The Fellows
Dřívější dráhy, byly a stále jsou ČSD, tedy Československá státní doprava a dnešní ČD, tedy Českomamutími podniky. Tak jako většina tehdejších státních organizací i ona sdružovala různé zaměstnanecké zájmové spolky. Brněnská divize měla „pod svými křídly“ turistická a jiná seskupení a také hudební soubory; z toho dvě bigbítové skupiny, které zřizovala. Lokomotivové depo Horní Heršpice registrovalo bigbítovou skupinu Lucifer a vozové depo v Maloměřicích The Fellows.
Ovšem vznik obou se odehrál mimo „brány“ tohoto podniku. K založení Luciferu dopomohlo hudební oddělení Lidové školy umění na ulici. Josef Procházka (*1948) ji navštěvoval za účelem zdokonalování se ve hře na akordeon. V tom čase, ve druhé polovině roku 1963, byl sotva pár týdnů učněm vzpomínaného podniku ČSD. Jeho učitel vycítil zájem Procházky o modernější pojetí hudby, než byly harmonikové etudy a lidové popěvky, a seznámil jej s druhým návštěvníkem „lidušky“, kterým byl Petr Němeček (*1949). Ten chodil posledním rokem do základní školy v Křenové ulici a jeho spolužákem byl Stanislav „Hugo“ Káňa (*1949). Nejschopnějším ve hře na kytaru se jevil Němeček, a tak mu byla přisouzena sóla a doprovod zajistil Káňa. Procházka z inventáře hudební školy „vyfasoval očesanou“ dechovkovou bicí soupravu, skládající se z velkého bubnu, rytmického bubínku a jednoho činelu. Nastalo období rozebírání rádií a klížení prkének na reproduktorové bedny. Trojice dostala příležitost zkoušet v prostorách Lidové školy umění. V první polovině roku 1964 poprvé vystoupili na besídce školy, která se konala v kině Jalta, sídlícího tehdy ve stejnojmenné pasáži. V rámci kulturních akcí „devítiletky“ vystoupili do konce školního roku ještě několikrát, a to především s kytarovými instrumentálkami, ale i zpívanými písničkami, jejichž přednes zajistil v roli nejen kytaristy, ale i zpěváka, Němeček. Němeček po prázdninách začal navštěvovat střední elektrotechnickou průmyslovou školu. Skupina v tom čase získala na post baskytaristy Procházkova soukmenovce z „učňáku“ Stanislava Filouše (*1948). A tak byla bigbítová skupina Lucifer na světě. Členové bigbítu Lidovou školu opustili a našli si ke zkoušení prostory v zámečku Mitrovských v parku naproti hlavního vchodu na BVV. Tou dobou se sblížili se starším bratrem Němečka, Pavlem (*1947). Oba bratři Němečkové navštěvovali tutéž střední školu a byli schopnými konstruktéry zvukových komponentů potřebných k zajištění hudebního přednesu. Starší z Němečků při vystoupeních obsluhoval zvukové přístroje a zastupoval skupinu, dnes bychom řekli, v roli manažera.
Zanedlouho před mikrofon předstoupili dva kamarádi bydlící v jednom domě v Trnité ulici v místě dnešního příjezdu na parkoviště obchodního kompletu Galerie Vaňkovka. Byli jimi Jan Buchta (*1948) a Ladislav Králík (*1947). Ve zpěvu se střídali, ale zpívali i společně ve dvojhlasném duetu. Zřizovaní jim začala poskytovat Sdružená celopodniková organizace Československého svazu mládeže ČSD. (Pro nezasvěcené: Nejen politikou se ČSM, toto mládežnické hnutí, zabývalo a často bylo z iniciativy jednotlivců nápomocno k ušlechtilým skutkům. V té době již nebylo zvykem nutit kohokoli k přílišným fanatickým úlitbám.) Aby skupina mohla vystupovat na veřejnosti za úplatu, musela absolvovat přehrávky takzvaných lidových hudebníků. K tomu bylo zapotřebí mít ve skupině vedoucího se základní znalostí not a kapelnickými zkouškami. A právě takovým člověkem byl nastávající strojvedoucí a saxofonista Zdeněk Bár (*1948). Tím, že oběma bigbítovým skupinám Lucifer i The Fellows poskytoval službu nehrajícího kapelníka, navzdory tomu, že se jejich členové vzájemně neznali, tak je pojil. Bigbítová skupina Lucifer vykonala 25. ledna 1965 úspěšně v prostorách varieté Rozmarýn spolu s dalšími hudebními skupinami potřebné přehrávky. Možnost zahrát si na veřejnosti dostala bigbítová skupina v královopolském Besedním domě. Pravidelně zde vystupovala. V šestašedesátém roce v létě je také ještě bylo možné viděl hrát o nedělních odpoledních na brněnské Riviéře v altánku vedle tehdejší kolonády. Vše přerušila povinnost nastoupit vojenskou službu. Procházka s Filoušem po celý aktivní život byli součástí železničářské „armády“ a pro nepravidelné pracovní služby již nebyli schopni se hudbě aktivně věnovat. I zbývající členové svou tehdejší zálibu opustili. I když bigbítová skupina Lucifer byla jen jednou z epizod v brněnském bigbítovém hnutí šedesátých let, měla své přívržence, kterým vytvářela neopakovatelnou atmosféru při jejich vyžití.
The Fellows a Beatmongers
Přesto, že se prakticky nikdy členové bigbítových skupin Lucifer a The Fellows nesetkali, pojil je, jak již bylo v předešlé části podotknuto, společný nehrající kapelník a saxofonista, nadšenec Zdeněk Bár (*1948). Ne všichni členové The Fellows věděli, kdo jim dělá kapelníka a zřizovatele. Byli natolik zaujati hudbou, že se o to nijak nezajímali.
Zleva: Pavel Němeček, Bohuslav Káňa, Petr Němeček, Stanislav Filouš a Josef Procházka. Bigbítová skupina Lucifer v roce 1965.
Vznik této skupiny se prolíná s koncem
třiašedesátého roku, kdy se setkali ve „štatlu“, někde
v prostorách horní části ulice Česká v blízkosti tehdejšího
fotoateliéru oficiálně nazvaném Medvídek, Karel
Vetchý (*1947), Lubomír Vidlička
(*1947), Ivan Macourek (*1948),
a Pavel Dítě (*1946). Je vhodné
dodat, že Vetchý a Vidlička se dobře znali z průběhu povinné
školní docházky. Dokonce spolu navštěvovali stejnou třídu, oba byli členy
školního hudebního souboru a již tehdy je pojilo kamarádství. Stejnou
Základní školu i třídu v Merhautově ulici navštěvovala nastávající
brněnská kytarová hvězda bigbítové skupiny kapelníka a kytaristy Ivo Křižana (*1948), Stop The Gods, Petr Neubauer (*1947). Mladí hudebníci z bigbítu The Fellows svůj
repertoár postavili na rokenrolových skladbách, které zpívali Američané Chuck Berry, Little Richard a jiní. Ve skupině The Fellows se role
ústředního zpěváka zhostil nejprve nově příchozí Zdeněk Valášek (*1947), ale ten po čase odešel. Macourek, který
se honosil neuvěřitelně rychle „trsajícím kytarovým beglajtem“, se po
jeho odchodu ujal i sólového zpěvu. Post prvního kytaristy a zároveň
vedoucího skupiny svěřili ostatní členové Vetchému, za bicími usedl Vidlička
a na baskytaru začal hrál Dítě. Toho v polovině roku 1965 vystřídal Pavel Váně (*1949). Předcházela tomu
Váněho zkušenost z předešlého bigbítového seskupení. Jeho otec Ladislav „Ben“ (Benjamin) Váně (*1922–…1984) navštěvoval v letech 1963 a 1964 kurz
angličtiny a seznámil se tam s Miroslavem „Danem“ Daňhelem (*1944). Pojila je nejen výuka cizího
jazyka, ale i příchylnost ke hře na kytaru. Váněovi bydleli
ve středu města za Červeným kostelem v Marešově ulici v místě,
kde nyní stojí Bílý dům. Daňhel Váněho otce často navštěvoval za účelem
společného hraní na kytary. Svědkem toho byl i Váně mladší, který docházel
posledním rokem na základní školu, jenž nakonec Daňhela „zdědil“. Od svého
otce, který jej jako první učil kytarové riffy, získal přídavkem jeho gibsonku
se snímačem. Tuto dvojici doplnil hrou na baskytaru kamarád
ze „štatlu“, bydlící o kus dál v rohovém domě při vyústění ulice
Jiráskova do Veveří, Bojar Voda (*1948). Sólovými pěveckými zastupiteli
se stali sestra Váněho Jitka
Váněová (*1947) a Karel Ševela
(*1947), který navštěvoval totožnou dvanáctiletku, jako nově příchozí Váně.
