Apendix - Brněnský big beat

 Apendix

Jak jsme jeli za surrealistou Václavem Zykmundem   Portrét se žárovkou (1944) a Hlas z dálky (1937)

Meziválečné období přineslo do uměleckého dění zajímavé „-ismy“. Těsně před první světovou válkou italský a ruský futurismus, vzápětí v Curychu v Kabaretu Voltaire Tristanem Tzarou (1896–1963) založené hnutí dadaistů a po první světové válce na ně navazující skupinu v Paříži žijících umělců v čele s teoretikem André Bretonem (1896–1966), angažujících se v surrealizmu.

V tehdejším Československu se stalo zrcadlem těchto -izmů umělecké sdružení Devětsil v čele s básníkem Vítězslavem Nezvalem (1900–1958) a teoretikem Karlem Teigem (1900–1951). K nim byla přimknuta skupina výtvarníků a literátů v popředí s Toyen (Marií Čermínovou), Jindřichem Štyrským, Josefem Šímou, Konstantinem Bieblem, Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem a ostatními. Ale byla zde i o něco mladší, dlouho opomíjená skupina nadšenců, zastoupená Františkem Grossem, Františkem Janouškem, Františkem Hudečkem a několika dalšími, hlásícími se k tomuto hnutí, kteří se později prezentovali jako Skupina 42. Jejich propagátorem a teoretikem se stal Jindřich Chalupecký. Byli ovšem značně přehlížení, spolu s ostatními skupinami, těmi „pravověrnými“. Údajně to došlo tak daleko, že když byli pozvaní v roce 1935 na rozhraní března a dubna k přednáškám do Prahy a Brna zástupci francouzských surrealistů André Breton a Paul Éluard, byli členy Devětsilu uměle izolováni od ostatních umělců. Ti potom samostatně zahájili v roce 1936 výstavu svých děl v divadle E. F. Buriana v D37 pod názvem Nezařazení. A tehdy, spolu s Františkem Grossem, Miroslavem Hákem, Františkem Hudečkem, Bohdanem Lacinou a Ladislavem Zívrem vystavoval i Václav Zykmund. Ten se narodil v Praze 18. 6. 1914 a mládí prožil s rodiči v Rakovníku. Ve stejné době, kdy vystavoval v D37, založil edici RA a prvním publikačním počinem byl překlad Bretonovy básně Vzduch vody. Byla-li zde zmínka o jakési nadřazenosti členů Devětsilu, nevztahovala se na Teigeho, který se zdál být loajální vůči širokému spektru umělců. Dopisoval si i se Zykmundem, a jistě nejen proto, že mu byl bratrancem. Informoval jej o existenci brněnského Ludvíka Kundery a dal mu podnět k založení umělecké skupiny. Ta se na konci druhé světové války, kdy už Zykmund působil v Brně, ztotožnila v názvu s edicí RA. Mimo zakladatele Zykmunda v ní byli zastoupeni Josef Istler, Miloš Koreček, zmíněný Kundera, Bohdan Lacina, Zdeněk Lorenc, Vilém Reichmann a Václav Tikal. Zykmund se aktivně výtvarně projevoval a dával podněty k různým happeningům. Svou uměleckou činnost v padesátých a šedesátých letech omezil. V té době přednášel na brněnské filozofické fakultě, soustavně se věnoval teorii umění, publikoval například ve Výtvarné práci, Výtvarném umění, přispíval do Filozofického časopisu nebo Hostu do domu. V osmapadesátém roce například poskytl dvouměsíčníku Světová literatura své třídílné pojednání Surrealismus včera a dnes. Vydal na patnáct knižních publikací zabývajících se teorií moderního umění, mezi nejvýznamnější patřily Stručné dějiny moderního umění. Umělecky se znovu začal intenzivně projevovat kolem roku 1972. Kresbami, kolážemi, asamblážemi, později i olejomalbou.

V druhé polovině roku 1966 jsem se seznámil jen s o málo mladším vrstevníkem Janem Kratochvilem (*1951). V Brně, v Orlí ulici č. 18 bydlel spolu se svými staršími bratry. V jednom pokoji on, ve druhém Josef (*1943), který v té době ještě netušil, že si pořídí fotoaparát a fotografie se stane jeho profesí, ve které se proslaví s identifikační zkratkou Jef. Ve třetím maličkém pokojíku, původně snad pro služku, přespával Jiří (*1940). Zanedlouho poprvé a na dlouhou dobu také naposledy publikoval. V osmašedesátém totiž podepsal Dva tisíce slov a na delší dobu se „zabydlel“ v kotelně. Později získal pro literáta přece jenom vhodnější zaměstnání a po čase zakotvil v archivu Krajského střediska památkového úřadu se sídlem v Brně. Zatímco přes týden pobýval v jihomoravské metropoli, na víkendy odjížděl za rodinou do Krumlova. Později v Brně pobýval jako podnájemník v jednom z nejzajímavějších domu ve středu města. Jednalo se o renesanční jednopatrový dům na Římském náměstí. V jeho přízemí sídlili, v rámci tehdejších Služeb města, kominíci. Do patra se stoupalo po dřevěných schodech (nevím o žádných jiných ve středu našeho města), kterými se vstoupilo do jakéhosi foyeru. Čelem po pravé straně se nalézaly dveře k pokoji pana Čápa, u kterého byl Jiří Kratochvil v podnájmu. Ten pobýval za prostředními dveřmi a levé vedly do zázemí druhého podnájemníka. Tím byl známý brněnský výtvarník a malíř Jan Zuziak (*1946). Seznámil jsem se s ním v roce 1969 v době, kdy s radostí opustil vojenskou katedru pro nesouhlas se vstupem „spřátelených“ vojsk. Společenským kulturním stánkem se nám v té době stala tehdejší vinárna Venuše v Jakubské ulici. Ve druhé polovině sedmdesátých let jsem byl zaměstnán na šestihodinový pracovní úvazek jako údržbář v internátní škole pro nevidomé děti ve Veveří ulici. Můj tatínek zde měl funkci ředitele. Na okraj musím podotknout, že to bylo jedno z mých nešťastnějších životních období. Jen těžko lze popsat poetiku momentu, kdy jsem se míjel v chodbě tohoto zařízení s cupitající řadou nevidomých dětí z mateřské školky, které mě poznaly podle chůze a zdravily mě navzdor tomu, že jsem nikdy nebyl členem KSČ: „Dobrý den, soudruhu údržbáři.“ Druhé mé, tehdy ještě vedlejší, zaměstnání bylo tehdy ve slavném Klubu mládeže v Křenové ulici. Ve Venuši jsem trávil časově omezené pracovní mezidobí. Setkával jsem se tam téměř pravidelně s Janem Zuziakem. Tam mě také informoval o tom, že spolu s Jiřím Kratochvilem a několika přáteli uspořádali happening. Ve výročí stého narození Franze Kafky (1883–1924), tedy 3. července 1983, na jeho počest přejmenovali již zmiňované Římské náměstí na název nesoucí jeho jméno. Kratochvilovou spolupracovnicí u „památkářů“ byla shodou okolností žena Zykmunda, Alena. Mistr byl o akci detailně informován z „první ruky“. Pokud mohu posoudit, tak jej to zaujalo natolik, že aktéry pozval přes osobu své manželky k sobě domů na návštěvu. Vzhledem k tomu, že Zuziak byl mým přítelem (a jsem přesvědčen, že i když se v současné době téměř nevidíme, jím zůstává) a věděl tedy o mém vřelém vztahu k „nadrealizmu“, přimluvil se za mou osobu, takže jsem byl poctěn pozváním také. V té době byl ovšem již Zykmund churavý, a tak se návštěva stále odkládala a měsíc po měsíci oddalovala. Nicméně, vřelá ujištění o přízni obou zastoupených stran kolovala přes paní Alenu tam i nazpět. Nastalo něco, co bychom mohli s nadsázkou nazvat kolektivním souzněním duší na dálku. Zykmundovi se zdravotně ulevilo a setkání bylo na dosah. Vzpomínám-li si dobře, bylo potřeba snad jen nějaké krátkodobé doléčení v nemocnici. Bohužel, se návštěva u tohoto, v té době z nemnoha posledních žijících původních českých surrealistů, neuskutečnila. Václav Zykmund zemřel 10. května 1984, měsíc před svými sedmdesátinami. Loni tomu tedy bylo dvacet let. Ale také letos uplyne sedm roků od ocenění Jiřího Kratochvila, jednoho z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů, komisí PEN klubu cenou Karla Čapka. Zbývá dodat, že na přelomu roku 1999 a 2000 Dům umění ve spolupráci s Moravskou galerií, za péče kurátora Jiřího Valocha, uspořádal první soubornou výstavu Zykmundových děl, kterých se sešlo na dvě stě. Osobně jsem to přijal s povděkem, jako náplast na velkou ránu zklamání z neuskutečněné návštěvy. Jiří Donné foto archiv

Brněnská alternativa: kapely, které hrály proti komunistickému režimu

13. března 2010

Neartikulovaný řev, rachot, dupot, řinčení, bosé, špinavé nohy žebráků, tuláků a otroků i nablýskané esesácké holínky... Ti všichni nemytí a zarostlí (...) nám předvádějí, jak se krade, loupí, podvádí, morduje, mučí, chlastá, fetuje... Takto plamenně vylíčil režimní publicista Jan Beran v roce 1983 hudební "novou vlnu" v týdeníku Tribuna. 

 

foto: Popmuseum Skupina Odvážní bobříci, vlevo Ivoš Horák, vpravo Pavel barša

 Beranův článek odstartoval další tažení tehdejšího režimu proti alternativním kapelám.

Žabčice 1983

V osmdesátých letech 20. století se největší takový zátah odehrál v Žabčicích, třicet kilometrů jižně od Brna. Veřejná bezpečnost (VB) zde brutálně zasáhla proti účastníkům druhého ročníku rockového festivalu. I když o rok dřív proběhlo tamtéž pod organizačním vedením Vladimíra Šmerdy všechno v klidu, ukázalo se, že režimní tažení roku 1983 už naplno rozjelo "pogrom na novou vlnu", jak ji nazývá Petr "Hraboš" Hrabalik v televizním seriálu Bigbít, mapujícím historii české rockové hudby v letech 1956 až 1989.

"Festival byl zakázán snad několik hodin před započetím," vzpomíná Hrabalik.

"Jenomže to už se v Brně shlukovaly skupinky nic netušících mániček, které se chystaly na cestu do Žabčic. Když se dozvěděly o zákazu, nezbylo jim nic jiného než se rozlézt po parcích a brněnských hostincích k družným rozhovorům. V pisárecké hospodě Na Střeláku se sešlo rockových fandů asi největší množství a na ty se také složky VB zaměřily nejvíc. Lid hudbymilovný zcela bezdůvodně, ale velmi brutálně seřezaly a několik mladíků bylo pokousáno policejními psy," popisuje Hrabalik, co předcházelo perlustracím a výslechům asi třiceti lidí na služebně Veřejné bezpečnosti.

"Aniž by ti lidé věděli proč, ocitli se dokonce ve vazbě," pokračuje ve vzpomínce Hrabalik.

"A začal vykonstruovaný proces, který sice není tak známý jako ten s hudebníky The Plastic People of the Universe, přesto je s ním srovnatelný svou absurdností a zoufale upocenou snahou nějaké vlasaté živly dostat prostě za katr. Čtyři rockoví fanoušci šli nakonec sedět natvrdo, ostatní dostali podmínky a z nich vycházející policejn,dobrozdání’ do budoucna, to jest průšvihy v zaměstnání, ve škole a v osobním životě," dokresluje režimní péči o svobodnou hudební tvorbu a její fanoušky Hrabalik.

 Brněnské hudební obrození

"Zklamání nad tím, že se v Praze neobjevila žádná nová skupina, která by navázala na tvorbu alternativních kapel a snažila se o nekomerčně zaměřenou muziku, jsem si vynahradil v Brně," skládá chválu brněnské hudební tvorbě 80. let hudebník a signatář Charty 77 Mikoláš Chadima.

 

"V květnu 1982 jsem byl pozván na II. valnou hromadu, jak Brňáci nazývali společné koncertování, aby tomu nemuseli říkat festival, a žasl jsem. Brno se probudilo! Po mnoha letech, kdy tam neexistovala neoficiální rocková scéna, jsem slyšel kapely, které mi doslova vzaly dech. Odvážní bobříci a především Ještě jsme se nedohodli mě nadchli. Tyto kapely hrály původní, českou, nekomerční muziku vysoké úrovně. Ale nejen muziku. I texty těchto kapel byly zrovna tak dobré v tom, s jakou otevřeností se vyjadřovaly k naší Onanové době, což je titul jedné ze skladeb Ještě jsme se nedohodli. Připadal jsem si, jako bych se ocitl v jiném světě. Že tyto kapely vystupovaly více či méně legálně v Brně i jeho okolí, mi připadalo jako zázrak. Ve zdecimované Praze by víc než dva legální koncerty nepřežily. Dotáhnout tyhle kapely do Prahy se stalo mým velkým přáním a k mé radosti se to i splnilo. Účinkovaly později na XI. pražských jazzových dnech, z jejichž programu zbylo 19. června1982 jen hraní na parníku, zbytek byl zakázán," doplnil své vzpomínky hudebník.

Záplava originality

"V roce 1985 zrodila brněnská scéna neuvěřitelnou záplavu originálních skupin," přidává své svědectví hudební publicita Josef Vlček.

Jedu autem do Prahy Jedu autem do Prahy mám s sebou síť na vrahy. V Praze je jich plno to není žádný Brno. Po Karlově mostě choděj prima kostě. Na jazyku valuty sexy trika vydutý. Kostely já nesjíždím a vyhejbám se zdvižím. Já su totiž chlapec z Brna mě zajímá Nová vlna. Text Tomáše Rusína pro skupinu Podchodem vchod

"Přitom Brno v předchozích obdobích v hudební alternativě nijak nevynikalo. Existovala tu poměrně silná a známá folková scéna, řada hardcorových kapel a samozřejmě proslavený art rock skupin jako Synkopy 61 nebo Progres. Bylo tu ovšem nonkonformní Divadlo na provázku, které zprostředkovalo kontakty s pražským alternativním děním, uspořádalo například Den jazzové sekce v době, kdy bylo v Praze něco podobného nemyslitelné. Poměrně časté vystupování pražských nových kapel typu Extempore, Švehlík nebo Kilhets zprostředkovávala v Brně Lenka Zogatová. Tato výrazná, organizačně nadaná osobnost byla ochotná podstoupit i velké riziko a dokázala v té době vybudovat z kulturního domu na Musilově ulici v Brně-Husovicích centrum alternativní hudby, které nemělo v republice konkurenta," dokresluje hudební podmínky v Brně Vlček.

Aby mohla kapela "za bolševika" vystupovat jakž takž legálně, musela mít zřizovatele. Tím mohla být jakákoliv společenská organizace od Socialistického svazu mládeže až po hasiče.

"Od ní režim očekával hlavně, že bude bdít nad ideovou čistotou repertoáru a politickou vyspělostí hudebníků," charakterizuje poměry Mikoláš Chadima.

"Pokud tak zřizovatel nečinil, nebo pokud měla kapela nějaký průšvih, bylo organizaci právo zřizovat soubor odebráno," dělí se o své zkušenosti hudebník.

"Že by amatérská kapela mohla hrát něco jiného než tancovačky, s tím systém nepočítal. Koncertní vystupování mělo zřejmě zůstat doménou politicky lépe prověřené a díky systému i lépe vydíratelné profiscény," dodává Chadima.

"Kapely nesměly vystupovat bez razítka, tedy bez zřizovatele, takže jsem je různě sháněla," přidává vzpomínku na obcházení režimních zákazů pořadatelka Lenka Zogatová.

"Existovaly různé spřátelené osoby, například Zuzana Voráčová z Filozofické fakulty tehdejší Univerzity J. E. Purkyně, která mi často pomohla razítkem tamního SSM. Nebo jsme různá vystoupení už provařených kapel směřovali s Petrem Kadličkou Kadlecem do sálů vesnických hospod v okolí Brna," doplňuje obrázek svých metod Zogatová.

Velmi zvláštní Brno

"V Brně bylo možné slyšet drsný androš Odvážných bobříků, jejichž šéfem byl Ivoš Bobr Horák, příchodem klasicky vzdělaného hudebníka Martina Dohnala se obrodil soubor Pro pocit jistoty, který ve své tvorbě spojoval rock se současnou vážnou hudbou," vyjmenovává kapely brněnské alternativy osmdesátých let Petr Hrabalik.

 Martin Dohnal

"Bylo možné vidět i podivné party s ještě podivnějšími názvy jako třeba Ještě jsme se nedohodli se zpěvákem Petrem Liškou a textařem i hudebníkem Karlem Davidem, Podchodem vchod a Uzený koleno band, z něhož vyšel Petr Váša, který založil nervně najazzlý beat Z kopce. Študáci z Havířova pod vedením Jiřího Dvořáka dali v Brně vzniknout elektronické odpovědi na Kraftwerk, skupině Třírychlostní Pepíček. Existovala i máničkovská Třetí vlna bavlna označovaná za moravské Talking Heads, Lambrechtův psychometr v čele s básníkem Pavlem Homérem Ambrožem, novou vlnou a ska ovlivněný Klikoroh a Koubkovým akordeonem posílený ponurý sound Nucleusu, v němž hrál na baskytaru organizátor Valných hromad Petr Werner. A samozřejmě existovaly projekty Ostřanského a Václavka jako třeba kapela E s introvertním Vladimírem Kokoljou, původním povoláním výtvarníkem, nebo skupina Dunaj posílená duem Iva Bittová a Pavel Fajt. Ti ve svém samostatném projektu mísili prvky folklóru, vážné hudby a rocku. A nezapomínejme ani na syrového bluesmana Dušana Skálu. Navíc ve druhé polovině osmdesátých let začal člen Klikorohu Stanislav Krčmář těmto podivným kapelám točit na video sice amatérské, ale skvělé klipy, takže dodnes existují nejen audio nahrávky, ale i obrazové svědectví toho, čím Brno tehdy dýchalo a žilo. Brno prostě chtělo být jiné a bylo jiné," pěje chválu na svébytnost brněnské hudební alternativy Hrabalik.

"To nejpodivnější a nejzvláštnější, co se v našem rocku osmdesátých let objevilo, přišlo z Brna, které bylo vůči Praze v jakési permanentní opozici," shrnuje své dojmy publicista.

"Srdce brněnských hudebníků tloukla bezvýhradně pro nekomerční a alternativní projekty. Alternativu tu chápali jako prostor pro tvorbu, která by svobodně vyjádřila jejich postoje k okolní realitě. Docházelo zde k propojení rockových kapel s klasickými hudebníky, s divadelníky, performery, výtvarníky i básníky," zmiňuje další brněnské specifikum Hrabalik.

Co komunismus nevytváří

"Klasický androš (underground -pozn. red.) zastupovali alternativou a jazzrockem nasáklé Spříznění uší a parta z Dolních Kounic Dr. Morgenstern, která se soustředila okolo Petra Kadlece," doplňuje vzpomínky Petr Hrabalik.

Připomíná též další kapely na pomezí alternativy a undergroundu: Hrozně, Karlův skok, Něco co hýbe ušima a jejich odnože jako Frontální porucha, Nemanželská šlechta, Nová páska, Kabaret montér nebo Hlavou dolů.

Dále byla ke slyšení Helmutova stříkačka, výtvarně rozmáchlé popaře Bratrstvo, punkové Zeměžluč a Vzor 60, hardcorová Insania v čele s Polym Pálenským, později přejmenovaná na Skimmed, a také parta "proti všem" Czechcore S. R. K, black metalové brutální těleso Root, Titanic, Kern či Dogma Art či speed metalový Sax z Brna-Popůvek.

"Za asi nejaktivnější osobnost brněnského undergroundu můžeme považovat Petra Cibulku, člena Jazzové sekce, který prostřednictvím svého absolutně nezávislého labelu S. T. C. V., tedy Samizdat, tapes, cassettes, video, dokázal zprostředkovat posluchačům nahrávky androšských, punkových a alternativních kapel, které by se jinak k mnoha lidem vůbec nedostaly," nezapomíná Petr Hrabalik ani na zásluhy kontroverzního brněnského disidenta, který byl za svou činnost několikrát vězněn.

 

 "V Brně se také na konci osmdesátých let objevila samizdatová hudební tiskovina nazvaná Šot, kterou vydával Luboš Vlach," doplňuje vzpomínky na underground Hrabalik.

"Šot se zpočátku věnoval hlavně rockové alternativě s obzvláštním zaměřením na Nicka Cavea, později se přetransformoval na fanzin o převážně punkové a hlavně hardcorové scéně, a to jak zahraniční tak i tuzemské," dodává publicista.

"Alternativní kultura, tak jak ji chápu, je kultura, která je vůči establishmentu v neustálém střehu, a je jedno, jestli to je za bolševika nebo v této době. Je to kultura, která nechce podlehnout svodům toho takzvaného vyššího světa," prohlásil k fenoménu hudební alternativy v dokumentárním seriálu Bigbít skladatel Martin Dohnal z kapely Pro pocit jistoty.

"Tehdy jsem si pod pojmem alternativní kultura jednoduše představoval, že je to přesně ta činnost, která směřuje k vytváření něčeho, co komunismus nevytváří," dodal tamtéž hudebník Petr Váša z kapely Z kopce.

© by Jana Soukupová 

Je z Jihlavy a zpívá anglicky, kryla koncert Nico v Brně Lenka Zogatová

27. února 2010  12:06

Za dvěma legendárními koncerty německé herečky a zpěvačky Nico v Brně a v Praze v říjnu roku 1985 stála promotérka Lenka Zogatová a autor poslechových pořadů a konferenciér Miloš Čuřík. Milenka Jima Morrisona se skupinou Faction koncertovala v hospodskémsálev Kníničkách, kde zbyla výzdoba po hasičském plese.

Lenka Zogatová se psem Kaštanem | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

"Koncert Nico v tehdejším Československu zařídil Miloš Čuřík. Dělal poslechové pořady Labyrint, uměl anglicky, komunikoval s nezávislými zahraničními vydavatelstvími a zprostředkovával i další neoficiální vystoupení zahraničních hudebníků v zemi," vzpomíná hlavní organizátorka koncertu Nico v Brně Lenka Zogatová.

"Ani v Brně nebyl v první půli osmdesátých let život neoficiální hudební scény umrtven. Různé rockové skupiny zde koncertovaly na takzvaných valných hromadách, které tehdy organizoval zvukař Petr Werner," přibližuje scénu výzkumná pracovnice Centra orální historie Akademie věd Hana Zimmerhaklová.

"Koncerty, které Lenka Zogatová nemohla skrýt pod hlavičku oficiálního pořadatele, směřovala do různých vesnických sálů a hospod - například v Bratčicích, Líšni, Žebětíně, Kníničkách a podobně. Pořádala i neoficiální koncerty zahraničních souborů a interpretů," zmiňuje Zimmerhaklová.

"Dala zde prostor k vystoupení různým undergroundovým a alternativním hudebním formacím," popisuje obrozeneckou činnost Lenky Zogatové Hana Zimmerhaklová.

Jednu z posledních takových produkcí, koncert newyorské punkové skupiny Swans, se podařilo uskutečnit v září 1988 v klubu OKVS na brněnské "Šelepce", tedy Šelepově ulici.

Třetího října 1985 odpadlo Nico při turné po Evropě jedno vystoupení v Maďarsku, takže se vracela do Německa s určitým časovým předstihem.

"Její manažer Nick Hobs kontaktoval Miloše Čuříka, s nímž už dříve spolupracoval, a nabídl mu dva koncerty v Československu," uvádí Hana Zimmerhaklová.

Celostátní sraz mániček

Čuřík neváhal, na koho se v Brně obrátit. A Lenka Zogatová zvolila místo v hospodském sále na předměstí Brna v Kníničkách, kde místnímu provoznímu sdělila, že tady bude hrát kapela z Jihlavy, jejíž zpěvačka má ovšem texty v angličtině.

   

"Do posledního dne jsem v podstatě tajila, kde to bude, protože by mě mrzelo, kdyby se to profláklo," vzpomíná Zogatová.

"Kde se utajovaná akce odehraje, vyšlo najevo opravdu až příslovečně za pět dvanáct," popisuje zdařilou konspiraci Hana Zimmerhaklová.

"Od organizátorů se nejprve rozšířila informace o místě srazu, ze kterého se mělo na koncert dále pokračovat. Sraz na koncert se konal v podvečer 3. října na Mendlově náměstí v Brně," dodává.

Nico Vlastním jménem Christa Päffgen se narodila 16. října 1938 v Cologne v Německu a zemřela 18. července 1988 na ostrově Ibiza ve Španělsku. Tato zpěvačka, herečka, skladatelka a hráčka na harmonium začínala jako modelka. Měla dítě s Alanem Delonem a byla milenkou Jima Morrisona. Bob Dylan jí věnoval píseň, Hemingway zase povídku. Nico byla spjatá s legendární hudební skupinou The Velvet Underground, s níž spolupracoval například Andy Warhol a jeho umělecká dílna Factory. V roce 1959 ji Federico Fellini obsadil do menší role ve filmu Sladký život. Zpívat začala v roce 1964. Na konci roku 1965 odešla do New Yorku, kde spolupracovala s Andym Warholem a hrála v jeho filmech. Na jeho popud zpívala též na slavném albu skupiny Velvet Underground. Pak se věnovala sólové kariéře. V 80. letech měla stále větší problémy s drogami, nicméně často koncertovala. 3. října 1985 vystoupila na neoficiálním koncertě v Brně-Kníničkách, o den později v Praze-Opatově. 18. července 1988 zemřela při dopravní nehodě na Ibize.

Tam na účastníky čekali studenti z klubu Topas brněnské stavební fakulty. "Vybírali asi čtyřicet nebo šedesát korun," vzpomíná Zogatová.

"Ale bylo v tom pivo, guláš a vstupné na koncert Nico. A odsud se jelo normálně městskou dopravou do Kníniček," zmiňuje organizátorka dokonale fungující konspiraci.

"Cestou na Mendlovo náměstí jsem se vyptával, kam jedeme. No, na Nico přece, řekl kdosi. Aha, asi nějaký pořad o Velvet Underground, poslechovka nebo tak něco, říkal jsem si v duchu," vylíčil Martin Knor, tou dobou začínající hudebník a kytarista skupiny Mňága a Žďorp.

"Dorazili jsme na Mendlák a tam to vypadalo jako na celostátním srazu mániček. Koukám jako blázen a navíc mi někdo vrazí do ruky lísteček s číslem a nápisem občerstvení a chce po mně padesát korun," řekl Knor.

"Autobus nás zavezl někam za Brno. Ze zastávky jsme šli kus pěšky, až jsme se ocitli před nějakou vesnickou hospodou se sálem, v němž už byla aparatura. Nikdo ale nevěděl, zda Nico skutečně dorazí," popsal hudebník.

 

Hvězda v hospodském sálku

Před koncertem se Lenka Zogatová a překladatel Ondřej Hrab sešli s Nico v hotelu Slovan na Lidické, kde zpěvačku s kapelou ubytovali. "Bylo hodně těžké Nico a kapele vysvětlit, že je lepší udělat koncert načerno," vybavuje si Lenka Zogatová údiv muzikantů, kteří mohli v Maďarsku oficiálně koncertovat a nechápali, proč by to nešlo i v Československu.

"První, co Nico řekla, bylo, že potřebuje dope (dávku drogy - pozn red.)," zavzpomínal Ondřej Hrab. Organizátoři nakonec splašili alespoň marihuanu a Zogatová i krajáč mléka, který si Nico také přála.

   

V hospodském sále vyzdobeném krepovými girlandami po nějakém hasičském plese, do kterého se napěchovalo asi dvě stě lidí, se nakonec uskutečnil ničím nerušený koncert.

"Nico vypadala velmi znaveně, měla pekelné kruhy pod očima," vybavil si Martin Knor.

"Když ale začala zpívat, ozval se ten nezaměnitelný hlas, který jsme znali z desek. Běhal mi mráz po zádech. Nico zpívala písně z poslední desky (Camera Obscura - pozn. red.) i starší skladby a my jsme jen nevěřícně zírali na legendu vzdálenou několik metrů a uvědomovali si výjimečnost okamžiku. Když v závěru svého vystoupení zazpívala The End od Doors, asi třicetiletý kluk sedící vedle mě se rozplakal. Přidala jedinou píseň Femme Fatale z první desky Velvet Underground a v refrénu jí publikum nahradilo Lou Reeda, když jako jeden muž zpívalo odpovědi mužského hlasu," dokresluje koncert hudebník.

Dozvuky

"Asi tam i nějaký fízl mezi lidmi byl, ale rozhodně nezavolal zásahovou jednotku. Bylo tam cítit obrovské napětí, ale na druhou stranu i obrovská radost, že se to povedlo," hodnotí událost Lenka Zogatová.

O den později se v Praze odehrál koncert Nico v kulturním středisku Opatov. V průběhu vystoupení se u pódia objevili příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kteří sebrali organizátora Vojtěcha Lindaura z pořádajícího OKD Praha 4. Vzápětí mu navíc dal její ředitel okamžitou výpověď.

Z práce vyhodili i Miloše Čuříka. Když se Nico po koncertě dozvěděla o zásahu StB, zazmatkovala a pokusila se z kulturního domu utéct. Ve špatném psychickém stavu ji našli na nákladové rampě u klubu.

© by Jana Soukupová

Dalších 8 fotografií v galerii

Brněnský básník a textař Pavel Ambrož -  Homér | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Poslední rozloučení s básníkem se bude konat ve čtvrtek 24. listopadu ve 13:15 ve smuteční síni na Jihlavské ulici číslo 1 v Brně.

Pavel Ambrož proslul svým nezřízeným pitím i exhibicionismem, ale také jako neotřelý autor mnoha tklivých sonetů a hudebních textů, které se opíraly o hrany pivní vulgarity. Byl také vášnivým fanouškem Zbrojovky Brno.

 

Cypřiše /parafráze/

Na naší zahrádce rostou už cypřiše
do hrobu spadne ten co chtěl bejt nejvýše 
Prý býti nejvyšší vůbec

se nesluší
tak stejně skončíme za těmi cypřiši

Na naší zahrádce uvadly šeříky
a já jsem psychopat se všemi zlozvyky 
Jenom svým rodičům škodívám na jméně 
v ulicích nápadný jak hovno na stěně

Na naší zahrádce rostou prý cypřiše
co vám má povědět člověk jenž nedýše 
Pořádný slovo nikdy jsem neslyšel
tak jsem se odebral mezi ty cypřiše

Stromy už rozkvétaj na každým někdo visí
a mluvit s člověkem to bejvávalo kdysi 
Koho vzít za ruku každej je jak tele 
všichni jsme telata zpívám si vesele

Pavel Ambrož Homér

První výbor poezie Homérovi vydal v roce 1984 Ambrožův dvorní editor a brněnských básník Luboš Vlach pod názvem Zákaz vycházení.

Homér vystupoval v brněnských podzemních skupinách Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe. V posledních letech jeho texty hrála skupina Já jsem poznal, s níž Homér také na mnoha koncertech i vystupoval.

Pavel Ambrož byl od roku 1989 v invalidním důchodu. "Homér vždycky tvrdil, že se do dvaceti let upije. Naštěstí to trvalo déle. Člověk u něho ten skon čekal každý den, ale když mi to dnes ráno přišlo mailem, je mi z toho tuze smutno," řekl Homérův souputník z Řečkovic, hudebník Pavel "Pavluš" Čech.

Když Homér umíral, nevěděl, že Magor zemřel, připomněl na webu skupiny Já jsem poznal její kapelník Libor "Poznámka" Pospíšil.

"Pavel Ambrož alias Homér zemřel. Básník a alkoholik, legendární postavička brněnského podzemí, bývalý člen Lambrechtova psychometru, Idiot Crusoe a naposledy také Já jsem poznal," doplnil ještě Poznámka.

Na internetových stránkách své poslední fungující kapely Homér 17. října 2011 napsal poslední vzkaz: "Ten Potulnej dělník (brněnský undergroundový festival - pozn. red.) je snad pro mě začarovanej. Loni jsem skončil na jipce, letos doma s teplotou. Včera jsem měl 38,8, dnes jsem to srazil na 37, ale do palírny nemohu, kýs bacil se o mne pokouší."

Pavel "Homér" Ambrož Homér se narodil 12. srpna 1964 a žil v Brně-Řečkovicích. Je jednou z legendárních postav brněnského normalizačního undergroundu. Jeho verše jsou podivuhodnou směsicí tradiční gellnerovské lyriky se syrovým obsahem. Svou poetikou okouzlil i J. A. Pitínského, který Homérovy texty zařadil do antologie Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny, 1996). Roku 2002 vyšla Homérovi v pražském nakladatelství Dauphin sbírka Moruše. (dor) Pavel Ambrož Homér se skupinou Já jsem poznal... na vystoupení v Uničově v dubnu 2010. Pavel Ambrož - Homér neděle 11. ledna 2015 Pavel Ambrož alias Homér – jak byl přezdíván přáteli (* 12. 8. 1964 – † 20. 11. 2011) - byl kultovní básník brněnského undergroundu. Jedni ho měli za blázna a opilce, jiní ho znali jako fotbalového fanouška Zbrojovky Brno a londýnské Chelsea. Pil pivo, žil s rodiči v řečkovickém paneláku a miloval svoji kočku a hudbu Patti Smith. Jeho texty má v repertoáru několik kapel, například Idiot Crusoe, Já jsem poznal... či Děti kapitána Morgana. Na Homérově pohřbu nezazněla ani jedna jeho báseň... V těchto dnech sbírá na serveru Startovač jeho kamarád Miroslav Švejda peníze na vydání Homérovy sbírky. "Sbírka začíná tam, kde skončilo nakladatelství Dauphin, [Moruše (cypřiše), 2003], které vydalo první básně z let 80. až do konce 90. let. Vydávaná sbírka má ambici zahrnout tvorbu druhé části básníkova života a zarámovat tak jeho celoživotní tvorbu," říká Švejda. Jde o výjimečnou malonákladovou bibliofilii pro přátele, souputníky básníkovi a příznivce undergroundové scény. Další informace o projektu najdete zde: https://www.startovac.cz/projekty/best-uf-pavel-ambroz-alias-homer-sbirka-basni/ kde také můžete sbírku předplatit a objednat si ji. A zde si můžete pustit audiopozvánku do Homérova poetického světa: https://www.facebook.com/video.php?v=759124970847398&set=vb.731610683598827&type=2&theater Přinášíme několik ukázek právě z této nové sbírky s názvem BEST-UF!, kterou uspořádali Miroslav Švejda a Libor Poznámka Pospíšil a vydává ji ad Sensum Bonum. (Foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA) Kočičí pohřeb Založ si černých koček chov a zkus brát život s klidem Kočičky přijdou na krchov, když zapomenou lidé. Až hrob zaroste lebedou, tvá kočka si ho najde. To koukal bys, co dovedou kočky, když maj mít rande. Kočka se nedá ochočit, přilně spíš k tvému futru. Poví ti pravdu do očí. Zamňouká, kámo utrum! Ty padneš jako podťatý, zřejměs vypustil duši. Přijde kočka i s koťaty, jak patří se a sluší. A na lidi se vykašli, i když to trochu bolí. K živýmu cestu nenašli, co hledat u mrtvoly? Katze Oči mi jako kočce svítí, prý píšu básně oplzlý. Nechci se o tom teďko příti, ale každej pozná, že sem člověk zlý. A jako dítě prý jsem chtěl být kat! Takový třeba oddělat, či aspoň v nelibosti míti. A mojí kočce oči svítí... Oči mi jako kočce svítí, jó, hodnej to já nikdy nebudu. Nechci se o tom teďko příti a obhajovat pobudu... A prý jsem nikdy nikoho neměl rád. Takový třeba oddělat, či aspoň v nelibosti míti. A mojí kočce oči svítí... Oči mi jako kočce svítí a ožralý dnes budu zas. Nechci se o tom teďko příti; doufám, že zubatá příjde včas. Nechci nikomu jeho pravdu brát. To bych se musel oddělat - mý krédo skončilo by v řiti. A mojí kočce oči přestaly by svítit.... Popelka Sedím doma, hladím kočku, vysvlečený do naha. Popelka přebírá čočku, holoubci jí pomáhaj. Kol okna se kočka plíží, přikrčená ve stínu. Na ptáčky mlsně pohlíží, tuší tučnou hostinu. Plavný skok střelhbité kočky, tlapkou láme ptáčkům vaz. Rozsypaná mísa čočky – – Popelka je nadoraz. Hrdině chce bránit ptáčky, také schytá škrábance. Chudák děvče, jde spát plačky, už jí není do tance. Místo spánku noční můry – – pomoz můj chrabrý princi. Marně čeká pomoc shůry, brzy skončí na blázinci. Pátek třináctého Je pátek třináctého, pravila mi máma. A já sebe sama jsem potkal umrlého. Neproved jsem nic zlého, to přeci jasná věc. Proč straší umrlec mne v pátek třináctého? Hleďte si každej svého, mrtví na hřbitově, každej byl kdys člověk. I v pátek třináctého. Proč pro Boha živého hrajem si s osudem, dávno už nebudem tu v pátek třináctého… Květen Května polovice! Číhá šibenice nebo Černovice? Podzim Přichází podzim prašivý, plazí se jako zmije a každý kripl asi ví, že zimu nepřežije. Plazí se tiše jako had, joj padla na nás trýzeň. Bezdomovci budou mít hlad a co horšího – žízeň! Přichází podzim, přichází, nikdo nic nenadělá. Je smutno mě, když nacházím ve škarpách mrtvá těla. Maj voči skelný, vypouklý, a tohle vím už léta, že tyhle voči nakoukly už do jinýho světa. Přichází podzim prašivý, já jen slovama házím. Ať se mi nikdo nediví… Mějte se moji drazí! Neděle Já nenávidím neděle, ty smutné, prázdné ulice. A tvářím se dost kysele před hospodou Prohibice. Já nenávidím neděle. A nemám taky proč si vejskat. Neděle nejni den veselej... Panička jde venčit pejska. Já nenávidím neděle, blb se mi asi hlavou honí... Neděle, to je den z prdele. Telefon do prázdna zvoní. Já nenávidím neděle, Popík zní z Rádia Hády. Kdo má bejt v neděli veselej? Lahvový nemá ty grády. Já nenávidím neděle, zvlášť když se mi ruce třesou. Kdepak jste, moji přátelé? A nejsou tu, potvory, nejsou... Letní podvečer II Dobře víš má milá, že pan K. netančí, ty holka bláznivá, vše si moc bereš. Josef K. popíjí v putyce v podzámčí, nahoru nemůže a to ho žere. Žral se tím tak dlouho, až dostal souchotě. Člověk je nicotný a svět je pustý. Neber si, má milá, básníka za chotě, vem si rač řezníka, ten je dost tlustý. Pan K. tě čeká prej u vchodu do banky, kouká se nejistě, asi má stíhu. Upleť si, má milá, slušivý copánky a nebuď bledá, jak embryo z lihu. Dva tajní vodváděj třetího za město, ví, co ho čeká, i když nemá pouta. Život je takovej, nebudeš nevěstou, stejně ti na vokně vodkvetla routa. Je letní podvečer, krásný jsou hřbitovy, zvláště ten židovský uprostřed Prahy. Mý básně spálíš a tělo dáš katovi, konečně světu se ukážu nahý. (Zdroj: https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2015/01/pavel-ambroz-homer.html) Poznámka: Libor Pospíšil o Homérovi: Homér měl svůj svět. Svoje rodiče. Svoji kočku Patinku. Svoje básně. Svoje pivo. A naši fotbalovou Zbrojovku. V batůžku měl vždy sešit, do kterého psal, nejčastěji v hospodě, často v nemocnici, někdy i doma. V batůžku měl i knihy a časopisy, v hospodách vysedával, psal a četl. V batůžku měl i pivo, které tam prostě chtěl mít, dodávalo mu to klid a jistotu, i když seděl právě v hospodě. Kdysi jsme se potkali v Praze na ulici, Homér zrovna vylézal ze sklepního okénka celý černý od uhlí, na kterém v tom sklepě nocoval. Hned však byl v reálu a první, co udělal, bylo, než jsme zapadli do hospody, že nakoupil lahváče a ty vložil do ukládacího boxu na nádraží. Věděl o sobě, že všechny peníze prochlastá a o to příjemnější bude zpáteční cesta načerno vlakem a ty lahváče budou k dispozici. Když jsme vyjížděli s kapelou na koncerty mimo Brno, museli jsme zastavovat pravidelně zhruba po 15 kilometrech, protože jak neustále pil, neustále i močil. Jednou začal na benzínce vykřikovat: Proč, proč, proč, neudržím moč? Sundal kalhoty a místo spodního prádla zářily na užaslou noční směnu krásné, bílé pemprsky. Byly to nekonečné cesty... Ale jsem rád, že na dobu strávenou ve společnosti Homéra mohu vždycky vzpomínat jen v dobrém. Mluvil jsem s ním po telefonu večer před tím, než byl uveden do umělého spánku. Omlouval jsem se, že jsem se zdržel v práci a nepřišel. Domluvili jsme se na následující den. Hlas měl slabý a řekl, že už s kapelou asi nikdy vystupovat nebude, že má "ňákou potvoru v krku", že nemůže mluvit. Druhý den jsem ho šel k Milosrdným bratřím navštívit. Už mě k němu nepustili... Z umělého spánku se už neprobral. S Bohem kamaráde. © by Jana Soukupová    Zpěvák Rudy Kovanda a Franta Kocourek Další 4 fotografie v galerii   Rudy Kovanda a Franta Kocourek. Recesista Kocourek (vpravo) měl prsty i v akci, díky níž se retardovaný zpěvák Kovanda málem stal zlatým slavíkem. | foto: Jef Kratochvil  Rudy Kovanda Zde je další člínek o Rudy Kovandovi: A dostáváme se k další recesistické skupině, tentokrát sdružené kolem brněnského lidového pěvce Rudyho Kovandy, který prý málem vyhrál ZlatéhoSlavíka, kdyby to ovšem vedení státu a Mladého světa, kterýžto časopis známou soutěž populárních zpěváků organizoval, včas nezatrhlo. Tlustého Kovandu s obrovským pivním bauchem, jehož intelektuální rodiče byli ze syna značně nešťastní, si pamatují Brňané v 60. i 70. letech třeba z posedávání a hraní v bufetu na Sokecu neboli Sokoláku u brněnské přehrady (tehdy se v ní ještě dalo koupat) a filmový pás ho zachytil jako hrobníka v provázkovské Baladě pro banditu režiséra Vladimíra Síse. Zlidověl též jeho skvělý song Žížaly, žížaly neváhejte, na háčky, na háčky naskákejte, žížaly, žížaly neváhaly, na háčky, na háčky naskákaly či slavné Džus blues, ale i věčný úsměv a dobrá vůle pobavit. Díky hercům, pamětníkům a spisovatelům je tahle bohatá éra brněnské paralelní historie zpracována poměrně dobře.

Přestože o něm prohlašovali, že je intelektuálně nesmělý, dokázal si podmanit davy. Ačkoli měla jeho tělesná schránka k ideálu daleko, dosáhl úctyhodných sportovních výkonů. A i když ho mnozí dlouho považovali za outsidera, stal se v sedmdesátých letech opravdovou hvězdou. Jmenoval se Rudolf Kovanda, všichni mu říkali Rudy a jeho fascinujícímu příběhu se věnuje brněnský Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Rudy Kovanda se narodil v roce 1949 v právnické rodině a celý život žil v brněnské Bystrci. Jeho světácká povaha v kombinaci s duševní poruchou dělala dlouho jeho rodičům vrásky na čele. To však ještě nevěděli, jakou udělá díru do světa.

Slávu si vydobil hlavně zpěvem. „Rudýnka jsem poprvé viděl, když za námi před více než třiceti lety přišel do kavárny Máj nad barem Tabarin. Poprosil nás, jestli by si mohl s kapelou zazpívat. Nebyli jsme proti, tak si vzal tamburínu, vyskočil na pódium, a že prý by si dal nějaký rokenrol. Kapela začala hrát a Ruda spustil jeden ze svých pověstných hitů,“ vzpomíná zpěvák legendární skupiny Synkopy 61 Michal Polák.

„Byli jsme z toho vystoupení v šoku, stejně jako celá kavárna. Pak nám došlo, že to je to největší maso,“ směje se.

Na své kariéře začal Rudy pracovat již před návštěvou kavárny Máj. Znali ho třeba hosté Sokecu, neboli bufetu Sokolák u brněnské přehrady. Vystoupení s kapelou Synkopy 61 mu však změnilo život.

„Pak se o něm doslechl Franta Kocourek a vznikla skupina Los Brňos, kde kromě těch dvou hrál ještě Radek Rettegy,“ říká muzikant Pavel Jelínek, který byl později také několik let členem kapely.

Goldnové fógl

Sláva Rudyho Kovandy se šířila jako blesk. Fanoušci přibývali rychle a bylo jich čím dál víc. Jejich srdce si získával nezapomenutelnými songy jako Zívání užovek v lamanšském průlivu nebo Džús blues. „Ruda frázoval betálně a zpíval v jakékoliv tónině,“ oceňuje nesporné kvality Rudyho zpěvu jeho bývalý kolega z Los Brňos Radek Rettegy. Nejdříve vstoupil Rudy Kovanda jen do dějin Brna. V roce 1975 se však jeho proslulost rozšířila po celé zemi. Jeho kamarád Franta Kocourek se totiž rozhodl, že z Rudyho udělá Zlatého slavíka.

Nakonec se mu to sice nepodařilo, ale minimálně morálním vítězem Rudy byl. „Pamatuji si jako dnes, jak jsem celý den musel vystřihovat kupóny z Mladého světa, na jehož zakoupení vybral Kocour po Brně několik tisíc korun. Známí šoféři pak rozváželi korespondenční lístky po moravských i českých městech, aby i razítka byla správná,“ popisuje Kocourkovu mystifikaci brněnský režisér Karel Fuksa.

Rudy získal neuvěřitelných sedmadvacet tisíc hlasů. Přesto se jeho fenomenální úspěch nakonec ve zlatou sošku neproměnil. „Lidé z Mladého světa a snad i sám mistr Gott se začali zajímat, kdo že to ten zpěvák z Brna vlastně je. A tehdy to prasklo,“ dodává muzikant Jelínek.

Mladý svět nakonec hlasy pro Rudyho Kovandu skartoval a zlatou sošku si tak „překvapivě“ odnesl Karel Gott. Přesto se Rudy ocenění dočkal. „Na tradičním Tekutém kapříkovi o Vánocích 1975 ho Franta Kocourek dekoroval šerpou Goldnového fógla,“ přibližuje Jelínek.

Věhlas Rudyho dál stoupal. Další z vrcholů ho čekal v roce 1978. Tehdy se kvůli němu dokonce mobilizovala brněnská Veřejná bezpečnost. „Bylo to o dožínkách. Rudy si stoupl na autobus a začal zpívat. Diváků přibývalo a nakonec na Zelňáku byla snad tisícovka nadšených lidí, kteří skandovali oslavné „Ať žije Rudy Kovanda“. Jeden z příslušníků ale slyšel volání „Ať žijou rudý komanda“, a tak povolal posily a mladé lidi pak odváželi ven z města,“ vzpomíná Rettegy.

Rudy a film

Rudy Kovanda se dostal dokonce i do filmu. Zahrál si postavu hrobníka v Baladě pro banditu. „Těch deset vteřin, ve kterých hrál, museli točit snad dvacetkrát,“ směje se Jelínek.

Rudy ale bral vážně hlavně svou pěveckou kariéru. Kapela Los Brňos měla domluvené koncerty třeba jen párkrát do roka, Rudy chtěl ale zpívat každou chvíli. „Na přehradě jednou zpívala Helenka Vondráčková. Rudy za ní přiběhl a že prý by si s ní rád zazpíval duet. Ona se ho ale strašně lekla a utekla. Rudy se pak vrátil s konstatováním, že duet asi nebude,“ vypráví další z řady historek Jelínek.

Rudy, který ve svých slavných dobách vážil skoro sto padesát kilo, si hodně zakládal na svém charakteristickém hlase. To ale nešlo dohromady s jeho zaměstnáním v cementárně. „Jednou přišel za ředitelem, že mu to dělá špatně na hlasivky. A ředitel ho hned přeložil jinam,“ říká jeho spoluráč z Los Brňos.

Ani sport nebyl obdivovanému Rudymu cizí a pravidelně nastupoval ve fotbalovém výběru osobností Brněnští draci. Pamětníci vzpomínají, jak společně se synem Heleny Růžičkové Jiřím při zápasech ovládali střed hřiště. Rudymu, který se rád napil dobrého piva, se nakonec stal osudným právě alkohol. Devětadvacátého října 1989 ho srazil autobus, ze kterého chvíli předtím nejistým krokem vystoupil.

„Byl to božskej člověk, takovej andílek z jurskýho parku. A velkej dobrák a šoumen. Dnes by určitě vyhrál X-faktor,“ dodává na závěr Jelínek.

Zdroj: https://brnensky.denik.cz/serialy/bozskeho-rudyho-obdivovaly-davy-fanousku20080317.html

© by Jana Soukupová