Domino
Od
vojenského bigbítu Domino přes Kain a Tornádo až po Helias
BIGBÍT DOMINO ALIAS BIG BEAT
SONET V MODRÉM
Probouzející se vlna bigbítového
dění v Brně zastihla Ivana Šmída
(*1943) připraveného. Z Poličky do Brna do Jaselské ulice se přistěhoval s
rodiči, starším bratrem a sestrou kolem šestapadesátého roku, kdy mu bylo
přibližně dvanáct let. Rodiče v něm pěstovali vztah k hudbě a od druhého stupně
základní školy jej svěřili soukromé hudební škole v blízké Veveří ulici. A to
do výuky hry na klavír, ve které „dřel“ etudy od Sarauera. Učitelkou mu byla
paní Kvapilová, spřízněná s
významným básníkem, dramatikem a režisérem pražského Národního divadla Jaroslavem Kvapilem (*1868–…1950). Hudební vlohy podědil Šmíd mladší snad po svém
dědečkovi, který svého času hrál na trubku ve slavném kolínském dechovém
orchestru Františka Kmocha. Po absolvování tehdy osmileté základní školy si
pořídil kytaru „španělku“. S kamarády, se kterými jezdil na „čundry“ vzájemně
získávali herní zkušenosti. Z důvodu nedělnického původu se nedostal na žádnou
střední školu, a proto vzal s povděkem místo v učebním poměru elektromontér v
Dopravním podniku města Brna. Platil tak daň za osmačtyřicátý rok, kdy se u nás
k politické moci dostala komunistická strana, která jeho tatínkovi znárodnila
prosperující stavební firmu. Bohuslav
Šmíd (1895–1982), mimo jiné velký přítel předního českého hudebního
skladatele Bohuslava Martinů (1890–1959), byl významným prvorepublikovým architektem
Zleva: Jan z Prahy (příjmení již není k dohledání), Ludovít Čečil a Brňané Pavel Sýkora a Ivan Šmíd.
působícím v Poličce a jejím okolí. Rodinná soukromá vila, na které se také profesně podepsal, se dostala jako skvost do zorného úhlu tvůrců pořadu České televize Šumná města, který svérázným způsobem provází člen pražského divadla Sklep, herec David Vávra (*1957). Po vyučení v roce 1961 nastoupil Šmíd nejen v mateřském podniku do pracovního procesu v oddělení údržby v tehdejší tramvajové vozovně v Pisárkách, ale byl zároveň přijat na takzvanou večerní elektroprůmyslovou školu pro pracující. Tou dobou již silně vnímal signály nastupujících kytarových skupin. Zvuk elektrické kytary mu učaroval natolik, že jednu takovou získal výměnou za tu svoji akustickou. Byla jí nízkolubová Jolana Neoton. Poté, kdy se ve hře zdokonalil, přijal nabídku staršího kamaráda z ulice, ve které bydlel. A to ke krátkodobému hostování se svou elektrickou kytarou v tanečním orchestru AB kapelníka Antonína Blažka při tanečních vystoupeních v Besedním domě v Husově ulici. Onen kamarád tehdy v AB působil jako kontrabasista. Po dvouletém nedokončeném studiu na střední škole, kdy mu vojenská správa neumožnila odklad nástupu, Šmíd 1. srpna 1963 odcestoval s povolávacím rozkazem k vojenské letecké jednotce do Pardubic. Měl být přidělen k letištnímu provozu, obsluze tehdejších vojenských tryskových letounů Mig sovětské výroby. Hned poté, co vyfasoval na tu dobu atraktivní modrou vojenskou uniformu dávající svou barvou najevo příslušnost k letectvu a co si odbyl takzvaný přijímač, dostal dovolenku na několik málo dní. Jejím účelem bylo si z domova do vojenského prostředí dovézt hudební nástroj. Za podpory vojenského velení na rotě, kde Šmíd sloužil, začala vznikat bigbítová skupina, která si dala neutrální název Domino. Jejími členy se stali dva Brňané – kytaristé, již zmiňovaný Šmíd spolu s Pavlem Sýkorou (*1944) a Pražané – Milan Klimeš (*1944) s ambicemi sólového kytaristy, baskytarista Ludovít Čečil (*1944) a Jan (*1944), jehož příjmení upadlo v zapomnění, který zaujal místo u bicích. Šmídovi se jevila k bigbítové skupině příhodnější bezlubová kytara, některými bigbíťáky nazývaná prkno. Pořídil si tedy novou Neoton Star III a svoji dosavadní elektrickou kytaru zapůjčil Sýkorovi. Čečil hrál na bezlubovou baskytaru Jolana Basso IV.
