Titanik
Rodiče Jaromíra „Řasy”
Cinka (*1950) se spolu s ním a jeho starší sestrou v roce 1961 přestěhovali
z Moravských Budějovic do nově postaveného rodinného domu, který byl umístěn
netypicky vně zástavby Bulharské ulice v Králově Poli. Cink mladší nastoupil
povinnou školní docházku v nedaleké Košinově ulici. Hned v raném rozpuku
českého bigbítu na konci čtyřiašedesátého roku minulého století pod dojmem
tohoto dění se spojil se svým kamarádem, spolužákem z devítiletky, Miroslavem „Sluníčkem” Solanem (*1950).
Pořídili si obyčejné kytary a zmáčkli struny do prvního akordu. Z důvodu
souvisejícího se stavbou domu byli rodiče Cinka zadluženi, a proto přijali do
podnájmu několik mimobrněnských studentů.
Archiv
Byl mezi nimi i Roman Minář (*1947). Na začátku roku 1965 navštěvoval třetí ročník Střední průmyslové školy elektrotechnické v tehdejší Leninově, dnešní Kounicově ulici. Protože byl naladěn na stejnou „vlnovou délku”, utvořil s Cinkem a Solanem hudební trojici. Cink starší byl zaměstnán jako učitel v židenické Základní devítileté škole v Kuldově ulici. O jednom ze svých žáků se dověděl, že si pro neobyčejně velké zaujetí bigbítem začal vyrábět sám elektrofonickou kytaru. A tak z důvodu, že jeho syn měl obdobné spády, je spolu seznámil. Tímto žákem byl Jaroslav „Pinďa” Mrkývka (*1949) bydlící v Krokově ulici, syn místního, široko daleko známého vedoucího mistra sklenářství. Mrkývka mladší navštěvoval hodiny klavíru v lidové škole umění sídlící u tehdejší benzinové pumpy v Bubeníčkově ulici, téměř naproti Zábrdovickým otevřeným lázním. Později se „hudebka” přestěhovala do prostor v Kosmákově ulici v části Židenic nazývané Stará osada. Učitelem mu byl Josef Smýkal, otec Jiřího Smýkala (*1950), pozdějšího člena křenovicko-brněnského bigbítu Mickey Mouse. Základní škola v Kuldově ulici se nově zformované skupině, která si dala do názvu Titanik, stala zkušebnou a zároveň i místem pro první vystoupení. Solan ve školním kabinetu našel části bicí soupravy, se kterými se učil zacházet. S ostatními se také podílel na amatérské výrobě elektrických kytar. Hlavním konstruktérem a realizátorem se stal zručný Mrkývka. Po školních prázdninách v roce 1965 nastoupil Cink studia ve stejném vzdělávacím zařízení jako Minář. Solan byl přijat na střední stavební průmyslovku v Kubelově ulici a Mrkývka na Střední strojní průmyslovou školu v Kotlářské ulici. Tou dobou měli stále ještě možnost zkoušet na původním místě v prostorách devítiletky. Minář opustil klasickou elektrickou kytaru a vyrobil si baskytaru. Solan po čase získal kompletní bicí soupravu. Cink se ujal sólové kytary, Mrkývka doprovodné.
Zleva: Miroslav Solan, Petr Zerhau, Jaroslav
Kudrnáček a Jaromír Cink.
Zleva:
Jaromír Cink, Miroslav Solan, Jaroslav Mrkývka a Jiří Hromek
Nahoře zleva: Jaroslav Mrkývka, Jiří Hromek a Jaromír Cink, 1967
V repertoáru měli ze začátku především kytarové
instrumentálky, ale také již pár zpívaných písniček, které si sami složili.
Postupem času v počtu skladeb výrazně převažovala, na tu dobu velmi odvážně,
vlastní tvorba. Podíleli se na ní v různých kombinacích, tak jako i ve zpěvu,
všichni členové Titaniku. Včetně bubeníka. Během působení této bigbítové
skupiny na brněnské hudební scéně se její bohatý hudební repertoár posléze
skládal pouze z vlastních zpívaných písniček s českými texty, doplněný dvěma
nebo třemi kytarovými instrumentálkami známými z přednesu britských The Shadows. Bigbít Titanik se stal výraznou brněnskou vokální skupinou.
Po školních prázdninách v roce 1966, kdy Minář dostudoval a odjel nazpět do své
domoviny, přibyl do skupiny nový člen. Byl jím Cinkův spolužák ze třídy na
střední škole, Jiří „Čága” Hromek
(*1950), bydlící tehdy v Leningradské, dnešní Hradecké ulici. Jeho příchodem
nastaly změny v postech jednotlivých členů. Solan zůstal za bicími, místo
Mináře převzal baskytaru Cink a sólové kytary se ujal stále se zdokonalující
Mrkývka. Někdy tou dobou se stal také mluvčím skupiny a poté, kdy složil
potřebné zkoušky, i kapelníkem. Nově příchozí Hromek zaplnil místo
„beglajtisty” po Mrkývkovi. Skupina se rychle sehrála a již v září byla schopna
úspěšné účasti na prvním mimobrněnském vystoupení ve Znojmě. Následovaly další
hudební produkce, například koncert v rámci večírku domovské školy Cinka a
Hromka, spolu s bigbítem Atlantis, tehdy ještě v původní sestavě bez sourozenců
Ulrychových. Také zajišťovali hudební doprovod na takzvané prodloužené v rámci
rozšířených a hojně navštěvovaných kursů společenského tance.
» Autor: Jiří Donné
» Vloženo: 17. 2. 2009 v 11.37 » Kategorie Kultura, Zpravodajství
Bigbít
Titanik na vlnách brněnské hudební scény šedesátých let
Po školních prázdninách posílil
technický servis skupiny čerstvý student vysoké školy Vlastimil Zetka (*1949). Se členy Titaniku se seznámil přes svoji
sestru, která byla v úzkém vztahu se Solanem. Augustin se po příchodu Zetky
začal více věnovat reflektorům a osvěcování scény s hudebníky. Tehdy již
zkoušeli v Jiráskově čtvrti v Rudišově ulici v sále tehdejšího kina sousedícího
se základní a střední školou v Lerchově ulici. Zřizovatelem se jim stalo OKVS
Brno I sídlící tehdy na rohu třídy Obránců míru, dnešní ulice Údolní. Tehdy
opustili kinosál a zkoušky i některá vystoupení probíhaly v tamním sálku vně
dvora. V tom čase skupina absolvovala další hudební přehrávky, které dopadly
ještě lépe než ty předešlé.
Častými místy, kde nyní vystupovali,
byly sály v hotelu U Kozáků a v Závodním klubu železničářů, známějšího spíše
jako U Ševčíků, oba v městské části Žabovřesky v ulici Horova, ale i v klubu
Atlanta v Komárově. Významnou událostí pro členy bigbítové skupiny Titanik byla
účast při natáčení svých vlastních skladeb 21. 11. 1968 ve studiu brněnského
rozhlasu v Beethovenově ulici. Realizovány byly dvě skladby. Flašinetář autorské
dvojice Solan, Cink a Solanova Nevěš hlavu svou. Dodnes
není jasné, zda byly tyto skladby odvysílané, či nikoli. V archivu rozhlasu již
dávno nejsou. Ke konci roku bigbít Titanik uzavřel s vedením tehdejšího OKVS
Brno V smlouvu na pravidelná účinkování při pořádaných odpoledních čajích v
sále U Kaštanu. Od 8. 12. 1968 do 30. 3. 1969 se jich uskutečnilo v tomto
samostatném areálu ulice Šelepovy č. 1 celkem patnáct. Tehdy ještě tento
kulturní stánek neměl „pod palcem” Miloslav
„Berny” Bernátek (*1947). Z vojenského prostředí se navrátil ve druhé
polovině roku 1968 a od té doby svůj Beat fan club stěhoval z jednoho
brněnského pronajatého sálu do druhého. Titanik pro něj uskutečnil vystoupení
10. ledna 1969 v prostorách královopolského Besedního domu. Pro stejného
pořadatele v rámci semifinále soutěže Beat cup, která volně navazovala na předešlou
Beatovou ligu, se 2. února dostavili do sálu Závodního klubu n. p. Vlněna v
tehdejší Gottwaldově ulici, dnešního Cejlu. Na pódiu se úspěšně utkali se
známou brněnskou bigbítovou skupinou The
Birddogs baskytaristy a kapelníka Bořivoje
„Borka” Líbala (*1943) a zpěváka a kytaristy Jaroslava Pavla Břouška (*1949). Program doplnil hudbou z
gramofonových desek pražský Oscar
Gottlieb (*1942), diskžokej a spíkr tehdy známého celostátně vysílaného
rozhlasového pořadu pro mládež, Junior 30. Začátkem března členové Titaniku
poskytli hudební doprovod na plese elektrofakulty VUT konaném na Stadionu. Na
konci měsíce se na stejné místo vrátili tentokrát do velkého sálu, aby se
aktivně, coby hudebníci, účastnili sportovního finále s tancem. A to v rámci
Prvního ročníku mezinárodního turnaje v kolové za účasti někdejší Spolkové
republiky Německo, Švýcarska, Belgie, Rakouska a tehdejší Československé
socialistické republiky. Tak jako vždy v té době excelovali na sportovním
kolbišti brněnští bratři Jindřich a Jan Pospíšilovi (*1942, *1945). V
polovině roku 1969 všichni členové bigbítové skupiny Titanik odmaturovali. V
létě 9. 7. a 29. 7. navštívili podruhé brněnský rozhlas, pro změnu studio číslo
1 v budově Stadionu, aby zde natočili druhou verzi Flašinetáře, Mrkývkův
Útěk do noci a
Cinkova Poslíčka. V technicky nedokonalé podobě se skladby díky Zetkovi
dochovaly spolu s předešlými na amatérském magnetofonovém záznamu. Členové
Titaniku se snažili vylepšovat svou zvukovou aparaturu výkonnějšími zesilovači
a dokonalejšími hudebními nástroji. Zatímco Hromek hrál na elektrickou
bezlubovou kytaru Jolana Star IV, tak Mrkývka vlastnil nízkolubovou luxusní
kytaru Jolana Tornado. Jejím modelovým protějškem byla baskytara Jolana
Pampero, kterou si pořídil Cink. Po školních prázdninách se Mrkývka stal
studentem Fakulty strojního inženýrství VUT a Cink začal docházet na katedru
„elektro” na VUT. Zbylí dva členové byli „odvedeni” a očekával je nástup do
tehdy povinné dvouleté základní vojenské služby.
» Autor: Jiří Donné
» Vloženo: 24. 3. 2009 v 15.10
Zatím se ale bigbítová skupina
Titanik „přehoupla” v kompletní sestavě do roku 1970. Nadále hrála v
osvědčených brněnských sálech. Stálé nebezpečí odchodu Hromka a Solana na vojnu
donutilo členy tohoto bigbítu vyhlásit během své produkce snad v sále U Ševčíků
něco, co se podobalo konkursu. Tak se seznámili s Petrem Zerhauem (*1952) a Jaroslavem
Kudrnáčkem (*1954). Zatím byl Hromek již nucen skupinu opustit, protože
dostal povolávací rozkaz od 2. dubna 1970 plnit vojenské povinnosti vůči státu.
Kudrnáček byl velkým individualistou,
který mohl vystupovat s kytarou také sám, a proto po čase bigbít Titanik
opustil. V první polovině sedmdesátých let se stýkal s nově se rodící brněnskou
folkovou scénou zastoupenou především Vondrákem (Jiří Vondráček *1954), Bodlákem (Antonín Jaroš – Brunner *1953), Pavlem Kopřivou (*1955), Romanem
Venclovským (*1955) a dalšími. Ale pohyboval se i v blízkosti „bigbíťáků”
kolem kytaristy a baskytaristy Zdeňka
Blažka (*1950). Slyšet z dochovaného záznamu na magnetofonovém pásu
rokenrol v pěveckém podání Jaroslava Kudrnáčka je pochoutka. V budoucnu se mu
hudba stala obživou. A jako hudebník se uplatňuje v zábavných zařízeních v
blízké západní cizině dodnes.
V nové sestavě dostali členové
Titaniku nabídku z ostravského rozhlasu k natočení svých dalších vlastních
skladeb. Tehdy s ostatními odjel i Zerhau, který se měl účastnit coby
klavírista. Nahrávací sekvence byla domluvena na 6. července od 13.30 do 17.30
hodin. Bohužel, záměr zástupců rozhlasu se nekryl s představou hudebníků, a tak
se natočený materiál nevyužil. Poté ještě několikrát vystoupili na veřejnosti.
Ke konci hudební kariéry skupiny Titanik se odehrála v sále restaurace v
Kytnerově ulici v brněnské části Medlánky neobvyklá příhoda. Na tom, že
bigbítové produkce, obzvláště ty taneční, byly v té době velmi často
doprovázeny rvačkami, nebylo nic neobvyklého. Ovšem tehdy se v sále během
produkce Titaniku pohádali dva mladíci a jeden tomu druhému po výhrůžce, snad i
nechtěně, prostřelil střelnou zbraní nohu. Dnes si již nikdo nepamatuje, co bylo
důvodem rozepře, ale s největší pravděpodobností to byl spor o děvče. Incidenty
se střelnými zbraněmi byly v šedesátých letech i těch pozdějších až do sametové
revoluce zcela ojedinělé. Členové Titaniku potom vystoupili ještě několikrát v
Těšanech u Brna a poslední dvě představení se uskutečnila po školních
prázdninách na Vysočině v sále kulturního domu v Olešnici. Tehdy Hromek shodou
okolností dostal „opušťák” a mohl se jako host vystoupení aktivně účastnit. V
několika skladbách si s nimi na pódiu zahrál. Za pár dnů poté, co i Miroslav
Solan 1. října odešel plnit vlasteneckou povinnost v zelené uniformě, se
bigbítová skupina Titanik rozpadla.
Jaroslav Mrkývka se hudbou přestal
zabývat, dostudoval elektrotechnický obor na vysoké škole a po sametové revoluci
byl spoluzakladatelem soukromé firmy zabývající se službami ve výstavnictví.
Zerhau dal vzápětí po rozpadu Titaniku základ jedné z nejznámějších kytarových
skupin Brna sedmdesátých a osmdesátých let, která brázdila pódia v našem městě
i okolí více jak dvacet let – Nomen et omen (Jméno a znamení),
později jen Nomen. Petr Zerhau ve
skupině zaujal místo kapelníka, kytaristy a zpěváka. Po počátečním tápání
přizval osvědčeného baskytaristu Cinka ke spolupráci. Když Jaromír Cink a
Vlastimil Zetka ukončili vysokoškolská studia, nastoupili do zaměstnaneckého
poměru ve funkci zvukařů na jim známá místa do brněnského rozhlasu, kde
působili po celý aktivní život. Miroslav Solan po návratu z vojenského
prostředí byl dlouhá léta zaměstnán ve Vodohospodářských stavbách a jako
vedoucí úseku nyní pracuje v soukromé firmě. Jiří Hromek si po ukončení vojny
pouze oblékl jinou uniformu a započal vzdělávání na Fakultě tělesné výchovy a
sportu Univerzity Karlovy, zabýval se bojovými sporty a nadto vysokoškolská
studia zakončil na téže univerzitě katedrou filozofie. A aby toho nebylo málo,
tak přibral etiku na univerzitě v Liberci. Prostě tříbil tělo i ducha. Posléze
se stal na policejní škole učitelem. Na hudbu nezanevřel a koncem sedmdesátých
let se stal členem trampské skupiny spolu se svými soukmenovci, kterou v
nadsázce pojmenovali Obušek. Bigbítová skupina Titanik podstatně zasáhla svou,
především vlastní, tvorbou do brněnského bigbítového dění. Snad žádná jiná
taková v Brně šedesátých let nebyla, aby veškerý zpívaný hudební repertoár měla
autorský.
» Autor: Jiří Donné » Vloženo: 20. 4. 2009 v
12.38
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v
Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala v I. a II. díle.
© by Jiří Donné 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat