Miloš Skalka

Miloš Skalka

Diskjockey a publicista se narodil v Praze 26. srpna 1947. V roce 1973 ukončil studium fakulty žurnalistiky a o sedm let později získal titul Doktora filosofie.

Od poloviny 60. let byl aktivním přispěvatelem do nejrůznějších časopisů a novin, které zásoboval články o zpěvačkách a zpěvácích i skupinách domácích i zahraničních. Byly to časopisy Melodie , Populár, Gramorevue, Repertoár malé scény i Aktuality Melodie. V Pop Music Expresu byl redaktorem. Psal pro dětské časopisy ABC i Pionýr. Jeho články otiskoval deník Mladá fronta i časopis Signál. Ten vydával, ale již si tím nejsem jist,  Ministerstvo obrany ČSSR. V roce 1972 se stal redaktorem kulturně-politické redakce v časopise Květy. Skalka působil jako diskjockey a propracoval se až mezi státem uznávanou elitu. Dokonce získal vyznamenání Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Od začátku sedmdesátých let Skalka jezdil pod Pražským kulturním střediskem s diskotékovým programem nazvaným Pouštěčina (no to je ale název! sic!). Jinak spolupracoval jako textař anglických textů s Meki Žbirkom, Leškem Semelkou, Citronem, Karlem Zichem a mnoha dalšími. Třeba také s Hanou Zagorovou, Karlem Gottem, J. Kornem či H. Vondráčkovou. Od poloviny osmdesátých let spolupracoval v Pragokoncertu jako scénárista a dramaturg na vystoupeních zpěváků a skupin, jež byly pod agenturou. Jezdil po festivalech jako člen porot. Jezdil na Intercountry i Intertalent, byl v Sopotech i na Sovětské písni v Ostravě a mnoha dalších.

Aktivní Skalka byl loajální s komunistickým režimem a tak jezdil pravidelně na festivaly italské populární písně do italského San Rema. Skalka sice psal o Donovanovi, Beatles, Ray Charlesovi či Sarah Vaughan a spoustě dalších, jenže pro nás rockery ty články neměly ten šmrnc a erudici, kterou do svých materiálů dovedli vložit třeba Jiří Černý, Josef Vlček, Antonín Matzner či Dorůžka otec i syn a mnoho dalších. Vždy jsme brali Skalku jako toho, kdo se věnuje střednímu proudu pop music. A také jako toho, kdo je zpřažen s tehdejším režimem a umí v tom chodit. Možná to bylo jinak, aly my jsme to tak vnímali a cítili.

Teprve po mnoha letech, v květnu 2022, jsme si potvrdili Skalkův profil i charakter.

V roce 2012 vydalo vydavatelství Galén knihu  Honza Dědek a Josef Vlček: Zub času, rozhovor. A v předmluvě Vojtěch Lindaur píše:

„ …. po maléru s americkou zpěvačkou Nico mne z Opatova vyhodili a po trapné půlroční pauze u firmy Úklid Praha 10 mi Pepa (Vlček)  jednoho dne sdělil, že kamarádka Jitka Švarcová odchází z časopisu Gramorevue. Hned mi s ní domluvil schůzku a ten napůl šílený nápad  se změnil  také díky přímluvě dr. Dorůžky v radostnou realitu. Posílen rozhodl jsem se jako jediný redaktor přes „srandovní“ hudbu, jak říkávala šéfredaktorka dr. Olga Šotolová, mocná šermířka z firmy Supraphon, n. p., své stránky zcela přebudovat a nově autorsky obsadit. Prvního na mysli jsem měl Josefa Vlčka. První Pepův příspěvek do oficiálního časopisu vyšel na podzim 1986 a byla to velmi zasvěcená recenze na LP Eddyho Granta. Olga se lebedila , nic zlého netuše. Jenže pak vyšla opět rencenze, tentokrát na výběr The Doors, v níž si Pepa Vlček udělal nebetyčnou srandu  z doprovodného textu Miloše Skalky, v němž stálo, že Jim Morrison se málem ocitl v kriminále kvůli kritice amerického imperialismu. Pepa to v recenzi uvedl na pravou míru a připomněl skutečný důvod soudního procesu, totiž „nemravné obnažování“. Zde padl výraz „ohanbí“ a dr. Šotolová byla zmítána protichůdnými pocity; nakonec to však prošlo.  Uražený Skalka ovšem ihned napsal denunciační dopis řediteli Supraphonu – jak je možné,  že člen zakázané Jazzové sekce (zrovna probíhal proces s jejím vedením) může kritizovat tak agilního  a angažovaného mládežníka, jakým Skalka byl. Pepa naštěstí členem Jazzové sekce nikdy nebyl a celý průser se rozplynul v čase.“

To byl PhDr. Miloš Skalka také.

 S použitím materiálu Jitky Švarcové Prax⁶⁹

Info:   https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Skalka