Skupinu uzavíral bývalý Vodův spolužák z devítiletky a zároveň
i jeho kamarád, docházející k soukromým hodinám na bicí
u profesora konzervatoře Antonína Paseky, Vladislav Beneš (*1948). Sourozenci Váněovi měli ze svého domova
nacvičeny „beatlesácké“ dvojhlasy, které úspěšně ve skupině uplatňovali.
Psala se první polovina roku 1964 a skupina, která si na návrh Váněho
dala jméno Beatmongers, začala zkoušet v jídelně tehdejšího závodu Tesla
v Králově Poli. V repertoáru měli písničky obdobných anglických
skupin, jako byli The Beatles, a také již něco z vlastní tvorby. Do sálu „teslácké“
jídelny za nimi chodili přátelé a tak se uskutečnilo, mimo zkoušení
i několik vystoupení. Všechny kytary členové skupiny zapojily pomocí
utěsnění zápalkami do jednoho vstupu takzvané místní podnikové rozhlasové
ústředny. Druhý vstup sloužil pro věhlasný „teslácký“ uhlíkový mikrofon zvaný
pro trojúhelníkový tvar kobra, někdy také sýr, protože evokoval kulatou
krabičku s dělenou poživatinou. Členové bigbítové skupiny Beatmongers
zpívali „nacpaní“ u tohoto jediného mikrofonu. Čas se posunul na
konec první poloviny roku 1965. Po ročním pobytu vyměřeném vysokoškolákům pro
tehdy povinný vojenský výcvik, dal dohromady klavírista a kapelník
Rostislav Hradecký (*1940) rokenrolovou skupinu s názvem Rocky Eagles.
Rostislav
Hradecký (vpravo)a Jiří Donné(Smýkal) První přehrávky takzvaných lidových umělců skupina složila
již v říjnu roku 1964. Bigbít The Fellows hrával v sále Stadionu,
v Besedním domě na Husově ulici, taky v sále restaurace Hvězda
v Bystrci, nebo v „Žabinách“ v hotelu U Kozáků. Váně si
vzpomíná na jedno z prvních vystoupení bigbítové skupiny The Fellows mimo
Brno, a to na Jižní Moravě ve Velkých Pavlovicích. Tehdy s nimi
z Brna jela „plotna“ kamarádů a příznivců, kteří vypomáhali
s transportem zvukové aparatury a hudebními nástroji. Když skončila
bigbítu Fellows veřejná produkce, členové, spolu s četným doprovodem,
přespali přímo v sále. Po příjezdu vlakem zpět do Brna, je na nádraží
čekala Veřejná bezpečnost (tehdejší policie) a odvezla si je
k výslechu. Pořadatel je totiž udal, že snad někdo z nich v noci
otevřel tamní sklad a vzal si v něm nějaké cigarety. Pro toto zdržení
Váně sotva na poslední chvíli stihl okr esní kolo povinně na střední škole
nacvičované Spartakiády. V důsledku probdělé noci, snad tedy částečně
i jeho vinou, se při vystoupení rozkmitala lavička při zdvihu nad
hlavami cvičenců a došlo k hromadnému pádu, při kterém si snad někdo
něco zlomil. Ostuda na veřejnosti jako „trám“. Váně si to „odskákal“
sníženou známkou z mravů.
The Fellows
Členové
The Fellows, v obsazení
vedoucí a baskytarista Karel Vetchý
(*1947), sólový kytarista Pavel Váně
(*1949), doprovodný kytarista Ivan
Macourek (*1948) a bubeník Lubomír
Vidlička (*1947) vhodně taktizovali ve výběru skladeb tak, aby byly co
možná nejvíce odlišné od těch, které hrály v té době již známé
a zavedené brněnské bigbítové skupiny The Shakers, The Ravens, nebo
Synkopy 61. Dávali tak těmto skupinám možnost pozvat je k hostování pro
zpestření svých vystoupení. A to se jim také dařilo.
Někdy v první polovině roku 1966 snad vznikly nahrávky bigbítové skupiny The Fellows zaznamenané na MG pás v improvizovaném studiu v domě, kde sídlila kulturní agentura PKO, na brněnské Rivieře. Ale žádný zvukový materiál se nedochoval.
Vetchý i Vidlička, kteří
vyhověli vojenským parametrům, byli „odvedeni“ a čekali nástup na vojnu
v šestašedesátém roce. A protože v té době nikdo nikdy neznal
dopředu přesný termín nástupu, vznikala tím jistá nervozita z očekávání.
Nakonec nastoupil v určeném roce vojenskou službu pouze Vetchý
a Vidlička až o rok později. Skupinu The Fellows to negativně
ovlivnilo, a tak ještě dlouho před odjezdem těch dvou se Váně
s Macourkem více sblížili a začali střádat plány samostatně.
V té době Voda přestoupil v Rocky Eagles z pozice baskytaristy
na místo druhého zpěváka a příležitostného hráče na foukací harmoniku.
A protože se cítil méně využíván, znovu navázal s Váněm
spolupráci ve hře na baskytaru. Také pomalu končila svou činnost slavná bigbítová
skupina The
Shakers. Její člen, Ivan
„Sádra“ Sultanov (*1946) coby kytarista v tom čase ještě nedostal
budoucí nabídku do skupiny Vulkán. Již dříve, v období, kdy
se v The Shakers zdravotně zhroutil původní hráč na bicí Vladimír Michálek (*1945),
se Sultanov bravurně zhostil jeho funkce do příchodu nového. Nastoupil
tedy v roli bubeníka ve znovu se formující skupině The Fellows.
Dodnes Váně vzpomíná na jeho herní pojetí, které s odstupem času vysoce
hodnotí a je toho názoru, že Sultanov byl tou dobou ve svém žánru na
brněnské špici v užití tohoto hudebního nástroje.
Snaha o zkvalitnění bigbítové
skupiny The Fellows skončila „jako když utne“. Váně dostal nabídku, která
se neodmítá. I když se jednalo pouze o „záskok“ na dva roky
za hráče odcházejícího na vojnu, bylo to místo ve skupině, která na
brněnské hudební scéně v té době již něco znamenala - v Synkopách
61. Bojar Voda (*1947),,
ještě než emigroval v roce 1967 spolu se svou matkou a sestrou
do Spojených států amerických, konkrétně do státu Collorado, stvrdil přátelství
s Váněm společnou koupí válečného typu amerického motocyklu Harley
Davidson. Jezdili na něm například do Bratislavy za kamarádem, již tehdy
významným hudebníkem a kytaristou Dežo
Ursínym (*1947– …1995) z bigbítu The Beatmen
a ostatními. Vodova dobrodružná povaha
se projevila po té, co odjel mimo naši republiku s úmyslem zůstat
v zahraničí. Ještě jednou se tajně vrátil přes hranice, aby
se rozloučil se svou láskou Kateřinou. Po té navždy zmizel. Vodův
otec, který byl od rodiny odloučený, v Americe již pobýval. Voda
se snad v novém působišti nechal přejmenovat a přijal jméno po
svém strýci, Dittrich. Váně vzpomíná, jak Vodu v údivu pozoroval při mytí
jeho, na tu dobu dlouhých černých vlasů, tehdejším prostředkem na praní prádla
Tixem a jak si kudrliny rovnal žehličkou. Macourek se v roce 1967
přidal k bigbítové skupině New Towns působící v Novém
Městě, ve které byli mimo jiné, členy zpěvák Oldřich „Kepák“ Horák (*1948) a kytarista Milan Heřmanský (*1949), oba etablovaní v Brně. Ještě jednou
se měli setkat Vidlička a Macourek v prostorách vojenských
kasáren. Později příchozí Macourek byl tehdy v pozici „bažanta“. Vetchý
se setkal ve vojenském prostředí s Rudolfem Konečným (*1946) z rozpadlých brněnských The
Shark (The Sharks) a se slovenským klavíristou Mariánem Pauerem (*1947). Hudbou si
zpestřovali období trávené mimo civil. Tehdejší českoslovenští bigbíťáci
se nevzdávali svého oblíbeného hudebního žánru ani ve změněných
životních podmínkách. Dokazuje to například hojná výměna názorů
a zkušeností v této oblasti pomocí dálnopisu a telefonu mezi
brněnským radistou Vetchým a členem jedné z nejvýznamnějších
olomouckých bigbítových skupin The Chickens Vladimírem Nechybou (*1947), toho času člena ostravského vojenského
bigbítu Avanti.
Po návratu z vojenského výcviku Vetchý dopomohl k natočení čtyř
vlastních písniček Konečného, na jejichž textech se spolupodílel. Tehdy
přijel ze Slovenska i Pauer. Natáčení pro vlastní potřebu
se uskutečnilo ve zvukovém studiu Fotofon v Alfa pasáži
a toto hudební seskupení doplnil na bicí Vidlička. Vetchý se potom
pokusil o vzkříšení bigbítové skupiny The Fellows, ale bez úspěchu.
Zleva: Lubomír Vidlička, Karel Vetchý, Pavel Váně a Ivan Macourek. Bigbítová skupina The Fellows v roce 1965
Nastoupil na pracovní místo v technickém oddělení brněnského Mrštíkova divadla jako kulisák a odcházel z něj v roce 1991 z pozice vedoucího. Po té nadvakrát pracoval v Kulturním a informačním centru města Brna a mezi tím byl zaměstnán v oblasti turistického ruchu ve slavkovském zámku a na bojišti Austerlitz. Nyní pracuje pro soukromou firmu na brněnském letišti. Macourek ani Vidlička se dále hudbou nezabývali a věnovali se svým vyučeným profesím v údržbářských provozech. Vidlička mimo to začal intenzivně prohlubovat již dříve započaté sportovní aktivity a střední vzdělání si doplnil až později. Macourek se odstěhoval do Prostějova, kde působí dodnes. Otec Váněho znalost angličtiny zúročil po své emigraci do Kanady v rove 1968. Snad již při navštěvování kurzu cizího jazyka tušil, že tehdejší Československá republika nebude jeho jediným domovem.
Když ve čtyřiaosmdesátém roce zemřel, nepustilo naše tehdejší komunistické politické zřízení jeho nejbližší (včetně syna a dcery) na pohřeb. Váněho hudební aktivity po členství v Synkopách 61 dál pokračovaly ve skupinách Progress Organisation, Collegium Musicum, Atlantis, ve Skupině Aleše Sigmunda, Skupině Jana Sochora, Progres 2, Bronz, Bowle a ostatních. Od sametové revoluce se až do současné doby angažuje v oblasti soukromých rozhlasových stanic. I kdyby bigbítová skupina The Fellows byla pouze nápomocná k nastartování hudební kariéry takové brněnské hudební osobnosti jako je Pavel Váně, stačilo by to k její pevné pozici na dějinném brněnském bigbítovém poli.
Zleva: Lubomír Vidlička, Karel Vetchý, Ivan Macourek
a Pavel Váně Bigbítová skupina The Fellows v roce 1965
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat šedesátých let v Brně a okolí Jiřího Donné Smýkala I. díl
© by Jiří Donné 2004
Foto archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat