Atlantis
Dva kamarády spojovalo nejen bydliště v jednom domě v Brně v Merhautově ulici v blízkosti křižovatky s ulicí Provazníkovou, ale i společná Střední průmyslová škola elektrotechnická na tehdejší Leninově ulici, dnešní Kounicově, kam oba nastoupili v září roku 1962.
Starší Jiří Jirgl (*1945) ještě stihl tehdy státem určenou osmiletou základní školní docházku a právě absolvoval tovaryšské zkoušky stvrzené výučním listem elektrikáře. Mladší Zdeněk Kluka (*1947) vyšel základní devítiletou školu. Tou dobou byla sporadicky, ale přece, v českém rozhlase ke slyšení některá z instrumentálek hraná na elektrickou kytaru v podání „lespaulovského“ Miroslava Kefurta, nebo „shadowssovského“ Karla Duby. Název si skupina dala podle skladby The Shadows - Atlantis
Jeden z učitelů je dokonce otevřeně podporoval. Stálým technickým pomocníkem byl hned od prvopočátku další spolužák, pozdější mnohaletý zvukový mistr v Brněnské televizi, Radomír Kos (*1947). Nastalo další září a s ním i zlom v hudební skupině, které mezitím dali jméno Brilant, a to podle názvu luxusnějšího druhu snímače kytarových strun. Do prvního ročníku totiž přišel vynikající hudebník, nejen zručně ovládající hru na kytaru, ale i perfektně znalý notového zápisu, schopný udělat „levým malíčkem“ kapelnické zkoušky, potřebné k hudebním přehrávkám. Ty byly zase nezbytné k oficiální prezentaci skupiny. Tímto hudebníkem byl kytarista Stanislav Regal (*1948). Regal přijel studovat z Olomouce, kde jeho otec, také Stanislav Regal, „šéfoval“ v operetě divadla Oldřicha Stibora a matka Věra Konečná – Regalová byla tamtéž subretou.
Ostatní hudební obsazení skupiny se ustálilo na Jirglově doprovodné kytaře, Markově basové kytaře a Klukových bicích. Z ušetřených a od rodičů získaných peněz nakoupili již opravdové elektrofonické kytary a zajistili činely k bubnům. Tato, nyní již bigbitová skupina se vším všudy, na sebe začala vázat i hudebníky z řad ostatních studentů téže školy, ovládajících i jiné, především dechové hudební nástroje. Pro potřebu studentských plesů vznikl rozšířený soubor hrající k tanci především dixielandové tradicionály. V takovém případě Regal s Jirglem střídali šestistrunné banjo a Marek kontrabas. Za bicími byl stabilně Kluka.
Tuto hudební formaci doplnil Zdeněk Procházka (*1945) na pozoun, Bohuslav Žváček (*1947) na klarinet a saxofon, Antonín Březina (*1947) na trubku a Jan Vrána (*1947) na klavír. A v této sestavě se také dostavili v první dekádě roku 1965 k hudebním přehrávkám, které se konaly v sále varieté Rozmarýn. Před zkušební komisí předstoupili v dixielandovém i bigbítovém složení, a to již s novým názvem inspirovaným bájným městem Atlantis a stejnojmenným názvem instrumentální skladby anglické skupiny The Shadows . S rozšířeným bandem zahráli Acker Bilkovu verzi známé a často dixielandovými skupinami hrané skladby Na perském trhu. Žváček ji měl na klarinet mistrně nacvičenu, což pochvalou potvrdil i jeden se členů zkušební komise, kterým byl s největší pravděpodobností přímo její předseda Miloš Machek (*1923–1999), s výhradou, že v jednom místě zahrál místo tónu C Cis. Na to opáčil Žváček, že když to může takto hrát uznávaný jazzman Acker Bilk, tak on také. Jedno období se s nimi pěvecky angažoval další spolu student Slávek, na jehož příjmení si již nikdo nemůže vzpomenout. Byl zajímavý nejen svérázným chováním, ale i tím, že jeho otec byl hrázným na brněnské přehradě a proto rodina bydlela ve služebním domku přímo pod hrází.
V pětašedesátém roce většina studentů zainteresovaných v tomto hudebním spolku odmaturovala a do budoucna zůstalo funkční jen bigbítové uskupení čítající pět členů: Regal, Jirgl, Marek, Kluka a Vrána. Regal starší se v bigbítové skupině Atlantis angažoval tím, že vytvořil její první logo umístěné na velkém bubnu po té, kdy si jej skupina opatřila. Na jeho přímluvu také členům skupiny v krejčovně olomouckého divadla ušili jednotné atlasové košile. Na pódiích se členové Atlantis setkávali i s jinými brněnskými bigbítovými skupinami, například v té době proslavenými The Ravens. Hrávali ponejvíc o sobotních večerech a nedělních odpoledních na takzvaných čajích v Besedním domě ve středu města, v sále Zbrojovky na tehdejší Marxově ulici, dnešní Spolkové a v sále hotelu Kozák. Tam také jednou za halasného vyžádání publikem zahráli třikrát po sobě Hippy Hippy Shake z repertoáru The Swinging Blue Jeans. (A tady je skladba i v provedení US skupiny The Georgia Satellites). Tehdejší vedoucí hotelu jim po té sdělil, že zahrají-li tuto vyřvávanou skladbu ještě i po čtvrté, tak je vyhodí. V letních měsících se střídali v neděli odpoledne v altánku na Riviéře s bigbítovou skupinou Orfeus. Jednu neděli oni, druhou Atlantis. Se zpěvem si moc hlavu nelámali. Těžištěm jejich hudebního repertoáru byly stále kytarové instrumentálky. V toto léto roku 1966 odešel Jirgl tehdy povinně na dva roky, „sloužit lidu“ ve vojenské uniformě. Po vojně se již ke hraní nevrátil. Do zaměstnání nastoupil v Elektromontážních závodech, které jej několikrát vyslaly na práci do tehdejšího Sovětského svazu. Po sametové revoluci spolu s několika spolupracovníky privatizoval jednu část tohoto závodu ve Velkých Opatovicích, v jejichž blízkosti dodnes přebývá. Ve skupině Atlantis jej nahradil u doprovodné kytary Oldřich Fiala (*1946).
