Brněnský big beat - Augustin "Gusta" Vlach, New Orleans Stompers, Syncom,

 Augustin „Gusta“ Vlach

2 Předbigbítové období hudebních skupin vedených Gustou Vlachem 11:36 – Brno

Ke konci padesátých let minulého století, v roce 1958, vznikl v Brně při Vysoké škole zemědělské taneční hudební soubor. Iniciátorem, který dal popud k jeho založení, byl později mezi brněnskými hudebníky známý kapelník, zdatný organizátor a kytarista Augustin „Gusta“ Vlach (*1942).

 

Archiv ukázek

Vlach jako chlapec vyrůstal u svých prarodičů ve Sloupu v blízkosti Moravského krasu. Ve dvanácti letech nějakou dobu navštěvoval Lidovou školu umění, kde se učil hře na trubku. Po zakončení povinné, tehdy osmileté, základní školy nastoupil studia na brněnské střední strojní průmyslovce. V průběhu třetího ročníku, tehdy pouze šestnáctiletý, se obklopil amatérskými hudebníky, mezi kterými nebyl zdaleka nejstarší. Z prvního seskupení tohoto souboru zůstávají pouze matné vzpomínky. Snad z důvodu, že se později již hudbou nezabývali, se vytratila i jejich jména. Z těch ostatních lze vzpomenout trumpetistu Zdeňka Bílého (*1939), který později „zmizel“ za svou manželkou do tehdejší Jugoslávie, saxofonistu Josefa Seidelglanze (*asi 1940), bubeníka Josefa Vytopila (*asi 1940), dva klavíristy Pavla Tolárka (*asi 1940) a budoucího kapelníka a zakladatele dodnes vystupujícího swingového orchestru Jazz archiv Jana Koukala (*1941). Později oba klavíristy vystřídal Bohuslav Krčmář (*1942), který měl po té stát celá šedesátá léta po boku Vlacha v jeho bigbítové skupině Syncom.

V poslední fázi působení tohoto orchestru byl jeho členem Mojmír „Mojda“ Bártek (*1942), pozdější významný trombonista Orchestru Gustava Broma. Taneční orchestr pod vedením Vlacha objížděl po celé Jižní Moravě „tancovačky“, které byly pořádány praktickými výukovými pracovišti, jež spadala pod kompetenci Vysoké školy zemědělské. Jedno z nich se uskutečnilo 28. 11. 1959 v Brně Černovicích v rámci Kateřinské zábavy pořádané Psychiatrickou klinikou. Vystupovali také v Tabarinu, ale i v tehdejší Leninové ulici v sále Stadionu. Často zajížděli do Žabčic. Zkoušky orchestru probíhaly v aule vysoké školy a čas od času si hudebníci také zahráli v blízké kavárně Era, která si v té době zachovávala prvorepublikový charakter.

Ze zkoušek i z kavárny se vraceli hluboko v noci a tak mnohdy po cestě domů v tramvaji rozbalili své hudební nástroje a hrou obveselovali cestující až k nádraží, kde se rozešli do jednotlivých rozjezdů. Někdy ke konci devětapadesátého roku se stal členem souboru zpěvák, který na sebe poutal značnou pozornost. Ten se také zasloužil o to, že ač oficielní název hudební skupiny byl stále Taneční soubor Vysoké školy zemědělské, že se mezi přáteli vžil název New Orleans Stompers. Touto osobností byl student, který přijel ze své domoviny z oblasti Zlatonosného pobřeží v Africe. Údajně to byl syn jednoho z tamních náčelníků a jmenoval se Naj Hanson (*asi 1940). Účastníci tanečních zábav si mnohdy na něj šahali v domnění, že je pouze natřený tmavou barvou. Hanson, jehož mnozí soukmenovci, studenti tmavé pleti, působili na „západních“ vysokých školách, měl daleko větší přehled o nových hudebních trendech, než jeho brněnští kolegové. Tak přinesl záhy do tanečního souboru jakousi svoji africkou verzi rokenrolu. Návštěvníci na něj v úžasu zírali a to ať zpíval cokoli. Vždyť v tom čase by se dali černoši v naší republice spočítat na prstech. Přestože klima podnebí i podmínky života u nás byly rozdílné, od toho co panovalo v Africe, Hanson se však aklimatizoval velice dobře. A to po všech stranách. Byl znám svou dobráckou povahou, kladným vztahem k alkoholu a děvčatům. To mu po čase začalo přidělávat značné potíže. Dokud rozdával v bujaré náladě na výjezdech hudební skupiny své oblečení a vracel se mnohdy i v zimě jen v tričku a kalhotách, ještě tím neohrožoval svou pozici studenta. Situace se pro něj ale zvrátila ve chvíli, kdy jej ve škole, kterou navštěvoval, začaly vyhledával čerstvé budoucí maminky. Dostal od vedení vysoké školy doporučení k přerušení studií a po té se urychleně vytratil do zahraničí. Na sklonku roku 1961, kdy Vlach ukončení střední školu maturitou a nastoupil co by projektant do tehdejšího podniku Energetických závodů Julia Fučíka (EJF), se tento taneční orchestr rozpadl. Poslední vystoupení se uskutečnilo 3. 4. 1961 v Brně v rámci Benátské noci. Vlach, již řádně obeznámen s rokenrolem, začal zakládat hudební skupinu, která se měla ponejvíc tímto žánrem zabývat.

Důležitým bylo setkání Vlacha s Michalem Gärtnerem (*1942), který již znal některé z amerických rokenrolů a pomohl je zařadit do repertoáru nově vznikající hudební skupiny. Druhým důležitým momentem bylo propojení Vlachova souboru s rokenrolovou skupinou Hajaja vedoucího a klavíristy Rostislava Hradeckého (*1940) a zpěváka a kytaristy Petra Netočného (*1943). Vznikl tím hudební orchestr Twist club. Dalšími členy byli zpěvačka Anuša Očková (*1941), saxofonisté Vladimír Viktorin (*1943), Jan Vermousek (*1942) vystřídaný Rudolfem Hájkem (*1945), kontrabasista Ivan Vrtík (*1942–2002) a střídající se bubeníci Zdeněk Michálek (*1935) a Jaroslav Zvoník jr. (*1945). Stálou scénou Twist clubu se stalo Semilasso. (Podrobněji v dubnovém čísle New Expresu v roce 2004). Toto seskupení hudebníků se rozešlo po 1. srpnu 1962, kdy Vlach nastoupil tehdy povinnou základní vojenskou službu.

Naj Hanson v roce 1960
Augustin „Gusta“ Vlach v roce 1958
New Orleans Stompers v roce 1960

  Gusta Vlach ve vojenském a rock´n´roll

 

Augustin „Gusta“ Vlach (*1942) opustil rokenrolovou skupinu Twist Club a 1. srpna 1962 nastoupil tehdy povinnou pouť po vojenských základnách v tehdejším Československu. Skupina Twist club poté již žila svým vlastním hudebním životem bez jeho vlivu.

 Vlach, který se snažil nějaký čas nástup na „vojnu“ oddálit, měl svým způsobem vojenskou tradici v rodině. Jeho otec, Augustin Vlach (*1911 – ^…1949), byl vojenským zkušebním a soutěžním letcem. V roce 1949, po nástupu komunistů k moci, pro podezření z organizování nelegálních odchodu pilotů na „západ“, došlo k jeho zatčení. Vyšetřován byl Státní bezpečností v prostorách v brněnské Beethovenově ulici, kde za nejasných okolností zemřel. Ovšem kytaristovi Vlachovi vojna neučarovala. Narukoval do vojenského přijímače na Slovensko do Piešťan. Setkal se tam nečekaně s klavíristou Bohuslavem Krčmářem (*1942), s nímž jej pojily jeho brněnské hudební začátky v New Orleans Stompers. V této vojenské základně působil hudební soubor, jehož byli oba členy. Vlach na toto období vzpomíná příhodou, která se stala za tuhé slovenské zimy. Tamní vojenští „papaláši“ něco slavili v jakési horské chatě a přizvali si k tomu místní vojenský hudební soubor. Jeho členové, za pomoci ostatních „záklaďáků“, naložili na tehdy hojně užívaný nákladní automobil „vétřiesku“ (V3S) klavír a vydali se do zasněžených kopců. Na místě při vykládání pianino spadlo do hluboké závěje a nebylo živé moci jej odtud vyprostit. Zůstalo tam ležet až do jara, kdy roztál sníh. V chatě byla k dispozici pouze tahací harmonika. Vzhledem k tomu, že v té době Krčmář neměl žádné zkušenosti ve hře na akordeon, tak mu jej přibili ke stolu a k tahání měchu „vyfasoval“ jednoho z pomocníků z řad vojínů. Hrál na něj potom, jako na varhany. Z tohoto období Vlach i Krčmář svorně vzpomínají na člena jejich hudebního souboru, syna významného tenora operní scény pražského Národního divadla, Ivo Žídka. Byl to vynikajícího hudebník bravurně ovládající příčnou flétnu. Jeho vrcholné hudební číslo, ve kterém na svůj hudební nástroj exceloval, byla skladba Swinging Shepherd Blues od Moe Koffmana. Po čase Vlach absolvoval konkurz do pražského Vojenského estrádního souboru, který tehdy dirigoval Bayerle. Vedení souboru spadalo pod podplukovníka Říčky, který byl nápadný tím, že na hlavě měl posazenu sovětskou vojenskou čepici, která doplňovala českou uniformu. Protože byl válečný hrdina z druhé světové války, tak mu nejednotnost nadřízení tolerovali. Vlach se s tímto souborem účastnil na 1. Máje 1963 veřejného rozhlasového natáčení. Odpoledne se zašel podívat k památníku Karla Hynka Machy na proslovy studentů. Všude přítomná Státní bezpečnost to pochopila jako rebelii a studentskou bouři. Přítomné nepozorovaně vyfotila a hlavní aktéry zatkla. Pět měsíců, které Vlach v Praze prožil, se pro něj staly jedny z životně důležitých událostí, na které se nezapomíná. Již v Brně se v rámci koncertů Twist clubu seznámil s Pražákem Milošem Hlavičkou, který měl v Brně rodinnou přízeň. Hlavička byl znám tím, že jeho otec byl ředitelem pražských restaurací a jídelen ve středu města. Později, někdy kolem roku 1965, zahynul Hlavička mladší v tehdejší Jugoslávii v závodním voze. Vlach se v Praze díky němu seznámil s celou rokenrolovou scénou, včetně zpěváků a hudebníků, jako byli Pavel Sedláček (*1941), Pavel Chrastina (*1940), Miky Volek (*1943, ^…1996), Pete Kaplan (*1940, ^…2007) a jiní. Vlach se účastnil nejen rokenrolových koncertů, ale i hudebního zákulisí. Vzpomíná, jak s některými hudebníky a jejich nadšenci po jakémsi mejdanu navštívili chatu, na které zpěvačka Eva Pilarová (*1939) vařila guláš, který byl mimořádně dobrý, ale také pořádně ostrý. Pivo nebylo a tak se všichni střídali u tenkého pramínku vody, který vyvěral z blízké skalky.

Vlach měl ve středu Prahy z otcovy strany babičku, u které hledal zázemí. Také se u ní často převlékal do civilního oblečení, aby nebyl nápadný na rokenrolových koncertech, protože z pravidla neměl propustku k opuštění kasáren. To, že Vlach užíval života v Praze plnými doušky, nemělo trvat až do konce, protože se to neslučovalo s přísným vojenským režimem. Záminkou k převelení do záložního letiště v Kuchyni u Perneku při Zahore v okrese Malacky na Slovensku se stal fakt, že několikrát při zkoušce v orchestru promarnil svých pár taktů hry na kytaru, ale také fotografie z účasti na již zmíněném máchovském setkání studentů, které dodala vojenskému velení Státní bezpečnost.

Zajímavostí je, že v blízkosti tohoto letiště v Plaveckom Podhradie byly pouštní duny, které využili hitlerovci za druhé světové války k výcviku svých vojáků před nástupem do bojových pozic v Africe. Následně sloužily českým vojákům. Vlach po čtyřkilometrové chůzi od vlakové jednokolejky putoval přímo z vojenské vrátnice do vězení. Při cestě z Prahy na Slovensko se totiž zdržel týden v Brně. Po propuštění nestálo Vlachovi nic v cestě k založení vojenské bigbítové skupiny. Nesla oficielní název, který zněl pro tu dobu a pro ta místa nezvykle tolerantně, The Black Star. 

The Black Stars na jaře 1964, zleva: Gusta Vlach, Miroslav Trubelík, Miloslav Pšurný, Karel Němec a Laco Mikulič.

Gusta Vlach a významná vojenská bigbítová skupina The Black stars

Brňan Augustin „Gusta“ Vlach (*1942) byl spíše za trest než z potřeby převelen z pražské vojenské posádky k jednotce záložního letiště u Malacek na Slovensku. Příslušníci této jednotky byli nápadní svými modrými uniformami, což vyznívalo u ostatních „záklaďáků“ oblečených v zeleném mnohdy spíše negativně. Modré uniformy totiž klukům od letiště náramně slušely.

 Jen co si Vlach odseděl trest za týdenní opožděný nástup, tak se mohl v klidu porozhlédnout a usoudit, že toto je to pravé místo k založení vojenské bigbítové skupiny. Vlach, který se jako zakladatel, kapelník a kytarista postavil do čela stávajícího hudebního tělesa, dostal ke svému velkému překvapení souhlas od „politruka“ (politický poradce) a celého vedení vojenské jednotky k oficiálnímu názvu vojenské bigbítové skupiny The Black Stars. Vybral si tedy druhého kytaristu Laco Mikuliče (*1943) z Bratislavy, baskytaristu Jana Trubelíka (*1943) z Miroslavi u Brna a bubeníka Miloslava Pšurného (*1943) z Ostrožské Nové vsi na Uherskohradišťsku. Skupinu doplnil technik a hráč na tamburínu Karel „Bob“ Němec (*1943) z Prahy. Přidal se i profesionální důstojník, který se staral o místní vojenskou knihovnu, Milan Knězovič (*1937), s další elektrickou kytarou. Čas od času si s nimi přišel zahrát na saxofon ještě jeden profesionální důstojník Floder. Ten také jednou přizval Vlacha k neobvyklému hostování ve folklórní skupině, která se zabývala specifickou lidovou hudební tvorbou nazývanou sotyš. Vlach se účastnil netypicky  s elektrickou kytarou. The Black Stars měli v hudebním repertoáru především kytarové instrumentálky melodického, ale častěji rokenrolového charakteru. Kytarová sóla byla většinou hraná Vlachem. Některé skladby nacvičil Mikulič a jeho vrcholným číslem byli mezi hudebníky velmi známí Nebeští jezdci. O další kytarové instrumentálky se postaral druhý sólový katarista Knězovič. Zpívaných bylo jen několik. První veřejné vystoupení se uskutečnilo 17. 6. 1963 a to přímo v Bratislavě. A nezůstalo jenom při něm. Svou hudební produkci předváděli v Domě lodníků, v kinosálech, v Kamenném mlýně u Bratislavy, v hotelu Tatra v Malackách, v amfiteátru v Plaveckom Podhradie, v Zehoru, v Kežmaroku, v hotelu Dukla v Popradu i jinde. Za čtrnáct měsíců své existence vystoupila bigbítová skupina The Black Stars veřejně na čtyřicetkrát. Účastnili se také hudebních soutěží Hledáme nové talenty. Například 15. prosince 1963 se odehrála v Domě lodníků soutěž kytarových skupin. Tento program, vysílaný Bratislavským rozhlasem v rámci pořadu Modrá vlna do éteru, byl zaznamenán na magnetofonový pás. Významnou byla událost, kdy získali 24. dubna 1964 v Kežmaroku na Slovensku v rámci AST (Armádní soutěž tvořivosti) první místo mezi vojenskými hudebními soubory. V rámci tehdejšího Československa se umístili na druhém místě za pražskou vojenskou bigbítovou skupinou VOJ v čele se zpěvákem Karlem Černochem (*1943, ^…2007). Ten byl také, s největší pravděpodobností, příčinou až druhého místa The Black Stars. V interpretaci s hudebními nástroji měli navrch, ale ve zpěvu Černochovi nemohli konkurovat. Finále se konalo 24. června 1964 v Libereckém amfiteátru a přehlídka těch nejlepších o dva dny později na tom stejném místě. To se na stadiónu strhla vřava, při které hudbou rozdivočení fanoušci vytrhávali prkna ze zabudovaných laviček. Těsně před odchodem do civilu, 28. srpna 1964, stanuli členové této vojenské bigbítové skupiny v Bratislavském rozhlase, kde Vlach do mikrofonu zhodnotil výsledky, kterých The Black Stars v průběhu svého působení dosáhli. Zároveň se také dohodli, že si všichni po roce v Brně dají sraz. Svému slibu dostáli. Setkání se uskutečnilo ve vinárně hotelu Slavie. Mimo důstojníků se dostavili nejen členové bigbítu, ale i někteří další „spolubojovníci z vojny“.

V budoucnu se kontakty pro velké vzdálenosti zpřetrhaly. Vlach po návratu z vojenského prostředí do roka v Brně založil bigbítovou skupinu Syncom, která existovala po zbytek šedesátých let. I po jejím rozpadu aktivní dobu svého života hudbu profesionálně i amatérsky provozoval a to až do roku 1988 (sic!). Pšurný hrával v různých amatérských hudebních tanečních souborech, včetně velice kvalitního swingového Letu Kunovice a Stav clubu v Uherském Hradišti. Mikulič ještě v Malackách „podepsal“ doly a odjel do Popradu. Trubelík se podle kusých informací ve svém zaměstnání snad angažoval ve vedení jedné moravské sodovkárny. Po ostatních se „slehla zem“. Etapu The Black Stars připomíná magnetofonový pás s proslovem Vlacha a třemi skladbami, ve kterých sólovou kytaru obsluhuje sám vedoucí a kapelník. První je instrumentálka z roku 1957 od Američanů, saxofonisty a kapelníka Williama Justise jr. a kytaristy Sidneye Mankera, s názvem Raunchy. Později sloužila v podání orchestru Billyho Vaughana jako znělka odpoledního pořadu pro mladé s názvem Mikrofórum, vysílaného Československým rozhlasem. Druhá instrumentálka byla mezi hudebníky a jejich přívrženci všeobecné v povědomí jako Kapitánův poklad. Třetí z dochovaných skladeb je méně známá zpívaná King Creole (tady je to, bohužel Elvis v originální nahrávce), z repertoáru Elvise Presleyho, kterou uplatnil ve stejnojmenném filmu. Skladba doprovozená velkým orchestrem v něm vyznívá spíše swingově. Zato českoslovenští vojáci v ní pořádně přitvrdili. The Black Stars bylo seskupení nadšenců v popředí tehdejších mnohých vojenských hudebních skupin a je zároveň připomínkou, že síla bigbítového hnutí v té době prorazila i do vojenského prostředí.

  

Gusta Vlach v „přijímači“ ve Slovenských Piešťanech na podzim 1962 Milan Knězovič, Miloslav Trubelík, Gusta Vlach a Laco Mikulič v kasárenském kinosále v Kuchyni na podzim 1963.
Laco Mikulič, Miroslav Trubelík, Karel Němec, Gusta Vlach a Miloslav Pšurný. The Black Stars ve finále AST v Liberci v roce 1964.

Archiv ukázek

Mnohem více se dočtete a uvidíte  v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala  v I. a II. díle.

© by Jiří Donné 2009

 Foto archiv