SyncomKdyž
se Augustin
„Gusta“ Vlach (*1942) vrátil z povinného
dvouletého vojenského pobytu domů, byl konec září roku 1964. Po krátkém
rozkoukání nastoupil do zaměstnání ke geodetům jako figurant. Hraním na
kytaru v tanečním orchestru kapelníka Karla Nedbala si začal přivydělávat
a šetřit na zvukovou aparaturu. Zároveň se začal poohlížet po
vhodných hudebnících, kterým by nabídl spolupráci v nově vznikající
bigbítové skupině, kterou hodlal založit.
Na výstavišti se během roku konalo dostatečné množství
doprovodných kulturních akcí, které využili členové tohoto hudebního celku
ke své prezentaci. Ke zkoušení dostali k dispozici letohrádek
Mitrovských, který se nalézá v parku naproti hlavního vchodu do
výstavního areálu. Jinými prostorami, které mohli dočasně užívat, se staly
místnosti v prvním patře divadla vně výstaviště, které se tehdy
jmenovalo Divadlo Julia Fučíka. V počátku bylo nacvičování hudebníků
nelehké pro rozdílné kvality. Vždyť vedle Michálka a Krčmáře na
profesionální úrovni učil Vlach Vysloužila hře na baskytaru. Píle
a nadšení přinesly v brzké době ovoce v podobě slušně sehrané
skupiny. Prvním vystoupením bigbítu Syncom se stalo hudební doprovázení
série módních přehlídek oděvů na výstavišti v pavilonu A, které byly
zahájeny 23. května 1965.
Před počátkem přehlídek a během přestávek bylo
dostatečné množství času pro uplatnění zpěváků. V té době školní rok
v Brně pro mládež školou povinnou začínal pravidelně o čtrnáct dnů
později. Tělocvičny základních škol se totiž staly provizorními
noclehárnami pro zájezdové návštěvníky mezinárodního veletrhu, který začínal
začátkem září. Tehdy se Vlach domluvil s ředitelem základní školy
v tehdejší Koněvově ulici, dnešní Vídeňské, Šmidákem a zaměnil své
dosavadní povolání za dílenského učitele. V rámci mezinárodního brněnského
veletrhu vystupovala bigbítová skupina Syncom každý den odpoledne
u jezírka na výstavišti. Bylo tam postaveno nejen pódium pro účinkující,
ale i půlkruhové stupňovité sezení pro diváky. Na podzimních vystoupeních
v bosonožské sokolovně Krčmáře zastoupil absolvent stavební fakulty,
šikovný klavírista, Ivo Jech
(*1938). Na tato účinkování, ale i na mnohá příští přibrali saxofonistu,
pozdějšího ředitele Ústavu pro státní kontrolu veterinárních léčiv
v Medlánkách, Alfreda Heru
(*1940), který hrál až do dnešních dnů v různých hudebních souborech.
V současné době se etabluje především ve swingovém orchestru Jana Koukala Jazz archiv. V Bosonohách se při tehdejším
účinkování Syncomu pravidelně k mikrofonu prodral neodbytný místní podivín
v uniformě dobrovolného hasiče s přezdívkou Lolobaj a pokaždé
neuvěřitelně falešně zazpíval trampskou píseň „Chceš píseň severu znát“. Nikdy
se snad nedověděl, že zpíval na vypnutý mikrofon.
Postupně v bigbítové skupině Syncom zpěvaček ubývalo.
Očkové–Vlachové se narodila dcera, zpěv již neprovozovala,
v jednaosmdesátém roce emigrovala na západ od našich hranic a dodnes
žije v Kanadě. Odešla i Lepková a domovinou se jí stalo
Holandsko. Zůstalo pěvecké duo Merclová, Menhart. Z tohoto hudebně
bohatého období neexistují žádné zvukové snímky, přestože členové skupiny
Syncom měli k dispozici záznamové zařízení v podobě legendárního
magnetofonu Tesla Sonet duo.
Používali jej pouze k odposlouchávání při nacvičovaní
skladeb ze zahraničí. Na tomto místě je příležitost potvrdit jedinečnost
tohoto přístroje připomenutím příhody, která se stala Vlachovi. Při
sestupování po schodech jejich zkušebny v divadle na výstavišti podjela
Vlachovi noha a on se zřítil volným pádem. Magnetofon mu při tom
z ruky vypadl a on na něm sjel až do přízemí. Kromě několika
nepatrných „ťukanců“ na povrchu přístroje zůstal bezchybně funkční.
Koncem první poloviny šestašedesátého roku ze skupiny
odešel Menhart a vzápětí emigroval. V srpnu odjeli hudebníci na celý
měsíc do rekreační oblasti Štrbského plesa do Svitu pod Tatrami, kde
v hotelu Společenský dům získali angažmá. Merclová zůstala doma a na
Slovensko se Syncomem odjel zpěvák z bigbítové skupiny Ruby Vladimír Pišan (*1943).
V dlouhé sérii hudebních představení
se nápadně vymykalo jedno z posledních, a to 28. srpna, kdy
původně měl od nepaměti v kalendáři své místo Augustin. V tento den
tedy slavil svátek kapelník a kytarista souboru. Ovšem později toto datum
zabralo výročí Slovenského národního povstání. Do hotelu Společenský dům
se v tento den sjeli partyzáni ze Slovenska, Čech i Sovětského
svazu. Sál se zaplnil směsicí civilního oděvu v různé kombinaci
s částmi sovětských a českých uniforem ověšených vyznamenáními za
hrdinství z odboje ve druhé světové válce. Po nějaké době, kdy
bigbítová skupina Syncom vyhrávala válečným hrdinům, se pod pódiem ocitl
obrovský prádelní kastrol plný škvařeného sádla se škvarkami zalitými
vodkou. Partyzáni se kolem nádoby sesedli se „šufánkama“
a pojali oslavovat zašlé válečné dny. Michálek si půjčil housle a s
písněmi typu Kaťuša se v kombinaci s elektrickými kytarami prozpívali
až do rána. Když hudebníci po veselici stoupali po schodech do svých pokojů,
zakopávali na nich o vytroušená vysoká státní vyznamenání za „chrabrost“.
Pišan zůstal i po návratu ze Slovenska až do konce roku
a vytvořil s Merclovou hlasově atraktivní pěveckou dvojici. Za
nedlouho ovšem Merclová odešla a dodnes žije v Kanadě poblíž
Vlachové.
Za mikrofonem Pišana vystřídal 15. ledna 1967 Václav Šíbl (*1947), který přišel
z rozpadlých The Ravens.
Zůstal krátce do konce května a po odchodu ze Syncomu přešel
k rokenrolové skupině Rocky Eagles.
Přestože se Vlach snažil získat, dnes by se řeklo v roli
manažera, pro skupinu lukrativní vystupování, odešel i Michálek.
V brzké budoucnosti se stal profesionálem, který nalezl obživu jako
hudebník, především na zaoceánských turistických parnících. Později žil až do
poloviny devadesátých let minulého století v tehdejší západní části
Německa. Dnes je jeho domovem Plzeň. Za bicí do Syncomu přišel z dříve
hvězdné, ale v tom čase již rozpadlé bigbítové skupiny The Shakers Luděk „Kolja“ Smutný (*1943–…1997). Smutného někdy jeho spoluhráči nazývali pro prudký
úhoz na bicích a i jinak svérázné chování Šílený Kolja. Na místo zpěváka
zlákal Smékal člena tanečního souboru kapelníka Rajského Pavla Hájka (*1946). To už skupinu zdaleka nepoutaly jenom kulturní
akce zprostředkované Brněnskými veletrhy. Hráli ve většině známých
brněnských prostor, od „Melodky“, která sídlí v okrajové části kompletu
Stadionu, přes jeho sály až po různá kulturní zařízení v přilehlých
částech Brna, jako byl Lidový dům v Husovicích, dnes známý jako Musilka,
komárovský Lidový dům, nebo sál v prvním patře restaurace u Filů
v Chrlicích, ale i v Jacht klubu na Kozí horce. Také zajížděli dál od
Brna. Například často a to pravidelně účinkovali ve Žďáru nad Sázavou
v hotelu Sázava, v luhačovickém hotelu Alexandria, v hotelu Razula
ve Velkých Karlovicích u Vsetína, nebo v boskovickém hotelu
Záložna. Čas od času s nimi hostovali saxofonisté Pavel Hekele (*1944) z Excentriku a Rudolf Hájek (*1945) ze skupiny Ruby. Také vystřídali po
Brněnských veletrzích několik zřizovatelů. Byly mezi nimi Obchodní domy Prior
a OKVS I a IV (obvodní kulturní a vzdělávací střediska).
Na silvestra odjela bigbítová skupina Syncom do hotelu
Razula ve Velkých Karlovicích. Část večerního programu za bicími odehrál
Smutný, ale na závěr produkce za něj nastoupil domluvený František „Išan“ Peřina (*1945), z tehdejšího Gottwaldova,
dnešního Zlína, studující v Brně. Peřina odešel z bigbítové skupiny Orfeus, kde jej nahradil Jan Němec (*1948), bubeník již
neexistujících The Merrys
|
|
Zleva: Ivo Smekal, Zdeněk Vysloužil, Bohumil Krčmář, Pavel Hájek, František Peřina a Gusta Vlach, Syncom v roce 1968 |
|
|
Ivana Merclová
a Miloš Menhart, Syncom v bosonožské Sokolovně v roce 1965 |
V úterý 27. února 1968 se na jednom pódiu velkého sálu
Stadionu setkaly dvě bigbítové skupiny. Syncom zde koncertně spoluúčinkoval
se Synkopami 61. Toto hudební
představení bylo součástí plesu, který následně na tanečním parketě celý až do
konce provázel Syncom. Bigbítová skupina Syncom přežila bez úhonu srpnové dny
osmašedesátého roku a čím dál častěji účinkovala ve finančně
lukrativních místech mimo Brno.
Tak se stalo, že na konci osmašedesátého roku podnikavý
ředitel hotelu Razula ve Velkých Karlovicích navrhl Vlachovi, aby pro
zpestření večerního programu zajistil striptýz. Ten se dříve za „první
republiky“ u nás provozoval výjimečně ve vybraných nočních podnicích
v Praze a několika velkých městech. V osmačtyřicátém roce s nástupem
KSČ, jako vedoucí politickou sílou, se provoz striptýzu stal, až do
„Sametové revoluce“, nemyslitelným. Uvolnění v tomto směru nastalo pouze
kolem osmašedesátého roku. Vlach se tehdy pružně této myšlenky chytil.
Nacvičování v kapelníkově choreografii probíhalo v baletním sále jeho
nového pracoviště, kterým byl Krajský dům pionýrů a mládeže
v Lužánkách. Odbor školství, pod které toto zařízení patřilo, Vlacha
k jeho velké radosti přeřadilo do oddělení techniky lodního modelářství
mimoškolní zájmové činnosti. Pionýři ani školští inspektoři nemohli tušit, co
se po nocích v mládežnickém stánku děje. A tak se začátkem
ledna 1969 mohla nacvičená produkce striptýzu v Razule realizovat.
A protože Vlach nebyl žádný „troškař“, neměl na „place“ jednu striptérku,
ale hned tři. Hanu Samotamovou, Marii Baťovou a Pavlu Kornouškovou. Po celé tři měsíce
v pátek, v sobotu a v neděli byla tedy ve Velkých
Karlovicích, na tu dobu, výjimečná atrakce, na kterou se sjížděli zájemci
z velkých vzdáleností. Tlak ze strany správních orgánů a také
církve ředitel hotelu nevydržel a dal popud k ukončení striptýzové
vložky ve vystoupeních bigbítové skupiny Syncom. Na Brněnsku to tehdy byla
snad jediná bigbítová skupina, která měla striptýz zahrnut ve svém
programu. Ovšem aktérky těchto vystoupení se v tomto specifickém prostředí
dál nějaký čas pohybovaly. Semotamová, která právě dokončila vysokou školu
a stala se inženýrkou – architektkou, neváhala a přijala na
krátkou dobu angažmá striptérky v brněnském varieté Rozmarýn do té doby,
než i v něm byla, pro obdobné politicko-kulturní tlaky, nucena svá
striptýzová vystoupení ukončit. Baťová odjela do Itálie, kde se po nějakou
dobu v „branži“ uplatňovala. Kornoušková se odstěhovala do
Ostravy a vystoupila v choulostivých scénách několika televizních
inscenací. Krátké striptýzové období v tehdejším Československu skončilo.
A to bez výjimky pro všechny.
V červenci 1969 se přihodila nepříjemná událost.
O přestávce hudební produkce v Luhačovicích v nočních hodinách,
kdy hudebníci ze Syncomu vyšli na čerstvý vzduch před hotel, je
míjela kolem jedoucí kolona vozidel sovětských vojenských okupačních sil.
Vysloužil v sobě neudržel emoce a spustil směrem k projíždějícím
vozidlům proud nadávek. Smůlu měl v tom, že jej slyšeli opodál
přihlížející dva místní funkcionáři „vlastenci“ František Semela a Stanislav
Nuzík, kteří jej ostře napomenuli. Kolona přejela a Vysloužil těm dvou
nevybíravými slovy řekl, co si o nich myslí. A protože si při tom do
úst přibral i komunistickou stranu, stanul před Okresním soudem
ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Byl obviněn podle § 198 písmene a, b
trestního zákona z hanobení národa a přesvědčení. Vzhledem
k tomu že KSČ byla „svatá“ a trest za utrhačství jen těžko
představitelný, všichni si oddechli po vynesení rozsudku. Postihem bylo
šest měsíců podmíněně na tři roky. Bigbítová skupina Syncom zakončila svou
činnost po náhlém odchodu kapelníka a kytaristy Vlacha hned na začátku
roku v únoru 1971. Zbývající hudebníci za kapelnického vedení Krčmáře si
našli nového zřizovatele, kterým se stal tehdejší závod Fruta Modřice.
Skupina se přejmenovala na Dupuis a svým názvem tak nepřímo propagovala jeden
z alkoholických nápojů, který Fruta vyráběla. Hudební skupina Dupuis po
většinu času působila ve vinárně Legie na ulici tř. Kap. Jaroše. Členskou
základnou prošlo v průběhu její existence v první polovině
sedmdesátých let několik hudebníků, kteří byli spojeni s brněnským
bigbítovým děním v šedesátých ledech. Byl to například Zdeněk Tylč z Orfeusu, nebo Miroslav „Dan“ Daňhel z Rocky
Eagles. Smekal z Dupuis odešel a hudbu „pověsil na hřebík“. Po
čase se do Prahy přestěhoval Vysloužil a využil výhodné nabídky
nového zaměstnavatele uplatnit svou profesi obkládače na africkém kontinentě.
Vlach inspirovaný svou výškou 192 cm založil Klub vysokých, kde spodní
hranice pro dívky a ženy byla 180 cm a pro muže 190. Nejvyšším
členem se stal pan Pařil se svými 214 cm. Členská základna
se scházela ve sklepním baru v soukromém domě v Hostinského
ulici č. 6, kde toho času Vlach bydlel. Různé akce a výlety tohoto
sdružení se nelíbily jednomu z otců vysoké dívenky a zakladatele
a organizátora udal. Pro Vlacha si přijela Stb a vzhledem
k tomu, že klub nebyl nikde organizován, což v té době bylo nemožné,
byl jej nucen rozpustit. Na konci června v třiasedmdesátém se Vlach
k Dupuis na čas připojil.
V říjnu 1974 ovšem obnovil skupinu Syncom a v
šestasedmdesátém se k němu vrátil i kmenový zpěvák Hájek. Ve
znovu vzkříšené hudební skupině se za dobu jejího dalšího působení
vystřídalo několik kvalitních hudebníků. Ve změněném hudebním prostředí
sedmdesátých a osmdesátých let se věnovali členové Syncomu téměř
výhradně barovým vystoupením. Tam také vzniklo několik magnetofonových
hudebních záznamů. Vlach s Hájkem se pro celý ten čas stali pilíři
tohoto hudebního tělesa.
Bigbítová skupina Syncom pro svou širokou působnost
v šedesátých letech zaujala v dějinných brněnských
souvislostech nesmazatelnou pozici. Poslední její vystoupení se konalo
v sále hotelu Myslivna 8. března 1988.
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v
Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala v I. a II. díle.
© by Jiří Donné 2009
Foto archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat