sobota 31. prosince 2022

Brněnský big beat - Orion

 Orion

TYPICKY BRNĚNSKÝ BIGBÍT ŠEDESÁTÝCH LET

Po té, kdy se v létě roku 1964 propojili hudebníci z Dominic clubu s Resboys a vznikla tím rokenrolová skupina Crazy boys, osiřela dvojice zbylých hráčů, kytarista a baskytarista Lubomír Orlet (*1943) a bubeník Josef Munclinger (*1942). Ke spolupráci přizvali na sólovou kytaru Pavla „Ovara“ Ondru (*1943 – 2002), který svoje přízvisko dostal navzdor tomu, že byl štíhlým mladíkem


Zleva: Ondra, Munclinger, Orlet, Němec. Bigbítová skupina Orion ke konci roku 1964

Hudební ukázky

Oba dva jej znali z dřívějšího působení v dětském pěveckém souboru uměleckého vedoucího Adolfa Pištěláka. Mimo to se měsíc před tím vrátil Ondra z tehdy povinného dvouletého působení v základní vojenské službě, kde dostal bigbítovou průpravu v tamní posádkové hudební skupině. V ní s ním, mimo jiné, spolupracoval bývalý člen pražské hudební skupiny Sputnici Jaroslav Plichta. Skupinu doplnil druhý kytarista Petr Němec (*1943). Tak vznikla v říjnu 1964 bigbítová skupina Orion. Němec ve skupině dlouho nepobyl a na přelomu čtyřiašedesátého a pětašedesátého roku jej vystřídal Zdeněk „Nerez” Koryčanský (*1943), který byl rovněž v období základní školní docházky členem Pištělákova souboru. Ve stejném období do skupiny Orion přibyli saxofonista Hynek Sobotka (*1943) a svérázný „ďábel“ klavírista František „Rýša“ Křivý (*1943), který se současně angažoval i v bigbítové skupině The Ravens. Pěveckým leaderem skupiny se stal nově Radoš (Radek) „Redy“ Rettegy (*1943), který přišel po půlročním působení v bigbítové skupině Poutníci (The Pilgrims, nezaměňovat s country skupinou Poutníci, která vznikla koncem první poloviny sedmdesátých let). Orion získal mateřskou základnu v sále nad tehdy nově postavenou samoobsluhou na konci Olomoucké ulice pod letištním kopcem. Sál byl klubem tehdejší 1. Brněnské strojírny. Zvukovou aparaturu si pořizovali, tak jako většina ostatních bigbítových skupin, ze skromných finančních zdrojů. Svůj důležitý prostor v ní tedy dostal i velký upravený radiopřijímač. Navzdory tomu se dostala skupina do povědomí mladé veřejnosti. V repertoáru převládaly nad rokenroly přece jen více mersey soundově vyznívající písničky anglických nově se prosazujících hudebních skupin. Bigbít Orion dostal příležitost si zahrát v kavárně Máj v rámci programu, který tam zajišťoval Orchestr kapelníka Vladimíra Richtera.





1. Jetelina, 2. Orlet, 3. Richter, , 4. Líbal, 5. Nečas, 6. Rettegy, 7. Hebvábný. Orchestr Vladimíra Richtera v roce 1965

 

 

 V té době totiž v tomto orchestru vystupoval současně i Rettegy s Orletem. V Richterově souboru se v polovině šedesátých let vystřídalo více hudebníků spjatých s brněnským bigbítem. Toho času byl jeho součástí i zbytek legendárního Elektrofonicu, kytaristé Otakar Olšaník (*1. 12. 1940 – 1. 7. 2008), Otto Hebvábný (1936–1967), který se u Rychtera uplatnil jako bubeník, Antonín Hanák (*1940) jako baskytarista a Arnošt „Igor“ Kalina (*1943). Dění u Richtera se účastnil také například i pozdější zakládající člen The Birddogs, baskytarista Bořivoj „Borek“ Líbal (*1943). I když „Richterovci“ nebyli bigbítovou skupinou, tak jak je všeobecně na těchto řádcích myšleno, také oni přijali novodobý hudební trend, který mládež vyžadovala, a do svého repertoáru zařadili nejnovější „beatlesovské“ hity, ale i jiné progresivní angloamerické písničky. Aby byla průchodnost jejich prezentace co nejschůdnější kvůli zatracovanému anglickému jazyku, obratem tyto šlágry opatřoval českými texty další Rychterův hudebník, výjimečně šikovný baryton saxofonista, švagr Kaliny, Josef Nečas (*1939). Jako poznámka pod čarou je myšlena dodatková informace, že po osmašedesátém roce, kdy kapelník Vladimír Richter emigroval na „západ“, přejal vedení orchestru jeho dlouholetý člen, saxofonista Antonín Jetelina. Název souboru se změnil na AJ Capela. Jinou příležitostí k veřejnému vystupování členové Orionu využili v rámci Orchestru Slávka Štěpána. Souběžně v něm totiž vystupovali i členové Orionu Sobotka, Ondra a Munclinger. Spolu s nimi účinkovala hrou na baryton saxofon i vůdčí osobnost v té době uznávané brněnské rokenrolové skupiny Crazy Boys, Lubomír Kristek (*1943), bývalý Orletův a Munclingerův spoluhráč z Res boys. Při těchto produkcích byla skupina Orion ohlašována jako combo Orchestru Slávka Štěpána.

Bigbítová skupina Orion se někdy na začátku sedmašedesátého roku rozpadla a její členové se v budoucnu činností spojenou s hudbou zabývali jen určitý čas, nebo příležitostně. Orlet s Ondrou odešli do nově vznikající skupiny kapelníka a hráče na havajskou kytaru Vladimíra Hanáka Jižní Kříž, která vyznávala hudební styl C & W a později po přejmenování na Antares se soustředila na moderní country beat. Také Munclinger figuroval v různých tanečních orchestrech. Rettegy, se účastnil hudebního dění při různých příležitostech v průběhu šedesátých let a jako osobnost známá napříč Brnem měl sklon i k realizaci specificky brněnskému „estrádnímu“ přednesu. To vyústilo v roce 1970 v založení legendárních Los Brňos, kteří byli ojedinělí svou propagací brněnského „hantecu“ v humorné slovní i hudební formě. Tuto sešlost zastřešovala osobnost v podobě nesmrtelného Františka „Franty“ Kocourka (*1947 – 1991).

Orion po sobě zanechal vzpomínku na typický dobrý brněnský bigbít.

Nahoře zleva: Křivý, Rettegy, Sobotka, Munclinger. Dole zleva: Koryčanský a Ondra v roce 1965

 

 

 

 

 

Zleva: Orlet a Rettegy v roce 1965

 

© by Jiří Donné 2009

Foto archiv

 

 

 

 

 

 



Brněnský big beat - Orfeus

 Orfeus

a jeho znovuvzkříšení v bigbítovém duchu

      Původní sestava hudební skupiny Orfeus, která vznikla v roce 1958 a byla zřizována Filozofickou fakultou J. E. Purkyně v Brně, se rozpadla v důsledku ukončení vysokoškolského studia členů, především těch mimobrněnských, v polovině roku 1963. Znovuvzkříšení Orfeus zažil ve druhé polovině roku 1965, a to díky původnímu členovi, baskytaristovi Zdeňku Tylčovi (*1941).

Hudební archiv


            Těsně po svém prvním rozpadu v roce 1963 se Tylč účastnil bigbítového dění v rokenrolové skupině Big beat club čtveřice, Rostislav Hradecký (*1940), Antonín „Tony“ Škrášek (*1941), Vladimír Viktorin (*1943) a Petr Klusoň (*1944). Ve druhé polovině roku odešel Tylč do vojenské základní služby na Slovensko do Trenčína, kde se seznámil se Zlíňanem Františkem Peřinou (*1945), pozdějším bubeníkem Orfea. Peřina byl členem vojenského bigbítu The Singing Stars a Tylč u nich často zaskakoval za jejich baskytaristu.

            Potom byl Tylč převelen do Nového Města nad Metují, kde se angažoval ve vojenském bigbítu Safír. Po návratu nastoupil do zaměstnání jako kulturní pracovník Domu kultury a osvěty v Brně (DKO). V mimopracovní činnosti znovu navázal spolupráci s Big beat Clubem, který byl vzápětí po velkých personálních změnách přejmenován na Rocky Eagles.

            Rokenrolový zpěvák a kytarista Škrášek dostudoval a odstěhoval se nazpět do Prahy. Z vojny se právě navrátil původní člen, taktéž rokenrolový zpěvák a kytarista, Petr Netočný (*1943). Z předešlé sestavy zůstal saxofonista Josef Šikl (*1944) a z nově příchozích skupinu doplnili: bývalý člen brněnských bigbítových skupin Dominic club (1963–1964) a Crazy Boys (1964–1965), nezaměňovat s pražskou doprovodnou skupinou Mikiho Volka, Karel Antonín (*1949) na bicí a Jaroslav Ohnoutka (1943–1987) na sólovou kytaru. A právě Ohnoutku Tylč po několika společných vystoupeních přesvědčil, aby založili novou bigbítovou skupinu, která by se věnovala širšímu spektru v hudebních žánrech, než byl rokenrol a jiné jeho „tvrdé“ odnože. Začal vznikat nový Orfeus.

Tylč, jediný kdo byl účastníkem v první i druhé formaci, se stal mezi oběma, časově oddělenými hudebními skupinami pojítkem. K němu a Ohnoutkovi se na doprovodnou kytaru připojil Antonín Smílek (*1941), do poloviny pětašedesátého roku člen Synkop 61. Na klavír přišel student JAMU Petr Výmola (*1946) a skupinu doplnil bubeník Miroslav Kresta (*1948). Ten nějaký čas váhal, zda má nabídku Orfea přijmout. Do té doby hrál v kvalitním dixielandu Junior jazz bandu spolu s později známým banjistou Ivo Pluháčkem (*1946). Nakonec přijal. Tylč mimo hraní na baskytaru vedl skupinu organizačně i profesně. Zřizovatelem se jim podle smlouvy ze dne 6. 10. 1965 stalo Obvodní kulturní a vzdělávací středisko v Brně V (OKVS V) s působností v Králově Poli. Jejich téměř domovskou scénou byl sál Besedního domu v „Krpoli“. Mimo to, hrávali například v dubnu a v květnu 1966 na pravidelných tanečních večerech v sále Pod kaštany, později známého jako BAV club, nebo také „Šelepka“, který vedl od poloviny devětašedesátého roku Miloslav Bernátek (*1947). S Orfeem tam hostovala vokální folková skupina The Bards, známá i pod dřívějším názvem Four Nothings, protagonistů Jana Svobody (*1947), Hynka Heřmanského (*1946), Jana Markvarta (*1948) a Zbyška Kafky (*1948).

           

Zleva:Středa, Kristek, Tylč,Peřina a A. Smílek na začátku roku 1966

 

 

 


Začátkem roku 1966 přibyl do souboru Orfeus zpěvák Jiří Středa (*1947) a saxofonista Lubomír Kristek (*1943), oba dříve členové Res boys (1963–1964) a Crazy boys (1964–1965). Středa byl také v průběhu pětašedesátého roku členem bigbítové skupiny The Merrys, kterou zřizovala Uměleckoprůmyslová škola, kde v té době působil jako kytarista později významný brněnský výtvarník Jiří Eliška (*1948), zpěvačka, původně členka The Shakers a zároveň sestra zpěváka z téže skupiny Michala Poláka (*1944) Monika Poláková (*1948) a bubeník Jan Němec (*1948), který měl do Orfea teprve přijít. S Orfeem v té době také pěvecky spolupracovala Hana Zagorová (*1946), ostravská studentka na brněnské  JAMU, pozdější známá představitelka české pop music.

            Průběžně, až téměř do konce roku 1967, se pěvecky ve skupině angažoval Michal Gärtner (*1942), někdejší člen bigbítů Twist club (1962) a Synkopy 61 (1964–1965). Důkazem zůstaly tři nahrávky pořízené v pondělí 1. 8. 1966 v odpoledních hodinách ve studiu Dukla brněnského rozhlasu na Kounicově ulici. Zagorová interpretovala skladbu All Alone Am I původně zpívanou Brendou Lee a Gärtner si půjčil z repertoáru Buddy Hollyho pomalou Remember, kterou zpíval již se Synkopami 61. Třetí nahrávkou se stala vlastní Ohnoutkova instrumentálka Mariner IV, která byla při veřejné produkci často nazývána jako Shangrilla, podle názvu letadlové lodi z amerického panoramatického „sedmdesátimilimetrového“ filmu Létající Clipper, promítaného v tehdejším brněnském kině Jadran. Mimo Ohnoutkovy sólové kytary je ve skladbě slyšet výrazná klavírní zvonivá kaskáda Oldřicha Lubicha (*1949), tehdejšího mladičkého studenta brněnské konzervatoře, kterého k nahrávání doporučil jeho kamarád bubeník Kresta.

 Zleva: A. Smílek, Ohnoutka, P. Smílek, Peřina a Tylč na letním kině při Filmovém festivalu pracujících v létě roku 1967

Na konci roku 1966 došlo ve skupině k personální změně. Za bicími Krestu vystřídal již zmíněný František „Išan“ Peřina, který přišel do Brna studovat „Pajdák“. V tomto období se dění ve skupině účastnili, Tylč, Ohnoutka, A. Smílek, Peřina, Středa, Gärtner a Kristek. V tomtéž roce do skupiny přibyla Eva Kumpoštová (*1950), která si některé písničky skládala sama. Později ji nahradila básnířka Zdena Pohanková (*1951) s hlasovým fondem Janis Joplin (*1943 – 1970). Dodnes Pohanková píše jemné a citlivé verše. V červnu vystoupil Orfeus ve velkém sále Stadionu spolu s pražskými Juventus se zpěvákem Karlem Černochem a Rogers Bandem kapelníka a bubeníka Františka „Ringo“ Čecha. Ještě v tom stejném měsíci se čtyřikrát prezentovali v tehdejším letním kině za Stadionem na dnešní Kounicově ulici před promítáním filmů v rámci každoročně konaného Filmového festivalu pracujících. Tam s nimi vystoupil hrou na klávesový elektrofonický nástroj tehdejší východoněmecké výroby Ionika, bratr Antonína Smílka, zakládající člen Synkop 61 Pavel „Pasik“ Smílek (*1946) a to ještě ve vojenském. Z „vojny“ se vrátil za měsíc a zůstal v Orfeu až téměř do konce osmašedesátého roku. V tutéž dobu, kdy se Pavel Smílek navrátil, byl nucen se do zeleného převléknout Středa a odejet plnit tou dobou zavedenou povinnost vůči státu. Kolem roku 1967 se v letních měsících o nedělních odpoledních venku v altánku na brněnské Rivieře Orfeus pravidelně střídal ve hraní s bigbítovou skupinou kapelníka a kytaristy Stanislava Regala (*1948) Atlantis.

           

 Nahoře uprostřed: Heřmanský Dole zleva: Markvard, Svoboda a Heřmanský, folková skupina The Bards v roce 1966.

Průvodní jev vypovídající o amatérských podmínkách, za jakých se bigbít provozoval, lze demonstrovat nemilou příhodou, která se skupině Orfeus kapelníka Zdeňka Tylče (*1941) tou dobou stala. Při převozu zvukové aparatury na otevřeném malém dodávkovém autotaxi, které jediné bylo k dispozici, při neočekávané průtrži mračen nateklo do zesilovačů a namokly blány na bicích.

Mužské osazenstvo zleva: Ohnoutka, Tylč, Středa a A. Smílek v roce 1966


            Ten den členové bigbítu byli nuceni ustoupit od původního plánovaného záměru. Nehrálo se. V listopadu 1967 byla hudební skupina Orfeus vybrána porotou spolu se Synkopami 61, Atlantisem kapelníka Stanislava Regala (*1948), se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými (*1948, *1944), Vulkánem kapelníka Aleše Sigmunda (*1944) a pěveckým duetem sester Marthy a Teny Elefteriadu (*1946, *1948) k reprezentaci brněnského bigbítu ve třídenním prosincovém 1. Československém beatovém festivalu, který se konal v Praze. Orfeus nikam neodjel, protože neočekávaně odešel ze skupiny Gärtner (*1942), se kterým se na tuto akci počítalo a pěvecký post se na poslední chvíli nepodařilo nikým adekvátně kvalitním obsadit. Zároveň také došlo k výměně bubeníků. Peřina odešel do Syncomu Gustava Vlacha (*1942) vystřídat Luďka Smutného (*1943–1997) a jeho místo na krátký čas zastoupil Miloš Žalman (*1951), který přišel ze The Sextons kytaristy a kapelníka Ladislava Bezděka (*1951–2002). Poté se místo u bicích uvolnilo pro, již v souvislosti s The Merrys jmenovaného, Jana Němce.

 Na konci sedmašedesátého roku dostali nabídku od vedení Státního divadla v Brně hudebně doprovázet „na živo“ hru uvedenou na divadelní scéně Mahenovy činohry. Jednalo se o Shakespearovu hru Jak se vám líbí. Soubor tehdy obdržel pouze klavírní partituru a veškeré aranžmá si museli členové souboru rozepsat do not sami. Divadelní scéna byla kvůli bigbítu Orfeus speciálně upravena tak, že členům Orfea oblečeným do černých kalhot a černého „roláku“ v černých holínkách byly vidět během hry z orchestřiště netypicky jejich hlavy. Holínky obecenstvo spatřilo až při konečném klanění. Tehdy základní kádr Zdeněk Tylč (*1941), Jaroslav Ohnoutka (*1943–1987), Antonín Smílek (*1941), Jan Němec (*1948) doplnil pěvecky František Křepela (*1951), který se ve skupině Orfeus již nějaký čas pohyboval, především jako interpret vlastních skladeb. Později se realizoval ve skupině Amarant (1968–1970) kapelníka, kytaristy a klavíristy Petra Bauera (*1950). Klavír se ve hře Jak se vám líbí neuplatnil a tak měl Pavel Smílek (*1946) volno. Ve stejném období skupinu při vystupování, především v Besedním domě v Králově Poli, doplňoval zpěvák Ivo Kučera. Na začátku osmašedesátého roku se stal Orfeus součástí Klubu mladých Závodního klubu Královopolské strojírny. Orfeus také podepsal smlouvu s Parkem kultury a oddechu o účinkování jako doprovodná skupina zpěváků ve druhém pokračování divadla písniček s názvem Noc v Las Brunas II. S tímto zájezdním písničkovým divadlem vyjížděli do okolí Brna a doprovázeli na něm zpěváky Jarmilu Veselou, Štěpána Mátla, Ladislava Roseckého a Petra Pospíšila. V polovině roku odešel Lubomír Kristek (*1943) a zanedlouho i Pavel Smílek. Ten doplnil o klavír a elektrofonické varhany bigbítovou skupinu The Speakers v čele se zpěvákem Jiřím Kamešem (*1948–1976). Jeho bratr Antonín odešel do bigbítové skupiny Fax kapelníka a kytaristy Tomáše Horáka (*1947). Koncem roku 1968 se začala pomalu uzavírat historie bigbítové skupiny Orfeus. Tylč se účastnil během sedmdesátých let dění v hudebních kapelách Syncom, Rex, Crash a Dupuis. Gärtner, Kristek, Němec a Ohnoutka emigrovali na „západ“. Posledně jmenovaný odjel oficiálně do Kanady poté, co se oženil s anglickou dívkou. Kontakty  se svými přáteli v Brně přerušil v polovině osmdesátých let, což mu mnozí měli za zlé v domnění, že si žije tak dobře, že udržovat spojení s nimi nemá zapotřebí. Po delší době se jen náhodně od Ohnoutkova otce dověděli, že jeho syn již před léty předčasně zemřel v důsledku srdečního selhání. Němec má v Berlíně zvukové studio, které po revoluci využil i svého času frekventovaný zpěvák Ladislav Křížek. Gärtner se po návratu ze zahraničí v devadesátých letech usadil v Praze, kde vyučuje sociální geografii na Karlově univerzitě v Praze a v Brně na Newton College. Také zpívá po pražských klubech blues při kytaře. Kristek se z pobytu na „západě“ na krátkou dobu vrátil do Brna, poté se odstěhoval do Podhradí nad Dyjí a výtvarně se realizuje v excentrické poloze. Jeho dům se vyznačuje instalovaným klavírovým křídlem na střeše. Byl také vyšetřován v souvislosti s použitím vyhřezlé krávy na svém happeningu. Peřina také nějaký čas hrával v Dupuis, dostudoval a vrátil se domů do Zlína, kde do roku 1983 byl členem tamních hudebních skupin Fontána, Gemini a Albatros. Svou hudební kariéru ukončil tím, že prodal své vínově červené bicí značky Pearl s činely Paiste. Nadále žije ve Zlíně a vlastní jednu z největších sbírek historických  radiopřijímačů u nás. Středa zpíval a hrál například v polovině sedmdesátých let ve skupině kapelníka a multiinstrumentalisty Rostislava Hradeckého Trix a hudbou se ještě na přelomu tohoto tisíciletí zabýval. Kresta se dal po odchodu z Orfea na profesionální hudební dráhu a do poloviny sedmdesátých let hrál pod tehdejší agenturou Pragokoncert v souboru kapelníka a saxofonisty Milana Šíbla, nímž sjezdil kus světa. Po návratu si zvolil jako zaměstnání profesi stavaře a navázal spolupráci s orchestrem Gustava Majlbeka, se kterým zůstal jako amatér do roku 1988. František Křepela, poté, co se vrátil z tehdy povinného dvouletého pobytu ve vojenském, se od roku 1974 odebral na profesionální dráhu hudebníka s častým zahraničním angažmá a také působil v souboru Milana Šíbla. Hudebníkem, jako hlavní zaměstnání, byl až do roku 1991. Dnes se angažuje v soukromé firmě. Bigbítová skupina Orfeus se vyznačovala vysokou profesionalitou, o kterou se po celou její existenci úzkostlivě staral Zdeněk Tylč. Jeho členy tedy byli jenom samí kvalitní hudebníci.

(oprava: v prvním díle povídání o skupině Orfeus došlo k záměně na prostřední fotografii. Místo Kristka je na fotografii zobrazen Stanislav Kůra (*1948), také člen bigbítových skupin Dominic club a Crazy boys.)

Zleva: Gärtner a Ohnoutka v roce 1966.



 

 

 

 


Zleva:Pohanková, Kristek, Středa a Kumpoštová. 

 

 

 

 

The Bards - Nahoře uprostřed: Heřmanský Dole zleva: Markvard, Svoboda a Heřmanský, folková skupina The Bards v roce 1966.

Hudební archiv     

» Autor: Jiří Donné    


 Mnohem více se dočtete a uvidíte  v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl

© by Jiří Donné 2009

čtvrtek 29. prosince 2022

Brněnský big beat - Jiří Donné Smýkal, skupina Mickey Mouse & spol.

 Mickey Mouse & spol.

Příběh křenovicko-brněnského bigbítu aneb Mickey Mouse & spol.

Křenovice u Brna jsou zajímavé nejen silnou kulturní tradicí, ale například i dvěma vlakovými nádražími. Jedno je na dolním konci, směrem z Brna do Veselí nad Moravou a u toho horního, směrem z Brna do Přerova, bydleli v rodinném domě manželé Pospíšilovi se dvěma syny. Jiřím „Sislem“ Pospíšilem(přízvisko bylo odvozeno od tehdy populárních bonbonů Si si) (*1949), učněm prvního ročníku v oboru soustružník kovů v tehdejším brněnském národním podniku MEZ Brno a Zdeňkem „Basákem“ (přízvisko nemělo nic společného s kontrabasem ani baskytarou, ale s jiným přízviskem) Bastryk (*1951), navštěvujícího osmý ročník Základní školy.


Hudební archiv

Oba rodiče byli aktivní v tamním pěveckém sboru. Maminka, paní Milada Pospíšilová se od mládí věnovala hře na kytaru, kterou doprovázela svůj zpěv tehdy populárních písniček. Mladší ze synů, snad již od šesti let, „okupoval“ tento hudební nástroj a v době vzniku bigbítových skupin jej docela obstojně ovládal. Ves je poměrně rozsáhlá, ale všichni se tu znají. Jednoho únorového odpoledne roku 1965 u venkovních dveří zazvonil zvonek. Mladší z Pospíšilů si pamatuje, že to bylo v sobotu 20., kdy měl spolu s ostatními odjet na školní výlet, a z nějakého důvodů se tak nestalo. Před domem stál bývalý spolužák z „devítiletky“ staršího z bratří, Karel „Cáca“ Matula (*1949), učeň polygrafie, budoucí tiskař. Přišel se optat, po té co se dověděl, že rodina vlastní kytaru, zda nemají k zapůjčení nejtenčí strunu E. Toho dne začala vznikat bigbítová skupina, která se později pojmenovala Mickey Mouse. Staršímu z bratří Pospíšilů, protože se teprve na popud vznikajícího bigbítu začal učit na kytaru, byla určena baskytara. Tedy ve skutečnosti z počátku obyčejná „španěla“, na kterou vybrnkával basové party. Spolužákem mladšího z Pospíšilů byl Jan „Sule“ Piše (*1951). Jeho tatínek, František Piše (*1920–2008) v období druhé světové války, kdy byl nasazen na nucené práce do tehdejšího „Rajchu“, hrával v tamním orchestru na saxofon a když se navrátil domů, přivydělával si hrou na buben při pohřbech. A právě tento velký buben, který synu za účelem využití v bigbítu postoupil, se stal základem bicí soupravy. V pětašedesátém roce koncem léta se vrátil ze základní vojenské služby, kterou nastoupil na svou žádost v ročním předstihu, Jiří „Cicvárek“ Cenek (*1945), zaměstnanec opravny lokomotiv v brněnském depu. Bylo by s podivem, kdyby se o nově vzniklé hudební formaci nedověděl. Etabloval se v ní potom jako jeden ze zpěváků. V hudebním seznamu skladeb měli členové Mickey Mouse zařazeny především instrumentální kytarové skladby známé z podání anglické skupiny The Shadows jako bylo Azurové pobřeží, Sluneční řeka (čili Sunny River od The Ventures), Dýmka míru (Peace Pipe) , nebo také Monika z autorského repertoáru pražské skupiny Mefisto. Ze zpívaných to byl především český „pel mel“. Později přibyly do repertoáru skladby britských beatových skupin, The Troggs, nebo Beach Boys ze Spojených států a jiných. Kuriozním se stalo první vystoupení, které se odehrálo v jejich provizorní zkušebně. Rodiče Pišeho zakoupili obytný dům v sousední vesnici Hrušky a původní bydliště v domku u dolního nádraží zůstalo dočasně opuštěno a bylo tedy vhodné pro hudební nácviky. Byl chladný pozdní podzim roku 1965, když si jednou po cestě do tohoto dočasného asylu Cenek všiml své sestřenice Heleny, učitelky vyššího stupně základní školy, jak přechází se svými svěřenci z dolního vlakového nádraží na horní. Že se potkali byla velká náhoda, protože sestřenice v tomto kraji nepobývala a s dětmi Křenovicemi jen projížděla. Z horního nádraží vlak odjížděl, asi až za dvě hodiny a tak Cenek pozval všechny do tepla provizorní zkušebny. Tam se také odehrál onen první koncert a nutno dodat, že mládež školou povinná jím byla nadmíru nadšená. Tehdy se touto skupinou prolnul v roli dalšího zpěváka Ladislav „Kobl“ Koblížek (*1948). Později zpěv velmi dobře zastali Matula s Pospíšilem mladším. Někdy se přidal i starší z bratrů. Jejich kamarád, příznivec a zároveň první, takzvaný elektrikář v pozici zvukaře, Jiří „Drvan“ Doležal (*1948) zaměstnaný v tehdejší Ústřední půjčovně filmů v brněnských Horních Heršpicích, získal dva těžké zesilovače značky Belton, asi vyřazené z některého vesnického kina.

Mezitím si členové Mickey Mouse pořídili elektrické kytary. Matula, který byl v tom čase přece jen nejzručnější a měl postavení sólového kytaristy, zakoupil bezlubovou Jolanu Graziosu a mladší z Pospíšilů si pořídil v brněnském bazaru opotřebenou nízkolubovou černou Jolanu Neoton. Starší z bratrů ještě nějaký čas používal Gipsonu Cremonu s jedním dodatečně zabudovaným snímačem a po té zakoupil bezlubovou baskytaru Jolanu Basso IV.


Zleva: Jiří a Zdeněk Pospíšilovi v roce 1965.

 


TRAGICKÉ SRPNOVÉ UDÁLOSTI ROKU 1969 SE DOTKLY TAKÉ ČLENÚ KŘENOVICKO-BRNĚNSKÉ BIGBÍTOVÉ SKUPINY MICKEY MOUSE

Poté, co se „pořádkové“ síly pustily do vytlačování demonstrantů z náměstí, se Smýkal urychleně odebral, podle svého mínění, do zdánlivě bezpečnější zóny. Obešel střed města s tím, že bude dění pozorovat od spodní části ulice Gagarinovy, dnešní Kobližné. Netušil, že se za malou chvíli v těchto odpoledních hodinách dostane do situace, na kterou se nezapomíná. Když jako osamělý pozorovatel sledoval na křižovatce Malinovského náměstí blížící se dav hnaný po již zmíněné Kobližné ulici dolů směrem k němu, míjel jej značnou rychlostí civilní osobní automobil jedoucí směrem od Janáčkova divadla a mířící k vlakovému nádraží. Ze staženého okénka za řidičem na něj muž bez uniformy nejméně jednou vystřelil z pistole. Když Smýkal pochopil, co se stalo, dal se na zběsilý útěk směrem k Domu umění, kde v té době byla umístěna konečná stanice autobusu č. 66. Vskočil do vozidla městské hromadné dopravy, které tam stálo. Jeho řidič, jenž vše pozoroval, ihned nastartoval a vyjel. Jako v němé filmové grotesce vyznívá vyvrcholení této situace. Ještě než Smýkal vyběhl z místa střelby, tak stačil koutkem oka zahlédnout, jak vozidlo i se střelcem havarovalo. Jeho řidič nezvládl nerovnost vozovky po opravě silnice, kde prozatímně chyběla povrchová úprava. Narazil s „osobákem“ do nejkrásnějšího koncového osvětlení tramvajové zastávky v Brně. Ta byla tou dobou umístěna pro směr k vlakovému nádraží naproti tehdejšímu kinu Družba, s původním i pozdějším názvem Capitol. Na konci nástupního ostrůvku byl zabudován velký litinový hřib se skleněnou kopulí svítící v noci nádhernou modří. Snad tehdy střelec nemířil přímo na Smýkala, ale chtěl jej pouze postrašit, protože značka zakazující vjezd vozidlům směrem k ulici Cejl, umístěná v křižovatce, kde se konflikt odehrál, byla po celá další léta označena malou dírkou. Autobusem se Smýkal svezl až do sídliště Lesná, kde tehdy s rodiči bydlel. Doma se v klidu najedl, a protože mu již „otrnulo“, tak se stejným dopravním prostředkem dostal nazpět ke středu města. Aby mu nic neuniklo, tak stál během jízdy vedle řidiče. Když se autobus nacházel v Merhautově ulici na úrovni dětské nemocnice před prudkým klesáním směrem na tehdejší náměstí Rudé armády, dnešní Moravské náměstí, všiml si ke svému překvapení něčeho, co ještě nikdy neviděl. Nad středem města nízko nad zemí visel obrovský tmavý, téměř černý mrak. Teprve po vystoupení z dopravního prostředku podle silně štiplavého ovzduší pochopil, že ten mrak tvoří slzný plyn. V pozdějším odpoledni bylo náměstí Svobody neprodyšně uzavřeno, barikády postavené v okrajových uličkách náměstí byly opuštěny. Celý ten mohutný dav lidí se přesunul na dnešní Moravské náměstí. Stála tam jedna z největších barikád, které byly toho dne v Brně postavené, a to mezi Univerzitní knihovnou (dnes Moravská zemská knihovna) a ústím Brandlovy ulice. Ale protože se tyčila v ulici Kounicově, která je součásti náměstí, pro svou přístupnost ze tří stran byla spíše symbolem vzdoru nežli praktickou k jakémukoliv užití. Tou dobou stála opuštěná. Dav se rozdělil. Jeho větší pasivní část obsadila prostor u památníku rudoarmějce tak, aby dobře viděla na park před sebou. Tam se odehrával lítý boj mezi tou aktivní částí a Veřejnou bezpečností vyzbrojenou helmami, ochrannými štíty a pendreky.  Strategie obou bojujících stran byla jednoduchá. Jedni aktivisté vytrhávali dlažební kostky a vyzbrojovali jimi ostatní. Ti se s nimi potom vrhali na policisty s cílem alespoň někoho zneškodnit. To se také sem tam podařilo. Poté, kdy se civilisté zbavili dlažebních kostek, se urychleně vraceli pro další. To byla chvíle pro policisty, kteří měli za cíl nejen každého opozdilce seřezat, ale také, pokud se jim to podařilo, zadržet. S „úlovkem“ triumfálně kráčeli k nákladnímu automobilu zaparkovanému uprostřed horní části ulice Koliště. Z jedné strany silnice byla tehdejší redakce deníku Rudé právo a z druhé, u chodníku stojící benzinka, tedy čerpací stanice pohonných hmot. Policisté se zadrženou obětí udělali rozestup tak, aby bylo dobře vidět na jejich činění. Čtyři z nich nešťastníka uchopili za ruce a nohy, zvrátili jej do vodorovné polohy a z každé strany ho do břicha pendrekem brutálně zmlátili dva ze zbývajících členů. Všem zpovzdálí přihlížejícím tuhla krev v žilách a na těle se jim tvořila husí kůže. Do té doby to byl jev nevídaný. Zmláceného, který byl v bezvládném stavu, vždy rozhoupali a vyhodili na nákladní prostor automobilu. Poté spěchali nazpět „polapit“ někoho dalšího. Náklaďák s postiženými snad ani nikdo nehlídal. Přesto sami postižení nebyli schopni opustit jeho prostor a z přihlížejících jim neměl nikdo odvahu pomoci. Bojůvky nespokojeného obyvatelstva s Veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi probíhaly v ulicích středu Brna do pozdních hodin. Smýkal chvíli pobíhal s vrhači dlažebních kostek, ale protože v průběhu základní školy v rámci tělocviku nevynikal ve vrhu koulí, tak si s sebou žádnou „část vozovky“ nebral. A jak se tak snažil být všude a co nejdéle, aby „o něco nepřišel“, tak ke své hrůze zjistil, že je hodina do půlnoci a z civilního obyvatelstva je ve středu města téměř sám. Všechny křižovatky, i ty nejmenší již byly plně obsazeny především Lidovými milicemi. Na chvíli se „přilepil“ ke skupince partnerských dvojic, které nevypadaly na aktivní účastníky bojůvek a nebyly tak v ohrožení. Dostal se do ztichlého parku za Domem umění a ke konečné autobusové zastávce to měl jen několik desítek metrů. Vtom se na něj vyřítila zpoza keřů horda milicionářů. Smýkal se zděsil. Členové Lidových milicí si jej začali řádně „vychutnávat“. Hrozili mu, ale naštěstí jej nezbili, snad pro únavu z celodenního vytížení. V té době to byl kluk s dlouhými vlasy až na ramena, to bylo něco pro ně. Řádně mu vylíčili, co že se s ním stane. V ukázněném dvojstupu, až na první dvojici, mezi kterou se potácel poloomdlelý Smýkal, se vydali členové milicí najít nějaký povoz, který by jej odvezl tak jako mnohé jiné před ním do vazební věznice v Bohunicích. Jenže autobusy, které za tímto účelem svážely ony postižené, již nebyly k dispozici. Chtěli jej proto nacpat do osobního vozu Veřejné bezpečnosti stojícího u Mahenova divadla v křižovatce ulic Za divadlem a Dvořákova. Málem při tom dostal nářez z důvodu, že se mu do auta „esenbáků“ nechce. Při té příležitosti si všiml, že členové Lidových milicí mají nejméně o čtvrtinu delší pendreky než policisté. V tu chvíli nešlo o vzdor Smýkala, ale jednalo se o omyl. Příslušníci Veřejné bezpečnosti totiž o něj ve svém voze nestáli, protože dostali vysílačkou nařízení přemístit se za nějakým účelem jinam. Milicionáři dál Smýkala vláčeli od křižovatky ke křižovatce, a protože jim začal evidentně překážet a nevěděli, co s ním, tak se dvojice, která jej vedla původně v čele průvodu, „propadala“, až na jeho konec. Potom jej v důsledku situace pustila. To ovšem neměl ještě vyhráno. Zprvu nehodlal zůstat na zastávce tramvaje u Mahenova divadla směrem na Řečkovice, ale chtěl se přemístit ke kýžené konečné stanici autobusu u Domu umění. Ale jen se hnul z místa, tak jiná skupina milicionářů k němu zamířila, protože se blížil k jejich hlídanému teritoriu. Ihned se tedy stáhl zpět, ale tramvaj nejela a nejela. Když konečně spočinul na sedadle naprosto prázdného dopravního prostředku, s čurůčky potu na spáncích se nechal dovézt až na konečnou zastávku do Řečkovic. Obloukem lesními porosty Zamilovaného hájku a sv. Antoníčka, se stálými pocity pronásledování, přišel kolem druhé hodiny ranní domů. Ihned „spadl“ do postele jak hruška a usnul. Tehdy měl Smýkal moc velké štěstí, kterého si váží do dnešních dnů. Ne takové měli někteří jeho kamarádi a spolupracovníci ze zaměstnání, kteří se vraceli z vazebního zajištění po třech týdnech, kdy jim splaskl otok a začaly se vytrácet monokly v obličeji. Jeden z nich si ještě dva měsíce poté vyndával z dásní pomocí jehly drobné střepy ze zubů. To, že v den demonstrací 21. srpna 1969 zemřeli v Brně dva lidé, Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach, se Jiří Smýkal dověděl až daleko později.

Vloženo: 5. 9. 2009 v 16.29 

 

Z domoviny přesídleni až na Lesnou

Když již nemohli členové bigbítové skupiny Mickey Mouse využívat dosavadních prostor v domě u dolní vlakové zastávky, tak přijali možnost zkoušet v tělocvičně základní školy. Poté se přestěhovali do mnohem skromnější, ale zato poetičtější malé místnosti drobného hospodářského stavení, které bylo ve vlastnictví rodiny Pospíšilů.

Tento domeček stál jen několik metrů od venkovní strany hřbitovní zdi v blízkosti horního nádraží. Do stísněné prostory se spolu s hudebníky a několika přáteli vešla zvuková aparatura, hudební nástroje včetně bicích a také pianino. V zimním období se místnost lehce zadýchala a k dokonalejšímu oteplení dopomohla elektrická kamínka. Tepelnou izolaci podporovala také deka přetažená před vchodové dveře, které ústily do volného prostranství.

V létě se zkoušelo venku v travnatém porostu. Další vystoupení se uskutečnilo ve třídě základní školy. Prvním, ve kterém se představili křenovické veřejnosti, byla účast na tancovačce o hodech, která se odehrála v horní hospodě U Žďárských. Tehdy část večera za Pišeho odbubnoval z dnes již nezjistitelných důvodů Cenek. Brzy ovšem skupinu opustil a začal se více zabýval křenovickými divadelními ochotníky. Se členy bigbítové skupiny Mickey Mouse zůstal v přátelském vztahu. Tou dobou nebyl již stálým členem ani Koblížek. O školních prázdninách roku 1966, kdy Piše i mladší z bratrů Pospíšilů dokončili základní školu, bigbítová skupina Mickey Mouse zahrála pro veřejnost na jakési veselici venku na fotbalovém hřišti. Snad se jednalo o benátskou noc. Pódiem, na kterém vystupovali, se jim stala traktorová vlečka. Tehdy na sobě měli jednotná bílá trička, na která postavičku Mickey Mouse černou barvou vytvořila jejich kamarádka Hana Procházková-Holubová.

Po prázdninách Piše nastoupil do učebního poměru stolař v rousínovském Dřevodíle a Pospíšil mladší se odešel „učit“ elektrikářem jako jeho bratr do brněnského národního podniku MEZ. Matula býval v rámci učebního poměru od třetího ročníku některé měsíce na praxi v brněnské tiskárně a jiné v pražském internátě polygrafi cké školy. Není bez zajímavosti, že tutéž školu ve stejném období navštěvoval ve specializaci reprodukční grafik Jiří Kozel (*1949), budoucí baskytarista pražské bigbítové skupiny kytaristy Radima Hladíka (*1946 - +2016) Blue Effect. Skupina v prostorách internátu později také nějaký čas zkoušela. Za Matulova pobytu v Praze jej v Mickey Mouse zastupoval jeho bratranec, také „Křenovák“, Bořivoj „Badoj“ Roblík (*1943), který byl na tu dobu velmi zručným kytaristou. Bigbítová skupina Mickey Mouse do příštích školních prázdnin stačila vystupovat více méně pravidelně ve zmíněném sále místní křenovické hospody o nedělních odpoledních čajích. Zahrála si i v sousedních vesnicích, ale také několikrát v závodním klubu mateřského závodu Pospíšilových v Kosmákově ulici v brněnské části Židenic nazývané Stará osada. V polovině roku 1967 podstoupili starší z Pospíšilů i Matula závěrečné učňovské zkoušky. Státní podnik Pozemní stavby, ve kterých pracoval otec obou bratří, vypsal řízení „posvěcené“ vojenskou správou k výběru mladých pracovníků, kteří měli brannou povinnost. Dohodnuté jednotlivce smluvně podnik najal na práce v trvání devatenácti měsíců. Na vojenský výcvik zbývalo místo obvyklých dvou let pouhých pět měsíců. Starší z bratří Pospíšilů s radostí nabídku přijal. Vedení závodního výboru Pozemních staveb vzalo na vědomí bigbítovou skupinu Mickey Mouse a zajistilo jí v Brně prostory ke zkoušení. V sídlišti Lesná, jehož výstavbou byly Pozemní stavby pověřeny, v místech tehdy ještě nedostavěné a neobydlené ulice Nejedlého, v jednom z domů nebyly přízemní bytové jednotky osazeny příčkami. Vzniklo tak několik velkých prostor, které pracovníci budující sídliště dočasně používali pro skladování materiálu, ale také jako šatny, provizorní kanceláře a jídelnu. A v jednom takto vzniklém malém sále dostala možnost zkoušet bigbítová skupina Mickey Mouse. Prostory byly vhodné i ke krátkým výstupům pro přátele a náhodně příchozí omladinu z řad nových obyvatel sídliště Lesná. Po defi nitivním přestěhování tohoto hudebního celku do Brna na začátku školního roku 1967 se Matula vzdal členství. Po celý další průběh svého života pracoval jako tiskař, po sametové revoluci se osamostatnil a spolu s manželkou vlastní a vedou jednu z brněnských tiskáren. A protože v době odchodu Karla Matuly z Mickey Mouse byl již i jeho bratranec zaneprázdněn, zůstala zbývající trojice osamocena.

Mladší z bratří Pospíšilů pro dobrou fonetickou paměť anglických textů a pro překvapivě silný jemně chraptivě zabarvený hlas převzal místo hlavního zpěváka a post prvního kytaristy. Ve hře na tento hudební nástroj dělal „mílové” pokroky. Novým zvukařem místo Jiřího Doležala, se stal Zdeněk „Báze” Líska (*1949 - +2001). Nejen, že s pájkou v ruce dával do provozu aparaturu, ale také obkoukával hru na baskytaru. To se několikrát hodilo, když skupina měla někde vystoupit ve všední den a starší z bratří měl odpolední pracovní směnu. Líska jej zastoupil. Baskytara mu učarovala natolik, že v době povinné základní vojenské prezenční služby byl členem vojenského bigbítu The Fuvl (Furt v lihu). Prezentoval se v ní právě hrou na baskytaru. Byl podzim roku 1967 a na jedné z pozdně odpoledních zkoušek se otevřely dveře a v nich stanul Jiří Smýkal (*1950 - +2022). Smýkal byl typický produkt bigbítového vzedmutí. Nejenže neznal noty, ale neuměl v polovině šedesátých let, kdy nastala bigbítová horečka, hrát na žádný hudební nástroj. Obyčejnou kytaru sotva v životě držel v ruce. Jeho hudebním teoretickým zkušenostem předcházelo léto roku 1964. Smýkal, tak jako každé školní prázdniny, odjel se svými rodiči a mladšími sourozenci na třítýdenní prázdninový pobyt k tetě do Prahy. Jedno nedělní dopoledne spolu s otcem navštívil tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Nic zvláštního, až na postavené pódium uprostřed volného prostranství, kolem něhož stála hrstka diváků. Hudba na něm provozovaná několika jednotlivci zněla rytmicky, ale poměrně slabě a nejasně, ztracena ve velkém prostoru. Ovšem, na horní plošině se mimo to dělo něco, co nebylo na první pohled zřetelné, také pro její značnou, snad téměř dvou metrovou, výšku od země. Až po chvíli ti dva pochopili, že na ní nějaký blonďák „válí sudy” a zamotává se při zpěvu do dlouhé šňůry od mikrofonu. Otec z výchovných důvodů svého čtrnáctiletého syna, proti jeho vůli, „odvlekl” z dosahu. Smýkal mnohem později pochopil, podle nápadně světlých vlasů a černých brýlí, že se jednalo o známého rokenrolového zpěváka Mikiho Volka (*21. května 1943 – 14. srpna 1996 v Praze). Druhé setkání s novodobým hudebním projevem bylo již daleko výraznější. Smýkal, třeskutého února roku 1965 o pololetních prázdninách, které se prodloužily pro všeobecný nedostatek paliva o takzvané uhelné prázdniny, dlel u tatínkovi sestry v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. O jednom odpoledni se v tamním Velkém kině, tehdy největším ve střední Evropě, konal koncert přerovské bigbítové skupiny Synkopa. Hudebníci „stříhali” jeden rokenrol za druhým. Sólový zpěvák Pavel Novák (*10. března 1944 Přerov – 11. února 2009 Přerov), tehdy student olomoucké Přírodovědné fakulty Katedry tělesné výchovy, předváděl divoké „roznožky” a uváděl tak návštěvníky do bouřlivého varu.

Smýkal již nikdy nikde obdobné sportovní výkony na hudebním pódiu nespatřil. Z koncertu se v omámení vypotácel s očima „navrch hlavy”. A to se ještě stačil během jeho průběhu seznámit s o něco staršími kluky, kteří v podkroví jednoho domku ve vesničce „přimknuté” k městu, zkoušeli s opravdovými elektrickými kytarami a velkým bubnem přibitým k podlaze, aby jim při úderech „neutekl”. Tak, jak byl Smýkal nadchnut Pavlem Novákem, tak jej o půldruhého roku později zaskočily jeho jemné písničky, například Malinká a nebo Dívka pihovatá. Smýkal v době povinné školní docházky bydlel se svými rodiči a sourozenci v tehdejší Koněvově ulici, dnešní Vídeňské v městské části Staré Brno. Na svých toulkách po Oltecu (Staré Brno), své domovině, jednou zavítal na blízkou ulici Švancarovu, dnešní Renneskou třídu. Před tehdejším bývalým prvorepublikovým obchodem, kde v té době sídlilo agitační středisko, které sloužilo ke schůzím tamní buňky KSČ, Svazu přátel se Sovětským svazem a v období voleb do zastupitelstev se stávaly tyto prostory místností pro voličskou veřejnost, uslyšel zvuk elektrické kytary. Zkoušela tam bigbítová skupina, na jejíž jméno si již nikdo nevzpomíná. Jedněmi ze členů byli, bubeník Jan Špiřík (*1948 - 2007) a kytaristé Jiří Souček (*1948), který měl i kapelnické zkoušky, Vlastimil „Kyzlink, Trepka” Kiesel (*1950) a Vlastimil Nečas (*1952). Se dvěma posledně jmenovanými se Smýkal později setkal přímo i nepřímo v bigbítu Mickey Mouse. Ovlivněn vším tímto bigbítovým děním, nedlouho po té, kdy v polovině roku 1965 vyšel základní školu, přemluvil svého otce, tehdy učitele hudby na jedné z Lidových škol umění, aby mu z naspořených a vybraných peněz ze SRPŠ (Sdružení rodiny a přátel školy) zakoupil v bazaru na Josefské ulici jím vyhlédnutou zánovní elektrickou kytaru. Nepomohly námitky, že se má nejprve naučit hrát na obyčejnou kytaru. Stál si na svém, že nehodlá na žádnou „španělu” hrát u táboráku, ale že se chce uplatnit v bigbítové skupině. Hned jak si donesl vybranou nízkolubovou elektrickou kytaru značky Jolana Discant domu, zapojil vývody snímačů do otcova rádia. Ten mu dokonce s rozpačitým porozuměním vytvořil z ocelové pružiny a gramofonové elektrické přenosky na jehly kytarový dozvuk.

 

Westcoastové společenství vysokoškoláků a jednoho učně

Šikovný spolužák z nižší třídy „devítiletky” Lubomír Matla (*1951), jej naučil pár základních kytarových akordů. A tak Smýkal mohl nejen začít do kytary „třískat”, ale zanedlouho poté, co mu dělalo potíže se naučit převzaté písničky, si troufl je skládat sám. Vůbec mu nevadila skutečnost, že o základech komponování a zákonitostech hudební intonace neměl ani potuchy.


Když v témže roce, v pětašedesátém v létě, nastal týden moravského premiérového promítání filmu Perný den
(A Hard Day´s, GB 1964), s anglickou, již tehdy nesmírně populární beatovou skupinou The Beatles, ve zmíněném zlínském Velkém kině, Smýkal nesměl chybět. Tehdy po filmovém představení vyšel spolu s ostatními diváky na čerstvý vzduch s nepopsatelnými dojmy. O těchto svých posledních školních prázdninách, které částečně absolvoval s rodiči u Mohelna, v místě, kde je dnes vodní hladina Dalešické přehrady, se seznámil s Jiřím Křížem (*1947), pozdějším divadelním kritikem, publicistou a redaktorem tehdejšího Brněnského večerníku (své články podepisoval Jiří P. Kříž) a následně pražské redakce deníku Právo. Ten měl napřesrok po dalších školních prázdninách v roce 1966 dát popud k vytvoření vokální bigbítové skupiny. Spoluzakladateli byli spolužáci z filozofické fakulty Petr Antonín (*1947),, budoucí profesor anglistiky na téže vysoké škole, jehož tatínek, letec z druhé světové války, si manželku, tedy jeho matku, přivezl z Anglie, a Jiří Povolný (*1947), příští regionální redaktor. Smýkala přizvali ke spolupráci. Vzniklo tím zvláštní hudební seskupení tří vysokoškoláků a jednoho o tři roky mladšího učně v oboru soustružník kovů národního podniku Juranovy závody se sídlem v Horních Heršpicích. Zkoušeli v některé z poslucháren Filozofické fakulty a vystupovali pro místní učně a své přátele v jídelně tehdejšího komárovského internátu národního podniku Pozemstav (učni - zedníci, pokrývači atd.). V tom čase v této jídelně, mimo jiných, vystoupila i skupina Vulkán se sourozeneckou pěveckou dvojicí Hany a Petra Ulrychových (*1949, *1944). Vokální sdružení vysokoškoláků a učně mělo v repertoáru vlastní skladby složené Křížem a Smýkalem. Smýkal s sebou „tahal” na zkoušky i vystoupení nejen svou elektrickou kytaru, ale i nově zakoupenou po „domácku” vyrobenou baskytaru. Ve hře na tento hudební nástroj se členové střídali tak, jak měli chuť a odvahu si při jednotlivých skladbách vytvořit basový part. Smýkalův tatínek byl výrobcem bedýnky osazené jedním reproduktorem o průměru asi jedenácti palců a také jednoduchého zesilovače, sestávajícího z jedné výkonné elektrolampy umístěné na maličkém otevřeném „šasy”. Toto zařízení nedosahoval více jak pěti wattů výkonu.

Později se k tomuto hudebnímu uskupení připojil další posluchač stejné vysoké školy z nižšího ročníku původem z Ostravy, Romuald Hudeček (*1948). Ve hře na kytaru byl nejzručnější a tak zaujal postavení sólového hráče na tento nástroj. V úplném závěru činnosti skupiny přivedl Povolný všestranně nadaného hudebníka, který se ujal bicích. Byl jím Jan Šimbera (*1951), se kterým se seznámil nějakou dobu před tím v komárovské Lidové škole umění. Tehdy místní učitel hudby, shodou okolností zakládající člen unikátní brněnské kytarové skupiny Elektrofonic (1956-1966), Lubomír Niziol (*1933), inspirovaný swingovou kytarovou legendou Les Paulem (*1915), dal popud k založení kytarového kvarteta sestaveného z žáků „hudebky”. Nastudoval s nimi jeho technicky náročné skladby, se kterými několikrát vystoupili při různých příležitostech, organizovaných především zmíněnou hudební školou. Jedním z těch kytaristů byl právě Povolný. Tuto kytarovou skupinu doplňoval na bicí Šimbera, pozdější vysokoškolsky vzdělaný chemik se zaměřením na jedy a výbušniny s patentem v tomto oboru. Později se Šimbera vypracoval, coby Československý reprezentant, do světové druhé stovky tenistů a po sametové revoluci úspěšně více jak patnáct let trenérsky vedl reprezentační družstvo žen a úspěšně se s ním účastnil světové soutěže Fed Cup.

Přesto, že se prezentace mnoha hlasů ve west coastovém stylu mimořádně dařila, toto společenství vysokoškoláků a jednoho učně nevydrželo ani celý rok. Stačila výluka v jednom ze zkouškových období na fakultě a další činnost této bigbítové skupiny začala váznout. Po jejím rozpadu nějaký čas vypomáhal Jan Šimbera na bicí v bigbítovém uskupení, které se scházelo v sále „Samky” pod latinským kopcem. V polovině roku 1967 se již nějakou dobu Smýkalovy hudební aktivity prolínaly s pokusy o nacvičování repertoáru složeného také z vlastních skladeb, se stejně starým kamarádem Antonínem Kružíkem (*1950). Kružík bydlel rovněž na Starém Brně v Hluboké ulici, která bezprostředně sousedí se zdí Ústředního hřbitova. Zkoušky probíhaly u Smýkalů, když „hlava” rodiny nebyla doma. Smýkal měl již zmíněné elektrofonické kytary, nízkolubovou šestistrunku a Kružíkovi půjčoval baskytaru z pěkně tlusté „laťovky” s jedním zabudovaným snímačem značky Forte. Dál než k hudební skříni na tenkých nožičkách, připomínající „peřiňák”, značky Supraphon, výrobku národního podniku Tesla, se nedostali. Do gramofonového vstupu této hudební skříně měli zapojeny obě kytary. Je jasné, že jimi „vymlátili” reproduktory a hudební skříň již nikdy nesloužila svému původnímu účelu. Tehdy složil Smýkal písničku Čekání na zeleného psa. Název vyznívající trochu surrealisticky měl ale prostý podnět ke složení. Jednou na zkoušku přišel Kružík pozdě a vysloužil si tím přátelskou nadávku pes. A dodatek pro úplnost, ta baskytara, na kterou hrál, byla na tehdejší dobu naprosto netypicky natřená na zeleno. Jej amatérský výrobce zřejmě někde získal zbytek barvy z natírání plotu. Než ti dva stačili získat další spoluhráčevčetně bubeníka, tak se na podzim 1967 rodina Smýkalova stěhovala do nového bydliště v sídlišti Lesná v Loosovu ulici a mezi oběma „bigbíťáky” se přerušil kontakt. Přispěla k tomu také náhoda. Když se v tom čase jednou Smýkal „coural” po sídlišti, v rámci obeznamování se s novým prostředím, zaslechl v místech tehdy ještě neobydlené ulice Nejedlého něco, z čeho mu poskočilo srdce. Byl to zvuk elektrické kytary. Z tohoto období, snad, zachovala nahrávka Gumová žába. Napsali ji bratři Smýkalové.


SOUVISLOSTI SE SKUPINAMI S NÁZVEM NIC MOC a WRY FACES

Vzal za kliku a vešel. Zkoušela tam bigbítová skupina Mickey Mouse. Tehdy měla v repertoáru například skladby z prvních gramofonových alb Rolling Stones, jako Carol, Walking The Dog (mnohými brněnskými skupinami hraná Procházka se psem), It´s All Over Now, Off The Hook, You Cant Catch Me. Tou dobou už členové Mickey Mouse byli hudebně zaměřeni hodně tvrdě a „šlapalo” jim to. Jak již na několika místech v těchto článcích věnujících se brněnskému bigbítu bylo zdůrazněno, tehdejší hudební skupiny suplovaly nedostatek možnosti poslechu tak moc žádaných originálních skladeb ze Západu. Přebíraly proto repertoár světoznámých beatových skupin a co nejvěrněji jej prezentovaly.

Tento systém měl u mladého publika největší úspěch. Přednes vlastní tvorby se odpouštěl jen těm nejvybranějším z vybraných. Také Smýkal skládal písničky v duchu doby. Aby přesvědčil k jejich nacvičení své nyní již soukmenovce ve skupině Mickey Mouse, vypomohl si mladším, hudebně velmi nadaným bratrem Ivanem Smýkalem (*1955), budoucím studentem konzervatoře. Tehdy pouze dvanáctiletý mladší ze Smýkalů přes svůj věk již ledacos o bigbítu věděl. Vždyť například rok předtím, v září 1966, se jako jedenáctiletý účastnil jednoho z posledních brněnských koncertů přeslavné bratislavské bigbítové skupiny, The Beatmen, která dala tehdejší československé hudební scéně uznávanou osobnost, skladatele, zpěváka a kytaristu Deža Ursinyho (*1947 - 1995). Vystoupení se konalo v amfiteátru Brněnské riviéry. Tehdy vylezl za hudebníky na pódium a donesl svému bratru na stránce malého kalendáře vlastnoruční podpisy členů této skupiny. Starší z bratrů Smýkalových podle svého zvyku doma zapojil kytaru do rádia a oba sourozenci dvojhlasně nazpívali několik skladeb. To vše bylo zaznamenáno pomocí vypůjčeného magnetofonu od otce a výsledek předveden na zkoušce. Velkorysost bratrů Pospíšilových pro tuto chvíli neznala mezí. A tak se některé skladby začaly nacvičovat. K jejich dokonalejší interpretaci dopomohl příchod vynikající zpěvačky Simony Kupčíkové-Hunkové (*1952). Smýkalův zpěv ve většině jeho skladeb doplňovala svým obhrouble sametovým hlasem a dávala jim tím nezapomenutelný výraz. Nejznámějšími z těchto písniček bylo Tantalovo mučení, Hledání minulých časů a Voska. Je velká škoda, že žádný z těchto duet nebyl zaznamenám na magnetofonový pás. Těmi rytmicky důraznějšími potom byly Hradby a zeď a Kapky zla. Krátkou dobu před příchodem Kupčíkové pomohl tvrdý trend skupiny svou razantní hrou podpořit nový bubeník. Byl jím Jiří „Dratwa, Kraťas, později Big Boss” Valter (*1952), který ke konci roku 1967 vystřídal Piše. Piše navázal na hudební činnost poté, co se vrátil v roce 1972 z vojenské základní služby. Byl spoluzakladatelem bigbítové skupiny s názvem 2001. V ní se uplatnil jako schopný zpěvák s dvanáctistrunnou kytarou. Dalšími členy byli: sólový kytarista Laco Vaksmundský (*1951), kterého po čase vystřídal Karel Popelka (*1950), později zvukař a provozovatel restaurace, baskytarista b(*1951) a bubeník Jiří Kusák (*1951). Po dvou letech, taktéž na postu zpěváka, byl účasten ve skupině Nic moc. Během čtyř let se v ní vystřídali kytaristé Antonín Staňa, Milan Čermák, Zdeněk Máca, Emil Kopřiva (později člen Synkop 61), klávesisté Radek Petlach a Ivo Cedivoda, baskytarista Ladislav Holek (později zvukař) a bubeníci Břetislav Jelínek a Jiří Kusák. V současnosti se angažuje v hudebním seskupení spolu s Miroslavem Šemorou (*1949), zakládajícím členem slavkovských Wry Faces, a Ivem Cedivodou. Bratři Pospíšilové se s Valtrem seznámili ve vnitřní části Brna ve chvíli, kdy si jí vykračoval zaposlouchán do hlasitě hrajícího malého magnetofonu na baterie značky Tesla Uran, který si hrdě nesl na rameni. Měl velice dobrý přehled o světové populární hudební scéně. Hned po příchodu do skupiny na sebe začal strhávat velkou pozornost a vyžadoval ještě tvrdší pojetí hry. Svým způsobem tehdy předběhl dobu. Valter přivedl do skupiny Mickey Mouse již zmiňovaného Vlastimila Kiesela, se kterým na sebe „narazili” rovněž ve „štatlu”. Ten zase velice brzy ostatním členům




představil bubeníka z rozpadlých The Reiders, Miloše Šimčíka (*1951). Kiesel jej poznal prostřednictvím kamaráda ze stejného domu v Havlenově ulici, kde s rodiči bydlel. Šimčík s ním sdílel totožné učňovské středisko budoucích elektrikářů. Zatím Jan „Sule” Piše po výměně na své kamarády nezanevřel, dál navštěvoval zkoušky i některá vystoupení. Jedno z významnějších se uskutečnilo o nedělním dopoledni 24. března 1968 v kulturním domě v Bučovicích. Na brněnském hlavním nádraží se sešli Kupčíková, Smýkal, Valter, Šimčík a Líska se svou sestrou, dvojčetem. Při příjezdu vlaku do dolní zastávky v Křenovicích se všichni vykláněli z oken, aby na sebe upozornili přistupující bratry Pospíšilovy a ke všeobecnému překvapení i Matulu, který byl zvědav, co se děje s bigbítovou skupinou po jeho odchodu. Program v bučovickém kulturním zařízení byl jednoduchý. Dopolední
soutěžní přehlídka čtyř bigbítových skupin, v poledne řízek a po malé pauze jejich další odpolední vystoupení. Účastníky byla domácí dobře sehraná skupina Saturn, výrazná slavkovská Wry Faces, The Peoples snad z Přerova a křenovicko-brněnská Mickey Mouse. Celou akci inicioval kulturní nadšenec Miloslav Matal (*1946), zaměstnanec národního podniku UP Bučovice, který také vše zaštítil. Matal získal nějaké letité zástupce z Vyškova jako porotu. S největší pravděpodobností hodně laickou, které byl bigbít na hony vzdálen. Sotva si kdo dnes vzpomene, jak se na pódiu skupiny střídaly po sobě. Bigbít Mickey Mouse se prezentoval především písničkami Smýkala, které spolu s Kupčíkovou také zazpíval. Výstup pěvecky doplnil Valter, který vyznával „tvrdý” rhythm & blues a svedl jej vynikajícím způsobem podat. Smýkal za vlastní tvorbu dostal ještě před obědem, snad aby se porota nemusela odpoledne zdržovat, diplom. Tady je skladba Přivátá vzpomínka a Čekej dál nahrané roku 1968.  Šimčík měl nemalé problémy s bubeníkem bigbítu The Peoples. Zpěčoval se zapůjčit své bicí, které v tu chvíli byly na pódiu jediné k dispozici, bubeníkům ostatních skupin přesto, že to bylo předem domluveno. Za to, že se dal obměkčit a nakonec je poskytl, byl „odměněn” prvenstvím ve své kategorii. Na Šimčíka, který mezi účastnícími se bubeníky neměl konkurenta, zbylo až druhé místo. Dnes si jen stěží kdo ze členů Mickey Mouse vybaví, proč se této soutěžní přehlídky neúčastnil spolu s ostatními Kiesel. Všem třem skupinám se vystoupení zdařilo a všichni očekávali vystoupení čtvrté, kterou byla slavkovská Wry Faces. Vzadu sálu po pravé straně šlo dopředu k pódiu za sebou jak husy pět na tu dobu mimořádně dlouhovlasých mladíků. V čele, jako první, lídr skupiny, baskytarista Miroslav „Česlo” Šemora (*1949) s rovnými blonďatými vlasy až na ramena. Připomínal o rok později v brněnském Besedním domě ve středu města vystupujícího Jiřího Korna (*1949) s pražskou skupinou The Rebels, ale v trochu „vyšším provedení”. Při zaznění prvního akordu bylo jasné, že Wry Faces nebudou ani v nejmenším porotu šetřit. Té šla z „vichřice” na pódiu hlava kolem. Aby toho nebylo málo, tak v poslední skladbě, snad od Rolling Stones, vytáhl zpěvák zpoza zadního závěsu zdařilý model samopalu, asi zakoupený v tehdejším Tuzexu, a spustil do diváků divokou střelbu doprovázenou světelnými efekty a sršícími jiskrami, vycházejícími z hlavně modelu zbraně. To už porota málem omdlela a prohlásila, že tato skupina již po řízku vystupovat nebude. A tak se i stalo. Po obědě se museli diváci spokojit s přednesem zbylých tří bigbítových skupin. Nejvíce byl vystoupením Wry Faces nadchnut Valter, který na ostatní zaražené členy Mickey Mouse vykřikoval: „Vidíte, vy blbci, takhle jsme měli hrát. Oni už nesmějí vystupovat…” Na ten popud zblblý Smýkal okamžitě vzal právě získaný diplom, na který byl do této chvíle nesmírně hrdý, a ostentativně jej roztrhal. To ho dodatečně velmi mrzelo. Zajímavostí v souvislosti s touto příhodou je skutečnost, že na konci šedesátých let Valter se zbytkem skupiny Wry Faces navázal spolupráci a posléze nad ní získal „otěže” a „překopal” ji do podoby, která nesla název Dratwa Night Hedgehoppers Co.ltd.

  » Autor: Jiří Donné    » Vloženo: 24. 3. 2009 v 17.06

 

 

Na začátku dubna 1969 odešel Zdeněk „Báze” Líska na již ohlášenou vojnu a po návratu se do civilního bigbítového dění již nezapojil. Příspěvkem do společenství skupiny Mickey Mouse se stal Smýkalův poznatek, který získal při jedné z dřívějších návštěv svého kamaráda, kytarové hvězdy rhythmandbluesové skupiny Stop The Gods Petra „Piháčka” Neubauera (*1947). Tak jako ostatní obdivoval jeho prstové kreace na kytarovém hmatníku. Tehdy si všiml, že u jeho kytary není třetí z nejtenčích strun g, jak bylo u jediných a také v obchodech snadno dosažitelných sad Golden Fox a Silver Star české výroby obvyklé, takzvaně točená (ocelová struna obtočená měděným tvrzeným drátem). Po dotazu se dověděl, že pro snadnější dohmat a bluesovou herní techniku „vytahování” strun je jejich osazení na kytaře posunuto tak, že přebývá nejtlustší struha e, a nedostává se nejtenčí. Ta byla nahrazena u kytar s kratším krkem ze sady pro banjo a pro ty, ke kterým byla potřeba struna delší, se objednala u některého brněnského houslaře z jiného strunného nástroje, z brače. Smýkal po získání členství v Mickey Mouse sdělil toto zjištění sólovému kytaristovi, mladšímu z Pospíšilů. Dnes je v obchodě s hudebními nástroji k výběru nepřeberné množství kytarových strun o různé síle a většina sad má „na elektriku” strunu g „netočenou”. Bratři Pospíšilové měli velké štěstí na své velmi vlídné rodiče. Otec Jan Pospíšil (*1920 - 1982) byl mimořádně chápavý vůči svým synů. Od začátku je nejen morálně podporoval v bigbítovém snažení jako jen velmi málo jiných rodičů. Svým synům se věnoval s pozorností až dojemnou. Příčinou snad byla mimo jiné i jeho nepřítomnost v období jejich vyrůstání a raného dospívání. Celá rodina byla postižená, protože se pan Pospíšil stal v první polovině padesátých let obětí politického komplotu. Byl na dlouhá léta nespravedlivě uvězněn a po propuštění později rehabilitován. Nikdy se nestalo, aby jeho přítomnost v blízkosti bigbítové skupiny Mickey Mouse vzbudila u synů nebo jiných členů skupiny nevoli, jejíž příčinou by byl mimo jiné i generační rozdíl. Měli jej všichni rádi. Ke členům bigbítu měl velmi citlivý a vstřícný přístup. Často se na veřejnosti stával mluvčím skupiny. V rodině panovala příkladná pohoda. Nebylo výjimkou, že u Pospíšilů o sobotách a svátcích přespávali brněnští kamarádí a členové bigbítu. Při nedělním ranním vstávání všechny babička vítala s bábovkou a kakaem. Katolická rodina Pospíšilů patřila mezi věřící a bylo samozřejmostí, že bigbít nebigbít se šlo společně na hrubou (na desátou dopolední hodinu) do tamního kostela. Všechny návštěvy to považovaly za samozřejmé a nikdo se nad tím nepozastavoval. Omladina zůstávala vně u vchodových dveří „našlapaného” svatostánku a starší generace se nepohoršovala nad tím, že někteří z mládenců vyklouzli během kázání tiše ven na dva tři tahy z cigarety.




            Rodiče bratrů Pospíšilových byli velmi pohostinní, a tak se návštěvám, kamarádům jejich potomků, dostalo hojné pozornosti také v rámci oběda. O jedné takové slunné květnové neděli roku 1968 se krátce po polední siestě vydala část bigbítu Mickey Mouse s dvoukolákem přeplněným zvukovou aparaturou a hudebními nástroji prašnou silničkou do sousedních Holubic, kde v pozdním odpoledni měla vystupovat. V čele vykračoval důstojným krokem pan Pospíšil se šviháckými, bohatě rostlými kotletami. Za ním oba jeho synové spolu

 

se Smýkalem, snad i Pišem a několika křenovickými příznivci z řad mládeže tlačili přepravní povoz, přes jehož náklad nebylo na cestu vidět. Ostatní členové skupiny se dopravili z Brna vlakem. Zvláštní forma produkce, napůl koncert, napůl tancovačka, se odehrála ve všeobecné nadmíru dobré náladě a k žádné rvačce nedošlo ani se k ní neschylovalo. Malý zádrhel nastal na konci produkce, která měla přísný časový limit. Po jeho dovršení účastníci z řad návštěvníků bouřlivě bigbítovou skupinu Mickey Mouse vyvolávali zpět na pódium, což pořadatelé již nechtěli povolit. Spor vyřešili Valter se Šimčíkem, kteří se neočekávaně vřítili na jeviště. Za nadšeného řevu návštěvníků Valtr zazpíval do mikrofonu svou oblíbenou tvrdou bluesovou skladbu  Hands Off doprovozenou pouze bicími. Pro všechny zúčastněné to byl úžasný zážitek, snad na celý život. Drobným dovětkem může být připomínka druhé Smýkalovy svatby, která se konala téměř po deseti letech v pronajatém sále tehdejšího Klubu mládeže, známého spíše jako Esenc, v ulici Křenové. Tehdy v rámci svatebního podvečera na pódiu neplánovaně vystoupil Valter, který tuto skladbu zazpíval doprovázeje se mohutným dupáním nohou. Při přednesu nikdo ani nedýchal. Valterova svérázná neklidná a prudká povaha mu nedovolila stát na jednom místě, a tak se někdy bigbítového dění v Mickey Mouse účastnil, a jindy se drahnou dobu neobjevoval. Nakonec skupinu opustil. Zatím se zbylí členové zformovali do stálé sestavy. Bratři Pospíšilové se sólovou kytarou a baskytarou, Kiesel s kytarovým doprovodem a Šimčík s bicími. Smýkal s Kupčíkovou dostávali čím dál méně příležitostí, a tak se přirozenou cestou v přátelském duchu se svými dosavadními hudebními druhy rozešli. Simona Kupčíková se potom celá sedmdesátá a osmdesátá léta věnovala country muzice. Absolvovala takzvané přehrávky, které byly potřebné k oficiálním veřejným produkcím. Nejčastěji vystupovala sama s kytarou a bývala zvána k hostování například skupinami Antares, Karabinou, Příbojem a jinými. Účastnila se různých country přehlídek, ale zpěvem a hrou na kytaru také obohacovala různé vernisáže a umělecké sešlosti. Smýkal hned po odchodu z Mickey Mouse navázal spolupráci s kytaristou z rozpadlých The Griffins Františkem Kresou (*1950), baskytaristou Oldřichem Libenským (*1950) a bubeníkem Milošem Bulíčkem (*1952). První, co hned v prvopočátku udělali, tak přijali název The Beavers. Zkoušky probíhaly v hale soukromého domu v Jungmannově ulici, kde Bulíček s rodiči a mladším bratrem bydlel. Dokonce si i složili hudební znělku začínající dvakrát po sobě jdoucí kvartou s trochu naivním krátkým textem: „My věříme, my doufáme, my, kteří jméno od Bívrs máme.” Toto bigbítové seskupení mělo jednu velkou slabost. Ani jeden z kytaristů, do této doby zastávajících doprovod, nebyl schopen se ujmout sólových partů se vším, co k tomu patří. Proto počátkem školních prázdnin roku 1968 Oldřich Libenský a Miloš Bulíček po společné domluvě přešli do westcoastového uskupení The Avengers, kde nahradili původní členy a dopomohli skupině k brněnskému věhlasu. Účast ve The Beavers jim byla dobrou rozcvičkou.

   » Autor: Jiří Donné    » Vloženo: 20. 4. 2009 v 13.49 

 

LONG GEORGE AND CRAZY DRUMMER AND GENTLEMAN a SOUVISEJÍCÍ BIGBÍTOVÉ EPIZODY

Smýkal na přelomu roku 1968 a 1969 sestavil bigbítovou skupinu Long George And Crazy Drummer And Gentleman. Spouzakladatelem byl Zdeněk Plocek (*1952), schopný konstruktér a výrobce zesilovačů, který zároveň zastával ve skupině post baskytaristy. Smýkal ke spolupráci získal bývalého spoluhráče z Mickey Mouse Valtera, a to na bicí. V tom čase se jevil na svou bouřlivou povahu nezvykle přizpůsobivě. Tehdy se Smýkal také domluvil s posledním nekorunovaným „králem štatlu”. Byl jím Josef „Jožo” Gaži (*1950), který přijal místo sólového kytaristy, a to kytaristy velmi fundovaného v bluesovém stylu hry, s talentem od přírody. Plány a přípravy se uskutečnily v Antonínské ulici, kde Gaži bydlel spolu s maminkou, dvěma sestrami a o hodně mladším bratrem. Smýkal do skupiny přinesl svoji vlastní tvorbu, kterou se prezentoval ve skupině Mickey Mouse, obohacenou o několik nových písniček. A protože se texty skladeb nechtěl nikdo učit, tak je i také všechny zpíval. Ve dvojhlase mu vypomáhal Plocek. Zkoušky tohoto bigbítu probíhaly obzvlášť ojedinělým způsobem. Smýkal s doprovodnou kytarou a Plocek s baskytarou dostali „azyl” u jeho rodičů v Körnerově ulici, kde v té době bydleli. S jejich pochopením se ztlumenými nástroji celý repertoár nacvičili. Valter s Gažim se bezproblémově přidali, a to mnohdy přímo na vystoupení. Skupina vznikala ke konci šedesátých let v období, kdy se k nám do tehdejšího Československa dostávaly hudební psychedelické prvky inspirované americkými hippies. Bigbítová skupina Long George And Crazy Drummer And Gentleman tento nový trend pojala po svém. Téměř všechny písničky ve svém repertoáru opatřila delší závěrečnou částí opakujících se hudebních motivů, které se postupně rozvíjely. V nich se pěvecky i hráčsky „vyřádil” především v duchu R & B nadaný Valter. Ale do mikrofonů v tu chvíli „řvali” vlastně všichni. Toto hudební společenství několikrát vystoupilo v tehdejším sále závodního klubu Zbrojovky v Marxově ulici, dnešní Spolkové. Středem pozornosti se stala velká profesionální reproduktorová bedna původně sloužící v některém prvorepublikovém kině. V horní části byly dva „střeďáky”, zato té prostřední vévodil na tehdejší dobu obrovský, více jak dvacetipalcový basový reproduktor se stovoltovým napájením elektromagnetu. V dolní části byl půlkruhový otvor, bas reflex. Pro Miloše Morávka (*1951), budoucí brněnskou kytarovou legendu, který se dostavil na jedno z představení, se stal jiným a pro něj podstatnějším středem pozornosti Gaži. Ten stál s kytarou ležérně opřený o pravou stranu portálu, kde s lehkostí ovládal svůj nástroj, jako by ani nehrál. Morávek si stoupl pod tamní vysoké pódium a se zvrácenou hlavou pozorně sledoval jeho hru. Ve svém repertoáru skupina neměla zařazeno více jak dvanáct secvičených skladeb, a tak je hudebníci přehráli veřejnosti dvakrát po sobě. Návštěvníci na to nereflektovali. Buď si toho nikdo nepovšiml, nebo jim tato skutečnost nevadila.

            Po nenápadném pomalém rozpadu tohoto bigbítu Jiří „Dratwa, Kraťas” a později „Big Boss” Valter postupně vybudoval ke konci roku 1969 na tehdejší dobu mimořádně „tvrdou” již vzpomínanou R&B skupinu Dratwa Night Hedgehoppers Co. ltd. Gaži stihl ještě před podzimním nástupem na vojnu spolupráci s trumpetistou, jinak všeobecně nadaným hudebníkem Antonínem Munzarem (*1948) a baskytaristou Milanem Horvathem (*1950). Po návratu z dvouletého vojenského pobytu se po celá sedmdesátá léta s kytarou účastnil různých hudebních seskupení. Po sametové revoluci vykonával post hlavního trenéra v Box clubu, svého času úspěšné sportovní společnosti jen o něco málo staršího bratra Ladislava (*1949), Gaži sport, Direct Brno. Plocek po devětaosmdesátém roce podnikal v různých oblastech. Smýkal se ke konci roku 1969 pokusil spolu s bratry Janem a Jaroslavem Kopečkovými (*1948, *1950), členy rozpadlého bigbítu The Spiders, a v případě mladšího také The Wan, sestavit hudební skupinu. Hned v počátcích se vše rozplynulo pro profesionální ambice Jaroslava, který jako vynikající kytarista dostal příležitost v nově vzniklé skupině zpěváka Waldemara Plcha (*1946) Faraons.

Poté Jiří Smýkal opustil hudební oblast. Jednou o sobotním večeru v roce 1971 „obrážel” okolní zábavy spolu se svou tehdejší novomanželkou Mirkou, její sestrou Zinou a švagrem a zároveň starším bratrem zakládajícího člena Mickey Mouse, Liborem Pišem. A to v jeho nově zrekonstruovaném sportovním autě ze třicátých let, značky Aero 50. Na jedné z tancovaček v Nesovicích, po krátkém pobytu v tamním kulturním sále, zazněla z pódia jedna ze Smýkalových autorských skladeb, interpretovaná naprosto neznámými hudebníky. Nikdy se nedověděl podrobnosti. V osmašedesátém roce po ukončení učebního poměru nastoupil namáhavou práci pomocného dělníka ve slévárně, poté pomocníka u zedníků, řidiče pojízdné instalatérské dílny, údržbáře a ke konci sedmdesátých let pracovníka, nejprve ve vedlejším a poté v hlavním pracovním poměru v již vzpomenutém kulturním klubovém zařízení pro mládež v Křenové ulici naproti restauraci Na Masném růžku, známého také jako Esenc. Tehdy si dokončil střední vzdělání. Od devadesátých let si obživu zajišťuje v různých oborech v rámci živnostenských listů. 

 

Vyvrcholení činnosti

            O zprostředkování této prostory se zasloužil bigbítový nadšenec známý téměř po celém Brně, Jan „Kobza” Kadlec (*1949). V té době bydlel na Starém Brně ve Dvorského ulici v sousedství již vzpomínaného tamního agitačního střediska sídlícího v tehdejší Švancarově ulici, v dnešní Renneské třídě. Proto se s Kieselem i Nečasem velmi dobře znal. Kadlec „bigbíťáky” z Mickey Mouse seznámil s „opuštěným” členem Mazance, synem učitele hudby a ladičem pian, klavíristou Slavomírem Sobolem (*1945). Rodina Sobolová tehdy bydlela v Dimitrovově ulici č. 33, hned vedle domu, ve kterém sídlila a dodnes sídlí brněnská pobočka Červeného kříže. Je docela možné, že Křivánkovou do skupiny přivedl právě on. Navštěvoval totiž s jejím bratrem stejnou školu. Protože měl Sobol platné kapelnické zkoušky, tak měla skupina možnost udělat takzvané přehrávky a tím si rozšířit možnosti vystupování. Teoreticky tam, kde do té doby nemohli vystupovat, by „zůstaly dveře otevřené”. K přehrávkám nakonec ale nikdy nedošlo. Sobol zaujal ve skupině místo nehrajícího kapelníka a pro své hudební vzdělání i přísného kritika. Také na sebe převzal úkoly manažera. Jeho velkým počinem bylo domluvení vystoupení skupiny Mickey Mouse, jako předkapely při koncertě Synkop 61 ve velkém sále Stadionu v tehdejší Leninově ulici, dnešní Kounicově. Stalo se tak za pomoci jeho manželky, která byla v té době zaměstnaná na některém z brněnských OKVS (Obvodní kulturní a vzdělávací středisko). Bigbítová čtveřice, bratři Pospíšilové, Nečas a Kiesel, se pustila horečnatě do nacvičování. Nehodlali podcenit tak výjimečnou příležitost. Těsně před datem vystoupení je postihla pohroma. Nečas byl náhle stižen velkými zdravotními potížemi, odvezen rychlou lékařskou pomocí do nemocnice, kde bylo zjištěno vyhřeznutí žaludečního vředu. Byl také ihned operován a nepřicházela v úvahu jeho účast na připravovaném koncertě. Zbývající trojice se rozhodla vystoupit i v takto ochuzené formaci. Koncert se uskutečnil v poslední dny před školními prázdninami. Účast měla pro bigbítovou skupinu Mickey Mouse velký význam nejen proto, že účinkovala před množstvím diváků s dominantní brněnskou bigbítovou skupinou, ale také proto, že ji

 Zleva: Jiří Pospíšil, Vlastimil Kiesel a Zdeněk Pospíšil. Bigbítová skupina Mickey Mouse ve velkém sále Stadionu v roce 1968

podle reakcí mnohých návštěvníků zastínila. Příčinou byla skvělá připravenost a dobrá uvolněná nálada. Tehdy měli všichni tři hudebníci před sebou mikrofony na zpěv a plně je využívali. Nemalou zásluhu na úspěchu měla na tu dobu kvalitní zvuková aparatura Synkop 61, kterou s jejich svolením mohli použít. Dodnes jim za to skládají svůj dík. Tehdy si během následného vystoupení skupiny Synkop 61 Sobol mnul ruce nad tím, že i podle svého mínění jeho svěřence nepřekonala. A to v tomto případě při tak vyhraněném hudebním postoji bylo co říci. Tento den byl také důležitý tím, že se koncertu jako divák účastnil Milan Heřmanský (*1948) spolu se zpěvačkou skupiny Vulkán Tenou Elefteriadu, tehdy jeho blízkou přítelkyní. Vystoupení bigbítu Mickey Mouse jej velmi nadchlo. Vzájemně se seznámili a v nejbližších dnech Heřmanský navštívil sál domečku, kde zkoušeli. Tím, že si s nimi zkusil zahrát, došlo k prvnímu vzájemnému hudebnímu propojení.

            Nastaly školní prázdniny roku 1968. Žádná vystoupení se nekonala a zkoušení se omezilo. Přišel jedenadvacátý srpen a veškeré hodnoty se obsazením tehdejšího Československa cizími armádami rázem změnily. Nastalo období společenské nejistoty. I za těchto okolností, kdy bratři Pospíšilovi zbytečně neopouštěli rodné Křenovice a kdy byly přerušeny kontakty s ostatními hudebníky, nepřestali spolu zkoušet. Mimoto starší z Pospíšilů, který měl skladatelské ambice, je začal využívat a komponoval. Mladší zase neúnavně nacvičoval kytarové „figury” a bylo to na výsledku znát. Pro tehdejší čas mezi sebe přijali dalšího kamaráda z Křenovic, kterým byl Jan „Dědek” Adamec (*1948). Vyvrcholením zkoušek byly velmi povedené nahrávky z autorské dílny staršího z Pospíšilů, například Přivátá vzpomínka, Čekej dál nebo Píseň o kuřátku, které se dochovaly do dnešních dnů. Sám si také písničky zazpíval a doprovodil na kytaru. Ostatní se o hudební nástroje podělili tak, že jeho mladší bratr ovládal, tak jako vždy, sólovou elektrickou kytaru a Adamec baskytaru nebo housle. Adamec ale s bratry nezůstal, protože měl úplně jiné životní plány. S ostatními původními členy Mickey Mouse po zklidnění společensko-politické situace již k další spolupráci nedošlo. Vlastimil „Kyzlink, Trepka” Kiesel po učňovských zkouškách nastoupil do nového brněnského Národního divadla do oddělení techniky a v pozici vedoucího tam působí dodnes. Vlastimil Nečas hned po vyučení v oboru automechanik přijal místo řidiče montážního vozu sloužícího k opravám a servisu trolejí v brněnském dopravním podniku a je stále jeho zaměstnancem.

            Bigbítová skupina Mickey Mouse tehdejší vojenské správě mnoho svých členů do zelené uniformy nedodala. Většina z nich byla vlastníkem průkazu neschopnosti vykonat vojenskou službu. Pro její barvu nazvanou modrá knížka. V držení ji měl Pospíšil mladší, Smýkal, Kiesel, Valter, Nečas i Šimčík. Mirka Křivánková poté, kdy se od bratrů Pospíšilových vzdálila, vytvořila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pěvecký duet s Milanem Kuncem (*1948) v jazzrockové skupině Premier. Poté se zviditelnila se svým obdivuhodným hlasovým rozsahem tři a půl oktávy ve skupině CH.A.S.A.  a ve druhé polovině sedmdesátých let v hudebním seskupení Milana Kašuby (*1940) a Jana Beránka (*1942), Ornis. Nyní žije v Praze. Jediným reálným potenciálním hudebním spolupracovníkem bratrů Pospíšilových se do budoucna jevil pouze Milan Heřmanský. Skupina Mickey Mouse zakončila svou činnost a vztyčenou korouhev bigbítu dál nesli Jiří a Zdeněk Pospíšilovi k horizontu, kde se rýsovalo další hudební společenství - The Generation.

 

NOVÍ ČLENOVÉ A ZMĚNA NÁZVU SKUPINY NA THE GENERATION

Nastal podzim roku 1968. Poté, co se bratři Jiří a Zdeněk Pospíšilovi zorientovali ve změněné celospolečensko politické situaci zapříčiněné srpnovým přepadením tehdejšího Československa někdejší Sovětskou armádou podporovanou okolními takzvaně spřátelenými vojenskými svazy, začali uvažovat o znovuobnovení bigbítové skupiny Mickey Mouse.

Jediným v té době reálným hudebním spolupracovníkem se jevil Milan Heřmanský, se kterým se seznámili před školními prázdninami v průběhu svého již zmíněného vystoupení se Synkopami 61 ve velkém sále Stadionu. Heřmanský vyrůstal v Novém Městě na Moravě. V blízkém Žďáru nad Sázavou v červnu roku 1968 ukončil maturitou strojní průmyslovku. Hned poté se přemístil do Brna, ve kterém měl značné množství kamarádů. Již od roku 1963 tam také přebýval jeho starší bratr Hynek Heřmanský (*1946), který spolu založil vokální folkovou skupinu Four Nothings, v průběhu roku 1966 přejmenovanou na The Bards. Během docházky na střední školu se Heřmanský mladší účastnil novoměstského bigbítového dění. Tehdy se dal dohromady s torzem rozpadlé skupiny, ze které zbyli sólový kytarista Karel Koutecký (*1947–asi 1969) a baskytarista Karel Handshuh (*1948). On sám se ujal kytarového beglajtu a Handshuhův souputník z odborného učilišti závodu Chirana Nové Město, Oldřich „Kepák“ Horák (*1948), zpěvu. Svou přezdívku Horák získal již jako chlapec při amatérské hokejové hře na tamním rybníce. Vznikla podle jména slavného útočníka Zdeňka Kepáka (*1937), hokejisty Rudé hvězdy (Komety) Brno, později ZKL, hrajícího tam v letech 1961–1971 a reprezentujícího naši republiku na mistrovství světa ve Finsku v roce 1965.

Novoměstskou bigbítovou skupinu doplnil bubeník Jindřich Dolníček (*1946). Do hudebního repertoáru si vybrali skladby britských bítových skupin, například The Beatles, The Kinks, Rolling Stones, The Searchers a Gerry and The Pacemakers. Své bigbítové uskupení nazvali The Jackals a později New Towners Jackals. Nabídka kapelníka Josefa Majera Kouteckému k angažmá v jeho tanečním orchestru, v tamním kraji široko daleko známému, nastartovala hromadný rozpad celé bigbítové základny. Po odchodu všech členů, kdy z původního osazenstva zbyl jenom Heřmanský, došlo k doplnění celku o nové hudebníky a skupina se přejmenovala na Newtowners. Oldřich Horák se přemístil do Brna, poté odešel pracovat na několik let na horské chaty a v Brně nakonec našel svůj stálý domov. Hudbou se v budoucnu již aktivně nezabýval.

Novoměstská bigbítová skupina, ještě v původní sestavě, ale i později, byla v kontaktu s brněnskými bigbítovými hudebníky. Jedním z takových byl bývalý člen rozpadlé skupiny The Fellows Ivan Macourek (*1949), který si po příchodu do Nového Města s Heřmanským a ostatními zahrál. Macourkovi se tak tamní prostředí na nějaký čas stalo domovem. Prodlužoval si mládí tím, že se vyhýbal stálému pracovnímu zařazení a odchodu do tehdejší povinné vojenské prezenční služby. Nakonec jej „vojna“ údajně minula, a to snad poté, co vyšetřujícímu psychiatrovi snědl v ordinaci z akvária rybičky. Do Nového Města dojíždělo také osazenstvo skupiny Vulkán a nebývalo to jen za účelem jejich vystoupení. Členové The Jackals dostávali kamarádské rady od takových muzikantských veličin, jakými byli kytaristé Vulkánu Aleš Sigmund (*1944) a Ivan Sultanov (*1946). Když později Sultanov v brněnské zkušebně nerozvážně při dohadování hudební strategie s ostatními členy Vulkánu uhodil svým téměř novým hudebním nástrojem, kterým byla luxusní elektrická kytara Tornado, o zem, získal jej téměř darem za zbytkový peníz právě Heřmanský. Slepené a opravené části kytary původně natřené naprosto nepřiměřeně na bledě modro, přestříkal na vhodnější černou barvou. Tuto kytaru používal ke hře nejen v Novém Městě, ale i později v křenovicko-brněnské skupině bratrů Pospíšilových. A ještě jeden dar dostal od Vulkánu, a to přízeň jedné z jeho zpěvaček, Teny Elefteriadu (*1948). Ta byla také hlavní příčinou přesunu jeho působiště do Brna, který se uskutečnil koncem června 1968. Tehdy se The Jackals, tou dobou již přejmenovaný na Newtowners, rozpadl. Heřmanský, pendlující stále ještě mezi oběma městy, se jednou uvolil k dovozu individuálně postavené kvalitní elektrické kytary, kterou Koutecký koupil od Aleše Sigmunda na tu dobu za poměrně nezanedbatelný obnos. Předem smluveným dnem převozu byl shodou okolností dvaadvacátý srpen, kdy již druhý den probíhalo násilné vojenské obsazování naší republiky. Všechny výpadovky z Brna byly kontrolovány obrněnými vozy a po zuby ozbrojenými „východními“ vojáky. Heřmanský převážel kytaru na motorce ukrytou pod kabátem tak, že krk nástroje čněl do výše jak špatně ukrytá střelná zbraň s dlouhou hlavní. Tím podstoupil značné riziko a dodnes si pamatuje pocit strachu, který ten den na motocyklu zažíval. Škoda, že Karel Koutecký kytaru užíval tak krátce. Nedlouho po nástupu do Majerovy hudební skupiny sám násilně svůj život ukončil.

Bratři Pospíšilové spolu s Heřmanským začali tam, kde před školními prázdninami skončili. Ve zkušebně v Myslínově ulici. Začali nacvičovat obdobný hudební repertoár, který hráli ještě v původní sestavě s Vlastimilem Kieselem. Stávající členové opustili dosavadní název své bigbítové skupiny Mickey Mouse a na návrh staršího z Pospíšilů jej změnili na The Generation. Zapůsobila zde inspirace anglickou bítovou skupinou The Who a jejich slavnou skladbou My Generation. Toto období zkoušení ve třech kytaristech bez stálého bubeníka trvalo až do počátku jara roku 1969. Tehdy se někteří členové The Generation účastnili koncertu pořádaného v sále královopolského Besedního domu. Starší z bratrů Pospíšilových, snad s Heřmanským, s Tenou Elefteriadu a Sobolem, který získal díky své manželce pro všechny volné vstupenky. Z Liberce tehdy přijela do Brna vystoupit bigbítová skupina The Happy Five, v čele se zpěvákem Jiřím Schelingerem (*1951 – 1981). Měl to být jeden z posledních koncertů před odjezdem do angažmá ve Finsku. Skupina opravdu do ciziny odjela, ale bez Schelingera. Ten se později prosadil v pražském bigbítu Faraon baskytaristy, kapelníka Karla Šípa (*1945) a klavíristy Jaroslava Uhlíře (*1945) a poté ve skupině Shut Up Františka Ringo Čecha (*1943). Ovšem ještě větší úspěch u diváků při koncertě v Besedním domě v „Krpoli“ coby předkapela překvapivě sklidila brněnská bigbítová skupina o třech členech So&So. Zahráli skladby, mimo jiných i od Jimmyho Hendrixe. A to velice dobře. Obecenstvo se nadchlo zpěvem a především hrou na kytaru Jiřího Kulky (*1950). Během tohoto koncertu se členové The Generation seznámili se dvěma hudebníky, kamarády. Bubeníkem Jiřím Pokorným (*1952) a zpěvákem, kytaristou Václavem Renčem (*1952); ti se měli stát v brzké době jejich kolegy v hudebním snažení.

 


   » Autor: Jiří Donné    » Vloženo: 10. 8. 2009 v 20.27  

 

 

Další nový člen skupiny The Genarition a hra na Blíny.

Pokorný byl aktivní sportovec. Vesloval za dorostence veslařského oddílu Zbrojovky Brno. Renč studoval na konzervatoři housle a skladbu. Bydlel se svými rodiči v sídlišti Lesná v Loosově ulici, shodou okolností jen několik vchodů od místa tehdejšího působiště zmíněného bývalého člena Mickey Mouse Jiřího Smýkala. Renčův otec Václav Renč (*1911 – 1973) – básník, dramatik a překladatel, byl významným představitelem katolického ruralismu.

 


The Generation na jaře roku 1969

Zleva: Zdeněk Pospíšil, Vítězslav Janíček, Václav Renč a Jiří Pospíšil.

Na začátku padesátých let byl Státní bezpečností zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen. Během svého pobytu ve vězení napsal velice dlouhou a jímavou báseň, snad sonet, Popelka Nazaretská, kterou se mnozí spoluvězni naučili nazpaměť. Ve výkonu trestu byl jedenáct let, až do roku 1962. Poté stačil do své předčasné smrti, mimo jiné, přeložit třináct Shakespearových dramat. Známý je také jeho text na hudbu Franze Xavera Grubera Tichá noc. V osmašedesátém roce byl částečně a po devětaosmdesátém zcela rehabilitován. Sestra Václava mladšího Zuzana Renčová (*1943) je básnířkou, prozaičkou a známou tvůrkyní dětských leporel. Bratr Ivan Renč (*1937), filmový režisér, opřel své tvůrčí těžiště o krátkometrážní tvorbu. Ivanův syn je známý režisér především celovečerních filmů Filip Renč (*1965).

Od vstupu Pokorného a Renče do bigbítu The Generation bylo vše jinak. Zatímco do této chvíle převládalo tvrdé hudební pojetí a zpěv byl jen součástí, nyní byl kladen důraz na vokály a hudební instrumenty jej spíše doprovázely. Vyznění skupiny bylo méně syrové, jemnější. Zapříčinil to hudební přístup nyní již sólového zpěváka Renče, který tíhl k vokálnímu písničkaření typu amerických Crosby, Still and Nash. Bigbítová skupina začala využívat Renčovu tvorbu a v repertoáru ji doplnila vícehlasými skladbami, v tomto případě z umírněných písniček britských The Kinks nebo folkrockových kalifornských The Turtles, kteří se proslavili písní Boba Dylana It Ain’t Me Babe. Bigbít The Generation měl tou dobou dva doprovodné kytaristy. Heřmanského se svým neobvykle zbarveným Tornadem a Renče s dvanáctistrunkou. Do mikrofonu zpívali často mimo bubeníka všichni. Ještě v prvním kvartále roku 1969 se účastnili soutěže mezi brněnskými bigbítovými skupinami nazvané Beat cup, pořádané známým kulturním manažerem Miloslavem „Berny“ Bernátkem (*1947) v sále národního podniku Vlněna v Gottwaldově ulici, dnešním Cejlu. Za „soupeře“ jim byla bigbítová skupina The Butterflies. V tom čase se již Slavomír Sobol skupině vzdálil. Průběžně se stále s bratry Pospíšilovými stýkal a hudebníkům pomáhal již zmíněný Jan „Kobza“ Kadlec. S největší pravděpodobností to byl právě on, kdo je seznámil s Romanem Bulínem (*1945 –1993), zaměstnancem brněnské televize, s pracovištěm v Typosu. Tehdy bydlel v ulici Rumiště. Bulín se ihned pasoval na manažera skupiny. Měl suverénní vystupování a „dělal dojem“. Vlastnil na tu dobu atraktivní osobní vůz Ford Plymouth a občas členy skupiny někam svezl. Nasliboval hory doly. Mimo jiné také že zařídí klub s názvem Disney club. Po různém vymlouvání a oddalování donesl pro všechny členy The Generation průkazy s razítkem tehdejšího oficiálního představitele českých juniorů, kterým byl Svaz klubů mládeže (SKM). Malé modré průkazky potvrzovaly členství v Disney clubu. Ale žádný klub nebyl. Jako již dříve tak i nyní často bratři Pospíšilové po zkoušce navštěvovali svého přítele, bubeníka nedávno rozpadlé bigbítové skupiny, kapelníka a baskytaristy Bořivoje „Borka“ Líbala (*1943) a zpěváka Jaroslava Pavla Břouška (*1949) The Birddogs, Jana Bartošíka (*1943). Brávali s sebou také některé ze členů své skupiny. V období, kdy byl na postu manažera Bulín, tak s ním mívali u Bartošíka sraz. Málokdy přišel včas, přišel-li vůbec. Pikantností zůstává, že během doby strávené do příchodu, spíše „nepříchodu“ Bulína, vymysleli společně karetní hru „na bulíny“. Její podstatou byla velká rafinovanost s úskoky a fintami à la Bulín. Něco mezi černým Petrem, prší a vole, lehni. Hráli ji často a dlouho. Loajální Kadlec se mnohdy již nemohl dívat na Bulínův přístup vůči členům The Generation. Tehdy nastávaly v brněnských ulicích dramatické honičky, kdy na svém skútru ČZ 175 ccm pronásledoval jeho vůz. Nikdy mu nebylo dopřáno jej dostihnout. V současných přeplněných silnicích by byl úspěšný i pěšky. Je pravděpodobné, že Bulínovy sliby přesahovaly jeho možnosti. Po čase Roman Bulín zmizel a od té doby jej členové bigbítu neviděli.

Ještě před školními prázdninami roku 1969 Pokorný ze skupiny odešel s tím, že se bude nadále věnoval jen sportu. Ale mělo se to v blízké budoucnosti ještě na krátký čas změnit. Shodou okolností v období Pokorného odchodu byla možnost jej nahradit bubeníkem z rozpadlé věhlasné brněnské bigbítové skupiny Díra ve zdi, The Hole in The Wall. Byl jím Vítězslav Janíček (*1951) hrající tou dobou krátký čas v bigbítu Great Inspiration. Tehdy přistoupil na spolupráci s ostatními členy skupiny The Generation. Nový člen svou razantní hrou dal popud ke tvrdšímu vyznění celé skupiny. Než se tak stalo, tak postupně odešel i Heřmanský, který se přece jen stále více věnoval Teně Elefteriadu. Ta se od začátku účastnila zkoušek a ostatní členové The Generation to nelibě nesli. Na oplátku Heřmanský s Tenou čím dál častěji jezdil na koncerty Vulkánu, později jako člen Skupiny Aleše Sigmunda. Také během školních prázdnin odjížděl do své původní domoviny, Nového Města. Ovšem přesto přese všechno stihl nejednomu ze svých hudebních kolegů a přátel ušít perfektní kalhoty na míru. V bigbítu The Generation po něm zůstal booster původně z vlastnictví Vulkánu, který byl snad z dílny jejich zvukaře a později baskytaristy Kamila Tomečka (*1945). Mladší z bratrů Pospíšilových jej má v držení jako relikvii do dnešních dnů. Po odchodu Heřmanského odložil kytaru i Renč a věnoval se pouze zpěvu. Bratři Pospíšilové si s Janíčkem hudebně velice dobře rozuměli a kapela jim proto „šlapala“. Tehdy do svého hudebního repertoáru zařadili skladby tou dobou u nás ne příliš známé americké bítové skupiny kapelníka a klávesisty Raye Manzareka (*1939) a zpěváka Jimiho Morrisona (*1943 – 1971), The Doors. S těch tvrdších skladeb přibyly ty, které byly z repertoáru britských Pretty Things. Členové bigbítu The Generation nově získali místo pro zkoušení, a to ve Starých Černovicích na Faměrově náměstí v kulturním domě, kde byl správcem pan Vojáček. V přízemí „kulturáku“ sídlila „hasičárna“, zbrojnice dobrovolných požárníků, dnes hasičů. V prvním patře byl sál, který měla skupina k dispozici. Bigbít The Generation tam pouze zkoušel a vystoupil v těchto prostorách jen pro malý okruh svých přátel a známých.

   » Autor: Jiří Donné    » Vloženo: 3. 9. 2009 v 16.24 

THE GENERATION, VÁNOČNÍ MŠE, FINÁLE A KONEC

            Po školních prázdninách, kdy začaly podzimní plískanice, se stala zkušebna ve Starých Černovicích nehostinnou. V sále se netopilo a ke chladnému počasí se přidal i nevlídný přístup správce. Tehdy přišel Renč se zajímavým návrhem. Někdy od roku 1967 se realizovaly u nás v tehdejším Československu na svaté půdě bigbítové mše. První se snad uskutečnily ve slovenských kostelích, kde míra mladých věřících byla nepoměrně vyšší než v Čechách a na Moravě. Renč svým kolegům v bigbítu představil svůj projekt. Na text svého otce složil hudbu, a tím vznikly dvě kompletní předlohy mší. Tu vánoční hodlal nacvičit. Z jeho iniciativy se také uskutečnila dohoda s farářem kostela svaté Trojice na Mojmírově náměstí v Králově Poli o realizaci. Bratři Pospíšilové se pro věc nadchli, a tak nastalo stěhování z černovického kulturního domu do kostela, přímo na kůr.

Jediný, kdo nesdílel nadšení byl, Janíček. Tato akce mu připadala jako bigbítu příliš vzdálená.

 

A právě v tomto čase se ještě na krátkou dobu do skupiny The Generation místo něj vrátil za bicí Pokorný. Na jednu ze zkoušek se byl podívat i Václav Renč starší. S dosavadním výsledkem nacvičování nebyl příliš spokojen. Hudební projev se mu jevil ve velkém prostoru roztříštěný. Zkombinovat bigbítovou skupinu spolu s kostelními varhanami není maličkost. Je známým faktem, že z píšťalového nástroje zvuk vychází s asi půlvteřinovým zpožděním. Ostatní hudební nástroje se musí rytmicky přizpůsobit. A k tomu ke všemu varhanice byla jen průměrným „ovladatelem sveřepých měchů“. Nakonec se na Štědrý den roku 1969 opravdu mše autorské dvojice otce a syna Renčových uskutečnila, a to za přispění kostelního pěveckého sboru. Ovšem bez účasti ostatních členů The Generation. Bratři Pospíšilové zatím „rozhodili sítě“ mezi bigbíťáky, za účelem najít klávesistu, což v té době byl velký problém. Ne pro nedostatek muzikantů, ale potřebné hudební nástroje byly finančně velmi těžko dostupné. I když svého času nedošlo k delší spolupráci s Jaroslavem Zoufalým ani s Eduardem Čubou, tak byli bratři Pospíšilové ve stálém styku s bývalými členy rozpadlého bigbítu Kain. Snad to byl právě někdejší basový kytarista Jiří „Kat“ Šlor (*1943), který jim doporučil Oldřicha Veselého (*1948). Věděl o něm z informací od dalšího z tehdejších členů skupiny Kain, kytaristy Pavla „Pavlisty“ Ondráčka (*1944), který s Veselým v tom čase spolupracoval. A to byl již jen krůček k realizaci jedné z nejprogresivnějších bigbítových skupin Brna konce šedesátých let, Great Music Factory.

Cesty členů The Generation se rozešly. Renč v roce 1971 založil poetickou folkovou skupinu Menší bratři, a to při příležitosti účinkování v brněnské poetické vinárně Múza v pořadech Láska, lék všeléčivý, od Karla Konráda s hercem Jaroslavem Tučkem a Listy z mého mlýna od Alphonse Daudeta s hercem Jaroslavem Somešem. Autorem hudby i textů písniček byl Renč. Pro účely identity v Ochranném svazu autorském začal používal jméno Jan Václav Renč. Skupina vystupovala ponejvíce v klubech, ale účastnila se i přehlídek a festivalů. Ve vydavatelství Panton jim vyšel singl gramofonové desky. Po ukončení studií na konzervatoři v roce 1974 a po úspěšném absolvování konkurzu nastoupil v rámci povinné vojenské prezenční služby do AUS VN Praha (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého). V Praze zůstal natrvalo. Již jako civil se zde v sekci jazz a taneční hudba sešel kolem roku 1977 s vojínem základní služby Jaroslavem Albertem Kronkem (*1954), budoucím zpěvákem svého času slavné brněnské metalové skupiny Kern. Zpívali spolu pop i skladby z repertoáru amerického Orchestru Glen Millera. V současné době je již třináct let inspicientem v divadle Ta Fantastika. Mimo to spolupracuje jako komponista s libereckým Naivním divadlem. Čas od času vystupuje s trubadúrským seskupením Fatres Minores. Janíček se celá desetiletí účastnil různých hudebních formací. Jednou z nejpovedenějších byla sešlost z druhé poloviny osmdesátých let. Dvou zakládajících členů bigbítové skupiny Synkopy 61, kytaristy, zpěváka Petra Směji (*1946) a klávesisty, zpěváka Pavla Smílka (*1946), doplněná vynikajícím zpěvákem a baskytaristou Jaroslavem Pichovcem (*1949).

Janíček na začátku prvního desetiletí tohoto tisíciletí, kdy měl v držení v horní části ulice Koliště restaurační zařízení Ludwig, tam pořádal slavná vystoupení kvalitních swingových hudebníků. Například brněnského klávesisty a saxofonisty Jiřiho Suchého (*1941), zpěvačky Evy Michnové (*1956), zpěváka a bubeníka Jaroslava Zvoníka (*1945), kytaristy Otakara Olšaníka (*1940 –2008) a také pražské jazzové zpěvačky Evy Emingerové (*1963). Její brněnskou hudební návštěvu tehdy dotoval mecenáš, vnuk známého obchodníka Konráda Vichra Ivo Kříž (*1937–2007). S její doprovodnou skupinou si tehdy Vítězslav Janíček zahrál v jedné skladbě a zdálo se, že i když „nerozehraný“, překvapivě zastínil stávajícího bubeníka. Milan Heřmanský se více hudbou nezabýval. Neukončil strojní fakultu na VUT a nastoupil jako řidič k Technické a zahradní správě města Brna. Poté byl deset let zaměstnán v agrochemické laboratoři, udělal druhou maturitu na chemické průmyslovce a od konce roku 1990 je u stejného podniku v Praze, která se mu zároveň stala novým stálým domovem. Jiří Pokorný po druhém, a to definitivním odchodu z The Generation byl opravdu beze zbytku oddaný pádlům a v roce 1970 se stal spolu s kolektivem juniorským mistrem republiky v této disciplíně. Bratři Jiří a Zdeněk Pospíšilovi se pro příští období vzdali svých hudebních projektů a vstoupili do „služeb“ skladatele, zpěváka a klávesisty Oldřicha Veselého.

   » Autor: Jiří Donné    » Vloženo: 4. 9. 2009 v 16.13  

 Hudební archiv

 Mnohem více se dočtete a uvidíte  v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl

© by Jiří Donné 2009