Vystoupení ve Vídni a změna členské základny
Do Rakouska na Mezinárodní přehlídku hudebních souborů nakonec z původního Elektrofonicu vyjel pouze Otakar Olšaník (*1940) a Antonín Hanák (*1940). Atlantis byli v členském zastoupení, mimo Jana Vrány (*1947) kompletní. Stanislav Regal (*1948), Oldřich Fiala (*1946), Vladimír Marek (*1947) a Zdeněk Kluka (*1947). Zájezd mohl pojmout omezený počet hudebníků a Regal si prosadil „svého“ doprovodného kytaristu Fialu.
Arnošt „Igor“ Kalina, původní dlouhodobý člen Elektrofonicu, zůstal doma. Na přehlídce ve vídeňské Stadthalle zahrálo toto brněnské hudební uskupení koncem října 1966 propracované kytarové instrumentálky především v „lespaulovském“ stylu a to přibližně ve dvacetiminutovém bloku. Vystoupení se konalo na místech, kde jen několik dnů před tím hrála slavná americká skupina Beach Boys . U baskytary se Marek s Hanákem střídali. Ve Vídni čeští hudebníci pobyli několik dnů a byli ubytováni v levném hotýlku v sousedství kostela. A ten byl také pravým důvodem láce, jak také první noc zjistili. Zvony každou půl hodinu halasně zněly do noci. Proto někteří z účastněných nepohrdli noclehem u Markova strýce. Jejich vystoupení ve Vídni bylo zahraničním úspěchem, který bohužel neměl dalšího pokračování. Atlantis se vrátil do kavárny Máj. Čas od času Marek s baskytarou v Richterově orchestru zaskakoval. Tehdejší dirigent Orchestru brněnské Reduty a zároveň dirigent Velkého smyčcového orchestru Československého rozhlasu v Brně Miloš Machek se dobře znal z natáčení ve zvukovém studiu s Olšaníkem. Později se seznámil při hudebních přehrávkách v roli předsedy zkušební komise i s Regalem a oblíbil si jej. Machek dopomohl hudebníkům z Atlantis natočit několik kytarových instrumentálek v Brněnském rozhlase ještě před zájezdem do Rakouska, ze kterého se zachovala převzatá skladba z repertoáru The Spotnicks s názvem Moon Shot a Regalova Pustina. Po návratu ze zahraničního vystoupení jim pomohl realizovat v brněnském rozhlase několik skladeb s Olšaníkovou posilou. V tomto podání se díky tehdejšímu technikovi a zvukaři v jedné osobě a pozdějšímu dlouholetému zaměstnanci brněnské televize, Radomíru Kosovi (*1947), který u Atlantis od počátku působil, zachovala v jejich interpretaci swingová klasika Sweet Georgia Brown (tady je to nahrávka Elektrofonic) i obě skladby z předešlého natáčení. V archívu brněnského rozhlasu se již žádná z nich nenachází. Spolupráce s Olšaníkem skončila. Ten totiž dostal nabídku hrát na „záskok“ do tehdejšího jugoslávského Darka poblíž Lukače a v návaznosti na to jej kapelník Jiří Čadek přizval do svého souboru jako kytaristu na dlouhodobý pracovní výjezd do Norska. V roce 1967 již Olšaník v tehdejším Československu nebyl.
Členové skupiny Atlantis zatím pokračovali ve vystupování na různých místech Brna a někdy i mimo něj. Jedno ze zajímavých se uskutečnilo v rámci Mezinárodní soutěže v dráhové cyklistice s účastí „východoněmeckých“ reprezentantů a to na brněnském velodromu, která se konala 24. srpna 1966, několik dnů před začátkem Mezinárodního brněnského veletrhu spotřebního zboží. To byl Atlantis přizván, aby představil svou hudební produkcí na zvlášť k tomu postaveném pódiu uprostřed dráhového oválu. Členové Atlantis vzpomínají na milé seznámení s několikanásobným mistrem republiky v drážní cyklistice a olympijským vítězem v Tokiu v roce 1964 Jiřím Dalerem (*1940), kterému tehdy rádi zahráli na přání. Na svá vystoupení se členové této i jiných bigbítových skupin často dopravovali běžnou hromadnou dopravou. Například na vystoupení ve vesnici Veselá u dnešního Zlína v blízkosti Slušovic se členové Atlantis tramvajemi dopravili i s celou zvukovou aparaturou a hudebními nástroji na vlakové nádraží. Se všemi těmi zavazadly odjeli po železnici do Otrokovic, kde na ně již čekali s autem dobrovolní hasiči z Veselé. Ti jim pomohli dopravit se hasičským vozem do místa vystoupení. Na dnešní poměry nemyslitelné. V samotném městě Brně někdy využívali spoluhráči sportovní fyzické zdatnosti Kluky a zvukovou aparaturu, včetně reproduktorových beden, odvozil na klíně jako spolujezdec na motorce, kterou řídil Marek. To by si v současnosti členové silniční policie „vychutnali“. Na podzim v roce 1967 prožila bigbítová skupina Atlantis personální i repertoárovou změnu. V její hudební produkci převažovaly do té doby, jak již bylo podotknuto, kytarové instrumentálky. Ty převládaly svým množstvím nad zpívanými melodickými mersey soundově laděnými písničkami. Vše se mělo v budoucnu změnit ve tvrdší pěvecký projev obohacený především o vlastní tvorbu. Došlo totiž k dohodě většiny členů Atlantis s Petrem Ulrychem (Svoboda,*1944), který po domluvě s Alešem Sigmundem (*1944) opustil Vulkán, jenž dříve založil. Ulrych si z Vulkánu do Atlantis „přivedl“ zručného baskytaristu, absolventa Střední stavební průmyslovky, se kterým již ve Vulkánu na hudbě autorsky spolupracoval, Jiřího „Dany“ Svobodu. Ulrych pro svou tvůrčí iniciativu v Atlantis na sebe brzy strhl značnou pozornost a vliv. Mimo skladeb z repertoáru anglické skupiny The Cream, která měla v popředí kytaristu Erica Claptona (*1945) a dalších obdobných představitelů angloamerických beatových skupin, vnesl do nového hudebního prostředí množství vlastních skladeb, nebo těch, na kterých se spolupodílel. Tuto smršť „nepřežili“ dva do té doby stálí členové Atlantis, Vladimír Marek a Jan Vrána. Po čase, na jaře roku 1968, Ulrychova setra Hana Ulrychová (*1949), přerušila započatou spolupráci s olomouckými The Bluesmen, kterou korunovala na konci sedmašedesátého roku společným vystoupením na 1. československém beatovém festivalu konaném v Praze. Získala zde cenu za nejlepší účastněnou zpěvačku v soutěžní přehlídce.
Zprava Otakar Olšaník, Antonín Hanák, Stanislav Regal a Vladimír Marek
Zleva: Marek, Fiala, Regal, Kluka a Olšaník; Atlantis, ve studiu Dukla v první polovině roku 1967
Vystoupení v Německu a odchod Oldřicha Fialy
Se vstupem zpěváka Petra Ulrycha (*1944) do bigbítové skupiny Atlantis se postupně těžiště hudebního repertoáru začalo svažovat jednoznačně na stranu vlastní tvorby. S pozdějším příchodem jeho sestry zpěvačky Hany (*1949) se tento trend potvrdil.
Ulrychovi, jakoby narostla ještě větší tvůrčí křídla a za podpory spoluhráčů a jejich dílčí pomoci začal chrlit jednu písničku za druhou. I přes jeho iniciativu a velké nasazení ostatních členů včele s kapelníkem a sólovým kytaristou Stanislavem „Stanem“ Regalem (*1948), kytaristou Oldřichem Fialou (*1946), baskytaristou Jiřím „Dany“ Svobodou (*1945) a bubeníkem Zdeňkem Klukou (*1947), se necítili dostatečně připraveni na účast v 1. československém beatovém festivalu konaném v pražském sále Lucerny v prosinci 1967. Jak již bylo zmíněno, účastnila se jej pouze Ulrychová a to v doprovodu olomouckých The Bluesmen a získala ocenění v podobě prvního místa v kategorii zpěvaček. Ovšem, již na začátku ledna se skupina Atlantis úspěšně účastnila vystoupení v rámci pořadu Beat Time uskutečněném v pražské Redutě a pořádaném Pop federací. To se již Kluka honosil novou bicí soupravou značky Trowa, kterou si v Praze na podzim roku 1967 zakoupil a kterou mu Fiala se Svobodou pomáhali deportovat do Brna. Praha pro ně byla místem nákupu kvalitnější a přece jenom lépe dostupné zvukové a nástrojové techniky. O něco později si tady zakoupili šedesáti wattový zesilovač tehdejší východoněmecké firmy Regent, který ke kytaře využíval Fiala.
V počátku roku 1968 se také uskutečnila další důležitá akce. Ještě jednou se měli sejít sourozenci Ulrychovi se svou bývalou mateřskou skupinou Vulkán a to na již dříve domluveném natáčení ve studiu Brněnského rozhlasu. Skladbu Vracím se cestou domů na Ulrychův text složil Aleš Sigmund (*1944) a druhá písnička Pojď, půjdem spolu, byla zcela autorsky Ulrychova. Obě si později vybral k vydání na „singlu“ v nově zřízeném brněnském gramofonovém vydavatelství Discant její zakladatel a vůdčí osobnost Jan „Šimon“ Fiala (*1936 – 2004). Gramodeska byla vylisována a přišla do prodeje v rámci ročního plánu pro rok 1969. Snad právě cílený krátkodobý návrat sourozenců Ulrychových k Vulkánu zapříčinil přehodnocení pohledu, ze strany členů skupiny Atlantis, na tuto pěveckou dvojici. Začala být chápána jako celek. A tak již od března 1968 průběžně nahrávala kompletní skupina ve studiu Brněnského rozhlasu Ulrychovi skladby Seď a tiše poslouchej, Jen o to mi nejde, Zamávej, Král umírá, Dlouhý stín, anglicky zpívané skladby Wine Or Love s textem René Trejtnara a Klukovu Pig Headet Mona(Nonsence) s tímtéž textařem. V první polovině osmašedesátého roku měla bigbítová skupina Atlantis ve zvukovém studiu natáčecí žně. Všechny písničky, až na Zamávej, vyšly do roka na malých gramofonových deskách firmy Supraphon. Také ještě během března přichystalo Brněnské televizní studio se skupinou Atlantis do celostátního vysílání pořad nazvaný Brněnské beatfórum. Gramofonové vydavatelství Supraphon vydalo „elpíčko“ Beat line, na kterém byly zařazeny dvě Ulrychovi písničky zpívané v sourozeneckém duetu. Seď a tiše poslouchej v doprovodu skupiny Atlantis a Musím táhnout svůj vůz dál natočenou ještě s Vulkánem. V celostátní rozhlasové soutěži připravované redaktorskou manželskou dvojicí Mirkou a Jiřím Černých Dvanáct respektive Třináct na houpačce, kterou si také sami uváděli, tyto skladby skvěle bodovaly. Tou dobou se kolem skupiny pohyboval v roli manažéra Karel Hledík (*1942), pozdější starosta brněnské části Komín, který vytvořil nové logo skupiny v podobě profilu antické hlavy s rozevlátými vlasy. Logo se pnulo na přední části velkého bubnu a na propagačních fotografiích a materiálech. V červnu 1968 odjeli sourozenci Ulrychovi, spolu s Atlantis posilněni o brněnské zpěváky Štěpána Mátla (*1939) a Ladislava Roseckého (*1940), koncertovat v rámci družby měst do tehdejšího jugoslávského Zagrebu. Pro Roseckého to bylo poslední pěvecké vystoupení, protože po školních prázdninách „zpestřených“ obsazením naší republiky „spřátelenými“ vojsky, začal spolu s Janem „Šimonem“ Fialou pracovat na založení brněnského gramofonového vydavatelství Discant. Ve středu 26. června se konalo závěrečné kolo Brněnské bítové ligy. Atlantis, versus Synkopy 61. Pro Atlantis nebylo prohrou, že se umístili v této soutěži až na druhém místě spolu s F.G.B. Stellars. Pro každou ze zúčastněných skupin byl výsledek pouze vyjádřením tehdejších momentálních pozic u brněnského publika. Po zájezdu na Balkán následoval ke konci první poloviny roku, díky kontaktům Mezinárodního sdružení klubů mládeže a jmenovitě zásluhou jednoho jejího brněnského zástupce Michaela Smolaka, výjezd na III. Mezinárodní beatový festival do „západního“ Německa, do Bottropu. Získali zde, spolu se západoněmeckou skupinou Take Five, první místo. Atlantis zvítězili mezi bítovými skupinami a Take Five asi v popových. V návaznosti na to potom hráli měsíc v Dortmundu a v Kolíně nad Rýnem. Regal si tehdy odtud dovezl japonské kytarové čtyřiceti wattové „kombíčko“ s vestavěným mimořádně dobře pracujícím pružinovým halem. Po návratu z Německa ve skupině Atlantis již dlouho nepobyl její doprovodný kytarista Fiala. Rodinné starosti jej postavily před jednoznačné rozhodnutí. Atlantis opustil a věnoval se pracovnímu vytížení ve zvukovém studiu Fotofon. Později byl angažován do funkce zvukaře v Orchestru Gustava Broma, kde také čas od času „zaskakoval“ hrou na baskytaru. V této funkci působil až do konce osmdesátých let. Po sametové revoluci se angažoval ve výstavbě monu-mentálního zábavného střediska Boby centrum, kde se později po jejím ukončení ujal funkce hlavního zvukaře. Fiala byl od konce šedesátých let široko daleko znám svou šikovností v oboru slaboproudé elektrotechniky. Byl také po celý ten čas revizním technikem na Brněnské kulturní agentuře a měl na starosti kontrolu bezpečné funkčnosti zvukových aparatur brněnských hudebních souborů a skupin, vedených pod touto organisací. Jeho talentu využívali nejen jeho bývalí spoluhráči z Atlantis, ale byl na počátku sedmdesátých let znám, až v oblasti Nového Města a Sněžného. Tam všude se angažoval v hudebních orchestrech a skupinách v roli výrobce zvukových komponentů, brilantního opraváře aparatur původně na „odepsání“ a také ve funkci zvukaře.
S okupanty v obsazeném Československu
Po odchodu Fialy se zbylí členové domluvili, že již žádného druhého kytaristu nepřijmou. V tom čase se na „západě“ v bítových skupinách začalo prosazovat obsazení hudebníků s jednou ústřední kytarou. Nejznámějšími skupinami v tříčlenném obsazení kytara, baskytara a bicí byli angličtí The Cream a Jimi Hendrix Experience. Ty s větší členskou základnou zase dávaly přednost před doprovodnou kytarou elektrofonickému klávesovému nástroji. Regal si zapůjčil od své babičky nemalý finanční obnos a pořídil na tu dobu skvělý hudební nástroj.
Varhany „endeerácké“ výroby značky Matador. Protože z počátku neměli hudebníka, který by je ovládal, střídal Regal při koncertech oba hudební nástroje. Kytaru i varhany. Bigbítová skupina Atlantis se v té době projevovala na vysoce profesionální úrovni, ale stále byla na Brněnské kulturní agentuře vedená jako amatérská. Snaha zainteresovaných hudebníků byla ji profesionalizovat. Nastalo léto 1968, čas školních prázdnin a pro kulturu „plonkové“ období. Bigbítová skupina Atlantis, již bez Oldřicha Fialy (*1946), ve složení pěvecké dvojice sourozenců Petra (*1944) a Hany (*1949) Ulrychových, Stanislava Regala (*1948), Jiřího „Dany“ Svobody (*1945) a bubeníkem Zdeňkem Kuklou (*1947), ubrala na tempu. Mimo vychutnávání slunečného počasí se členové nechali unášet celospolečenským děním ovládaným bouřlivými politickými událostmi osmašedesátého roku. V široké veřejnosti byli jednotlivci, kteří ve směřování a prosazování tehdejších politických názorů spatřovali nebezpečí pro náš národ. Ovšem většina si neuměla představit, kam až události zajdou. Kulturní Mekka Středního Slovenska, Košice, se těšila na příjezd, vlastně přílet, brněnské bigbítové skupiny Atlantis. Vylepené plakáty oznamovaly jejich vystoupení na středeční večer 21. srpna 1968. Toho dne brzy ráno se účastníci hudebního zájezdu sjížděli před budovu terminálu brněnské pobočky tehdejších Československých aerolinií, sídlících naproti vlakového nádraží. Místo autobusu, který je měl dovést na letiště, našly v prostorách před nádražím „zaparkované“ tanky Sovětské armády. Kolem dokola se srocoval šokovaný dav, který dával silně najevo rozhořčení nad vstupem Sovětských a ostatních „spřátelených“ armád do naší republiky. Na „obsazené“ letiště se neodjelo. Tehdy jeden ze členů skupiny Atlantis zaspal a rozhodl se napravit časový skluz jízdou na motocyklu skútru a dopravit se tak přímo na letiště. Byl jim nic netušící Svoboda. Uháněl na svém dopravním prostředku směrem k letišti oblečený do oblíbené kožené bundy amerických armád zvanou parker, až do míst, kde jej nekompromisně zastavila vojenská ozbrojená hlídka sovětských okupantů. Ti zírali na Svobodův oděv a on, nic nechápající, zase zíral na jejich zbraně. Dobře to dopadlo. Propustili jej. V nastalém zmatku, kdy se civilní obyvatelstvo snažilo ztěžovat cizím vojskům orientaci v Brně tím, že sundávalo tabule s názvy ulic a předělávalo směrové ukazatele a mátlo tak skutečnost, se mnohé státní instituce pro ten čas stahovaly do ilegality. Nebylo to jiné i s Brněnským rozhlasem, který své stanoviště měnil a vysílal z různých utajovaných míst mimo areál budovy svého původního působiště. Svoboda s Ulrychem dali hlavy dohromady a na jednoduchou melodii a Ulrychův text vznikla skladba inspirovaná aktuálním sloganem, kterým rozhlas neustále veřejnost uklidňoval, aby se předešlo ještě větším tragédiím a zbytečným ztrátám na životech civilního obyvatelstva. Éterem tehdy neustále znělo: Zachovejte klid (tady je unikátní sólo nahrávka bez dalších hudebníků Atlantis). Stejný název nesla i skladba, kterou hodlali členové skupiny Atlantis aktuálně připravit jako hudební vložku, do „živých“ rozhlasových vysílání. Vzhledem k tomu, že otec Ulrycha byl zaměstnán v Brněnské opeře, získal od něj nesmírně cennou a utajenou informaci, kde se v tu chvíli nalézá Dobře míněná rada z divadelní provizorní rozhlasové studio. A tak již 23. srpna se mohlo uskutečnit v Mrštíkově divadle na Lidické ulici přímo na jejím pódiu, v jakémsi zatlumeném stanu z látek opon, improvizované natáčení této skladby. Regal v obavě o rodiče byl tou dobou u nich ve svém olomouckém rodišti. Takže natáčení se účastnil Ulrych, který mimo zpěvu zahrál také na elektrickou kytaru, Svoboda s baskytarou a Kluka s bicími, na jejichž velkém bubnu měl narychlo neuměle vyobrazenu československou vlajku. Mimo zaměstnanců rozhlasu, kteří napomáhali zaznamenat píseň na magnetofonový pás, se účastnil natáčení i František „Išan“ Peřina ze Zlína, v té době bubeník brněnské bigbítové skupiny Orfeus. Ten také vše zdokumentoval svým fotoaparátem. Skladba byla ihned po natočení zařazena do vysílání a hraná mezi čerstvými informacemi spolu s pražskou nahrávkou Dobře míněná rada (zpívá Jaromír Vomáčka) z divadelní hry Ryba a host, známější pod názvem Běž domů Ivane, interpretovanou zpěvákem Viktorem Sodomou a skladbami písničkářů Karla Kryla, Jaroslava Hutky a jiných, jejichž texty se vztahovaly na tehdejší aktuální dění. Regal se zakrátko do Brna vrátil a všichni členové bigbítové skupiny Atlantis, tak jako mnoho jiných, vypomáhali různými pracemi při rozhlasovém vysílání, které se uskutečňovalo z tehdejšího zimního stadionu pod ulicí Rybníček. Situace v tehdejším Československu se pomalu stabilizovala a vojska zůstala. Ta sovětská potom na více jak dvacet let.
Turné na podporu republiky
Ovšem život se nezastavil, kontakt s mládežnickými organizacemi na „západě“ byl obnoven a jako před školními prázdninami, tak i v září zprostředkoval Michael Smolak pro Atlantis „šňůru“ vystoupení v tehdejší Spolkové republice Německo. Z olomoucké skupiny The Bluesmen posilnil Atlantis klávesista Jaroslav Vraštil (*1945) a Regal se tak mohl věnovat pouze kytaře.
Filmové ateliéry Barrandov jim zapůjčily skříňový přepravní automobil „východoněmecké“ výroby značky Robur i s řidičem a hudebníci ze skupiny Atlantis se přemístili s vozem hojně ověšeným československými vlajkami do základního stanoviště všech koncertů, do Dortmundu. Odtud po dobu téměř měsíce vyjížděli do měst Vestfálska, Porýní a Porúří.
Tehdy s našimi občany silně sympatizovala většina obyvatel Evropy a civilizovaného zbytku světa. Všude, kam členové skupiny Atlantis přijeli, byli bouřlivě vítaní a požívali různých výhod. Dostávali poukázky na nákup zboží zdarma a to ani nemuseli nic zahrát. Vlna solidarity byla bezmezná. Po příjezdu do Brna, z důvodu jiné představy dalšího vývoje v Atlantis, odešel její poslední původní člen a zakladatel – bubeník Zdeněk Kluka a vzápětí začal spolu s Pavlem Váněm (*1949) pracovat na založení slavné skupiny Progress Organisation. Místo Kluky zasedl za bicí kvalitní bubeník, další z olomouckých The Bluesmen, Vladimír Grunt (*1946). Skupině Atlantis ve složení Hana (*1949) a Petr (*1944) Ulrychovi, Stanislav Regal (*1948), b (*1945), Jiří „Dany“ Svoboda (*1945) a Vladimír Grunt (*1946) se na podzim roku 1968 naskytla velice neobvyklá nabídka. Vystupovat v prvé částí koncertů Karla Gotta (*1939). Pražští kulturní pracovníci domluvili s ním a jeho doprovodnou skupinou Apollobeat takzvanou hudební štafetu po městech českých, moravských a slovenských na podporu politiky našich vládních činitelů, „peskovaných“ sovětskými politickými představiteli. Hlavním argumentem okupantů pro obsazení naši republiky a bylo to i předhazováno Alexanderu Dubčekovi (*1921– …1992) a jeho vládním přívržencům, byl údajný nesouhlas obyvatel tehdejšího Československa se směrem, kterým se naše republika ubírala.
Výtěžek z koncertů měl putovat do Fondu republiky. Brzo se ukázalo, že je to holý nesmysl. V Praze turné započalo a přes Plzeň, Hradec Králové, Ostravu, Brno, Bratislavu mělo závěrečný koncert v Košicích. Gott, jako hlavní hvězda, se stával v průběhu turné terčem přátelských šprýmů svých hudebních kolegů. Málem zkolaboval, když Svoboda z Atlantis vpustil dychtivé fanynky po koncertě k němu do šatny ve chvíli, kdy byl pouze v podvlékačkách, a nebo když mu jednou při koncertě, spolu s Rudolfem Roklem (*1942 – …1997), podstrčili nefunkční atrapu mikrofonu. Neměl pro sebe vyžadovaný důstojný klid ani v letadle při privátní autogramiádě pro letušk y. Tehdy hudebníci stiskem hrdla nafukovacích balónků vytvářeli při jejich vypouštění nelichotivé pazvuky doplněné jejich „na oko“ smířlivým: „Ale Karle . . .“. Na závěrečný koncert tohoto turné v Košicích všichni zúčastnění letěli letadly. Gott a jeho doprovodná skupina z Prahy a členové bigbítové skupiny Atlantis včetně sourozenců Ulrychových z Brna. Výjimkou byl, tak jako již mnohokrát, Svoboda z Atlantis. Rozhodl se dopravit do Košic svým nedávno pořízeným zánovním vozem zářivě bílé barvy Škoda Felicie (původní typ vyráběný od roku 1960–1965). I poslední koncert se povedl a hudební protagonisté se bouřlivě „loučili“ až do ranních hodin. Někteří nešli spát a s ostatními jeli rovnou na letiště. Členové Atlantis po příletu do Brna mířili unavení přímo do postele. Když se Svoboda probudil, začal se shánět po svém automobilu, kde že jej zaparkoval. Teprve nyní se vzpamatoval z euforie. Jeho nablýskaný vůz stál v Košicích. Aby se vyhnul posměchu ostatních, domluvil se v tichosti se svou ostravskou kamarádkou Renatou a jejím wartburgem cestovali zpět do Košic pro jeho chloubu. Svoboda, který byl čerstvě dostudovaným lékařem, opustil ke konci roku nejen Atlantis, ale i naši republiku. Zakotvil v západní části Berlína a po tříletém rozdílovém studiu nastoupil nejprve soukromou praxi a později byl zaměstnán ve státní nemocnici. Po nějaké době splnil slib, daný ještě za působení v Brně a zařídil na druhý pokus vycestovat na pozvání do Německa Janu Němcovi (*1948), poslednímu bubeníkovi bigbítové skupiny Orfeus. Dodnes se Jiří „Dany“ Svoboda angažuje v tamních zájmových jazzových seskupení hrou na příčnou flétnu, tenorsaxofon a barytonsaxofon. Od roku 1973 má vlastní hudební skupinu Bohemia Jazztett a jeho oblíbenými jsou latinské rytmy.
Traduje se, že při hledání náhrady za Svobodu došlo k náhodnému setkání, někde na ulici uprostřed města, Ulrycha s lídrem, mezi zasvěcenými vyzdvihované a opěvované bigbítové skupiny Stop The Gods, Ivo Křižanem (*1948). Na letmý dotaz Ulrycha, zda nehraje na baskytaru, odpověděl Křižan, do té doby hrající pouze na kytaru, ale tušící příležitost, bez váhání, že ano. Na přizvanou zkoušku se za dva dny dostavil se zapůjčenou baskytarou a sedřenými prsty od cvičení, připraven zastat nabízené místo. Hned v první polovině ledna v devětašedesátém roce se brány hudebního studia pro Atlantis opět otevřely. Během jediného dne stačili natočit Ulrychovy skladby Křížová cesta, Nechoď do kláštera a You Don´t Love Me Anymore s textem René Trejtnara. Trejtnar otextoval i čtvrtou písničku zaznamenanou toho dne ve studiu, a to sice Strange Brew od kytaristy a zpěváka Erica Claptona. Titul Nechoď do kláštera se stal velkým hitem, kterému se dostalo značné pozornosti v celostátním vysílání rozhlasu, ale i televize. Jedna zfilmovaná verze byla zastoupená v jednom z dílů hudebního pořadu brněnské televize, Brněnské kolo.
Na jaře 1969 začíná pro zdejší televizi natáčet čerství absolvent pražské FAMU režisér Jiří Vanýsek (*1944) hudební film Cesta, která vede nikam, za účasti brněnských, pražských a bratislavských bigbítových skupin. Atlantis se ve filmu prezentují zfilmovanými písničkami na Ulrychovu hudbu Don´t You Break It Again s Trejtnarovým textem, V poslední době s Ulrychovým textem, Nonsens a Vůně obě s textem Vladimíra Poštulky. Vůně je natočena i s anglických textem René Trejtnara The Times I Adore (viz níže). Ve filmových klipech se také hudebníci sami herecky angažovali. Film spatřil světlo světa při premiérovém televizním vysílání, až po roce 1989. (New Express říjen, listopad 2004).
Zleva: Zdeněk Kluka a Jiří „Dany“ Svoboda, Jaroslav Vraštil, Stanislav Ragal a Petr Ulrych. Atlantis ve druhé polovině roku 1968.
Natočení slavné Odyssey a účast v Düsseldovském nastudování muzikálu Hair
Tou dobou již pracoval Ulrych na jednom ze stěžejních děl své hudební kariéry. Na melodii a textu inspirovaném antickou Homérovou epopejí nazvaném Odyssea. Natáčení započalo v červnu 1969 v pražských Dejvicích ve studiu Supraphonu v Mozarteu. Předcházela mu úzká spolupráce Ulrycha s trumpetistou Orchestru Gustava Broma Jaromírem Hniličkou (*1932).
Ten totiž na podkladě amatérsky natočeného demo snímku napsal hudební spojnice mezi jednotlivými skladbami a dodal také kompletní aranž pro celé album. Sourozence Ulrychovy doprovodila bigbítová skupina Atlantis ve složení, Stanislav Regal (*1948), Jaroslav Vraštil (*1945), Ivo Křižan (*1948) a Vladimír Grunt (*1946), Orchestr Gustava Broma, s největší pravděpodobností smyčcový orchestr F.O.K., harfenista a vokální skupina Pražští madrigalisté. Dramaturgy projektu byli Michal Prostějovský a Čestmír Klos. Prostějovský se také ujal hudební režie.
Hned po dokončení prací došlo k projevům nevole vůči některým částem textu ze stran činitelů, kteří byli a nebo se cítili být v roli „zodpovědných“ cenzorů, ideologů. Někteří se takto chovali ze zaslepeného přesvědčení a jiní, a těch bylo mnohem více, ze strachu, aby se nedostali do problémů. Tehdy se také ve vztahu k nim hojně rozšířil termín „připosranost“. Ulrych ustoupil a zpěv s přepracovanými texty byl pořízen na původní hudební podklad v prosinci téhož roku. Tedy roku 1969. Bohužel, ani tato verze se zodpovědným pracovníkům nelíbila a přesto, že byl již vytištěn i obal gramofonového „elpíčka“, celé hotové dílo bylo odsouzeno k zániku. Během tahanic se dostal amatérský záznam Odyssea mezi lidovou i odbornou veřejnost. Jednotlivci, kteří k němu měli přístup, byli nadšeni a odborníci „se zbláznili“, jak tehdy doslova o sobě napsal v titulu své poeticko abstraktní recenze v Aktualitách, příloze časopisu Melodie, známý hudební specialista a diskžokej Petr Sís.
Prostějovský těsně před svou emigrací na „západ“ v roce 1983 předal Ulrychovi originální studiovou nahrávku. Ten ji krátce po „sametové“ revoluci poskytl stejnému podniku, tedy Supraphonu, k vydání. Supraphon v té době vlastnil pouze druhý opravený „mástr“. V devětašedesátém roce sourozenci Ulrychovi v doprovodu Atlantis natočili několik dalších skladeb, mezi kterými byly například již zmiňované V poslední době, Vůně a její anglická verze na Trejtnarův text The Times I Adore, Nonsens, Don´t You Break Again a snad ještě několik dalších. Mnohé z nich Supraphon posléze vydal na singlech.
Na podzim roku 1969, po té, co se bigbítová skupina Atlantis profesionalizovala, vycestovala znovu do Německa. Tentokrát do Düsseldorfu, kde se hrálo jedno z nastudování tehdy proslaveného amerického muzikálu Hair. Tam už na Brňáky čekali členové pražského bigbítu The Matadors, kteří do té doby v tomto muzikálu působili jako doprovodná skupina účinkujících zpěváků. Členové Atlantis se běhe m několika málo dnů s jejich pomocí naučili všechny doprovodné hudební party a v muzikálu je vystřídali. Někteří členové skupiny The Matadors se vrátili domů (jako například Jan Farmer Obermayer) a ti zbývající doplněni o nově příchozí z Čech, například Hanuše Berku, se přejmenovali na Emergency a odjeli účinkovat do západoberlínského nastudování Hair. Atlantis v obsazení Stanislav Regal – kapelník a kytarista, Ivo Křižan – baskytarista, nově také z olomouckých The Bluesmen Jozef Karpaty – kytarista, Jaroslav Vraštil – klávesista a Vladimír Grunt – bubeník na düsseldorfské scéně zůstali několik měsíců. Potom členové Atlantis odjeli doprovázet berlínské nastudování. Tady je vystřídala pražská skupina Mefisto v obsazení Karel Vágner, Karel Řičánek, její původní člen František Kopal a několik dalších hudebníků. Pro sourozence Ulrychovy v muzikálu nebylo uplatnění a tak využili stále ještě zvýšené pozornosti zahraničních pořadatelů a diváků k českým umělcům, s ohledem k událostem u nás v osmašedesátém roce, a uskutečnili několik koncertů jen v doprovodu kytary. Následně se oba vrátili do své domoviny, kde si koncerty tohoto typu vyzkoušeli také. Před koncem roku se navrátili i ostatní členové Atlantis. Křižan v Düsseldorfu zůstal,
Zleva: Stanislav Regal, technik, Hana Ulrychová, Jaroslav Vraštil, Petr Ulrych, technik, Vladimír Grunt, Jan „Johnny“ Farkaš a technik. Atlantis roce 1969
přizval tehdejší stávající zbylé členy olomoucké skupiny The Bluesmen a pokračoval ve spolupráci s vedením muzikálu Hair. V Atlantis jej na baskytaru nahradil další ze základny olomouckých The Bluesmen, Vladimír Ryška.
V tom čase sourozence Ulrychovy doprovázela skupina složená pouze z olomouckých hudebníků. V prosinci 1969 vystoupili sourozenci Ulrychovi se svým novým pořadem Odyssea za písničkou s použitím skladeb z jejich nevydaného alba v pražském premiérovém představení v sále Lucerny. Po té objížděli s tímto pořadem po vlastech českých. Pokud působili Atlantis v naší republice, spolupracoval s nimi v tom čase ve funkci technika a zvukaře Jan „Johnny“ Farkaš (*1943–…2003), bývalý spolupracovník Rocky Eagles, R. I. Eagles a Vulkánu. Na tehdejší dobu to byl mistr amatérské techniky záznamu zvuku bigbítových skupin na magnetofonový pásek. Z jednoho takového koncertu s Atlantis pořídil velice povedený záznam, který později Regal upravil a soukromě vydal pro členy a přátele. Farkaš stáhl z mixpultu zvuk na magnetofon URAN. To byl přenosný magnetofon, který měl dvě rychlosti posuvu pásku: 4,5 a 9 m/min. Dalšího dění ve skupině se již Stanislav Regal neúčastnil. To proto, že se rozhodl pro legální vystěhování z naší republiky a na ten popud se v Německu oženil s dívkou, u jejíchž rodičů Jiří „Dany“ Svoboda v počátcích své emigrace drahnou dobu bydlel v podnájmu. V Berlíně si Regal pořídil zvukové studio a mnoho let jej provozoval. Spolupracoval i s českými umělci. V pětaosmdesátém roce se například zasloužil o vynikající sound tehdy vzniklého gramofonového alba Lenky Filipové (*1954).
Záznam koncertu Atlantis Odyssea za písničkou z roku 1971:
Tady toto je pořadí skladeb :
Mighty Quinn / Good Morning Starshine / Barajabagal / Gimme Gimme Good Lovin´ / I Am A Lonesome Hobo / Píseň / Proč právě ona / Ulysses Preambule / Odyseovo ztroskotání / Leží nade mnou kámen / Píseň poutníka / On na mne zapomíná / Láska
Za vodou, za horou / Zamávej
Nikola Šuhaj loupežník a potom už Hana a Petr Ulrychovi a Javory
Ještě jednou Atlantis vycestoval do Německa. Tentokrát do Mnichova, kde se spolu se sourozenci Ulrychovými angažoval ve známém klubu Blow Up. Mimo vlastní tvorby se zde prezentovali například skladbami z repertoáru britské bluesrockové skupiny Ten Years After. Ulrychová si zase vybrala z písní původně zpívaných Arethou Franklin a Julie Driscoll.
Dostali také příležitost vystoupit ve věhlasném mezinárodním klubu Beat Club a v klubu Chita, kde před nimi koncertovali slavní Small Faces. Tam se snad do skupiny znovu zařadil Ivo Křižan, a to na kytaru a Jozef Karpaty se ujal baskytary. Tou dobou, jak již bylo podotknuto, byla hudební skupina Atlantis složená z profesionálních hudebníků a proto se i tak začala chovat. Příslušnost ke svým spoluhráčům a ke skupině, která byla tak typická a potřebná v amatérském období, ustoupila do pozadí a každý z jednotlivých hráčů vnímal účast jako své zaměstnání. Proto se není co divit, že v mnohých hudebních celcích docházelo k časté fluktuaci. Hudebníci se snažil získat práci tam, kde se jim to jevilo jako nejlukrativnější. Také v Atlantis byly během hostování v Německu personální změny. Skupinou „prošli“ zpěvák The Hells Devils Miloš „Reddy Kirken“ Vokurka, baskytarista z Matadors Otto Bezloja, nebo Miroslav Matoušek. S návratem domů nepočítal Křižan a „venku“ zůstal i Karpaty.
Jestli si Ulrych myslel, že na něj „mocipáni“ zapomněli a nebo mu odpustili protisovětskou angažovanost v roce 1968, tak se velice mýlil. V rozhlase se přestaly jeho skladby hrát a o účasti v televizních programech ani nemluvě. Mnoho dřívějších hlasitých zastánců „polednové“ politiky si posléze „posypalo hlavu popelem“ a mohli dál v klidu působit na pop scéně. Ne tak Ulrych. Ten se spolu se svou sestrou neobjevoval ve veřejných sdělovacích prostředcích ještě po několik dalších let v době, kdy již nikdo nevěděl, proč by tam nemohli být uváděni. Malost vedoucích pracovníků těchto sdělovacích zařízení, kteří pro jistotu sourozence Ulrychovy bojkotovali, se projevovala v celé své nahotě.
Ve druhé polovině sedmdesátého roku se vrátil do Atlantis Křižan a skupina vycestovala coby koncertní předvoj Orchestru Gustava Broma na turné do tehdejšího Sovětského svazu, do Kyjeva. Pěvecká základna Bromova orchestru byla ve složení Vladěna Pavlíčková (*1944 rozená Macková), Milan Černohouz (*1941) a Jaroslav Zvoník ml (*1945), který se v první polovině šedesátých let účastnil dění v rokenrolové skupině Twist club v roli bubeníka. Ve funkci zvukaře tehdy měli s sebou starého známého Oldřicha Fialu (bývalého doprovodného kytaristu z Atlantis). V Rusku sešněrovaném tvrdou rukou vládnoucí komunistické strany se někteří členové zájezdu z Brna chovali značně uvolněně, až nevázaně. Tak došlo, podle slov Křižana, k pomočení podstavce sochy Vladimíra Iljiče Lenina. Aktéry při tom přistihl „policejskij“. Bujará společnost se „vlísala“ do jeho přízně za pomocí rozpité láhve alkoholu. Jak se dalo čekat, neodolal. Z poza křoví v tu chvíli vystoupil muž v civilu, sovětského strážce zákona si zavolal stranou a očividně jej důrazně napomenul a odvolal. Pro tu chvíli zjednal pořádek a zajistil si příslib zúčastněných, že se již obdobným způsobem nebudou chovat. Druhý den kapelník orchestru a zároveň vedoucí celého zájezdu Gustav Brom byl volán k zodpovědnosti. Situace nabrala na dramatičnosti. Jejich koncerty se zdály být ohroženy. Velký organizátor a diplomat Brom naštěstí vše „vyžehlil“. Na začátku roku 1971 sourozenci Ulrychovi přesunuli své působiště do Prahy na stálou hudební scénu Divadla Rokoko s pořadem Nepůjdeme do kláštera, jehož název vycházel z titulu hitové písničky Nechoď do kláštera. Začali také točit s tanečním orchestrem československého rozhlasu. Za ukázku jistě stojí skladby ze singlu Speedy Gonzales a Hlídač snů z roku 1971.
Tehdy pěveckou dvojici Hanu a Petra Ulrychovi rozšířila na trojici pražská zpěvačka Jitka Zelenková (*1951). Hudebníky doprovodné skupiny Atlantis – Ivo Křižana (*1948), Jaroslava Vraštila (*1945) a Vladimíra Grunta (*1946), doplnil Pavel Váně (*1949), který prošel bigbítovými skupinami The Fellows, Synkopy 61, Progress Organisation a právě se vrátil z ročního působení v bratislavských Colegium Musicum. V tomto uskupení se ujal kytary Křižan a baskytaru si osvojil Váně. Za klávesy znovu zasedl Vraštil a Grunt za bicí. Divadelní režii zajistil Ivan Roch. Ve stejném roce 1971 se Ulrychová účastnila Bratislavské lyry s písní Bohuslava Ondráčka s textem Zdeňka Borovce Spoutej mě a zvítězila. Ke konci roku Ivo Křižan vycestoval do Rakouska a přes Německo do Spojených států Amerických, ve kterých započal svou hudební dobrodružnou pouť. Do dnešního Česka začal dojíždět až po devětaosmdesátém roce. Naposledy se členové skupiny Atlantis dostali do tehdejší Spolkové republiky Německo ve dvaasedmdesátém roce, a to zásluhou jednoho majitele butiku Harryho Dostála, který čas od času zprostředkoval českým hudebníkům výjezd za hranice.
Sourozenci Ulrychovi v první polovině sedmdesátých let vydali v doprovodu různého zastoupení hudebníků gramofonová alba 13 HP a Hej dámy, děti a páni, ve kterém je již cítit velký příklon k moravskému folklóru. Ve stejném čase vyšla na gramodesce ve vydavatelství Panton gruzínská lidová píseň Sulika v pěveckém podání Petra Ulrycha a Milana Černohouze. Ve třiasedmdesátém roce tvořili členskou základnu Atlantis kytarista Ladislav Klein a baskytarista Jan Hauser, bývalí členové pražské skupiny Olympic, vynikající bubeník Jaromír Helešic (mající tehdy svou jazzovou kariéru teprve před sebou) a bývalý člen brněnské skupiny Ruby famózní hráč na saxofon a neméně zručný klavírista Rudolf Hájek. Později skupinu doplnil na klávesy Petr Dvořák. Na začátku roku 1974 Ulrych dokončil svůj důležitý projekt Nikola Šuhaj loupežník inspirovaný příběhem Ivana Olbrachta a korunoval jej vydáním gramofonového „el pé“ a pražským premiérovým vystoupením. Sound alba dokresluje nejen hudební doprovod skupiny Atlantis, ale podílejí se na něm také Orchestr Gustava Broma a cimbálová muzika J. Hovorky, Broln. Tehdy se složení Brolnu již velice podobalo skupině Javory, která doprovází sourozence Ulrychovy do dnešních dnů.
Hana a Petr Ulrychovi, kteří se účastnili počátků brněnského bigbítového hnutí a stále jím ovlivňují svou tvorbu ústící v novodobý tvar moravského folklóru, se stali živoucími symboly brněnské hudební scény.
Foto - archiv
Informace:
René
Trejtnar: https://www.supraphonline.cz/umelec/6454-rene-trejtnar
https://www.discogs.com/search/?q=Ren%C3%A9+Trejtnar&type=all&type=all
http://www.progres2.org/contact-us-topmenu-18/60-leta
Petr
Ulrych: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Ulrych
Hana
Ulrychová: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Ulrychov%C3%A1
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/hana-a-petr-ulrychovi-rozhovor.A140317_101013_hudba_ob/diskuse
Diskografie Atlantis: https://www.discogs.com/artist/1402421-Atlantis-21
Všechny nahrávky jsou ve
formátu mp3 různé kvality. Poslední koncert Atlantis z roku 1971 je od
Stanislava Regala ze "Západního Berlína" jen pro kamarády a přátele. Záznam koncertu se točil na československý magnetofon Uran (sic!)
Spoustu nahrávek v kvalitě
320mb/sec a nebo flac najdete na https://www.supraphonline.cz/vyhledavani/alba?q=Ulrychovi
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2009
Foto archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat