SYNKOPY 61
LEGENDA BRNĚNSKÉHO BIGBÍTU
Pojmenování svého hudebního tělesa odvodili od názvu
amerického filmu Synkopy (Syncopation, 1942) a také předsevzetím, že budou
ctít moderní přístup k rytmu, kdy se dává důraz na druhou dobu, tedy
synkopu, na rozdíl od prvé doby, například v dechovce. Také se shodli na
vyjádření letopočtu stávajícího roku za názvem skupiny. Ten se
s přibývajícími léty přizpůsoboval skutečnosti. Od roku 1965 se vrátili
k původnímu časovému určení vzniku souboru, tedy k číslovce 61.
V osmdesátých letech i toto označení mizí. Hned od začátku se
prezentovali moderní taneční, dixielandovou a swingovou hudbou. Záhy po
prvních zkouškách na počátku roku 1961 odešel zakládající člen Rozbořil
a nahradil jej zručný houslista a mnohoúčelový hráč na různé hudební
nástroje Pavel Pokorný (*1946).
V červnu potom odešel i Fischer. Nový školní rok začali zkoušet už
v novém prostředí na Elgartově ulici, kam se školní zařízení přestěhovalo.
Na podzim byli posilněni o kontrabasistu Jana Čarvaše (*1945 - …říjen 2008). Na rozdíl od „Jarošky“ neměli v novém
působišti už takovou podporu ředitelem školy počínaje a školníkem konče.
Renomé si vydobyli teprve v rámci tehdejší populární Soutěže tvořivosti
mládeže (STM). V únoru 1962 je doporučila učitelská komise k její
účasti. Tehdy také poprvé veřejně vystoupili, a to v zrcadlovém sále
hotelu Slovan. Sklidili tam pochvalu významných brněnských hudebníků Mirko Foreta a Karla Dudy. Na následné městské soutěži
STM se prezentovali houslovým boogie německého skladatele a houslisty
Helmuta Zachariase a kytarovým boogie složeným a hraným ve vlastním
tanečním orchestru Slavia club
staršího bratra Směji, Stanislava Směji
(*1938). Uspěli natolik, že postoupili do krajského kola, ve kterém se 15. 5.
1962 umístili na prvním místě. Pro špatnou organizaci pořadatelů se už
celostátního kola v Bratislavě nezúčastnili. Od ledna 1962 do března
s nimi zpíval spolužák Čarvaše Libor
Klíčník (*1945). V té době také začali vystupovat na tanečních party
v Kavárně mladých, která tehdy sídlila v restauraci Melodie (Melotka)
na Kounicově ulici, v Domě pánů z Kunštátu a na Výstavišti
v pavilonu G. Po školních prázdninách odešel Orság. Zřizovatelem se jim
stal na rok a půl závodní klub Vlněny. Od 13. 10. 1962 v sále klubu
začali pravidelně vystupovat na tanečních zábavách. V tomto období jim
byli velkými nezištnými pomocníky kamarádi a nadšenci Ladislav Salovský, Leoš
Šturza, Jan Petřica a velký
obětavec Ludvík Voznica, který na
zkouškách trpělivě „do oblbnutí“ obsluhoval magnetofon při stálém přetáčení
a natáčení hudebních projevů skupiny v krátkých časových úsecích.
Tehdy s nimi nějaký čas hrál na akordeon Milan Kolman, později známý kontrabasista z různých jazzových
seskupení. Nahradil jej zdatný saxofonista Jiří
Řepa. Od února do dubna 1963 navázali pěveckou spolupráci s Ivanou Hloskovou. Před letními
prázdninami se uskutečnil poslední školní večírek v rámci ZDŠ a to
v sále Lidového domu v Husovicích, dnes spíše známého jako Musilka.
Za Čarvaše zde zaskakoval kontrabasista Zdeněk
Friedmann (*1946) z dixielandového orchestru Ruby a v průběhu večera si s nimi jejich
zpěvák Ladislav Pišan (*1943)
úspěšně zazpíval Speedy Gonzales (originál s Pat Boonem). To se již ztotožňovali
s hudebními styly twist, madison a slap. Koncem roku 1963 si členové
Synkop 61 pořídili jednotné černočerveně pruhované košile. Ty ovšem nemohly
zabránit rvačkám mezi návštěvníky a jejich výtržnostem během tanečních
zábav, v té době všeobecně samozřejmým, a tak se vedení závodního
klubu rozhodlo k jejich pozastavení, a to alespoň na nějaký čas. Ve
skupině také vznikla polemika o novém trendu, kdy u mladého
obecenstva získávaly čím dál větší popularitu kytarové bigbítové skupiny. Mnozí
hudebníci, nejen z řad Synkop 61, nemohli pochopit, že herní nároky na
členy bigbítových skupin se zdály být neúměrné jejich slávě, kterou sklízely.
Obecenstvo totiž vůbec nezajímala skutečnost zdánlivě jednoduchého vyjádření,
ale nový přitažlivý fenomén, který byl v této hudbě obsažen. Největšími
propagátory nového směru uvnitř skupiny byli Pavel Smílek, spolu s Janem
Čarvašem. Podařilo se jim přesvědčit ostatní soukmenovce včetně kapelníka Petra
Směji, který se jen těžce smiřoval s pomyšlením na změnu vzhledu skupiny,
jejíž členové seděli za právě nově pořízenými notovými pulty s nápisem
Synkopy. Ty byly při produkci stojících „bigbíťáků“ k nepotřebě.
O nutnosti „překopat“ skupinu se dohodli hned začátkem roku 1964, kdy se
začala šířit sláva bigbítového Medic clubu, přejmenovaného
v polovině roku 1964 na The Shakers.
Synkopy 61 v roce 1962. Zleva: Pavel Smílek, Jan Čarváš (kontrabas), Petr
Klíčová
schůzka k novému uspořádání skupiny Synkopy
61 s převratným hudebním přístupem se odehrála
27. 3. 1964 v tehdejší restauraci Rekord na křižovatce ulic
Milady Horákové a Příkop. Domluvilo se tam i konečné obsazení, teď už
vskutku bigbítové skupiny. V čele stanul opět kapelník a kytarista
Petr Směja, druhým kytaristou se stal Antonín
Smílek (*1941), jeho bratr Pavel zůstal u klavíru, z kontrabasu
na baskytaru přestoupil Jan Čarvaš, Pavel Pokorný se z houslí přeškolil na
saxofon a Jiří Rybář zůstal u bicích. Na zpěv získali sourozeneckou
dvojici – Alici a Michala
Gärtnerovy (*1946, *1942). Gärtner měl mimo jiné zkušenosti
z účinkování v rokenrolové skupině kapelníka Gustava Vlacha (*1942) Twist club (1962). Zvukařem se stal Jindřich Stožický (*1948). S novým
vedením závodního klubu Vlněny nastal i nový, ne příliš přátelský přístup
k dosavadně dobré spolupráci. Proto Antonín Smílek domluvil nového
zřizovatele, kterým se stal závodní klub Dopravy a spojů města Brna. Tím
se jim otevřela cesta k vystupování v sále hotelu U Kozáků,
který si pronajímalo toto klubové zařízení. Dne 28. 4. se konalo významné
vystoupení v Lidovém domě v Husovicích. Na něm se mimo Synkop 61
účastnily také Medic club (od druhé poloviny 1964 The Shakers), Res Boys
s kapelníkem, zpěvákem, saxofonistou a klavíristou Lubomírem Kristkem
(*1943) a Film klub (později známý jako The Shark) kapelníka
a kytaristy Jiřího Poldy
(vlastním jménem Polivka
*1946–1998). Tou dobou měly Synkopy 61 v repertoáru například Runnaway
od Del Shannona, Vídeňské zvony a od The Beatles From Me To You, znánou u nás v interpretaci Karla Gotta
s českým textem jako Adresát neznámý. Rozhlasová stanice Luxemburg ( znělka
radia Luxemburg), která se v Brně špatně
„chytala“, protože během jejího poslechu měl posluchač dojem, že se hudba
ztrácí v dálce a znovu přihází, členům Synkop 61 vyhovovala méně, než
poměrně kvalitní poslech rakouského vysílání pro motoristy Autofahrer
Unterwegs, vzoru tehdejšího českého vysílání Zákruty. Tady často brali
inspiraci pro náplň vlastního repertoáru. Během května a června vystupovali
v tehdejší známé brněnské kavárně Máj na Divadelní ulici. Jeden
z hlavních organizačních pracovníků Parku kultury a oddechu (PKO),
pan František Soukal, jim mimo jiné zajistil vystoupení ve velkém sále Stadionu
na Kounicově ulici, spolu se známým orchestrem AB Antonína Blažka. Během roku
tam vystoupili ještě několikrát s bigbítovou skupinou kapelníka Jiřího Nováčka (*1944) The
Ravens. Před Vánocemi 1. 12. 1964 koncertovali v Divadle na
Výstavišti, spolu s již zavedeným bigbítem The Shakers
v čele se sólovým zpěvákem Michalem
Polákem (*1944), který se měl v budoucnu stát jejich členem.
V polovině šedesátých let došlo k významnému „lámání chleba“. Sezona
začínající po školních prázdninách 1964 a končící před jejich začátkem
v roce 1965, kdy vystupovali téměř pravidelně v úterky a středy
v kavárně Máj, o sobotách v Besedním domě ve středu města
a v neděli U Kozáků, skončila nejen celkovým vysokým počtem sto
devíti vystoupení, ale i odchodem sourozenců Gärtnerových. Příčinou byl
pracovní odjezd Michala na Kubu. Důstojným rozloučením se sezonou
i s některými členy skupiny bylo uskutečnění tří koncertů během dvou
dnů 26. a 27. 6. 1965 ve Stadioně, spolu s tehdy nesmírně slavnou
bratislavskou bigbítovou skupinou The Beatmen,
v čele s Dežo Ursinim. Tehdy se dohromady účastnilo na tří tisíce
návštěvníků. Gärtner zpíval například z repertoáru Chucka Berryho Nadine,
nebo Carol.
Spolu s Alicí přednesli v duetu již zmíněnou oblíbenou Runnaway.
V soukromém archivu se dochovaly perly ze začátku big beatového vyhrávání
skupiny. Jedním zachovalým klenotem je skladba Bits & Pieces z repertoáru Dave Clark Five. A zde je skladba
v podání Synkop 61: Bits & Pieces. The Beatmen představili výběr z repertoáru britské
skupiny The Beatles a z vlastní tvorby. V srpnu nastoupil
základní vojenskou službu Pavel Smílek a s ním odešel i jeho
bratr Antonín. Po Pavlově návratu oba bratři navázali spolupráci se skupinou
kapelníka a baskytaristy Zdeňka
Tylče (*1941) Orfeus. Pavel Smílek potom
účinkoval v bigbítu The Speakers v popředí se zpěvákem Jiřím Koťákem Kamešem
(*1948–1976) i jinými hudebními celky, jako například v polovině
sedmdesátých let v Regeneraci. Ze začátku ve skupině
Synkopy 61 vypomáhal na klavír vynikající hudebník, v té době bubeník
skupiny The
Ravens, Ladislav (Slávek)
Tuhý (*1947–2004). Během prázdnin s nimi navázal spolupráci
zakládající člen brněnských rokenrolových skupin Hajaja, Big Beat club
a Rocky Eagles, klavírista Rostislav Hradecký (*1940). Během srpna
a září s nimi sjezdil v Krkonoších Husovu, Žižkovu a Bobí
boudu. Do nové sezony po školních prázdninách v roce 1965 vstoupili jako
osamocené kvarteto Směja, Pokorný, Čarvaš a Rybář.
1965.
Synkopy 61 hrály po školních prázdninách v roce 1965
v kvartetu Petr Směja, Pavel Pokorný, Jan Čarvaš a Jiří Rybář až do
dubna 1966, kdy se přihodila převratná událost, která skupinu stabilizovala
a určila jí nový směr. Dostali totiž posilu z rozpadajících se The Shakers, a to zpěváka Michala
Poláka. Přinesl do skupiny nejen čistý falzet, který ztvrdil vokální styl west
coast, využívaný americkými Beach Boys, ale i například přátelství
světových hvězd ledního krasobruslení, mistrů Evropy i světa, sourozenců Evy a Pavla Romanových.
Když si jednou Pavel Roman všiml, že
bubeník skupiny Rybář má místo velkého bubnu, obvyklého v hudebních
orchestrech, starý „armádní“ buben, velkoryse jim zakoupil kompletní nové bicí.
Jiný jejich přítel na bruslích, významný krasobruslař Karel Feifer, jim mimo
jiné, smluvil Polákův přestup z The Shakers do Synkop 61. K převzatému
repertoáru od The Hollies, Beach Boys, The Yardbirs a jiných přibyly ty
skladby, které začaly vznikat v rámci skupiny. Jedny z prvních
vlastních byly realizovány Smějovy, například Moje tajemství a Musím ti říct sbohem. Z vnějšku s nimi navázala spolupráci výkonná
skladatelská dvojice Oldřich Veselý
(*1947), spolužák Rybáře na střední textilní škole, a František Jemelka (*1947). Z jejich spolupráce později vznikla
legendární skladba Válka je vůl,
ale i Žárlivá dívka, Měl jsem rád tvou peněženku, Svita pro J. S. Bacha, nebo Casanova. Později
v této autorské dvojici nahradil Jemelku Milan Hanák.
Zatímco proslulost skupiny rostla, jejich velký hudební
rival The Shakers ukončil svoji
činnost a zcela jim uvolnil pomyslné kolbiště. V květnu odjeli
koncertovat do polské Gliwice a v červenci se opět do Polska vrátili.
Tentokrát do Gdaňsku, kde na fotbalovém hřišti Lechia pořádala Polská jazzová
federace beatový festival, kterého se kromě Synkop 61 účastnila finská skupina Beat Stones a několik polských
skupin, z nichž nejvýznamnější byli Skaldowie. Hrálo se pro třicet tisíc
lidí. Se Synkopami 61 hostoval na klávesový nástroj i jejich „dvorní“
skladatel Oldřich Veselý. Po festivalu prožili v Polsku společnou dovolenou
zakončenou koncertem ve známém varšavském mládežnickém klubu Stodola.
Po návratu do Brna je čekalo
zchlazení. Po několika incidentech, které vyvrcholily výtržnostmi před sálem
U Kozáků, byly odpolední čaje zrušeny. Vše mělo dohru na oddělení Veřejné
bezpečnosti (tehdejší policie) a zároveň byl informován denní tisk, který
přinesl zprávu s titulkem: Linka č. 3 opět bezpečná. Příčinou byli
rozvášnění účastníci tanečních party, kteří při zpátečních jízdách tramvají
brali průvodčím služební čepice a jízdenky, které rozdávali „na potkání“,
vystrkávali je z tehdy ještě otevřených vozů elektrik na ulici
a dávali za ně řidiči znamení k odjezdu. Potom se bavili tím, že na
ně za jízdy pokřikovali, zatímco ti se zoufale snažili tramvaj dohonit.
Vyvrcholením bylo, když jednou vypojili vlečný vůz a ten samovolně odjel
i s cestujícími o zastávku zpět. Vyšetřováním se zjistilo, že
jeden z iniciátorů měl sám zaměstnané rodiče u Dopravního podniku.
Nějaký čas byla skupina Synkopy 61 v nemilosti
a nevystupovala. Jejich příznivec, organizační pomocník zastávající
v té době téměř post manažera Milan
Veselý (*1945) psal odvolání jménem členů Synkop 61 na „všechny strany“.
Především na Vysokoškolský výbor Československého svazu mládeže (VŠV ČSM). Tomu
se v dopise snažil vysvětlit, že hudebníci za nic nemohou a že těch
šedesát členů VB ( Veřejná bezpečnost = tehdejší policie) na posledním
vystoupení v sále U Kozáků, než vstoupilo v platnost zrušení
veškerých hudebních produkcí, tam nebylo potřeba.
V novém roce se situace přece
jen zklidnila a „domovskou stanicí“ se jim stal Vysokoškolský klub na
Gorkého ulici. Stížnosti sousedů i tady byly příčinou průběžných zrušení
koncertů. Navzdory tomu se o nepochybných kvalitách hudebníků dověděl,
mimo jiné, i režisér Mahenovy činohry Zdeněk Kaloč. K nastudování
divadelní komedie italského autora Carlo Goldoniho Poprask na Laguně, si bigbít
Synkopy 61 pozval k „živému“ doprovodu s využitím vlastních skladeb.
To už ve vokálech zpíval stabilně i bubeník Rybář. Premiéra se konala
v pátek 16. 9. 1966. Návštěvníci těchto představení, kteří nebyli
zasvěceni do zvláštnosti zpracování, byli překvapeni, když zahlédli první lóži,
z pohledu diváků vlevo, přecpanou mladíky v námořnických tričkách
s elektrickými kytarami.
Pavel Pokorný na podzim nastoupil vojenskou základní službu. Premiéru
divadelního představení ale ještě stihl. Dokonce se stačil podílet na
rozhlasovém natáčení podkladů Smějových písní Moje tajemství
a Musím ti říct sbohem, které se realizovaly 27. 9. 1966, a to od 18.30 do
22.30 hodiny ve studiu Dukla v Kounicově ulici. Byl
i u playbackového dotočení vokálů písně Musím ti říct sbohem, které
se konalo 6. 10. večer. To si ale musel zařídit u vojáků týdenní odklad
nástupu. Za pár dnů ho u dalšího natáčení v rozhlase, stejně jako na
koncertních pódiích, zastoupil po čas jeho vojenských povinností, zpěvák
a kytarista Pavel Váně (*1949).
U návštěvníků mohl být v povědomí z předchozího působení ve
vokální bigbítové skupině The Fellows
(1964–1966), kterou spoluzakládal.
I během roku 1967 byly Synkopy
61 častými hosty brněnského rozhlasového studia. Později se tak mnohé skladby
dostaly na gramofonové desky Supraphonu, Pantonu i nakrátko působícího
brněnského vydavatelství Discant. Na desky se nikdy nedostala skladba Děvče napořád.
To až po mnoha letech ji vydal Jiří Donné na cd s názvem „Big beat brněnských skladatelů a skupin“.
SYNKOPY
61 při premiéře divadelní hry Poprask na Laguně 16. 9. 1966
V popředí spolužáci z „Hadrárny“ Jiří
Rybář a Olin Veselý před Rozmarýnem v roce 1966
V roce 1968 s Synkopy 61
dostaly do nahrávacího studia a pánové natočili pět skladeb, alespoň pět jich
vyšlo na dvou deskách. Tou hlavní byla skladba
Válka je vůl. U
firmy Panton jim vyšlo EP se skladbami Měl jsem rád tvou peněženku, Tichej kout, Vítězství světla, Svita pro J. S. Bacha
Na začátku devětašedesátého roku byli vyzváni brněnským režisérem Jiřím Vanýskem (*1944) ke spolupráci na jeho středometrážním hudebním filmu Cesta, která vede nikam. Synkopy 61 zde realizovaly v klipovém provedení dvě písničky skladatelské dvojice Veselý–Jemelka: Zelená louka a Casanova. Film byl v České televizi uveden opožděně, až po devadesátém roce. (Dá se stáhnout z You Tube) Významný koncert pro čtyři tisíce diváků se konal na Zimním stadioně v Lužánkách ve čtvrtek 19. června 1969. To v Brně vystupovala tehdy přeslavná americká skupina Beach Boys, spolu s brněnskými Synkopami 61 a nově vzniklými Progress Organisation, ve kterých se realizoval jejich bývalý člen Pavel Váně. Z Prahy byli pozvaní k účasti Blue Effect v čele s vedoucím a kytaristou Radimem Hladíkem (*1946). Významný a velmi podnikavý brněnský kulturní manažer Miloš Bernátek (*1947) využil skutečnosti, že skupina Beach Boys byla pozvaná jako host k účinkování, v rámci galakoncertu soutěže českých pěveckých interpretů Bratislavské lyry 1969, a s velkou akcí, kterou v Brně organizoval, se „svezl“. Skupina Synkopy 61 se stala brněnskou hudební stálicí.
V roce 1969 vyšly skupině dva
singly. 19. března vatočili pro studentskou firmu Discant singl. Byly na něm
skladby: Bůh lenosti a Casanova. Pro
firmu Panton natočili druhý singl 5. července a na něm byly skladby jejich
oblíbenců. Byly to písničky Jennifer Eccles a Step Inside.
V roce 1970 jim vyšly opět dva
singly. Na to, že to byla tak úspěšná a profesionální skupina, toho mnoho
nevydávala. No, komunisti byli i v Brně hajzlové, ostatně tak jako
v celé republice. Skupina natočila 5. května skladbu Byl jednou jeden král a na A stranu desky dali skladbu natočenou již v 28.
srpna 1969 Já slyším múzy což je I Can Hear The Music od Beach Boys. Další deskou bylo EP se skladbami A bylo nám hej, Jen si hrej, Venuše a Svatební.
Skladba A Bylo nám hej je skladbou opět
Beach Boys Do It Again.
V roce 1971 vydali skupině singl s písničkami Hůl, nůž a cop a Přichází den. Skladby byly nahrány
31. srpna a 24. září 1970. Na
dalším singli Pantonu byly V pátek uragán vál a Malý lord (Jak
uslyšíte, zvuk je stažen ze singlu. Nechal jsem tam i dosednutí přenosky na SP
do drážky).
Malý
lord je My Sweet Lord George Harisona, ale Synkopám 61 se tato skladba moc nepovedla.
(Až najdu odvahu, tak ji sem zařadím. Ne vše
se povede a kdo nic nezkouší, ničeho nedosáhne…. V roce 2010 jsem odvahu
našel a skladbu jsem sem přidal. Lehkosti provedení George Harrisona ani
zdaleka nedosáhli. Michal Polák zpívá tentokrát unyle a plytce, ale k tomu snad přispěl
i text. Na koncertech snad hráli skladbu lépe, ale studiová nahrávka je hrozná ).
Na konci šedesátých let – v listopadu 1970 – s nimi brněnská televize v režii Milana Pelouška natočila ve foyeru Janáčkova divadla čtyřicetiminutový hudební pořad pro intervizi. Program se vysílal do všech evropských socialistických zemí RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). V jedenasedmdesátém a třiasedmdesátém roce dostali angažmá v Rakousku. Oldřich Veselý poté, co ukončil činnost své artrockové skupiny Great Music Factory (1969–1971), a kdy se vrátil po nějakém čase z angažmá v „západní“ cizině, se zapojil aktivně v Synkopách 61 nejen jako skladatel, ale i jako zpěvák a multiinstrumentalista.
V roce 1973 měnily Synkopy 61 repertár. Na repertoiru s objevily skladby Robinson,
kterou napsali Směja s Hanákem a nebo
Park .
Psal se rok 1974. Po roce ji opět
opustil s úmluvou možného návratu. Nastoupil totiž angažmá v pražské
skupině Blue Effect Radima Hladíka.
Smluvenou možnost, stát se nanovo členem Synkop 61, využil v roce 1980,
kdy z Prahy odešel. V tomto roce vydaly Synkopy malé LP se sedmi
skladbami a s názvem Xantipa. Na minialbu byly skladby
Xantipa, Zelený lučištník, Brouk, Bílý vrány (Easy livin´), Balón, Ptačí sonáta a Hrej se mnou fair (Look At Yourself). Všechny skladby se nahrávaly ve studiu Československého
rozhlasu v Brně v rozmezí 3.
ledna 1973 až 12. května téhož roku. Skupina v té době byla ve složení
Pavel Pokorný, Michal Polák, Petr Směja, Jan Čarvaš, Jiří Rybář a v jedné skladbě i Oldřich Veselý.
Mezitím, v devětasedmdesátém,
přibyl do skupiny hráč na strunné nástroje Vratislav
Aťa Lukáš (*1955). Vzhledem k tomu, že se v té době jak
v zahraničí, tak i u nás začaly realizovat tematické hudební
projekty, jakási audiovizuální představení, nenašel již Michal Polák
v Synkopách 61 uplatnění. Odešel tedy, aby se účastnil různých folk
rockových seskupení (např. Vondrák – Bodlák – Polák). Poté co zanikla ostravská
skupina s podobně vyznívajícím názvem Synkopa, přestaly Synkopy 61 za svým
názvem používat vyjádření roku vzniku. Během období 1981 postupně skupinu
opustili Čarvaš a Směja. Profesionálně se hudbou přestali zabývat.
