Jaromír Merhaut
1973: SLASTI A STRASTI ZNORMALIZOVANÉHO HIFISTY
Rok 1973 byl rokem, kdy se do světa vydal prostorový zvuk a domácí videotechnika. V našich končinách se budování domácí hi fi sestavy a poslech zahraniční muziky staly útočištěm mladých před marasmem nastupující normalizace. Železná opona byla, co se týče muziky, děravá jak cedník, rockové novinky neměli všichni fandové sice hned, ale nakonec se k nim prokopírovali rockeři a popíci i v poslední dědině Československa. S gramofony, magnetofony, zesilovači se odehrávala větší anabáze. Kdo měl známosti, pořídil ledasco. Mozky nám netavily mobily ani nelapal do pastí internet, sdíleli jsme své zájmy a zážitky opravdově, tváří v tvář v různých komunitách, scházejících se v klubovnách, hospodách, na mejdanech. Hi fi kluby rostly jako houby po dešti, rušičky nestíhaly, režim neměl šanci všechno uhlídat, čas od času se proto zadařilo i oficiálně.
ROZHLASOVÝ VĚTRNÍK
V září roku 1972 zahájily na VKV OIRT své vysílání „umělecko-kulturní“ stanice Vltava a Děvín. Počátkem července 1973 se na českém okruhu poprvé dal do pohybu rozhlasový Větrník. Nevím už, kdo tehdy poprvé po půl osmé večer do houkání instrumentálky Ironside Quincyho Jonese (mladší znají z filmu Kill Bill) zahalekal „Posloucháte Větrník, posloucháte rozhlasovou hudební diskotéku“, nicméně si přesně pamatuju, jak páteční večery dostaly v mých osmnácti nový řád – pařit se chodilo až po Větrníku, výjimečně se namísto živého poslechu nahrávalo. A úprk z opožděného rychlíku na trolejbus a pak pár set metrů domů s patnáctikilovou kabelou s učebnicemi, magičem a prádlem k vyprání, abych stihnul začátek pořadu, se stal mým pravidelným tělocvikem maturitního školního ročníku. Redakci zprvu tvořili: hudební redaktor Miloš Kafka, jehož záhy vystřídal rocker Ludvík Čermák, režisér Jiří Aplt, a moderátorská trojice – Lenka Filipová, Zdena Adamová a Karel Zich.
Mihotavé světélko v rozhlasovém tunelu. Malý zázrak v období utahování šroubů, jakkoliv maskovaný dramaturgickými a obsahovými úlitbami rudému cenzorovi. Původně se prý mělo jednat o jakési Mikrofórum dvě, určené dělnické mládeži, co ve tři ještě makala, jak pro Mladý svět předeslal soudruh Ján Riška, ústřední to ředitel rozhlasu.
Z oficiální tiskové zprávy [MS 51/1973]: „Každý pátek jsou premiérově uvedeny dvě zahraniční LP desky, Špalíček je blok domácích novinek, dále můžete slyšet starou hudbu prokládanou historkami o muzicírování a tanci v historii, chvilka světových hudebních aktualit vás přenese do současnosti. […] Důkazem, že nejsou prezentovány hodnoty ledajaké, stačí uvést několik alb z domácí produkce, která na vlnách Větrníku již odezněla: Kuře v hodinkách, Zelená pošta, Písničky z roku raz, dva…“ Od ledna 1974 se v rubrice ECHO Mladého světa objevoval odstavec o programu aktuálního Větrníku.
Zakrátko jej ladily statisíce pravidelných posluchačů. Nikde jinde nebylo možno slyšet krátce po vydání alba Uriah Heep, Grand Funk Railroad, Kiss, McCartneyho. K tomu seriály o Rolling Stones, Beatles, atakdále, možná někdo z redakčních kolegů Rock History doplní, upřesní.
HI FI KLUBY V PRVNÍ BOJOVÉ LINII
Normalizace uťala existenci magazínu Hudba a zvuk, o němž jsme obšírněji informovali v Rock History 1968. Malou náplastí byl několikastránkový HIFI ŽURNÁL v Technickém magazínu. Co naštěstí nezaniklo, byly hi fi kluby. Ba naopak, jejich počet narostl za pár let na bezmála dvě stě poboček s téměř dvaceti tisíci členy! Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma, a tak se rockeři se svou muzikou a hračkami schovali u armádního Svazarmu.
Výstavy HIFI-AMA dokazovaly, že někteří šikulové dokázali na koleně postavit zesilovače a tunery na světové technické úrovni, viz například kvadrofonní zesilovač MATRIX Jiřího Vyviala z Ostravy.
Logo Československého hi fi klubu se v první polovině 70. let též objevovalo na zajímavých hudebních albech, kdy bylo zárukou nadstandardní zvukové kvality: Na samém kraji útesu Yes, Kuře v hodinkách Flamenga, eponymní debuty Locomotiv GT , Collegium musicum, Deža Ursiniho s jeho skupinou Provisorium.
Těžiště činnosti se odehrávalo na místní úrovni. Například zlínský, čili tehdy gottwaldovský, hi fi klub měl své zázemí pro poslechové večery v hudebním oddělení místní knihovny, které se lstí ředitele podařilo dovybavit špičkovou „zápaďáckou“ audio technikou. Když k tomu přičtete pravidelně přehrávané atraktivní zahraniční hudební tituly, dovážené hokejisty, fotbalisty, přáteli, není divu, že byl sálek vždy narvaný k prasknutí. A když v lednu třiasedmdesátého lákal plakátek na novinku Uriah Heep, mnozí vlasáči poslouchali Čarodějovy narozeniny z chodby anebo dokonce chodníku pod okny, což jaksi neuniklo bdělým soudruhům a donašečům. Šéf hi fi klubu, Franta Kočenda, šel zakrátko na výslech, a poutač putoval do čas od času vystavované sbírky diverzních materiálů zadržených chrabrými příslušníky SNB.
Hra na kličkovanou měla tisíce podob. Určitě si pamětníci, naši čtenáři, na ledasco podobného vzpomenou, a o své příběhy s muzikou a bolševikem se podělí například na naší facebookové stránce.
TESLA NETESLA ZA KAČKY
Muziku je potřeba nějak dostat do uší. V roce 1973 stála domácí audiotechnika v žebříčku hodnot mladých mužů velmi vysoko. Řekl bych, že hned za lepými dívčinami, a před čůčem, pivem i cigárkem. Jaká byla reálná nabídka v ČSSR? Šlo především o nesourodou směsku monopolní značky Tesly a ad hoc socdemo importů, doplněnou o ojedinělé kusy v Tuzexu. K dále uvedeným cenám předesílám, že juniorská mzda po škole málokde překročila 2000,-Kčs brutto. Kolegové technici prominou jen letmo popsanou technickou stránku věci.
Tesla NC440
Gramofon Tesla NC440 s dodnes opěvovaným raménkem P 1101 byl první široce dostupný hifi přístroj, jenž neničil vzácné desky, zvláště když si většina majitelů rychle vyměnila vestavěnou tuzemskou magnetodynamickou přenosku za Shure M75-6s z Tuzexu (60,- TK, čili bonů), protože původní VM 2101 po několika na jeden zátah přehraných deskách unaveně lehla na břicho, pokud tedy ještě předtím celá ztuhlá nevyskočila z bigbítově řádně promodulované drážky dovozového výlisku. Na BVV 1973 získal gramofon Tesla NC 440 zlatou medaili. Dlouhou dobu byl na tuzemském trhu solitérem.
Videoton Prometheus RA 5350 S vs Tesla 810 A
Maďarský stereofonní přijímač Videoton Prometheus RA 5350 S s cenovkou 9800,-Kčs, velikými bednami a přibalenými sluchátky se velkým fontem pyšnil splněním normy DIN 45500. Na pulty přišel v roce 1973. Tesla sice nabízela na první pohled srovnatelnou kombinaci 810 A (SP 201 Hi-Fi) za 5350,-Kčs + reproduktory třípásmovky 1PF 068 71 (cca. 3000,-Kč pár). Maďar byl ale hezčí, vybavenější, s křemíkovými americkými tranzistory (elektronicky proti následkům zkratu chráněná komplementární dvojice Texas Instruments BD243A/BD244A) na výstupu, podstatně silnější (2 x 20 W trvalého výkonu), a tak u mnohých, včetně mě, vyhrál. A navíc, jeho bedny (s šesti repráky každá) hlomozily a bouřily skvěle a hlasitě, osobně jsem s nimi párkrát zvučil diskotéku v ne moc malém kulturáku. Svobodku a Hlas lovil Prometheus spolehlivě, stereofonní O3 na něm měl podmanivý zvuk, protože sound stanice komprimovali páni zvukaři a ne joudové. Obšírná zpráva výrobce, včetně schémat, vyšla v Amatérském Rádiu 7/1974.
Unitra ZK-246 vs Tesla B100
Páskový magnetofon Unitra ZK-246 vyráběli Poláci v licenci Thomson a částečné spolupráci s Teslou. Byl krásný, avšak těžce podpultový. Měl své mouchy i přednosti. Ne moc optimálně řešená pásková dráha a měkké magnetofonové hlavy nedosahovaly parametrů tesláckých. Po pečlivém donastavení a dobastlení profíkem jste však měli doma strojovnu, srovnatelnou vzhledem i parametry se střední západní produkcí. Přímým konkurentem a současně druhým stereofonním magnetofonem značky Tesla byl po B43A jednorychlostní B 100 s módním nízkým profilem a tahovými potenciometry. Šlo o prvního zástupce zcela nové řady s přepracovanou mechanikou i elektronikou. Oba magnetofony měly příposlechový reproduktor a několikawattové zesilovače.
Úzce souvisejícím tématem byly samozřejmě magnetofonové pásky. Vášnivé debaty, kterýpak ze zahraničních (Emgeton většině z nás nesměl do domu!) je lepší, odolnější, nemazlavější, pevnější, pružnější, méně šumící nebraly konce. V roce 1973 vítězily LH typy Agfa PE 46 a Basf DP 26 v ceně 170,-Kčs za 15 cm špulku s 540 metry pásku, což při devítce rychlosti představovalo 4 LP desky ve stereu. Co měsíc, to jeden kousek, to byl cíl veškerého mého šetření.
Kazetové magnetofony třídy hifi se v běžné obchodní síti objevovaly sporadicky, pamatuji si například Sony TC-134SD s Doby (7500,-Kčs) a mechanikou vyšší model TC-165 (6800,-Kč). Nadvládu páskáčů neohrozily.
BONY? BONY!
Navoněný Tuzex s elektronikou byl častým cílem očumovacích exkursí náctiletých a vzácných prvních roztřesených nákupů čerstvě cetiletých. Připomenu pár snových přístrojů.
DUAL CS701
O rok později než Tesla NC 440 se v Tuzexu objevil skvělý Dual CS701 s přímým náhonem a boží přenoskou Shure V-15III, co spolehlivě snímala i při pidi přítlačné síle 0,75 gramu (7,5 mN), oproti 2,5 gramu (25 mN) VM 2101/Shure M75-6s – ovšem za 1950 TK, čili trojnásobek ceny NC 440 (3290,- Kčs).
Základní hifi řada Sony nebyla kupodivu cenově až vzdálená výše uvedené Tesle/Videotonu. Zesilovač TA-1055 a tuner ST-5055 stál po 1200,-TK, reprosoustavy japonsko-norského původu, SS-5177, pak 880,-TK. Celek vyšel po přepočtu zhruba o pět tisíc kaček víc než tuzemák či Maďar. Zesák měl 23 Wattů na kanál, dvě magnetofonové smyčky, zdvojené repro výstupy – a tlačítkové přepínače vstupů, co při vyšších hlasitostech o sobě dávaly sakra vědět – což byla ale nemoc naprosté většiny tehdejších zesilovačů. Tuner ST-5055 bohužel neměl KV ani předvolby FM. Bedny SS-5177A byly menší a slabší než přibalené k Prometheovi. Zkrátka, sestava krásná, ale nijak výjimečná.
