pondělí 31. srpna 2020

Josef Vlček

 Josef Vlček

Přezdívaný Zub. Je jeden z nejdůležitějších publicistů z konce 20. století, vedle nestora Jiřího Černého ovšem, se narodil 8. ledna 1951 v Praze. Po maturitě studoval češtinu a dějepis na filosofické fakultě UK, ale studia v roce 1974 přerušil, aniž by dokončil studium.

Od té doby pracoval jako nákupčí v antikvariátu. Měl částečný úvazek v Pantonu v letech 1986 až 87, když pro něj jako redaktor připravoval edici Impuls.

Materiály s hudební tematikou začal publikovat od roku 1973 v časopisu Jazz bulletin  jazzové sekce Svazu hudebníků. Později také psal pro časopisy Kruh, Melodie, Gramorevue. Zpočátku se zaobíral především zahraniční hudební scénou, ale po roce 1982 se zabýval i československým rockem. V edici Jazzpetit vydal v Československu první encyklopedii rockových skupin Rock 2000. Tři díly slovníku vyšly postupně v letech 1982, 83 a 84. V každém čísle Jazzbulletinu měl Vlček nějaký zajímavý a objevný článek. Namátkou uvedu: John Mayall, Po nebi i po zemi s Pink Floyd, Polní maršál rock & roll Patti Smith, Grateful Dead, Zánik dinosaurů, Kapely kultovní i mystické, Jazzrock, Nejlepší boogie? S Canned Heat, Art bears, Průvodce jižanským blues a boogie, Nico je Nico.

Pro měsíčník Gramorevue napsal seriály Černá hudba z rychlíku a nebo Vítejte ze starých dobrých časů.

Napsal pro Jazzpetit práce o nových jevech na rockové scéně. Punk, Česká scéna alternativní hudby, Rock na levém křídle, Rockové směry a styly, s Alešem Opekarem napsal pro sborník Excentrici v přízemí úvodní esej Česká nová vlna – příběh dušičkový.

V roce 1986 z přednášek vznikla stať Video pop: současný stav a perspektivy.

V letech 1977 až 1980 se podílel jako dramaturg na Pražských jazzových dnech. Byl členem dramaturgické rady festivalu Rockfest.  Pořádal přednášky se zvukovými ukázkami, které se například jmenovaly Desky pro otrlé.

Od roku 1990 po tři roky působil v časopisu Rock & Pop. Vlček stál i u zrodu první české kmerční rozhlasové stanice Evropa 2. v roce 2012 vyšel velký knižní rozhovor s Josefem Vlčkem, který se jmenoval Zub času. Rozhovor vedl novinář a publicista Jan Dědek.                                                                                                                                                                                                                                                                                  Discogs:  https://www.discogs.com/artist/1546762-Josef-Vl%C4%8Dek

podle Ivana Poledňáka

Vladimír Vlasák

 Vladimír Vlasák

Ing. Mgr. Vladimír Vlasák, publicista a redaktor se narodil 11. února 1958 v Pardubicích. Po maturitě vystudoval Vysokou dopravní v Žilině. Studia ukončil v roce 1982 jako inženýr a začal pracovat ČSD v Plzni. Jenže od kluka se zajímal od rockovou a folkovou hudbu a navíc prošel kurzem hudební publicistiky v Sekci mladé hudby v roce 1984. Rok na to začal publikovat v Gramorevui a také v Zemědělských novinách. V roce 1988 se stal redaktorem Melodie. Tam měl na starosti hlavně domácí folkovou a rockovou scénu. V roce 1986 přispěl do bulletinu Spirála 86. Měl tam stať Folk jako filosofie, hnutí, žánr. Později se autorsky podílel na publikaci Excentrici v přízemí v roce 1989. V roce 1990 začal spolupracovat s časopisem Rock & pop. V letech 1994 – 2006 působil jako hudební redaktor  v časopisu Mladá fronta Dnes. S kulturní redakcí  MfD potom spolupracoval až do své smrti. Odešel nám 1. února 2013.                                                                                                                            © by Ivan Poledňák a Prax67

Vitamin C

 Vitamin C

                Další z důležitých líhní rockových skupin ve Valašském Meziříčí, kromě Extrémům osculum a dalších, byla skupiny Vitamin C. Vznikla v letech 1976  či 1977. Nejdůležitější osobou a hybatelem byl kytarista Jaroslav Smrčka. Skupina v letech vyhrávala po zábavách a tancovačkách širokém dalekém okolí Valašského Meziříčí. Smrčkovým dlouhodobým souputníkem a hudebním druhem byl baskytarista Marek Žilinský. Dalšími spoluhráči byli: Miroslav Vlček – bicí (ex Stetson) z Rožnova a na klávesy hrál Jaroslav Galetka. Skupina působila do roku 1981 a potom se rozešla.

            Všichni hudebníci hráli ve valmezkých rockových skupinách: 11:55, Máta Peprná, Věšák, Metabo....etc. Jaroslav Smrčka skončil s aktivním hraním sezóně 1986/87. Spolu s Markem Žilinským si ale alespoň trochu vyhrávali a jamovali po sklepních zkušebnách, jak se tomu tehdy honosně říkalo. Zároveň vyráběli lampové zesilovače pro skupiny i přátele a ještě později, na počátku devadesátých let, po pádu vlády komunistů, v Poličné zrealizovali nahrávací hudební studio.

            Jaroslav Smrčka bez hraní nevydržel a na začátku roku 1992 si založil novou skupinu Heaven. Ve stylu melodického hard & heavy rocku  hrají na vystoupeních většinou vlastní skladby. Hrají po celém Valašsku a také po severní Moravě. Základní oporou byl zpěvák z Nového Jičína Láďa Lysek (byl od roku 1992 ve skupině Moravský anděl a krátce byl u Argemy). Vrcholem skupiny Heaven byla sezóna 1996. Sestava byla: Jaroslav Smrčka – sólová kytara a zpěv, Daniel Mičola – klávesy a zpěv, Radek Mičola – baskytara i akustická kytara a zpěv, Richard Paprskář – bicí a Ladislav Lysek sólový zpěv. Skupina natočila album Až budou trumpety...  Skupina potom úspěšně vystupovala na území celé Moravy. Hrála pohodový rock. Takto vydrželo až do roku 1998. Tehdy skupina ukončila činnost.

 Diskografie

Až budou trumpety              1996, ...

 podle Erwina Hrusky

The Veterans Beat či Veteráni

 The Veterans Beat

                                                                či Veteráni

            The Black Purple vznikla jako školní skupina, kterou založili spolužáci Lubomír Lichý (baskytara a zpěv), Josef Roubal (kytara a zpěv). Název si dali podle stejného oblečení – černé kalhoty a fialové košile. Do sestavy přibrali klavíristu Miloše Hrocha. Jediný Hroch měl zkušenosti z působení v jiných skupinách. Hrával dříve v průkopnické skupině Neoton (Brilant, Batole). Takových skupin v Hradci Králové bylo povícero, ale kdo by tušil, že právě tato se postupem doby stane tou slavnou. Na repertoáru měli Shadows i Beatles a jiné oblíbené skupiny té doby.

The Black Purple se do roka přejmenovali na The Black Star. Změnilo se truchu obsazení, ale v červnu roku 1965 vstupovali na krajském festivalu STMP v Turnově. Kytarista sice nedorazil na vystoupení, protože si popletl Turnov s Trutnovem, ale přesto kapela zahrála tak, že dostala tři ocenění! Ocenění dostala skupina, čestné uznání dostal zpěvák Jan Černý a pianista Miloš Hroch dostal ocenění za nejlepší instrumentální výkon celé soutěže. Hoch to po letech okomentoval: „Protože Roubal nepřijel, musel jsem všechna sóla za něj odehrát na piáno, tak proto si mě asi porota všimla.“

Jenže po maturitě na spousty středoškoláků čekala vojna a ta způsobila rozpad mnoha skupin. Black Stars měli trochu štěstí v tom, že vojáco základní služby Lubomír Lichý a Josef Roubal nastoupili k posádce v Opatovicích nad Labem. Tam za nimi mohli dojíždět z Hradce Králové, vzdáleného jen deset kilometrů Miloš Hroch, zpěvák Jan Brož. Hroch byl šťastlivec vlastnící modrou knížku. Bubeník se našel ve vojenské posádce. Byl to Ivan Horký. Nově zformovaná skupina dostala název The Veterans Beat – Veteráni. To nebylo podle toho, že by jednotliví členové prošli několika skupinami, ale podle knihy, kterou četl Lichý. Ke skupině patřil ještě jeden čln a to byl textař Miroslav Doležel. Skupina si párkrát zahrála v místní hospodě a v březnu se povdlo, že The Veterans Beat se dostal do hradeckého studia Čs. Rozhlasu a natočili tři skladby. Zachovala se však pouze jediná a to Kámen v okně , protože na začátku sedmdesátých let dvě skladby soudruzi smazali. Podobně dopadla i natočná skladba Neberte mi oči. Tato skladba prošla sice neúspěšně rozhlasovou Houpačkou manželů Černých. Skladba se umístila na 12. Místě s 672 hlasy a z Houpačky vypadla. Ale BYLA na Houpačce. Další skladba, Chtěl bych být králem větrů, kterou si přinesl k Veteránům přinesl Jan Brož, z doby svého působení ve skupině Nemluvňata, přežila v soukromém archivu.

V roce 1967 nastoupil na místo bubeníka Josef Flegr, když nahradil do civilu odevšidšího Ivana Horkého. Flegr byl zkušený bubeník ze zaniklé skupiny Brilant. Těžiště tvoby Veteránů bylo ve vlastní tvorbě. Několik skladeb v angličtině vzniklo tak, že si vybrali ze dvou sborníků amerických lidovek texty a k těm napsali novou hudbu (sic!). „Rozhodně to bylo lepší, než smolit naší školní mizernou angličtinou něco původního,“ vzpomínal po letech Lubomír Lichý. České texty psali Lichý, Roubal a Hroch. Skupina se dostala i na 1.československý beatový festival do Prahy. Vystoupili 20.12. v odpoledním bloku po dívčí skupině Honey Girl a před Framus Five . Skupině se, bez jediné zkoušky na aparaturu Dynacord, vystoupení nepovedlo.

Začal nový rok 1968 a ten se moc nevydařil hned zkraje. Park kultury a oddechu delší dobu nereagoval na žádosti skupiny o  podporu vytváření použitelné aparatury. Takže skupina se rozhodla změnit tak zvaného zřizovatele. Nového našla na Střední průmyslové škole stavební. Získlai zkušebnu, podporu i nutné razítko. Po povinných přehrávkách před komisí se skupina stěhovala znovu a to do Krajského domu pionýrů a mládeže. Stěhování nebyl konec: po měsíci se skupina stěhovala do kina v nedalekých Plošticích! To nevydržel zpěvák Jan Brož a ze skupiny odešel. Veteráni za celý rok vystoupili pouze dvakrát a jednou se dostali do rozhlasového studia k nahrávání. Složení skupiny se ustálilo na sestavě Lichý, Roubal, Hroch a Felgr. Do konce roku se ale odehálo ještě jedno stěhování  a to do Kulturního domu ROH (Střelnice).

Od začátku roku 1969 skupina začala intenzivně vystupovat. Od března vystupovali pravidlně každý týden. A od června devětašedesátého roku vystupovali třikrát týdně s vlastním repertoárem. Do velkého sálu se vešlo i 1200 posluchačů! Na začátku roku posílil skupinu zpěvák a kytarista Milan Skřivánek a na podzim přibyla i zpěvačka Zdena Stratilová. Skupinu ocenila i přehrávková komise, když Veteránů dala nejvyšší možné ohodnocení.

Skupina byla na několika festiválcích  a přehlídkách. Nejdůležitějšími byly Krajský festival beatových skupin 11. – 13. dubna 1969 ve Smiřicích. Tam skončili na druhém místě za skupinou Fantom z Pardubic. 20. června 1969 byli na 1. východočeském beatsalonu

Jenže veleúspěšný rok skončil. V novém roce 1970 přišly na jaře problémy. Veteráni na měsíc přestali vystupovat a nachystali nový repertoár. Rockovější a s pozměněnou sestavou. Do podzimu byla ještě další, a to tříměsíční přestávka, ve vystupování. A potom přišla nabídka, která se neodmítá, ale která způsobila i konec skupiny Veteráni.

Skupina přijala nabídku k tomu, že spolupacovala a vystupovala v muzikálu Nejkrásnější válka, jejíž scénář napsal Vladimír Renčín. Tobyl sice vstup do opravdu profesionálního hudebního světa, jenže to byl také odchod z big beatové scény. Hudbu napsal Jindřich Brabec. To byl profesionál z první ligy. Ale nebyl to big beat. Navíc byl Brabec v kladbě komunistů kvůli tomu, že napsal skladbu Píseň pro Martu, která komunisty ale velice mnoho iritovala. Však to také zpěvačka Marta Kubišová tvrdě odskákala. Muzikál měl premiéru 22. května 1971. Veteráni odehráli 32 představní. Derniéra muzikálu byla 28. ledna 1972 v Hradci Králové  a 3. února  téhož roku v Letohradě. Po skončení angažmá v muzikálu  Veteráni nachystali nový rockový repertoár. Při zkouškách odešel jeden ze zakladatelů Lubomír Lichý. Náhradníci u baskytary vydrželi, ale než došlo k prvnímu vystoupení, oznámil Miloš Hroch, že končí. A to byl konec. Zbytek skupiny již neměl sílu začínat znovu. A zabali to.

Veteráni byli na začátku roku 1972 nejstarší skupinou v Hradci Králové. Byli to pardové, pamatující počátky bigbeatu v Čechách. Byli to průkopníci a byli to skutečně Veteráni. Jejich historie se uzavřela. A jen díky úsilí  Pavla Sondy si na skupinu i s několika nahrávkami vzpomeneme.

 

Hudební archiv

Podle Pavla Sondy upravil Prax58

neděle 30. srpna 2020

Jiří Veselý

 Jiří Veselý

            Tento fantastický baskytarista, který hraje i na tahací harmoniku, jež se vlastně jmenuje akordeon, je bratrem kytaristy Václava Veselého. Jiří se narodil 6. února 1954. Jako šestnáctiletý mladíček byl v televizním pořadu zpěvačky Petry Černocké. Ještě během studia na konzervatoři hostoval a hrál na akordeon ve skupině Beatus. Hrál také v doprovodné skupině zpěváka Rony Mortona. To byla ovšem komerce nejhrubšího zrna. Texty Mortonovi psal Franta Ringo Čech a jiní giganti stupidity. Morton zcela pragmaticky využíval veselí posluchačů z toho, že měl asijskou výslovnost češtiny. Tomu nemůžeme nic vyčítat. 

            Jiří ale strávil vojenskou službu v AUS VN, kde se poprvé dostal do nahrávacích studií. Tam si ho asi všiml JUDr. František Janeček a natáhl jej do skupiny Kroky Františka Janečka, tehdy ještě se zpěvačkou Janou Kratochvílovou.

            Tento fenomenální baskytarista se dostal v letech 1978 až 1982 do skupiny Etc.... Tam byl jedním z těch, kdo tvořili sound Mišíkovy kapely. Podílel se kupříkladu na skladbě Nejlepší ženská našich dnů a nebo Taxůvku jsme chytli. Ve skladbě   Sladké je žít     hrál na malou tahací harmoniku  Po úředním zákazu ETC... působil chvíli u Martina Kratochvíla v Jazz Q. Také hrál ve skupině Golem, ale již v roce 1984 nastupuje do Framus 5. Chvíli hrál v Marsyas na svou bezpražcovou basu. V roce 1986 nahrál opět s Framus 5 album Nic v dobrým, nic ve zlým. V letech 1986 – 1987 vystupoval příležitostně se Stromboli a nakonec s nimi natočil jejich dvojalbum Stromboli. Titul, který rozhodně patří mezi nejlepší československé rockové alba.

            Po roce 1989 se objevoval v různých seskupeních. Ovšem vždy to byly nejprestižnější kapely a skupiny. Naposledy jsem si jej vychutnal na DVD „Michal Pavlíček & friends / Best Of Klobouček 1995 – 2004“. Tam se předvedl v tom nejlepším světle. Po roce 2000 se opět začal objevovat i Vladimírem Mišíkem.

 Hudební ochutnávky

Všechny nahrávky lze koupit na  www.supraphoneline.cz

podle Jana Rejžka Prax53

sobota 29. srpna 2020

Dezider Ursiny

 Dezider Ursiny

            The Beatmen skončili. A co dál dělal Dezider Ursiny? V roce 1966 vytvořil svou skupinu. The Soulmen. Měla excelentní obsazení:

Fedor Frešo – baskytara, Vlado Mallý – bicí a Dezider Ursiny – kytara a zpěv.

            Skupina se představila československému publiku na 1. čs. Beatovém festivalu v pražské Lucerně a byla to zase jednou bomba. Získali hlavní cenu a dalším oceněním byla cena Music F clubu. Cestou z Prahy podnikli koncertní turné českými a moravskými městy. The Soulmen v této sestavě ještě podnikla první a poslední výjezd do zahraničí – hráli v Maďarsku. Pro Panton natočili EP se čtyřmi skladbami a za chvíli byl konec. Kapela neměla delšího trvání. Z toho mála, co po ní zůstalo, můžeme usuzovat, že tehdy byl Ursiny hodně ovlivněn anglickými The Cream.

            V sezóně 1968 – 1969 postavil Ursiny The New Soulmen. Ve skupině byli opět prvotřídní slovenští muzikanti:

Ján Lehotský – klávesy a zpěv, František Letňan – baskytara, P. Mráz – bicí a Dezider Ursiny – kytara a zpěv

Skupina absolvovala několik nahrávek pro rozhlas, ale ani jednou veřejně nevystoupila. V roce 1969 vystřídal Lehotského další excelentní klavírista Jaroslav Filip. Ten se stal na dlouhá léta Ursinyho spoluhráčem a spolupracovníkem. V devětašedesátém The New Soulmen skončili a vznikla další skupina hvězd Provisorium.

Období 1972 - 1989

        


   
Dežo Ursiny, byl osamělý běžec slovenského rocku, se svými projekty se vždy poněkud vymykal běžné tuzemské produkci.

Už se skupinou Beatmen v polovině 60. let rozmetal výsostnou pozici Olympicu jako nejlepší československé kapely a o dva roky později s rhythm-and-bluesovými Soulmen vyhrál 1. Čs. beat festival. O jeho první velké desce Provisorium lze i dnes říci, že patří do pokladnice československého rocku. Looking For The Place To spend The Next summer

            Po jejím natočení (1972, v sestavě: Ursiny - voc, g, Jaro Filip - ks, Guma Kulhánek - bg, Erno Šedivý - ds) se Ursiny poněkud stáhl do sebe.

            „Po Provisoriu mi bylo jasné, že s anglicky zpívanou původní tvorbou nikde nepochodím. Pro mě jako zpěváka byla angličtina nezavazující, dokonce jsem občas nevěděl, co přesně zpívám, ale to mi poskytovalo velkou volnost. Tušil jsem, že se slovenštinou to bude daleko daleko těžší,“ řekl Ursiny v rozhovoru pro Melodii v roce 1982. Ve svém posledním rozhovoru v r. 1995 byl už o něco lapidárnější: „Prostě to z ideologických důvodů už nebylo možné. Ale nakonec - byli jsme Slováci a tak jsme zkusili zpívat jak nám zobák narost.“

 

            Naštěstí se již v roce 1974 seznámil s poněkud opomíjeným slovenským básníkem Ivanem Štrpkou a společně začali připravovat první velký opus zhudebněné poezie – album, které později dostalo název „Pevnina detstva“ (1977, vyšlo v 1978). Tehdejší Ursinyho spoluhráč a věčný souputník Jaro Filip k tomu v seriálu Bigbít říká: „Komplikovanost stavby Štrpkových textů automaticky určila hudební charakter.  Prvořadý byl text a na ten se dotvářela muzika.  Nepamatuji se, že bysme já nebo Dežo nejdřív udělali hudbu - to bylo vyloučené.“ Na desce tvořili základ skupiny Provisorium (Ursiny, kromě let kdy dělal s Burčiakem, svoje soubory nazýval vždy Provisorium - hlavně proto, že kromě něj a Filipa tam hráli pokaždé jiní hudebníci) D. Ursiny (voc), Jaro Filip (ks), Cyril Zeleňák (ds), Anton Jaro (bg) a Dušan Húščava (fl, sax).


 

            „Hudebně album nepřekračuje hranice stanovené předchozí deskou a obsahová hloubka a náročnost celou věc ještě komplikuje… zasvěcené publikum bylo zklamáno, protože přijít s Pevninou detstva, tedy muzikantsky s ničím novým a textově hodně náročným, zavánělo lidem z jedné strany stagnací a z druhé zbytečným intelektuálstvím…“ napsal tehdy v Melodii hudební publicista Ondřej Konrád a vzápětí dodal: „Jestliže si však desku pustíte víc než jednou a máte před sebou list se Štrpkovými texty, zvláštní svět hudby a slov tohoto alba na vás silně zapůsobí…“

Jak je možno vysledovat z předcházejících vět, Ursiny neměl stálou kapelu a jeho jediným spolupracovníkem byl pouze klávesista Jaroslav Filip, z čehož vyplývá, že těžištěm Ursinyho hudebních aktivit bylo nahrávání alb. Na koncertních pódiích se neobjevoval, neboť by asi těžko mohl předvést skladby v plné zvukové šíři a obsahu, tak jak je znali posluchači z jeho desek.

 

            Po nepříliš výrazném úspěchu alba se Ursiny seznámil s baskytaristou Pavolem Daňkem a společně založili soubor Burčiak. Ten posléze natočil desku „Nové mapy ticha“ (1979) na jejíž realizaci se podíleli: D. Ursiny (voc, g, ks), Jaro Filip (ks), Pavol Daněk (bg), Ctibor Hliněnský (ds), Jozef Škvařil (perc). Toto album bylo přímočařejší, neobsahovalo žádný dvacetiminutový opus, až na výjimky spíše kratší písničky, mnohdy velmi jednoduché. Tento trend zbavování se komplikovanosti jednotlivých skladeb vydržel Ursinymu celá 80. léta. Jaro Filip: „Postupem času směrem do naší současnosti se věci zjednodušovaly. Některé byly jen na dvou akordech. Samozřejmě že melodie byla velmi členitá, komplikovaná a rafinovaná, ale harmonicky a rytmicky se to vyčistilo až na ´holý kameň´.“

Ursiny v rozhovoru v roce 1982: „Chtěli jsme být komunikativnější, adresnější jak vůči posluchačům, tak vůči sobě. Není to žádné plus, když dělám něco, co vyznává deset intelektuálů a sto padesát snobů a nikoho dalšího to nezajímá.“

            Umělec také pochopil, že se neobejde bez koncertů. Jeho hudba byla pro rádia a tím spíše pro televizi neakceptovatelná a pokud takový interpret nevystupoval ani na koncertech, těžko se o něm mohl kdo dozvědět. Proto se konečně po deseti letech (v roce 1981) objevil i na několika vystoupeních, na nichž ho doprovázel právě Burčiak, a na kterých hrál jak věci z repertoáru starých Soulmen, tak i věci ze svého nového alba „Modrý vrch“(1980, vyšlo 1981). Jak napsal v Melodii Ondřej Konrád: „…Na Modrém vrchu oba tvůrci (Ursiny a Štrpka) setkali na půlce cesty vzájemných kompromisů přesně v té míře, aby tím jejich věci neztratily nic ze své náročnosti a osobitosti, a přitom poprvé v takovém množství dokázaly být dostatečně sdělné.“

             V té době začal Ursiny skládat i hudbu mimo svá alba a to především pro celou řadu krátkých i celovečerních filmů, což průběžně dělal po celá 80. léta. Podílel se i na několika muzikálech, z nichž nejlepší byl asi „Neberte nám princeznu“. Mimo to realizoval i své snímky (hlavně dokumentární), čímž tak trochu napůl dostál své filmové profesi (vystudoval filmovou dramaturgii). Instrumentálně vypomohl Burčiaku ještě s albem „Pop scop“ (1981), na kterém si zazpívala celá plejáda slovenských zpěváků (ve dvou skladbách i on sám), a posléze se s Pavolem Daňkem opět rozloučil.           

            Někdy v roce 1982 začal Ursiny spolupracovat se skupinou Prognóza, v níž poprvé a naposledy postrádá svého přítele klávesistu Jaroslava Filipa. Se skupinou koncertoval, ale hlavně s ní natočil (v sestavě Ursiny - voc, g, Ľubomír Stankovský - ds, Vladimír Kaššay - bg, Martin Karvaš - ks) svoje další album zhudebněné poezie Ivana Štrpky, které dostalo název „4/4“. Na této desce je už zcela viditelný příklon ke krátkým hudebním útvarům a v případě Štrpky lze hovořit nikoli o poezii ale o zcela regulérních textech.

            Ursiny si po nahrání alba Prognóza po dohodě s jejím vedoucím L. Stankovským opět přejmenoval na Provisorium, přizval k návratu J. Filipa a s touto sestavou natáčel další desky. Navíc se po letech určitého mediálního embarga začal objevovat jak v rozhlase tak i dokonce v televizi (pořady TKM, Triangel). Možná to bylo i díky dalšímu albu, sestavenému z vyloženě krátkých písniček, které se jmenovalo Bez počasia (a zatím i bez J. Filipa). Filip se už ale podílel na další skvělé desce, natočené v roce 1985, která se jmenovala „Zelená“. Na ní se Ursiny vrací k delším plochám, v nichž velmi civilním způsobem deklamuje Štrpkovy texty plné smutku, všednosti a osamění. Na desce hrálo Provisorium v obsazení: Ursiny (voc, g), Jaro Filip (ks), Ľubomír Stankovský (ds), Vladimír Kaššay (bg), Richard Kroczek (vln), Dušan Húščava (sax). Do roku 1989 stihl Ursiny s kapelou realizovat ještě jedno album se Štrpkovými texty - „Na ceste domov“ (1987).

            Dežo Ursiny svým postojem k rocku a hlavně včleňováním poezie do jeho hudebních struktur vytvořil asi ten nejzvláštnější prostor, který se u nás v tomto žánru objevil. Posunul hranice rocku skoro až do oblasti vážné hudby a jeho společná alba s Ivanem Štrpkou patří k nejvýznamnějším uměleckým činům v historii slovenského rocku.

            Na závěr ještě dvě charakteristiky jeho osobnosti - Jaro Filip: „On byl ten kámen ve vodě. Voda přes něj tekla a on se nehýbal. Všechno tak nějak přeteklo a on tam stál. Samozřejmě, že občas na něm něco ulpělo a pak jsme občas ve svých hudebních kompozicích a aranžmá využili nějaký módní vliv, ale Dežo v podstatě neměl moc rád ty módní vlny, které vás jen tak ocáknou a zmizí.“

            Hudební publicista Jan Rejžek: „Byl to hudebník, který potřebuje určitou samotu. Samotě rozuměl, psal o ní, zpíval o ní a myslím si, že takový podobný typ umělce-člověka tady dnes chybí.“

            Dežo Ursiny nám zemřel v roce 1995 a jeho stálý spoluhráč Jaro Filip ho následoval o pět let později.

 Hudební ochutnávka

Co se zachovalo do r. 1989:

TV-clipy:
„Filmové triky“ (1984), „So synom v ZOO“ (1985), „Tisíc izieb“ (1985 / natoč. 1989), D. Ursiny v muzikálu „Niekto ako ja“ (1988)

Audio nahrávky:

Dežo Ursiny & Provizorium: „Provisorium“ LP (1972, vyšlo 1973, Supraphon, anglicky)

Dežo Ursiny And His Provisorium: „Dežo Ursiny And His Provisorium“ LP (1972, vyšlo 1973, Artia), identické s prvním albem, exportní verze

Dežo Ursiny & Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Pevnina detstva“ LP (1977, Opus)

Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Burčiak: „Nové mapy ticha“ LP (1979, Opus)

Martha Elefteriadu: píseň D. Ursinyho „Vítám slunce ranní“ na albu „Kresby tuší“ (1980)

Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Burčiak: „Modrý vrch“ LP (1980, vyšlo 1981, Opus)

Burčiak: „Pop scop“ LP (1981, Opus)

Dežo Ursiny & Burčiak: „The Blue Hill“ LP (1981, vyšlo 1983, Opus) - anglická verze alba „Modrý vrch“

Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Prognóza (název kapely na obalu neuveden): „4/4“ LP (1983, Opus)

Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Bez počasia“ LP (1984, Opus)

Dežo Ursiny & Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Without Weather“ LP (1984,

Opus) - anglická verze alba „Bez počasia“
Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Zelená“ LP (1985, vyšlo 1986, Opus)

Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Green“ LP (1985, vyšlo 1986, Opus) - anglická verze alba „Zelená“
Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „Na ceste domov“ LP (1987, Opus)
Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Provisorium (název kapely na obalu neuveden): „On The Way Home“ LP (1987, Opus) - anglická verze alba „Na ceste domov“
D. Ursiny zpívá 2 skladby („Tvár v zrkadle“ a „Prázdne kúpaliská“) na albu Burčiaku „Stala sa nám láska…“ (1989, Opus)

V seriálu BIGBÍT zazněly skladby:
„Apple Tree In The Winter“ (1972)
„I Have Found“ (1972)
„Jedného dňa“ (1977)
„Lúka“ (1980)
„Filmové triky“ (1984)
„Tisíc izieb“ (1985, clip 1989)
„Koľko je ciest“ (1988)

Nahrávky skupin Dezidera Ursiniho lze pořídit na  www.supraphoneonline.cz

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/1585956-De%C5%BEo-Ursiny?page=1















© by Petr Hrabalík 

Umělá hmota

 Umělá hmota

            Tato skupina byla založena v roce 1973. Za rok po svém vzniku se rozpadla na dvě části Umělou hmotu II. A Umělou hmotu III. Obsazení Umělé hmoty II. Bylo: Milan „Dino“ Vopálka – zpěv, Jindřich Belant – housle a perkuse, Otto Michl a Ivan Bierhanzl – kytary, J. Kučera – bicí. Sestava Umělé hmoty III. nebyla známá, ale vedoucím byl Josef Vondruška.

            Obě skupiny se pokoušely o zpívanou beatnickou poezii a hudba byla zřetelně inspirována Velvet Underground Lou Reeda. Obě skupiny také působily v rámci undergroundového hnutí první poloviny sedmdesátých let. Po roce 1977 přestaly skupiny existovat.

© by Josef Vlček

pátek 28. srpna 2020

Ferdinand Uher

 Ferdinand Uher

     Ferdinand Uher je rock & rollovou managerskou legendou. Nejenže pracoval v zázemí Transitu a Micky Volka, krále československého rock & rollu, ale pokračoval s B Komplexem a po roce 1989 i s Cadillacem a Pavlem Sedláčkem. To mu nestačilo, Ferda Uher pokračoval se znovu objeveným Mefistem a dívčí rock & rollovou skupinou The Aples.

            Rockovou historii netvořili a netvoří jen hudebníci či zpěvačky a zpěváci. Rockovou historii tvořily také spousty, před diváky ukrytých a neviditelných, zvukařů, osvětlovačů, krejčích i textařů i choreografů a managerů. Dobrý manager a nebo managerka – to byla polovina úspěchu. Jedním z nich byl i Ferdinand Uher.

            Tento nenápadný sekáč, který kouřil jen americké cigarety značky Marlboro a nebo Camel (i když jen osm za den) byl tím mužem v pozadí. Byl tím, který hnal věci kupředu.

Pracoval jako „střední zdravotní personál“ v pražské nemocnici  Na Bulovce. Již od roku 1961 poslouchal hudbu, která jej oslovila, a tou byl rock & roll.          

             Byl to on, který zakládal skupinu B Komplex, do které dostal svého kamaráda Michaela Volka. Miki do skupiny přivedl i svéko komplice, rock & rollového pianistu Vladěnu Bezděka. V B Komplexu hráli Richard Mareš (sólová kytara, zpěv), Zbyněk Oliva (doprovodná kytara), Viktor Aster (basová kytara) a Imran Zangi (bicí a bonga). Zpívala Daniela Nováková (později Marešová).  Jestli vás zarazilo příjmení Aster, pak asi ne konotace na cigarety Astor, ale spíše na příjmení herečky Jitky Asterové – a opravdu, je to její bratr. Po roce 1989 již působí jen jako lékař.                                                                                   Po neshodách s Volkem Uher společně s Novákovou a Marešem založili skupinu Gram, která měla docela podobný rockový a rock & rollový repertoár. Do Gramu Ferdinand Uher na místě zpěváka dostal jednu z dalších legend česoslovenského rock & rollu. Byl to Pavel Sedláček. Uher fungoval jako manager i jako osvětlovač se skupinou až do roku 1990, kdy musel téměř všeho nechat ze zdravotních důvodů. Skupina Gram po roce 1989 se přejmenovala na Cadillac, která existuje ještě v roce 2010 a stále koncertuje.

            Ferdinand Uher, i přes svůj zdravotní handicap pracuje stále na rozkvětu rock & rollu. Managoval dívčí rock & rollovou skupinu The Aples a podílí se na vydávání nahrávek znovuobnovené skupiny Mefisto.

prax58

Jaromír Tůma

 Jaromír Tůma

            Publicista a producent se narodil 26.dubna 1946 v Mělníku. Nebo snad ″na Mělníku?″ Jako kluk se učil na housle a piano a vedl školní orchestr!

            V polovině 60. let se přestěhoval do Prahy a začal publikovat v Melodii, kde také vedl rubriky. Byly to ABC pop music, Co, kdy, kde, jak se hraje a rubriku Co se kde hraje a zpívá. Z jeho nejvýznamnějších článků z Melodie musíme jmenovat především Protest, Přívoz přes Mersey aneb Liverpool před dvaceti lety, San Francisco v záři psychedelických světel, Kopou si hudebníci hrob? aneb móda zvaná „disco“, Psychedelic a pop avantgarda, Rock & roll pod závojem času … Tůma se rovným dílem zabýval zahraniční i domácí rockovou scénou. Jako producent se podílel na deskách Marie Rottrové, Olympicu, Daniela Fikejze a Combo FH.

            Působil od roku 1975 i v Československém rozhlase v pořadech Komu, čemu tleská svět a také Rockové noviny. Spolupracoval i na pořadu Větrník a od roku 1985 externě spolupracoval s Mikrofórem.

            Pro časopis Mladý svět vedl pravidelnou rubriku Echo.

            V Pantonu mu vydali knihu Čtyři hrají rock. Kniha je o Olympicu.

            Aby přežil, pracoval jako disc-jockey. Dělal je poslechové i taneční a práci disc–jockeye zúročil v publikaci ABC diskotéky. Jako spousta dalších i on se podílel na spolupráci s tehdejší komunistickou organizací SSM (Socialistický svaz mládeže). Napsal pro ně Návrh postupu  při řešení problematiky rockové hudby orgány a organizacemi SSM v ČSR. Dnes se tomu smějeme, ale tehdy to zachránilo alespoň některé kapely od průšvihů a průserů.

            Po roce 1989 se zapojil intenzivně do práce pro Český hudební slovník pro Ústav hudební vědy  Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. Pro slovník napsal spoustu hesel.

Jitka Švarcová, kráceno

Transit

 Transit

Od hard rocku přes blues k jazzrocku        

            Transit vznikl jako typická studentská bigbeatová kapela počátkem sedmdesátých let, kterých bylo po Praze několik desítek v těch letech. Zakládajícími členy byli Vladimír Tomek a Oldřich Bartas. Baskytarista a zpěvák Tomek prošel před Transitem skupinami The Centaur a The Spaceman. The Spaceman měli jednu nahrávku v rozhlase.  Byla to skladba Jeff Becka Hi-Ho Silver Lining.

            Kytarista Bartas byl zase ve skupině Rush Hours. Skupina měla na repertoáru všechny skladby, které měli její jednotliví hudebníci v oblibě. Byly to skladby skupiny Deep Purple, druhého otce britského blues Johna Mayalla či slavného kytaristy Carlose Santany. Skupina, jako amatérské sdružení studentů vyhrávala na tak zvaných „odpoledních čajích“ v místním „kulturáku“, tedy bývalé sokolovně, na Bílé Hoře. Byla to konečná tramvaje č. 22.

            V době tří až čtyř let skupina Transit vyspěla i hudebně a pozornost zaměřili její členové na jazzrock. Vyhrávali po studentských klubech po Praze. Na repertoáru měli jak přejaté tak i vlastní skladby.  Přechod směrem k jazzrocku se projevil obměnou hudebníků. Skupina tehdy měla obsazení: Ivan Bouček (saxophone), Luboš Mereda (drums), Oldřich Bartas (vocal, guitar, harmonica), Jiří Janda (tenor a sopránsaxophony), Luděk Brož (piano, harmonica) a kapelník Vladimír Tomek (bass guitar a vocal).

S Micky Volkem a rock & rollem

            V roce 1974 dostala skupina Transit nabídku na to, aby hrála při plavbě parníkem po Vltavě rock & roll s Micky Volkem. Bartas o tomto setkání napsal: „Když jsme tehdy dostali nabídku doprovodit na paníku Mikiho Volka, nevyvolalo to žádné nadšení. Ačkoliv bylo tehdy Volkovi teprve jedenatřicet let, považovali jsme ho za zapadlou hvězdu málem minulé generace. A věděli jsme, že je téměř na dně, bez prostředků, bez angažmá a s mnoha problémy . . . Nicméně parník se málem potopil  a kapitán musel občas vypínat proud, aby se jeho loď nepřevrátila pod náporem divoce křepčících  pasažérů. Miki řval  jako ďábel a my jsme hráli jako v transu.

            Tak začala spolupráce Mikiho Volka a Transitu: od roku 1974 do roku 1987! Pro Mikiho to bylo nejdelší angažmá a doba největších úspěchů. Období největších úspěchů bylo v období 1976 až 1980.

            Transit s Volkem rychle ovládli Prahu. Získali zde neuvěřitelné posluchačské zázemí. Na play listu měli skladby Roll Over Beethoven, Jenny, jenny, Big Boss Man či Summertime autorů Berryho, Moora, Dixona, Calhoun, Perkinse, Perkinse, Vincenta, Ray Charlese, Morganfield, … Skupina vystupovala  hojně v pražských vysokoškolských klubech Strahov, Juridika, Klub chemiků, aula Vysoké školy zemědělské, dvojka na Vinohradech, Metro-Vagon na Národní třídě etc. Mnohokrát hráli opět na oblíbených parnících a také vyhrávali na plesech. Vyjížděli i mimo Prahu.

            Hudebně a také po formální stránce dokonale Transit s Volkem naplňovali představu o tom, jak se hraje pravý rock & roll. To byl Mikiho comeback. Pamětníci šedesátých let a jeho hvězdné dráhy ve skupinách Crazy Boys, Golden Stars, olympicu, Old Stars, Samuels a B-Komplexu, měli obdobné zážitky při vystoupeních Transitu.

            Oldřich Bartas o tom říká: “Spolupráce s Transitem se stala jedním ze šťastných a plodných období Mikiho. Pravidelně a s ohlasem vstupoval, měl zaměstnání v Technickém muzeu, začal studovat na filosofické fakultě, oženil se s krásnou holkou, natočil svou první a poslední studiovou LP desku u firmy Panton. V době, kdy byl s Transitem, měl elán, energii i originální humor. Měli jsme štěstí, že jsme se s Miki Volkem potkali, že jsme s ním mohli hrát a zažít to skvělé dobrodružství – hrát rock & roll v době normalizace, v období příkazů, zákazů a politických směrnic o hudbě. Protože rock & roll není jen o cadillacích, holkách a tancování. Pro nás to bylo hlavně o svobodě.“

            Někdy v roce 1987 Miky Volek od Transitu odešel. Proč se tak stalo se dovíme, až pamětník a spolupracovník Ferdinand Uher  tyto informace doplní. Jak dlouho potom ještě Transit hrál, jsem dodnes nezjistil nezjistil.

Šárka Šaarová

 Nesmí se ale zapomenout na dámskou hvězdu skupiny. Tou hvězdou byla Šárka Šaarová. Nikde se o ní nepíše, ale když Ferdinand Uher sestavoval kompilaci rock & rollových nahrávek skupin, se kterými měl něco společného (především jako manager), nezapomněl ani na tuhle rockenrollovou kočku, o které zbytek Československa neví. V archivu je zařazena skladba Honnest I Do, která skvěle dokumentuje to, že byla rovnocenným zpěváckým partnerem Miki Volkovi. Se skupinou Transit zpívala celou dobu její existence. Kam se tato dáma ztratila? Kde je? Jsou s ní ještě jiné nahrávky?

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/5007702-Transit-32

Hudební ochutnávky

Podle Ferdinanda Uhera a Oldřicha Bartase Prax57

Torzo

 Torzo

                V Hranicích na Moravě vznikla okolo roku 1973 skupina Torzo. Hranická legenda vzešla ze zbytků hranické skupiny Dinosaurus. Ve skupině se sešly už vyhranění  a zralí rockeři z Hranic, Přerova, Nového Jičína i Valašského Meziříčí. Skupina Torzo nehrála žádné zábavové sračky, jak připomněl rockový pamětník Erwin Hruska. Na repertoáru byly například skladby anglických Jethro Tull! Ve skupině hráli: Miroslav Válek – zpěv, flétna, harmonika, Vašek „Tělo“ Vlasák – baskytara, Tomáš Pátek – bicí a Jan „Janec“Mirga – kytara. Mirga dojížděl z Přerova a Pátek byl z Lipníka. Skupina velmi vyhrávala hardrockový repertoár od Přerova přes Valašské Meziříčí po Hranice a Nový Jičín.

            První změna přišla s odchodem Václava Vlasáka v roce 1976 na vojnu. Druhá změna byla fatální – skupina dostala zákaz hraní. Již to v tomto sborníku bylo napsáno mnohokrát: zasáhla komunistická moc místních soudruhů tajemníků a soudruhů snaživců.

            Skupina se přejmenoval krycím názvem Ornament a nabírá posily. Jsou to Jaroslav Bartoň, který před tím hrál ve valmezké skupině Extremum osculum. A druhou posilou byl novojičiňák Luboš Nohavica, hráč na klávesy. V krátké době jej nahradil Jiří Janovský opět z Nového Jičína. Nohavica i Janovský hrávali ve skupině Medůza. Baskytaristu Vlasáka nahradil bratr bubeníka Alois Pátek. Později na post baskytaristy nastoupil Zdeněk Jandík z Valašského Meziříčí a skupiny Extremum osculum. Později přišel na post bubeníka bratr kytaristy Mirgy Šándor. A tak byli ve skupině dva cikáni. U rockerů šel rasismus stranou. Tam platí jedno: hraješ a myslíš rockově tak, jako my? Tak hraješ s námi. Ornament vyhrával dál po zábavách, tancovačkách i soutěžích.  Jenže i Ornament skončil po dvou letech. Soudruzi dělali tolik obstrukcí, že se skupina rozpadla někdy kolem roku 1982. Jednotliví členové odešli hrát do jiných skupin. A nesli dál u svých jmen poznámku, že hráli ve skupinách Torzo a Ornament.

            Zatím se neobjevil žádný hudební záznam. A skupiny tak žijí již je ven vzpomínkách pamětníků.

Podle Erwina Hrusky Prax57

čtvrtek 27. srpna 2020

Tornado

 Tornado

            Tornado byla pražská country-beatová skupina. To bylo v roce 1965. Co a jak hráli nevíme. To by nám ale jistě řekli ti, kteří skupinu tvořili. A nebyli to ledajací mladíci! Zakladateli Tornada byli Josef Laufer a Petr Hapka. Dalšími členy skupiny byli kytarista Vojtěch Kobylka, baskytarista Jiří Čížek, bubeník Miroslav Žižka a na ioniku hrál Jaromír Klempíř. Co jméno, to legenda. Snad kromě Laufera, ten je pa-legendou v něčem jiném.

            Skupina existovala dva roky a rozpadla se.

            Velmi aktivní Laufer ještě před Tornadem zpíval jako host ve skupině Crystal a také Olympic. S Olympicem se předvedl ve skladbě Fever. To byla potom na dlouhá léta jeho jediná super pecka. Jan Antonín Pacák, bubeník Olympicu, mluvíval o tom, že tuhle skladbu přímo nenáviděl. A jak se uplatnili ostatní? To ví každý „zažraný“ posluchač rozhlasu a všech zvukových nosičů.

Podle Jana Křtitele Sýkory Prax52

Tops & P-67

Tops  &  P-67

Zakladatelé skupiny byli nadšenými posluchači britské skupiny The Who a vůbec britského rythm & blues. The Tops oficiálně vznikli v polovině šedesátých let minulého století a jejími zakladateli byli  Jiří ′Top′ Netopil – kytara, Jiří Kozel ′Mužík′ - baskytara, zpěv a Karel ′Káša′ Jahn – bicí a zpěv.

            Název vznikl zřejmě z přezdívky Jirky Netopila a z z českého významu anglického The Tops. Skupině se dařilo dostatečně vystupovat a našli si své místo na pražské rockové scéně. Skupina se zprofesionalizovala a zároveň změnila jména na P – 67. Jenže slibně rozjetou skupinu zastavily, jako už mnoho dalších změny, které provedli komunističtí vládci po roce 1968. Nebylo kde hrát a členové skupiny se nakonec přelili do doprovodné skupiny Pavla Sedláčka Colour Images. Jahn do Colour Images nešel. 9. září Pavel Sedláček se skupinou dostal zase po dlouhé době do studia a natočil singl s písničkami Cítil bych se líp a  Flowers In The Rain. První napsal Bořek Němeček a otextoval Ivo Plicka a druhá byla od anglické skupiny The Move. V ní byl hlavní osobou Jeff Lynn, který později skupinu přetransformoval na The Electric Light Orchestra. A ještě později se proslavil  tím, že vydatně pomáhal svému vzoru Georgi Harrisonovi. (Podepsal se pod nahráváním The Traveling Wilburys, jichž byl členem společně s Harrisonem, Roy Orbisonem, Bobem Dylanem a Tomem Pettym. Tato superskupina natočila dvě super alba a ukončila činnost, když náhle v roce 1988 zemřel Roy Orbison.) Ve studiu Československého rozhlasu v Praze nahrávali Colour Images ve složení Pavel Sedláček – zpěv, Jiří Top Nepil – kytara, Miroslav Matoušek – varhany,Jiří Kozel – baskytara a Ivan Matoušek – bicí.

            V roce 1969 se skupina dostala do studia ještě jednou, ale Matoušek již byl v poslední sestavě Matadors a hrál s nimi v německém nastudování The Hair v Mnichově a Jirka Kozel byl v The Special Blue Effect s Radimem Hladíkem.

s použitím materiálu Jana Křtitele Sýkory  Prax52

Stanislav Titzl

Ing. Stanislav Titzl

V městě Zábřeh na Moravě se narodil 9. února 1929 tento důležitý muž československého jazzu i rocku. Byl to publicista, redaktor i organizátor. Hrál na kytaru, akordeon a piano. V roce 1952 promoval na inženýra na Vysoké škole hospodářských věd. Do roku 1968 pracoval v Tesle Karlín jako technický úředník.

Od dětství se zajímal od populární hudbu a učil se na klavír. Od dvanácti let zakládal nejrůznější amatérské skupiny. Na sklonku války se seznámil s časopisem Okružní korespondence a jeho prostřednictvím zase s Lubomírem Dorůžkou. Titzlův zájem se potom zaměřil na jazz. Celý život byl velmi aktivním organizátorem. V padesátých letech minulého století organizoval soutěž Hledáme písničku pro všední den, ze které vzešla spousta zpěvaček i zpěváků. Byl dramaturgem, tiskovým tajemníkem a nebo organizátorem jazzových festivalů v Přerově, Kroměříži, byl členem přípravného výboru Evropské jazzové federace........ . . .   .    . ve firmě Panton prosadil vydávání edice EP desek v sérii Mini jazz klub.

Pro rockovou hudbu je významný tím, že  byl dlouholetým redaktorem časopisu Melodie. Jako publicista přispíval svými články jak to Melodie, tak i Gramorevue, Repertoáru malé scény a potom i denníků tehdejší doby.

Stanislav Titzl nás opustil 15. srpna 1990 v Praze.

podle Lubomíra Dorůžky, kráceno


Team

 Team

                Na Slovensku, v Martine, se zformovala rocková skupina Team. To bylo v roce 1980. Složení skupiny bylo: Dušan Antalík – kytara a zpěv, Milan Dočekal – klávesy a zpěv, Ivan Marček – bicí a Ivan Válek – baskytara.

            Pět let hráli v okolí Martina až jejich skladba dostala první místo v autorské soutěži SFPP za písničku Beh, kterou napsali Dočekal a M. Nemček. Ta zkratka znamená Slovenský festival politickej piesne. Skladba vyšla na singlu v roce 1986. Třikrát vyhráli s touto písničkou televizní pořad slovenské televize Triangel.

            V roce 1986 se Team zprofesionalizoval a začal vyhrávat po celém Slovensku. Jejich mimo rocková aktivita se projevila v tom, že udělali hudbu pro divadelní představení Thyla Ulenspiegla martinského Divadla SNP.

  


         
Svým soundem zaujala velké množství slovenských posluchačů. Složení skupiny se postupně proměnilo, ale Antalík, Dočekal a Válek byli ve skupině stále. První LP jim vyšlo až v roku 1989, ale zato se ho prodalo 170 tisíc výlisků. To byl neuvěřitelný prodej. V roce 1989 doplňovali základní kádr skupiny  klávesák Bohuš Kantor, bubeník Erich Siegel a zpěvák a kytarista Pavol Habera. Při nahrávání  Teamu se zúčastňoval i pianista a skladatel Vašo Patejdl.

            Hudba skupiny Team se vyvinula do podoby takzvané moderní populární hudby. Zkrátka melodický vícehlasý rock středního proudu přijatelný pro nejširší posluchačskou veřejnost. Její poslední složení v roce 1991 bylo prakticky stejné jako to předchozí a asi nejslavnější. Změnil se jen bubeník. Byl to Ivan Marček.

V létě roku  2005 vyráží Team na své první turné po České republice.

            Po roce 1991 skupina existuje dál a vydává další alba. ……..

 Diskografie: https://www.discogs.com/artist/939462-Team-4

Adresa:     http://www.team-online.sk/TEAM_-_Online/home.html

 Julius Kinček

úterý 25. srpna 2020

Taktici

Taktici

„Taktici, rocková skupina, ktorá bola v druhej polovine 70. rokov jedným z najvýraznejších predstaviteľov rockového  hlavného prúdu slovenskej modernej populárnej hudby. Prístupom k tvorbe a interpretácii sa skupina stala predchodcom skupiny Elán. 1979 skupina zanikla vzľhadom na to, že od tohto roku väčšina jej členov žije v zahraničí bez povolenia československých úradov.“ Toto byla přesná citace z Lexikonu moderní hudby, jazzu a nonartificiální  hudby, ktero u napsal Julius Kinček.

 Skupina Taktici vznikla v roce 1977. Členy skupiny byli Vlado Kolenič (baskytara a zpěv), Milan Grožaj (klávesy a zpěv), Julius Mikeš (bicí a zpěv) a Štefan Peller (sólová kytara a zpěv). O něco později se ke skupině přidal jetě saxofonista Erich Kuruc. Skupina se velmi rychle prosadila u slovenského publika. Skupina uměla dobře prodat svou tvorbu. Texty vlastních skladeb se vymykaly tehdejším zvyklostem. Jejich velkými hity byly například skladby Dáša10 dkg TreskyPredavačka langošov,  PriateľVám v bielom plášti, Mini, Viem čo je samba, VodkaBlázniPán doktor dajte mi liek.  Taktici se dostali mezi slovenskou hudební špičku sklabou Telefon. Tehdejší jejich manažer Jozef Frlička řekl: „Jeden z nich som v tej dobe bol aj ja a ako technik a zvukár popri VŠ som mal to šťastie účinkovať s nimi na poslednej šnúre pred odchodom za more. Spomínam si, že už v tej dobe kapela spievala netendenčné pesničky, ktoré sa žánrovo vymykali ideológii vtedajšieho (komunistického) režimu.“ Hudba a texty skladeb se nedotýákaly ani v nejmenším vládnoucí ideologii. Hráli veselou hudbu s vtipnými texty. Publikum je milovalo. To ale vadilo vládnoucím komunistům.


Když dostala skupina nabídku dělat předkapelu tehdy slavnému anglickému glam-rockovému zpěvákovi Gary Glitterovi, nedovolilia jim tehdejší vládci vycestovat ze země. Kolenič, Mikeš a Peller neviděli jinou možnost než v roce 1979 emigrovat ze socialistického ráje. Pro zbytek skupiny to byl konec. Taktici přestali pro Československou socialistickou republiku existovat. Byly zničeny nahrané pásy se skladbami skupiny. Jejich skladby byly vyřazeny z vysílání Československého rozhlasu i televize.

Po Sametové revoluci v roce 1989, když padl komunistický režim, se členové skupiny začali vracet na Slovensko. Dokonce odehráli několik koncertů. To byl pro Vlada Koleniča impulz k tomu, že skupině  Nový – Album, která měla  delší dobu na repertoáru sklady Taktiků, propůjčil název Taktici. Skupina vydala  v roce 2000 dvě alba  s názvem Nový Al-bum – Taktici. V roce 2004 po křtu dalšího alba Kolenič udělil skupině právo používat název Taktici.

Vlado Kolenič žije a pracuje jako skladatel, textař a externí spolupracovník skupiny v Las Vegas, kde má skupinu Las Vegas Music Machine. Bubeník Július Mikeš žije v New Yorku a kousek vedle, v New Jersey, žije původní kytarista Taktiků Štefan Peller.

 Hudební ochutnávky

Július Kinček a Prax58 a 67