Rudolf ’Skuki’ Skukálek
Tento dramatik, textař a básník,
překladatel a novinář, který se narodil 20. srpna 1931, žil od roku 1968
v Německu. Tehdy to bylo pro nás, občany Československé socialistické
republiky, Západní Německo a nebo také
Německá spolková republika. V letech 1946 až 1950 studoval na Vyššej hospodárskej škole v Trnave. V letech 1950 až 1953 byl studentem Filozofickej fakulty v Bratislave. Na přelomu 50. a 60. let minulého století se proslavil básnickými sbírkami Dukáty briezok a Obloha na konci ulice. upoutal také překlady Majakovského, Jesenina, Jevtušenka, Achmatovovej, Mickiewicza, ale také Elizabeth Barett Browningové.
„Rudolf Skukálek jako by ani
neexistoval. Bojím se, že o něm nevědí ani ti Slováci, kteří by mohli v rámci
svých pravomocí uvažovat, jak výjimečného krajana, básníka, překladatele a
novináře konečně nahlas docenit. Napsal publicista Jiří Černý. (Ne, že by to
nemohli udělat i Češi. Skukálkův význam pro celou moderní československou
populární hudbu by nás k tomu legitimoval.)
Je to jak zakleté. I v jinak pečlivé Balákově a Kytnarově diskografii Československý rock na gramofonových deskách Skukálek ve jmenném rejstříku chybí. Přestože Hammelovým a Vargovým Prúdum otextoval jak jejich první hit Tam v Massachusetts, tak třetinu jejich albového debutu Zvoňte zvonky.
Vážnější a smutnější je chyba internetové Wikipedie v heslu Svobodná Evropa. Své místo v něm má pochopitelně i plánovač-destruktér Minařík. „K atentátu došlo však až v roce 1981. Exploze zdemolovala celou čs. redakci a ještě poškodila sousední budovy. Újmy na zdraví a životech nebyly žádné.“ Ve skutečnosti byli z československého oddělení zraněni Marie Puldová, Alan Antalič-Antalis a také oblíbený Skuki, jak kamarádi říkali Rudolfu Skukálkovi. Měl trvale poškozený sluch i tvář. (Atentát provedl najatý terorista Carlos. Minařík v té době studoval v Moskvě.)
Jestliže slovenský literát svou tvorbu nijak neprosazoval ani předtím, tím méně po vážných poraněních. Pokud se Rudolf Skukálek (nar. 20.8.1931) vůbec ve slovnících objeví, nejspíš jen stručně jako „dramatik a překladatel, působící od 1968 v SRN.“
Během svých předexilových let přitom stihl mimo jiné napsat první slovenské absurdní drama Hodinky (1963, které hrálo Divadielko poézie), podílet se na úpravě Curagialovy frašky Pán Leonida a reakcia (1965, hrálo Štúdium činohry SND) a na překladu Uhdeho Krále Vávry (1965, které hrála Nová scéna), přeložil Mickiewiczův romantický epos Pán Tadeáš a nebo Posledný nájazd na Litve (1966) a Portugalské sonety Elizabethy Browningové (1967).
Do vývoje písničkářské slovenštiny zasáhl tak, že se z toho točila hlava i husákovským normalizátorům. Ne snad kvůli nějakému autorovu rebelství. Skukálek prostě patřil k mladým intelektuálům, kteří uměli poslouchat, co se v evropském umění děje. Do jeho éry spadal třeba herecký nástup sester Vášáryových, Labudy, Lasici a Satínského. Jako textař vyšel z poctivého řemesla, citu pro jazyk i pro synkopu. Taková byla jeho Uspávanka (Gershwinova Summertime), vstupní snímek dvojalba Hany Hegerové Síň slávy, tak se choval i jako předseda lektorské komise. Okamžitě pochopil talent nové rockové skupiny Prúdy a nabídl se, že jim bude psát texty.
Vedle titulního a dvou čistých, střídmě milostných (Poď so mnou, Možno, že ma rada máš) poznamenal album Zvoňte zvonky především hippieským rozjímáním S rukami vo vreckách tady mu byl spoluautorem Pavol Hammel.
Než se album objevilo v prodejnách, Skukálek už zmizel v exilu. To samo by bývalo stačilo, aby Zvonky v původní podobě nikdy znova nevyšly. Navíc kulturním normalizátorům vadila Balada o smutnom Jánovi; Filanův text jim připomínal Jana Palacha. Když Rudolf Skukálek koncem srpna v roce 1968 emigroval do Německé spolkové republiky putavalo album Zvonte zvonky okamžitě do trezoru, ale většina nákladu již byla prodána. V době nastupující komunistické normalit slova „ prozvoňte nám krásný sen, nech vládzeme prežit tento deň“ musely znít jako jasná provokace.
Z ankety Československá deska desek (Rock & Pop, 1/1991) vyšly Zvonky jako šesté. Spolu s dalšími třemi z 55 kritiků jsem je měl na prvním místě.
O tom ani o jiném si už dva bývalí mnichovští redaktoři nepopovídají. Rudolf Skukálek žil se svou druhou rodinou na bavorském venkově a pět let po mrtvici nemohl mluvit ani psát. Ale jeho a Vargovy Zvonky nám stále přizvánějí, jak to chtěl, krásné sny.“
Je to jak zakleté. I v jinak pečlivé Balákově a Kytnarově diskografii Československý rock na gramofonových deskách Skukálek ve jmenném rejstříku chybí. Přestože Hammelovým a Vargovým Prúdum otextoval jak jejich první hit Tam v Massachusetts, tak třetinu jejich albového debutu Zvoňte zvonky.
Vážnější a smutnější je chyba internetové Wikipedie v heslu Svobodná Evropa. Své místo v něm má pochopitelně i plánovač-destruktér Minařík. „K atentátu došlo však až v roce 1981. Exploze zdemolovala celou čs. redakci a ještě poškodila sousední budovy. Újmy na zdraví a životech nebyly žádné.“ Ve skutečnosti byli z československého oddělení zraněni Marie Puldová, Alan Antalič-Antalis a také oblíbený Skuki, jak kamarádi říkali Rudolfu Skukálkovi. Měl trvale poškozený sluch i tvář. (Atentát provedl najatý terorista Carlos. Minařík v té době studoval v Moskvě.)
Jestliže slovenský literát svou tvorbu nijak neprosazoval ani předtím, tím méně po vážných poraněních. Pokud se Rudolf Skukálek (nar. 20.8.1931) vůbec ve slovnících objeví, nejspíš jen stručně jako „dramatik a překladatel, působící od 1968 v SRN.“
Během svých předexilových let přitom stihl mimo jiné napsat první slovenské absurdní drama Hodinky (1963, které hrálo Divadielko poézie), podílet se na úpravě Curagialovy frašky Pán Leonida a reakcia (1965, hrálo Štúdium činohry SND) a na překladu Uhdeho Krále Vávry (1965, které hrála Nová scéna), přeložil Mickiewiczův romantický epos Pán Tadeáš a nebo Posledný nájazd na Litve (1966) a Portugalské sonety Elizabethy Browningové (1967).
Do vývoje písničkářské slovenštiny zasáhl tak, že se z toho točila hlava i husákovským normalizátorům. Ne snad kvůli nějakému autorovu rebelství. Skukálek prostě patřil k mladým intelektuálům, kteří uměli poslouchat, co se v evropském umění děje. Do jeho éry spadal třeba herecký nástup sester Vášáryových, Labudy, Lasici a Satínského. Jako textař vyšel z poctivého řemesla, citu pro jazyk i pro synkopu. Taková byla jeho Uspávanka (Gershwinova Summertime), vstupní snímek dvojalba Hany Hegerové Síň slávy, tak se choval i jako předseda lektorské komise. Okamžitě pochopil talent nové rockové skupiny Prúdy a nabídl se, že jim bude psát texty.
Vedle titulního a dvou čistých, střídmě milostných (Poď so mnou, Možno, že ma rada máš) poznamenal album Zvoňte zvonky především hippieským rozjímáním S rukami vo vreckách tady mu byl spoluautorem Pavol Hammel.
Než se album objevilo v prodejnách, Skukálek už zmizel v exilu. To samo by bývalo stačilo, aby Zvonky v původní podobě nikdy znova nevyšly. Navíc kulturním normalizátorům vadila Balada o smutnom Jánovi; Filanův text jim připomínal Jana Palacha. Když Rudolf Skukálek koncem srpna v roce 1968 emigroval do Německé spolkové republiky putavalo album Zvonte zvonky okamžitě do trezoru, ale většina nákladu již byla prodána. V době nastupující komunistické normalit slova „ prozvoňte nám krásný sen, nech vládzeme prežit tento deň“ musely znít jako jasná provokace.
Z ankety Československá deska desek (Rock & Pop, 1/1991) vyšly Zvonky jako šesté. Spolu s dalšími třemi z 55 kritiků jsem je měl na prvním místě.
O tom ani o jiném si už dva bývalí mnichovští redaktoři nepopovídají. Rudolf Skukálek žil se svou druhou rodinou na bavorském venkově a pět let po mrtvici nemohl mluvit ani psát. Ale jeho a Vargovy Zvonky nám stále přizvánějí, jak to chtěl, krásné sny.“
Rudolf Skukálek nám zemřel 26. července 2008, jak sdělila tisku
jeho dcera Žofie Tholtová.
© by Jiří Černý a Prax67
Žádné komentáře:
Okomentovat