V roce 1984 přišel do skupiny zpěvák, kytarista a baskytarista Vilém Majtner (*1954) a zůstal až
do závěru profesionální činnosti skupiny. V šestaosmdesátém přestoupil
Pavel Pokorný do estrádní show bratří Pantůčků. Během osmdesátých let se ve
skupině vystřídali kytaristé Emil
Kopřiva, Miloš Makovský a Miloš Morávek (*1951). Důležitou
manažerskou práci postupně zastávali, ještě v šedesátých letech Leo Továrek, a později Milan Ferebauer (*1925–1979). Nedílnou
součástí Synkop byli techničtí spolupracovníci a zvukaři. Patřili mezi ně
především Petr Nevyjel (*1947), Karel Malý, Charlie Hvozdecký, Josef
Pepča Křivý, Miroslav Pomfrid
Jandora, Zdeněk Kudrna Pokorný a Pavel Zeman.
To už otěže hudebního vedení skupiny
přejal Oldřich Veselý, který byl také hlavním iniciátorem tří komponovaných
jevištních pořadů Sluneční hodiny, Křídlení a Zrcadla.
Architektonicky a výtvarně na nich spolupracoval významný brněnský umělec Boris Mysliveček (*1949) a filmové
dotáčky zajistil kameraman Karel Slach
(*1941). Členové Synkop během své činnosti, kdy vystupovali před veřejností,
natáčeli v rozhlase a na gramofonové desky, zažili chvíle slávy i ponížení.
To když jim například sponkovali vlasy před vystoupením v televizi, aby to
dělalo dojem, že je mají kratší.
Na začátku roku 1990 se 4. února
konal v sále na Vodově ulici poslední „profesionální“ koncert skupiny
Synkopy, kdy její členové považovali hudební činnost za své hlavní zaměstnání.
Olda Veselý a Pavel Vrba připravili
ještě poslední materiál a ten byl nahráván v průběhu září a října ve
studiu Smetanova divadla v Praze. To už ale nebyly ty staré Synkopy 61. Ve
studiu jako skupina Synkopy byli Oldřich Veselý, Vilém Majtner, Miloš Morávek,
Jiří Rybář.
Dnes se bývalí členové skupiny
angažují jen při benefičních koncertech, a to přibližně
v nejznámějším obsazení hudebníků z konce šedesátých a začátkem
sedmdesátých let. Oldřich Veselý v současné době vytváří ve studiu na
počítačích hudební doprovod například k divadelním hrám a televizním
pořadům, ale navazuje i spolupráci s mladšími hudebníky, se kterými
v poslední době realizuje své projekty. Petr Směja obchoduje
s vybraným obkladovým řezivem, Michal Polák pracuje ve státních službách,
Jan Čarvaš dostudoval Veterinární fakultu (zemřel v říjnu 2008) a Jiří Rybář je zakladatelem
a provozovatelem aukční společnosti, která se orientuje na výtvarnou
oblast a je významná i mimo naše hranice.
Brněnská hudební skupina Synkopy
dosáhla během svého působení evropských parametrů a zůstala
v povědomí starších generací, ale není neznámou ani u těch
mladších. Stala se nesmazatelnou součástí brněnské novodobé kulturní historie.
Synkopy
61 na konci šedesátých let. Michal Polák, Jan Čarvaš, Petr Směja, Jiří Rybář
a Pavel Pokorný
Skladatelská
dvojice Olin Veselý a František Džemelin Jemelka v roce 1968
v Českých Budějovicích, kde Synkopy 61 získaly Cenu diváka
Synkopy 61 ke konci roku 1972 na fotografii Jefa Kratochvila. Zleva: Čarvaš, Polák, Rybář, Směja a Pokorný
https://www.supraphonline.cz/umelec/10551-synkopy-61
https://www.discogs.com/artist/1464301-Synkopy-61
Informace: http://progressrock.cz/ceske/Synkopy61.html
Rozhovor s Janem Rybářem k 50. Výročí založení skupiny
Všechny nahrávky skupiny si můžete pořídit u supraphoneline.cz ve formátech mp3, FLAC či Hi-Res. Cena je velmi příjemná.
Všechny nahrávky ale lze najít na serveru ulozto.cz. Kvalita
je velmi různá. Takže stojí za to si pořídit nahrávky u Supraphonu.
Některé tituly se dají ještě koupit na FT Records: https://www.beatpoint.cz/ft-records/
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala v I. a II. díle.
© by Jiří Donné 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat