Díra ve zdi
Klub a stejnojmenná bigbítová
skupina Díra ve zdi aneb The Hole in The Wall
Stavební průmyslovka v Kudelově ulici se stala svědkem
vzniku jedné z legendárních brněnských bigbítových skupin šedesátých let
minulého století. V září roku 1965 byli do prvního ročníku přijati Pavel Bábek (*1948), který si odbyl dva
roky učebního poměru v oboru stavební stolař, Jiří „Šestmen” Cvrkal (*1950) a Miroslav „Biskaj” Bárta (*1949), který také nastoupil do této
náročné střední školy po roce učebního poměru na zedníka. Jen co se spolužáci
stačili trochu seznámit, tak jejich třída odjela na tehdy zaběhnutou
studentskou podzimní brigádu ve sklizni brambor.
Bábek své
spolužáky po večerech bavil hrou na
kytaru. V repertoáru měl známé táborové písně. Cvrkal se k němu přidal. V rámci
této brigády začala vznikat, pod dojmem tehdejší celospolečenské hudební
atmosféry, myšlenka na založení bigbítové skupiny. Po návratu do školních lavic
dál spřádali plány, jejichž vyústěním měl být hudby schopný soubor. Bárta nebyl
kdovíjakým hudebníkem, ale touha účastnit se jej přiměla vzít do rukou
obyčejnou kytaru, kterou se snažil začít používat jako baskytaru. Bábek,
bydlící s rodiči ve Fügnerově ulici v Černých Polích, měl z dětských let v
sousední ulici Novotného kamaráda Jiřího
Netíka (*1950), studenta střední strojní průmyslovky. (Nezaměňovat s Jiřím
Netíkem, jiným významným brněnským hudebníkem, především ve hře na bicí,
pozdějším známým uměleckým řezbářem.) Netík byl svéráznou osobností s hutným,
chraplavě zabarveným hlasem. Cvrkal byl z období docházky do základní
devítileté školy v Merhautově ulici ve stálém styku se svým bývalým spolužákem,
se kterým byli členy tehdejších školních hudebních seskupení - bubeníkem Antonínem Krištofem (*1950), bydlícím v
blízké Kladivově ulici. Přivedl jej tedy do nově vznikajícího bigbítu.
Krištof si z bicí
soupravy donesl to, co měl. Pouze rytmický bubínek, „hajdku” a činel. Ostatní
na tom nebyli o nic lépe. Cvrkal vlastnil „gibsonku” a Bábek s Bártou
„španělky”. Kytary byly opatřeny těmi nejobyčejnějšími snímači strun značky
Forte a Cvrkal jej měl dokonce s ručně namotanou cívkou udělaný svépomocí.
Později si zakoupil bezlubovou elektrickou kytaru Jolanu Grazioso, kterou
nastříkal na bílo a nakreslil na ni anglickou vlajku. Pro větší instrumentální
ambice se ujal sólových partů. Bábek si pořídil nízkolubovou Jolanu Discant a postaral
se o doprovod. Společnými silami pro Bártu vyrobili elektrickou baskytaru.
Bábek tak mohl zúročit dvouletý pobyt ve stolárně. Za odměnu se Bárta na
baskytaru naučil velice obstojně hrát. První mikrofony, které se podařilo
získat, byly původně určeny k magnetofonům Tesla Sonet duo. Doplňoval je také
„teslácký”, ale krystalový vyrobený v průběhu padesátých let, nazývaný pro svůj
trojúhelníkový tvar kobra. Později si Netík opatřil nový tužkový dynamický AMD
210 od stejné firmy, který si hlídal jak oko v hlavě. Tento mikrofon trpěl
konstrukčním a výrobním neduhem. Byl „zahuhlaný”. Ovšem Netík se svým sytým
hlasem se s tím hravě vyrovnal.
Pětice se scházela
u Bábků, nebo u Cvrkalů v Helfrerově ulici v rohovém domě, jehož druhou stranu
tvoří ulice Jugoslávská. Všichni členové, až na Bártu, který bydlel v Kotlářské
ulici, byli usedlíky z jedné nebo druhé strany Černých Polí. V tehdy obvyklém
názorovém trendu, že polovinu úspěchu skupiny tvoří název, se rozhodli vycházet
z budoucí profese větší poloviny své členské základny. Terminus technicus -
Díra ve zdi, tedy The Hole In The Wall. Pro tehdejší dobu se stali netypicky
známější pod českým názvem. Jen tak pro zajímavost, loupežná tlupa Butch
Cassidy a Sundance Kid ve slavném stejnojmenném filmu (Butch Cassidy and the
Sundance Kid, USA 1969) se také nazývala Díra ve zdi, jako by se Brňany
inspirovala. Cvrkal si časem udělal kapelnické zkoušky a skupinu vedl po
hudební stránce. Organizačně schopný Bábek zase všechny stmeloval. Členům již
kompletní bigbítové skupiny se povedlo získat atraktivní prostoru ke zkoušení i
veřejnému vystupování. Byla jí zbrojnice Sboru požární ochrany dobrovolných
hasičů, v dobové terminologii požárníků, ve spodní části ulice Černopolní.
Zásluhu na možnosti jejího využití měla správcová, již tehdy důchodkyně, paní
Měchurová. Ta se přimluvila na oficiálních místech za členy bigbítu a poskytla
i jakousi záruku. Tato dobrá duše „žehlila” všechny jejich přestupky plynoucí z
bujarého mládí. Členové bigbítové skupiny Díra ve zdi si pravidelně u ní doma
na třídě Říjnové revoluce, dnešní ulici Milady Horákové, naproti bývalé
restauraci Rekord, vyzvedávali klíče ke svěřeným prostorám a po ukončení akce
je zase vraceli. Hasičská zbrojnice bylo malé přízemní stavení s plochou
střechou, se sedmi betonovými schody vzhůru ke vstupu, umístěné uprostřed dvorů
a zahrad ve vnitrobloku zástavby. Ideální stav. Ihned toto místo členové
bigbítu přejmenovali na Díru. Vstupními dveřmi se vcházelo přímo do ústředního
prostorou, kterým byl malý sálek se židlemi a s přilehlými samostatně
uzamykatelnými malými místnostmi. V jedné z nich bývala uskladněna vznikající
zvuková aparatura. Hlavní „správu” nad ní měl šikovný student střední školy
spojové techniky Kamil Pavlas
(*1948). Stará rádia dokázal přestavět v tehdejší době na vcelku obstojné
zesilovače a byl schopen řešit zdánlivě beznadějné situace během vystoupení.
Členové skupiny v nadsázce tvrdili, že jejich technik pouze ví, že elektřina
pomáhá lidstvu a že v zásuvce je 220 V. Ale Pavlase by za nic neměnili. K ruce
mu býval a za jeho nepřítomnosti jej zastupoval Viktor „Vikyn” Klimeš (*1951).
Všichni členové
bigbítové skupiny se shodli na tom, že jejich hudební směřování bude v duchu
rhythm & blues. Tak v jejich hudebním repertoáru dostaly prostor skladby
britských skupin a interpretů, jako Rolling
Stones, The Kinks,
Manfred
Mann, nebo rokenroloví Američané Bill Haley a Chuck
Berry. Později měli v repertoáru
náročné kytarové variace na Antonia Vivaldiho a Niccolu Paganiniho. Cvrkal byl
prostě kytarový dříč. Čím se ale nejvíce proslavili, byly písničky anglických
The Troggs. Skladby Wild Thing
a I
Can´t Control Myself se staly
téměř jejich hymnami. Hlavním zpěvákem bigbítové skupiny Díra ve zdi byl Netík.
Stylizace a zabarvení jeho hlasu se blížilo svou dokonalostí k originálu této
anglické bítové skupiny. V první uvedené skladbě byl zapotřebí pro sólo v
mezihře v té době naprosto neobvyklý hudební nástroj, okarína. I hru na ní
Netík zvládl. Ovšem těchto nástrojů vlastnil několik, protože byly vyrobeny z
pálené hlíny a každou chvíli některý vzal za své. Ostatní členové skupiny, mimo
bubeníka, se postarali o vokály. Všichni členové bigbítové skupiny Díra ve zdi
byli mimořádně houževnatí, nejen v nacvičování hudebního repertoáru, ale i při
stavbě jednotlivých komponentů zvukové aparatury.
Děvčata bývala
pravidelně zastoupena Bulharkami Nicolinou
„Kulkou” a její sestrou Violinou
Popželevovými nebo Jarmilou
„Mikinou” Pelánkovou (*1949), budoucí první ženou Oldřicha Veselého. Zlatka Hrachovcová (*1947) a Hana Štrajtová (*1951) se pravidelně
zcela nezištně po všechny klubové večery staraly o občerstvení. V té době to
byly žluté sodovky a kofola. Z důvodu, aby byly tyto sobotní pořady barvitější,
Krištofův kamarád Ivan Horák
(*1950), velký znalec dívčích srdcí, pro návštěvníky pořádal různé zábavné
poslechové soutěže. Na počátku roku 1968 se k nám do tehdejšího Československa
začaly dostávat bítové hudební vlivy příliš poplatné široké pop-music.
Například slavná anglická skupina The Beatles natočila „odrhovačku” Obladi
Oblada, která měla velký úspěch.
Vydali ji proto ve svém vydavatelství Apple na více jak deseti různých malých
gramofonových deskách, singlech. Z jedné strany tato písnička a z druhé vždy
jejich jiná. A ještě zbylo pro začínající popovou skupina The Marmelade, která
se díky této skladbě zviditelnila.
Tyto i jiné vlivy
začínaly také působit v Díře ve zdi. Netík a Krištof, obdivovatelé hudebního
stylu R&B v čele s anglickými Pretty
Things, tím do jisté míry trpěli. Po dlouhém váhání se po čase
Krištof a po něm i Cvrkal, zastánce country, ze skupiny v míru a pokoji
„odporoučeli”. Až do jejího rozpadu byli s ostatními členy v úzkém kontaktu.
Cvrkal v budoucnu „přesedlal” na trampskou muziku a Krištof obnovil kontakty se
skupinou pantomimy, kterou provozoval již od svých jedenácti let. Cvrkala
nahradil ve skupině velmi šikovný kytarista se smyslem pro improvizaci, bydlící
také v Černých Polích v Durďákově ulici, Milan
„Pazdoušek” Olah (*1951). Za bicí soupravu si sedl Vítězslav Janíček (*1951), rovněž tamní usedlík z Lužové ulice, učeň
Restaurací a jídelen v oboru číšník. Svou brilantní hrou ostatním hudebníkům
rozhodně ostudu nedělal. V červnu v osmašedesátém roce byl spáchán v Los
Angeles atentát na dvaačtyřicetiletého Roberta Francise „Bobbyho” Kennedyho.
Stalo se tak v průběhu „boje” o prezidentské křeslo. Bábek pod dojmem jeho
smrti složil hudební ódu. Po letní okupaci sovětských a ostatních
„spřátelených” armád nezůstalo nic, jak bývalo dřív. Bigbítová skupina Díra ve
zdi přišla o to nejcennější, co měla. O svou Díru.
Další dlení v prostorách hasičské zbrojnice jim již nebylo umožněno. Díky náhodě získali náhradní prostory, ale ty již nesloužily, mimo zkoušky, jako klubové zařízení pro veřejnost. Nově získaná zkušebna byla součástí administrativní budovy vně areálu Brněnských veletrhů a výstav (BVV) s oficiálním názvem Zámeček. Od této chvíle se se svými příznivci setkávali pouze v různých brněnských hostitelských sálech. V novém složení členské základny účinkovali například v rámci vystoupení několika jiných brněnských bigbítových skupin v sále restaurace U sv. Antoníčka v malé okrajové části města nazvané Divišova čtvrť, tehdy spíše známé podle prvorepublikového lidového označení Šanghaj. Na začátku roku 1969 se schylovalo k zániku této jedné z brněnských legend, bigbítové skupiny Díra ve zdi. V dubnu se začalo na střední stavební škole „šturmovat” k červnovým maturitám a po nich se již skupina nezformovala k vystupování. Mnohé její členy vzápětí čekal dvouletý pobyt v rámci tehdejší povinné služby státu ve vojenských kasárnách i mimo ně. V této souvislosti stojí za zaznamenání ještě jedna příhoda. Bábek během vojenské prezenční služby přijel na černo bez řádného povolení domů a ve městě jej kontrolovala vojenská pořádková služba v obsazení důstojník a dva vojíni. Naštěstí tím jedním ze dvou byl Janíček, který svého někdejšího hudebního kolegu nenechal na holičkách. Po návratu z vojenského prostředí Pavel Bábek nastoupil zaměstnání v Agroprojektu a vydržel v něm patnáct let. I poté využíval svého vzdělání. Přesto, že se hudbou prakticky již nezabýval, zůstala mu z tohoto období netypická vzpomínka na dnes již legendárního kytaristu Miloše Morávka (*1951). V první polovině sedmdesátých let, kdy byl Bábek již ženatý, navštěvoval svou manželku v jejím zaměstnání v kanceláři projekce podniku Brněnských vodáren a kanalizací. A právě tam jej Morávek, manželčin spolupracovník, překvapil hrou na logaritmické pravítko. Při foukání citlivě povytahoval „jezdce”, a tak měnil tóny. Miroslav Bárta po studiích také využíval svého vzdělání a po sametové revoluci byl zaměstnán na Městském úřadě v Kuřimi, která je drahnou dobu jeho bydlištěm. Těsně po rozpadu Díry ve zdi přešel Vítězslav Janíček na krátkou dobu do bigbítu Great Inspiration a poté dostal příležitost vystřídat ve skupině The Generation, křenovických bratrů Jiřího a Zděňka Pospíšilových (*1949, 1951), stávajícího bubeníka Jiřího Pokorného (1950).
Jiří Cvrkal se
vyučil soustružníkem a poté vystudoval slévárenskou průmyslovku. Po léta byl
potom zaměstnám v národním podniku Zetor. Svou mimopracovní aktivitu věnoval již
zmíněné trampské hudbě. Stal se spoluzakladatelem a kapelníkem známé brněnské
skupiny Bystřina, ve které léta hrál na sólovou kytaru a skládal. To již pod
novou přezdívkou Jasňák. Se svými spoluhráči se účastnil soutěží a přehlídek,
například Porty. Domovem mu je již několik let Hradec Králové. V Zetoru našel
pracovní uplatnění i Jiří Netík. Po rozpadu Díry ve zdi se také angažoval v
bigbítové skupině Great Inspiration, kam jej přivedl Janíček, a ke konci
šedesátých let si vyměnili členství s Bohuslavem
Hrnčířem (*1951) ve The Buterflies. Krištofovi se
obživou stala manuální práce a veškerý svůj volný čas věnoval pantomimě. Jak
roky přibývaly, tak opustil herectví a v tamní skupině zaujal místo zvukaře.
Ojedinělým zážitkem po roce 2000 se mu potom stalo zvučeni pražských Blue
Effect v čele s kytaristou Radimem
Hladíkem (*1946), v rámci slavnostního otevření Orange Bank na rohu ulice
Jánské a nám. Svobody, na kterém se skupina pantomimy také podílela. Olah se
dal po rozpadu Díry ve zdi dohromady s baskytaristou Jaroslavem Slížkem (*1948) a baskytaristou a kytaristou Milanem Horvathem (*1950). Sám zasedl
za bicí. Na začátku sedmdesátých let přešel jako bubeník do řecké skupiny, jež
měla profesionální přehrávky. Do Thermopyl kapelníka George „Gulivera” Asatonikiadise. V
budoucnu, navzdory těžké motocyklové nehodě, která se mu přihodila v roce 1973
a po níž mu zůstaly následky na jedné noze, se stal v Brně známým hráčem na
bicí. Po celá zbylá sedmdesátá a osmdesátá léta hrál v různých hudebních
skupinách věnujících se moderní populární hudbě. Ke konci sedmdesátých letech
se tak setkal ve skupině Trix se zpěvákem a kytaristou Jiřím Středou (*1947), členem
rozpadlých Crazy Boys, The Merrys a Orfeus. Kapelníkem a
hráčem na klávesy ve skupině Trix
byl Rostislav Hradecký (*1940),
dříve zainteresovaný do rokenrolových skupin Hajaja, Twist
club, Bigbít club a Rocky Eagles. Milan Olah byl léta
zaměstnán ve svém oboru čalouníka, který po sametové revoluci provozoval
soukromě. Kamil Pavlas přešel pečovat o zvukovou aparaturu do bigbítu The Madmen.
Bohužel žádný zvukový záznam bigbítové skupiny
Díra ve zdi se nedochoval, přesto, že bylo natočeno přinejmenším několik
skladeb v rámci zkoušky v Zámečku. Pamětníci i ti z vyprávění dál udržují
vzpomínku na ojedinělé seskupení hudebníků i celého zasvěceného osazenstva.
Díra ve zdi, The Hole In The Wall, byla vizitkou brněnského zemitého bigbítu.
» Autor: Jiří Donné
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat šedesátých let v Brně a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2004
Foto archivv
Žádné komentáře:
Okomentovat