The Heartles
V září roku 1963 se sešli v podniku
Ústředí uměleckých řemesel dva učni umu pasířské technologie, Zdeněk „Jazva“ Šebesta (*1948) a Milan Čech (*1948). Šebesta v tom
čase bydlel v Černých polích v Demlově ulici, Čech v ulici
Kabátníkově a učňovské dílny sídlily ve Staré č. 10. Ve stejném domě
bydlel žák osmé třídy Tomáš Pařil
(*1951), který se vracel ze školy, nacházející se v téže ulici,
dříve, než končila učňům výuka.
Ti dva se s Pařilem seznámili a využívali bytu
jeho rodičů k dočasnému azylu, kam se chodili „zašít“.
Přes tehdejší značný věkový rozdíl,
si všichni tři rozuměli v oblasti novodobých hudebních trendů,
o kterých vášnivě diskutovali. Jednou se konalo setkání všech
pracovníků podniku Ústředí uměleckých řemesel, snad u příležitosti
blížících se Vánočních svátků, na kterém se Šebesta s Čechem
poprvé setkali se svým spoluučněm v oboru umělecký kovář, Antonínem Sequencem (*1948). Sequenc,
který v té době bydlel v Antonínské ulici, měl v rámci tohoto
samého podniku učňovskou dílnu v ulici Staňkově. Jeho otec, pilot
dopravních letadel, byl již léta v australské emigraci. Sequenc
s Šebestou a Čechem rozvinul hovor na téma bigbít a oba ohromil
informací, že vlastní úplně novou elektrickou baskytaru se sníženým lubem
značky Jolana Cremona. O svém otci nerad mluvil, ale je docela možné, že
mu na baskytaru přispěl právě on. Byl to tedy Sequenc, kdo inicioval založení
bigbítové skupiny. Navzdory tomu, že ostatní na kytaru téměř hrát neuměli, začala
v roce 1964 vznikat v Brně další bigbítová skupina. Tři učni
uměleckých řemesel přizvali žáka základní školy Pařila. Čech si vzpomněl na své
někdejší působení v Základní škole v ulici Jana Babáka
a zkontaktoval tehdejšího spolužáka Oldřicha
Kudličku (*1948). Vznikající bigbítová skupina neměla svoji příslušnost
k určitému brněnskému regionu, protože bydliště aktérů byla na různých
místech. Zatímco se Čech s Pařilem a Kudličkou horečnatě učili
hře na kytaru, na Šebestu zbyly bicí. Na dotaz, jestli na nějaké v životě
hrál, se nechal slyšet, že bubnoval na bubínek při nástupu v dětském
pionýrském táboře. Všichni si oddechli, protože Šebesta měl s bicími
zkušenosti. K „rytmičáku“ a činelu zbývalo získat od rozpadlé
dechovky velký buben, což se nakonec podařilo. Čechův tatínek, návrhář
výloh obchodního svazu Textilu Brno, vytvořil na velký buben název skupiny.
Bigbít The Heartles byl na světě, i když mu
z gramatického hlediska chybělo jedno s na konci názvu. Zapříčinila
to nevelká znalost anglického jazyka. Jako základ svého pojmenování totiž
zvolili srdce a k tomu „přifařili“ konec, který byl inspirován jménem
britské beatové skupiny The Beatles. Neměli tedy v překladu do angličtiny
na mysli bezcitnost, nemilosrdnost a nelítostnost.
Po té, co si na kytary opatřili snímače,
přestalo být reálné nacvičovat po domácnostech. U domovní zprávy
se jim podařilo získat dočasné užívání zanedbaných prostor bývalého
obchodu v ulici Cejl v místě, kde je dnes trafika, jen pár domů za
křižovatkou s ulicí Körnerovou. Pomocníky a velkými obdivovateli
skupiny se stali Pařilovi spolužáci ze základní devítileté školy Tomáš Beer (*1951), Oldřich Jech (*1951)
a všudypřítomný znalec tehdejší brněnské bigbítové scény, Ladislav „F-go“ Myslivec (*1951).
Zvukovou aparaturu pomáhal
sestavovat a obsluhovat Pavel
Korkeš (*1948). Ze začátku bylo ozvučení, jak sami členové The Heartles
podotýkají, velmi mizerné s použitím malých reproduktorových bedýnek
z umělé hmoty, používaných v rozhlasových ústřednách podniků
a institucí, rozvěšeny po chodbách a úřadovnách. Ale to jim nebránilo
odvážně vystoupit na brněnské Riviéře, v sále domu P. K. O. (Park kultury
a oddechu), což byla zároveň jejich premiéra. Největší úspěch měla skladba
Twist and Shout, známá v interpretaci The Beatles. A právě
na tomto vystoupení se seznámili s učněm tehdejšího mamutího závodu
Královopolské strojírny v oboru potrubář Igorem Altsternem (*1948), který si střední vzdělání dodělával až
později. Stal se blízkým spolupracovníkem, který by dnes byl nazýván
manažerem.
Zleva: Zdeněk „Jazva“ Šebesta, Milan Čech (v
paruce), Igor Altstern, František „Fero“ Mica, Tomáš Pařil a Antonín Sequenc. The
Heartles na Šéně (Špilberku) v roce 1966.
Skupinu The Heartles již v počátcích opustil Oldřich Kudlička. Ze zbývajících dvou kytaristů měl větší ambice Pařil, ale byl to právě on, kdo do skupiny přivedl spolužáka z devítiletky, navštěvujícího nižší ročník, Františka „Fero“ Micu (*1951). To bylo někdy ve druhé polovině pětašedesátého roku. Mica byl již v té době mimořádně zručným kytaristou s nadáním od boha. Od této chvíle měla bigbítová skupina The Heartles dva doprovodné kytaristy.
Hudební repertoár skupiny byl složen
především ze skladeb anglických bítových skupin The Beatles a Rolling Stones, ale také The Who.
Nacvičování a zpěv měli rozdělen tak, že písničky z dílny The Beatles
měl na starosti Čech a razantnější, v R&B rytmu, zajišťoval
Pařil. Ve vokálech si navzájem vypomáhali. Mica byl kromě sólového doprovodu
zmiňovaných skladeb také přínosem svými vlastními instrumentálkami,
inspirovanými The Shadows
a podobnými. Na pódiu se tedy
střídali v různých kombinacích členů a stávalo se, že si
v některých skladbách sólo na kytaru Pařil obstaral sám. Stálou scénou
se jim stal Besední dům v Králově Poli, ale zahráli i osazenstvu
domova důchodců na Kociánce. Tehdy, mimo jiné, předvedli improvizované
„zbigbítované“ polky. Důchodci se nestačili divit. Na rozdíl od většiny
rodičů členů The Heartles i jiných tito senioři osobně spatřili
a uslyšeli bigbít. Mica elektrickou kytaru nevlastnil, a proto pro
něj nástroj před každým vystoupením jeho spoluhráči zapůjčovali, což obnášelo
pro všechny zúčastněné „nervy na mrtvici“. Obzvlášť, když si přál hrát na
drahou kytaru české výroby Jolanu Tornádo, nebo Hurican. Stávalo se, že sál byl
již plný návštěvníků netrpělivě očekávajících začátek produkce a Mica
ještě neměl elektrickou kytaru. Většinou Tornado poskytoval přítel
a obdivovatel skupiny Lubomír
Klement (*1948). Mica kytarový hendikep zmírňoval tím, že otci tajně
odnášel obrovské rádio, které bylo při vystoupení začleněno do zvukové aparatury.
Ještě dnes se ostatním členům skupiny vyloudí úsměv na tváři, když si
vybaví, jak Mica pádil s obrovským radiopřijímačem v náručí po
Francouzské ulici, kde bydlel. Vždy to potom doma „pěkně schytal“. Po čase byla
skupina nucena opustit zkušebnu na Cejlu. Altstern je zavedl do svazácké (ČSM)
klubovny v Mojmírově náměstí č. 8 do míst, kde je dnes po zbořeném domě,
ve kterém sídlila, proluka. Klubovna My, jejíž název byl inspirován
tehdejším českým kulturním progresivním časopisem téhož jména, byla dvoupatrová
jakoby mezonetová místnost. Na nějaký čas se stala jejich provizorní
zkušebnou. Tou dobou se již Pařil učil v Královopolské strojírně,
kdežto Altstern tam byl novopečeným tovaryšem. V klubovně ti dva ostatní
členy bigbítu The Heartles seznámili s vychovatelem učňovského internátu,
tehdy asi třicetiletým Lubomírem Koukalem. Ten jim nabídl prostory
ke zkoušení v internátě Královopolské strojírny v Křižíkově
ulici, téměř naproti hlavnímu vchodu strojírenského závodu. Také na sebe
převzal část manažerských starostí. Dalším bylo důležité seznámení
se dvěma kamarády, typickými „štatlaři“, obyvateli domu, ve kterém
klubovna sídlila. S Pavlem
„Vodníkem“ Sádkem (*1945) a Jaroslavem
„Brouskem“ Oškrdou (*1946). Byli totiž vlastníky již v té době
historického vozidla značky Tatra 30, vyrobeného v roce 1931. Vůz tehdy
jen krátkou dobu předtím sloužil jako autotaxi a po jeho zakoupení jej
novodobí majitelé nazývali Bábinkou. Pomocí velkého hranatého osobního auta
se členové bigbítu snáze přepravovali na svá mimobrněnská vystoupení.
Například do sálu mikulovského zámku, na atraktivní výjezd do hrušovanského
dívčího internátu nebo do nedalekého Deblína. Tehdy, v sobotu 25. 2. 1967,
za nimi do tamního sálu šli brněnští nadšenci z Tišnova pěšky hezky sportovně
do kopce, a to v silné vánici. Druhý den, kdy přespali na kabátech
ve vyprázdněné kulturní prostoře, se jim potom šlapalo svahem dolů
mnohem volněji. Také si bigbítová skupina The Heartles v zimním měsíci
zahrála na plese Čechova, Šebestova a Sequencova zaměstnavatele, Ústředí
uměleckých řemesel. Ten se odehrál na stávající stálé scéně bigbítové
skupiny v Královopolském Besedním domě. Ovšem vzápětí se s těmito
prostorami rozloučili vystoupením konaným v neděli 12. března 1967.
Zleva: Antonín Sequenc, Milan Čech, Tomáš Pařil a
Zdeněk „Jazva“ Šebesta. The Heartles v sále Besedního domu v Králově Poli v
roce 1966.
Zleva: Jaroslav „Brousek“
Oškrda a Pavel „Vodník“ Sádek u automobilu Tatra 30 v roce 1968.
Další jejich stálou scénou se stal sál v přízemní,
původně provizorní budově v Šelepově ulici č. 1, tehdy známý názvem Pod
kaštany, později, v polovině devětašedesátého roku, po příchodu
organizační osobnosti Miloslava Bernátka
(*1947), BAV club, nebo také „Šelepka“. Tam bigbítu nastaly zlaté časy
divácké návštěvnosti. V letních měsících mládež vracející
se „vysluněná“ z Brněnské přehrady vystoupila na tramvajové zastávce
u bývalé porodnice nazývané U Šilhanů a zamířila rovnou na
vystoupení skupiny The Heartles. V tom čase se původní manažer Altstern
pomalu s hudebníky loučil, protože jej silně zaujalo divadlo, a tehdy
vážně uvažoval o profesionální kariéře v tomto oboru. Snad zde
sehrálo svou roli ovlivnění strýcem, bratrem jeho matky, významným divadelním,
ale především filmovým a televizním hercem Eduardem Cupákem (*1932–1996). Igor Altstern vstoupil do
amatérského divadelního spolku sdruženého v závodním klubu Zbrojovky Brno.
I když z jeho velkolepých plánů nakonec sešlo, v těsném kontaktu
s divadlem je dodnes.
Také bigbítová pouť The Heartles se blížila
ke svému závěru. Hlavní příčinou byly povolávací rozkazy k nástupu
plnit tehdejší povinnost k státu a odsloužit dva roky
ve vojenské uniformě. Pro Sequence tento čas nastal 1. srpna
a Čechovi 1. října 1967. Oba se navrátili po pohnutých srpnových dnech
osmašedesátého a devětašedesátého roku. Sequenc po „vojně“ ihned emigroval
do Kanady, takže jej po svém návratu Čech již nezastihl. Po „otci“ zakladateli,
Antonínu Sequencovi, se „zavřela voda“ a od té doby o něm nejsou
žádné zprávy. Milan Čech po celá ta léta čas od času hrával v amatérských
bigbítových skupinách a na pódiu se setkal také s již zmiňovaným
Jiřím Středou. Tomáš Pařil za čas narukoval na „vojnu“ a byl členem
vojenského bigbítu Rytmus Klatovy. V celostátní
soutěži druhého, v té době na „vojně“ působícího hudebního seskupení. Po
návratu se začlenil do sestavy hudebníků produkujících ve vinárně
U Mrštíků neboli v Divadelním sklípku. Po čase se přestěhoval do
Polné a mimo jiné si tam v pozdním čase zahrál i se svým
již dospělým synem v rockové skupině Srdeční choroby, a to na
nástroj, kterému se věnoval od návratu z vojenské prezenční služby.
Na bicí. Zdeněk „Jazva“ Šebesta se prakticky hudbou po rozpadu The
Heartles již nezabýval. V osmašedesátém roce nastoupil do zaměstnání
v oddělení rekvizitárny brněnského národního divadla a působí tam
dodnes. Ještě mnohem dříve, před rozpadem bigbítu The Heartles, se Mica
často setkával s kytarovou hvězdou R&B skupiny Stop The Gods
kapelníka a kytaristy Iva Křižana (*1948), Petrem
„Piháčkem“ Neubauerem (*1947) a získával od něj zkušenosti.
V posledních měsících, kdy bylo jasné, že Neubauer nastoupí povinnou
vojenskou „dvouletku“, se naučil vše potřebné k jeho zastoupení.
Neubauer odcestoval 1. srpna 1967 a František „Fero“ Mica se stal
členem Stop The Gods. Hudební skupina The Heartles se během svého působení
na brněnské bigbítové scéně šedesátých let vyhoupla na divácké
a posluchačské výsluní a dodnes jsou vděční pamětníci, kterým
zpříjemnila čas dospívání a raného mládí.
|
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat šedesátých let v Brně a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2008
Foto archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat