 |
| Sputnici ve Vojanových sadech |
Maturita českého
rock´n´rollu a Krvežíznivej rak
Všimli jste si, že průkopníci českého rock´n´rollu nenesli na svých
bedrech dělníci, ani zemědělci, ani úředníci? Nositelem počátku českého bigbítu
byla část mladé inteligence. Ochotně přijímala a dále rozvíjela ty z éteru
lovené zvuky a hluky jako výraz své kulturní a vkusové orientace, manifestačně
odlišné od všeho oficiálně schváleného a předepsaného. Počínaje výtvarníky
z Propagační tvorby (Akord klub), přes vysokoškolské studenty
z fakulty radiotechniky (Samuels Band), budoucí stavaře a architekty
(FAPS) až po zpěváka Pavla Sedláčka, který si po elektrotechnické fakultě
udělal ještě hotelovku. Výjimkou nebyli ani Sputnici, jejichž jádro vzniklo na
jedenáctiletce a z jejichž lůna se vylíhl nejeden odborník. Tomislav
Vašíček se po dvou letech učení proboxoval přes nepřízeň úřadů na elektrotechnickou
fakultu, rodilý komik Zdeněk Leiš se nedostal na DAMU, a tak si udělal
strojařinu. Karel Hlavatý a Ivan Jonáš přírodovědeckou fakultu, Jiří Klíma FTVS
a Eduard Krečmar začal ekonomku.
Předsputnici
Kronikář
skupiny Jiří Klíma rozlišuje tři etapy vývoje kapely: Předsputniky, Sputniky a
Postsputniky. Do první etapy lze
zahrnout jen nezávazné, ale pro budoucnost již výmluvné muzikantské pokusy
spolužáků z několika paralelních tříd 14. jedenáctileté školy v Praze
2. W. Piecka (dnes Korunní) 2. jsouce spřízněni extrémním zájmem o poslední
hity z rádií AFN Mnichov a Luxembourg, začali též společně mydlit do
kytar, až z toho vznikl orchestr. A tak se stalo, že už někdy na podzim
roku 1958 se uskutečnilo představení pro ostatní spolužáky: na španělku hrál a
anglicky zpíval Tomislav Vašíček, na židli tloukl vařečkou obalenou hadrem Ivan
Jonáš, na další kytary hráli Jirkové Kos a Bičák (dnes významný fyzikální
teoretik) a u piána už sekundoval Karel Hlavatý.
Přesně
v okamžiku, kdy rytmus zvedl i ty nejostýchavější posluchače ze židlí,
z nichž se staly vrzající bicí, nemohl se ve dveřích zjevit nikdo jiný,
než šéfka – ředitelka. Zákaz dalšího hraní byl vlastně na svou dobu jen mírným
výchovným políčkem. Jako jediné možné útočiště tak zůstaly pražské parky:
Riegrák a Grébovka. Postávání u laviček s kytarou přes rameno se stalo na
dlouhé dobu typickým žánrovým obrázkem pražské zeleně.
Hlásná Třebáň
je krásná
Do
jedenáctiletky chodil i Zdeněk Leiš. Měl chatu v Zadní Třebáni, kam zval i
své spolužáky. Za tetou sem jezdil i Tom Vašíček. Tady se taky seznámili se
studentkami ze Strašnic, sestrami Táňou a Naďou Němcovými, které jezdily do
Hlásné Třebáně s rodiči na chatu.
Dle
věrohodných dokumentů to bylo
v pátek 4. září 1959, kdy za Leišem přišli do bytu Vašíček, Krečmar, Klíma
a pár dalších kamarádů, nejen proto, aby se dívali na televizi(v té době byla
televize rozšířena asi jako dnes přehrávač minidisků), ale i proto, aby učinili
zásadní rozhodnutí: „Založíme kapelu!“
A
tak vzápětí Třebání burácely Tutti Frutti od Little Richarda, Diana od Paula
Anky, Jailhouse Rock dle Presleyho,
ale i počeštěné Život je žízní (I´m
Waiting Just For You podle Pat Boona), Nezapomeň (Forget Me Not, Kalin Twins),
Kdo ho zná(školní hit Phila Spectora To Know Him Is To Love Him) a Rock ´n´roll
Waltz nebo první znělka skupiny Hoots Mon.
Sputnici na
startu
Start
první umělé družice Země, sovětského Sputnika, se uskutečnil v říjnu 1957.
Druhý, s psem Lajkou, pak v listopadu
Na
první ‘propagační večer hudby nového stylu‘ přišlo asi čtyřicet kamarádů a
známých, ale na dalším vystoupení, asi po týdnu, bylo překvapivě plno. Na ručně
malovaných plakátcích se to hemžilo názvy jako calypso, boogie nebo cha-cha,
neboť úřady dávaly dosti tvrdě najevo svou alergii vůči výrazu rock´n´roll.
Zpívali: Vašíček,
Leiš, sestry Táňa Němcová (později Vašíčková) a Naďa Němcová (dnes Nováčková),
Krečmar a Helena Zoubková. Nástrojový doprovod obstarávali bubeník Boleslav
Halpern, kontrabasista Jiří Koníček, klavírista Karel „Kolvák“ Hlavatý a bratři
′Bramborové′ z Vinohrad, totiž saxofonista Jiří Janda a kytarista Petr
Janda (dodnes leader Olympicu; a je momentálně rok 2020).
Koncert nejprve uváděl a nový styl
publiku objasňoval Ivan Jonáš, též autor několika českých textů, například
Chudák já (Bye Bye Love z repertoáru Everly Brothers). V dalších
vystoupeních převzal konferování Jiří Klíma.
Život je žízní
Aneb Ať žije, kdo pije. Tak se jmenoval první komponovaný pořad Sputniků, obsahující kromě písniček
Život
je žízní Sputniků měl premiéru v listopadu 1959, takže ovlivnění Semaforem
tu ještě nemohlo být tak silné. Hudebně divadelní koncepce tu spíš vyplynula
z podobných potřeb a pocitů, z atmosféry doby, z náklonnosti
k dědictví Osvobozeného divadla a českého kabaretu. Ale zatímco Suchý se Šlitrem
se vraceli spíše ke swingu a šantánu, Sputnici zůstali rock´n´rolloví.
Rok
1960 se stal opravdu rokem žíznivého rozvoje. Narůstal počet tanečních zábav,
soutěží a přehlídek i vlastních koncertních programů. Sputnici se blýskli i na
parníku nebo jako kulturní vložka v agitačním středisku.
Vznikaly
nové písničky z tvůrčí dílny Vašíček/Krečmar, například Píseň nebohého
textaře nebo Za polibky múz. Textoval i Vašíček (například Krvežíznivej rak,
česká verze Jailhouse Rock), hudbu začal psát i Hlavatý.
V březnu
zasedl po Halpernovi u bicích Ivan Kameník a Sputnici udělali přehrávky jako
amatérská kapela ZK ROH Tesly Strašnice. Znělkou se stává slavná melodie Red River Rock, zpopularizovaná americkou
skupinou Johnny & the Huricanes každých pár měsíců Sputnici vyrukovali
s novým pásmem, které několikrát reprizovali. Od května pořádali o
přestávce i divácké hitparády, dle jejichž výsledků sestavovali repertoár druhé
půle vystoupení.
A
18. května 1960 přišla bomba – první český bigbít na televizní obrazovce!
V estrádě svazáků Tesly, kterou v přímém přenosu uváděla ′Zvědavá
kamera′. Záznam samozřejmě nezůstal zachován. Sputnici tu hráli Bernardýna,
Život je žízní, kytarovou instrumentálku Amorádu a jednu z mála převzatých
českých písní Pramínek vlasů.
Od Tesly
k Přírodovědě
Estrádní
kolotoč Sputniků ukončil U-2. Tedy nikoliv Bonova irská skupina, ale letoun
U-2, který v polovině roku 1960 neopatrně zaletěl nad území SSSR, kde byl
sestřelen. V důsledku toho došlo
k náhlému zhoršení mezinárodní
situace a potažmo i domácího politického ovzduší. Konečně tedy měli
někteří funkcionáři Tesly argument
zakázat Sputniky. Od září se Sputnici uchytili pod Přírodovědeckou fakultou UK,
kde studovali Hlavatý a Jonáš.
