dalšími šesti obžalovanými ... Pavel Sedláček byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně. Dále soud vyslovil propadnutí automobilu fiat 1800 a uložil nahradit ústřední celní správě škodu 6429,- Kčs, způsobenou zkrácením celního poplatku ... přelíčení přineslo poučení všem, kteří žijí v iluzi, že populárním umělcům je v naší společnosti vše pardonováno. Ale žádný úspěch nemůže být omluvou pro jednání, které porušuje zákon ...“

                STB se samozřejmě snažila případ zpolitizovat. Kontakt se Svobodnou Evropou, převoz zakázané literatury a dokonce mrtvé schránky, špionáž. Přes několikeré domovní prohlídky se nepodařilo žádný důkaz nalézt. V odvolacím řízení museli naopak ještě tři měsíce srazit, ale stejně. Důsledky byly zřetelné.

            Ve stejné době se objevil na scéně podobný typ ‚nastydlého chlapeckého tenora‘ Václav Neckář a zaplnil uvolněné místo na pop scéně, podobně jako třeba Dalibor Janda po Jiřím Schelingerovi o patnáct let později. Nabídky k angažmá se Sedláčkovi po propuštění nehrnuly. Nakonec pomohlo Apollo Jiřího Štaidla.

Stručně, co bylo dál

V roce 1967 hrál Pavel Sedláček roli Prcka v muzikálu Gentlemani a s Ringo Čechem se věnoval rock‘n‘rollovému revivalu v Rogers Bandu. Z bývalých P67 (Netopil, Kozel, Jahn) vytvořil v lednu 1968 skupinu Colour Images, zaměřenou na rhythm & blues a, jak jinak, rock‘n‘rollový revival. O rok později pak vznikla devítičlenná kapela Expression, se třemi dechy v duchu Blood, Sweat and Tears. Zkusil to i na Bratislavské lyře s písničkou Kde je ten bič. V první půli 70. let zpíval s poprockovou skupinou b (která se předtím jmenovala Beatings a potom zase Renesance). Od začátku osmdesátých let spolupracoval se skupinou Gram. Po roce 1989 se skupina přejmenovala na Cadillac a s tou vystupuje dodnes....do roku 2011 ! ! ! Poslechněte si rozhovor, který dal Českému rozhlasu při příležitosti svých sedmdesátých narozenin.

A dnes?  Na začátku 80.let se pan inženýr ještě vyučil kuchařem a číšníkem. A tak dnes řídí své tři podniky v centru Prahy: RENO – snack bar s hernou, restauraci a kavárnu. Občas zaobchuduje s akciemi na burze, občas něco postaví a potom prodá. A občas zpívá se svou kapelou Cadillac, která se rozrostla na velký rock & rollový orchestr s dechovou sekcí, ale jinak ....  jezdí BMV.

            Podívat se můžete na jeho stránky:  www.cadillacband.cz

            Pavel Sedláček je nezapomenutelnou a hlavně významnou postavou československého rock & rollu, beatu i rocku.

Nahrávky:

 (patrně jediný dochovaný záznam EP Hi-Fi leží potrhaný a pomačkaný v jednom šuplíku, a možná se ještě v jiném šuplíku někdy najde záznam z nádraží Střed)

Tallahassee Lassie                                                                                            Český rozhlas DF 7862 č.4, 1963

Život je pes                                                                                                         Big-beatová skupina divadla Semafor, SP Su 1963

Hey Paula! (+ Eva Pilarová)                                                                           Olympic, SP Su 1964

Hippy Hippy Shake/Young Lovers (+ E.Pilarová),                                    Skupina Pavla Sedláčka, SP Su 1965

Tečka                                                                                                                  skupina divadla Apollo, SP Su 1966

Píseň mudrců (+ J.Štědroň, M.Chladil)                                                         TOČR, Su 1966

What A Love, (+ Y.Přenosilová)                                                                    Mefisto, SP Su 1966

Džbán (+ K.Kahovec)                                                                                      Flamengo, SP Su 1967

Penny Lane, Eleanor Rigby, Kde tě mám hledat, Jahodí snům lahodí,                R.Rokl se skupinou, EP Su 1968

Cítil bych se líp/Flowers In The Rain,                                                           Colour Images, SP 1968

Hádej / Keep Me Hangin‘ On,                                                                        Colour Images, SP Su 1969

Mississippi Song/I Love You More Than You‘ll Even Know, Expression,           SP Su 1970

Kde je ten bič?                                                                                                  Festivalový orchestr J.Vobruby, SP Pan 1970

Záhon růží, Mlýn, Já teď nevím, Mám jedno přátelství,                          Orchestr R. Rokla, EP Pan 1972

Hurá, hurá,                                                                                                         Fontána, SP Panton 1973

Loučení/Páže                                                                                                    SP Su 1974

Míček Flíček/Nejkrásnější dívka z celých Čech,                                       SP Panton 1974

Ten první/Sestřenice z Rokytnice,                                                                 SP Panton 1975

Tváře mužů, Kamarád ze starých desek, Příběh,                                       Kroky Z. Kalhouse, EP Pan 1976

P. Sedláček & Cadillac: Rock and roll,                                                         Best I.A. 1993

samplery: Gentlemani, LP Su 1967; Night Club 68,                  LP Artia 1969; E.F. Burian: Písničky a songy, LP Su 1977

Čtvrt století rock & rollu                                                                   1980, LP Su, různí interpreti

Za sedmerým mořem

30 let Rock & Rollu                                                                                          19.., Su, různí interpreti

Mr. Rock & Mr. Roll                                                                                         2005, Su, různí interpreti

Pavel Sedláček                                                                                                  2006, Su

Články:

J. Černý: Elvis Presley, Mladý svět 1964, č.6, str. 9

J. Pilka: recenze singlu Hey Paula, Melodie 1964, č.8

J. Černý: Zpěváci bez konzervatoře, Praha 1966, str. 125-126

J. Grossmann: Jak jsme hráli komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, str .2

P. Chrastina: Něco z historie československého beatu, Klub Olympik, květen 1967, str. 8, červen 1967, str. 5

jč: Pavel Sedláček, portrét, Hudba pro radost 1967, březen – duben, str. 17

P. Bartík: Sláva zašlá v kriminále, Květy 1968, č.27, str. 44

V. Poštulka: Čtyři inženýři, pátej Sedláček, Aktuality Melodie 1969, č.7, str. 1

M. Skalka: O Pavlu Sedláčkovi, Melodie 1970, č.10, str. 295

F. Horáček: Mnohoslibné kompromisy Pavla Sedláčka, Melodie 1975, č.2, str. 48

© by Aleš Opekar

Studijní skupina Big Beatu Pavla Sedláčka

                Pavel Sedláček se narodil 4. července 1941 v Praze. Amatérsky  začal zpívat a hrát na kytaru v roce 1957, kdy zvítězil v místní talentové soutěži. O rok později, v roce 1957, založil svou první rock & rollovou skupinu. Jenže tu hned po několika vystoupeních zakázali. No kdo asi? No přeci komunistická vláda! Tak to bylo. Jenže nastupující rock & rollová generace nebyla jen tak zničitelná. V roce 1959 vyhrál Pavel soutěž  Hledáme mladé talenty v pražském restaurantu Alfa. A založil další skupinu. Tentokrát to byla skupina s vyvrženci z vysoké elektrotechniky v Poděbradech. Byli to EP HI-FI Boys. Tento průkopnický soubor byl založen legendárními postavami: Pavlem Chrastinou a Petrem Kaplanem, kteří přišli do Prahy, když byli vyhozeni z Vysoké školy elektrotechnické v Poděbradech. Jan Křtitel Sýkora připomenul, že skupině se říkalo ′Poděbraďáci′, protože tam, v Poděbradech, skončila první část existence skupiny Samuels. Obsazení skupiny se měnilo koncert od koncertu. Za ideální sestavu se považovalo seskupení :

            Petr Kaplan – kytara, zpěv, Ladislav Štaidl – rytmická kytara, Pavel Chrastina – baskytara, Míla Růžek – tenorsaxofon, Miroslav Berka a nebo Jaromír Klempíř – piáno, Michal Brumlík a nebo Jan Antonín Pacák – bicí a Pavel Sedláček – zpěv.

            Později se skupina přejmenovala na EP HI –FI. Tento název vymyslel zvukař skupiny Zbyněk Lán (alias Benny Lane), měl evokovat špičkové provedení Elvise Presleyho, z jehož repertoáru čerpal Pavel Sedláček.

            Se spoluhráči a přáteli Petrem Kaplanem a Pavlem Chrastinou pak postavil několik dalších formací. Ovšem nejznámější byly EP Hi-FI Boys a Studijní skupina Big Beatu Pavla Sedláčka. Sedláček prošel i skupinou Karkulka. Za jejího doprovodu vytvořil v Divadelním klubu Olympik titulní roli v hudební komedii Šimka a Grossmanna Proces s bigbeatovým králem. To bylo v roce 1963. V letech 1962 až 1964 byl hercem divadla Semafor a vystupoval v divadelních hrách Šest žen a Zuzana není pro nikoho doma.

            První SP natočil v roce 1964 se semaforskou písní Život je pes, která se stala pro Sedláčkovy vrstevníky generační výpovědí. Tuto skladbu natočil 12. září 1963 ve studiu na Strahově. Skupinu tvořili: Ladislav Štaidl kytara, Pavel Chrastina na baskytaru, Pavel Sedláček na kytaru a Rudolf Rokl na varhany, bicí obsluhoval Jiří Kysilka.  Tato nahrávka mu snad otevřela cestu z okruhu rock & rollu do světa populární hudby. Ale tam se Sedláček nikdy natrvalo neusídlil. Nějak mu to nešlo.

            Přestal zakládat skupiny a přidával se na jednorázová vystupování se skupinami. Jako host vystupoval s Olympicem. Na desky se dostaly duety s Evou Pilarovou (Hey Paula) a s Yvonne Přenosilovou za doprovodu Mefista (What A Love). S Mefistem natáčel v Kobylisích, ve studiu Supraphonu 8. prosince 1964. v té době mělo Mefisto tuto sestavu: Petr Kaplan – kytara, Karel Svoboda – piano, František Kopal – saxophon, Pavel Fořt – kytara, Jiří Dospěl – baskytara, František Čech – bicí a Miroslav  Berka – piano.

            V první polovině šedesátých let byl velmi aktivní a byl docela vidět na nejrůznějších koncertech po pražských sálech. V Lucerně, v klubu Olympik a nebo Radiopaláci. Zahrál si v několika filmech (Černý Petr, Bubny, Objížďka). V televizi účinkoval v revui Vltava 12º . Zahrál si i v dětském muzikálu Tři strýčkové.

            Pak ale došlo ke katastrofě. Na ′veleúspěšný rockový idol′ , který vydělával na tehdejší dobu docela dost peněz se zaměřila StB. Těch docela dost peněz vydělával proto tolik, neboť každý večer někde zpíval. Sedláček, jako spousta jiných herců a zpěváků a hudebníků, si pořídil auto! StB to upletla tak, že bigbeatový zpěvák a kytarista byl hlavním pašerákem aut z bývalé východní části Německa. Soud mu nekompromisně napařil trest nepodmíněně. A tak skončila na několik let sláva Pavla Sedláčka. Jenže milovník rock & rollu a rocku po opuštění věznice neskončil jako hodný a zmanipulovaný člověk z davu. Okamžitě se opět zapojil do rockového dění.

            Prvně začal spolupracovat s Apollem. To bylo v roce 1966. potom zpíval ve Flamengu. Z té doby se zachovala nahrávka na SP, kde zpívá Novákovu a Plickovu skladbu Džbán. Dostal se do Hudebního divadla v Karlíně, kde ve hře Gentlemani hrál roli Prcka. To bylo v roce 1967.

            Pak nastala doba rock & rollového revivalu a Pavel Sedláček se stal členem Rogers Bandu. Tam se opět setkal s Petrem Kaplanem. S Rogers Bandem vystoupil i na 1. československé beatovém festivalu. Ale žádný výraznější úspěch se nedostavil. Na festivalu zcela staří profíci propadli. Tam zabodovali jiní.

            Znovu se pokoušel postavit vlastní skupinu, ale nějak to nešlo. Do povědomí se zapsal nahrávkou převzaté skladby Hippy Hippy Shake a Young Lovers. Tu si zazpíval zase s Evou Pilarovou. Potom realizoval ve spolupráci s prvotřídním klavíristou Rudolfem Roklem a jeho studiovou skupinou EP, na které nazpíval čtyři skladby Beatles v češtině a zároveň v angličtině: Penny Lane, Eleanor Rigby, Got To Get You Into My Life, Strawberry  Fields Forever – česky to bylo: Penny lane, Eleanor Rigby, Kde tě mám hledat, Jahodí snům lahodí. Nahrávky jasně ukázaly to nejhorší, co mohlo být. Písničky byly zahrány studiovými hudebníky přesně podle not, Sedláček se snažil, ale jeho angličtina!?! Hudba neměla odpich a uvolněnost originálu a školní výslovnost Pavla byla strašná. Když si to po letech pustím, tak se ani nesměji. Je to hrůza. A totéž bylo v české verzi. Jak zní originál si můžete poslechnout : Strawberry Fields Forever – The Beatles. Zpívají Lennon a McCartney.

Do skupiny Colour Images se postupně přelila kapela P-67. Na desky se dostaly skladby Cítil bych se líp a Hádej. Natočili pro Supraphon i převzaté skladby Flowers In The Rain a Keep Me Hangin´On. V Colour Images hrál mladičký baskytarista Ondřej Soukup. Ten se později objevil ve skupině Pražský výběr. O další rok později natočil se skupinou Expression skladby Mississippi Song a I Love You More Than You´ll Ever Know od Al Coopera. Obsazení skupiny bylo: Pavel Sedláček zpěv, Lexa Čihař basová kytara, Ladislav Zajíček bicí, Petr Dvořák klávesy, Pavel Růžička kytara, I. Bejlek trumpeta a Ivan Burda saxofon a flétna.

                Od začátku sedmdesátých let zač al Sedláček používat ke svému doprovodu skupinu The Beatings, se kterou nahrával skladby, které snad socialistický Československý rozhlas ani nevysílal a singly byly vydávány jen ve velmi malých nákladech. The Beatings přejmenovali na Fontanu, ale to, co se vdávalo na singlech za moc nestálo. To koncerty byly o něčem jinémPavel Sedláček se tak vytrácel z povědomí posluchačů a nově nastupující generace již o něm nevěděla nic. Jen milovníci rock & rollu o něm věděli stále.

            Po roce 1989, po pádu komunismu se Sedláček na stará kolena aktivizoval poněkud více a vystupuje celkem pravidelně s rock & rollovou kapelou Cadillac. Vystupuje s ní ovšem jen po Čechách  v okolí Prahy.

            Jenže stále platí „Rock & roll Is Here To Stay!“ a i když má Pavel Sedláček podruhé  pětatřicet, není to příliš poznat a proto se, přátelé, držte rock & rollu !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Hudební ochutnávky

© by  Prax⁵¹ a Prax⁶⁷