Apendix Historie československého big beatu

 Apendix

 

Rockové oblasti

 

Českomoravská Vysočina

                Českomoravská vysočina byla v 80. letech typickým zábavovým krajem a je vlastně dodnes. Není tedy divu, že se v jednotlivých oblastech zákonitě musely vytvořit buňky, ve kterých se objevili hudebníci (a nehudebníci), kteří se chtěli prezentovat poněkud odlišnou formou rocku, než tou, kterou hustily do lidí kapely na tancovačkách. A je pochopitelné, že se tak mohlo stát pouze ve větších městech, jakými byly třeba Třebíč, Jihlava, Žďár nad Sázavou nebo Havlíčkův Brod.

                Na počátku 80. let vznikla v Havlíčkově Brodě androšská komunita, která se soustředila v místním hostinci U Hnáta. Mladí vlasatci a o ještě pár let mladší teenageři se spojili dohromady a začali se zajímat o jakékoliv formy nonkomforního umění. Hltali vše, co se týkalo literatury, filmu, výtvarna a také hudby a to jak undergroundové nebo punkové ale hlavně takové, která vycházela z hnutí Rock v opozici. Je tedy pochopitelné, že v rámci této komunity vznikla tři undergroundová seskupení Maama, Křečový Žíly a Gumovej Knedlík a že členové těchto kapel sami začali pořádat neoficiální akce (nazvané podle písně B. Dylana „Pod tou strážní věží“). Ty pak vyvrcholily na podzim 1985 uspořádáním tzv. „Underground Festival Of Music“, kterého se na tu dobu zúčastnil nebývalý počet lidí, a který byl později ukončen zásahem policie. Styčnými body této komunity byli hlavně androši Josef „Pepino“ Frič, Karel „Kadlos“ Novák a Petr „Hraboš“ Hrabalík. Důvodem postupného zániku kapel byly odchody lidí na vojnu a také odchody lidí ze samotného města (většinou do Prahy), protože komunita byla pro místní estébáky velkou rybou a tlak z jejich strany neustále narůstal. Dva roky zmatků nakonec vedly k sestavení kapely jediné - hardcoreové úderky Našrot.

 

                 A to v HB ještě navíc působila jedna z nejlepších východočeských novovlnných kapel Koutného Kejvavý koně a také reggae band Bio 29. Z tancovačkových kapel by snad šlo zmínit soubor Experiment, který se kromě převzatých skladeb prezentoval i vcelku zajímavou vlastní tvorbou. A na mlýně v Okrouhlici pak rok co rok probíhalo soustředění Jasné Páky, později Hudby Prahy. Havlíčkobrodsko mělo význam ještě v jedné důležité věci - a tou byly festivaly. Přehlídkou amatérských skupin se stala každoroční Rocková Vysočina, konaná v místním KD od roku 1980. Byla soutěžní a představovala fanouškům jak kapely klasické, zavedené tak i originální a neobvyklé. Na Vysočině si v průběhu let zahráli třeba Švehlík, Vítkovo kvarteto, Babalet, Laura a její tygři, Precedens, Buty nebo Oceán.

            Ovšem tím nejznámějším počinem, který se v tomto regionu konal, byl festival v Lipnici nad Sázavou. Tento nejslavnější festival druhé poloviny 80. let byl započat už v roce 1982 jako čistě rocková přehlídka. V temných letech rocku 1983 až 1985 se přeobrodil na festival folkový, na kterém si ale postupem času mohli zahrát i rockové kapely. I tak byla Lipnice tou nejproblémovější oficiální akcí, která se u nás konala, však by také její dramaturgové a organizátoři Jarmila Poláková a Vladimír Hanzel mohli vyprávět. Po té „slavné“ v roce 1988, na které poprvé po osmnácti letech veřejně vystoupil Václav Havel, dokonce Stb vyprovodila spoluorganizátora za SSM Jana Hamra do psychiatrické léčebny. Festival v Lipnici byl prodchnut duchem svobody a stal se prvním signálem politických změn, které pak později nastaly.

            To je všecko sice hezké, nicméně počet tanečních zábav v tomto kraji několikanásobně překračoval nejen počet oněch ať už oficiálních nebo neoficiálních akcí, ale i celostátní průměr počtu konaných tancovaček.

 

Průsery a kouzla „rudého koutku“

                Centrum Východních Čech Hradec Králové bylo známo mezi bigbíťáky chadimovským rčením „správný rocker do Hradce nejezdí“, což mělo své opodstatněné důvody. I oficiálně pořádané koncerty tam prostě zaváněly průserem a také mnohokrát průserem skončily. Tím asi nejznámějším a „nejslavnějším“, který odstartoval vlnu zákazů kapel po celé republice, bylo vystoupení Pražského výběru v lednu 1983.

                Hezky to popisuje ve své (zatím nedokončené) studii o východočeském undergroundu Zdeněk „Krepindl“ Fikar (zkráceno): „Svobodnější vyjadřování Pražského výběru narazilo na loajálnost a kariéristické donašečství právě v Hradci Králové. Pro maloměstskou provinciální zaprděnost je typické předstírání rozhledu a snaha ´být při všem´. Tak se stalo, že ´nová bomba z Prahy´ vyprodala hned dvě představení kina Oko (11. a 12. ledna 1983). Na rozdíl od jiných měst turné, kam se přišli podívat hudbymilovní bigbíťáci, v Hradci byl sál z poloviny zaplněn úředníky krajskými, okresními, různými referenty, jejich sekretářkami a jiným establishmentem, který chodil obvykle na koncerty Karla Gotta nebo na Dvořáka s Bohdalovou, kde bouřlivě tleskal jejich povoleným ´odvážným´ a košilatým vtípkům. Večerní róby, lakované lodičky a zlatem ošperkované dámy vyprodaly dobře polovinu sedadel. Čekali zjevně něco obdobného ´televarieté z Prahy´ nebo obdobu ABBA, kterou viděly o Silvestra v televizi: hezké melodie, poodhalená stehna zpěvaček.

            Ale Kocáb v masce Ropotáma si dělal srandu, aniž o tom věděl, přímo osobně z nich. Novovlnné frázování a kvalitní zvuk udělaly přece jen své. Pro onu ´hoch´ polovinu publika to byl nepříjemný šok. V životě nic podobného neviděli natož slyšeli. Slušní občané krajského města se ozvali a zhodnotili… Výsledkem byla celorepubliková aféra a zákaz hraní pro Pražský výběr a persekuce nové vlny a punku.“

            Podobně dopadlo i Letadlo i když nehrálo přímo v HK, ale jen o pár kilometrů severněji v Hořicích. Následoval slavný článek „Nová vlna se starým obsahem“ a tažení proti bigbítu mohlo začít.

                Jak už je známo, každá akce vyvolá reakci a tak i v Hradci Králové, v té buňce komunismu, se vytvořily ostrůvky podzemního „odbojného“ hnutí, které mezi sebou vzájemně komunikovaly i mimo město po celém regionu a jejich obyvatelé se vzájemně zvali na neoficiální hudební akce. Centrem setkávání hudbymilovné mládeže se stala v Hradci Stoletá hospoda.

            Co se týče zajímavých hradeckých kapel, můžeme vzpomenout na klasický novovlnný band Elektrickej šok, z něj vyvinuvší se soubor Záře (vlivy Rocku v opozici, F. Zappy a Pere Ubu), na hippies v ozdobných kostýmech Čertovy soustružníky (pozor! neplést si s Holého Ďáblovy soustružníky) a na kapelu punkerů Bohuna řekla že jo. Existoval tu textově jeden z nejradikálnějších undergroundů té doby, Slaďákův a Bivojův Hudební hluch, extemporeovské Houpací křeslo nebo crazy-nazi-punk Arbeiter. A samozřejmě mladičtí art-rockeři V.V.B (též Vrány), kde začínal jako teenager Petr Vyšohlíd, který se pak spojil se Slávkem Hamaďákem (Čertovy soustružníci), aby na konci 80. let založili nejznámější hradecký soubor Piráti. Tvrdilo se o nich, že jsou českou odpovědí na Beastie Boys a byli po Manželích druhou českou rapující kapelou.

Zajímavou hradeckou postavou byl také pop artový malíř Milan Langer, který se několik let předtím pohyboval v undergroundu a měl přes Radka Pavlíčka, Vladimíra „Jazzovýho“ Kroula (ex-Bílé světlo) a Láďu Plívu styky s jeho výtvarnickou částí (Nepraš, Steklík, Kořán). V HK chodil se „starejma máňama“ do putyk Psí bouda a Na hrad a s mladšími příliš nekomunikoval, což bylo způsobeno jeho agresivitou vůči okolnímu světu. Později došlo k prolomení ledů a Langer začal spolupracovat s kapelou Piráti a psát texty (hlavně pro HC band Meat House Chicago I.R.A. - k tomu ale došlo až v 90. letech).

Z oficiálních kapel je možno uvést například pop rockovou Genezi se zpěvačkou Janou Hruškovou anebo
 dlouholeté art-rockové harcovníky Spektrum (s ústřední postavou, kytaristou Jiřím Kubátem), kteří nebýt z „provinčního“ Hradce možná by se stali stejnými legendami jako Blue Effect nebo Flamengo.

 

Okolo Hradce cestička... aneb Východní Čechy

Když z krajského města sjedeme na jih máme tu dvě města: Chrudim a velikostí s Hradcem srovnatelné Pardubice. V těch se, na rozdíl od HK, dýchalo poněkud svobodněji. V Pardubicích byl nejaktivnějším Lumír „Zilvar“ Sokol, androšská mánička, frontman kapely Oscar Band a pořadatel mnoha neoficiálních akcí. Vedle Oscar Bandu tu ještě existoval další androš, skupina Šťastný a veselý, žily zde a tvořily experimentální Rozmazané děti a na konci 80. let tu vzniklo i elektronické duo Gun Dreams (Benda, Papež). Fungoval tu taktéž známý klub Na Drážce, který nabízel převážně folk ovšem v souvislosti s ostatními hudebními a uměleckými styly. Úžasnou záležitostí tu byl určitě Klub přátel moderní hudby, který míval tak konfliktní dramaturgii, že byl nakonec v roce 1986 zrušen. Nu, a podobnou personou jakou byl ve městě perníku Zilvar se mohla pyšnit i čtyřikrát menší Chrudim - neúnavný hippie František Free stál u zrodu mnoha undergroundových akcí. Blízko Chrudimi na statku ve Skalici u Hrochova Týnce taktéž zpočátku žila i nejkontroverznější postava českého podzemí, Jim Čert.

Vůbec, celá tato část Východních Čech byla nabita mnoha lokálními aktivitami. Václav Mazal pořádal každoroční rockový festival ve Chvaleticích, v Přelouči pomalu vznikala literární zpráva o bigbítu a undergroundu 80. let, „Přeloučský román“, připisovaný místnímu folkaři Karlu „Cárovi“ Novotnému. Ten okolo sebe nakonec soustředil i místní máničkovskou komunitu, z jejíhož okruhu pak vyšla i podzemní skupina Druhá verze. Navíc ze stejného města pocházel i thrash´n´rollový polymetal. A poblíž Přelouče se několikrát odehrála tzv. Májovka - minifestival undergroundových kapel.

                                                     

Na východ od HK to bylo město Dobruška a její crazy nová vlna Jablečné Pyré, o něco později také hardcore-punk Nátěrová hmota. Na Náchodsku a v Kostelci se melancholicky vzpomínalo na neustále pronásledovanou jazz-rockovou kapelu Andromeda (bratři Klecandrové) a její odnož Bílé světlo, která byla součástí undergroundu 70. let, aby se s nadějí hledělo na její nástupce, žamberskou formaci Prostor. Ta však také dlouho nevydržela a přetransformovala se ve folk rockový soubor Oboroh, který se prezentoval hlavně křesťanskými texty. Poblíž, v Letohradu, se ve druhé polovině 80. let zrodil metalově alternativní Sebastian.

Komunita mániček z České Skalice měla zase svůj androšský hard rock s dechy Prasečí farmu a mohutného folkaře Jónu. V Broumově a okolí působil kamarád V. Havla Stanislav Pitaš, pořadatel několika podzemních akcí a údajný tvůrce inzerovaného veřejného blahopřání Havlovi, které se, uniknuvší cenzorům, objevilo v Rudém Právu.

Rušno bylo i na západ od HK, kde leží Nový Bydžov, ve kterém existovala punková formace Adaptér (později přejmenovaná na NVÚ), ale hlavně se v něm na konci 80. let zrodil jeden z nejbláznivějších souborů, těleso o několika desítkách členů (mániček i punkerů z celých východních Čech), soubor Kuličky pod vedením svého bosse Milana Luckého.
            A co hrobník novovlnného Letadla, město Hořice? Tam se vytvořila opět máničkovská parta okolo Pavla „Artura“ Fraita a Honzy a Tomáše Kremenťákových, kteří ve druhé polovině 80. let zorganizovali několik androšských akcí (např. v Hrádku u Nechanic) a sami vystupovali s kapelami Odpad a Naše žití visí na vlásku. Frait byl navíc hlavní personou i co se týče místního undergroundového občasníku Sklepník.

V Podkrkonoší pobýval ve své chalupě na Hrádečku v obklopení dalekohledy ozbrojených fízlů-dohlížitelů dramatik Václav Havel, o pár kilometrů dál v Trutnově stál na startu rockový kult DAI, začínala hrát Dračí ulička a z popela znovu zrodivší se jazz rocková parta Cui Bono, ovšem v 80. letech oblečena v novovlnném hávu. Nu, a pořadatel východočeského „woodstocku“ hippie a Indián Martin Věchet jen smutně zíral na policejní a estébácké vozy, které mu svou přítomností naznačovaly, že „žádnými vúdstoky si socialismus rozvracet nedáme“.

Liberecko

                „Liberecko je bluegrassový kraj“ říkalo se v 80. letech a byla to pravda. Horská oblast protknutá řekami Nisou a Jizerou, hojně navštěvovaná milovníky přírody a trampingu z celé republiky, k tomu dávala vcelku rozumný důvod. Tíhnutí k akustické kytaře, houslím a kontrabasu pak naočkovalo celý region, takže tu různě vznikalo a zanikalo množství hospodských country šramlů a folk-bluesových part, ve kterých se vystřídala spousta místních muzikantů. Asi nejznámější kapelou tohoto druhu bylo bluesové trio Pohromadě na přehradě.

                                                                        

Na konci 70. let se v Liberci vytvořilo studentské umělecko-recesistické seskupení, jež si říkalo Amba a pořádalo různé ulítlé akce. Vydařené byly třeba ambí bály, na kterých teklo alkoholu „neurekom“ a o nichž zpívá v jedné své písni i harmonikář (a člen Amby) Václav Koubek. Nebo tzv. Charlestony, na kterých hrál dixieland dobovou hudbu na níž tančila studentská mládež v dobových kostýmech. Tradice Amby pak v Liberci vydržela po celé další desetiletí.

            Další společenství se vytvořilo v polovině 80. let v restauraci Plzeňka v Moskevské ulici, kde se pod vedením hospodského filosofa Oldřicha Olivy (tzv. „patrona liberecké bohémy“) scházeli kumštýři všeho druhu - hlavně divadelníci, pak hudebníci, literáti, výtvarníci, různí intelektuálové, ale také lidé dělnických profesí. Nepřímo byli s Plzeňkou spojeni i liberečtí folkaři - J. Rejhon, M. Červinka, R. Vogl a Hraboš. A samozřejmě „ambí“ houslista Petr „Sandro“ Štajner, o kterém se tvrdilo, že hrál v Liberci snad s každým. Co se rocku týče, vyšla z Plzeňky pouze silně ujetá kapela Lampa, která kde zahrála, tam to skončilo průserem. A to hlavně díky rozdováděným „bohémům“ z Plzeňky.

            Asi nejznámější libereckou skupinou byla v té době Hájíčkova punková parta s trošku skinskou filosofií (ano, tehdy to bylo možné), která se jmenovala Oi Oi Hubert Macháně. Z dalších zajímavých rockových kapel snad stojí za zmínku experimentální trio Benda, HC-metalová formace HRC (Hrádecký rockový cirkus), podobně i když trochu morbidněji zaměřený M.O.R. (Metoda otvírání rakví) a thrashmetalový V.A.R. (Vratislavický alkoholový rachot), jehož stopy také údajně vedou do Plzeňky.

Zábavovky představovaly kupříkladu skupiny Syrinx, Nero a Kavan.

 

 Teplice jako bašta punku

                Teplice, v první polovině 20. století ještě oblíbené lázně, se za bolševika proměnily v šedé, zaprášené město, které svými zanedbanými honosnými domy už jen vzpomínalo na svou bývalou krásu. Znečištěné ovzduší, zdevastovaná příroda a tím i život v drsných podmínkách zákonitě musely mít nějakou uměleckou odezvu. A ta přišla na začátku 80. let.

 

                                                                            V Teplicích - Dubí žije dodnes jedna z nejdůležitějších osobností českého punku, manažér teplických punkových kapel, Petr Růžička. Ten už na konci 70. let objevil punkovou hudbu, zvláště díky poslechovým pořadům M. Čuříka, ale také díky známosti s punkovým věrozvěstem Karlem Habalem, který ze své návštěvy Anglie v r. 1978 přivezl nějaké desky s tímto divokým rockovým stylem. Růžička se pak stal členem Jazzové sekce a pod vlivem PJD se pokoušel pořádat nějaké oficiální koncerty i v Teplicích, což v té době šlo zařídit jen přes SSM, ale vždy s tím přicházely nějaké komplikace.

            „V roce 1979 jsem byl v kriminále za pobuřování proti socialistickýmu zřízení,“ říká v seriálu Bigbít, „a když jsem se po roce vrátil, byl jsem hrozně nasranej. Na všechno, na lidi, na celej svět. A tehdy jsem potkal Čuňase (František Stárek, vydavatel undergroundového Vokna - pozn. autora) a ten mi povídá: ´Doufám, že ti je už jasný, že teď se s establishmentem můžeš bavit pouze na bázi tý druhý strany.´A měl pravdu. Takže někdy v roce 1980 jsem si s Mírou Wankem založil FPB.“

            P. Růžička také jakožto člen Jazzové sekce zásoboval frontmana FPB M. Wanka nahrávkami světové alternativní scény (novou vlnou, sanfranciským undergroundem a kapelami hnutí Rock In Opposition), a tím se významně podílel na utváření jeho hudebního názoru.

            První vystoupení FPB se konalo v domku, kde Míra Wanek bydlel. P. Růžička: „Nebylo moc hospodskejch, který ti dovolili uspořádat koncert. Punkový kapely většinou neuměly moc hrát a jejich členové taky dost bizarně vypadali. Svoje neumění muzikantský ale doháněli svým srdcem a energií“. Nedostatek zručnosti však nechyběl jedné z nejznámějších českých punkových kapel, kterou byli právě FPB. Ti odstartovali onen boom teplických kapel v 80. letech.

 

    Kromě FPB zastupovali teplickou punkovou scénu třeba Svaz Áček (jehož členové se občas objevili jako hosté nebo na záskok v FPB), ve druhé polovině 80. let působící militantně punkoví Do řady (chvíli se „Sidem“ Hoškem jako frontmanem) a divoký Šanov, přičemž jeho někteří členové dali dohromady i boční projekt, punkovou kapelu Divize T. Existovali tu Dolanského ASP, ze kterých vznikli Už jsme doma, což byl jakýsi alternativní hardcore s dechy. S Divizí T, Wankem a Růžičkou jezdila i šílená „punk“ dechovka Fabrikanti a soubor podobného ražení Vyžvejklá bambule, která nejraději vystupovala nahá. K partě samozřejmě patřili i význačný výtvarník Martin Velíšek (v 90. letech výhradní autor obalů desek Už jsme doma), hudební manažér František Wanke a také „tanečník“ Jarmil Chromý, štamgast pražské hospody U Jirásků. Toto poměrně barvité společenství dosáhlo na konci desetiletí tak velkého ohlasu, že dokonce uspořádalo na přelomu 80. a 90. let několik ročníků festiválku „Dny Teplic v Praze“.

            Druhá linie teplického rocku 80. let se táhla od velice kvalitní (řekněme progresivní) zábavové kapely Emise, přes Hever, až k souboru Aku Aku, který už byl vlastně undergroundovou skupinou s dosti politickými texty a klasickou ponurou atmosférou skladeb. Všechny tyto kapely spojovala baskytara Luďka Zedníka. Nu a nakonec tu existovalo hudební mládí, které přišlo s metalem - nejznámějším představitelem byl Motorband se zpěvákem Kamilem Střihavkou.

            Na přelomu 70. a 80. let získala věhlas, coby místo setkávání mániček, hospoda Vyšehrad zvaná lidově Věšák, kde se promílaly a zpracovávaly zprávy (a fámy) o konání různých podzemních akcí, o tom kde jaká undergroundová kapela hraje a domlouvalo se tu i to, na kterou se pojede tancovačku. Restaurací také prošla valná většina všech teplických hudebníků, kteří později tvořili místní rockovou scénu.

            Teplice byly též známé svým undergroundovým časopisem "Pako", jehož duchovním otcem byl Eduard Vacek, který kolem sebe soustředil komunitu mladých lidí se zájmem o alternativní kulturu.

            Byla to nelehká doba. Punkové byli terčem nejrůznějších prud ze stran VB a Stb i v Praze a což teprve v mnohonásobně menších Teplicích! Hlavní punková persona Petr Růžička však vždycky dokázal svým souborům najít i v těchto nelehkých podmínkách hodně příležitostí ke koncertování. To, že tyto punkové akce, většinou odbývané neoficiálně na bázi undergroundu, končily skoro vždycky pořádným průserem (policejní zásahy), to už byl prostě takový kolorit doby. Růžička nicméně svojí činností dokázal vytvořit v obecném podvědomí rockuchtivých fanoušků obraz Teplic jako punkového města - a ony skutečně do jisté míry punkovým městem opravdu byly.

 

Z krušnohorského podhůří do kraje chmele

                Oblast mezi Ústím a Kostelcem nad Ohří je známa poněkud paradoxním hudebním vývojem. V Nové Vísce u Chomutova se na konci 70. let vytvořila docela silná undergroundová komunita, přičemž jejím středobodem byl barák Miroslava „Skaláka“ Skalického. Tam se sjížděli hlavně pražští androši, kteří tak získali nový mimopražský azyl a svoji přítomností a svobodným nevázaným postojem k životu infikovali i místní mládež. Do historie se vepsal slavnou třídenní přehlídkou podzemní hudby na přelomu let 1978-9. Život v celé této oblasti mezi Chomutovem, Kadaní a Kláštercem nad Ohří a její atmosféru konce 70. let pak skvěle popsal ve svém románu o drsném životě místních mániček „A bude hůř“ spisovatel Jan Pelc.

 

                

V následujícím desetiletí  tomu bylo jinak. Když se v polovině 80. let vrátil z Ostravy do Mostu baskytarista Karel Šůcha, prošedší zkušeností ve svém „báňském“ souboru Společenství Bédy Foltýna, což byla jednoznačně novovlnná pop music, ihned tu založil skupinu Rádio, jež se stylizovala do role jakýchsi rozpohybovaných punk´n´rollových showmanů. Pohyb, černé brýle a podobnou hudbu si odnesl i do své další kapely, novovlnného big bandu Laura a její tygři, takže o jakémkoli navázání na underground nemohlo být ani řeči. Ani další mostecká kapela Lezem do kotle se k undergroundu příliš nehlásila, z jejich tvorby šlo vystopovat spíše vlivy Z kopce, potažmo brněnské alternativní scény. Z Litvínova pocházel staré bluesové hudbě oddaný Blues Bujón a v Ústí nad Labem zase fungovala z folku vycházející, vokálně nadaná skupina Komise a blues rock band Stará škola. Chomutov se zase na začátku 80. let blýskl několika ročníky rockového festivalu Tempo. V kraji chmele mezi středními Čechy a Krušnými horami se sice konalo hodně tancovaček, ale své zastoupení tu měli samozřejmě i zástupci alternativní nebo neoficiální scény. Dodnes tu (v Lounech) žije literát a publicista Vladimír „Lábus“ Drápal, který měl na svém triku uspořádání několika podzemních akcí. A jejich účastníky nemusel zvát zdaleka - hned vedle v Žatci působil ďábelský androšský folkař Jiří „Zelí“ Zelenka, jenž společně s Pavlem Škarýdem založil kapelu É Ucho Accord Debil Band, která se v roce 1986 přejmenovala na Orchestr Bissext. Oba tyto soubory se společně s moravskými kapelami Posádková hudba MS a Stará dobrá ruční práce staly nejfrekventovanějšími a také nejoblíbenějšími účastníky všech neoficiálních androšských akcí v 80. letech.

 

 

Karlovarsko na vlně alternativy

            Nejzápadnější cíp naší země proslul v té době (kromě tradičních tanečních zábav) na jedné straně známou rockovou akcí v Ostrově nad Ohří a na straně druhé Sokolovem, baštou hardcoru a punku.

            Někdy v roce 1982 začal mladý karlovarský intelektuál Franta Volf pořádat tradiční přehlídky nové vlny a alternativního umění v Ostrově nad Ohří, které si vydobyly velký ohlas a na něž se sjížděli posluchači ze všech koutů republiky. Bylo to způsobeno mj. tím, že pražské zákazy a pronásledování novovlnných kapel sem do tohoto koutu republiky asi nedorazily (možná že i dorazily, ale Volf to prostě neakceptoval). Takže se uskutečnilo snad pět ročníků (a to i během temných let 83-85), na kterých vystoupilo hodně z těch kapel, které v Praze měly problémy s hraním. Probíhaly tu také hudební přednášky našich předních publicistů, happeningy a performance, promítaly se tu jinde neviděné filmy (mj. „Hudba 85“).

Jako i jiná města tak i Karlovy Vary se mohly "pyšnit" svoji undergroundovou komunitou. V lázeňském městě se nonkonformní mládež soustřeďovala hlavně okolo Milana Kozelky a Miroslava Jirce, známého svojí edicí "Opařený jelen".

                        Sokolovsko patřilo hlavně punku a hardcoru ale i underground tu měl své zastoupení. Androši se scházeli na „staďáku“ (hospodě Na stadionu) a jejich vůdčí osobností byl člen skupiny Luncheon Beat Tomáš „Hroch“ Kábrt, organizátor mnoha podzemních akcí a místní distributor magazínu Vokna a dalších fanzinů. Podobným hudebním stylem jako „lanšmíti“ se prezentovalo i Beatové družstvo Sokolov. Hácéčkáři a punkové se scházeli v hospodě Na baníku a tady se to motalo hlavně okolo Martina „Pumlíče“ Bistraie, jinak baskytaristy sokolovského hardcorové úderky Svobodný slovo. V roce 1989 z SS odešel a stal se jedním ze zakládajících členů další místní HC party Stress. Dle jeho slov mezi oběma komunitami (androši - HC/punk) panovaly vřelé vztahy. Co se týče Sokolova je možné zmínit ještě další HC band Kanibal a velmi „heavy“ kapelu Boron. Také hudební punkový fanzin „Struna a její cihla“ byl šířen z této oblasti. Androši z nejzápadnějšího českého města Aš se zas prezentovali fanzinem „Rock scene“.

            Na jih od Karlových Var se nacházejí Milanem Knížákem už navždy poznamenané Mariánské lázně. Knížákovo žezlo v nich převzal v 80. letech šílený výtvarník a básník Jiří „Svině“ Fiala, který se svou podzemní partou Patologický orchestr ML hodně dráždil místní orgány státní moci. Číše nervů místních potentátů a papalášů pak přetekla v roce 1987, kdy se postarali o násilný zákaz undergroundové akce ve Služetíně, konající se na baráku Dana Mráze (skupina Ženy). Barák byl posléze vyvlastněn, takže česká androšská obec přišla o další zajímavé koncertní místo.

            Nu, a z oficiálních skupin této oblasti bychom mohli jmenovat vcelku kvalitní hard rockovou partu Coda z Karlových Var a chebské skupiny Natural (jakoby nová vlna) a Skelet (bigbít á la Scorpions).

 

Plzeň a okolí

            Plzeňský patriot, hudební publicista Radek Diestler zahájil svou stať o plzeňské neoficiální scéně 80. let takto: „Plzeň - a západní Čechy vůbec - platily v 70. a 80. letech za nedobytnou pevnost tzv. tancovačkového rocku. Po většinu desetiletí nebylo toto označení zpochybňováno zvenčí a zevnitř: kredit zábavových matadorů byl kovu trvalejší. Až v poslední fázi dekády se ovšem ukázalo, že ´pevná hráz socialismu a míru´(dobový terminus) skrývá i jiné krysaře.“

            Těmi krysaři byly samozřejmě místní punkové a novovlnné party. Undergroundových kapel existovalo pomálu (v Plzni snad jen The Suřík) a androšských lokalit taktéž - tou nejznámější byl barák Zdeňka „Mao“ Šmerdy v Lomničce, kde se hrávalo v místní konírně. Mao však v roce 1987 spáchal sebevraždu a tak se občasné podzemní akce odehrávaly na mlýně v Osvračíně u Domažlic.

            V první polovině 80. let můžeme v Plzni a okolí brát životnost a tvorbu punkových souborů jako epizodní. Od roku 1979 to byly formace Šrot a hlavně Kuličkové ložisko (alias Ball Bearning), v průběhu dalších let pak ještě Zkrat, Krach, Petr Mach atd. Za důležité persóny této scény však můžeme považovat některé hudebníky, kteří se prosadili později - kytaristu Dému (Šrot, Kuličkové ložisko) a „plzeňského Malcolma“, bubeníka Jožina, kteří se na dvě sezóny sešli v roce 1983 v souboru Zastávka Mileč. Předělem je rok 1985, kdy zanikají poslední punkové skupiny první generace. Klíčovým zjevením se pak stala asi nejznámější parta tohoto stylového zaměření - Znouzectnost, mající své kořeny v Zastávce Mileč. V druhé polovině 80. let se objevily i další soubory, buď punkové anebo již koketující s hardcorem. Jednalo se např. o PVC, AK Plech (a z nich vzniklý HC band OPM), pubrockovou Bradavici, pohrobka „kuličkovýho“ Ložisko, Gigantickou pauzu a stylově těžko zařaditelný Velký žert. Okolo něj se vytvořilo velmi volné společenství, z kterého později vyšly skupiny Chronická nevinnost (zpěvák Emil Hrubý) a posléze Požár mlýna. A nesmíme samozřejmě také zapomenout na další kapelu z podobného ranku - Kudy kam. Mezi důležité punkové osobnosti můžeme ještě zařadit Václava Žufana, vydavatele punk-magazínu Attack a již v Praze působícího Petra Votavu, známějšího pod přezdívkou Tráva.

            Již zmíněné tancovačkové kapely z Plzně a okolí mají alespoň jeden primát - patřily ve svém „oboru“ k těm nejlepším a nejuznávanějším. Dokázaly prorazit s vlastní tvorbou nejen na tanečních zábavách ale i na samostatných koncertech. Z nich asi nejznámější kapelou byla Běhavého a Nového Odyssea, která měla původ již v 70. letech - stačí připomenout její předchůdce Kouli a Vozembouch. Nový pak z Odysseji na čas odešel a věnoval se svému folk-bluesovému souboru Pohoda. Další tancovačkovou partou, za kterou se táhly davy, je možné označit třeba Bumerang. Ten si dokonce Petra Janů vybrala v roce 1980 za svůj doprovodný band, ale vydrželo to asi jen jednu sezónu. Kytarista Richard Kybic pak (už v Praze) Bumerang přejmenoval na Turbo, jež se posléze „proslavilo“ svým poněkud vykalkulovaným rockem.

            Z dalších kapel pak ještě můžeme jmenovat Kaktus, tolik úspěšný na obnoveném Beat salonu, jazz rockovou Elegii bratří Rajtmajerů, která se později přetavila v známý heavy metal Extraband a se stejným stylem zápolící Ferat a Sapon. Odlišnou partou, věnující se pop-funku, byla další plzeňská formace Generál Bass se začínajícím zpěvákem Bohoušem Josefem.

  

Za nejznámější mimoplzeňskou skupinu lze považovat klatovský metal Asmodeus, ve kterém zpíval i nynější hudební publicista Petr „Kory“ Korál, nicméně za zmínku stojí, že o pár kilometrů na jih v Sušicích začínala v první pol. 80. let s teenagerským punkem, nazvaným Ďáblovi soustružníci, budoucí nejslavnější osobnost českého funku - Roman Holý.

            Plzeň se do dějin českého bigbítu zapsala také v roce 1987 svým pořadatelstvím tzv. Festivalu míru (koncert za Olofa Palmeho, socialisticky orientovaného švédského premiéra, který se stal obětí atentátu). Šlo o projekt, jehož cílem bylo spojit dva antagonistické bloky - Východ a Západ - pomocí hudby. První festival se konal v tehdejším Západním Německu, druhý v Plzeňském Lochotíně a tehdy se ukázalo, jak zoufale neumíme velký festival udělat. Do dramaturgie na naší straně zasáhla politika, a tak se vedle Stromboli, objevili jako reprezentanti české hudby Michal David nebo Dalibor Janda. Němci bez jakýchkoli tlaků vyslali do Plzně své „národní“ pankáče Die Totenhosen a tvrdě industriální Einstürzende Neubauten, což byl kámen úrazu. „Mrtvý kalhoty“ rozparádily publikum natolik, že to o něco později vystupujícího diskotékového zpěváčka Davida vyhnalo z pódia odpadky. Poté museli zasahovat i „esenbáci“ a ti se navíc ještě pustili obuchy do „našich hostů ze Západu“, kapely Einstürzende Neubauten. Ta byla nakonec vyhoštěna, takže si v Plzni ani nebrnkla.

 

Jižní Čechy

            Jestliže pro centrum východních Čech sedělo jak vyšité ono chadimovské „správnej rocker do Hradce nejezdí“, pak pro jižní Čechy to platilo dvojnásob. Vládla tu řekněme konzervativní atmosféra, která alternativnímu rocku nebyla příliš nakloněna, takže to tu většinou smrdělo průserem (vzpomeňme v 70. letech na Plastiky a Rudolfov). Tím nejznámějším průserem další dekády byl zásah VB ve Volenicích na zábavě punkového Novoduru. Povšimněte si výrazu „na zábavě“ nikoli „na koncertě“. Jižní Čechy byly vždycky rájem venkovských tancovaček, na což více než jinde pasoval pejorativní výrok, že „zastydlý hard rock zábav je hudba, která je spolu s dechovkou hlavní duchovní potravou českého venkova" (Gramorevue 1986). Tento názor mohl platit bezpochyby ještě do poloviny 80. let, potom přece jenom došlo k určitému posunu.

            Jinak v souvislosti s jižními Čechy je třeba určitě připomenout bohatou základnu zdejší folkové scény (Lohonka, Minnesengři atd.).

            Publicista Karel Peniš o jižních Čechách v Gramorevui (1988) napsal toto (zkráceno): „Proč jen výjimečně narazíme na důležitých akcích na muzikanty z rockového jihu Čech? Skutečností je malý počet rozsáhlejších městských celků, obvykle inspirativních pro vznik rockového mládí, značný je i odliv začínajících muzikantů do rychleji odezvu přinášejících hudebních oblastí. Není mnoho příležitostí pro netaneční rockové akce, obtíže při pořizování i nákladnost aparatur odradí spořivější adepty členství v rockové kapele…“ a dále: „Jihočeši, ať už posluchači nebo muzikanti, jsou totiž většinou spíše rozvážnější než střemhlaví modernisté, spíše melodici než obnažovači rytmických struktur a spíše zadumaní romantici než zakuklení ironici. Tahle větší uvážlivost (a z druhé strany snad i setrvačnost), spojená s obvyklou praktickou tanečností repertoáru, je ale častou brzdou na cestě mimo kraj.“

            A tak rocková hudba v jižních Čechách paběrkovala a zajímavé formace šlo spočítat na prstech obou rukou. Asi nejslavnější z nich byl českobudějovický elektro-popový Oceán se zpěvákem Petrem Mukem, dále z téhož města pocházející, ale mnohem méně slavný Let (moderní pop-rock) a do třetice o podobnou hudbu se snažící Sirael. Zajímavá byla také folk-rocková Boule, v metropoli jižních Čech existoval i heavy metal v podobě skupiny Gepard a mix „beefhearta“ a nové vlny - Holomráz.

            Z kapel okolních měst je možné zmínit třeba písecký Primátor Dittrich, milevský Fantom (s Vendulou Kašpárkovou), sezimovoústecký Orion, či prachatický Parkán. Na Pelhřimovsku působili pop rockový Bazar a metalový Mramor.
            Pokud pomineme Mukovy začátky v českobudějovickém Duralu, jedinou punkovou kapelou byl v jižních Čechách již zmíněný strakonický Novodur (později přejmenovaný na Telex). Ani co se týče undergroundu nenajdeme v této oblasti příliš mnoho lokalit, kde by se konaly nějaké podzemní koncerty. Na začátku 80. let proběhla asi dvakrát androšská akce v Plačkově (uváděl sám velký Magor), na konci dekády sem tam něco (např. Kolence 89). Co se týče kapel, byl underground zastoupen českobudějovickou skupinou Gaz, kde působili někteří členové pozdějšího Oceánu, dále "depresiv" bandem Odstup, pocházejícím z táborské podzemní komunity, soustředěné okolo Jiřiny Zemanové, a strakonickými „plastiky“, kteří si říkali Vrozená vada.

            A pak jen zábavovky, zábavovky, zábavovky...

  

Střední Čechy

            V okolí Prahy se toho dělo dost. Na pražskou periferii šlo „uklidit“ koncerty, které by v pražských klubech šlo provést jen s obtížemi (punk, nová vlna, alternativa, underground) - např. známé rockové přehlídky v Újezdě nad Lesy, Přední Kopanině a Lysé nad Labem.

            Okruh středními Čechy můžeme zahájit v Mělníku, kde hrával Biograf (pozdější Jeff Biograf Band) a SAP, převážně zábavové soubory. V Mladé Boleslavi působily dva protiklady - thrash coreový (nebo metalový) Debustrol, asi největší objev tuzemské tvrdé scény roku 1988, a reggae kapela Švihadlo. Pár kilometrů pod Mladou Boleslaví leží Benátky nad Jizerou, jejichž barvy hájila grupa EX 05.

 

            Pokud bychom sjeli trochu na jih dostali bychom se do Polabí - zde působily převážně metalové zábavovky („polabský metal“), které jezdily plenit taneční sály na Českomoravskou Vysočinu. Klasickým příkladem byl třeba metalový Iras. Lokální čáslavskou hvězdou byl dvojnásobný vítěz festivalu Rock Vysočina, melody rock Punc. Z Kolína a Kutné Hory pocházel Divišův big band Krásné Nové stroje a v K. Hoře navíc bydlel i folkový komik a bard Pepa Nos. Z folkových osobností je možné jmenovat ještě Dášu Andrtovou-Voňkovou, která žila blíže ku Praze, v Pyšelích.

            Z Berouna pocházel celkem kvalitní rock band Atomic a také Hubingerův postpunkový Moped, ve kterém si zahrál i Vilém Čok v době nucené přestávky Pražského výběru. Příbramská subkultura vyplodila jednu novovlnovku - Bon pari, a dva punkové soubory - Franta Mast a E!E. Rakovník přispěl do mapy českého rocku dodnes nejznámější zábavovou kapelou Brutus (v určitém období přejmenovanou na Kyklop) a souborem Nový Rock. Nu a v Kladně na konci osmdesátých let začala řádit punková Fabrika, přičemž vedle v Sušicích se na androšské aktivity bratří Černegových z konce 70. let už jen vzpomínalo...

 

Moravská scéna 80. let

 Moravu lze rozdělit opět na několik oblastí, které můžeme projet imaginárním vozem ze Severu na Jih. Z průmyslového Slezska (Ostrava, Havířov), které dunělo kromě heavy metalu punkem a hardcorem s občasnou vzpomínkou na jazzovou a soulovou minulost se dostaneme k fenoménu Valmezu (Valašského Meziříčí), jenž proslul svojí zajímavou lokální scénou, v níž se střetávaly vlivy undergroundové, folklorní a art rockové. Střední Morava včetně Valašska patřila undergroundu (pořádaní mnoha neoficiálních akcí). A největší moravské město Brno? Jeho kapely zřejmě vytvořily to nejzvláštnější seskupení, které se u nás v 80. letech objevilo a které nazýváme Brněnskou alternativní scénou. Soubory ve své tvorbě vycházely z české alternativy 70. let a jejich progresivní přístup k hudbě, originalita hudebních nápadů či neotřelost a ironičnost textů jsou tím nejpřínosnějším vkladem do pokladnice československého rocku 80. let.

 

Severní Morava a Slezsko

            Průmyslové Ostravsko jako by bylo předurčeno stát se Mekkou drsných tvrdých rockových part, které vztekle reagují na zhoršené životní prostředí a popisují bezútěšnou realitu života hornického a hutnického kraje. Částečně se tak stalo, ovšem na druhé straně tu existovaly i jiné pohledy na tuto realitu - buď ona negativa zatlačovaly do pozadí v touze vymyslet si svůj vlastní lepší svět, anebo je používaly přímo jako určité estetické kritérium. Pro tuto oblast je též příznačné, že byla hodně ovlivňována kapelami ze sousedního Polska.

 

3

 

                Pomiňme nyní zavedené legendy (Flamingo s Marií Rottrovou a Speciál Věry Špinarové) a zkusme vyjmenovat některé soubory z této oblasti. Vedle heavy metalových part, z nichž asi nejslavnější byla v té době skupina Citron (její členové se ovšem za metal nepovažovali - tak to chodí), tu působili např. témuž stylu oddaná Barbarella, najazzlá Alternativa, z ní vyšlý pop rock E.Volná & Eso a také podobně hrající Petarda, hard bluesoví P´b´K Blues (šéf "Bimbo" Kubíček), novovlnné Video, temně vlnná Betonová zahrada, punkové Buřinky II, do punku hození Matyáš Gali, kytaroví Vabank, Katka či Parizol, undergroundoví Pod hladinou atd. V době ostravského působení hlavního "tygra z Laury" Karla Šůchy tu také existoval jeho novovlnný popový cirkus Společenství Bédy Foltýna. Souborem, který se odlišoval od všech těchto pro 80. léta víceméně trendových kapel, byli jazz-rockoví Buty, vedení Radkem Pastrňákem.

            Na jih od Ostravy leží Frýdek-Místek, který se na konci 80. let prezentoval kapelami Brumerova Prouza a Bratrova svatba, v na jihozápad od FM položeném Novém Jičíně zase hrálo Absolutní bezedno.

            Co se Ostravy týče možná by ještě stálo za to připomenout osobnost Milana Kaplana, folkového nadšence, který stál u zrodu tzv. Folkového kolotoče, což byl každoročně konaný festival, na kterém vystupovala tzv. „druhá vlna českého folku“ (jak ji pojmenoval A. Opekar v seriálu Bigbít). Tuto druhou folkovou vlnu představovali např. Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, Josef Streichl, Vlasta Janoušek a další.

            Undergroundových akcí se v okolí slezského velkoměsta konalo pomálu, lze snad zmínit několikrát opakované koncerty na statku Radka Kisse v Třanovicích a samozřejmě nelze opomenout zásah orgánů Moci na underground akci v Orlové - cvičení i s vodními děly, nahnání lidí do vozů a odvoz, perlustrace na oddělení VB - to celé měsíc a půl před 17. 11. 1989...

 

Havířovsko-valmezská „Rytmická mládež“

            Další hudební buňkou, tentokrát punk-hardcoreovou, se mohl pyšnit od Ostravy východně ležící Havířov. Tam se všechno motalo okolo Jiřího „Bobeše“ Prokše, baskytaristy skupin Radegast, Třírychlostní Pepíček a Masomlejn. Se svými přáteli totiž založil undergroundové vydavatelství „Rytmická mládež“, jehož se stal hlavním organizačním pilířem. Začal natáčet a vydávat nahrávky spřízněných kapel z Havířova a Valmezu.

            „Rychle jsme pochopili, že žádné oficiální vydavatelství nám nic nevydá a tak jsme si to vydávali sami,“ říká v seriálu Bigbít J. Prokš. „Založili jsme soukromé hudební vydavatelství ´Rytmická mládež´.“ Název byl vtipnou parafrází na tzv. „zlatou mládež Gottwaldovu“.

            První nahrávkou byla kazeta Slepého střeva „Nečum a tleskej“, které se prodalo přes tisíc kusů. V tehdejší době to byl samozřejmě odvážný počin, za který se mohli on i členové skupin octnout v kriminále, proto také kapely svoje „alba“ prodávaly za cenu kazet, aby nemohly být obviněny z nedovoleného podnikání, jako se stalo ve fraškovitém procesu v Praze Jazzové sekci.

            Kytarista Mňágy a Happyendu M. Knorr o tom píše v knize „Z nejhoršího jsme uvnitř“: „Hlavní činnost spočívala ve vytváření katalogu nahrávek moravských rockových kapel. Což byly většinou naše vlastní kapely nebo spolky našich kamarádů z Havířova a Valmezu. Celý tento projekt vlastně odstartovalo Slepé střevo. Rytmická mládež byla ale hlavně neformálním sdružením několika lidí, kteří se mimo chlastání piva po hospodách věnovali i produkováním hudby a skládáním písniček.“

            P. Fiala vzpomíná: „Byt „Bobše“ Prokše se změnil v buňku Rytmické mládeže, kde on seděl doma a ničil si magnetofony tím, že do zblbnutí přetáčel to, co jsme my předtím zplodili.“ J. Prokš dodává: „Oslovil nás i Mikoláš Chadima a Petr Cibulka, který v té době měli také vydavatelství neoficiálních kazet (Fist records a STCV - pozn. autora), takže jsme měli kontakty i na tyhle lidi. Někdy později se mi do rukou dostal oběžník, kterej komunisti rozdávali po schůzích a z něj jsme se dozvěděli, že se ke mně sjíždějí živly z Valašského Meziříčí a že tu bratři Fialové zakládají protistátní odbojové skupiny a dokonce tam stálo, že chodí dům od domu a agitují mladé lidi, aby se postavili proti stávajícímu režimu.“ Tolik k Rytmické mládeži.

            Jmenujme nyní některé havířovské soubory: Radegast, nejstarší hardcoreová kapela u nás, další HC mlátičky Brachyblast a Katafalk, crazy punk Masomlejn a samozřejmě elektronický androš zvaný Třírychlostní Pepíček (ten je ovšem počítán k brněnské alternativě, protože ho havířováci založili během svého působení na VŠ v Brně). Dále to byli punkýši IQ:60, kteří se scházeli v hospodách Tiskárna, U Šodka, U ježibaby, a stylově podobní Středně rychlé šípy a Klec.

            Co se týče dalších aktivit - z Havířovska pocházel alternativní a rockový plátek nazvaný Hadr.

 

Valmez

Specifičnost Valmezu byla v tom, že tam byl „dobrý klub,“ říká v seriálu Bigbít Petr Fiala, člen Slepého střeva a Mňágy. „V něm se každý týden hrálo, nebo tam jezdili lidi jako Jiří Černý nebo Miloš Čuřík a dělali poslechovky, takže jsme mohli poslouchat muziku, ke který bysme se jinak nedostali.“

 

            Valašské Meziříčí neboli zkráceně Valmez je právě ten příklad města, které mělo jako jedno z mála to štěstí, že v něm existoval hudební klub (M-klub), jemuž šéfoval všemu otevřený Milan Kuchyňka a který měl navíc ještě skvělého dramaturga v osobě Karla Prokeše. Ten společně s folkařem Oldřichem Janotou v roce 1983 inicioval vznik tzv. Valašského špalíčku, což byl festival, kterého se každoročně (vždy poslední víkend v červnu) účastnila špička tehdejší folkové a později od roku 1985 i alternativní rockové scény. Společně s open air festivalem v Lipnici nad Sázavou to byla asi nejkvalitnější akce, kterou se ve druhé polovině 80. let dařilo pravidelně uspořádávat. K. Prokeš taktéž na začátku 80. let organizoval tzv. Rocková pódia, kde si na speciálních koncertech, nazvaných Valašská beatová liga, mohly zahrát i méně zavedené soubory.

            Valmezské skupiny tedy měly možnost kde vystupovat a díky propojení s havířovským Jiřím „Bobšem“ Prokšem mohly také nahrávat svoje skladby, které vycházely v jeho undergroundové edici „Rytmická mládež“. Co se týče samotných umělců Valašského Meziříčí jejich tvorba se od sebe vzájemně lišila. V první polovině 80. let začalo hrát androšské Slepé střevo vedené Petrem Fialou, do punku hozená Koroze (později Knorrovo těleso), happeningový Velký Plytkoš, poté další Fialův projekt Happyend a z toho všeho vybublal na povrch v konci desetiletí hořko-smutný pop písniček Mňágy & Žďorp. Vedle toho tu koexistovali Zezulkovy Ogaři z Luhu, kteří fúzovali moravský folklór a zemitý hard rock, z nichž potom vznikl soubor stejného ražení - Ciment. Drahnou dobu žil ve Valmezu i „AG Flekovský“ Vlasta Redl a působila tu samozřejmě i z Minimálního orchestru vzniklá Šoltisova Betula Pendula, folk-art-rocková skupina, zabývající se zhudebňováním básní zahraničních autorů a také místní básnířky Hany Kocourkové.

            A poslední věc: Ve Valmezu a okolí se konalo také hodně undergroundových akcí, na které se sjížděly máničky z Čech, Moravy i ze Slovenska.

 

Z Valmezu na Hanou

Střední Morava byla vždycky známa velkým počtem undergroundových akcí, které v tomto prostoru probíhaly - od Rožnova až po Šumperk. V kulturních sálech, hospodách, na statcích i ve volné přírodě se pořádaly neoficiální koncerty a výstavy; jmenujme např. Kamenec u Rožnova, Branky, Olomouc - Věrovany a také Černovír, pak Třemešek a jednou z nejvyhlášenějších lokalit byl statek Jana Soldána v Oskavě, kde se v letech 1986 a 1987 konal i tzv. Antirockfest, odpověď nezávislé kultury na svazácký Rockfest v Praze. Tzv. "recesní festivaly druhé kultury" se v první pol. 80. let konaly v hospodě U Olinka v Přerově, a z dalších pro underground důležitých hospod jmenujme ještě olomouckou Ponorku a uničovskou Čtverku.

            Do toho všeho se našli androšští nadšenci, kteří po vzoru Vokna začali vydávat vlastní (nepravidelně vycházející) samizdatové časopisy - např. člen skupiny Stará dobrá ruční práce Pavel Komínek vytvořil v Troubkách u Přerova magazín Mašurkovské podzemné (ve volném překladu něco jako „prasečí podzemí“), či o něco později Rostislav Bezděk v Lipníku nad Bečvou punk-undergroundový časopis Oslí uši. V Olomouci pak na sklonku 80. let vydávali bratři Ježkové punk fanzin nazvaný příznačně Sračka.

            A kapely? Můžeme jmenovat kupříkladu vsetínsko-rožnovskou Posádkovou hudbu Marného Slávy, která ve své tvorbě spojovala folklór, plastikovský sound a hard rock, dále přerovský novovlnný underground Stará dobrá ruční práce a z blízkého Tovačova Hubertusův tvrdý androš Černý penicilin, uničovský Invalid v čele s klávesistou Krokodýlem, prezentující se hudbou vyloženě vycházející z PPU, olomoucké ulítlé výtvarníky a jejich těleso Elektrická svině, či industriální Moderní dobu. Z Hané pocházeli Karel Plíhal, písničkář „druhé vlny folku“, androšský folkař Čert (pouhá shoda přezdívky se známým harmonikářem - pozn. autora), významná místní mánička Chromek, organizátor různých akcí, punk-undergroundový fotograf Štěpán Stejskal a nejslavnější český punker Ivoš „Kačer“ Kachtík.

 

Na dolním toku Moravy

            Jihovýchodní Morava patřila na přelomu 70. a 80. let k jednomu z nejprogresivnějších regionů u nás. Bylo to hlavně díky partičce lidí z Veselí nad Moravou, sdružených okolo Vlasty „Ati“ Procházky, která ve Veselí organizovala zájezdy na Pražské jazzové dny (dokonce měla snahu udělat jakousi pobočku Jazzové sekce přímo ve Veselí). V místním amfíku pořádala koncerty a také se jí podařilo „vyrobit“ roku 1981 dva skvělé festivaly - jeden přímo ve Veselí a druhý v přilehlých Moravských Píscích. Bohužel i zde zasáhla Moc svoji prodlouženou rukou - orgány Stb a SNB - a další ročníky obou festivalů byly zakázány.

            Na sever od Veselí, v Uherském Hradišti, které bylo známo nejkvalitnějším tuzemským folklórním souborem Hradišťan (vedoucí Jura Pavlica), se v polovině 80. let objevil black metalový Krabator, ještě severněji ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) zase hráli pop-jazzový Symfonik Rumpál, kapela Svoz řepy, folk rockový Fleret, mladičká písničkářka Katka Šarközi a její band Mrtvá dlažba, a také folkař Ota Veverka, o kterém sice všichni v Praze ví, ale na zlínsku to byl vyhlášený otrava pro bigbíty i folkaře a nikde ho moc rádi neviděli.

            Nicméně celá tato oblast hlavně proslula zábavovými kapelami, které se začaly v českém hudebním tisku pejorativně nazývat "agrometal". Na svůj hvězdný lesk si však musely počkat až do poloviny 90. let. Z nejznámějších formací tohoto lokálního "stylu" je možné jmenovat Argemu a Premiér.

© by Petr Hrabalík

 Alternativa

Na úvod si položme otázku, jaký je vlastně v rámci popové kultury význam slova „alternativní“.

Známý hudební publicista Josef „Zub“ Vlček se domnívá, že (jako nejlepší zpěvačku v roce 2003 uvedl Helenu Vondráčkovou. (sic.)  „v hudebním světě na konci 60. a na začátku 70.let existovala tzv. oficiální kultura, která byla postavena na mamutích gramofirmách, televizi a věcech, které šly v rádiích, a okolo toho všeho se vytvářely náladové proudy, které tomuto neodpovídaly – a onomu okruhu umělců se začalo říkat alternativní.“

Kdy se výraz „alternativní“ začal používat u nás?

      Výraz „alternativní“ se u nás vžil někdy ve druhé polovině 70. let jako označení kapel typu Stehlík, Elektrobus, Extempore, Švehlík a dalších. Do té doby se tomuto typu amatérských kapel říkalo experimentální či podzemní, a protože termín „underground“ si v té době u nás osobovala jiná skupina lidí (Jirous, Plastic People, DG 307), hledalo se jiné pojmenování prakticky pro totéž, protože jak soubory undergroundové, tak soubory alternativní neměly šanci nahrát gramofonovou desku nebo se dostat do médií (pokud se v médiích objevily, tak vždy jako odstrašující příklad). I u nás tedy slovo „alternativní“ označovalo protiváhu toho, co se hrálo v rádiu, TV a co v drtivé většině vycházelo na gramodeskách.

            Základním „médiem“ pro alternativní umělce byla buď živá nahrávka kapely z koncertu anebo „studiová“, kdy se na jeden nebo dva vzájemně propojené páskové magnetofony pořídil záznam hraní ve zkušebně. Pásky se potom šířily mezi hudby chtivý lid, přičemž limitovaný počet těchto nahrávek se rozšiřoval dalším kopírováním už mezi samotnými fanoušky. Takže jste v té době mohli získat třeba už desetkrát zkopírovaný záznam koncertu např. Extempore, sice v daleko horší kvalitě, ale přesto jste byli šťastni, že ho máte. Neboť čím byla složitější cesta k cílové informaci, tím více si oné informace člověk vážil.

 

             Dalším velkým problémem pro alternativní skupiny bylo zpočátku – uspořádat koncert. V těch dobách kapely tohoto typu většinou hrály ve zkušebnách a na pódia se dostaly 1-3 x ročně. Naštěstí díky Jazzové sekci mohly soubory hrát na jí pořádaných Pražských jazzových dnech (jednou ročně a ke konci 70. let dvakrát ročně) a scénách, které nějakým způsobem s PJD souvisely (Labyrint, Rokoska, U Zábranských).

            Protože si kapely alternativní scény mohly občas zahrát na akcích Jazzové sekce, a většina hudebníků byla s Jazzovou sekcí propojena, začalo se toto vlastně legální, ale Mocí neustále monitorované společenství lidí nazývat „šedou zónou“ – tedy prostorem, ležícím kdesi na pomezí undergroundu a oficiální kultury. Není bez zajímavosti, že tento výraz poprvé použil exilový spisovatel Josef Škvorecký.

            Alternativní scéna v té době měla jednu výhodu – byla velice přehledná. Hudebníci se mezi sebou většinou dobře znali, protože těch, kteří chtěli dělat a provozovat tuto hudbu, nebylo mnoho. Takže klidně existovali muzikanti, kteří hráli zároveň ve třech či čtyřech souborech najednou. Vzniky skupin a vzájemná lanaření členů probíhaly většinou v hospodě.

      Vztahy mezi undergroundem a alternativní scénou nebyly ideální. K tomu říká hudební publicista Josef Rauvolf: „Ten vztah androši (Jirous) a alternativci byl zajímavej. Jirous odmítal jakýkoli kontakt s vnějším světem, protože jak tvrdil – ďáblovi říkej NE a to NE mu říkej stoprocentně, kdežto alternativci si občas někde polooficiálně zahráli. Režim se k androšům choval daleko tvrdějc, oni chodili sedět do kriminálu, a i když ani alternativci neměli zrovna dvakrát na růžích ustláno, přece jenom ten tlak ze strany režimu na ně nebyl tak silnej. Takže i když obě komunity měly společnýho nepřítele, který je dusil, vztahy mezi nima byly dost špatný.“

             Co se týče hudebních rozdílů – ty trefně vyjádřil hudební publicista Vojtěch Lindaur: „Androš bylo uzavřené společenství lidí, skoro ghetto, kdežto alternativci byli přece jenom otevřenější. A když vezmeme hudební stránku–jestliže bohem undergroundu byli Velvet Underground, bohem alternativní scény byl Frank Zappa.“

 

Kořeny
            Pokud bychom se chtěli dopátrat kořenů čs. Alternativní scény, museli bychom se vrátit někdy do konce 60. let, kdy jakýsi mladíček Miloš Čuřík začal organizovat v pražském kulturním středisku Cíl první „alternativní“ akce. Zprostředkovával vystoupení bigbeatových kapel, divadel, pouštěl zajímavé filmy, seznamoval publikum s avantgardním uměním. „Tenkrát se tam začaly scházet tzv. podivné bytosti, máničky a podobně,“ říká Čuřík dnes. „Bylo docela legrační, že když se jakýkoli vlasáč octl na psychiatrické léčebně (tehdy se kvůli odvodu na vojnu daly získat tzv. papíry na hlavu a následná „modrá knížka“, jejíž majitel nebyl na vojnu odveden – pozn. Autora), tak ihned při pohovoru na něj bylo vypáleno konstatování: ´Vy jste určitě navštěvoval Cíl, co?´“

            V Cíli se Čuříkovi podařilo překlenout i začátek normalizace, čímž nabyla jeho činnost ještě větší důležitosti, protože na začátku 70. let tu byla, řečeno slovy Egona Bondyho, „taková kulturní poušť, jakou si v dějinách už pravděpodobně nikdo nikdy nebude moci vůbec představit.“

            Po nuceném dvouletém pobytu na vojně vede Čuřík od roku 1973 klub Labyrint, což byl sice jenom sálek pomenší, ale začaly v něm vystupovat právě kapely alternativní scény jako Stehlík, Extempore (ti tam měli dokonce zkušebnu), „problematičtí“ folkaři jako třeba Hutka a Třešňák, byly zde pořádány pravidelné besedy se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, pouštěny ukázky z alb zahraničních kapel, filmy atd. atd.

            Poté založil Čuřík tzv. Rockové a jazzové centrum na Rokosce, kde vedle sebe hrály jak profesionální kapely (Blue Effect), tak i tyto poloamatérské a amatérské skupiny z alternativní scény. Na jaře 1974 se mu dokonce podařilo uspořádat v té době skoro nemožnou věc – první přehlídku pražských rockových kapel.

            „Ani já jsem mnoha věcem, které jsem tu lidem pouštěl (hudba, filmy) nerozuměl,“ tvrdí Čuřík, „ale měl jsem potřebu tu informaci prostě zprostředkovat. Informaci o tom, co se děje v západní kultuře, protože tehdy byla informační bariéra neprostupnější víc, než kdy jindy.“

© by Petr Hrabalík

Brněnská alternativní scéna

            To nejpodivnější a nejzvláštnější, co se v našem rocku 80. let objevilo, přišlo z Brna. Brno bylo vždycky vůči Praze v jakési permanentní opozici a pokaždé, když z Prahy v rámci rocku cosi vyšlo, Brno muselo kontrovat něčím totálně odlišným. Srdce brněnských hudebníků tloukla bezvýhradně pro nekomerční a alternativní projekty. Onen vnitřní pocit vytvářet cosi, co se vymyká, co odporuje všem komerčním měřítkům a tlakům v tomhle městě vznikal už koncem 60. let, kdy tu působili Progress Organization na konci 70. let znovuzrozeni pod zkráceným názvem Progres 2. Brno bylo také domovem souboru Synkopy, který z písničkového období 60. let prošel až k art rocku let 80., když jeho taktovku začal pevně svírat ve svých rukou blue-effectovskou zkušeností prošedší Oldřich Veselý.

 

            Kapely brněnské alternativní scény ale vůbec nenavazovaly na tyto staré kozáky, naopak pro ně byli něčím, co je vůbec nezajímalo. Chápaly (alespoň mnohé z nich) alternativu jako prostor pro tvorbu, která by svobodně vyjádřila jejich postoje k realitě, jež je obklopovala. Docházelo zde k propojení rockových kapel s klasickými hudebníky, s divadelníky, performery, výtvarníky, básníky.

            Tak jako měl Valmez svého Karla Prokeše mělo i Brno své neúnavné organizátory v Petru Wernerovi a později Lence Zogatové, kteří začali pořádat koncerty a dokonce – od roku 1982 – i neoficiální festival alternativní hudby, který nazvali Valná Hromada a na němž se objevily ony zajímavé kapely tzv. brněnské scény. Postupem doby se o tuto koncertní akci začali zajímat i mimo-brněnští pořadatelé, takže se Valná Hromada rozjela po Čechách a dorazila i do Prahy

            Je pochopitelné, že pokud budeme hledat kořeny tvorby těchto kapel jistojistě dojdeme k jako největšímu inspiračnímu zdroji k pražské alternativní scéně 70. let. Soubory jako Švehlík, Extempore nebo Kilhets ohromily brněnské posluchače svým velice neobvyklým a zároveň svobodným přístupem k vlastní tvorbě, takže když byla pražská alternativní scéna někdy kolem roku 1981 téměř zlikvidována pověstným zákazem „kulturního“ inspektora, estébáka Trojana, bylo Brňákům jasné, že je na co navázat.

            Hudebníci z brněnské alternativní scény samozřejmě znali i underground a měli k němu vřelý vztah ale… Pavel Barša (basista Pro Pocit Jistoty) v TV dokumentu Alternativní kultura tvrdí (zkráceno): „Pro nás byl underground spíš určitou mýtickou záležitostí, ty lidi jsme znali jen z magnetofonových pásků a byli takovým ukazatelem. Trošku jsme jim záviděli, že to jsou ti, co se nebojí ničeho.“

            A Petr Váša (frontman Z kopce) tamtéž dodává: „My jako děcka (teenageři) jsme underground hrozně obdivovali, věděli jsme o tom, ale měli jsme dojem, že to je jakási exkluzivní společnost do které neexistuje žádný přístup.“

            Takže stejně jako pro ostatní mimopražské byl pro Brňáky underground něčím, co je posvátné, tam někde kdesi, čeho se nelze dotknout, něčím, o čem vznikají mýty. Kdežto pražská alternativa 70. let prostě hmatatelná byla – na její koncerty se jezdilo na Pražské jazzové dny a Extempore navíc vystupovali i v Brně. Samozřejmě že vliv Plastiků ve tvorbě některých brněnských kapel šlo vysledovat, ale ještě větší vliv byl znát ze stran alternativy a to například i v tom, jak sama sebe prezentovat. Brněnské kapely si chtěly zahrát, chtěly předvést svoji hudbu většímu počtu lidí a ona polo-oficiálnost Extempore, Švehlíku a dalších jim byla mnohem bližší než uzavřené ghetto undergroundu.

           Jestliže tedy Praha v té době přicházela většinou s novovlnnými projekty, které od poloviny 80. let stále více balancovaly na hraně s popem, Brno vyrazilo do boje inspirováno tím, z čeho pražské kapely také částečně vycházely (ale co přetavily v naprosto odlišný sound) – alternativou.

 

            Další odlišení Prahy a Brna bylo viditelné i v přístupu k samotné tvorbě. „Zatímco v Praze je základním komunikačním požadavkem legrace, tak v Brně se bere vážně všechno – i muzika.“ (V. Kokolia). Ona vážnost brněnských projektů, hudba obrácená dovnitř a určitá intelektuálnost tvorby si přesto i v „temně rozjuchané“ Praze svou pozici nakonec získaly.

            V Brně bylo možné slyšet drsný androš Odvážných Bobříků (šéf Ivoš Horák), příchodem „klasika“ Martina Dohnala přeobrodivších se v soubor Pro pocit jistoty, který ve své tvorbě spojoval rock se současnou vážnou hudbou. Bylo možné vidět podivné party s ještě podivnějšími názvy jako třeba Ještě jsme se nedohodli (Liška, David), Podchodem vchod a Uzený koleno band z něhož vyšel Petr Váša a založil nervně najazzlý beat Z kopce. Študáci z Havířova tu dali vzniknout elektronické odpovědi na Kraftwerk, skupině Třírychlostní Pepíček. Existovala tu máničkovská Třetí vlna bavlna označovaná za „moravské Talking Heads“, Lambrechtův psychometr v čele s básníkem Pavlem „Homérem“ Ambrožem, novou vlnou a ska ovlivněný Klikoroh a Koubkovým akordeonem posílený ponurý sound Nucleusu, v němž hrál na baskytaru organizátor Valných Hromad Petr Werner. A samozřejmě projekty Ostřanského a Václavka jako třeba E (s introvertním screamerem Vladimírem Kokoljou) nebo Dunaj, posílený duem Bittová-Fajt, které ve svém samostatném projektu mísilo prvky folklóru, vážné hudby a rocku. Navíc ve druhé polovině 80. let začal člen Klikorohu Stanislav Krčmář těmto podivným kapelám točit na video sice amatérské, ale skvělé klipy, takže dodnes existují nejen audio nahrávky, ale i obrazové svědectví toho, čím Brno tehdy dýchalo a žilo. Brno prostě chtělo být jiné a bylo jiné.

            Na závěr několik postřehů brněnských hudebníků, které zazněly v dokumentu Alternativní kultura. Petr Váša: „Tehdy jsem si pod pojmem alternativní kultura jednoduše představoval, že je to přesně ta činnost, která směřuje k vytváření něčeho, co komunismus nevytváří.“

            Skladatel Martin Dohnal (Pro Pocit Jistoty): „Alternativní kultura, tak jak ji chápu, je kultura, která je vůči establishmentu v neustálém střehu, a je jedno jestli to je za bolševika nebo v této době. Je to kultura, která nechce podlehnout svodům toho tzv. vyššího světa

© by Petr Hrabalík

 

 

Brno stokrát jinak

            V Brně samozřejmě neexistovalo jen ono svébytné seskupení bandů, kterému hudební publicisté přišili název „brněnská alternativa“. Rozhodně ale mělo vliv i na další podobně hrající kapely největšího moravského města, kapely, které vešly ovšem ve známost až po svém účinkování na pozdějších ročnících Rockfestu – Hrozně, Karlův skok, Něco co hýbe ušima atd. A určitě také Makyota, což byl podivný spletenec nové vlny, undergroundu a folklóru s parodickými texty.

            Na konci 80. let vyrašilo i hudební mládí a je samozřejmé, že jakožto nová nastupující generace, se ve své tvorbě snažilo brněnské alternativce negovat; připomeňme kytarovou novou vlnu – skupinu Helmutova stříkačka, či výtvarně rozmáchlé popaře Bratrstvo. Punkýši určitě pogovali na vystoupeních skupiny Zeměžluč a hardcoristé dodnes vzpomínají na těch pár koncertů, které se podařilo odehrát kultovní HC-formaci Insania v čele s Polym Pálenským, která se později kvůli zametení stop před Stb přejmenovala na Skimmed. Možná by bylo na místě zmínit i HC-partu jdoucí proti všemu a proti všem, která si říkala Czechcore S.R.K. Kapitánem moravského black metalu se samozvaně jmenoval Big Boss a jeho brutální těleso Root, i když je nutné poznamenat, že ono jmenování se ukázalo být zcela oprávněným. Když už jsme u metalu – asi nejznámější brněnskou kapelou tohoto stylu byl Titanic, k metalu se hlásil i o něco komerčněji založený Kern. A nesmíme také zapomenout na stále hrající zasloužené „veterány studené války“ z předchozích dekád: již jmenované Synkopy a hlavně Progres ll. Z něj se totiž odštěpily dvě party – Bronz Pavla Váněho a Dragounovo art rockové Futurum. Folk rockové barvy stabilně hájili Folk Team a trio Bodlák-Vondrák-Polák. Z tohoto oboru byli ale nejznámější a pro rockové publikum přijatelní bluegrassoví Poutníci v čele s osobitým zpěvákem a textařem Robertem Křesťanem. Klasický androš zastupovala parta z Dolních Kounic Dr. Morgenstern, soustředěná okolo Petra Kadlece.

            V Brně se také na konci 80. let objevila samizdatová hudební tiskovina nazvaná Šot, kterou vydával Luboš Vlach. Obsah byl věnován převážně punkové a hlavně hardcoreové scéně zahraniční i tuzemské

            Brno se také zapsalo do české rockové historie jedním z asi nejznámějších zásahů tehdejší komunistické policie (VB) proti rockovým fanouškům, který se v 80. letech odehrál. V roce 1982 se uskutečnil první ročník festivalu v Žabčicích, ležících asi 30 km jižně od moravské metropole, který proběhl normálně a v pohodě. Rok 1983, kdy se měl konat druhý ročník, byl z hlediska tolerance k rockové hudbě tím špatným – nastal pogrom na novou vlnu, a možná, že i pod vlivem různých partajních oběžníků a příkazů toto zapůsobilo i na mocenské policejní složky v Brně. Festival byl zakázán, snad několik hodin před jeho započetím. Jenomže to už se ve městě shlukovaly skupinky nic netušících mániček, které se chystaly na cestu do Žabčic. V hospodě na Střeláku se sešlo rockových fandů asi největší množství, a na tu se také složky „veřejné bezpečnosti“ zaměřil nejvíc – lid hudbymilovný seřezaly a odvezly na různé brněnské okrsky VB. Tam probíhaly perlustrace, výslechy a z nich vycházející policejní „dobrozdání“ do budoucna – tj. průsery v zaměstnání, ve škole a v osobním životě.

© by Petr Hrabalík

Karkulka

KARKULKY

Je mi ctí, opět použít text pana doktora Aleše Opekara (více o autorovi zde: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ales-opekar–22587) a činím tak s jeho laskavým svolením. Dnes se dozvíme něco kapele – spíše kapelách – jménem Karkulka.

foto: archiv rodiny Brabcovy

 

K A R K U L K Y

Před-Olympic a Před-Country Beat

 publikováno v časopise Rock & Pop v rámci seriálu Bigbítové šlápoty – Karkulky. Před-Olympic a před-Country beat v díle 5/1998 (s. 64-65)

 

Proč Karkulky? Proč ne prostě Karkulka? Protože Karkulka měla hodně podob a vystřídala se v ní spousta muzikantů a zpěváků. Všechny Karkulky měly jedno společné: souvisely s klubovou divadelní činností Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a hrály rock’n’roll.

MILOSLAV ŠIMEK

Miloslav Šimek (1940) maturoval v roce 1959 a pak se dal na Pedagogický institut, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova. O divadlo se začal zajímat mnohem dřív, než v roce 1963 učitelství dostudoval. Seznámil se s žurnalistou Vladimírem Bystrovem a v rámci souboru MLOK (Mladí okolo kultury), které působilo při ČVUT, společně připravili propletenec písniček, scének a legrací Polotrapno.

Slídili po nejvhodnějším prostoru a nakonec nalezli pro svou premiéru 16.11.1960 útočiště v sále klubu ROH České státní pojišťovny ve Spálené ulici. Byl jen pár kroků od Pedagogické fakulty v ulici M.D.Rettigové, kde také občas nacvičovali nebo vystupovali při studentských akcích. Od pamětníků se dozvěděli, že v tom místě před válkou fungoval bar s názvem Olympik. A tak začali svému novému působišti říkat KLUB OLYMPIK.

JIŘÍ GROSSMANN

Na stavební fakultě ČVUT studoval i Jiří Grossmann (1941). Jeho zase přitahoval dixieland. Hrál na basu a na trombón a zpíval. Například v Saratoga Jazz Clubu nebo v Dixie Party, s klarinetistou Mílou Růžkem, pianistou Mirkem Vlčkem, s trumpetisty Zdeňkem Kučerou nebo Mirkem Pecharem, s kytaristou Jirkou Starým, basistou Honzou Ciprianem a bubeníkem Michalem Brumlíkem.

Právě takováhle dixielandová kapela obstarala v Polotrapnu hudební doprovod, a tak zde došlo k osudovému setkání Šimka s Grossmannem, dvou mladých studentů, kteří zjistili, že mají podobný smysl pro humor. Oběma se líbilo Osvobozené divadlo, začínající Semafor i pořady Sputniků, kombinující písničky s povídkama nebo scénkama. Prvním produktem jedenáctileté spolupráce, ukončené předčasnou Grossmannovou smrtí v prosinci 1971, byla hra Dva z Plivníku aneb V tomhle teta nehraje. I tahle hra zvonila akustickým dixielandem, mladou Prahou však stále hlasitěji duněly rock’n’rollové a twistové rytmy…

OD DIXIELANDU K ROCK’N’ROLLU

Šimek cítil rock’n’rollové a twistové vibrace v ovzduší a chtěl jít s dobou. Jednou si vzal stranou Růžka, jednoho z nejuznávanějších dixielandových klarinetistů, a začal ho přemlouvat, aby vytáhl ze skříně saxofon a postavil rock’n’rollovou kapelu. Růžek o tom nechtěl ani slyšet: „Rock’n’roll bude mít jepičí život! Nebudu si ničit nátisk!!!“

Nakonec se ale nechal přece jen ukecat, oprášil altku, nacvičil nový repertoár a následující program Hoj, Štěchovice! již byl doprovázen kapelou se soundem v duchu orchestru Billy Vaughna. Hudebníci zůstali v zásadě stejní, změnil se hlavně styl. V písních s Grossmannovými texty dominovaly dva saxofony, altka a tenor, a možná už místo Ciprianova kontrabasu nastoupila baskytara Ivana Pešla, ale to už si dnes nikdo přesně nepamatuje.

Klub se mezitím musel poprvé přestěhovat do karlínského sálu U Zábranských a nazvat se Karlínským kulturním kabaretem neboli KARKULKOU. Ono se totiž v té době dalo těžko vydržet na jednom místě. Čas od času se našel na kulturním odboru Národního výběru referent, který dostal strach, když se v jeho regionu dělo něco moc nápadného a začal dělat „fóry“ s povolovacím razítkem. A tak se i Šimkova parta občas stěhovala nebo měnila názvy. Jednou se dokonce jmenovala JEJEJE (Ještě Jedno Jeviště).

Jiří Grossmann pak na období 1962-3 dostal zajímavé angažmá v plzeňské Alfě, a tak další program, Nádraží twist nad Vltavou, připravoval Šimek s Tomášem Pačesem.

NA NÁDRAŽÍ TWIST

Od září roku 1962 byl rock’n’rollový zpěvák Pavel Sedláček přijat do Semaforu, aby zde vystupoval v pořadu Šest žen. Jeho Studijní skupina big beatu, s níž už nemohl tak často vystupovat, osiřela. A zatímco Pavel Chrastina se od přelomu let 1962/63 soustředil na vytříbené instrumentálky v Big beat kvintetu s Petrem Jandou, uvolněným ze Sputniků, Pete Kaplan nebo Ladislav Štaidl mohli přijmout Růžkovu nabídku zahrát si v karlínském kabaretu. V Nádraží twist nad Vltavou už tedy zněla opravdová rocková kapela. Jmenovala se také Karkulka, i když se soubor mohl opět vrátit zpátky do Olympiku ve Spálené.

Hra měla premiéru 12.12.1962. Její „zápletka“ byla jen záminkou k presentaci písniček a vtipů, podobně jako v některých semaforských pásmech: lidem ujel vlak a museli čekat skoro 2 hodiny na nový. Výpravčí Janura (Šimek) a redaktor Kaprštítko (Pačes) a další mladí lidé si pak krátili dlouhou chvíli povídáním, zpíváním a hraním. Zněl tu již skutečný rock, převzaté hity s Pačesovými texty. Hra vynesla na světlo dva objevy: nadanou studentku Pedagogické fakulty, původem z Moravy, Miladu Pospíšilovou (s největším hitem Filmáč), a fenomenální talent Bohumila Vaňka (v srpnu 1968 zahynul s ostatními členy skupiny Karla Duby při tragické nehodě v Ulánbátaru).

KŘIŽOVATKY

Jak v té době bývalo zvykem, obsazení skupiny bylo velmi variabilní. Protože se v Olympiku zdaleka nehrálo každý den, měli muzikanti čas i na vedlejšáky. Někteří chodili do zaměstnání, třeba pianista Miroslav Vlček, a ti nechtěli vyjíždět mimo Prahu. Na kšefty, které začal nabízet záhadný pán jménem Josef Smeták. Vedle stabilních muzikantů Růžka a Kaplana tak docházelo k proměnám: na baskytaru někdy hrál místo Pešla Pavel Chrastina, na piano byli k dispozici vedle Vlčka Mirek Berka nebo Jaromír Klempíř a na bicí vedle Brumlíka Jan A. Pacák.

Pan Smeták jednal jako opravdový manažer. Sehnal aparaturu, vozil muzikanty v Tatře 603 a zaměstnával je tak, že někdy hráli až čtyřikrát denně. Název Karkulka se mu nezdál být mimo kabaret příliš šťastným, a tak zhruba mezi únorem a březnem 1963 vymyslel, že se kapela pojmenuje podle svého působiště ve Spálené. A byla na světě skupina OLYMPIC.

Z KARKULKY OLYMPIC

Dnes už si nikdo nevzpomene, jestli se táž kapela v pořadu Nádraží Twist nad Vltavou stále jmenovala Karkulka a jako Olympic vystupovalal jen mimo, anebo už zůstala Olympikem i pro Šimkův kabaret. Jisté je, že Nádraží bylo docela povedené představení, ve kterém se amatérská hravost pojila s čerstvě tříbenou profesionální rutinou. Po představení lidé pomohli uklidit židle a tancovalo se. Zkrátka začínala pohoda 60. let. Nálada té doby a prostředí klubu Olympik zůstaly zachyceny v televizním filmu Lichá středa, natáčeném v červnu 1963.

Prehistorický Olympic tu hraje v obsazení Růžek saxofon, Vlček piano, Kaplan kytara, Pešl baskytara a Brumlík bicí. Ve filmu zazní tři skladby, Kaplan zpívá svou píseň Dancing Everybody, Věra Křesadlová zpívá Růžkovu melodii s Kaplanovým textem Jumping All (hlas však pravděpodobně patří Věře Krupařové) a nakonec lidé tancují na Růžkovu improvizaci. Píseň Jumping All později nahrála v pomalejší verzi a s textem Jiřího Štaidla Nebuďte kůzlata Vlasta Kahovcová (1965).

Koncem srpna 1963 nastoupil Petr Kaplan na vojnu a místo něho musela kapela nabrat postupně pět lidí: sólového kytaristu Petra Jandu, doprovodného kytaristu Jiřího Laurenta, zpěváky Miki Volka a Pavla Bobka a zvukaře Vladimíra Mikšovského. To už se ale kapela rozešla s Josefem Smetákem a s množstvím dalších účinkujících a hlavně pod křídli Karla Mareše vplula do listopadové premiéry semaforského pásma Jiřího Štaidla Ondráš podotýká.

VOJENSKÁ KARKULKA

Na vojnu nešel jen Kaplan, ale i Šimek s Grossmannem. Grossmann nejprve do AUSu, ale zanedlouho přešel za Šimkem do útvaru v Ruzyni (aby byl nakonec kvůli prvním příznakům své nemoci zproštěn vojny úplně). Ještě než v září 1963 narukovali, sepsali další legraci: Nečekjte twist aneb Besídka zvláštní školy. Premiéra se ještě odehrála ještě za Růžka a Kaplana, ale hlavní éra Nečekejte twist nastala až za účinkování divadla a big beatu VOJ, čili zejména během roku 1964 (viz Rock & Pop 1997, č.7, s.64-65).

Šimek s Grossmannem, už coby vojáci, dali dohromady další program Proces s bigbeatovým králem. V Nečekejte twist hrála kapela z vojáků Ruzyňské posádky, Olympic hrál v Semaforu, a tak přišel ke slovu Jiří Brabec.

BRABCOVA KARKULKA

Jiří Brabec, jeden z průkopníků českého rock’n’rollu, musel kvůli nemoci vystoupit z vlaku, který sám rozjel, z vlaku jménem Fapsorchestra (viz Rock & Pop 1996, č.5, s.72-73). Skoro celý rok 1961 strávil rekonvalescencí po pobytu v nemocnici a dodržoval zákaz pohybu v zakouřených prostorách, to jest mimo jiné právě v rock’n’rollových tančírnách. Nicméně bez kapely stejně dlouho nevydržel. Tu první po FAPS, s Ivanem Hovorkou, Lídou Doležalovou (později Hovorkovou) a Jiřím Hoskovcem, pojmenoval SPARROWS. S rock’n’rollovými Sparrows za zády se na podzim 1963 seznámil s Šimkem a Grossmannem.

Pro hru Proces s bigbeatovým králem postavil Brabec novou kapelu pod starým názvem Karkulka. Využil spoluhráče ze Sparrows, například bubeníka Ivana Ovčára, a dokonce i některé z Fapsorchestry, například kytaristu Jiřího Stádníka. Na saxofon byl volný bývalý Sputnik Jiří Janda, který se právě vrátil z vojny, a na baskytaru Zdeněk Rytíř od Hells Devils. Druhým kytaristou byl krátce Petr Rezek, kterého vyměnil Rytířův spoluhráč z někdejších Crossfire (Oheň) Ladislav Klein. Klein přišel z Juventusu, kde jej nahradil právě Rezek. Stádníka pak vystřídal Jindřich Libeš z big beatu Voj a Rytíře v polovině roku 1965 Václav Macháček ze skupiny Rakety.

Zpěváků se tu vždy střídalo víc, podobně jako v Ondrášovi. Ivan Hovorka zpíval Elvise Presleyho, Zdeněk Antoš zpíval Little Richarda a Zdeněk Rytíř Chucka Berryho. Byla tu opět Milada Pospíšilová, časem přibyl Karel Černoch, občas se tu objevil Miki Volek nebo Miloš Reddy z Hells Devils a do repertoáru se dostali i Rolling Stones. Hlavní roli bigbeatového krále hrál Pavel Sedláček.

ROMANOVI

Bigbeatový král se hrál opět v Karlíně u Zábranských, do Olympiku by se ani tak rozsáhlý projekt nevešel. I na šňůry mimo Prahu s sebou vozili bílé piano, které na pódiu stavěli na nakloněnou plochu. Mezi vděčné hosty programu patřili rock’n’rolloví fandové, mistři světa v krasobruslení, sourozenci Eva a Pavel Romanovy. Na kulometnou rock’n’rollovou palbu Karkuly předváděli moderní tance a když byla možnost hrát přímo na ledě, hrálo se na ledě a Romanovi bruslili. Například na vyprodaném Zimním stadiónu v Opavě.

Kromě toho Karkulka hrála k poslechu i k tanci jako samostatná kapela s vlastním programem, zúčastňovala se pořadů klubu Olympik Šlágr Revue nebo Hit Revue a taky objevila Petra Kalandru.

KALANDRA

Miloslav Šimek nepůsobil jako učitel moc dlouho, ale náhoda tomu chtěla, aby se objevil ve třídě, kam chodil školák Petr Kalandra. Jeho otec, významný mikrobiolog, využil kontaktu a oslovil Jiřího Brabce, jestli by kluka, zpitomnělého do americké muziky, nevyzkoušel. Jiří Brabec si mladého Kalandru poslechnul a byl nadšen. Kalandra si ještě přivedl kamarádku, s níž měl připravenou písničku Everly Brothers a bylo rozhodnuto. Sotva čtrnáctiletý budoucí bluesman začal zpívat rock’n’rolly s Karkulkou.

COUNTRY BEAT

Proces s bigbeatovým králem byl vlastně posledním úspěšným komediálním pásmem Šimka a Grossmanna v rámci klubu Olympik nebo karlínského kabaretu. Obnovit „besídku zvláštní školy“ s některými členy Komet se moc nepovedlo. Olympik se vyprofiloval spíš jako beatový klub. Víc koncertní nebo taneční než divadlení. Po Ondrášovi se sem opět vrátil Olympic, přišli Donaldi, v roce 1966 přibyli Matadors a Flamengo a Šimek s Grossmannem zůstali u textappealových pořadů, které dorostly do Hit Show a Návštěvních dnů. Někdy měli dojem, že se se svými povídkami a vtípky skoro vnucují, ale pouhé konferování koncertů skupin je nikdy nebavilo.

Brabcova Karkulka hrála do konce roku 1965. Na jejím základě vznikla v lednu 1966 nová skupina Country beat, inklinující víc k rockabilly a country hudbě, podobně jako řada světových rock’n’rollových průkopníků. Šimek s Grossmannem, toužící po divadelnějším pojetí svých programů, přijali v roce 1967 nabídku Jiřího Suchého vstoupit do Smaforu a právě Country beat se zde stal jejich hudebním společníkem.

  

 

 

Literatura:

sm: Karkulka opět hraje, Večerní Praha, čtvrtek 13.12.1962, s.3

Jitka Bartošková: Stojí za to se ohlédnout, Klub Olympik září 1966, s.2

Jiří Grossmann: Jak jsme hráli komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, s.2-3

Pavel Chrastina: Něco z historie československého beatu, Klub Olympik, červen 1967, s.5-6

Jiří Grossmann: My a Semafor, Klub Olympik, září 1967, s.2-3

Pavel Chrastina: Olympic story, Klub Olympik, říjen 1967, s.8

Jiří Černý: Drahý můj Country beat, Melodie 1971, č.6, s.161-163

malý profil Petra Kalandry, Melodie 1973, č.7, s.219

Jaromír Tůma: Čtyři hrají rock. Jasná zpráva o skupině Olympic, Panton Praha 1986

V.Kouřil: Český rock’n’roll 1956/69, Praha 1981, s.16-17, 31

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, část jmenná

 O.Konrád, V.Lindaur: Život v tahu aneb Třicet roků rocku, Praha 1990, s.17

Posted on 4.2.2015 by Lucie Bookmark the permalink.

A jak to tehdy bylo, vzpomínkami
tří našich bigbítových legend

Vladimír Mišík (8. 3. 1947)

Vladimír se narodil slovenské matce a americkému otci. Dalo by se tedy říct, že je poloviční Američan. Zdravotní sestra Červeného kříže se v Německu těsně po válce zamilovala do důstojníka US Army. Okolnosti tomu ale chtěly, že se jejich cesty rozdělily. Po letech se dozvěděla, že zřejmě padl v korejské válce. Párkrát dostala od Johnových rodičů balíček. To se nelíbilo StB, tak po něm – aby neměli problémy – raději všechno zlikvidovala. Stejně tím ale problémům s estébáky a režimem nezabránila.

Když byl Vláďa malý, zpíval po parcích písničky Elvise Presleyho a Semaforu. Po škole se šel učit na truhláře. V té době také založil svoji první kapelu. Uragán. „Pamatuju se, jak jsme hráli na nějakém večírku UMPRUM a byl z toho průser, protože se tam strhl hroznej binec. Ale mít průser bylo tehdy měřítkem úspěchu, takže jsme na něj byli pyšní.“ A pak už přišly Komety a první důležité setkání – s kytaristou Radimem Hladíkem. Z Komet oba odešli do Fontány a časem ji přejmenovali na Matadors. „Po vyučení jsem pracoval ve filmových ateliérech Barrandov. V poledne jsem to ale vždycky zapíchl a pospíchal na zkoušku. To už jsme byli skoro profíci. Za koncert jsme brali třicet korun“ (smích). Přestože to nebyl bůhvíjaký výdělek, odešel Vláďa na volnou nohu a profíkem se skutečně stal. Brzy se dočkal prvního singlu. Měl na něm i svoji písničku. Malej zvon, co mám. „Text jsem napsal před studiem na schodech. Do té doby jsem to zpíval ‘anglicky’”. Tehdy se spíš říkalo „svahilsky“, protože angličtinu ta slova připomínala jen zvukomalebně. „Svahilsky“ se prezentovala spousta našich kapel. V češtině zněl mnohým bigbít divně, originální texty se sháněly obtížně, navíc anglicky uměl málokdo. Ze začátku byl s Mišíkem v Matadors i Karel Kahovec. Když se vrátil Vladimír z vojny, na místě Kahovce stál u mikrofonu Viktor Sodoma. „Bylo mi jasné, že Ota Bezloja chce spíš jeho. A taky jo. Za nějaký čas jsem dostal přátelskou výpověď.“ Najednou neměl do čeho píchnout. Naštěstí přišlo „lano“ od Karla Duby, aby s jeho skupinou účinkoval v estrádách. „Tak jsem se naučil Summertime a Slavíky z Madridu a asi rok jsem s nimi jezdil.“ Odešel těsně před zájezdem do Mongolska, čímž si možná zachránil život, poněvadž ho nepřežilo šest členů souboru, včetně kapelníka Duby (mezi přeživšími byl například Karel Vágner a trumpetista Jiří Jelínek). K havárii jejich autobusu došlo v pro Čechoslováky tragický den - 21. srpna 1968!

Těsně po srpnu 1968 se Vladimír potkal v Redutě s Petrem Novákem, který si stěžoval, že má kšeft do Finska, ale nemá tam s kým jet, protože mu utekla část kapely. „Tak jsem mu po pár panácích navrhl, že mu tu „sólovku“ (smích) tedy zahraju. Naštěstí to nebylo moc těžký.“ Venku zůstala i většina skupiny Matadors. „Po návratu ze Skandinávie mi Jirka Kozel nabídl, abychom – ještě s Radimem Hladíkem – založili Blue Effect“ (modrý efekt = modrá knížka). Vláďa s ním nakonec nazpíval elpíčko Meditace, EP a dva singly. A protože se, zvláště v počátcích bigbítu, odehrávalo v našich kapelách škatule hejbejte se, přetáhl jednoho dne bubeník Erno Šedivý Vladimíra do Flamenga.

Z alba Kuře v hodinkách si můžete poslechnout skladbu Rám příštích obrazů, když kliknete na následující odkaz: http://jdem.cz/bvavc5

A byla to dobrá volba, protože se tam Mišík výrazně podílel na vzniku legendárního alba Kuře v hodinkách. Z velké části ho otextoval básník Josef Kainar. „Vypravili jsme se za ním na zámek spisovatelů na Dobříš. On se hned ve dveřích omlouval, že nám nemůže nic nalít, protože mu všechno pití sebrali. Pak vyndal magnetofon Grundig, posadili jsme se na zem, chvílemi si podupával a myslím, že ho to bavilo. Popisoval jsem mu, jaké peripetie zažíváme v bigbítu, on si zase stěžoval, jaké měli za války problémy s jazzem, byl skvělý. Těch devět písniček otextoval za dvě noci. Do not si napsal melodickou linku a pod ní zaznamenával hotový text. Bylo v něm minimálně škrtáno a byla to jeho úplně poslední práce. Chvíli nato umřel.“ Alba Kuře v hodinkách se prodalo přes sedmdesát tisíc kusů a hovoří se o něm, jako o nejlepším české bigbítové desce. Flamengo se bohužel rozpadlo ještě dřív, než vyšla.
Po epizodách ve skupinách Nová Formace a Energit založil Vladimír v roce 1974 skupinu, které zůstal věrný dodnes. Etc... Jeho aktuální sestava je Vladimír Mišík (voc), Jan Hrubý (vl), Petr Kulich Pokorný (gt), Pavel Skála (gt), Jiří Veselý (bgt) a Jiří Zelenka (ds).

Z roku 1976 a alba Etc... Stříhali dohola malého chlapečka pochází i píseň Proč ta růže uvadá: http://jdem.cz/bvav49

V té době přičichl i k Šafránu – společenství, lidí, jako jsou Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Dagmar Voňková – písničkářů, kteří zpívali chytré texty. Vláďu to přimělo intenzivněji číst básně. „Překládal jsem si Dylana, dostal se mi do ruky Václav Hrabě... Některých textů jsem se zmocnil, vymyslel k nim pár akordů a začal je „vykřikovat“ za doprovodu španělky. Později jsme je hráli i s kapelou. Tak vznikla třeba písnička Stříhali dohola malého chlapečka.“ Šafrán ho natolik inspiroval, že založil s Vláďou Mertou Čundrground („Čuďák“). Jenomže práce s Etc... přibývalo, kapela se vyhoupla až na samotnou špičku naší rockové scény, fanoušci je milovali. V roce 1982 ovšem došla režimu trpělivost (mít za vzory vlasatce, kteří třískají do kytar, to tedy ne!), našel si záminku a Etc... zakázal. „Byli jsme rozjetí, všude jsme měli vyprodáno, myslím, že i ta muzika byla zajímavá, jenomže v nejlepším přišla akce proti nové vlně a my se s ní svezli. Komunisti se hlavně obávali nástupu amatérských kapel, které jim pálily do obličeje svoje nekonformní výpovědi. Tak pro začátek utnuli aspoň nejpopulárnější skupiny. Nás a Pražský výběr. A pak další. Naštěstí mi akorát přišlo třicet pět tisíc korun za prodané desky, což byly peníze na dva roky, takže jsem nemusel nastoupit nikam do práce.“ Po kolotoči koncertů ale následovalo prázdno. „Chodil jsem po hospodách a když zavřeli, šlo se ještě k nám. Byla to divoká doba.“ StB ho nechala chvíli „vydusit“ a pak mu nabídla – výměnou za pokračování kariéry – podepsat spolupráci. „A protože jsem to neudělal, čekal mě život bez budoucnosti a cesta do zapomnění.“ Vzpomínáte na nápisy Nechte zpívat Mišíka?! Naštěstí se po dvou letech pro něj situace trochu zlepšila a mohl účinkovat alespoň s kytarou. „Už mi docházely peníze a začal jsem přemýšlet o tom, že půjdu mýt okna.“ V roce 1985 už zase hrál s Etc... A pak přišel rok 1990 se jim pak splnilo něco, o čem ani nesnili. Na památném koncertě na Strahově byli předkapelou Rolling Stones!

V té době už ale musel Vladimír dělit čas dvěma. Menší díl mu zbyl na muziku, větší obětoval jako poslanec České národní rady „na oltář vlasti“. Tehdy se to od umělců očekávalo. Mandát mu vypršel za dva roky. Poté napřel všechny síly opět směrem k Etc...

Časem se ale začaly u Vladimíra prohlubovat zdravotní problémy. K potížím s astmatem, které ho provázejí již několik desetiletí, se přidala Charcotova osteoartropatie. Odvápňování dolních končetin. Na půl roku ho to připoutalo na vozík, pak chodil o berlích, dnes už se jen opírá o hůlku. Koncertovat ale nepřestal. Muzikanti z kapely sice tu a tam hrají i jinde (s Markem Ebenem), on sám si odskočí na kšeft s „Čuďákem“, i tak ale stráví půlku měsíce na jevišti.

Nejvíc ho těší, že pořád dělá to, co ho baví a doma se může opřít o chápající zázemí. „Jsem moc rád, že se máme rádi a že jsou děti zdravé. Barunka studuje HAMU, Adam se objevil jako herec v Krásce v nesnázích a v Takové normální rodince a Maťo je výtvarník. Hrál taky na kytaru s Tatabojs a Anetou Langerovou. A co se týká mě, doufám, že budu moci ještě dlouho vystupovat. Jeviště by mi chybělo.“

Vladimír Mišík na YouTube - Blue Effect - Sluneční hrob: http://jdem.cz/bvafh3

Radim Hladík (13. 12. 1946)

Geniální muzikant, muž s nejrychlejšími prsty, český Alvin Lee (z Ten Years After). Tak hodnotili odborníci i laici v 60. letech kytaristu Radima Hladíka. Na jevišti udivoval nejen svými sóly, ale i hraním zubama, za hlavou a všelijakými novinkami, které u nás začal používat jako první (booster – zkreslovač zvuku, zpětná vazba, kvákadlo – v roce 1967 si pořídil stejné, jako Jimi Hendrix). Premiéru měl v sedmnácti letech se skupinou Komety. Jeho prvním honorářem byl párek. „Hráli jsme pro sovětskou delegaci a předvedli kytarovou úpravu Labutího jezera.“ Do Komet ho vzali proto, že uměl hrát z not a že se naučil podle Radia Luxemboug sólo ze skladby Tel Star.
„Kytara se mi odmalička líbila, ale neměla u nás takovou rodinnou podporu, jako piáno. Táta totiž vystudoval skladbu a dirigování. Daleko později nám napsal pro Blue Effect aranžmá symfoňáku pro LP Meditace. Zpaměti! Bez klavíru! Živil se ale jako bankovní úředník.“ Větší pochopení než rodiče měl pro kytaru dědeček, který odvedl Radima do hudební školy k panu Schellingerovi (otci zpěváka Jiřího Schellingera), u něhož začal studovat klasickou hru. Když si měl později zvolit střední školu, rozhodl se pro konzervatoř. Vzali ho až na podruhé. „Bylo to fajn, ale ve druhém ročníku už jsem hrál bigbít a nějak to se studiem nešlo dohromady. Tak jsem školy nechal. To ale neznamená, že si občas nezahraju etudy nebo něco od Bacha, protože je to bezvadný na cvičení. Když nemám koncerty, neexistuje, abych to zapíchl na delší dobu. Stárnu a čím dál déle mi trvá rozhejbat prsty. Na kytaru je potřeba i fyzická síla. Tón se tvoří rukama. Po koncertě mě bolí celé tělo.“ Radim si elektrofonickou kytaru zpočátku půjčoval. „Když odešel na vojnu Jirka Kaleš, zůstala po něm v Kometách Futurama“ (na tuto československou kytaru hrál v začátcích i George Harrison z Beatles). „Po letech mi ji Jirka daroval.“ V té době si někteří muzikanti nástroje i sami vyráběli. „Jirka Kozel z Blue Effectu měl udělanou baskytaru z dveří od skříně.“

Z Komet odvedl Ota Bezloja Hladíka do Fontány. „Chviličku jsme byli Fontána, potom Pra-Be, Karkulka, se Šimkem a Grossmanem jsme se jmenovali Bivoj, až se z nás stali Matadros.“ Zásluhu na tom měl zprvu bubeník, později manažér Wilfried Jelinek (sudetský Němec odsunutý s matkou po válce z Liberce, který v 60. letech v Praze studoval). „Zařídil nám v NDR, kde žil, zapůjčení aparatury Regent a varhan Matador“ (od toho byl odvozený název skupiny). Matadors hráli ze začátku převzaté skladby. „Vlastní tvorba přišla až s Vláďou Mišíkem a Viktorem Sodomou.“ V roce 1968 přijala část souboru nabídku k účinkování v NSR v muzikálu Hair. „V září jsme tam odjeli na konkurs, pak na zkoušky a kluci se rozhodli, že tam zůstanou. Já jedinej se vrátil. Pokládal jsem za určitou zbabělost utéct před komunisty. Vždycky jsem tvrdil: Ať táhnou oni!“

Hladík se tady přidal k triu Kozel – Mišík – Vlado Čech. Vladimír Mišík vymyslel nové skupině název Special Blue Effect (později jen Blue Effect). První vystoupení měli 26. 11. 1969. Pro Radima se stala kapela životní volbou, protože s touto po letech oprášenou „značkou“ vystupuje i dnes (druhou premiéru měli v roce 2004, z původní sestavy zůstal jen on sám, zbytek tvoří mladíci). „V úvodu to byla šťastná éra, proto jsem se k ní s novou partou s chutí vrátil.“ Pak zachvátil světový bigbít rozvláčný art rock. V Blue Effectu ho prezentovali zpěváci a klávesisté Lešek Semelka a Oldřich Veselý. „Měli jsme tak dlouhé skladby, že jsme zahráli třeba jen dvě za večer. K našemu „klávesovému období“ se částečně vrátíme na novém live DVD, které právě začínáme točit. Skladby tam ale zazní ve zkrácené a kytarové podobě. A tím s minulostí definitivně skončím!“ Radim Hladík má za sebou také velmi šťastnou jazzrockovou spolupráci s JOČR, z níž vzešla alba Nová syntéza. „Francouzská kapela One T si z jedné skladby z Nové syntézy koupila samply, udělala z nich CD, a to oběhlo celý svět. Ta skladba bude také na novém DVD.“

Za znovuzrozením Blue Effectu stála nabídka: Nechcete účinkovat před Nazareth? „Potkali jsme se s nimi v Noci s Andělem, kde jsme si dohromady zahráli a pak jsme odjeli dva tři koncerty. Předtím jsem nehrál bigbít patnáct let! Měl jsem akustické období s Jardou Hutkou a Dášou Andrtovou. Samozřejmě mi to chybělo, ale čekal jsem, až najdu dobrý lidi. Rozhodl jsem se, že nebudu dělat s vrstevníky, protože nám už chybí energie. S mladejma mě to baví. Všechno si říkáme na rovinu, všichni máme stejný honorář, před kšeftem i po kšeftě s nimi tahám z jeviště reprobedny... Věnujeme tomu všichni stejně, a v tom je to čistý.“

Jak Matadors, tak Blue Effect byly skvělé skupiny, které snesly srovnání se zahraničními. „Po roce 1969 jsme měli být v Anglii předkapelou Jethro Tull.“ Šanci ukázat se světu jim pokazil Pragokoncert, který neodpověděl na žádost o volné termíny.

Jako určitou satisfakci může Radim Hladík cítit, že byl jako první instrumentalista uveden do Síně slávy Akademie populární hudby. Kromě toho získal Anděla 2008 za DVD Live & Life, Matadors a Blue Effectu.

„Co se týká profesního a rodinného života, nijak je nedělím. Od roku 1968 jsem šťastně ženatý, mám syna (filmový zvukař, který získal čtyři České lvy), dceru (pracuje v Hladíkově rodinné agentuře) a zatím tři vnoučata (7, 4 a 3 roky)... Snad jediné, co mě trochu štve, je výše mého důchodu. Člověk pětačtyřicet let tvrdě pracuje, nekrade na daních a pak mu přidělí devět tisíc sto korun. Takže už vím, že budu muset hrát do smrti. Ještě víc mi ale vadí, že je to asi třetina toho, co má bývalý prokurátor Vaš, který posílal v 50. letech lidi na šibenici! Ten má snad dokonce víc než Karel Gott!“

Instrumentálka Čajovna se hraje na českých rádiích dodnes: http://jdem.cz/bvafg5

Viktor Sodoma (5. 7. 1945)

Rodiče Viktora Sodomy jsou považováni za průkopníky rock and rollu v Čechách. „Táta pracoval v Propagační tvorbě s Jiřím Suchým, a protože poslouchali stejnou hudbu, sblížilo je to a založili Akord klub.“ Otec (jmenoval se František, ale maminka mu říkala Viktore) hrál na kytaru, matka Vlasta zpívala a Jiří Suchý se potýkal s kontrabasem, který mu Sodoma koupil. „Účinkovali v Redutě, kde měla Propagační tvorba závodní klub, zkoušeli u nás v kuchyni.“

Viktor junior chtěl být výtvarníkem. „Na UMPRUM mě nevzali, tak jsem šel studovat do Bechyně keramickou školu. A teprve tam mě chytla muzika. Poslouchali jsme Radio Luxembourg a hned druhý den jsme ty písničky zkoušeli hrát. V altánku. Chodil tam i Karel Kryl, s nímž jsme hráli nejen na kytary a ping pong, ale především byl mým mazákem. My, bažanti, jsme museli mazákům sloužit, tak jsme se jednou naštvali a vyzvali je na pěstní souboj. Vybrali dva nejmenší – Kryla a mě. Vzal jsem si kožené rukavice na lyže, Karel si půjčil pletené a za chvilku jsem měl od úderů potrhaný obličej. Souboj skončil nerozhodně“(smích).

Sodomovi staršímu se synovo muzicírování líbilo, tak ho přihlásil na soutěž Hledáme nové zpěváky. „Vybral jsem si vyřvávačku od Little Richarda Lucille. Profesor Gleich z Národního divadla, který byl v porotě, mě varoval: „S takovýmhle zpěvem přijdete do roka o hlas.“ V semifinále mě doprovázel na kytaru Láďa Štaidl a na basu Pavel Chrastina, kteří byli tehdy v Semaforu. Vyhrál jsem. Ve finále jsem se umístil druhý za Helenou Vondráčkovou.“ Díky soutěži dostal Viktor nabídku účinkovat s big bandem Zdeňka Bartáka na čajích. Kromě toho vystupoval v klubu Olympik, kde pořádal Šimek s Grossmanem pravidelné přehlídky talentů. „Oba byli tehdy na vojně v Praze Ruzyni a Šimek mi navrhl, že mě tam taky dostane, ať to mám za sebou.“ Povedlo se. „Na štábu vojenského útvaru byl nakonec Grossman hlavním písařem a já pomocným.“ Na vojně založila dvojice Š+G divadlo Voj, kde Viktor zpíval. Kromě toho účinkoval „venku“ se skupinou Mefisto. „A zahrál jsem si ve filmu Každý mladý muž, který režíroval Pavel Juráček. Hrál v něm mimo jiné Jaromír Hanzlík, Pavel Landovský, Václav Havel, my jsme tam s Mefistem představovali vojenskou kapelu.“

Po vojně zamířil do ambiciózního Flamenga, kde už byl Petr Novák, kterému se rozpadla jeho skupina George and Beathovens. „S Petrem jsme chtěli utvořit pěvecké duo. Zbyla z toho jen písnička Black Is Black, kterou jsme společně nahráli.“
Jenomže v roce 1966 Sodomu uchvátil koncert úplně jiné kapely, která právě přijela z NDR s novou aparaturou a varhanami. Matadors. „A pak jsem dostal na silvestrovském mejdanu, kam mě pozval Pavel Sedláček, od téhle báječné kapely lano. Ota Bezloja říkal, že Mišík jde na vojnu a že chtějí dělat rhytm and blues. Manažérem byl Němec Wilfried Jelinek, který v Praze studoval. Právě on jim zařídil na tu dobu tak skvělou aparaturu a kontakty do Německa.“
Pro český bigbít tenkrát došlo k další zajímavé události, ačkoli tak zprvu nepůsobila. Ve Strašnicích byl založen New Club. „Měli jsme tam zkušebnu společně s Olympikem, Flamengem a Rebels. Scházeli jsme se vždycky po kšeftě a až do rána jsme dohromady jamovali. Vznikla konfrontace, která se ukázala jako velice užitečná, protože všechny ty kapely šly úrovní rázem nahoru. Dřeli jsme, až se z nás kouřilo.“ Matadors se začali věnovat i vlastní tvorbě. Vzpomeňme například píseň Get Down From The Tree, která vyšla později dokonce v USA na sampleru Nuggets II: Original Artyfacts from the British Empire and Beyond, 1964–1969. Byly na něm i slavné kapely The Birds, Small Faces, Status Quo a originální interpreti písně Black Is Black – Los Bravos. „Get Down... i Black Is Black zpívám dodnes.“ Matadors pak ještě natočili pro Artii LP a na podzim 1968 se museli rozhodnout, jestli budou doprovázet v Německu muzikál Hair. Část kapela souhlasila. Pro zpěváka tam místo nebylo. Na Matadors má ale Viktor Sodoma ty nejkrásnější vzpomínky. Ačkoliv, také jednu nepříjemnou. „Měli jsme šňůru na východním Slovensku a nějací kluci nám nabídl, že nás zavezou na Zemplínskou Šíravu. Tak jsem s nimi jel a oni mi dali ochutnat lavorovicu. Vypil jsem dvě štamprle a přestal jsem vidět. Trvalo to dva dny. Už bych to nechtěl zažít.“

Po tříměsíční epizodě v Apollo beatu založil počátkem roku 1969 Václav Zahradník seskupení Sodoma a Gomora, což byl pro Viktora definitivní krok směrem od bigbítu. Kromě něj tam zpívala i Hana Zagorová a Jiří Štědroň. Po dvou letech vyslyšel Viktor Sodoma hlas Františka Ringo Čecha, který ho zlákal do své kapely Shut Up! Zrodily se největší Sodomovy hity. Parní stroj, Papoušek kakadu, Tygr z Indie. Bubble gumovou vlnu ale po čase vystřídal hard rock a Viktorovo místo zaujal Jiří Schellinger.

„No a pak jsem měl průšvih s policií a následoval zákaz činnosti, čímž vlastně moje kariéra skončila.“ Na ulici ale nezůstal. Kamarád Miloslav Šimek ho vzal do Semaforu (1975). „Byla tam sranda a úžasná parta. Nárožný, Sobota, Bobek, dvojice Paleček – Janík, Jana Robová.“

Počátkem 80. let domluvila Viktorova manželka Eva, která jezdila jako tanečnice se zpěvákem Richardem Adamem do Itálie, s tamní manažérkou, že vytvoří pořad, ve kterém by její muž – zatímco se tanečnice převlékají – zpíval. Byl to nápad na deset let.

„A pak přišla 90. léta, začala privatizace, pořídili jsme si v Roztokách cukrárnu a penzion, jenže nám povodeň všechno zničila. Zařídili jsme si aspoň restauraci, ale to už není ono. Teď dcera přemýšlí, že ji buď prodá, nebo na jejím místě otevře školku s výukou cizích jazyků.“

Viktor je už pár let v důchodu a těší se ze svých čtyř vnoučat (od pěti do osmnácti let). A samozřejmě pořád zpívá. S George and Beathovens, Cadillakem Pavla Sedláčka i jen tak sám. „Předloni dal dohromady Honza Obermayer projekt Matadors Memory.“ Vzniklo DVD Live & Life – Blue Effect, Matadors, Radim Hladík, které bylo oceněno Andělem za rok 2008. „Uskutečnilo se i úspěšné turné. Když jsme hráli v Lucerna music baru, nacpalo se tam snad tisíc lidí a dvě stě jich ještě zůstalo venku. Byl to zážitek. Jsem rád, že tenhle unikátní projekt nekončí a že se ta muzika líbí i po letech.“

Viktor Sodoma na YouTube - Matadors: Hate Everything Except Of Hattered (všimněte si i Radima Hladíka, hrajícího občas na kytaru zubama, což byla parádní disciplína ďábelského Jimiho Hendrixe): http://jdem.cz/bvafj3

Článek vyšel v roce 2009 v dnes už neexistujícím časopisu 55+
2CD BEATLINE: MAPA BIGBÍTU LET 1967 – 1969 vychází 29. ledna 2015 u Supraphonu

A ještě úspěšní Češi v cizině

V roce 1989 natočil Jan Hammer videoklip k písni Too Much to Lose, ve kterém hrají mimo něj i DAVID GILMOUR ze skupiny Pink Floyd, RINGO STARR a JEFF BECK. Chcete-li klip vidět, klikněte na: http://jdem.cz/bvafd2. NENECHTE SI HO UJÍT, STOJÍ ZA TO!

Jako další kousek vám nabízím live video s VAN HALENEM: http://jdem.cz/bvagf2

TV seriál MIAMI VICE (v němž se Hammer i objevil v několikavteřinovém záběru, jako padouch - což je videu zaznamenáno): http://jdem.cz/bvagg2
A ještě slavné Crockett ́s Theme z MIAMI VICE, za něž získal Grammy a první místo v US TOP 40, což se podařilo instrumentální skladbě teprve podruhé v historii (poprvé to dokázal v 50. letech Henry Mancini): http://jdem.cz/bvagk6

Video z koncertu Wheather Report v roce 1971: http://jdem.cz/bvaff3
Joe Zawinul (kb), Wayne Shorter (sax), Miroslav Vitous (bass), Dom Um Romao (percussion), Eje Thelin (trombone), John Surman (bass clarinet), Alan Skidmore (flute), Alphonse Mouzon (drums)

A ještě největší hit Wheather Reportu Bridland z roku 1978, kdy už místo Mirka Vitouše hrál v kapele jiný geniální basista - Jaco Pastorius: http://jdem.cz/bvant7

Video Kralovy písně Pumpin for Jill (hudba: Ivan Kral, slova: Iggy Pop): http://jdem.cz/bvafp3
A ještě verze Iggyho Popa: http://jdem.cz/bvagu6

Autor: Vašek Vašák | čtvrtek 21.1.2016 11:19 | karma článku: 24.76 | přečteno: 2256x

Zdroj: https://vasak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=491930