Mickey Mouse &
spol.
Příběh křenovicko-brněnského bigbítu
aneb Mickey Mouse & spol.
Křenovice u Brna jsou zajímavé nejen silnou kulturní
tradicí, ale například i dvěma vlakovými nádražími. Jedno je na dolním
konci, směrem z Brna do Veselí nad Moravou a u toho horního, směrem
z Brna do Přerova, bydleli v rodinném domě manželé Pospíšilovi
se dvěma syny. Jiřím „Sislem“
Pospíšilem(přízvisko bylo odvozeno od tehdy populárních bonbonů Si si)
(*1949), učněm prvního ročníku v oboru soustružník kovů v tehdejším
brněnském národním podniku MEZ Brno a Zdeňkem
„Basákem“ (přízvisko nemělo nic společného s kontrabasem ani
baskytarou, ale s jiným přízviskem) Bastryk
(*1951), navštěvujícího osmý ročník Základní školy.
Hudební archiv
Oba rodiče byli aktivní v tamním pěveckém sboru.
Maminka, paní Milada Pospíšilová se od mládí věnovala hře na kytaru,
kterou doprovázela svůj zpěv tehdy populárních písniček. Mladší ze synů,
snad již od šesti let, „okupoval“ tento hudební nástroj a v době vzniku
bigbítových skupin jej docela obstojně ovládal. Ves je poměrně rozsáhlá, ale
všichni se tu znají. Jednoho únorového odpoledne roku 1965
u venkovních dveří zazvonil zvonek. Mladší z Pospíšilů si pamatuje,
že to bylo v sobotu 20., kdy měl spolu s ostatními odjet na školní
výlet, a z nějakého důvodů se tak nestalo. Před domem stál bývalý
spolužák z „devítiletky“ staršího z bratří, Karel „Cáca“ Matula (*1949), učeň polygrafie, budoucí tiskař.
Přišel se optat, po té co se dověděl, že rodina vlastní kytaru, zda
nemají k zapůjčení nejtenčí strunu E. Toho dne začala vznikat bigbítová
skupina, která se později pojmenovala Mickey Mouse. Staršímu z bratří
Pospíšilů, protože se teprve na popud vznikajícího bigbítu začal učit na
kytaru, byla určena baskytara. Tedy ve skutečnosti z počátku obyčejná
„španěla“, na kterou vybrnkával basové party. Spolužákem mladšího
z Pospíšilů byl Jan „Sule“ Piše
(*1951). Jeho tatínek, František Piše
(*1920–2008) v období druhé světové války, kdy byl nasazen na nucené práce
do tehdejšího „Rajchu“, hrával v tamním orchestru na saxofon a když
se navrátil domů, přivydělával si hrou na buben při pohřbech. A právě
tento velký buben, který synu za účelem využití v bigbítu postoupil,
se stal základem bicí soupravy. V pětašedesátém roce koncem léta
se vrátil ze základní vojenské služby, kterou nastoupil na svou
žádost v ročním předstihu, Jiří
„Cicvárek“ Cenek (*1945), zaměstnanec opravny lokomotiv v brněnském
depu. Bylo by s podivem, kdyby se o nově vzniklé hudební formaci
nedověděl. Etabloval se v ní potom jako jeden ze zpěváků.
V hudebním seznamu skladeb měli členové Mickey Mouse zařazeny především
instrumentální kytarové skladby známé z podání anglické skupiny The Shadows
jako bylo Azurové pobřeží, Sluneční řeka (čili Sunny River od The Ventures),
Dýmka míru (Peace Pipe)
, nebo také Monika
z autorského repertoáru pražské skupiny Mefisto. Ze zpívaných to byl
především český „pel mel“. Později přibyly do repertoáru skladby britských
beatových skupin, The Troggs,
nebo Beach Boys
ze Spojených států a jiných. Kuriozním se stalo první
vystoupení, které se odehrálo v jejich provizorní zkušebně. Rodiče
Pišeho zakoupili obytný dům v sousední vesnici Hrušky a původní
bydliště v domku u dolního nádraží zůstalo dočasně opuštěno
a bylo tedy vhodné pro hudební nácviky. Byl chladný pozdní podzim roku
1965, když si jednou po cestě do tohoto dočasného asylu Cenek všiml své
sestřenice Heleny, učitelky vyššího stupně základní školy, jak přechází
se svými svěřenci z dolního vlakového nádraží na horní. Že
se potkali byla velká náhoda, protože sestřenice v tomto kraji
nepobývala a s dětmi Křenovicemi jen projížděla. Z horního nádraží
vlak odjížděl, asi až za dvě hodiny a tak Cenek pozval všechny do tepla
provizorní zkušebny. Tam se také odehrál onen první koncert a nutno
dodat, že mládež školou povinná jím byla nadmíru nadšená. Tehdy se touto
skupinou prolnul v roli dalšího zpěváka Ladislav „Kobl“ Koblížek (*1948). Později zpěv velmi dobře zastali
Matula s Pospíšilem mladším. Někdy se přidal i starší
z bratrů. Jejich kamarád, příznivec a zároveň první, takzvaný
elektrikář v pozici zvukaře, Jiří
„Drvan“ Doležal (*1948) zaměstnaný v tehdejší Ústřední půjčovně filmů
v brněnských Horních Heršpicích, získal dva těžké zesilovače značky
Belton, asi vyřazené z některého vesnického kina.
Mezitím si členové Mickey Mouse pořídili elektrické kytary.
Matula, který byl v tom čase přece jen nejzručnější a měl postavení
sólového kytaristy, zakoupil bezlubovou Jolanu Graziosu a mladší
z Pospíšilů si pořídil v brněnském bazaru opotřebenou nízkolubovou
černou Jolanu Neoton. Starší z bratrů ještě nějaký čas používal Gipsonu
Cremonu s jedním dodatečně zabudovaným snímačem a po té zakoupil
bezlubovou baskytaru Jolanu Basso IV.
|
Zleva: Jiří a Zdeněk Pospíšilovi
v roce 1965.
|
TRAGICKÉ SRPNOVÉ
UDÁLOSTI ROKU 1969 SE DOTKLY TAKÉ ČLENÚ KŘENOVICKO-BRNĚNSKÉ BIGBÍTOVÉ SKUPINY
MICKEY MOUSE
Poté, co se
„pořádkové“ síly pustily do vytlačování demonstrantů z náměstí, se Smýkal
urychleně odebral, podle svého mínění, do zdánlivě bezpečnější zóny. Obešel
střed města s tím, že bude dění pozorovat od spodní části ulice Gagarinovy,
dnešní Kobližné. Netušil, že se za malou chvíli v těchto odpoledních hodinách
dostane do situace, na kterou se nezapomíná. Když jako osamělý pozorovatel
sledoval na křižovatce Malinovského náměstí blížící se dav hnaný po již zmíněné
Kobližné ulici dolů směrem k němu, míjel jej značnou rychlostí civilní osobní
automobil jedoucí směrem od Janáčkova divadla a mířící k vlakovému nádraží. Ze
staženého okénka za řidičem na něj muž bez uniformy nejméně jednou vystřelil z
pistole. Když Smýkal pochopil, co se stalo, dal se na zběsilý útěk směrem k
Domu umění, kde v té době byla umístěna konečná stanice autobusu č. 66. Vskočil
do vozidla městské hromadné dopravy, které tam stálo. Jeho řidič, jenž vše
pozoroval, ihned nastartoval a vyjel. Jako v němé filmové grotesce vyznívá
vyvrcholení této situace. Ještě než Smýkal vyběhl z místa střelby, tak stačil
koutkem oka zahlédnout, jak vozidlo i se střelcem havarovalo. Jeho řidič
nezvládl nerovnost vozovky po opravě silnice, kde prozatímně chyběla povrchová
úprava. Narazil s „osobákem“ do nejkrásnějšího koncového osvětlení tramvajové
zastávky v Brně. Ta byla tou dobou umístěna pro směr k vlakovému nádraží
naproti tehdejšímu kinu Družba, s původním i pozdějším názvem Capitol. Na konci
nástupního ostrůvku byl zabudován velký litinový hřib se skleněnou kopulí
svítící v noci nádhernou modří. Snad tehdy střelec nemířil přímo na Smýkala,
ale chtěl jej pouze postrašit, protože značka zakazující vjezd vozidlům směrem
k ulici Cejl, umístěná v křižovatce, kde se konflikt odehrál, byla po celá
další léta označena malou dírkou. Autobusem se Smýkal svezl až do sídliště
Lesná, kde tehdy s rodiči bydlel. Doma se v klidu najedl, a protože mu již
„otrnulo“, tak se stejným dopravním prostředkem dostal nazpět ke středu města.
Aby mu nic neuniklo, tak stál během jízdy vedle řidiče. Když se autobus
nacházel v Merhautově ulici na úrovni dětské nemocnice před prudkým klesáním
směrem na tehdejší náměstí Rudé armády, dnešní Moravské náměstí, všiml si ke
svému překvapení něčeho, co ještě nikdy neviděl. Nad středem města nízko nad
zemí visel obrovský tmavý, téměř černý mrak. Teprve po vystoupení z dopravního
prostředku podle silně štiplavého ovzduší pochopil, že ten mrak tvoří slzný
plyn. V pozdějším odpoledni bylo náměstí Svobody neprodyšně uzavřeno, barikády
postavené v okrajových uličkách náměstí byly opuštěny. Celý ten mohutný dav
lidí se přesunul na dnešní Moravské náměstí. Stála tam jedna z největších
barikád, které byly toho dne v Brně postavené, a to mezi Univerzitní knihovnou
(dnes Moravská zemská knihovna) a ústím Brandlovy ulice. Ale protože se tyčila
v ulici Kounicově, která je součásti náměstí, pro svou přístupnost ze tří stran
byla spíše symbolem vzdoru nežli praktickou k jakémukoliv užití. Tou dobou
stála opuštěná. Dav se rozdělil. Jeho větší pasivní část obsadila prostor u
památníku rudoarmějce tak, aby dobře viděla na park před sebou. Tam se
odehrával lítý boj mezi tou aktivní částí a Veřejnou bezpečností vyzbrojenou
helmami, ochrannými štíty a pendreky. Strategie obou bojujících stran byla jednoduchá. Jedni
aktivisté vytrhávali dlažební kostky a vyzbrojovali jimi ostatní. Ti se s nimi
potom vrhali na policisty s cílem alespoň někoho zneškodnit. To se také sem tam
podařilo. Poté, kdy se civilisté zbavili dlažebních kostek, se urychleně
vraceli pro další. To byla chvíle pro policisty, kteří měli za cíl nejen
každého opozdilce seřezat, ale také, pokud se jim to podařilo, zadržet. S
„úlovkem“ triumfálně kráčeli k nákladnímu automobilu zaparkovanému uprostřed
horní části ulice Koliště. Z jedné strany silnice byla tehdejší redakce deníku
Rudé právo a z druhé, u chodníku stojící benzinka, tedy čerpací stanice
pohonných hmot. Policisté se zadrženou obětí udělali rozestup tak, aby bylo
dobře vidět na jejich činění. Čtyři z nich nešťastníka uchopili za ruce a nohy,
zvrátili jej do vodorovné polohy a z každé strany ho do břicha pendrekem
brutálně zmlátili dva ze zbývajících členů. Všem zpovzdálí přihlížejícím tuhla
krev v žilách a na těle se jim tvořila husí kůže. Do té doby to byl jev
nevídaný. Zmláceného, který byl v bezvládném stavu, vždy rozhoupali a vyhodili
na nákladní prostor automobilu. Poté spěchali nazpět „polapit“ někoho dalšího.
Náklaďák s postiženými snad ani nikdo nehlídal. Přesto sami postižení nebyli
schopni opustit jeho prostor a z přihlížejících jim neměl nikdo odvahu pomoci.
Bojůvky nespokojeného obyvatelstva s Veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi
probíhaly v ulicích středu Brna do pozdních hodin. Smýkal chvíli pobíhal s
vrhači dlažebních kostek, ale protože v průběhu základní školy v rámci
tělocviku nevynikal ve vrhu koulí, tak si s sebou žádnou „část vozovky“ nebral.
A jak se tak snažil být všude a co nejdéle, aby „o něco nepřišel“, tak ke své
hrůze zjistil, že je hodina do půlnoci a z civilního obyvatelstva je ve středu
města téměř sám. Všechny křižovatky, i ty nejmenší již byly plně obsazeny
především Lidovými milicemi. Na chvíli se „přilepil“ ke skupince partnerských
dvojic, které nevypadaly na aktivní účastníky bojůvek a nebyly tak v ohrožení.
Dostal se do ztichlého parku za Domem umění a ke konečné autobusové zastávce to
měl jen několik desítek metrů. Vtom se na něj vyřítila zpoza keřů horda
milicionářů. Smýkal se zděsil. Členové Lidových milicí si jej začali řádně
„vychutnávat“. Hrozili mu, ale naštěstí jej nezbili, snad pro únavu z
celodenního vytížení. V té době to byl kluk s dlouhými vlasy až na ramena, to
bylo něco pro ně. Řádně mu vylíčili, co že se s ním stane. V ukázněném
dvojstupu, až na první dvojici, mezi kterou se potácel poloomdlelý Smýkal, se
vydali členové milicí najít nějaký povoz, který by jej odvezl tak jako mnohé
jiné před ním do vazební věznice v Bohunicích. Jenže autobusy, které za tímto
účelem svážely ony postižené, již nebyly k dispozici. Chtěli jej proto nacpat
do osobního vozu Veřejné bezpečnosti stojícího u Mahenova divadla v křižovatce
ulic Za divadlem a Dvořákova. Málem při tom dostal nářez z důvodu, že se mu do
auta „esenbáků“ nechce. Při té příležitosti si všiml, že členové Lidových
milicí mají nejméně o čtvrtinu delší pendreky než policisté. V tu chvíli nešlo
o vzdor Smýkala, ale jednalo se o omyl. Příslušníci Veřejné bezpečnosti totiž o
něj ve svém voze nestáli, protože dostali vysílačkou nařízení přemístit se za
nějakým účelem jinam. Milicionáři dál Smýkala vláčeli od křižovatky ke
křižovatce, a protože jim začal evidentně překážet a nevěděli, co s ním, tak se
dvojice, která jej vedla původně v čele průvodu, „propadala“, až na jeho konec.
Potom jej v důsledku situace pustila. To ovšem neměl ještě vyhráno. Zprvu
nehodlal zůstat na zastávce tramvaje u Mahenova divadla směrem na Řečkovice,
ale chtěl se přemístit ke kýžené konečné stanici autobusu u Domu umění. Ale jen
se hnul z místa, tak jiná skupina milicionářů k němu zamířila, protože se
blížil k jejich hlídanému teritoriu. Ihned se tedy stáhl zpět, ale tramvaj
nejela a nejela. Když konečně spočinul na sedadle naprosto prázdného dopravního
prostředku, s čurůčky potu na spáncích se nechal dovézt až na konečnou zastávku
do Řečkovic. Obloukem lesními porosty Zamilovaného hájku a sv. Antoníčka, se
stálými pocity pronásledování, přišel kolem druhé hodiny ranní domů. Ihned
„spadl“ do postele jak hruška a usnul. Tehdy měl Smýkal moc velké štěstí,
kterého si váží do dnešních dnů. Ne takové měli někteří jeho kamarádi a
spolupracovníci ze zaměstnání, kteří se vraceli z vazebního zajištění po třech
týdnech, kdy jim splaskl otok a začaly se vytrácet monokly v obličeji. Jeden z
nich si ještě dva měsíce poté vyndával z dásní pomocí jehly drobné střepy ze
zubů. To, že v den demonstrací 21. srpna 1969 zemřeli v Brně dva lidé, Danuše
Muzikářová a Stanislav Valehrach, se Jiří Smýkal dověděl až daleko později.
Vloženo:
5. 9. 2009 v 16.29
Z domoviny přesídleni až na
Lesnou
Když již nemohli členové bigbítové skupiny
Mickey Mouse využívat dosavadních prostor v domě u dolní vlakové
zastávky, tak přijali možnost zkoušet v tělocvičně základní školy. Poté
se přestěhovali do mnohem skromnější, ale zato poetičtější malé místnosti
drobného hospodářského stavení, které bylo ve vlastnictví rodiny
Pospíšilů.
Tento domeček stál jen několik metrů od venkovní strany
hřbitovní zdi v blízkosti horního nádraží. Do stísněné prostory
se spolu s hudebníky a několika přáteli vešla zvuková aparatura,
hudební nástroje včetně bicích a také pianino. V zimním období
se místnost lehce zadýchala a k dokonalejšímu oteplení dopomohla
elektrická kamínka. Tepelnou izolaci podporovala také deka přetažená před
vchodové dveře, které ústily do volného prostranství.
V létě se zkoušelo venku v travnatém porostu.
Další vystoupení se uskutečnilo ve třídě základní školy. Prvním,
ve kterém se představili křenovické veřejnosti, byla účast na
tancovačce o hodech, která se odehrála v horní hospodě
U Žďárských. Tehdy část večera za Pišeho odbubnoval z dnes již
nezjistitelných důvodů Cenek. Brzy ovšem skupinu opustil a začal
se více zabýval křenovickými divadelními ochotníky. Se členy bigbítové
skupiny Mickey Mouse zůstal v přátelském vztahu. Tou dobou nebyl již
stálým členem ani Koblížek. O školních prázdninách roku 1966, kdy Piše
i mladší z bratrů Pospíšilů dokončili základní školu, bigbítová
skupina Mickey Mouse zahrála pro veřejnost na jakési veselici venku na
fotbalovém hřišti. Snad se jednalo o benátskou noc. Pódiem, na kterém
vystupovali, se jim stala traktorová vlečka. Tehdy na sobě měli jednotná
bílá trička, na která postavičku Mickey Mouse černou barvou vytvořila jejich
kamarádka Hana Procházková-Holubová.
Po prázdninách Piše nastoupil do učebního poměru stolař
v rousínovském Dřevodíle a Pospíšil mladší se odešel „učit“
elektrikářem jako jeho bratr do brněnského národního podniku MEZ. Matula býval
v rámci učebního poměru od třetího ročníku některé měsíce na praxi
v brněnské tiskárně a jiné v pražském internátě polygrafi cké
školy. Není bez zajímavosti, že tutéž školu ve stejném období navštěvoval
ve specializaci reprodukční grafik Jiří Kozel (*1949), budoucí baskytarista pražské bigbítové skupiny
kytaristy Radima Hladíka (*1946 - +2016) Blue Effect. Skupina
v prostorách internátu později také nějaký čas zkoušela. Za Matulova
pobytu v Praze jej v Mickey Mouse zastupoval jeho bratranec, také
„Křenovák“, Bořivoj „Badoj“ Roblík
(*1943), který byl na tu dobu velmi zručným kytaristou. Bigbítová skupina
Mickey Mouse do příštích školních prázdnin stačila vystupovat více méně
pravidelně ve zmíněném sále místní křenovické hospody o nedělních
odpoledních čajích. Zahrála si i v sousedních vesnicích, ale také
několikrát v závodním klubu mateřského závodu Pospíšilových
v Kosmákově ulici v brněnské části Židenic nazývané Stará osada.
V polovině roku 1967 podstoupili starší z Pospíšilů i Matula
závěrečné učňovské zkoušky. Státní podnik Pozemní stavby, ve kterých
pracoval otec obou bratří, vypsal řízení „posvěcené“ vojenskou správou
k výběru mladých pracovníků, kteří měli brannou povinnost. Dohodnuté
jednotlivce smluvně podnik najal na práce v trvání devatenácti měsíců. Na
vojenský výcvik zbývalo místo obvyklých dvou let pouhých pět měsíců. Starší
z bratří Pospíšilů s radostí nabídku přijal. Vedení závodního výboru
Pozemních staveb vzalo na vědomí bigbítovou skupinu Mickey Mouse
a zajistilo jí v Brně prostory ke zkoušení. V sídlišti
Lesná, jehož výstavbou byly Pozemní stavby pověřeny, v místech tehdy ještě
nedostavěné a neobydlené ulice Nejedlého, v jednom z domů nebyly
přízemní bytové jednotky osazeny příčkami. Vzniklo tak několik velkých prostor,
které pracovníci budující sídliště dočasně používali pro skladování materiálu,
ale také jako šatny, provizorní kanceláře a jídelnu. A v jednom takto
vzniklém malém sále dostala možnost zkoušet bigbítová skupina Mickey Mouse.
Prostory byly vhodné i ke krátkým výstupům pro přátele a náhodně
příchozí omladinu z řad nových obyvatel sídliště Lesná. Po defi nitivním
přestěhování tohoto hudebního celku do Brna na začátku školního roku 1967
se Matula vzdal členství. Po celý další průběh svého života pracoval jako
tiskař, po sametové revoluci se osamostatnil a spolu s manželkou
vlastní a vedou jednu z brněnských tiskáren. A protože
v době odchodu Karla Matuly z Mickey Mouse byl již i jeho
bratranec zaneprázdněn, zůstala zbývající trojice osamocena.
Mladší z bratří Pospíšilů pro dobrou fonetickou paměť
anglických textů a pro překvapivě silný jemně chraptivě zabarvený hlas převzal
místo hlavního zpěváka a post prvního kytaristy. Ve hře na tento hudební
nástroj dělal „mílové” pokroky. Novým zvukařem místo Jiřího Doležala, se stal Zdeněk „Báze” Líska (*1949 - +2001). Nejen, že s pájkou v ruce dával do provozu
aparaturu, ale také obkoukával hru na baskytaru. To se několikrát hodilo, když
skupina měla někde vystoupit ve všední den a starší z bratří měl odpolední
pracovní směnu. Líska jej zastoupil. Baskytara mu učarovala natolik, že v době
povinné základní vojenské prezenční služby byl členem vojenského bigbítu The Fuvl
(Furt v lihu). Prezentoval se v ní právě hrou na baskytaru. Byl podzim roku
1967 a na jedné z pozdně odpoledních zkoušek se otevřely dveře a v nich stanul Jiří Smýkal (*1950 - +2022). Smýkal byl typický
produkt bigbítového vzedmutí. Nejenže neznal noty, ale neuměl v polovině
šedesátých let, kdy nastala bigbítová horečka, hrát na žádný hudební nástroj.
Obyčejnou kytaru sotva v životě držel v ruce. Jeho hudebním teoretickým
zkušenostem předcházelo léto roku 1964. Smýkal, tak jako každé školní
prázdniny, odjel se svými rodiči a mladšími sourozenci na třítýdenní
prázdninový pobyt k tetě do Prahy. Jedno nedělní dopoledne spolu s otcem
navštívil tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Nic zvláštního, až na
postavené pódium uprostřed volného prostranství, kolem něhož stála hrstka
diváků. Hudba na něm provozovaná několika jednotlivci zněla rytmicky, ale
poměrně slabě a nejasně, ztracena ve velkém prostoru. Ovšem, na horní plošině
se mimo to dělo něco, co nebylo na první pohled zřetelné, také pro její
značnou, snad téměř dvou metrovou, výšku od země. Až po chvíli ti dva
pochopili, že na ní nějaký blonďák „válí sudy” a zamotává se při zpěvu do
dlouhé šňůry od mikrofonu. Otec z výchovných
důvodů svého čtrnáctiletého syna, proti jeho vůli, „odvlekl” z dosahu. Smýkal
mnohem později pochopil, podle nápadně světlých vlasů a černých brýlí, že se
jednalo o známého rokenrolového zpěváka Mikiho Volka (*21. května 1943 –
14. srpna 1996 v Praze). Druhé setkání s novodobým hudebním projevem bylo již daleko
výraznější. Smýkal, třeskutého února roku 1965 o pololetních prázdninách, které
se prodloužily pro všeobecný nedostatek paliva o takzvané uhelné prázdniny,
dlel u tatínkovi sestry v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. O jednom
odpoledni se v tamním Velkém kině, tehdy největším ve střední Evropě, konal
koncert přerovské bigbítové skupiny Synkopa. Hudebníci „stříhali”
jeden rokenrol za druhým. Sólový zpěvák Pavel
Novák (*10. března 1944 Přerov –
11. února 2009 Přerov), tehdy student
olomoucké Přírodovědné fakulty Katedry tělesné výchovy, předváděl divoké
„roznožky” a uváděl tak návštěvníky do bouřlivého varu.
Smýkal již nikdy nikde obdobné sportovní výkony na hudebním
pódiu nespatřil. Z koncertu se v omámení vypotácel s očima „navrch hlavy”. A to
se ještě stačil během jeho průběhu seznámit s o něco staršími kluky, kteří v
podkroví jednoho domku ve vesničce „přimknuté” k městu, zkoušeli s opravdovými
elektrickými kytarami a velkým bubnem přibitým k podlaze, aby jim při úderech
„neutekl”. Tak, jak byl Smýkal nadchnut Pavlem Novákem, tak jej o půldruhého
roku později zaskočily jeho jemné písničky, například Malinká a
nebo Dívka pihovatá. Smýkal v době povinné školní docházky bydlel se svými
rodiči a sourozenci v tehdejší Koněvově ulici, dnešní Vídeňské v městské části
Staré Brno. Na svých toulkách po Oltecu (Staré Brno), své domovině, jednou
zavítal na blízkou ulici Švancarovu, dnešní Renneskou třídu. Před tehdejším
bývalým prvorepublikovým obchodem, kde v té době sídlilo agitační středisko,
které sloužilo ke schůzím tamní buňky KSČ, Svazu přátel se Sovětským svazem a v
období voleb do zastupitelstev se stávaly tyto prostory místností pro voličskou
veřejnost, uslyšel zvuk elektrické kytary. Zkoušela tam bigbítová skupina, na
jejíž jméno si již nikdo nevzpomíná. Jedněmi ze členů byli, bubeník Jan Špiřík (*1948 -
2007) a kytaristé Jiří
Souček (*1948), který měl i kapelnické zkoušky, Vlastimil „Kyzlink, Trepka” Kiesel (*1950) a Vlastimil Nečas (*1952). Se dvěma posledně jmenovanými se Smýkal
později setkal přímo i nepřímo v bigbítu Mickey Mouse. Ovlivněn vším tímto
bigbítovým děním, nedlouho po té, kdy v polovině roku 1965 vyšel základní
školu, přemluvil svého otce, tehdy učitele hudby na jedné z Lidových škol
umění, aby mu z naspořených a vybraných peněz ze SRPŠ (Sdružení rodiny a přátel
školy) zakoupil v bazaru na Josefské ulici jím vyhlédnutou zánovní elektrickou
kytaru. Nepomohly námitky, že se má nejprve naučit hrát na obyčejnou kytaru. Stál
si na svém, že nehodlá na žádnou „španělu” hrát u táboráku, ale že se chce
uplatnit v bigbítové skupině. Hned jak si donesl vybranou nízkolubovou
elektrickou kytaru značky Jolana Discant domu, zapojil vývody snímačů do otcova
rádia. Ten mu dokonce s rozpačitým porozuměním vytvořil z ocelové pružiny a
gramofonové elektrické přenosky na jehly kytarový dozvuk.
Westcoastové
společenství vysokoškoláků a jednoho učně
Šikovný spolužák z nižší třídy „devítiletky” Lubomír Matla (*1951), jej naučil pár
základních kytarových akordů. A tak Smýkal mohl nejen začít do kytary
„třískat”, ale zanedlouho poté, co mu dělalo potíže se naučit převzaté
písničky, si troufl je skládat sám. Vůbec mu nevadila skutečnost, že o
základech komponování a zákonitostech hudební intonace neměl ani potuchy.
Když v témže roce, v pětašedesátém v létě, nastal týden
moravského premiérového promítání filmu Perný den (A Hard Day´s, GB 1964), s anglickou, již tehdy nesmírně populární beatovou skupinou The
Beatles, ve zmíněném zlínském Velkém kině, Smýkal nesměl chybět.
Tehdy po filmovém představení vyšel spolu s ostatními diváky na čerstvý vzduch
s nepopsatelnými dojmy. O těchto svých posledních školních prázdninách, které
částečně absolvoval s rodiči u Mohelna, v místě, kde je dnes vodní hladina
Dalešické přehrady, se seznámil s Jiřím
Křížem (*1947), pozdějším divadelním kritikem, publicistou a redaktorem
tehdejšího Brněnského večerníku (své články podepisoval Jiří P. Kříž) a
následně pražské redakce deníku Právo. Ten měl napřesrok po dalších školních
prázdninách v roce 1966 dát popud k vytvoření vokální bigbítové skupiny.
Spoluzakladateli byli spolužáci z filozofické fakulty Petr Antonín (*1947),, budoucí profesor anglistiky na téže vysoké
škole, jehož tatínek, letec z druhé světové války, si manželku, tedy jeho
matku, přivezl z Anglie, a Jiří Povolný
(*1947), příští regionální redaktor. Smýkala přizvali ke spolupráci. Vzniklo
tím zvláštní hudební seskupení tří vysokoškoláků a jednoho o tři roky mladšího
učně v oboru soustružník kovů národního podniku Juranovy závody se sídlem v
Horních Heršpicích. Zkoušeli v některé z poslucháren Filozofické fakulty a
vystupovali pro místní učně a své přátele v jídelně tehdejšího komárovského
internátu národního podniku Pozemstav (učni - zedníci, pokrývači atd.). V tom
čase v této jídelně, mimo jiných, vystoupila i skupina Vulkán se
sourozeneckou pěveckou dvojicí Hany a Petra Ulrychových (*1949, *1944). Vokální
sdružení vysokoškoláků a učně mělo v repertoáru vlastní skladby složené Křížem
a Smýkalem. Smýkal s sebou „tahal” na zkoušky i vystoupení nejen svou
elektrickou kytaru, ale i nově zakoupenou po „domácku” vyrobenou baskytaru. Ve
hře na tento hudební nástroj se členové střídali tak, jak měli chuť a odvahu si
při jednotlivých skladbách vytvořit basový part. Smýkalův tatínek byl výrobcem
bedýnky osazené jedním reproduktorem o průměru asi jedenácti palců a také
jednoduchého zesilovače, sestávajícího z jedné výkonné elektrolampy umístěné na
maličkém otevřeném „šasy”. Toto zařízení nedosahoval více jak pěti wattů
výkonu.
Později se k tomuto hudebnímu uskupení připojil další
posluchač stejné vysoké školy z nižšího ročníku původem z Ostravy, Romuald Hudeček (*1948). Ve hře na
kytaru byl nejzručnější a tak zaujal postavení sólového hráče na tento nástroj.
V úplném závěru činnosti skupiny přivedl Povolný všestranně nadaného hudebníka,
který se ujal bicích. Byl jím Jan
Šimbera (*1951), se kterým se seznámil nějakou dobu před tím v komárovské
Lidové škole umění. Tehdy místní učitel hudby, shodou okolností zakládající
člen unikátní brněnské kytarové skupiny Elektrofonic
(1956-1966), Lubomír Niziol (*1933),
inspirovaný swingovou kytarovou legendou Les
Paulem (*1915), dal popud k založení kytarového kvarteta sestaveného z
žáků „hudebky”. Nastudoval s nimi jeho technicky náročné skladby, se kterými
několikrát vystoupili při různých příležitostech, organizovaných především
zmíněnou hudební školou. Jedním z těch kytaristů byl právě Povolný. Tuto
kytarovou skupinu doplňoval na bicí Šimbera, pozdější vysokoškolsky vzdělaný
chemik se zaměřením na jedy a výbušniny s patentem v tomto oboru. Později se
Šimbera vypracoval, coby Československý reprezentant, do světové druhé stovky
tenistů a po sametové revoluci úspěšně více jak patnáct let trenérsky vedl
reprezentační družstvo žen a úspěšně se s ním účastnil světové soutěže Fed Cup.
Přesto, že se prezentace mnoha hlasů ve west coastovém stylu
mimořádně dařila, toto společenství vysokoškoláků a jednoho učně nevydrželo ani
celý rok. Stačila výluka v jednom ze zkouškových období na fakultě a další
činnost této bigbítové skupiny začala váznout. Po jejím rozpadu nějaký čas
vypomáhal Jan Šimbera na bicí v bigbítovém uskupení, které se scházelo v sále
„Samky” pod latinským kopcem. V polovině roku 1967 se již nějakou dobu
Smýkalovy hudební aktivity prolínaly s pokusy o nacvičování repertoáru
složeného také z vlastních skladeb, se stejně starým kamarádem Antonínem Kružíkem (*1950). Kružík
bydlel rovněž na Starém Brně v Hluboké ulici, která bezprostředně sousedí se
zdí Ústředního hřbitova. Zkoušky probíhaly u Smýkalů, když „hlava” rodiny
nebyla doma. Smýkal měl již zmíněné elektrofonické kytary, nízkolubovou
šestistrunku a Kružíkovi půjčoval baskytaru z pěkně tlusté „laťovky” s jedním
zabudovaným snímačem značky Forte. Dál než k hudební skříni na tenkých
nožičkách, připomínající „peřiňák”, značky Supraphon, výrobku národního podniku
Tesla, se nedostali. Do gramofonového vstupu této hudební skříně měli zapojeny
obě kytary. Je jasné, že jimi „vymlátili” reproduktory a hudební skříň již
nikdy nesloužila svému původnímu účelu. Tehdy složil Smýkal písničku Čekání na zeleného psa. Název
vyznívající trochu surrealisticky měl ale prostý podnět ke složení. Jednou na
zkoušku přišel Kružík pozdě a vysloužil si tím přátelskou nadávku pes. A
dodatek pro úplnost, ta baskytara, na kterou hrál, byla na tehdejší dobu
naprosto netypicky natřená na zeleno. Jej amatérský výrobce zřejmě někde získal
zbytek barvy z natírání plotu. Než ti dva stačili získat další spoluhráčevčetně bubeníka, tak se na podzim 1967 rodina Smýkalova stěhovala do nového
bydliště v sídlišti Lesná v Loosovu ulici a mezi oběma „bigbíťáky” se přerušil
kontakt. Přispěla k tomu také náhoda. Když se v tom čase jednou Smýkal „coural”
po sídlišti, v rámci obeznamování se s novým prostředím, zaslechl v místech
tehdy ještě neobydlené ulice Nejedlého něco, z čeho mu poskočilo srdce. Byl to
zvuk elektrické kytary. Z tohoto období, snad, zachovala nahrávka Gumová žába. Napsali ji bratři Smýkalové.
SOUVISLOSTI SE SKUPINAMI S NÁZVEM NIC MOC a WRY FACES
Vzal za kliku a vešel. Zkoušela tam bigbítová skupina Mickey
Mouse. Tehdy měla v repertoáru například skladby z prvních gramofonových alb
Rolling Stones, jako Carol, Walking
The Dog (mnohými brněnskými skupinami hraná Procházka se psem), It´s All Over
Now, Off The Hook, You Cant Catch Me. Tou dobou už členové Mickey Mouse byli hudebně zaměřeni
hodně tvrdě a „šlapalo” jim to. Jak již na několika místech v těchto článcích
věnujících se brněnskému bigbítu bylo zdůrazněno, tehdejší hudební skupiny
suplovaly nedostatek možnosti poslechu tak moc žádaných originálních skladeb ze
Západu. Přebíraly proto repertoár světoznámých beatových skupin a co nejvěrněji
jej prezentovaly.
Tento systém měl u mladého publika největší úspěch. Přednes
vlastní tvorby se odpouštěl jen těm nejvybranějším z vybraných. Také Smýkal
skládal písničky v duchu doby. Aby přesvědčil k jejich nacvičení své nyní již
soukmenovce ve skupině Mickey Mouse, vypomohl si mladším, hudebně velmi nadaným
bratrem Ivanem Smýkalem (*1955), budoucím studentem konzervatoře. Tehdy pouze
dvanáctiletý mladší ze Smýkalů přes svůj věk již ledacos o bigbítu věděl. Vždyť
například rok předtím, v září 1966, se jako jedenáctiletý účastnil jednoho z
posledních brněnských koncertů přeslavné bratislavské bigbítové skupiny,
The Beatmen, která dala tehdejší československé hudební scéně uznávanou
osobnost, skladatele, zpěváka a kytaristu Deža
Ursinyho (*1947 -
1995). Vystoupení se konalo v amfiteátru Brněnské riviéry.
Tehdy vylezl za hudebníky na pódium a donesl svému bratru na stránce malého
kalendáře vlastnoruční podpisy členů této skupiny. Starší z bratrů Smýkalových
podle svého zvyku doma zapojil kytaru do rádia a oba sourozenci dvojhlasně
nazpívali několik skladeb. To vše bylo zaznamenáno pomocí vypůjčeného
magnetofonu od otce a výsledek předveden na zkoušce. Velkorysost bratrů
Pospíšilových pro tuto chvíli neznala mezí. A tak se některé skladby začaly
nacvičovat. K jejich dokonalejší interpretaci dopomohl příchod vynikající
zpěvačky Simony Kupčíkové-Hunkové (*1952).
Smýkalův zpěv ve většině jeho skladeb doplňovala svým obhrouble sametovým
hlasem a dávala jim tím nezapomenutelný výraz. Nejznámějšími z těchto písniček
bylo Tantalovo mučení, Hledání minulých časů a Voska. Je velká škoda, že žádný z těchto duet nebyl
zaznamenám na magnetofonový pás. Těmi rytmicky důraznějšími potom byly Hradby a
zeď a Kapky zla. Krátkou dobu před příchodem Kupčíkové pomohl tvrdý trend
skupiny svou razantní hrou podpořit nový bubeník. Byl jím Jiří „Dratwa, Kraťas, později Big Boss” Valter (*1952), který ke
konci roku 1967 vystřídal Piše. Piše navázal na hudební činnost poté, co se
vrátil v roce 1972 z vojenské základní služby. Byl spoluzakladatelem bigbítové
skupiny s názvem 2001. V ní se uplatnil jako schopný zpěvák s dvanáctistrunnou
kytarou. Dalšími členy byli: sólový kytarista Laco Vaksmundský (*1951), kterého po čase vystřídal Karel Popelka (*1950), později zvukař a
provozovatel restaurace, baskytarista b(*1951) a bubeník Jiří Kusák (*1951). Po dvou letech, taktéž na postu zpěváka, byl
účasten ve skupině Nic moc. Během čtyř let se v ní vystřídali kytaristé Antonín
Staňa, Milan Čermák, Zdeněk Máca, Emil Kopřiva (později člen Synkop 61),
klávesisté Radek Petlach a Ivo Cedivoda, baskytarista Ladislav Holek (později
zvukař) a bubeníci Břetislav Jelínek a Jiří Kusák. V současnosti se angažuje v
hudebním seskupení spolu s Miroslavem
Šemorou (*1949), zakládajícím členem slavkovských Wry Faces, a Ivem
Cedivodou. Bratři Pospíšilové se s Valtrem seznámili ve vnitřní části Brna ve
chvíli, kdy si jí vykračoval zaposlouchán do hlasitě hrajícího malého
magnetofonu na baterie značky Tesla Uran, který si hrdě nesl na rameni. Měl
velice dobrý přehled o světové populární hudební scéně. Hned po příchodu do
skupiny na sebe začal strhávat velkou pozornost a vyžadoval ještě tvrdší pojetí
hry. Svým způsobem tehdy předběhl dobu. Valter přivedl do skupiny Mickey Mouse
již zmiňovaného Vlastimila Kiesela, se kterým na sebe „narazili” rovněž ve
„štatlu”. Ten zase velice brzy ostatním členům
představil bubeníka z rozpadlých
The
Reiders, Miloše Šimčíka
(*1951). Kiesel jej poznal prostřednictvím kamaráda ze stejného domu v
Havlenově ulici, kde s rodiči bydlel. Šimčík s ním sdílel totožné učňovské
středisko budoucích elektrikářů. Zatím Jan „Sule” Piše po výměně na své
kamarády nezanevřel, dál navštěvoval zkoušky i některá vystoupení. Jedno z
významnějších se uskutečnilo o nedělním dopoledni 24. března 1968 v kulturním
domě v Bučovicích. Na brněnském hlavním nádraží se sešli Kupčíková, Smýkal,
Valter, Šimčík a Líska se svou sestrou, dvojčetem. Při příjezdu vlaku do dolní
zastávky v Křenovicích se všichni vykláněli z oken, aby na sebe upozornili
přistupující bratry Pospíšilovy a ke všeobecnému překvapení i Matulu, který byl
zvědav, co se děje s bigbítovou skupinou po jeho odchodu. Program v bučovickém
kulturním zařízení byl jednoduchý. Dopolední soutěžní
přehlídka čtyř bigbítových skupin, v poledne řízek a po malé pauze jejich další
odpolední vystoupení. Účastníky byla domácí dobře sehraná skupina Saturn,
výrazná slavkovská Wry Faces, The Peoples snad z Přerova a
křenovicko-brněnská Mickey Mouse. Celou akci inicioval kulturní nadšenec Miloslav Matal (*1946), zaměstnanec
národního podniku UP Bučovice, který také vše zaštítil. Matal získal nějaké
letité zástupce z Vyškova jako porotu. S největší pravděpodobností hodně
laickou, které byl bigbít na hony vzdálen. Sotva si kdo dnes vzpomene, jak se
na pódiu skupiny střídaly po sobě. Bigbít Mickey Mouse se prezentoval především
písničkami Smýkala, které spolu s Kupčíkovou také zazpíval. Výstup pěvecky
doplnil Valter, který vyznával „tvrdý” rhythm & blues a svedl jej
vynikajícím způsobem podat. Smýkal za vlastní tvorbu dostal ještě před obědem,
snad aby se porota nemusela odpoledne zdržovat, diplom. Tady je skladba Přivátá vzpomínka
a Čekej dál
nahrané roku 1968. Šimčík měl nemalé problémy s bubeníkem
bigbítu The Peoples. Zpěčoval se zapůjčit své bicí, které v tu chvíli byly na
pódiu jediné k dispozici, bubeníkům ostatních skupin přesto, že to bylo předem
domluveno. Za to, že se dal obměkčit a nakonec je poskytl, byl „odměněn”
prvenstvím ve své kategorii. Na Šimčíka, který mezi účastnícími se bubeníky
neměl konkurenta, zbylo až druhé místo. Dnes si jen stěží kdo ze členů Mickey Mouse
vybaví, proč se této soutěžní přehlídky neúčastnil spolu s ostatními Kiesel.
Všem třem skupinám se vystoupení zdařilo a všichni očekávali vystoupení čtvrté,
kterou byla slavkovská Wry Faces. Vzadu sálu po pravé straně šlo dopředu k
pódiu za sebou jak husy pět na tu dobu mimořádně dlouhovlasých mladíků. V čele,
jako první, lídr skupiny, baskytarista Miroslav
„Česlo” Šemora (*1949) s rovnými blonďatými vlasy až na ramena. Připomínal
o rok později v brněnském Besedním domě ve středu města vystupujícího Jiřího Korna (*1949) s pražskou
skupinou The Rebels, ale v trochu „vyšším provedení”. Při zaznění prvního akordu
bylo jasné, že Wry Faces nebudou ani v nejmenším porotu šetřit. Té šla z
„vichřice” na pódiu hlava kolem. Aby toho nebylo málo, tak v poslední skladbě,
snad od Rolling Stones, vytáhl zpěvák zpoza zadního závěsu zdařilý model
samopalu, asi zakoupený v tehdejším Tuzexu, a spustil do diváků divokou střelbu
doprovázenou světelnými efekty a sršícími jiskrami, vycházejícími z hlavně
modelu zbraně. To už porota málem omdlela a prohlásila, že tato skupina již po
řízku vystupovat nebude. A tak se i stalo. Po obědě se museli diváci spokojit s
přednesem zbylých tří bigbítových skupin. Nejvíce byl vystoupením Wry Faces
nadchnut Valter, který na ostatní zaražené členy Mickey Mouse vykřikoval:
„Vidíte, vy blbci, takhle jsme měli hrát. Oni už nesmějí vystupovat…” Na ten
popud zblblý Smýkal okamžitě vzal právě získaný diplom, na který byl do této
chvíle nesmírně hrdý, a ostentativně jej roztrhal. To ho dodatečně velmi
mrzelo. Zajímavostí v souvislosti s touto příhodou je skutečnost, že na konci
šedesátých let Valter se zbytkem skupiny Wry Faces navázal spolupráci a posléze
nad ní získal „otěže” a „překopal” ji do podoby, která nesla název Dratwa
Night Hedgehoppers Co.ltd.
» Autor: Jiří Donné
» Vloženo: 24. 3. 2009 v 17.06
Na začátku dubna 1969 odešel Zdeněk „Báze” Líska na již ohlášenou vojnu a po návratu se do
civilního bigbítového dění již nezapojil. Příspěvkem do společenství skupiny
Mickey Mouse se stal Smýkalův poznatek, který získal při jedné z dřívějších
návštěv svého kamaráda, kytarové hvězdy rhythmandbluesové skupiny Stop
The Gods Petra „Piháčka” Neubauera (*1947). Tak jako ostatní
obdivoval jeho prstové kreace na kytarovém hmatníku. Tehdy si všiml, že u jeho
kytary není třetí z nejtenčích strun g, jak bylo u jediných a také v obchodech
snadno dosažitelných sad Golden Fox a Silver Star české výroby obvyklé,
takzvaně točená (ocelová struna obtočená měděným tvrzeným drátem). Po dotazu se
dověděl, že pro snadnější dohmat a bluesovou herní techniku „vytahování” strun
je jejich osazení na kytaře posunuto tak, že přebývá nejtlustší struha e, a
nedostává se nejtenčí. Ta byla nahrazena u kytar s kratším krkem ze sady pro
banjo a pro ty, ke kterým byla potřeba struna delší, se objednala u některého
brněnského houslaře z jiného strunného nástroje, z brače. Smýkal po získání
členství v Mickey Mouse sdělil toto zjištění sólovému kytaristovi, mladšímu z
Pospíšilů. Dnes je v obchodě s hudebními nástroji k výběru nepřeberné množství
kytarových strun o různé síle a většina sad má „na elektriku” strunu g
„netočenou”. Bratři Pospíšilové měli velké štěstí na své velmi vlídné rodiče.
Otec Jan Pospíšil (*1920 -
1982) byl mimořádně chápavý vůči svým synů. Od začátku je
nejen morálně podporoval v bigbítovém snažení jako jen velmi málo jiných
rodičů. Svým synům se věnoval s pozorností až dojemnou. Příčinou snad byla mimo
jiné i jeho nepřítomnost v období jejich vyrůstání a raného dospívání. Celá
rodina byla postižená, protože se pan Pospíšil stal v první polovině padesátých
let obětí politického komplotu. Byl na dlouhá léta nespravedlivě uvězněn a po
propuštění později rehabilitován. Nikdy se nestalo, aby jeho přítomnost v
blízkosti bigbítové skupiny Mickey Mouse vzbudila u synů nebo jiných členů
skupiny nevoli, jejíž příčinou by byl mimo jiné i generační rozdíl. Měli jej
všichni rádi. Ke členům bigbítu měl velmi citlivý a vstřícný přístup. Často se
na veřejnosti stával mluvčím skupiny. V rodině panovala příkladná pohoda.
Nebylo výjimkou, že u Pospíšilů o sobotách a svátcích přespávali brněnští
kamarádí a členové bigbítu. Při nedělním ranním vstávání všechny babička vítala
s bábovkou a kakaem. Katolická rodina Pospíšilů patřila mezi věřící a bylo
samozřejmostí, že bigbít nebigbít se šlo společně na hrubou (na desátou
dopolední hodinu) do tamního kostela. Všechny návštěvy to považovaly za
samozřejmé a nikdo se nad tím nepozastavoval. Omladina zůstávala vně u
vchodových dveří „našlapaného” svatostánku a starší generace se nepohoršovala
nad tím, že někteří z mládenců vyklouzli během kázání tiše ven na dva tři tahy
z cigarety.
Rodiče bratrů Pospíšilových byli
velmi pohostinní, a tak se návštěvám, kamarádům jejich potomků, dostalo hojné
pozornosti také v rámci oběda. O jedné takové slunné květnové neděli roku 1968
se krátce po polední siestě vydala část bigbítu Mickey Mouse s dvoukolákem
přeplněným zvukovou aparaturou a hudebními nástroji prašnou silničkou do
sousedních Holubic, kde v pozdním odpoledni měla vystupovat. V čele vykračoval
důstojným krokem pan Pospíšil se šviháckými, bohatě rostlými kotletami. Za ním
oba jeho synové spolu
se
Smýkalem, snad i Pišem a několika křenovickými příznivci z řad mládeže tlačili
přepravní povoz, přes jehož náklad nebylo na cestu vidět. Ostatní členové
skupiny se dopravili z Brna vlakem. Zvláštní forma produkce, napůl koncert,
napůl tancovačka, se odehrála ve všeobecné nadmíru dobré náladě a k žádné
rvačce nedošlo ani se k ní neschylovalo. Malý zádrhel nastal na konci produkce,
která měla přísný časový limit. Po jeho dovršení účastníci z řad návštěvníků
bouřlivě bigbítovou skupinu Mickey Mouse vyvolávali zpět na pódium, což
pořadatelé již nechtěli povolit. Spor vyřešili Valter se Šimčíkem, kteří se
neočekávaně vřítili na jeviště. Za nadšeného řevu návštěvníků Valtr zazpíval do
mikrofonu svou oblíbenou tvrdou bluesovou skladbu Hands Off doprovozenou pouze bicími.
Pro všechny zúčastněné to byl úžasný zážitek, snad na celý život. Drobným
dovětkem může být připomínka druhé Smýkalovy svatby, která se konala téměř po
deseti letech v pronajatém sále tehdejšího Klubu mládeže, známého spíše jako
Esenc, v ulici Křenové. Tehdy v rámci svatebního podvečera na pódiu neplánovaně
vystoupil Valter, který tuto skladbu zazpíval doprovázeje se mohutným dupáním
nohou. Při přednesu nikdo ani nedýchal. Valterova svérázná neklidná a prudká
povaha mu nedovolila stát na jednom místě, a tak se někdy bigbítového dění v
Mickey Mouse účastnil, a jindy se drahnou dobu neobjevoval. Nakonec skupinu
opustil. Zatím se zbylí členové zformovali do stálé sestavy. Bratři Pospíšilové
se sólovou kytarou a baskytarou, Kiesel s kytarovým doprovodem a Šimčík s
bicími. Smýkal s Kupčíkovou dostávali čím dál méně příležitostí, a tak se
přirozenou cestou v přátelském duchu se svými dosavadními hudebními druhy
rozešli. Simona Kupčíková se potom celá sedmdesátá a osmdesátá léta věnovala
country muzice. Absolvovala takzvané přehrávky, které byly potřebné k
oficiálním veřejným produkcím. Nejčastěji vystupovala sama s kytarou a bývala
zvána k hostování například skupinami Antares,
Karabinou, Příbojem a jinými.
Účastnila se různých country přehlídek, ale zpěvem a hrou na kytaru také
obohacovala různé vernisáže a umělecké sešlosti. Smýkal hned po odchodu z
Mickey Mouse navázal spolupráci s kytaristou z rozpadlých The Griffins Františkem Kresou (*1950), baskytaristou
Oldřichem Libenským (*1950) a
bubeníkem Milošem Bulíčkem (*1952).
První, co hned v prvopočátku udělali, tak přijali název The Beavers. Zkoušky
probíhaly v hale soukromého domu v Jungmannově ulici, kde Bulíček s rodiči a
mladším bratrem bydlel. Dokonce si i složili hudební znělku začínající dvakrát
po sobě jdoucí kvartou s trochu naivním krátkým textem: „My věříme, my doufáme,
my, kteří jméno od Bívrs máme.” Toto bigbítové seskupení mělo jednu velkou
slabost. Ani jeden z kytaristů, do této doby zastávajících doprovod, nebyl
schopen se ujmout sólových partů se vším, co k tomu patří. Proto počátkem
školních prázdnin roku 1968 Oldřich Libenský a Miloš Bulíček po společné
domluvě přešli do westcoastového uskupení The Avengers, kde nahradili původní
členy a dopomohli skupině k brněnskému věhlasu. Účast ve The Beavers jim byla
dobrou rozcvičkou.
» Autor: Jiří Donné
» Vloženo: 20. 4. 2009 v 13.49
LONG GEORGE
AND CRAZY DRUMMER AND GENTLEMAN a SOUVISEJÍCÍ BIGBÍTOVÉ EPIZODY
Smýkal na přelomu roku 1968 a 1969 sestavil bigbítovou
skupinu Long
George And Crazy Drummer And Gentleman. Spouzakladatelem byl Zdeněk Plocek (*1952), schopný
konstruktér a výrobce zesilovačů, který zároveň zastával ve skupině post
baskytaristy. Smýkal ke spolupráci získal bývalého spoluhráče z Mickey
Mouse Valtera, a to na bicí. V tom čase se jevil na svou bouřlivou
povahu nezvykle přizpůsobivě. Tehdy se Smýkal také domluvil s posledním
nekorunovaným „králem štatlu”. Byl jím Josef
„Jožo” Gaži (*1950), který přijal místo sólového kytaristy, a to kytaristy
velmi fundovaného v bluesovém stylu hry, s talentem od přírody. Plány a
přípravy se uskutečnily v Antonínské ulici, kde Gaži bydlel spolu s maminkou,
dvěma sestrami a o hodně mladším bratrem. Smýkal do skupiny přinesl svoji
vlastní tvorbu, kterou se prezentoval ve skupině Mickey Mouse, obohacenou o
několik nových písniček. A protože se texty skladeb nechtěl nikdo učit, tak je
i také všechny zpíval. Ve dvojhlase mu vypomáhal Plocek. Zkoušky tohoto bigbítu
probíhaly obzvlášť ojedinělým způsobem. Smýkal s doprovodnou kytarou a Plocek s
baskytarou dostali „azyl” u jeho rodičů v Körnerově ulici, kde v té době
bydleli. S jejich pochopením se ztlumenými nástroji celý repertoár nacvičili.
Valter s Gažim se bezproblémově přidali, a to mnohdy přímo na vystoupení.
Skupina vznikala ke konci šedesátých let v období, kdy se k nám do tehdejšího
Československa dostávaly hudební psychedelické prvky inspirované americkými
hippies. Bigbítová skupina Long George And Crazy Drummer And Gentleman
tento nový trend pojala po svém. Téměř všechny písničky ve svém repertoáru
opatřila delší závěrečnou částí opakujících se hudebních motivů, které se
postupně rozvíjely. V nich se pěvecky i hráčsky „vyřádil” především v duchu R
& B nadaný Valter. Ale do mikrofonů v tu chvíli „řvali” vlastně všichni.
Toto hudební společenství několikrát vystoupilo v tehdejším sále závodního
klubu Zbrojovky v Marxově ulici, dnešní Spolkové. Středem pozornosti se stala
velká profesionální reproduktorová bedna původně sloužící v některém
prvorepublikovém kině. V horní části byly dva „střeďáky”, zato té prostřední
vévodil na tehdejší dobu obrovský, více jak dvacetipalcový basový reproduktor
se stovoltovým napájením elektromagnetu. V dolní části byl půlkruhový otvor,
bas reflex. Pro Miloše Morávka
(*1951), budoucí brněnskou kytarovou legendu, který se dostavil na jedno z
představení, se stal jiným a pro něj podstatnějším středem pozornosti Gaži. Ten
stál s kytarou ležérně opřený o pravou stranu portálu, kde s lehkostí ovládal
svůj nástroj, jako by ani nehrál. Morávek si stoupl pod tamní vysoké pódium a
se zvrácenou hlavou pozorně sledoval jeho hru. Ve svém repertoáru skupina
neměla zařazeno více jak dvanáct secvičených skladeb, a tak je hudebníci
přehráli veřejnosti dvakrát po sobě. Návštěvníci na to nereflektovali. Buď si
toho nikdo nepovšiml, nebo jim tato skutečnost nevadila.
Po nenápadném pomalém rozpadu tohoto
bigbítu Jiří „Dratwa, Kraťas” a později „Big Boss” Valter postupně vybudoval ke
konci roku 1969 na tehdejší dobu mimořádně „tvrdou” již vzpomínanou R&B
skupinu Dratwa
Night Hedgehoppers Co. ltd. Gaži stihl ještě před podzimním nástupem
na vojnu spolupráci s trumpetistou, jinak všeobecně nadaným hudebníkem Antonínem Munzarem (*1948) a
baskytaristou Milanem Horvathem
(*1950). Po návratu z dvouletého vojenského pobytu se po celá sedmdesátá léta s
kytarou účastnil různých hudebních seskupení. Po sametové revoluci vykonával
post hlavního trenéra v Box clubu, svého času úspěšné sportovní společnosti jen
o něco málo staršího bratra Ladislava
(*1949), Gaži sport, Direct Brno. Plocek po devětaosmdesátém roce podnikal v
různých oblastech. Smýkal se ke konci roku 1969 pokusil spolu s bratry Janem a Jaroslavem Kopečkovými (*1948,
*1950), členy rozpadlého bigbítu The Spiders, a v případě mladšího
také The
Wan, sestavit hudební skupinu. Hned v počátcích se vše rozplynulo
pro profesionální ambice Jaroslava, který jako vynikající kytarista dostal
příležitost v nově vzniklé skupině zpěváka Waldemara
Plcha (*1946) Faraons.
Poté Jiří Smýkal opustil hudební oblast. Jednou o sobotním
večeru v roce 1971 „obrážel” okolní zábavy spolu se svou tehdejší novomanželkou
Mirkou, její sestrou Zinou a švagrem a zároveň starším bratrem zakládajícího
člena Mickey Mouse, Liborem Pišem. A to v jeho nově zrekonstruovaném sportovním
autě ze třicátých let, značky Aero 50. Na jedné z tancovaček v Nesovicích, po
krátkém pobytu v tamním kulturním sále, zazněla z pódia jedna ze Smýkalových
autorských skladeb, interpretovaná naprosto neznámými hudebníky. Nikdy se
nedověděl podrobnosti. V osmašedesátém roce po ukončení učebního poměru
nastoupil namáhavou práci pomocného dělníka ve slévárně, poté pomocníka u
zedníků, řidiče pojízdné instalatérské dílny, údržbáře a ke konci sedmdesátých
let pracovníka, nejprve ve vedlejším a poté v hlavním pracovním poměru v již
vzpomenutém kulturním klubovém zařízení pro mládež v Křenové ulici naproti
restauraci Na Masném růžku, známého také jako Esenc. Tehdy si dokončil střední
vzdělání. Od devadesátých let si obživu zajišťuje v různých oborech v rámci
živnostenských listů.
Vyvrcholení činnosti
O zprostředkování této prostory se zasloužil bigbítový
nadšenec známý téměř po celém Brně, Jan
„Kobza” Kadlec (*1949). V té době bydlel na Starém Brně ve Dvorského ulici
v sousedství již vzpomínaného tamního agitačního střediska sídlícího v tehdejší
Švancarově ulici, v dnešní Renneské třídě. Proto se s Kieselem i Nečasem velmi
dobře znal. Kadlec „bigbíťáky” z Mickey Mouse seznámil s „opuštěným” členem
Mazance, synem učitele hudby a ladičem pian, klavíristou Slavomírem Sobolem (*1945). Rodina Sobolová tehdy bydlela v
Dimitrovově ulici č. 33, hned vedle domu, ve kterém sídlila a dodnes sídlí
brněnská pobočka Červeného kříže. Je docela možné, že Křivánkovou do skupiny
přivedl právě on. Navštěvoval totiž s jejím bratrem stejnou školu. Protože měl
Sobol platné kapelnické zkoušky, tak měla skupina možnost udělat takzvané
přehrávky a tím si rozšířit možnosti vystupování. Teoreticky tam, kde do té
doby nemohli vystupovat, by „zůstaly dveře otevřené”. K přehrávkám nakonec ale
nikdy nedošlo. Sobol zaujal ve skupině místo nehrajícího kapelníka a pro své
hudební vzdělání i přísného kritika. Také na sebe převzal úkoly manažera. Jeho
velkým počinem bylo domluvení vystoupení skupiny Mickey Mouse, jako předkapely
při koncertě Synkop 61 ve velkém sále Stadionu v tehdejší Leninově ulici,
dnešní Kounicově. Stalo se tak za pomoci jeho manželky, která byla v té době
zaměstnaná na některém z brněnských OKVS (Obvodní kulturní a vzdělávací
středisko). Bigbítová čtveřice, bratři Pospíšilové, Nečas a Kiesel, se pustila
horečnatě do nacvičování. Nehodlali podcenit tak výjimečnou příležitost. Těsně
před datem vystoupení je postihla pohroma. Nečas byl náhle stižen velkými zdravotními
potížemi, odvezen rychlou lékařskou pomocí do nemocnice, kde bylo zjištěno
vyhřeznutí žaludečního vředu. Byl také ihned operován a nepřicházela v úvahu
jeho účast na připravovaném koncertě. Zbývající trojice se rozhodla vystoupit i
v takto ochuzené formaci. Koncert se uskutečnil v poslední dny před školními
prázdninami. Účast měla pro bigbítovou skupinu Mickey Mouse velký význam nejen
proto, že účinkovala před množstvím diváků s dominantní brněnskou bigbítovou
skupinou, ale také proto, že ji
Zleva:
Jiří Pospíšil, Vlastimil Kiesel a Zdeněk Pospíšil. Bigbítová skupina Mickey
Mouse ve velkém sále Stadionu v roce 1968
podle
reakcí mnohých návštěvníků zastínila. Příčinou byla skvělá připravenost a dobrá
uvolněná nálada. Tehdy měli všichni tři hudebníci před sebou mikrofony na zpěv
a plně je využívali. Nemalou zásluhu na úspěchu měla na tu dobu kvalitní
zvuková aparatura Synkop 61, kterou s jejich svolením mohli použít. Dodnes jim
za to skládají svůj dík. Tehdy si během následného vystoupení skupiny Synkop 61
Sobol mnul ruce nad tím, že i podle svého mínění jeho svěřence nepřekonala. A
to v tomto případě při tak vyhraněném hudebním postoji bylo co říci. Tento den
byl také důležitý tím, že se koncertu jako divák účastnil Milan Heřmanský (*1948) spolu se zpěvačkou skupiny Vulkán Tenou Elefteriadu, tehdy jeho blízkou přítelkyní. Vystoupení bigbítu Mickey Mouse
jej velmi nadchlo. Vzájemně se seznámili a v nejbližších dnech Heřmanský
navštívil sál domečku, kde zkoušeli. Tím, že si s nimi zkusil zahrát, došlo k
prvnímu vzájemnému hudebnímu propojení.
Nastaly školní prázdniny roku 1968.
Žádná vystoupení se nekonala a zkoušení se omezilo. Přišel jedenadvacátý srpen
a veškeré hodnoty se obsazením tehdejšího Československa cizími armádami rázem
změnily. Nastalo období společenské nejistoty. I za těchto okolností, kdy
bratři Pospíšilovi zbytečně neopouštěli rodné Křenovice a kdy byly přerušeny
kontakty s ostatními hudebníky, nepřestali spolu zkoušet. Mimoto starší z
Pospíšilů, který měl skladatelské ambice, je začal využívat a komponoval.
Mladší zase neúnavně nacvičoval kytarové „figury” a bylo to na výsledku znát.
Pro tehdejší čas mezi sebe přijali dalšího kamaráda z Křenovic, kterým byl Jan „Dědek” Adamec (*1948).
Vyvrcholením zkoušek byly velmi povedené nahrávky z autorské dílny staršího z
Pospíšilů, například Přivátá vzpomínka, Čekej dál nebo Píseň o kuřátku, které
se dochovaly do dnešních dnů. Sám si také písničky zazpíval a doprovodil na
kytaru. Ostatní se o hudební nástroje podělili tak, že jeho mladší bratr
ovládal, tak jako vždy, sólovou elektrickou kytaru a Adamec baskytaru nebo
housle. Adamec ale s bratry nezůstal, protože měl úplně jiné životní plány. S
ostatními původními členy Mickey Mouse po zklidnění společensko-politické
situace již k další spolupráci nedošlo. Vlastimil „Kyzlink, Trepka” Kiesel po
učňovských zkouškách nastoupil do nového brněnského Národního divadla do
oddělení techniky a v pozici vedoucího tam působí dodnes. Vlastimil Nečas hned
po vyučení v oboru automechanik přijal místo řidiče montážního vozu sloužícího
k opravám a servisu trolejí v brněnském dopravním podniku a je stále jeho
zaměstnancem.
Bigbítová skupina Mickey Mouse
tehdejší vojenské správě mnoho svých členů do zelené uniformy nedodala. Většina
z nich byla vlastníkem průkazu neschopnosti vykonat vojenskou službu. Pro její
barvu nazvanou modrá knížka. V držení ji měl Pospíšil mladší, Smýkal, Kiesel,
Valter, Nečas i Šimčík. Mirka Křivánková poté, kdy se od bratrů Pospíšilových
vzdálila, vytvořila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pěvecký duet s Milanem Kuncem (*1948) v jazzrockové
skupině Premier.
Poté se zviditelnila se svým obdivuhodným hlasovým rozsahem tři a půl oktávy ve
skupině CH.A.S.A. a ve druhé polovině
sedmdesátých let v hudebním seskupení Milana
Kašuby (*1940) a Jana Beránka
(*1942), Ornis.
Nyní žije v Praze. Jediným reálným potenciálním hudebním spolupracovníkem
bratrů Pospíšilových se do budoucna jevil pouze Milan Heřmanský. Skupina Mickey
Mouse zakončila svou činnost a vztyčenou korouhev bigbítu dál nesli Jiří a
Zdeněk Pospíšilovi k horizontu, kde se rýsovalo další hudební společenství -
The Generation.
NOVÍ
ČLENOVÉ A ZMĚNA NÁZVU SKUPINY NA THE GENERATION
Nastal podzim roku 1968. Poté, co se bratři Jiří a Zdeněk
Pospíšilovi zorientovali ve změněné celospolečensko politické situaci
zapříčiněné srpnovým přepadením tehdejšího Československa někdejší Sovětskou
armádou podporovanou okolními takzvaně spřátelenými vojenskými svazy, začali
uvažovat o znovuobnovení bigbítové skupiny Mickey Mouse.
Jediným v té době reálným hudebním spolupracovníkem se jevil
Milan Heřmanský, se kterým se seznámili před školními prázdninami v průběhu
svého již zmíněného vystoupení se Synkopami 61 ve velkém sále Stadionu.
Heřmanský vyrůstal v Novém Městě na Moravě. V blízkém Žďáru nad Sázavou v
červnu roku 1968 ukončil maturitou strojní průmyslovku. Hned poté se přemístil
do Brna, ve kterém měl značné množství kamarádů. Již od roku 1963 tam také
přebýval jeho starší bratr Hynek
Heřmanský (*1946), který spolu založil vokální folkovou skupinu Four
Nothings, v průběhu roku 1966 přejmenovanou na The Bards. Během
docházky na střední školu se Heřmanský mladší účastnil novoměstského
bigbítového dění. Tehdy se dal dohromady s torzem rozpadlé skupiny, ze které
zbyli sólový kytarista Karel Koutecký
(*1947–asi
1969) a baskytarista Karel
Handshuh (*1948). On sám se ujal kytarového beglajtu a Handshuhův souputník
z odborného učilišti závodu Chirana Nové Město, Oldřich „Kepák“ Horák (*1948), zpěvu. Svou přezdívku Horák získal
již jako chlapec při amatérské hokejové hře na tamním rybníce. Vznikla podle
jména slavného útočníka Zdeňka Kepáka
(*1937), hokejisty Rudé hvězdy (Komety) Brno, později ZKL, hrajícího tam v
letech 1961–1971 a reprezentujícího naši republiku na mistrovství světa ve
Finsku v roce 1965.
Novoměstskou bigbítovou skupinu doplnil bubeník Jindřich Dolníček (*1946). Do hudebního
repertoáru si vybrali skladby britských bítových skupin, například The Beatles,
The Kinks,
Rolling Stones, The Searchers a Gerry and The Pacemakers. Své bigbítové uskupení nazvali The Jackals a později New
Towners Jackals. Nabídka kapelníka Josefa Majera Kouteckému k
angažmá v jeho tanečním orchestru, v tamním kraji široko daleko známému,
nastartovala hromadný rozpad celé bigbítové základny. Po odchodu všech členů,
kdy z původního osazenstva zbyl jenom Heřmanský, došlo k doplnění celku o nové
hudebníky a skupina se přejmenovala na Newtowners. Oldřich Horák se
přemístil do Brna, poté odešel pracovat na několik let na horské chaty a v Brně
nakonec našel svůj stálý domov. Hudbou se v budoucnu již aktivně nezabýval.
Novoměstská bigbítová skupina, ještě v původní sestavě, ale
i později, byla v kontaktu s brněnskými bigbítovými hudebníky. Jedním z
takových byl bývalý člen rozpadlé skupiny The Fellows Ivan Macourek (*1949), který si po příchodu do Nového Města s
Heřmanským a ostatními zahrál. Macourkovi se tak tamní prostředí na nějaký čas
stalo domovem. Prodlužoval si mládí tím, že se vyhýbal stálému pracovnímu
zařazení a odchodu do tehdejší povinné vojenské prezenční služby. Nakonec jej
„vojna“ údajně minula, a to snad poté, co vyšetřujícímu psychiatrovi snědl v
ordinaci z akvária rybičky. Do Nového Města dojíždělo také osazenstvo skupiny
Vulkán a nebývalo to jen za účelem jejich vystoupení. Členové The Jackals
dostávali kamarádské rady od takových muzikantských veličin, jakými byli
kytaristé Vulkánu Aleš
Sigmund (*1944) a Ivan Sultanov
(*1946). Když později Sultanov v brněnské zkušebně nerozvážně při dohadování
hudební strategie s ostatními členy Vulkánu uhodil svým téměř novým hudebním
nástrojem, kterým byla luxusní elektrická kytara Tornado, o zem, získal jej
téměř darem za zbytkový peníz právě Heřmanský. Slepené a opravené části kytary
původně natřené naprosto nepřiměřeně na bledě modro, přestříkal na vhodnější
černou barvou. Tuto kytaru používal ke hře nejen v Novém Městě, ale i později v
křenovicko-brněnské skupině bratrů Pospíšilových. A ještě jeden dar dostal od
Vulkánu, a to přízeň jedné z jeho zpěvaček, Teny Elefteriadu (*1948). Ta byla také hlavní příčinou přesunu jeho
působiště do Brna, který se uskutečnil koncem června 1968. Tehdy se The
Jackals, tou dobou již přejmenovaný na Newtowners, rozpadl. Heřmanský,
pendlující stále ještě mezi oběma městy, se jednou uvolil k dovozu individuálně
postavené kvalitní elektrické kytary, kterou Koutecký koupil od Aleše Sigmunda
na tu dobu za poměrně nezanedbatelný obnos. Předem smluveným dnem převozu byl
shodou okolností dvaadvacátý srpen, kdy již druhý den probíhalo násilné
vojenské obsazování naší republiky. Všechny výpadovky z Brna byly kontrolovány
obrněnými vozy a po zuby ozbrojenými „východními“ vojáky. Heřmanský převážel
kytaru na motorce ukrytou pod kabátem tak, že krk nástroje čněl do výše jak
špatně ukrytá střelná zbraň s dlouhou hlavní. Tím podstoupil značné riziko a
dodnes si pamatuje pocit strachu, který ten den na motocyklu zažíval. Škoda, že
Karel Koutecký kytaru užíval tak krátce. Nedlouho po nástupu do Majerovy
hudební skupiny sám násilně svůj život ukončil.
Bratři Pospíšilové spolu s Heřmanským začali tam, kde před
školními prázdninami skončili. Ve zkušebně v Myslínově ulici. Začali nacvičovat
obdobný hudební repertoár, který hráli ještě v původní sestavě s Vlastimilem
Kieselem. Stávající členové opustili dosavadní název své bigbítové skupiny
Mickey Mouse a na návrh staršího z Pospíšilů jej změnili na The Generation.
Zapůsobila zde inspirace anglickou bítovou skupinou The Who a jejich slavnou skladbou My Generation. Toto období zkoušení ve třech kytaristech bez stálého
bubeníka trvalo až do počátku jara roku 1969. Tehdy se někteří členové The
Generation účastnili koncertu pořádaného v sále královopolského Besedního domu.
Starší z bratrů Pospíšilových, snad s Heřmanským, s Tenou Elefteriadu a
Sobolem, který získal díky své manželce pro všechny volné vstupenky. Z Liberce tehdy
přijela do Brna vystoupit bigbítová skupina The Happy Five, v čele
se zpěvákem Jiřím Schelingerem (*1951 –
1981). Měl to být jeden z posledních koncertů před odjezdem
do angažmá ve Finsku. Skupina opravdu do ciziny odjela, ale bez Schelingera.
Ten se později prosadil v pražském bigbítu Faraon baskytaristy, kapelníka Karla Šípa (*1945) a klavíristy Jaroslava Uhlíře (*1945) a poté ve
skupině Shut
Up Františka Ringo Čecha (*1943). Ovšem ještě větší úspěch u diváků
při koncertě v Besedním domě v „Krpoli“ coby předkapela překvapivě sklidila
brněnská bigbítová skupina o třech členech So&So. Zahráli skladby, mimo
jiných i od Jimmyho Hendrixe. A to velice dobře. Obecenstvo se nadchlo zpěvem a
především hrou na kytaru Jiřího Kulky
(*1950). Během tohoto koncertu se členové The Generation seznámili se dvěma
hudebníky, kamarády. Bubeníkem Jiřím
Pokorným (*1952) a zpěvákem, kytaristou Václavem Renčem (*1952); ti se měli stát v brzké době jejich kolegy
v hudebním snažení.
» Autor: Jiří
Donné » Vloženo: 10. 8. 2009 v 20.27
Další nový člen skupiny The Genarition a hra na
Blíny.
Pokorný byl aktivní
sportovec. Vesloval za dorostence veslařského oddílu Zbrojovky Brno. Renč
studoval na konzervatoři housle a skladbu. Bydlel se svými rodiči v sídlišti
Lesná v Loosově ulici, shodou okolností jen několik vchodů od místa tehdejšího
působiště zmíněného bývalého člena Mickey Mouse Jiřího Smýkala. Renčův otec Václav Renč (*1911 –
1973) – básník, dramatik a překladatel, byl významným
představitelem katolického ruralismu.
The Generation na jaře roku 1969
Zleva:
Zdeněk Pospíšil, Vítězslav Janíček, Václav Renč a Jiří Pospíšil.
Na začátku padesátých let byl Státní bezpečností zatčen a ve
vykonstruovaném procesu odsouzen. Během svého pobytu ve vězení napsal velice
dlouhou a jímavou báseň, snad sonet, Popelka Nazaretská, kterou se mnozí
spoluvězni naučili nazpaměť. Ve výkonu trestu byl jedenáct let, až do roku
1962. Poté stačil do své předčasné smrti, mimo jiné, přeložit třináct
Shakespearových dramat. Známý je také jeho text na hudbu Franze Xavera Grubera
Tichá noc. V osmašedesátém roce byl částečně a po devětaosmdesátém zcela rehabilitován.
Sestra Václava mladšího Zuzana Renčová
(*1943) je básnířkou, prozaičkou a známou tvůrkyní dětských leporel. Bratr Ivan Renč (*1937), filmový režisér,
opřel své tvůrčí těžiště o krátkometrážní tvorbu. Ivanův syn je známý režisér
především celovečerních filmů Filip Renč
(*1965).
Od vstupu Pokorného a Renče do bigbítu The Generation bylo
vše jinak. Zatímco do této chvíle převládalo tvrdé hudební pojetí a zpěv byl
jen součástí, nyní byl kladen důraz na vokály a hudební instrumenty jej spíše
doprovázely. Vyznění skupiny bylo méně syrové, jemnější. Zapříčinil to hudební
přístup nyní již sólového zpěváka Renče, který tíhl k vokálnímu písničkaření
typu amerických Crosby, Still and Nash. Bigbítová skupina začala využívat Renčovu tvorbu a v
repertoáru ji doplnila vícehlasými skladbami, v tomto případě z umírněných
písniček britských The Kinks nebo folkrockových kalifornských The Turtles, kteří se
proslavili písní Boba Dylana It Ain’t Me Babe. Bigbít The Generation měl tou dobou dva doprovodné
kytaristy. Heřmanského se svým neobvykle zbarveným Tornadem a Renče s
dvanáctistrunkou. Do mikrofonu zpívali často mimo bubeníka všichni. Ještě v
prvním kvartále roku 1969 se účastnili soutěže mezi brněnskými bigbítovými
skupinami nazvané Beat cup, pořádané známým kulturním manažerem Miloslavem „Berny“ Bernátkem (*1947) v
sále národního podniku Vlněna v Gottwaldově ulici, dnešním Cejlu. Za „soupeře“
jim byla bigbítová skupina The Butterflies. V tom čase se již
Slavomír Sobol skupině vzdálil. Průběžně se stále s bratry Pospíšilovými stýkal
a hudebníkům pomáhal již zmíněný Jan „Kobza“ Kadlec. S největší
pravděpodobností to byl právě on, kdo je seznámil s Romanem Bulínem (*1945 –
1993), zaměstnancem brněnské televize, s pracovištěm v
Typosu. Tehdy bydlel v ulici Rumiště. Bulín se ihned pasoval na manažera skupiny.
Měl suverénní vystupování a „dělal dojem“. Vlastnil na tu dobu atraktivní
osobní vůz Ford Plymouth a občas členy skupiny někam svezl. Nasliboval hory
doly. Mimo jiné také že zařídí klub s názvem Disney club. Po různém vymlouvání
a oddalování donesl pro všechny členy The Generation průkazy s razítkem
tehdejšího oficiálního představitele českých juniorů, kterým byl Svaz klubů
mládeže (SKM). Malé modré průkazky potvrzovaly členství v Disney clubu. Ale
žádný klub nebyl. Jako již dříve tak i nyní často bratři Pospíšilové po zkoušce
navštěvovali svého přítele, bubeníka nedávno rozpadlé bigbítové skupiny,
kapelníka a baskytaristy Bořivoje
„Borka“ Líbala (*1943) a zpěváka Jaroslava
Pavla Břouška (*1949) The Birddogs, Jana Bartošíka (*1943). Brávali s sebou také některé ze členů své
skupiny. V období, kdy byl na postu manažera Bulín, tak s ním mívali u
Bartošíka sraz. Málokdy přišel včas, přišel-li vůbec. Pikantností zůstává, že
během doby strávené do příchodu, spíše „nepříchodu“ Bulína, vymysleli společně
karetní hru „na bulíny“. Její podstatou byla velká rafinovanost s úskoky a
fintami à la Bulín. Něco mezi černým Petrem, prší a vole, lehni. Hráli ji často
a dlouho. Loajální Kadlec se mnohdy již nemohl dívat na Bulínův přístup vůči
členům The Generation. Tehdy nastávaly v brněnských ulicích dramatické honičky,
kdy na svém skútru ČZ 175 ccm pronásledoval jeho vůz. Nikdy mu nebylo dopřáno
jej dostihnout. V současných přeplněných silnicích by byl úspěšný i pěšky. Je
pravděpodobné, že Bulínovy sliby přesahovaly jeho možnosti. Po čase Roman Bulín
zmizel a od té doby jej členové bigbítu neviděli.
Ještě před školními prázdninami roku 1969 Pokorný ze skupiny
odešel s tím, že se bude nadále věnoval jen sportu. Ale mělo se to v blízké
budoucnosti ještě na krátký čas změnit. Shodou okolností v období Pokorného
odchodu byla možnost jej nahradit bubeníkem z rozpadlé věhlasné brněnské
bigbítové skupiny Díra ve zdi, The Hole in The Wall.
Byl jím Vítězslav Janíček (*1951)
hrající tou dobou krátký čas v bigbítu Great Inspiration. Tehdy přistoupil na
spolupráci s ostatními členy skupiny The Generation. Nový člen svou razantní
hrou dal popud ke tvrdšímu vyznění celé skupiny. Než se tak stalo, tak postupně
odešel i Heřmanský, který se přece jen stále více věnoval Teně Elefteriadu. Ta
se od začátku účastnila zkoušek a ostatní členové The Generation to nelibě
nesli. Na oplátku Heřmanský s Tenou čím dál častěji jezdil na koncerty Vulkánu,
později jako člen Skupiny Aleše Sigmunda. Také během školních prázdnin odjížděl
do své původní domoviny, Nového Města. Ovšem přesto přese všechno stihl
nejednomu ze svých hudebních kolegů a přátel ušít perfektní kalhoty na míru. V
bigbítu The Generation po něm zůstal booster původně z vlastnictví Vulkánu,
který byl snad z dílny jejich zvukaře a později baskytaristy Kamila Tomečka (*1945). Mladší z bratrů
Pospíšilových jej má v držení jako relikvii do dnešních dnů. Po odchodu
Heřmanského odložil kytaru i Renč a věnoval se pouze zpěvu. Bratři Pospíšilové
si s Janíčkem hudebně velice dobře rozuměli a kapela jim proto „šlapala“. Tehdy
do svého hudebního repertoáru zařadili skladby tou dobou u nás ne příliš známé
americké bítové skupiny kapelníka a klávesisty Raye Manzareka (*1939) a zpěváka Jimiho Morrisona (*1943 –
1971), The Doors.
S těch tvrdších skladeb přibyly ty, které byly z repertoáru britských Pretty
Things. Členové bigbítu The Generation nově získali místo pro
zkoušení, a to ve Starých Černovicích na Faměrově náměstí v kulturním domě, kde
byl správcem pan Vojáček. V přízemí „kulturáku“ sídlila „hasičárna“, zbrojnice
dobrovolných požárníků, dnes hasičů. V prvním patře byl sál, který měla skupina
k dispozici. Bigbít The Generation tam pouze zkoušel a vystoupil v těchto
prostorách jen pro malý okruh svých přátel a známých.
» Autor: Jiří Donné » Vloženo: 3.
9. 2009 v 16.24
THE GENERATION, VÁNOČNÍ MŠE,
FINÁLE A KONEC
Po školních prázdninách, kdy začaly
podzimní plískanice, se stala zkušebna ve Starých Černovicích nehostinnou. V
sále se netopilo a ke chladnému počasí se přidal i nevlídný přístup správce.
Tehdy přišel Renč se zajímavým návrhem. Někdy od roku 1967 se realizovaly u nás
v tehdejším Československu na svaté půdě bigbítové mše. První se snad
uskutečnily ve slovenských kostelích, kde míra mladých věřících byla nepoměrně
vyšší než v Čechách a na Moravě. Renč svým kolegům v bigbítu představil svůj
projekt. Na text svého otce složil hudbu, a tím vznikly dvě kompletní předlohy
mší. Tu vánoční hodlal nacvičit. Z jeho iniciativy se také uskutečnila dohoda s
farářem kostela svaté Trojice na Mojmírově náměstí v Králově Poli o realizaci.
Bratři Pospíšilové se pro věc nadchli, a tak nastalo stěhování z černovického
kulturního domu do kostela, přímo na kůr.
Jediný, kdo nesdílel nadšení byl, Janíček. Tato akce mu
připadala jako bigbítu příliš vzdálená.
A právě v tomto čase se ještě na krátkou dobu do skupiny The
Generation místo něj vrátil za bicí Pokorný. Na jednu ze zkoušek se byl podívat
i Václav Renč starší. S dosavadním výsledkem nacvičování nebyl příliš spokojen.
Hudební projev se mu jevil ve velkém prostoru roztříštěný. Zkombinovat
bigbítovou skupinu spolu s kostelními varhanami není maličkost. Je známým
faktem, že z píšťalového nástroje zvuk vychází s asi půlvteřinovým zpožděním.
Ostatní hudební nástroje se musí rytmicky přizpůsobit. A k tomu ke všemu
varhanice byla jen průměrným „ovladatelem sveřepých měchů“. Nakonec se na
Štědrý den roku 1969 opravdu mše autorské dvojice otce a syna Renčových
uskutečnila, a to za přispění kostelního pěveckého sboru. Ovšem bez účasti
ostatních členů The Generation. Bratři Pospíšilové zatím „rozhodili sítě“ mezi
bigbíťáky, za účelem najít klávesistu, což v té době byl velký problém. Ne pro
nedostatek muzikantů, ale potřebné hudební nástroje byly finančně velmi těžko
dostupné. I když svého času nedošlo k delší spolupráci s Jaroslavem Zoufalým
ani s Eduardem Čubou, tak byli bratři Pospíšilové ve stálém styku s bývalými
členy rozpadlého bigbítu Kain. Snad to byl právě někdejší basový kytarista Jiří „Kat“ Šlor (*1943), který jim
doporučil Oldřicha Veselého (*1948).
Věděl o něm z informací od dalšího z tehdejších členů skupiny Kain, kytaristy Pavla „Pavlisty“ Ondráčka (*1944),
který s Veselým v tom čase spolupracoval. A to byl již jen krůček k realizaci
jedné z nejprogresivnějších bigbítových skupin Brna konce šedesátých let, Great
Music Factory.
Cesty členů The Generation se rozešly. Renč v roce 1971
založil poetickou folkovou skupinu Menší bratři, a to při příležitosti
účinkování v brněnské poetické vinárně Múza v pořadech Láska, lék všeléčivý, od
Karla Konráda s hercem Jaroslavem Tučkem a Listy z mého mlýna od Alphonse
Daudeta s hercem Jaroslavem Somešem. Autorem hudby i textů písniček byl Renč.
Pro účely identity v Ochranném svazu autorském začal používal jméno Jan Václav
Renč. Skupina vystupovala ponejvíce v klubech, ale účastnila se i přehlídek a
festivalů. Ve vydavatelství Panton jim vyšel singl gramofonové desky. Po
ukončení studií na konzervatoři v roce 1974 a po úspěšném absolvování konkurzu
nastoupil v rámci povinné vojenské prezenční služby do AUS VN Praha (Armádní
umělecký soubor Víta Nejedlého). V Praze zůstal natrvalo. Již jako civil se zde
v sekci jazz a taneční hudba sešel kolem roku 1977 s vojínem základní služby Jaroslavem Albertem Kronkem (*1954),
budoucím zpěvákem svého času slavné brněnské metalové skupiny Kern. Zpívali
spolu pop i skladby z repertoáru amerického Orchestru Glen Millera. V současné
době je již třináct let inspicientem v divadle Ta Fantastika. Mimo to
spolupracuje jako komponista s libereckým Naivním divadlem. Čas od času
vystupuje s trubadúrským seskupením Fatres Minores. Janíček se celá desetiletí
účastnil různých hudebních formací. Jednou z nejpovedenějších byla sešlost z
druhé poloviny osmdesátých let. Dvou zakládajících členů bigbítové skupiny
Synkopy 61, kytaristy, zpěváka Petra
Směji (*1946) a klávesisty, zpěváka Pavla
Smílka (*1946), doplněná vynikajícím zpěvákem a baskytaristou Jaroslavem Pichovcem (*1949).
Janíček na začátku prvního desetiletí tohoto tisíciletí, kdy
měl v držení v horní části ulice Koliště restaurační zařízení Ludwig, tam
pořádal slavná vystoupení kvalitních swingových hudebníků. Například brněnského
klávesisty a saxofonisty Jiřiho Suchého
(*1941), zpěvačky Evy Michnové
(*1956), zpěváka a bubeníka Jaroslava
Zvoníka (*1945), kytaristy Otakara
Olšaníka (*1940 –2008) a také pražské jazzové zpěvačky Evy Emingerové (*1963). Její brněnskou hudební návštěvu tehdy
dotoval mecenáš, vnuk známého obchodníka Konráda Vichra Ivo Kříž (*1937–2007). S její doprovodnou skupinou si tehdy
Vítězslav Janíček zahrál v jedné skladbě a zdálo se, že i když „nerozehraný“,
překvapivě zastínil stávajícího bubeníka. Milan Heřmanský se více hudbou
nezabýval. Neukončil strojní fakultu na VUT a nastoupil jako řidič k Technické
a zahradní správě města Brna. Poté byl deset let zaměstnán v agrochemické
laboratoři, udělal druhou maturitu na chemické průmyslovce a od konce roku 1990
je u stejného podniku v Praze, která se mu zároveň stala novým stálým domovem.
Jiří Pokorný po druhém, a to definitivním odchodu z The Generation byl opravdu
beze zbytku oddaný pádlům a v roce 1970 se stal spolu s kolektivem juniorským
mistrem republiky v této disciplíně. Bratři Jiří a Zdeněk Pospíšilovi se pro
příští období vzdali svých hudebních projektů a vstoupili do „služeb“
skladatele, zpěváka a klávesisty Oldřicha Veselého.
» Autor: Jiří
Donné » Vloženo: 4. 9. 2009 v 16.13
Hudební archiv
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2009