SONY TC-377
Ikonický tříhlavý cívkový magnetofon, jehož zešikmená přední stěna se stala jedním z designových symbolů hifi techniky sedmdesátých let, se stal legendou už zamlada. Kdo jej získal z Tuzexu (2650,-TK) či ciziny, stal se místním hifi-kingem. Mýtické „nezničitelné“ feritové hlavy, střelhbité rafičky, pohodlné zakládání pásku jednou rukou, možnost užití 18 cm pásků (dvakrát dvě hodiny sterea při devítce rychlosti) i další vychytávky, vyvolávaly Pavlovův reflex. Robustní jednomotorová mechanika je dodnes servisovatelná a poté plně funkční. Ne nadarmo se udržela v nabídce Sony více jak deset let, počínaje modelem TC-366, přes TC-377, TC-378, až po TC-399. Typická rána velkého pákového přepínače po doběhu pásku spolehlivě ukončovala noční dřímavý poslech. Kdo tohoto Soňáka měl, nikdy na něj nezapomene.
Když byly kontakty a zbytné „automobilové“ peníze, dalo se přes Tuzex dostat mimo jiné i k Revoxům, nejlepším magnetofonům světa.
MRZKÉ DOLARY A MARKY
Za oponou klokotal život i v audio video technice. To se nedalo utajit ani za Kojzara a jemu podobných. Jak psalo například Téčko, největším šlágrem výstavy Funkausstellung 73 se stala kvadrofonie. V zemi původu, Japonsku, si zpočátku konkurovalo 12 systémů kódování čtyř kanálů do dvou, zaznamenatelných na gramofonovou desku. V Evropě a USA soutěžily dva z nich: SQ a CD-4. V ČSSR padla volba na maticový SQ od Sony/CBS. Tesla se ale nezmohla na nic víc než jeden ne moc kvalitní doplňkový zesilovač zadních kanálů s vestavěným dekodérem, AZQ 100. Více si pamatuji na propagační poslechovou akci pardubického hi fi klubu, kdy se z magnetofonu Sony TC-277-4 pouštěly předváděcí záznamy a Oldfieldovy Zvony. Z dnešního pohledu komické rozestavění reprosoustav 20 metrů od sebe, aby se nás do sálu kulturáku na Dukle vešla aspoň stovka, prakticky znemožňovalo pokrýt plochu prostorovým zvukem. Tehdy jsme si ale mohli utrhat hlavy nad tím pingpongovým zážitkem a cukavým ohlížením se za zvukem.
Kvadrofonie neměla dlouhého trvání, vyšlo několik stovek LP desek, mezi jinými pinkfloydovské Dark Side a Wish You Were Here, plus například výběrovka Doors či Paranoid (sic!) Black Sabbath… a vše prostorové na pár desítek let umlklo, než přišla éra domácích kin s pidirepráčky a subwooferem, která ale kvalitní poslech muziky doslova vymýtila. Historie se víceméně opakuje, stereo opět nabývá na síle, stačí se porozhlédnout po nabídkách velkých firem. A to je jen a jen dobře!
Na uvedené dobové výstavě se dokonce objevila sluchátková superkvadrofonie s přidanou lokalizací dole a nahoře, čili opravdové zvukové 3D, a první zesilovače třídy E s „kosmickými“ parametry, avšak milionem přízemních realizačních problémů.
Co se týče obrazu, objevily se první VCR stroje, čili domácí kazetové videorekordéry. Systém Philips/Grundig měl v roce 1973 našlápnuto k celosvětové nadvládě. A kdo si na něj dnes vzpomene. To samé v bleděmodrém si slibovalo konsorcium Telefunken/Decca od obrazové desky TED, snímané podobně jako gramofonové LP diamantovým hrotem. Kontaktní způsob se neujal, nicméně úspěch slavil v gramoprůmyslu vedlejší produkt, technologie DMM, kdy se audio signál přímo vyřezával do měděného master disku, a ne lakové fólie, jež se musela následně pokovit. Historie zná jen vítěze, a ten se v případě videodisků jmenoval Laser Disc od firmy Philips. Určitě se k němu vrátíme podrobněji někdy příště.
Některých zapomenutých technologií je velká škoda. Špičkové a přitom prostorově úsporné audio řešení představoval například aktivní reproduktor Philips RH 532, který pomocí snímače pohybu basové membrány okamžitě upravoval vstupní signál zesilovače tak, aby se mu reprodukce basů co nejvíce podobala. Údajně měla reprosoustava o objemu 15 litrů uzavřené ozvučnice přenášet basy na úrovní 60 litrové bedny klasické koncepce.
Vesměs se jednalo o analogové technologie, které na jedné straně narážely na fyzikální vlastnosti záznamových materiálů, snímacích hlav, hrotů, na druhé ale měly přirozenost spojitého světa, neboť příroda je veskrze „analogová“. Robotický digitál už ale číhal za rohem, jedničky a nuly se šikovaly k útoku.
PELMEL
Dennodenním životem rockera hýbalo kdeco. Připomenu aspoň několik namátkových témat a osobních vzpomínek z roku 1973.
Bez asfaltu ani notu
Krátce po izraelsko-arabském konfliktu vypukla na podzim 1973 ropná krize. Mimo mnohé jiné se problémy s ropou významně dotkly i muziky, upravovaly se ediční plány, začalo se šetřit materiálem, zkoušely nové, ztenčené profily gramodesek a materiálové náhražky, viz Dynaflex firmy RCA. Na druhou stranu právě v této době vznikají nové technologie a postupy, viz již zmíněný DMM anebo Half-speed Mastering, kdy se master disk ryl poloviční rychlostí.
LP za 28 tuzexových
O prázdninách jsem rád navštěvoval Prahu, zejména Tuzex v ještě nevyhořelém Veletržním paláci. Chodil jsem tam víceméně na slintandu, takříkajíc smířen se svými studentskými možnostmi. Avšak jednou, právě v třiasedmdesátém, takhle vejdu z boku do prodejny, a zůstanu doslova opařen, na stěně za pultem se skví v celofánu zabalená Master of Reality Black Sabbath s cenovkou 28 TK, čili pouhých 140-150 českých! Okamžitě vybíhám před prodejnu sehnat nějakýho potulnýho směnárníka. Asi se mého startu lekli, nikde žádný v dohledu. Až za rohem se zadařilo. Letím zpátky, a ve dveřích se srážím s vrstevníkem, nesoucím pod paží MŮJ Master of Reality! Prodavač mě o vteřinu později dorazil, byl to prý poslední kus. Zvažuju možnosti – přepadnout, uškrtit, sebrat, utéct. Anebo ukecat? Nic z toho. Nakonec mi nezbylo, než se potupně zpovzdálí dívat, jak šťastlivec překvapeně vytahuje a slastně rozkládá plakát 60 x 90 cm s Black Sabbath u stromu. Takový krásný den to mohl být. P.S. Vždycky, když se na onen poster doma kouknu, říkám si, kdepak asi skončil onen tuzexový…
Marné mladosvěťácké polemiky o bigbítu
Normalizační tažení proti rocku způsobilo, že spousta kapel se musela, pokud chtěla fungovat, přejmenovat na Modré efekty apod., a k tomu absolvovat prý kvalifikační přehrávky s dotazy na jméno prvního mongolského komunistického tajemníka, zakázat si angličtinu v textech, potupně sponkovat vlasy, uhýbat k jazzrocku, atakdále, atakdále. Mladý svět téma otevřel v prvním čísle ročníku 1973 článkem Omega, Illés, Generál, Lokomotiv GT… Aleše Bendy o maďarském rocku, ze kterého přímo trčela obří disproporce v přístupu našich a tamějších úřadů a institucí k muzice mladých. Redakci zasypala lavina rozhořčených dotazů a připomínek rockerů. Nic platno, rudá lajna se našimi životy dál táhla až za obzor.
Krátký bolševik na dlouhý vlas
Kolorit doby tvořily i akce typu Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Také v roce 1973 se nejenom na stránkách MS vedly nad pokrývkami hlav vášnivé debaty a zjevovaly „moudré“ rady starších. Běžně se posílalo ze školních škamen rovnou k lazebníkovi. Přidám osobní story. Na pardubické průmce se mnou chodil v letech 1970-74 do třídy Pavel Švec, toho když jeden den poslali ostříhat, tak měl do konce celou délku zpátky. Na jeho rychlý dlouhý špagety byl bolševik zkrátka krátký a pomalý. Nakonec mě i jeho vyhodil komunista Horymír Horyna půl roku před maturitou z internátu. Ne osobně, sráč za sebe ze zamčené ředitelny posílal vychovatelky. Takový to byl geroj.
–
Malý dovětek pro mladší čtenáře. Pokud tak nějak úplně nerozumíte užité řeči mého kmene, vemte Rock History a požádejte o překlad a vysvětlivky svého otce, strýce, tchána, souseda důchodce. Oni pookřejí, vy se dovíte spoustu věcí. A společně se třebas vydáte na půdu pro dávno odložený magnetofon a poslechnete si autenticky starou dobrou muziku, tedy pokud se magič nad nevěrníkem, co ho před lety zákeřně odstavil z piedestalu v obýváku, smiluje.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1973
1971 09: KDYŽ SANTANA SEKAL Latinu
Jedním z výrazných rockových trendů na přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku. V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou skupinou.
Třetím albem, od jehož vydání uplyne v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího „Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské trilogie, povinné to „četby“ každého rockera.
–
Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi, biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil s kytarou.
Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích Tijuany hraním pro americké turisty. Po čase, byť neplnoletý, přesídlil do tamějších barů a hospod, kde doprovázel striptérky při jejich vlnění s takovou vášní, až jim prý tvrdly bradavky, jak se rád později chlubil.
V roce 1961 se celá rodina přestěhovala do španělské čtvrti San Francisca a Carlos začínal opět od nuly – coby potulný muzikant s kloboukem u nohy. V devatenácti se mu konečně podařilo založit kapelu dle svých představ, THE SANTANA BLUES BAND. Různorodý původ i preference spoluhráčů vtělily do jejího hudebního projevu vlivy rhythm & blues, rocku, jazzu, latinskoamerické, africké, a dokonce i klasické hudby. Jakkoliv to zní paradoxně, latinu podle svých slov „objevil“ až v New Yorku. To, co považoval za otcovu starobu, se mu po návštěvě několika koncertů experimentátorů najednou vyjevilo v novém světle.
Nejbližším Carlosovým parťákem se v té době stal klávesák a zpěvák Gregg Rolie. Převzatý materiál postupně nahrazovaly vlastní skladby, originální sound kombinoval bluesrockový základ s pro černý kontinent typickým proplétáním různorodých metrických pásem. Při vystoupeních dostávali do extáze publikum i sebe, výjimkou nebyly půlhodinové rytmizované jamy, ne nepodobné šamanským rituálům v africké pravlasti. Důkazem budiž dobové záznamy, například „Live At The Fillmore 1968“. Zapomenutou perličkou z onoho období je Santanův bleskurychlý záskok namísto indisponovaného Bloomfielda, zaznamenaný na „The Live Adventures Of Mike Bloomfiels & and Al Kooper“.
STUDIA STUDIÍ
Studiová práce ale vyžadovala mimo nadšení i určitou kázeň a strukturu. SANTANA dokázala přenést do čtyř stěn svou pódiovou energii, a současně nechat vyniknout v rytmické houštině výrazným melodiím i typickým kytarovým výkřikům, stenům, pohlazením.
Jak láva žhavá muzika se vlévala rovnou do krve, byla uhrančivá i zprostředkovaná drážkami gramodesky. Sám si vybavuju, jak jsem po odeznění posledních tónů „Para los Rumberos“ bez nějakého rozmýšlení automaticky převinul pásek s nahranou trojkou na samý začátek a zmáčknul play, a pak znovu, klidně i dvakrát třikrát za sebou.
Debutové bezejmenné album nahrávala SANTANA tři týdny v nonstop šestnáctihodinových stachanovských směnách. A úspěch se dostavil, na podzim 1969 singl „Evil Ways“ i samotné elpé vyšplhaly na čtvrté příčky žebříčků Billboardu.
„Abraxas“, vydaný o rok později, vynesl kapelu na samý vrchol popularity. Album stanulo na vrcholu několika světových hitparád, skladby „Black Magic Woman“ a „Oye Como Va“ se hrály doslova všude.
