Miki Volek
„Rock
´n´ roll z nás nikdo nepřežije“
(Crazy Boys, C. B., Golden Stars, Zlaté Hvězdy, Olympic, Old Stars, Jolly Jokers, Mickey & Rock´n´roll All Stars, Samuels, Transit)
Chtěl bych žít a na všechno mít
lék
a přežít rock´n´rollový věk
to je možná utopie
rock´n´roll z nás nikdo nepřežije
tak aspoň chci jeho rytmus mít
dokud ho mám snad budu žít
Narodil se 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Učil se na klavír, zkoušel hrát na kytaru. Maturoval na pražské dvanáctiletce, nebyl přijat na konzervatoř, chtěl jít na Barrandov jako rekvizitář. Podmínkou Barrandova bylo odpracovat půl roku praxe ve stavebnictví, tak nejprve dělal pomocného zedníka. Ve vytoužené rekvizitárně se pak seznámil s Karlem Černochem, zatímco v místní truhlárně potkali jiného zakukleného rockera Vladimíra Mišíka.
Na
rock´n´roll upozornil Volka článek v Dikobraze, zesměšňující úpadkovitý
hudební směr. První desky s rock ´n´ rollem obdržel od tetičky z Linze.
Třeba Bongo Rock s Olive Moorfieldovou. Byly v němčině, a protože
Michael němčinu ovládal, začal zpívat rock ´n´roll německy. Byl to prý Pavel
Sedláček, kamarád ze sousedství na Pankráci, který Volka upozornil, že správný
rock ´n´roll se nezpívá německy, ale anglicky. Začal chodit na Fapsorchestru a
Sputniky a seznámil se s Jirkou Šimákem.
Bíbr
Jiří Šimák byl pro svůj plnovous
známý spíše pod přezdívkou Bíbr. Díky příbuzným v zahraničí získal desky s Billem
Haleym už v letech 1956-57 (Rip It Up, Teenager´s Mother, Rock Around The
Clock) a od té doby se pravidelně školil poslechem rádia Luxembourg. Na mejdany
většinou tahal magneťák.
Vzal ho i na večírek u dívky Míši,
co bydlela na Václaváku. „To je Long Tall Sally s Little Richardem!“,
ozvalo se tehdy z nenadání Bíbrovi za zády, když si přehrával své pásky.
Byl to hlas Michaela Volka. On se neptal, on konstatoval. Na české poměry
podzimních měsíců roku 1960 to byla znalost poněkud nevídaná. Kápli si do noty
a do měsíce byla na světě kapela. Jak to potom Crazy Boys vyhrávali na
koncetech a tancovačkách si poslechněte ve skladbách Long Tall Sally a Tutti Frutti.
Volek hrál sólovou kytaru a na piáno
přivedl kamaráda Mirka Berku. Hlavním zpěvákem byl Bíbr, jehož vzorem byl právě
Little Richard a jeho ´shouting´ zpěv. Michael byl zpočátku ve zpěvu druhý a
soustřeďoval se spíš na repertoár zpěváků typu Conwaye Twittyho nebo Gena
Vincenta. V pěvecké soutěži Hledáme nové talenty v kavárně Alfa úplně
vyhořel, zatímco v taneční sekci skončil jako druhý. Doprovodným
kytaristou se stal Jan Steinbauer. Svědkem jejich začátků byl sál Merkur v Pařížské
ulici, kde se v neděli dopoledne
odehrávaly všelijaké ´Hrátky mládeže´, většinou s dixielandovými
kapelami, s charlestonem a podobně. Rock´n´roll byl nový a mladé lidi
přitahoval. Když jednoho dne požadoval pořadatel jméno souboru, napadlo Bíbra
´Crazy Boys´, podle Haleyho písničky
Crazy Man Crazy.
Ze svých vzpomínek
nádherně vykutal autentický vznik vznik skupiny Crazy Boys Jiří Bíbr Šimák:
„Psal se rok
Název Crazy Boys (Znělka Crazy Boys) zůstal víceméně neoficiální. Na plakátech
museli být psáni jako C. B. nebo později jako Zlaté hvězdy (Golden Stars).
Zlatá éra
V roce 1961 odešel Bíbr Šimák
na vojnu a jediným zpěvákem Crazy Boys zůstal Michael, vlastně už Miki Volek.
Publikum šílelo, popularita rostla. A to bychom mohli mezi diváky nalézt
řadu pozdějších významných osobností.
Bratry Saudky, Olinku Schoberovou, pravidelnými hosty byli Miloš Forman s kameramanem
Miroslavem Ondříčkem.
Jednou se prý stalo, že Forman vběhl
na pódium, vytrhl jacka z kytary a volal: „Pojď, jsou tady policajti!“ a
zatáhl Mikiho do svého auta. Mimochodem, málokteré vystoupení skončilo jinak než příchodem příslušníků
Veřejné bezpečnosti. Ať už vystupovali v Merkuru
nebo na Jezerce, ve Slovanském domě nebo v černošickém hotelu Kazín.
Brzy se vyhranila pověstná Mikiho
image. Jeho energické, nenaučené, ale spontánní pohybové prožívání písní.
Neustálá rytmická ´třasavka´ v kolenou. Podupávání a vykopávání. Záklony,
předklony, zaťatá pěst. Veliký zlatý prsten a závěs na krku. A typické tmavé
brýle, které již (alespoň na veřejnosti)
až do své smrti nesundal.
Zpěv Mikiho Volka
byl plný chraplavých vzlyků, sípání, houkání a klouzavých sestupů a zdvihů. K hlavním
přednostem patřilo rytmické frázování a rythm & bluesová cítěná intonace.
Tak
jako Samuels Band měl svůj pověstný zesilovač Samuel, tak i C. B. měli svůj
elektrický talisman. Byl to černý kufr s bílým nápisem ´Šílenej Fridrich´.
Obsahoval obrovské množství lamp a drátů, což dohromady plnilo kýženou funkci
zesilovače, i když Šílený Fridrich pochopitelně častokrát vyhořel.
Olympic a Ondráš
Crazy Boys, respektive Zlaté hvězdy
ještě vystupovali na Festivalu mladých souborů v Lucerně 14. 1. 1963
jestliže bylo vyprodáno, měl na tom především zásluhu právě Miky Volek. Ale
všechno má svůj konec, a tak i Crazy Boys zanikli, když Miki odešel na vojnu do
blázince.
Po ´propuštění´ z vojny jej Mirek Berka zatáhl do Olympiku, do kapely, která se ještě nedlouho před tím jmenovala Karkulka. Zpěvák a kytarista Pete Kaplan měl od července odejít na vojnu, a tak bylo třeba získat ještě kytaristu. Stal se jím leader Big Beat Kvintetu Petr Janda. Big beat Olympic pod vedením Míly Růžka šel nahoru.
31. října 1963 vystoupil Olympic
jako zlatý hřeb programu v natřískané Lucerně na eufemisticky nazvaném
večeru ´Pásmo jazzových melodií´. Vedle Mikiho Volka zpívali Michaela Prunerová
a Pavel Sedláček.
Patronát nad
kapelou převzal Karel Mareš, skladatel, korepetitor a režisér Semaforu a
angažoval ji do pásma, které pro Semafor připravoval Jiří Štaidl. Pořad Ondráš
podotýká měl premiéru 11. 11. 1963. k sólistům Olympiku už patřili i Pavel
Bobek, Pavel Šváb, Yvonne Přenosilová, Josef Laufer.
Miki Volek už přestal být známý jen užšímu okruhu
fanatických příznivců, stala se z něho opravdová hvězda, česká star,
zářivější než Matuška, Gott nebo Pilarová (Roll Over Beethoven).
V Semaforu se tvořily dlouhatánské fronty a Miki byl na vrcholu slávy. Jel na plné pecky a stále častěji ho musel na nohy postavit fermetrazin, zakoupený v ´apotéce´. Volka si začínají podrobněji všímat i publicisté a Miki nejednoho kritika pěkně podráždil.
„Pop music jsem přestal
sledovat s nástupem Beatles“
Vývoj v bigbítu značně pokročil
a liverpoolští holiči jsou smutní, protože nemají koho stříhat. (Smutný holič z Liverpoolu) Vlasy se prodlužují, ke slovu se hlásí
Mersey sound: konec sólových zpěváků, které nahrazují vícehlasy hrajících členů
kapely. První vlaštovkou, vypuštěnou Olympikem, je úspěšné Dej mi víc své lásky , nahrané v listopadu 1965. Olympic
propouštěl sólisty, posledním zůstal Miky. I jeho odchod už byl jasnou zprávou, Miki ještě s Olympikem
účinkoval ve filmu Předjaří v Praze (Vormärz In Prag), natočil v němčině
písničku Cinderella a koncem léta 1966 kapelu také opustil.
Mladé staré hvězdy
Po odchodu z Olympiku se Volek
opět přimkl k dřevnímu rock´n´rollu. Se starými známými Kaplanem, Bobkem,
Laurentem, Růžkem a Křížem založil revivalistickou skupinu Old Stars (bylo jim
kolem šestadvaceti).
Jinak Volek hostoval i s Country
Beatem Jiřího Brabce (kavárna Astra), jezdila na estrády po republice s divadlem
Apollo a příležitostně sestavoval své ´All Stars´. Ať už pod názvem Jolly
Jokers, nebo u příležitosti I.československého beatfestivalu pod názvem Mickey
& Rock´n´roll All Stars (opět Kaplan, Růžek, Berka a další). V říjnu
1967 byl zase angažován do Semaforu. V pořadu Tak co, pane barone, který
patřil spíš k horšímu semaforskému průměru, zpíval Plakala panna, plakala,
Toho dne, kdy utichl pláč a vlastní píseň Domovnice.
Na podzim 1968 oprášil Pete Kaplan
svůj starý label Samuels a povolal k sobě i (tentokrát) Mickey Volka, aby
vedle zpívání též hrál na klávesy. V záběru skupiny nebyl jen rock´n´roll,
ale i rythm & blues a současná pop music. Se Samuels se koncem roku Mickey
představil i na 2.československém beatovém festivalu.
Taková
normální příhoda
Když jel Semafor v roce 1968 na
zájezd do Bratislavy, vzali Mikiho opět s sebou jako hosta. Hned první
večer šli k Velkým Františkánům, opili se a pak ještě pokračovali v Carltonu.
Nakonec Miki prokopl jakousi tabulku u
výtahu a byl průšvih. Ráno byla schůze a jednalo se o tom, že Miky
pojede domů. Disciplínu vyžadoval zejména Jiří Suchý. Šlitr se Volka zastal a
nakonec zůstalo při úhradě škody v hodnotě 700 tehdejších korun. To ovšem
byla hodnota diet za celý zájezd. Šimek s Grossmannem připravili krabičku,
napsali na ní ´Monarcha´ a začali na Volka vybírat. Nakonec vybrali víc, než
byly celé diety a Miki z toho na závěr uspořádal pro ostatní večírek.
Taková nenormální příhoda
Zpráva z Mladého světa 34/1969:
„Pan Michael Volek, rockenrollový zpěvák, odjel do NDR a dosud se z důvodů
zatím nezjištěných nevrátil. Skupina Mickey and the Samuels v čele s panem
Petrem Kaplanem naň netrpělivě čekala až do svého odjezdu na zájezd, kam poté
odcestovala bez svého sólového showmana.“
Ve východním Berlíně měli známou.
Aby knížečky nevozili tam a zase zpátky, chtěli si je u ní uložit. Co čert
nechtěl, známá nebyla doma, a tak poprosili o pomoc u sousedů. Co však opět
čert, ba přímo ďábel, nechtěl, onen soused byl uvědomělým poslancem, neodolal a
balíček s knížkami rozbalil.
Nic netušící Volek s Valentou
si knížečky vyzvedli a ujížděli k hranicím. Už se tam na ně nedočkavě
těšili. Prohlídka auta, nález (Volek měl ještě knížku o životě Stalinovy
dcery), zatčení. Odvezli je do Drážďan, nechali je přespat a ráno učinili
krátký výslech. Pak je odvezli do Berlína, v zamřížovaném Barkasu, pěkně s želízky
na rukách. V Berlíně je vyslýchali půl roku. Snažili se nacházet
nejrůznější souvislosti. Vše v němčině , s chabým překladem. Pak
přišel proces (s lepším tlumočníkem). Paragraf protistátní štvaní. Napařili jim
rok a půl.
Ve vazbě seděl každý zvlášť, ve
věznici je pak dělilo patro. Valenta dělal v prádelně, Miki něco šrouboval
do elektroměrů.
Ani rodiče o nich
dlouho nevěděli vůbec nic, i když se snažili
něco zjistit přes ministerstvo zahraničních věcí.
Propustili je po třinácti měsících.
Doprovod StaSi s nimi jel až na hranice. Ještě se cestou stavili v Drážďanech
a za sto marek, vydělaných v kriminále, si koupili nějaké flašky.
Zpráva z Mladého světa 38/1970:
„Z obvykle z dobře informovaných kruhů se dovídáme, že se z dlouhodobého
pobytu v NDR vrátil Michael ´Mickey´ Volek, rockový zpěvák, a uvažuje o
návratu do sféry show businessu.“
Život
obětovaný rock´n´rollu
Lojza Valenta dostal z Barrandova,
kde pracoval, výpověď. Miki Volek si dlouho nevrznul. Nahrál pár nepovedených
singlů. Druhý dech chytil až v letech 1976-80 s Transitem, původně jazzrockovou kapelou, kterou
přiměl k přeorientovaní na rock´n´rollový revival. A opět míval plné sály,
i když ne na dlouho. Přišla série životních trablů a nemocí. Alkohol, drogy,
osm měsíců ošklivě zlámaná noha a tak dále. V roce 1980 na sebe
upozornil na koncertu k oslavě
čtvrtstoletí rock´n´rollu, v roce 1984 nahrál své jediné sólové album pro
Panton (bohužel postrádající již onu příslovečnou šťávu a napětí), a vystoupil
s Classic Rock´n ´roll Bandem na Rockfestu 88.
Zatímco Pavel Sedláček, Pavel Bobek, Petr Kaplan a další rock´n´rollové hvězdy 60. let měli vždy vedle rock´n´rollu nějaká zadní vrátka, nějaký vedlejší zájem nebo byznys, Miki Volek obětoval rock´n´rollu všechno. Pokud byl rock´n´roll v krizi zapomnění, Miki šel ke dnu. Nikdy nebyl schopen postarat se o reklamu, publicitu, kšeft. Na pódiu vypadal neuvěřitelně tvrdě, ale jeho duše byla vlastně ve skutečnosti jemná a zranitelná.
Pro pražské posluchače žil Miki
Volek slavný život rock & rollového zpěváka se skupinou Transit.
V roce 1979 spolupracoval i se skupinou B-Komplex. O to se zasloužil
manager Ferdinand Uher.
V devadesátých letech na tom
byl velmi špatně. Přišel o byt, stýkal se s podivnými kumpány, byl na dně
společnosti. Jeho tělo, zásobované prášky a alkoholem sužovala především
pokročilá cirrhosa jater. Našlo se sice pár věrných přátel, kteří mu dokázali
pomáhat a s jejichž podporou se připravoval na svůj poslední comeback, ale
ten již zůstalne nerealizován.
Zpráva z Mladé fronty 15. 8.
1996: „Zpěvák Miki Volek, nejdivočejší představitel rock´n´rollu domácí scény,
idol mládeže začátku 60. let, byl včera nalezen mrtev ve svém bytě, kde se v ústraní
a zapomenut snažil sebrat síly na natočení nové desky. Svoji labutí píseň, jak
sám Volek před časem tento projekt nazval, už nedokončí.“
So long, Miki .....
Jiří Černý
Za černými brýlemi rockového
krále
Mikiho Volka
(21.5.1943 – 14.8.1996)
Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v
právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů
poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové
skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu. Králem
českého rokenrolu nazývali Mikiho Volka hlavně kamarádi muzikanti, aby mu
udělali radost. Pokud jím kdy opravdu byl, vládl jen do roku 1965. Dalších
třicet marně čekal, až začne znova vyprodávat Lucernu. Uvadl až do podoby
předčasných stařen. Přitom by i dnes byl teprve ve věku Micka Jaggera, Lou Reeda
a ypsilonského kapelmajstra Miroslava Kořínka. Byl by mladší než Bob Dylan i
Paul McCartney.
Když měl dvaadvacet roků, nenašli jste v celé Praze rockera divočejšího,
milovanějšího a odsuzovanějšího. Na desky se dostal poslední ze všech, dávno po
Bobkovi a Sedláčkovi. Sólové album nazpíval až po čtyřicítce.
Kolik je u nás bylo u nás zpěváků, kteří se dostali do textů svých nástupců? „a
jak jsem v šoku nenápadně platil/Miki Volek mi umyl zbylá okna“, zpívají Tři
sestry v písničce Pumpa. Nebo Žlutý pes v nejznámější Hejmově Modré: „Modrá je
Raketa/ta moje holka/modrá je vzpomínka/na Mikiho Volka.“
Syn Františka Kožíka?
Volkovi začali bydlet v Praze, až když bylo Michaelovi patnáct. Narodil se v
Uherském Hradišti a panují kolem toho dva mýty, oba kvůli jiným tamním rodákům.
Zmínka o vzdáleném příbuzenství s dirigentem Zdeňkem Chalabalou je, pokud vím,
ojedinělá, tudíž pominutelná. Zato o možném otcovství Františka Kožíka žertoval
Miki několikrát. Autor Největšího z pierotů se o slečně Furyové, do které se
zamiloval ve dvanácti letech, rozpovídal v dvoudílném dokumentu Nesmrtelný
život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. (Režisér Igor Chaun za něj
právem dostal několik cen.) Opatroval její fotografie, citoval její dopisy a na
přímou otázku řekl: „A nevadilo by mně to. Protože...měli jsme se tak rádi, že
by se něco takového mohlo přihodit.“ Dopisy slečny Furyové Kožíkovi jsou ovšem
o devět let starší než Miki. Každopádně se Kožík s paní Volkovou přátelil i v
Praze a pro Mikiho svižně otextoval rockovou písničku od J.C.Fogertyho pod
názvem Můj malej toulavej pes.
Rozhovor, který Chaunovi poskytl v září 1996 ve své vile v Malešicích, byl
Kožíkův poslední. Paternitní otazník si za sedm měsíců odnesl do hrobu.
Mikiho matriční otec byl důstojníkem. Kam ho převeleli, šla celá rodina. Když
ho v roce 1958 z armády vyhodili, hodně pil. V tom stavu ho v roce 1968 přejela
buď tramvaj nebo invalida ve velorexu. Druhé verzi dával Miki přednost. Celý
život se od malička točil okolo matky. V sedmi letech jí psal rýmované dopisy,
podle jejího vzoru se učil hrát na klavír; až později i na kytaru a bicí.
Psala mu do školy omluvenky, když dopoledne z Vídně vysílali koncert Elvise
Presleyho. Nosil jí nákupní tašku, ona ho občas vyzvedávala na Barrandově, kde
pracoval v rekvizitárně a svou leností šel na nervy jinému parťákovi, básníkovi
Pavlu Šrutovi. (O kus dál dělali Vladimír Mišík a Karel Černoch.)
Jednou za mnou nečekaně přišel domů na Spořilov v neděli ráno, a představil mi
jakousi přítelkyni. To byl zrovna nejslavnější. Chvíli společensky blekotal,
načež se dovolil, jestli může zavolat mamince. A řekl jí, že spal u mě a na
oběd přijde včas!
Podle bubeníka F.R.Čecha, spoluhráče z Olympiku, měl v té době kapavku až
sedmkrát do roka. „A pokud znal dárkyni, ihned také uváděl její jméno, příjmení
a adresu.“ Není-li to pravda, je to dobře vypábeno. Spíš bych to u Volků ale
tipoval na tvrdý matriarchát.
Miloš Forman kontra policie
Půvaby jedináčkova vývoje začaly článkem v Dikobrazu; vše, co Dikobraz na
rokenrolu zesměšňoval, Mikiho přitahovalo. První singly mu posílala teta z
Lince, německé. Teprve Pavel Sedláček, kamarád z pankráckého sousedství, ho
poučil, že rokenrol se zpívá anglicky. Miki to prvně veřejně zkusil v
sedmnácti. Potom propadl na soutěži zpěvákův Alfě, ale vyhrál mezi tanečníky. V
osmnácti založil s Jirkou Bíbrem Šimákem (tím, co v australském exilu nahrál
Krylovy Dopisy) skupinu, kterou nazvali Crazy Boys podle Haleyho hitu Crazy Man
Crazy. Trému a vodovaté buličí oči – hrozně se za ně styděl - ukryl za černými
brýlemi, jakými proslul nevidomý Ray Charles. Brýle ani tréma ho už nikdy
neopustily. Ověsil se nápodobami zlatých řetězů a prstenů a narval do černých
kožených kalhot a rudé košile. Jedenáctiletkou v Jeremenkově ulici se probrodil
k maturitě. Na konzervatorní oddělení bicích ho nevzali.
Z koncertů Crazy Boys znám jen minutový zvukový záznam Tutti Frutti, úprku v
autorském stylu černého Američana Little Richarda; Miki dokázal svůj chraplák,
obyčejný rozsahem i barvou, kdykoli bravurně „přepnout“do halekavé fistule. Do
sálu Merkur v Pařížské ulici se prý v neděli dopoledne chodilo hlavně na Crazy
Boys. Na kytaru hrál šestnáctiletý Ladislav Štaidl, na reduťáckou basu po
slavném bratrovi Ondřej Suchý. Mezi posluchači byli bratři Saudkové, Olga
Schoberová, kameraman Ondříček a taky Miloš Forman. Závěr koncertů často
obstarala Veřejná bezpečnost. Ale jednou ji Forman urežíroval: vletěl k
aparatuře, vypojil kytaru a s Mikim prchli do auta.
Miki měnil spoluhráče, názvy kapel, sály, repertoár. Conway Twitty, Gene
Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry, Muddy Waters –
od každého zpíval, co se mu nejvíc líbilo, nikoho nekopíroval, rokenrol z něj
lítal jak blesky z nebe. Chodilo na něj tolik lidí, že už nestačila ani
Lucerna. Jemu musel stačit honorář 80 korun, víc tehdejší „amatéři“ dostat
nesměli.
Když při semaforském Noc-turné v Lucerně mladí posluchači Volka vyvolávali a
divadelním hvězdám házeli drobné, každý věděl, že rokenrol je tu. I když v
převleku za bigbít nebo absurdní „pásmo jazzových melodií“.
Suchý se Šlitrem pověřili svého režiséra a dramaturga Karla Mareše, aby s
nejlepší pražskou skupinou Olympic a dvacetiletým textařem Jiřím Štaidlem
připravil v Semaforu písničkové pásmo amerických i českých rokenrolů Ondráš
podotýká. Už předtím ale do třetí Zuzany angažovali (vedle Karla Gotta) i
kytaristy Ladislava Štaidla, Petra Brožka a Pavla Sedláčka na písničku Život je
pes.
„Do kolen!“
Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového
muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů
nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s
kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli.
"... po přestávce mohl snad nadaný, ale velmi neukázněný zpěvák M. Volek
celou stavbu 'zvrhnout' svými přídavky." (Jaroslav Přikryl ve Večerní
Praze 13.11.1963). "... obvyklý nevkus a 'show' bigbeatové hvězdy (?) M.
Volka a zesilovače zapojené na permanentní fff" (Josef Kotek v Hudebních
rozhledech 1964, č.1).
Na výzvu redaktora Jiřího Bajera jsem tehdy do progresivních Divadelních novin
(1964, č.20) napsal o koncertu v Lucerně: "Po Lauferovi přichází Miki
Volek, milovaný davem, odsuzovaný hudební kritikou jako 'showman'. (Ach, ten
náš výklad cizích slov!) Nemá křeč v prvním taktu, do varu se dostává zvolna.
Nebaletí. Má rytmus v patě, ve špičce, v kolenou, v ramenech a především v
hlase. Zpívá silou a elánem, který je zcela imunní proti všem výtkám
primitivismu a čehokoli jiného. Kdyby ho bylo slyšet, byl by to skutečný big
beat. Nepředstíraná radost z prudkého rytmu, z jadrné melodie, z možnosti
'odvázat' se na chvíli od všeho ostatního.“
Kdybych přiznal i Mikiho pády na zem a zpívání vleže, poštval bych na něj
kulturní inspektory a možná i policajty.
Díky dlouho zakázanému filmovému minidokumentu Ivana Soeldnera Horečka (1964)
si dnes můžeme kdykoli ověřit, že Volek předběhl dobu. Definoval novou,
rokenrolovou profesionalitu. O čtyři roky později na beatovém festivalu v
Lucerně zpíval vleže i Petr Novák. To už ale Miki nebyl v Olympiku.
Se vpádem Beatles a Rolling Stones zanikla sláva sólových pionýrů rokenrolu.
„Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba," opakoval od té doby Miki a
pokoušel se o revivaly. Poprvé s Bobkem, Roklem a Růžkem. Říkali si Old Boys.
Mikimu bylo třiadvacet.
Čtenář Stalinovy dcery
Hostoval pak leckde, u Gotta, Country Beatu a v roce 1967 znova v Semaforu, ve
hře Tak co, pane barone. Byl zvyklý pít, a nejen na kuráž. Bratislavský zájezd
korunoval prokopnutím výtahu v Carltonu. Díky Šlitrovi ho neposlali domů, musel
zaplatit 700 Kčs. Šimek s Grossmannem je vybrali do krabice s nápisem MONARCHA.
Ale dál to nešlo. "Ty ses zbláznil! To nemůžeš ve dvě v noci střílet
bráchovi v hotelu za dveřmi z poplašňáku!" marně mu domlouval Ondřej Suchý.
V roce 1969 Mikiho spolu s fotografem Lojzou Valentou zavřeli v NDR na třináct
měsíců, i kvůli memoárům Stalinovy dcery. Po návratu to zkoušel i jako dýdžej,
někdy se ale těžko trefoval do drážky. Jako zpěvák se zas našel až v roce 1974
se skupinou Tranzit. Je to slyšet i z koncertního alba The Complete Rock And
Roll Collection (1998). Pracoval v Národním technickém muzeu na Letné, oženil
se a začal studovat na Filozofické fakultě.
Petr Janda vymyslel celorepublikové koncertní turné Čtvrt století rock´n´rollu
i albový záznam Rock And Roll (1981) tak, aby Miki zazářil.
O to trpčí byl návrat do všedních dnů. Prvně se Miki objevil na psychiatrii u
docenta Pavla Pavlovského v roce 1981. „Jeho intelekt byl zjevně nadprůměrný,
jeho postřehy okolí byly vtipné, výstižné, hovořit s ním bylo vždycky
potěšení.“ Mikiho pobyty na Albertově se prodlužovaly. Ani lékař nevěděl,
jestli pacient začal dřív s alkoholem nebo drogami. Poznal ho už s obojím.
Mezitím se předčasnému invalidnímu důchodci zhatilo studium i manželství.
Zvláštní případ bylo jeho první a poslední studiové album Miki Volek. Miki
Volek? Miki Volek! (1984). Dramaturg Pantonu Michal Bukovič se při natáčení
učil poznávat rozdíl jednoho panáka: „Když ho neměl, nemohl, když měl moc, taky
nemohl...Poslední dubnové dopoledne byl v takové pohodě, že z šestnácti
písniček přezpíval jedenáct.“
Bukovič i Eda Krečmar přetextovali klasické rock´n´rolly vtipně a do pusy,
Mikimu bylo výtečně rozumět, studiová kapela Pavla Fořta nic nezkazila. Přesto
to nebyl „ten“ comeback. Na rozdíl třeba od Bobka nenacházel Miki v češtině
osobitost a důraz. Jakoby se na ni tolik netěšil.
Závěrečné jednání královského dramatu je obsahem druhého dílu Chaunova
dokumentu. Vstupuje do něj někdejší dětský herec (Mrkáček Čiko) Filip Menzel a
jeho známí coby Mikiho obdivovatelé, mejdanoví parťáci a především nezištní
kamarádi: osamělému, od jater až po klouby nemocnému exkráli dávali důvod proč
ještě žít. Vodili ho na kratičká vystoupení a před důležitějšími u něj Filip
radši spal, aby se Miki neopil. Z toho, co Chaun použil z Menzelova soukromého
dokumentu, je nejsilnější scéna, kdy zesláblý Miki na několikrát zháší svíčky
narozeninového dortu.
Na důstojný pohřeb se složili mnozí včetně Gotta a Ládi Štaidla. Petr Novák
okamžitě obrátil celou peněženku a ještě se omluvil, že nemá víc než tři
tisíce. U katafalku pozdravili Mikiho Volka naposled Yvonne Přenosilová a Pavel
Bobek.
Mikiho hudební duše odlétla neporažena. Ještě pár týdnů před smrtí pěkně s
klavírem frázoval a poslední akord nikdy neodbyl.
Zdroj: Divadelní noviny, říjen 2007
Dodatek v roce 2024 (
Petr Janda: Dávno, s. 281, Ikar 2023):
„…. Béda (Miroslav Berka) kamarádil hlavně s Miki
Volkem. Znali se nějak odmalička. Brali si spolu v hotelu pokoj, bylo
třeba poledne, ale oni zatáhli záclony a šli si lehnout. Miki byl prazvláštní
človíček. Vzpomínám si velmi zřetelně, že po nějakém koncertě v Lucerně
jsem s ním šel po Václaváku. Nikdy před tím jsem s ním nemluvil, ale
věděl jsem, že bude jednou hodlě slavný. Jeho image byla nepřehlédnutelná.
Nosil tmavé brýle, zlaté hodinky (nebo alespoň tak vypadaly, prsteny a byl
vždycky jak ze škatulky. Málokdo ví, že se narodil v Uherském Hradišti.
Jeho otce jsem v životě neviděl, údajně ho přejelo auto, když se vracel
odněkud z flámu. Zato jsem znal dobře jeho maminku. Byla to taková
kulaťoučká osoba s kabelkou, vyjadřovala se spisovně a s Mikouškem
chodila až do smrti na procházky. Vzorná máma. Pro Mikiho by se rotrhla. Když
v sedmdesátých letech neměla peníze, nabízela mi různé starožitnosti,
koberce či nábytek. Miki v té době toho moc nevydělal a ona byla nejspíš
v důchodu. Její důchod byl zřejmě velmi malý, protože se nedomnívám, že by
kdy pracovala. Ač jsem storpocentně přesvědčen, že jeho divoký rockenrolový
projev se jí ani trochu nelíbil. Miki mluvil též spisovně, ale prokládal své
věty poměrně často sprostými slovy.
Zvláštní je, že to nepůsobilo pohoršlivě. Když řekl prdel, tak si na tom dal
opravdu záležet. To r tak prodloužil, že to znělo jako kulomet. Dneska by se o
něm řeklom že byl bisexuál. Bral kluky i holky, ale jestli měl něco
s Bédou, to opravdu nevím. Na našem prvním zájezdu, ještě ve staré partě,
se pářil Miki s jedním naším muzikantem, když v tom do hotelového
pokoje vlítnul Franta Čech. Když to viděl, začal řvát na celý hotel, že
„v týhle buzerantský partě nevydrží už ani minutu.“ Řval na našeho
vedoucího Karla Mareše něco v tom smyslu, že tam Miki mrd. . Pak se to
uklidnilo a svedlo se to na to, že byli oba vožralí.
Miki už v té době dosti popíjel a polykal všelijaké
prášky po hrstech. Už v počátku ho zajímaly všeliké podpůrné prostředky,
ale mnoho se toho u nás nedalo sehnat. Matně si vzpomínám na prášek „férák“,
fenmetrazin, který byl určený pro ty, co chtěli hubnout, ale mělo to i jiné účinky,
takže za čas se přestal vyrábět. Miki se ovšem naučil vytvářet všelijaké
koktejly z normálních, běžných prášků, které s alkoholem dělaly
nejspíš šílené věci. Někdy Miki ze sebe nevydal ani hlásku, jindy se potil a
motal, ale stále experimentoval, a to bohužel tak nešťastně, že jeho vystoupení
zpravidla nestála za nic. Ještě v době, do roku 1966, kdy byl s námi
a se svojí maminkou, to docela šlo. Pak měl ještě slušný období s kapelou
Tranzit, ale pak už to s ním šlo z kopce. Když jsme slavili pětadvacáté
výročí, pozvali jsme ho na hostování. Báda z toho měl radost, opět si
brali spolu pokoj a zatahovali záclonky jako kdysi. První koncert byl docela
dobrý, večer z něj už jeho experimenty udělaly zoufalce, který jen klepal
do mikrofonu, co fungoval, a nezazpíval ani notu. V té době uváděl koncety
ještě a řekl něco ve smyslu, tak to byl bývalý král rockenrolu Miki Volek. Miki
to slyšel a nesl to velmi těžce, po koncertě neustále říkal, proč řekl „bývalý“.
Byl taky docela pěkně tlustej, a my jsme mu oblékali jeho kožené kalhoty vleže
na zemi. Pak jsme ho postavili. Na turné k třiceti létům požádal naši
agenturu, že by vzal sebou manželku, že ho pohlídá. Nic nepohlídala, akorát se
tam zapletla s jedním muzikantem. Když se to doneslo Mikimu, ptal se ho
pořád dokola, proč mu to udělal. Dotyčnej se smál a Miki se stzále vyptával, a
čím víc se vyptával, tím víc se ten druhý smál. Taky vlastně nevím proč. Ráno jsme
na něj čekali před ostravským hotelem Imperial v autě. Poslal jsem tam
Bédu, aby zjistil, co se děje. Béda se zeptal na recepci na paní recepční mu
odvětila, že neustále z pokoje volá. Najednou říká, „už zase volá“ a dává
mu telefon k uchu. A ozvalo se: „Pane vrchní, přinester mi ještě jednu
láhev.“ Béda na něj: „Co to blábolíš, tady je Béda, čekáme na tebe dole, tak si
pospěš.“ „Jo jo, už jdu,“ a za chvíli přišel. Měl ji jako z praku. Mluvil jsem
na něj a říkal jsem mu, že by měl natočit album, vždyť je to ostuda, že pořád nic
nemá. Ujeli jsme asi třicet kilometrů, venku sněžilo, byla zima, já jsem
zasdstavil na parkovišti a říkám Mikimu: „Pojď se projít, třeba se ti udělá
líp.“ On se vyšátral z auta, já ho popad kolem pasu a snažil se ho
rozběhat po parkovišti. Najednou se zastavil a říká: „Proč jsi na mě tak
hodnej?“ a plakal. Pak už jsme ho nebrali. Už to nešlo. Odzpíval sotva dvacet
procentkoncertů a většinou to nestálo za nic.
V roce 1966, když Miki odcházel od Olympicu, to bylo
Bédovi moc líto, ale smířil se s tím. Pochopil, že to tak musí být. ….“
Nahrávky:
Rip It Up, Zloděj dobytka,
Fůra chyb, So long baby live záznam
pásma Ondráš podotýká a vystoupení Olympicu v Bruselském pavilonu,
1964, soukromý archiv M. Růžka, v edici Karla Knechtla připravuje k vydání
Bonton
Skinny Minnie, Olympic, kopie nahrávky z Čs.
Rozhlasu 1965, soukromý archiv M. Růžka, vyšlo na sampleru Olympic singly 1,
Bonton 1996
Fůra chyb, Olympic, SP Su 1965
Tak už to nejde dál, Smutný
holič z Liverpoolu, Olympic, EP, Su 1966
Cinderella, Olympic, LP Night
Club 1966, Su 1967
Domovnice, Lazy Lady, Country
Beat J. Brabce v provizorním studiu U Zábranských 1966, soukromý archiv J.
Brabce
Plakala panna, Plakala, live záznam z pořadu, Tak co, pane
barone, Orchestr divadla Semafor s R. Roklem, LP J.Suchý, J.Šlitr, divadlo
Semafor 1959-1969,č.2, Su 1978
There´s A New Moon Over My
Shoulder, Samuels SP Panton 1978
Caldonia, Samuels, LP 2.
Československý Beatfestival, Supraphon, 1969
Hej hory, hory,TOČR, Mně to nedá, Šest strýců, SP Supraphon 1972
Já hvězdu ti dám, s Monikou
Hálovou, skup. R. Rokla a Jezinky, Panton 1972
Rip It Up, EP Čtvrtstoletí
rock´n´rollu, Supraphon 1980
Záznamy 3 koncertů s tranzitem,
1977-79, soukromý archiv Vl.Tomky
Píšu ti Sally, Hledám, hledám,
Panton 1981
Long Tall Sally, Rip It Up, Shake
Rattle And Roll, Rock Around The Clock, Olympic, LP Rockenroll, nahráno live
1980, Supraphon 1982
Miky Volek. Miky Volek? Miky
Volek! LP Panton 1984
Miky Volek. Miky Volek? Miky
Volek! … rána a gól.., CD Panton 1993
The Complete Rock And Roll
Collection, CD PRAG-DATA 1998
Pohyblivé obrázky (vše s Olympikem):
Hey! Ba-Ba-Re-Bob, úryvek z písně ve filmu Horečka, rež. I Soeldner Krátký film
Praha 1964,
Zloděj dobytka, úryvek z písně
v šotu z pásma Semaforu, Ondráš podotýká, Československý filmový
týdeník 1964
němá sekvence z koncertu,
amatérský záznam na
Cinderella a další, v českoněmeckém
filmu Vormärz In Prag(Předjaří v Praze),
rež. D Hauk, Siro-music 1966
Rána a gól – klip Čs. Televize
Praha 1985, pozn.: několik písní s Transitem bylo nahráno pro seriál J.
Dietla Malý pitaval z velkého města, Fisyo 1982
Články a knihy:
jč:Bouřka nad bigbeatovými
texty, Mladý svět 1963 č.3
J.Bajer: Big beat hledá styl,
Divadelní a filmové noviny, prosinec 1964
J.Černý: Zpěváci bez
konzervatoře, Praha 1966, s.138-143
O.Suchý: Zpěváci bez velikého
orchestru, Pionýrské noviny 10.6.1966
V.Tláskalová: Z lešení na
pódium, Signál 10.2.1968
K.Beneš: Mickey Volek a
rock´n´roll, Jiskra 7.11.1968
M.Raffersberg: Místy
nostalgické povídání s Miky Volkem, Melodie 1969, č.9, s.274
Miki Volek v rubrice Jak
já to slyším, Melodie 1972, č.12
F.Horáček: Miki Volek. Malá
splátka velké hvězdě střední generace. Melodie 1981, č.10, s.304
E.Střížovská: Poněkud pozdní
splátka rock´n´rollovému králi, Gramorevue 1986, č.12, s.9
V.Kouřil: Český Rock´n´roll
1965-1969, Praha 1981, s.15
O.Konrád:Kdopak by se rocku
bál, Gramorevue 1987 č.4, s.11, nebo dtto v knížce Život v tahu,
Praha 1990, s.29-31
Encyklopedie jazzu a moderní
populární hudby, část jmenná-čs.scéna, s.82, 609(autor hesla J. Rejžek)
Diskografie: https://www.discogs.com/artist/1568916-Miki-Volek
Film Život a smrt krále rock and rollu : www.youtube.com/watch?v=CDreCVHusFI
Foto archiv
Nahrávky Mikiho Volka si můžete pořídit na www.supraphonline.cz
© by Opekar a doplnil Prax60Prax70
Žádné komentáře:
Okomentovat