A
jelo se dál. Někteří členové se zúčastnili soutěže ′Hledáme nové talenty′. Tom
Vašíček dokonce 14. 11. skončil na druhém místě. Večer to chtěli jít oslavit do
Radiopaláce, kde hrála Fapsorchestra, ale nedostali se dovnitř. Později, když
shlédli Fapsorchestru 21. března následujícího roku, ocenili zejména přesnost a
ukázněnost hráčů a uvolněnost hostujícího Pavla Bobka. Před tím však ještě, 9.
prosince došlo k jiné zajímavé konfrontaci na kolejích v Podolí. Díky
jakýmsi mezifakultním dohodám se setkali na pódiu se Samuels z poděbradské
radiotechniky.
Křižovatka
osobností
Koncem
roku 1960 viděli diváci v Divadle Na slupi Sputniky v premiéře
literárně-hudebního večera Písničky ze světa a okolí , a to dokonce
v jednotných, nově zakoupených košilích.vlastní tvorbu rozšířily písničky
Chci psát na kolenou, Láska slunce píseň, voda, Malá bezvýznamná raketa a
rodily se další.
Vypočítávat další
premiéry a skladby by znamenalo psát
telefonní seznam. Tvůrčí aktivitu pak ještě víc povzbuzovaly takové události,
jako zpívání do kvalitních mikrofonů Neuman, poprvé v únoru 1961. nebo
propůjčení (od zřizovatele) elektrického klávesového nástroje východoněmecké
výroby – ioniky, s níž poprvé vystoupili v Radiopaláci 31. 5. 1961.
Mezitím
postoupili v obvodním kole Soutěže tvořivosti mládeže, začali docházet na
konzultace a výuku zpěvu k panu Wágnerovi do Osvětové besedy a vyměnili
několik hudebníků: Koníčka u basy vystřídal nejprve Karel Moravec a od září
1961 Luděk Kříž, , jehož bratr Honza se stal bubeníkem. Křížovi měli ještě
bratrance, kterého rovněž dotlačili do skupiny, aby se saxofonem nahradil
Jiřího Jandu odcházejícího na vojnu.
Tento bratranec se jmenoval Jiří Stivín. Stivín, pozdější jazzový i
nadjazzový multiinstrumentalista, ve Sputnicích rockenrolloval do února
následujícího roku (1962), kdy byl vystřídán Janem Obermayerem z Komet,
pozdějším to protagonistou Matadors.
Během
prvních dvou let šesté dekády se Sputnici vypracovali na nejvlivnější českou
rock´n´rollovou skupinu. Nesvědčil o tom jen nadšený zájem publika – tím se
mohli chlubit i jiní interpreti. Výmluvné bylo i přebírání skladeb
z jejich dílny dalšími soubory. Písničku Láska bytné (Leiš/Krečmar)
například zpíval v roce 1962 Jarda Rybníček se skupinou Rockton. Píseň
Měsíc snů (Sugar Moon od pat Boona s Krečmarovým textem převzal pro svůj
orchestr Zdeněk Barták a Bílá místa na
mapě (Vašíček/Krečmar) interpretoval Zíma s Karlem Dubou.
Kde se vzal big
beat?
U
mikrofonu Z. Leijš a N. Němcová, v pozadí P. Janda (guit.), T. Vašíček (guit.) a
J. Koníček (bass).
Proč big beat? To
spojení ve světě ani předtím u nás nikdy
nikdo nepoužíval. Jak uvedl Pavel Chrastina ve své vzpomínkové knize Olympic,
chvíli po ránu a zase znovu spolu (Praha, 1994,s.48), výraz big beat poprvé
padl asi na některé z častých party
u Pavla Kratochvíla (šedé to eminence bigbítového podhoubí, pozdějšího manažera
Olympiku a Plastic People). U Kratochvílů ve vile Na Šafránce 36 v Praze
10 se od padesátých let scházeli
hudebníci , zpěváci, technici a další přívrženci rock′n′rollu populární muziky
a poslouchali jinak nedostupné nahrávky, popíjeli a diskutovali.
Onoho
památného dne, kdy se z jedné kompilační gramodesky ozval hlas amerického
diskžokeje Alana Freeda „This is really big beat“, komentujícího tímto
rytmickou účinnost ranných rock′n′rollových hitů, tu byli ještě přítomni jak
lidé od Sputniků, tak i Pavel Sedláček. České chápání výrazu tedy vlastně
vzniklo chybným zobecněním nahodilého diskžokejova bonmotu na pojmenování
celého žánru. Roli podpůrné inspirace tu mohly sehrát i nahrávky jako The Big Beat
(1958) Fatse Domina nebo The Big Beat Boogie(1959) britského kytaristy Berta
Weedona a frekvence výrazu beat na rodící se liverpoolské scéně (Mersey beat,
Beatles). Nový výraz se rozšířil brzy po té, co jej nezávisle na sobě začali
užívat Sputnici i Pavel Sedláček. Ten dokonce pojmenoval svou doprovodnou
kapelu, známou především jako EP Hi-Fi, na ′Studijní skupinu Big Beatu′. Nová
výraz se ujal a ustálil především jako
projev snahy etablovat tuto hudební oblast jako rovnoprávnou s ostatními
obory hudební tvorby a zároveň se vyhnout kriminální asociaci, kterou původní
označení rock′n′roll stále vyvolávalo u komunistických orgánů i úřadů.
Během
pár let měla spojení ′big beat′ v názvu každá druhá kapela. Od Big Beat
Quintetu Petra Jandy (od ledna 1963) až po lokální kapely jako Big Beatová
skupina ZDŠ Parléřova, Big Beatová skupina učňovského střediska Aritma nebo Big
Beatová skupina 21. MS ČSM Ruzyně.
Ani
v Anglii, ani v Americe se výraz ′big beat′ v tomto významu nikdy nepoužíval.
Tvrzení, že šlo o specificky československou zvláštnost však také není
pravdivé. Ze stejných důvodů a pohnutek, se stejným významem, možná i pod
vlivem české scény, se ′big beat′ hrál a poslouchal i v sousedním Polsku
60. let. ′Seance bigbitowe′ zmiňuje knížka Rocking The State (Boulder, Oxford
1994) a termín ′big beat′ obsahují i některé polské hudební encyklopedie.
Veliký rytmus
Pojmový
eufemismus, přiživovaný ochotně se rozvíjejícím smyslem českého publika pro
jinotajné narážky a náznaky, vyvrcholil programem Sputniků Skála a rohlík
z března 1962. název tohoto programu vznikl otrockým překladem spojení
rock and roll.
Ve
Skále a rohlíku se už představil vyspělý zkušený soubor, který má za sebou
vyprodaná vystoupení pro stovky až po bezmála patnáct set lidí (např. v Radiopaláci),
a nahrávání pro zahraniční vysílání československého rozhlasu (asi dvacet
písní v červnu 1961 při nočních
frekvencích), další vystoupení v televizi (s písní Jsem povděčen
v pořadu Podzimní magazín v září 1961) i kvalifikační zkoušky
v Městské lidové knihovně (v prosinci 1961, dostali 3. třídu, společně
s nimi byl zkoušen i Spirituál kvintet).
Řada
nových premiér komponovaných pořadů se čtením textů a hraním drobných dialogů,
vyvrcholila před Skálou a rohlíkem programy U velikém rytmu I a U velikém rytmu
II v říjnu a listopadu 1961.
V jedničce
byly například na závěr první a druhé
půle čteny Krečmarovy povídky Jak přišla písnička do Československa a Duch jeho
děl. Pro dvojku byly Krečmarem a Jonášem byly napsány konverzace tří postav, které měly funkci
spojováků a nepřímých ohlášek jednotlivých písní.
V programu
ke dvojce zformuloval Vašíček jakési programové prohlášení kapely: „Sputnik –
to je něco úplně nového, jak v kosmu, tak v hudbě. Big beat (Velký
rytmus) je zdravá, působivá, optimistická hudba. Ovšem dobrý big beat –
nemyslím tím komerční skladby, které jsou podobné jako vejce vejci původním
skladbám, jenže pochopitelně postrádají jejich osobitost a jsou proti nim
prázdné a šedé. Snažíme se dobrým cizím skladbám vtisknout vhodnými texty a
vhodnou interpretací ráz, který odpovídá mladým lidem u nás. Vedle toho se
snažíme o původní český rock. Přitom však dbáme na to, aby i naše, české
písničky zůstaly big beatem. Je samozřejmé, že jejich úpravy typu ′Vlach′ nebo
jakékoliv ′zdžezování′by jim bylo duchem úplně cizí.
K projektům
Sputniků přistupovali i další spolupracovníci, například na scénu nebo na
režii. Nedílnou součástí kapely se stal zvukař Vladimír Mikšovský, který
později zvučil i Olympic.
Skála a rohlík a Lucerna
No
a zmíněná Skála a rohlík? To bylo pásmo Tomáše Pačesa a Luďka Kříže se
zakomponovanými diapozitivy, filmovými dotáčkami, hudbou i hlasem za zákulisí…
někdo chodil na Sputniky kvůli muzice (tady zazněl poprvé velký hit
z dílny Vašíček – Krečmar Příjde twist), někdo kvůli scénkám (slavný Rock
Around The Clock tu byl zaktualizován s českou vsuvkou „nemám rád
rock′n′roll”, neboť tuto větu měli žáci v příběhu divadelního pásma napsat
stokrát za trest).
Toto
hudebně-literární pnutí vytvářelo nové podněty k tvorbě, ale zároveň se
stalo i zdrojem pro napjaté chvíle a spory. Eduard Krečmar s Ivanem
Jonášem toužili po rozšiřování divadelních prvků v duchu Semaforu a
dalších tehdy velmi aktuálních divadel malých forem, zatímco Petr Janda chtěl
hlavně hrát. Vyvrcholení aktivity Sputniků přišlo v době, která už
pociťovala předzvěst příštích změn.
Dne 18. 5. 1962
Sputnici naplnili pražskou Lucernu. Pořad Co jsme dělali, děláme a budeme dělat
konferoval Jiří Grossmann. Se saxofonem se při sólech zakláněl Jan Obermajer a
k base vrátil Karel Moravec, neboť Luděk Kříž odešel na vojnu. Sputnici
byli na vrcholu slávy.
Následovaly
(jinak ojedinělé) výjezdy mimo Prahu: Příbram, Bratislava. Následovaly další
frekvence v karlínském rozhlasovém studiu. Dnes byste však hledali Sputniky
v rozhlasových archivech marně. Nahrávky se dochovaly jen
v amatérských kopiích a v záznamech
Vladimíra Mikšovského z koncertů.
Kapela
si mohla dovolit vyhlašovat konkurs a vybírat si další spolupracovníky.
V srpnu 1962 byly přijaty zpěvačky Bočková, Škrdlantová a Friedlová.
V září pak přišli další hudebníci: Vladimír Polánecký na ioniku (Hlavatý
neboli Kolvák zůstává za pianem), Jan Reiner jako druhý kytarista a Milan Laupi
na bicích. V listopadu se odehrály premiéry dalších pořadů: Nechce se mi domů
a Pro tu věc pod oblohou.
Velký zlom
Ke
konci roku 1962 už narostly rozpory ve skupině do zásadního zlomu. Na jedné
straně stálo hudební křídlo s Petrem Jandou, Janem Obermayerem, Tomem
Vašíčkem a sestrami Němcovými. Na druhé straně stálo divadelní křídlo
s Eduardem Krečmarem, Zdeňkem Leišem, Ivanem Jonášem a Jiřím Klímou.
Hudební křídlo chtělo hrát písničky a instrumentálky, pracovat na aranžích a
rozvíjet vlastní tvorbu. Divadelní chtělo promlouvat ke světu ve formě vlastní
podoby divadla malých forem, divadla, které neskrývá obdiv k Semaforu a
nezapře znalost všeho podobného dění v Redutě, Rokoku či na zábradlí. Mezi
tím zůstali hudebníci, jako Karel Hlavatý, kteří již cítili, že až zanedlouho
dostudují, budou se chtít věnovat své odborné profesi.
Rozpor
vyvrcholil na schůzce během vánočních svátků. Divadelní křídlo již dříve
angažovalo do souboru skupinu ochotníků Střep 13, takže divadelníci byli při
hlasování ve většině. Výsledkem byl odchod Petra Jandy, Jana Reinera a Jana
Obermajera (tehdy se ještě psal s ′j′) ze Sputniků a následné založení Big Beat
Quintetu, zaměřeného na beatové instrumentálky (Shadows a podobně). Na bicí
k nim zasedl další ex-Sputnik Honza
Kříž, posléze střídán J. A. Pacákem, a na basu již samozřejmě Pavel Chrastina.
Tomislav
Vašíček spolupráci s novými Sputniky neodmítl, ale zároveň si založil
Vokál Kvintet, společně se sestrami Němcovými a dalšími dvěma hochy.
V červnu 1963 například Vokál kvintet nahrál společně s Big Beat
Quintetem na desku Vašíčkovu skladbu Klokan. Jako vokální skupina sem tam něco
dělali s Dubou, s Gottem… Karel Gott jim též doporučil svého
hlasového pedagoga prof. Fridricha, k němuž následující dva roky docházeli na hodiny.
Postsputnici
Sputnici
se stali ′uměleckým souborem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka′,, ale
působili stále převážně v Ječné ulici. Na jaře 1963 tu měl v režii
profesionálního televizního režiséra Ivo Paukerta premiéru pořad Jak se dělá
jaro (program i s obsazením kapely naleznete přetištěn v Kouřilově
Českém rock′n′rollu – viz obrazové přílohy č.12 a 13). Program ′Písniček a povídek o snaženích generace, odkojené
rock′n′rollem′ byl v podstatě posledním vystoupením Sputniků
v tradičním složení. Pro další aktivitu souboru používá kronikář souboru
Jiří Klíma pracovní označení ′Postsputnici′.
Vrátili
se zakládající členové Jiří Janda (na čas) a Jiří Koníček, ten však místo
kontrabasu nejprve na kytaru, aby si nakonec, v alternaci s Moravcem, stal nositelem zvukové
změny, typické pro danou dobu, a zavěsil si a na krk baskytaru.
Objevují
se i zcela noví členové: saxofonista Jan
Chvosta, baskytarista Josef Plessinger, kytarista Josef Pavlík, bubeníci
Jan Antonín Pacák a Michal Vrbovec a také doprovodný kytarista – pozdější známý
textař Pavel Vrba! Seznámení a spolupráce s Krečmarem jej inspirovala a
povzbudila k rozvíjení vlastní textařské činnosti (pro Sputniky napsal
Hory štěstí, českou verzi Mountains Of Mourne.).
Aktivita Sputniků však již nebyla velké-
pět vystoupení za rok 1963 není mnoho a konkurence narůstala. 11. listopadu
mělo v Semaforu premiéru pásmo Jiřího Štaidla Ondráš podotýká. Popularita
Sputniků rychle klesala.
Poslední
významné angažmá souboru přineslo začlenění do Státního divadelního studia
v Redutě s pořadem Ne big-beat Sputnici,předváděným od jara 1964.
Jiří Pilka v Melodii 1964 srovnával
pořad s produkcí Semaforu a nacházel zde vedle paralel i jistá specifika.
Slabší však byla hudební složka, příliš nesmělá, a pěvecký projev (Leiš,
Bočková) dle Pilky postrádal jak rozkoš z přirozeného amatérismu, tak i
profesionální suverenitu.
K nesporným
úspěchům této pozdní éry však patří první místo písně Šťastná ústa(Lucky Lips
z repertoáru Cliffa Richarda) v rozhlasové Houpačce v roce
V roce 1966
se však Krečmar rozhodl nedokončit
ekonomku a živit se nadále jen psaním. Podobné rozhodnutí učinil současně
s ním i Pavel Vrba. Přišlo totiž lano do Rokoka a to způsobilo definitivní
zánik Sputniků. Krečmarův a Vrbův recitál pro tehdejší protagonisty Rokoka
Listy důvěrné byl vlastně napsán z materiálů, původně určených pro
Sputniky.
Odkaz
Hlavní odkaz Sputniků spočíval
především v českých textech a písních, jejichž autory byli Eduard Krečmar,
Tomislav Vašíček, Zuzana Homolová a několik dalších.především u Eduarda
Krečmara je cítit přímá vazba na zakladatelský vklad Jiřího Suchého. Pavel
Chrastina se zase v časopise Klub Olympik (Něco z historie československého
beatu, březen a duben 1967) jednoznačně
přihlásil k odkazu Sputniků a ocenil jejich českou tvorbu. Vyrůstá
nám z toho jasná linie ve vývoji českého rockového textařství, linie Suchý
– Krečmar – Chrastina (respektive Akord club – Sputnici – Olympic). Linie, do
níž po svém vstoupil Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř, Ivo Plicka, čeští folkaři, a
v níž zazářil na začátku 70. let příklad Josefa Kainara. Sputnici jsou zde
nepostradatelným mezičlánkem.
Pravda, pro tvrdošíjně anglofilní
rock′n′rollery (Bobek, Kaplan, Sedláček, Volek…) byli Sputnici vždy příliš
ukáznění, uhlazení a hodní, ale připočteme-li jejich podíl na rozšíření výrazu
big beat, zavedení modelu dvou doprovodných zpěvaček (dávno před B-52′s nebo
Jasnou pákou!) a koneckonců i zakomponování divadelních, literárních a
scénických prvků (dávno před art rockem), vyplyne nám z toho, že Sputnici
byli zatraceně významnou českou rockovou skupinou.
Nahrávky:
1. Jediná gramodeska, kde je
uveden soubor Sputnici, je EP deska Artia 1964 s písní Lucifer In Coelis.
Kromě Vašíčka zde však ještě zpívají Pilarová a Štědrý a hraje zde též orchestr
Slávy Kunsta. Tato nahrávka nereprezentuje autentickou podobu Sputniků.
Výběr reprezentativních
ukázek, vesměs nahraných Vladimírem Mikšovským na koncertech, vyšel na CD
Průkopníci českého rock′n′rollu.
2. na podzim roku 1999 vydala
firma OMV reklamní CD s názvem Český rock 1962-1965. Zde mají Sputnici
skladby: Krvežíznivej rak, Psopták, Tupý Kupid, Co dělat mám, Muž – robot,
Hajaja rock a Příjde twist.
V archivu české televize
zůstal zachován záznam písně Šťastná ústa (1965 se zpěvákem T. Vašíčkem.
Články a zmínky o Sputnicích:
N.Dlouhá: Sputnici – rozpor
názvu s programem (Hud. Rozhledy 1961, č. 20, str. 884)
Rudé právo 2. 10. 1961
N.Dlouhá: Přehlídka mladých
(Hudební rozhledy 1962, č. 1, str.41)
L.Dorůžka, Z.Mácha: Od
folklóru k Semaforu (Praha 1964, str.118 – 130)
J.Pilka: Ne-big beat Sputnici
– Pubertální lyrika a rokenróól (Melodie 1964, č.8, str. 119)
J. Černý: Big beat – strašák
nebo kvalita? (Taneční hudba a jazz 1966-7, str.84)
P. Chrastina: Něco
z historie československého beatu (časopis Klub Olympik 1967, březen str.
13, duben str. 3)
V. Kouřil: Český rock′n′roll
1956/69 (Praha, Jazzpetit 1981, str.11-12)
O.Konrád, V. Lindaur: Život
v tahu (Praha 1990, str.11-12)
Encyklopedie jazzu a moder.
Pop. Hudby, část jmenná – čs. scéna (Praha 1990, str. 449, autor hesla
A.Matzner)
A.Opekar: Po stopách big
beatu v českých zemích (Muzikus 1994, č.7 a 8, str. 52-55, č.10, str.23;
zde je přetištěna řada dalších obrazových dokumentů)
Poděkování patří panu Jiřímu
Klímovi za zachování neobyčejně důkladného archivu dokumentů.
© by Aleš Opekar
Žádné komentáře:
Okomentovat