MLÁDÍ VPŘED
Původní sextet se pro nové třetí album překvapivě rozšířil o náctiletého kytaristu Neala Schona, čímž se kapela vrátila k rané „předdeskové“ sestavě se dvěma kytaristy. Druhou posilou se stal v roli stálého hosta perkusista Coke Escovedo. Nahrávalo se pro změnu na etapy, s koncertními přestávkami, bezmála půl roku, samospád dřívějších session se již neopakoval.
Byť se během nahrávání začínala se projevovat „ponorková nemoc“ a přeci jen odlišné hudební směřování jednotlivců, album působí zcela kompaktně. Nakonec přes všechny porodní potíže, kdy se kapela snažila neustále něco vylepšovat, což často vede ke ztrátě spontaneity, se podařilo nahrát fenomenální dílo se strhujícími rytmy a rockovým základem. Perfektní kmenové hudebníky doplnila dechová sekce TOWER OF POWER a hosté. Výrazná role zůstala Rolieho hammondkám, nad jejichž mohutným zvukem se střetává Santanova melodická s drsnější Schonovou kytarou.
Carlos k samotnému tvůrčímu procesu uvedl: „Byli jsme neustále ve střehu i když jsme jen seděli a o něčem povídali. Někdo kupříkladu zahrál motiv z ,Rite Of Spring’ od Stravinského, ,Co říkáte?’ povídá, my na to: ,Dobře, nekopírujme, vezměme podstatu a vytvořme vlastní věc’. Byl to takový náš Think Tank“.
TROJKA
Scénu otevře neposedná instrumentálka „Batuka“, volně přecházející do dodnes v rádiích hranou „No One To Depend“. Okamžitě zaujme ohnivé kytarové dvouspřeží Santana/Schon. Gregg Rolie ke skladbě řekl: „Nikdy jsme se před ničím neuzavírali. ,Batuka’ pochází z našeho poněkud dobrodružného pokusu se Zubinem Methou a jeho stočlenným LA Philarmonic na show, kde jsme v březnu 1970 vystoupili spolu s několika dalšími rockovými kapelami.“ Procítěná i vroucí „Taboo“ je vyznáním touhy po dívce svých snů. Afrokubánská „Toussaint L'overture“ pak nedostižnou santanovskou ekvilibristikou perkusí, soupeřících o pozornost s Greggovými hammondkami. Tematicky odkazuje na haitského otroka, jenž pomohl na počátku devatenáctého století vybojoval pro svou zemi nezávislost. Soulová hitovka „Everybody’s Everything“ dokazuje přetrvávající Santanovo novátorství. Zaujme jak Schonovo kytarové sólo, tak i dechová sekce TOWER OF POWER. Jazzrocková „Guajira“ s hlasem Rica Reyese, zajímavou basovou linkou Davida Browna a Greggovým pianem navozuje náladu podvečerní párty, kdy jsou ještě všichni střízliví. Od amerického jazzmana a saxofonisty, Gena Ammonse, převzatá instrumentálka „Jungle Strut“ je velkou předváděčkou „hostujícího“ perkusisty Thomase Escoveda, jenž je v ní více než rovnocenným soupeřem jak dvojici Santana/Schon, tak i Roliemu. Carlos Santana se mikrofonu zpravidla vyhýbal, „Everything’s Coming Our Way“ je jednou z mála výjimek. Nenápadná decentní skladba s nádechem flamenca. Původní LP uzavírá často podceňovaná hrkačka „Para Los Rumberos“, kde lze opět slyšet TOWER OF POWER. Její hutný riff mě vždy signalizoval, že brzy budeme převíjet na začátek pásku a dáme repete…
DOZVUKY
Na trojce se prolnula energie debutu a alchymie „Abraxasu“ v úžasnou formuli, jíž ale bohužel nebylo kam rozvíjet. Stala se svým způsobem etalonem a současně pomníkem latinorockového subžánru, jenž dokázal za pouhých pár let existence mnoha rockerům zásadně změnit dosavadní úzkoprsé vnímání hudby a svým způsobem jim pootevřel dveře k World Music.
Zapomenutou perličkou je, že „Santana III“ byla pro svou zvukovou bohatost a členitost ve své době jedním z trumfů nastupující kvadrofonie.
Brzy po vydání „Santana III“ se Carlos Santana se zcela překopanou sestavou vydal novým směrem, na níž spolupracoval mimo jiné s Johnem McLaughlinem, spolu s několika dalšími vlajkonoši jazzrockové fúze. Neal Schon a Gregg Rolie zakládají JOURNEY. Což už je ale jiná historie.
P.S. V roce 2016 vydává SANTANA album „Santana IV“, jímž programově a za účasti původních spoluhráčů navazuje na „III“. Samozřejmě, že Spark si takovou událost nemohl nechat ujít, pročež odkazuji na tehdejší červencové číslo.
OŽIVLÉ KOLOSÁLNÍ GANGY
COLOSSEUM a JAMES GANG vydávají v září jedenasedmdesátého své slavné živáky. Především dvojalbum „Colosseum Live“ je přehlídkou řemeslně dokonalé interpretace vlastních i převzatých kusů. V kolosálním tavícím kotli se promíchaly a ve vzácnou slitinu proměnily jazz, rock i blues. Sestava – s Chrisem Farlowem u mikrofonu, šéfem Jonem Hisemanem za bicími, basákem Markem Clarkem, kytaristou Davem „Clem“ Clempsonem, klávesákem Davem Greensladem a saxofonovým čarodějem Dickem Heckstall-Smithem – byla opravdovým ALL STAR BANDem. Není divu, že jeho vliv můžeme slyšet kupříkladu na „Kuřeti v hodinkách“ FLAMENGA. Samozřejmě, že dnešním mládežníkům může COLOSSEUM znít na první poslech zastarale, ba až akademicky, s nadbytečným množstvím sól, atakdále, kdo z nepamětníků se ale umí naladit na sound a zvyklosti přelomu šedesátých a sedmdesátých let, musí ocenit neuvěřitelnou souhru, feeling a drive sexteta. Tím spíše jakýkoliv aktivní muzikant. Všem zvídavým mohu jen a jen doporučit k poslechu.
Masivní progresivní jazz rock, zahraný s rockerským nasazením a jazzmanským umem. Jedno z nejzásadnějších live alb rockové historie.
Americké hardrockové trio JAMES GANG naproti tomu sázelo podobně jako konkurenční GRAND FUNK RAIROAD na pudovou „první signální“ svých mladých posluchačů. Ústřední postava kapely, kytarista/klávesák Joe Walsh, si naposledy zařádil v barvách svého gangu: v jednom zátahu drtí kytaru, Hammondy B3 i mikrofon. Rozjezd obstarají dva převzaté kusy: „Stop“ dvojice Jerry Ragovoy / Mort Shuman, kterou měl ve svém repertoáru mimo jiné i Jimi Hendrix a dvojice Al Kooper & Mike Bloomfield, plus „You're Gonna Need Me“ bluesmana Alberta Kinga. V „Take a Look Around“ a „Tend My Garden“ usedne Walsh za varhany a v emersonovském obsazení basa-bicí-klávesy střihne oba své hymnické kusy na jeden zátah. Aplaudovaná akustická balada „Ashes, The Rain And I“ uzavírá první stranu LP.
Druhou rozjíždí úspěšná valcířská refrénovka „Walk Away“. Vrcholem alba je ale bezesporu dvacetiminutová adaptace „Lost Woman“ z repertoáru YARDBIRDS beckovské éry. V ní se vyřádí jak rytmika Dale Peters (baskytara) / Jim Fox (bicí), tak především Joe Walsh. V dnešní uspěchané době se sólování na basu a bicí už moc nenosí, pokud tedy nenarazíte na samožera DeMaia, nicméně tehdy se bez podobné exhibice neobešel žádný rockový koncert ani u nás, sólo patřilo k bontonu a uměli jsme si je užít všichni, na pódiu i po ním.
Skvělý pudový hard rock s příměsemi. Jeden z živáků mého mládí.
Jaromír Merhaut pro Spark 2021
© by Jaromír Merhaut
Žádné komentáře:
Okomentovat