Tehdy zkoušeli v prostorách vojenské
kantýny, která sloužila i jako kinosál. Vystupování měli zajištěno nejen v
kasárnách u své jednotky, ale ve spolupráci s místními veřejnými činiteli také
pro civilní obyvatelstvo. Jedna taková akce pro širokou veřejnost se
uskutečnila za organizačního uspořádání Tělovýchovné jednoty Sokol Popkovice v
místním amfiteátru v rámci Velké letní slavnosti, a to v sobotu 25. července
1964 večer a druhý den odpoledne. Tak jako mnoho civilních hudebních celků
doplatilo na tehdejší brannou povinnost narukovat a odbýt si dva roky ve
vojenské uniformě, a to obvykle ve vzdálených částech republiky od svého
působiště, tak i vojenské bigbíty se nevyhnuly převelení některých svých členů
k jiným jednotkám. Za obdobných okolností byl nucen opustit bigbít Dominik
Sýkora. Poté proběhlo ještě několik členských změn. Skupina, která se posléze
přejmenovala na Big beat Sonet, se s největší pravděpodobností v názvu
nechala inspirovat tehdejším „zázrakem“ techniky, páskovým magnetofonem značky
Tesla Sonet 1 a posléze Sonet duo. V konečné sestavě členů zůstali u svých nástrojů
Klimeš, Šmíd i Čečil, který si k baskytaře přibral funkci vedoucího skupiny a
také sólový zpěv. Za bicí zasedl Oldřich
Zika (*1944). Big beat Sonet se rozšířil o zpěváky, kteří se vyčlenili také
z řad vojáků, Iva Kuželku (*1944) a Jaroslava Bittnera (*1944). Skupinu do
konečné podoby doplnila mladinká civilní zpěvačka Hana Paříková, bydlící v blízkém okolí. Ta si mnohdy přivedla svoje
kamarádky na pěveckou výpomoc. Tehdy měli v repertoáru hrané instrumentálky
typu britských The Shadows,
a především zpívané rokenroly a twisty. Některé byly zásluhou Šmída opatřeny
jeho vlastním českým textem. Členové Big
beat Sonetu se ještě jednou střetli se svým odveleným bývalým členem
Pavlem Sýkorou. A to při příležitosti ústředního kola AST (Armádní soutěž
tvořivosti), které se konalo v Hradci Králové. Přijel tam z Plzně se svou
stávající bigbítovou skupinou. Big beat Sonet si v této soutěži vojenských
hudebních souborů vydobyl první místo. Proč se neúčastnil celostátního kola,
není dodnes zřejmé. I tak dosažené úspěchy na hudebním poli přiměly tamní
zodpovědné vojenské činitele umožnit Šmídovi pokračovat ve studiu střední
školy. Ve vojenské uniformě stačil absolvovat jeden ročník. Bigbítová skupina
Big Beat Sonet poté uskutečnila pravidelná nedělní vystoupení v pardubickém
kulturním domě ROH. Ještě v roce 1964 jedno z těchto vystoupení bylo
zaznamenáno na mg pás, a ten se dochoval do dnešních dnů. Nahrávka přes
technické nedostatky nepostrádá hlubokou poetiku a je připomínkou odvátých
časů. Vojenská bigbítová skupina Big beat Sonet se rozpadla odchodem jejích
členů do civilního prostředí. Tehdejší Národní shromáždění svým rozhodnutím
stačilo neplánovaně prodloužit vojákům základní služby jejich pobyt v kasárnách
o celý měsíc. Ivan Šmíd se do Brna navrátil na konci září roku 1965, a to
rovnou do bigbítového rozpuku, do atmosféry s příslibem nových hudebních
aktivit. Těmi se mělo stát založení bigbítu Kain.
BIGBÍT KAIN - KAPELA PLNÁ „ŠTATLAŘŮ“
Tři vojáci základní služby, kteří byli propuštěni z letecké
jednotky v Pardubicích do civilu v září roku 1965, se dopravili domů, do Brna.
Byli jimi Ivan Šmíd (*1943), který
se angažoval coby doprovodný kytarista ve vojenském bigbítu Domino,
přejmenovaném na Big beat Sonet, a Josef
„Zikmund“ Sochor (*1943) s ambicemi bubeníka. Ve stejnou dobu se navrátil z
jiného tamního leteckého útvaru nadějný kytarista Pavel „Pavlista“ Ondráček (*1944). Ti tři se snad měli cestou z
„vojny“ ve vlaku potkat. Šmíd se po příjezdu vrátil nazpět do údržby svého
předvojenského zaměstnavatele, kterým byl Dopravní podnik, a pokračoval v
započatém takzvaném dálkovém studiu střední elektroprůmyslové školy. Ondráček,
který před vojnou nedokončil konzervatoř v oboru klasická kytara a trubka, měl
za sebou učební obor brusiče kovů. Nastoupil do zaměstnaneckého poměru v
tehdejších Závodech Jana Švermy, známých spíše jako Zbrojovka (tento původní
název se také podniku 1. 7. 1968 navrátil). Sochor, vyučený automechanik, se
nechal zaměstnat ve své profesi. Stejně jako mnozí jiní omámení houstnoucím
oparem bigbítu se rozhodli založit si také hudební skupinu. Šmíd poskytl
prvotní vklad do vznikajícího společenství. Přivezl si z vojny vyřazený, ale
funkční pouliční tlampač. Plechový trychtýřový zvukovod na širším konci
zformoval do čtvercového tvaru a umístil do vhodně veliké dřevěné bedýnky.
První komponent reproduktorové soustavy byl hotov. A kupodivu, svým výkonem
nezklamal. Vzhledem k tomu, že Sochor byl před vojnou pravým brněnským
„štatlařem“ a o tento specifický životní styl se nechtěl ochudit, tak navázal
znovu vojnou přerušené kontakty. A protože si záměr založit bigbít nenechal pro
sebe, tak brzo dovedl z řad těchto soukmenovců do vznikající hudební skupiny Jiřího „Kata“ Šlora (Illek, *1943). Ten
se měl v budoucnu stát baskytaristou. Bydliště členů nově vzniklého bigbítu
byla od sebe roztroušena po různých částech především vnitřního města. Šmíd
bydlel v Jaselské ulici, kam se několikrát za ním zastavily sestry Martha a Tena Elefteriadu poslechnout si nové gramofonové album Rolling Stones. Ondráček přebýval v ulici Gottvaldově, dnešním Cejlu, a
Sochor v Černých Polích. Nejatraktivnějším bylo bydliště Šlora v Botanické
ulici číslo 7. I když také, jako všichni ostatní, bydlel v bytě u svých rodičů.
Ti ovšem, na rozdíl od ostatních, byli velmi tolerantní a prakticky je
nezajímalo, co se v jednom z pokojů rozsáhlého bytu děje. A právě tento pokoj,
všeobecně nazývaný katovnou, obýval Šlor mladší. Mimo první bigbítové zkoušky
se v něm odehrávaly mnohé bouřlivé mejdany. Ondráček, převyšující technikou hry
na kytaru brněnský průměr, se ve skupině postaral o sóla, a protože měl i
kapelnické zkoušky, tak se stal i jejím vedoucím. Šmíd se ujal kytarového
doprovodu a šikovnému Šlorovi byla svěřena baskytara. A protože vlastnil pouze
bezlubovou elektrickou kytaru, snad Jolanu Star, tak si na ni připevnil čtyři
basové struny. Po námitkách Ondráčka, že zvuk takto upraveného nástroje plně
neodpovídá zvuku originální baskytary, dal příslib k jejímu zakoupení. Přesto
na tento nástroj hrál po celou dobu existence tohoto bigbítového sdružení.
Sochor se hned od prvopočátku staral o techniku a také prozatímně zasedl za
bicí soupravu. Brzy se skupině, které dal Ondráček jméno Kain, naskytla možnost
stávajícího bubeníka nahradit zkušenějším. Šmíd se totiž na svém pracovišti v
pisárecké vozovně, kde byl tou dobou zaměstnán, jak již bylo zmíněno, dověděl
od jednoho spolupracovníka o tom, že jeho bratr ovládá hru na bicí. Členové
skupiny mezi sebe přijali Vladislava
„Cimpla“ Řezníčka (*1943 – …2007). Získali v něm nejen posilu k bicí soupravě, ale i
zdatného organizátora. Za účelem zkoušek jejich hudebního celku jim byly
poskytnuty prostory v netradičním regionu Starého Brna v dolní části Kamenné
čtvrti, známé spíše podle prvorepublikového názvu jako Kamenná kolonie. V této
maličké brněnské části, která působila a stále působí jako skanzen dělnických
domků, stál malý kulturní dům s drobným sálkem a malou věžičkou na střeše.
Hudebníci museli mít prostřednictvím „štatlařů“ rekrutujících se z jejich i
spřízněných řad velice dobré konexe s místními mládenci, protože ti by bez
úhony do svého regionu jen tak někoho nepustili. Kamenná kolonie byla totiž
kolébkou slavných „mlatařů“ (rváčů) z „Oltecu“. Sochor ve skupině začal plnit
funkci technika, zvukaře na „plný úvazek“. Bigbít Kain měl v hudebním
repertoáru především skladby převzaté od britských skupin Rolling Stones a The Kinks. K nejnovějším nahrávkám
zahraničních beatových skupin jim dopomohl kamarád Šlora, také „štatlař“, který
se rovněž vrátil z dvouletého vojenského pobytu, Eduard „Dantéz“ Čuba (Urban, *1944). Původem této vzácné informační
studnice byl Martin Pernička, který
emigroval do Kanady a Čubovi z přátelství posílal aktuální vydání gramofonových
alb. Čuba, vyučený zedník, byl před vojnou členem sportovního oddílu Rudé
hvězdy Brno (Zbrojovky) v příhodné disciplíně, boxu. V období základní vojenské
služby potom boxoval za sportovní oddíl Lokomotiva Žilina. Bigbítová skupina v
něm získala nejen prostředníka nové „západní“ hudební tvorby, ale i sólového
zpěváka. V Chlupově ulici, v domě kde Čuba bydlel, byl sousedem ve stejném
patře kamarád Jan Máša, který začal se skupinou spolupracovat v roli, kterou
dnes zastává manažer.
Poměrně brzy se bigbít Kain úspěšně účastnil v té době potřebných hudebních přehrávek lidových hudebníků. Další prostor ke zkoušení zajistil také Řezníček, a to u svého zaměstnavatele státního podniku Hydroprojekt v Botanické ulici, v místě, kde do ní ústí ulice Zahradníkova. Jiným místem pro zkoušení a drobnou prezentaci přátelům se stalo zdánlivě netypicky sídlo diecéze Církve československé husitské v ulici Botanické č. 1. Ale opravdu jen zdánlivě, protože se v tomto sále v druhé polovině šedesátých let vystřídala pěkná řádka bigbítových skupin. Asi v polovině působení skupiny Kain došlo na postu bubeníka ke střídání. Místo Řezníčka přišel Jaroslav Zoufalý (*1944), obdivovaný pro své, tehdy v hudebním projevu tak potřebné, „virbly“. Do skupiny Kain jej přivedl Šlor jako souseda, ob jeden vchod domu v Botanické ulici. Zoufalý, absolvent střední všeobecně vzdělávací školy a po vojně zaměstnaný v národním podniku Meopta v Hybešově ulici, hrál na bicí již v průběhu dvouletého vojenského výcviku v Chrudimi někdy v roce 1964. Po návratu do civilu se stal na podzim roku 1965 členem nově vzniklé bigbítové skupiny The Evers, která měla své mateřské působiště v tehdejším klubu v Křenové ulici naproti restauraci Na masném růžku. Výměna bubeníků bigbítu Kain se uskutečnila v zimním období během přestávky v polovině taneční zábavy pořádané ve Vranově. Nezapomenutelnou vzpomínkou tohoto hudebního výjezdu byl po vystoupení několika-kilometrový pochod sněhem na noční autobusový spoj do Soběšic i s celou bicí soupravou. Dalšími prostorami, kde bigbít Kain vystupoval na veřejnosti, byly různé brněnské sály, jako „Samka“, tedy sál nad samoobsluhou pod slatinským kopcem, nebo restaurační prostory u Dvořáků v Komíně. V Komíně také ke konci roku 1966 zahájili v tamní sokolovně pravidelné sobotní večery k tanci i poslechu. V amatérsky vytvořeném propagačním plakátku vztahujícím se k těmto vystoupením se skupina hlásila k rythmandbluesovému hudebnímu projevu.
Začátkem roku 1967 přesunula své působiště do sálu restaurace „Na Rajhradské“ v Modřicích. Zahájení se konalo v sobotu 18. února. Do dnešních dnů se z těchto vystoupení zachovaly bigbítem Kain interpretované nahrávky z repertoáru „západních“ beatových skupin, některé opatřené českým textem, který většinou zajistil Šmíd. Obzvlášť povedený je ten, který vytvořil ke skladbě Where Have All The Good Times Gone (Kde jsou všechny dobré časy) od britských The Kinks z alba The Kinks Kontroversy vydaného na podzim roku 1965. Námět zániku dobrých časů si Šmíd vzal z původního textu za základ a doplnil jej o tehdy u nás aktuální téma pronásledování dlouhých vlasů u bigbítu milovných mládenců. Skladbu, kterou nazval Kam se poděly ty dobré časy, také při vystoupeních zpívával. Jiným zajímavým počinem bylo zkomponování skladby Potůček. Příznivec a občasný fotograf Karel z Pisárek zajistil hudební část a o textovou se postaral Čuba. Ve zpěvu, který se v ní prolíná v ležérním „stonesovském“ duchu, se k Čubovi připojil i Šmíd. Jedním z mimobrněnských vystoupení bylo to, které se odehrálo v Kulturním domě ve Znojmě. Kapela se i s nástroji a zvukovou aparaturou dopravila vlakem až na místo. Prostory, ve kterých se produkce konala, byly pro tyto účely naprosto nevyhovující. Pódium, na kterém byl bigbít Kain umístěn, mělo běžné rozměry, za to sál byl rozšířen po obou stranách o obrovská „křídla“, ve kterých se zvuk ztrácel. V polovině roku 1967 začal skupině docházet dech. Pavel „Pavlista“ Ondráček dostal nabídku nahradit v bigbítové skupině The Birddogs odcházejícího kytaristu Gustava „Luču“ Krejčího (*1946) a Ivan Šmíd se začal angažovat v bigbítu K. S. Tornádo. Zoufalý se pokusil o spolupráci se skupinou Mickey Mouse křenovických bratří Jiřího a Zdeňka Pospíšilových (*1949, *1951) a poté s bigbítem skončil. Zatímco byl zaměstnán ve stálém pracovním poměru, se mimo něj stal členem speleologické skupiny při osadě Karabina. Z té se v roce 1968 vyčlenila hudební skupina trempských písní a folku totožného pojmenování. Později Karabinu vedla brněnská osobnost se specializací na hantec Pavel „Číča“ Jelínek (*1947). Zoufalý byl členem Karabiny do čtyřiaosmdesátého roku a poté přešel do nově vzniklé folk country skupiny Kamelot vedoucího, skladatele, kytaristy a zpěváka Romana Horkého (*1964). Ujal se v ní tak jako v Karabině rytmických nástrojů, především bonga. Tou dobou byl již zaměstnán ve Státním výzkumném ústavu materiálů v Křenové ulici. Od roku 1999 zdravotní stav Jaroslavu Zoufalému již nedovolil pravidelná vystoupení, ale stále se s Kamelotem aktivně účastní významných koncertů. Vladislav Řezníček, který později pracoval ve stálém pracovním poměru jako technik v podniku Železničního stavitelství, nadále „bokem“ hudbu provozoval až do nového tisíciletí. Měl se také v budoucnu setkávat v tanečních a poslechových hudebních skupinách s Ivanem Šmídem. Eduard „Dantéz“ Čuba se snažil zapojit jako zpěvák v několika bigbítových formacích. Například se tak jako Zoufalý zkontaktoval se členy skupiny Mickey Mouse, ale nakonec kariéru zpěváka ukončil. Josef „Zikmund“ Sochor ani Jiří „Kat“ Šlor se již aktivně hudbou nezabývali. Bigbítová skupina Kain měla svého času nadšené obdivovatele, kteří na jejích vystoupeních putovali od jednoho brněnského sálu k druhému.
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat šedesátých let v Brně a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2004
Foto archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat