Burzy
ČERNÉ
HUDEBNÍ BURZY, SVĚTLÝ OKAMŽIK KULTURNÍCH DĚJIN
Jaroslav Merhaut
Úvod
Na burze! Tak by zněla odpověď jakéhokoliv hudebního fanouška, který poslouchal
muziku před rokem 1989, na otázku, kde tehdy sháněl zahraniční hudbu. A bylo by
jedno, jaký žánr poslouchal, jestli rock, metal nebo pop.
Černé
hudební burzy, to byl underground, který zejména v raných 80. letech zásadně
ovlivnil statisíce hudebních fanoušků, písek v komunistickém propagačním
soukolí, světlý okamžik v kulturních dějinách zemičky. Burzy byly katalyzátorem
veškerého mimooficiálního hudebního dění, bez nich by neměly mnohé zahraniční
kapely pro koho po sametu hrát. Vyrostly z pudové touhy rokenrolové a bigbítové
generace mladých po nedostupné a zakazované zahraniční muzice, staly se
fenoménem, zbytněly do obřích všeobjímajících rozměrů, aby v nových
společenských podmínkách předaly štafetu megastorům.
Sám
si ani neumím představit, že by tahle hromadná setkávání neexistovala, to je
jako si dnes představit, co by bylo, kdyby nebylo internetu. Natolik integrální
a zásadní součástí mého hudebního (nejen) života burzy v 80´ byly.
O
tom všem bych rád povyprávěl pamětníkům, i mladším.
Jsem
ročník 1955, situaci kolem shánění bigbítu v šedesátých letech znám tedy
víceméně jen zprostředkovaně, z vyprávění starších kamarádů a muzikantů.
Rokenrol a bigbít se zprvu lovil takřka výhradně z rozhlasových stanic typu
Radio Luxembourg, Radio 1, Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky a o něco později i
pirátských: Caroline, Veronica, Nordsee. V příhraničních oblastech Slovenska a
Moravy sedávaly desítky tisíc mladých v určité hodiny u rakouské Ö3. V Čechách
u Bayern 3. Možná to bude znít pro někoho z mladších jako fantasmagorie, ale
známý zlínský sběratel starých rádií Franta Peřina mi kdysi vyprávěl, jak coby
žáček dostal koncem padesátých let dvojku z chování za Elvise, křičícího z
tlampače u domku rodičů!
Černá elpíčka a singly se do ČSSR dostávaly zprvu ojediněle, přes barové
muzikanty, sportovce, montéry, diplomaty, obchodníky z pézetek a fabrik,
atakdále, prostě lidi, kteří se dostávali profesně za oponu a rádi si
přivydělali. Cena za 1 propašované Lp se už tehdy pohybovala okolo 300,-Kčs,
při platech do osmnácti stovek měsíčně a studentských rodičovských apanážích v
řádu dvou desetikorun týdně. Ale kdo jednou originální Sp/Lp krvavě koupil,
málokdy prodal, vlastnictví takových pokladů vynášelo jejich majitele v
hierarchii vrstevníků pěkně vysoko.
Určité uvolnění okovů v polovině šedesátých let se projevilo masivnějším
importem, i vznikem Mladého světa, hudebních časopisů Melodie, Aktualit
Melodie, Pop Music Expresu a především, legendárního rozhlasového pořadu
Houpačka manželů Mirky a Jiřího Černých. Ten se stával, od prosince 1964 do
března 1969, premiérově dvakrát do měsíce a při dvou reprízách, hudebním
středobodem celého mladého Československa. Při znělce, skladbě Exodus, ústřední
melodie filmu Otto Premingera o odchodu Židů z Evropy do Palestiny a založení
státu Izrael, v provedení Rudolfa Rokla a TOČRu, byly u přijímačů jistě
statisíce dychtivých posluchačů, po každé premiéře hlasovávalo pravidelně více
jak 10.000 posluchačů! Houpačku uťala plíživá normalizace po srpnové okupaci.
Záminkou bylo odvysílání kostrbaté protiokupační agitky „Běž domů Ivane“.
První polovinu 70´let jsem si jako teenager už odžil naplno, i hudebně. Tvrdá
normalizace se u školní mládeže projevovala například zákazy magnetofonů i
tranďáků na internátech, dlouhých vlasů, džínů, triček s jakýmikoliv engliš
nápisy, ve školách i leckterých podnicích.
Informace o novinkách jsem čerpal zejména z krátkých vln (KV), měl jsem pečlivě
vedený seznam asi tak stovky stanic a jejich hudebních pořadů, zcela zásadní
byla Melodie, s tehdejší elitní redakcí, solidní byl Větrník, nový pořad na VKV
stanici Vltava, nevím jakým zázrakem se jej podařilo prosadit a udržet, Mirek
Tůma jistě bude vědět. Když si vybavím, jak tam jednou v létě 73´ zahřměla
novinka We´re An American Band od Grand Funk Railroad, a já ji za půl hodiny
„levou zadní poznal“ u kámoše, co mi dával hádat elpa od otce z Kanady, musím
se potměšile usmívat i teď po 35 letech.
Malá technická odbočka. Základem všeho poznávání muziky byl od počátku 60.let
kotoučový a od konce sixties i kazetový magnetofon. Kdo nahrávadlo neměl, společensky,
mejdanově i pohlavně, plnohodnotně neexistoval. Od dob magičů proto často
stačil jeden kus jakéhokoliv Lp ve městě a do měsíce dvou měli novinku nahranou
všichni široko daleko. Pásek Agfa, Basf, Scotch v provedení 540m/15cm cívka
stál v první polovině 70´ od 155 do 170,-Kč (vešlo se na něj při rychlosti 9,53
cm/sec 8 Lp mono, či 4 Lp stereo), CC kazety 90 minut stávaly kolem stovky,
lepší typy (lidově chromky) i více. Kotoučové magnetofony Tesla stávaly v 60´a
70´ v rozmezí cca. 2.400,-Kč (Sonet Duo, 1967), až 5.300 (B43A stereo, 1972).
Tuzexový sen, Sony TC-366 (1969) anebo TC-377 (1973), sestoupil na zem za 8.500
a 11.500, při veksl přepočtu bony po pěti. Běžné dělnické a úřednické
mládežnické platy byly zhruba od 1400 (po vyučení, škole) do 2.000 (u těch o
něco starších). Ostravsky hornik tedy měl 2-3x vic.
Jednoduše řečeno, ta železná opona byla (z pohledu muziky!) zrezivělá a děravá
jak řešeto, měli jsme v podstatě všechno, co naši vrstevníci v NSR či Anglii,
jenže na páskách. Dokonce bych řekl, že my všichni mládežníci jsme si té své
muziky považovali jako málokdo na Západě.
Rocková hudba byla takovým fenoménem, že takřka každý z nás měl anebo toužil
mít i pořádnou audio aparaturu. Něco se dalo od počátku 70.let sehnat v běžné
obchodní síti, něco v onom Tuzexu, například lepší stolní kazeťáky, činil se i
svazarmovský Hifi klub, viz zesilovače Transiwatt, plus několik typů solidních
gramofonů a stavebnic reprosoustav. V 80.letech jsem už neznal nikoho, kdo by
neměl solidní hifivěž s pořádnýma bednama. Ty byly vlajkovou lodí každé
sestavy, kdo měl čtyřpásmové Pioneery, nebo Technics, Saroy, atd, byl pan
Někdo! Zjednodušeně řečeno, požitkářské peníze jsme valili do muziky, bab,
džínů, pití a kuřiva.
Všechny generace, dospívající od poloviny 60.let až po samet, mají ke své
muzice, zvláště pokud jí byl bigbít, rock či metal, přetrvávající hluboký
vztah. Všechny tyto generace zasáhl i fenomén černých hudebních burz, ať již
jako přímé účastníky, anebo zákazníky burziánů.
Černé
hudební burzy se postupně rodily odspoda, z potřeb fanoušků, z hospodských
setkávaček, při kterých se při vykecávání a popíjení i půjčovalo, směňovalo,
kupovalo, prodávalo. Jenomže putyky a číšníci v nich byli jedno velké bonz oko
a ucho, proto se fans začali přesunovat buď do terénu, anebo se ojediněle
přilípli k nějaké zájmově sběratelské burze, tam většinou dlouho nevydrželi.
Vesměs se jednalo o soboty, neděle. Tam se objevili i první obchodníci,
napojení na nějaký ten kanál z prohnilého kapitalistického světa.
Předvojem se logicky stala Praha, se silným muzikantským, posluchačským i
dodavatelským podhoubím. V ní už v té době byli řízci, co vlastnili sta a sta
elpé i od málo známých kapel. Důkazem, co všechno se v Praze na přelomu
70/80.let mezi lidma otáčelo na gramcích třiatřicítkou, je encyklopedie Rock
2000. Její autor Pepa Vlček shromažďoval většinu údajů právě na černých burzách
a u pražských kamarádů sběratelů.
Co se týče Prahy, dopídil jsem se zatím přes kamarády a známé k letům v
polovině 70.let, kdy prý byla černá burza ve Smečkách, pak se údajně objevil
krátkodobý pokus na nábřeží Vltavy, poblíž Air France a krátce na to
následovala slavná každonedělní Letná, na klikatých cestičkách ve svahu nad a
kolem tunelu, ta vydržela spoustu let. V osmdesátých letech se přidružila
Malostranská beseda a další sály, to už ale byly víceméně schválené, tolerované
akce, deklarované na příslušných úřadech jako sběratelská setkání, přikryté buď
nějakou svazáckou přikrývkou, anebo přes chovatele drobného ptactva, či
filatelisty. Soudruzi ve zbrani už „jen“ monitorovali a s obušky
nepředcičovali.
Černé hudební burzy mimo Prahu prckaly v 70´ do plenek, přesto byla republika
hudbou docela dobře zásobená, jak jsem již popsal, jedno Lp, jedno město,
všichni znají a na páskách mají. Představy leckterých dnešních mladých, jak
teprve stahovací internet umožnil šířeji poznávat muziku, jsou tedy proto pro
nás starší a pokročilé úsměvné, dětinské.
Počátkem 80.let nastal federální boom hudebních černých burz, po Praze se
přidružila Ostrava, Brno, Bratislava, po pár letech měly své burzy všechna
krajská a okresní města, většinou ale již v pokleslejší podobě, se sortimentním
mišmašem všeho možného, viz dále.
Bývaly to někdy docela sportovní akce, tyhle černý burzy. Sobotní Brno za
divadlem, tam se hrálo na honičku přes keříky a plotky skoro každý týden, za
viaduktem to bývalo - při orientačním běhu lesem s zelenou smečkou v zádech - i
o držku. Na stadionu darmo mluvit, tribunový seskok z pěti metrů měl své čaro.
Klid nastal, až když se v Brně organizace prozřetelně ujali svazáci, a chodilo
se do Semillasa. Proti severu Moravy to všechno ale byl čajíček, tam se jinak
rubalo!
Ostrava se totiž stala nedělním burzovním centrem, holt hornické peníze,
rozmach byl explozivní. Do zahrady naproti pivovaru, se zastřešenou besídkou,
nás chodilo v jedenaosmdesátém pár desítek, během roku to už byly stovky, a v
poslední fázi před velkým ukončujícím zátahem už byla zahrada narvaná
tisícovkama kupců a prodejců. To už ale hudba tvořila maximálně tak třetinu sortimentu.
Od poloviny 80.let se totiž černé hudební burzy v Ostravě, tak jako všude,
proměnili v šedé (= víceméně tolerované) burzy všeho: od elektroniky,
přes džíny, kecky, kosmetiku, až po porno. Objevili se první Vietnamci, kteří
se soustředili na drobnou elektroniku, walkmany, digitálky, kazety, pičfuky,
první počítačové hry, blbinky a Poláci, Slováci s textilem.
Tisícové davy se po likvidaci zahrady u pivovaru přesunuly pár set metrů na
jakýsi motorkářský stadion, pak na louku poblíž zoo, bojovky s cajtama a milicí
bývaly ještě u řeky, tam pamatuju vekslbojs unášené proudem mezi krami lednové
Ostravice do dálav kamsi ke splavům. Jejich mizející vztyčené ruce, držící
hrozny digitálek nad vodou, Vietkongy diskutující mačetami, fotografy Mladé
Fronty maskované za zkoušející kupčíky (moje ohnutá prdel a kámošův profil
zdobily jedno sobotní vydání), to vše a mnohé jiné mám natrvalo uložené v
paměti.
Ostravě a okolí tvrdě vládl na přelomu 70/80.let krajský tajemník KSČ Mamula,
člen ÚV KSČ, což byla normalizační kreatura, že jí ani ve Straně nejspíš jen
tak rovno nebylo. Duch Mamuly mimochodem straší Ostravsko dodnes. A což teprve
tehdy! Uniformovaní i tajní mohli cokoliv, a jenom jejich neschopnost, lenivost
a pohodlnost zabránila totální likvidaci černých ostravských burz. Chutečka u
cajtů si bouchnout a zakšeftovat se zabaveným zbožím určitě byla, pár
manévrových zátahů - v podobě rojnic stovek soudruhů ve zbrani, desítek
houkajících žigulíků a přistavených antonů - jsem zažil. Období teroru skončilo
teprve odchodem Mamuly z funkce do hlíny (1986) a příchodem tzv. perestrojky.
Ve finále, už s návštěvností v desítkách tisíc, za tichého souhlasu
pomamulovského krajského politbyra strany, fungovala coby rejdiště živlů Černá
louka i parkoviště za Imperialem, kde ostravská burza zažila samet, aby do pár
let zhynula přirozenou cestou na úbytě. Mišmaš burzy byly koncem 80´ i v
Porubě, Karviné, Orlové, prostě všude. Ty už se nerozháněly, ty se staly šedou,
ale potřebnou součástí socialistické ekonomiky.
Speciálně pro čtenáře Sparku vyjevím svůj názor, že bez všech těchto
ostravských burz by se metal nestal severomoravským, havířským fenoménem 80.
let, kdy nejeden rubačský závazek byl skrytě motivován heslem, více černých
desek na náš černý burzovní trh, a ne láskou ke straně, vládě a Mamulovi.
V perestrojkových letech před sametem 88-89 se z burz stalo celonárodní hnutí.
Každý týden se přesunovaly statisíce občanů v desítkách tisíc aut, autobusů,
vlaků, směrem k některé z gigantických burz na letištích, stadionech, loukách.
Když si vybavím slušovické monstrakce v dostihovém areálu a okolí, s návštěvou
hodně přes 100.000 lidí, kdy kolony aut popojížděly desítky kilometrů krokem,
od Uherského Hradiště, Nového Jičína, Přerova, vím, že něco tak obřího a
panoptického už v životě neuzřím.
V podstatě se ve finále jednalo o gigantický, dobře zásobený hypermarket,
rozložený pod širým nebem. Akorát rohlíky, mlíko a vajca tam jaksi nebyly k
dostání (možná). Dovolím si tvrdit, že tyto nákupní cestovací soboty a neděle z
let 88-89 vytvořily ony dodnes báječně fungující nákupní návyky nás všech.
Ale to už nebylo o muzice, ani o zakázaném ovoci, to už se bolševik drolil
zevnitř, navenek ještě sice kopal, ale na těchto akcích už ne, vždyť i straníci
a straničky chtěli fáčkově vonět, pružit v adidaskách, mrkvit se v plísňáčích.
Za zlatý věk undergroundových hudebních burz považuju první polovinu 80.let, z
té doby, zejména ze zahrady naproti ostravského pivovaru, mám nejvíc silných
zážitků, spoustu hudebních kamarádů, elpíček s příběhem.
Byla to krásná i hrozná doba.
Dnes je to všechno jen o myši a tiku, stačí ji mít v ruce, kliknout někde na netu a už to sviští. K myší hudbě ale těžko můžete mít hlubší vztah.
Ono to vyvzdorování, vybojování své muziky mělo i výrazné klady.
V mé generaci, i v těch několika před a po, byl poslech muziky a sbírání
elpíček, cédéček, nahrávek, plakátů, článků a dalšího, vysoko v žebříčku našich
hodnot, dodnes proto těmto generacím vydržela hudba jejich mládí až do
pokročilého věku jako důležitá součást života a kulturnosti.
Dnes je veškerá muzika u mladých vlepena kdesi mezi gamesy, esemesy, kecky,
hambáče, mobily. Nevyjadřuje nic, žádný postoj, ani generační ani jiný, je to
konzum čehokoliv z plastikových kelímků.
Zde všude je potřeba hledat kořeny rozdílného vnímání muziky mezi námi staršími
a dnešními mladými. Pro nás byla naše muzika nejen generační, ale i
„politickou“ záležitostí, vsákla do nás, byli jsme ochotni pro ni obětovat
úspory, čas, ledasco. Dnes je na prvním místě mezi mladými to, aby byla
klikyklak zadarmo a takzvaně momentálně „tento den“ in. Čest výjimkám.
Doba černých burz už se nikdy nevrátí. Naštěstí. Ale i tak na ně rád vzpomínám.
Bylo to mé mládí a doba, kdy muzika u mladých lidí ještě něco znamenala.
Jaromír Merhaut, černý burzovní makléř ve výslužbě
Už jsem je onoho úterního rána 86´ čekal. Od soboty, kdy sebrali v Brně JéVé i se zbožím, jsem měl nonstop fofr, svižně do Gottwaldova, vyklidit spolupachateli byt, zklidnit jeho šílejícího fotříka, odnést pryč přebytečné kazeťáky, videa, stovky elpíček, seznamy zákazníků, nechat jen špínu v šuplíkách, jako maskování obětovat pár desítek vinylů, starej magič, gramec. Pak domů, a to samé provést u sebe. V pondělí už byli u něho v „čistém“ bytě, nic nenašli, starý Vé mi ale prozradil, že prý o mně soudruzi už vědí. Bylo jasné, že JéVé zpíval.
Přišli si pro mě do práce, prosmejčili skříňku, dozorovali převlíkání, a přitom
si ani nevšimli, jak předávám eRŠovi klíče od svého modrého sršně 1000 MB,
narvaného až po střechu tisícovkou elpé, parkujícího 20 metrů vzdušnou čarou,
před Fatrou.
Klasika. Výslech 3-5-7-12 hodin, v kuse, dál a dál, souzi se střídali po
směnách, hodní, zlí, oškliví. Pomalu se jim celý případ scvrkával do nicoty,
spolupráci ani zpěv jsem jim nenabídl, držel jsem se své verze: nevím co JéVé,
že on nahrál a prodal 10.000 kazet, to je blbost, to by se svým jedním magičem
a jen po práci nestihl, víc nevím. Já jen směňoval nahrané kazety za desky,
směňoval, směňoval … nic neprodával.
Do vazby si mě pozdě večer vyžádali soudruzi z Brna. Opět klasika. Klepeta,
přivázání k trubce v autě, blbý kecy cestou, filcunk, blbý kecy v kanclu,
prohlídka u felčara, jakási brynda, kobka, ráno na výslech, za půl hodiny před
branou. Bystroš vyšetřovatel usoudil, že z tohohle případu povyšování nebude,
odbojová organizovaná banda se nekoná, že klec u mě spadla pozdě a že ho to už
teda nemá proč zajímat.
JéVého si tam pár měsíců nechal, asi za odměnu, když tak pěkně zpíval o svých
nic netušících kamarádech. Týden jsem je po propuštění objížděl a trénoval, co
a jak vypovídat. Vyšlo to, žádné další obvinění se nekonalo, až na chudáka, co
nám vyráběl barevné fotky obalů elpíček do těch kazet a JéVé ho potopil a on se
přiznal.
Zkrátím to, i když by to bylo na román. Dostali jsme všichni tři v 88´ stejný
flastr, jakousi podmínku rok na dva, či kolik a pokutu.
Měl jsem v rozsudku soudce Petráska napsané, že jsem rozvracel socialistické
hospodářství, že mi sice nebyl prokázán žádný zisk, ale určitě jsem nějaký měl,
protože jinak bych to přeci nedělal! Ano, takhle se za bolševika soudilo, že
dnešní slovutný advokáte Petrásku. Pokutu za nedovolené podnikání po nás stát
drze vymáhal ještě pár měsíců po převratu, tak jsem z toho všeho udělal pěkně
nahlas a před novinářema odbojovou činnost. Už se soudruzi v talárech neozvali,
asi mezitím založili soudcovské občanské fórum, aby taky měli čárku.
Milana N. jsem poznal na vojně ve Varech v pětasedmdesátém. Díky němu a jeho kámošům z Ústí nad Orlicí jsem měl solidní přehled o novinkách, čtverkou Queen počínaje, až třebas po Párply s Bolinem, anebo dodnes raritní jedničku Heavy Metal Kids, a desítky dalších.
Po vojně jsme se navzájem ztratili, jednou v 84´ jsem ale na ostravské burze u
pivovaru slyšel povědomý čecháčský přízvuk vychvalovat jakousi grupu, proderu
se davem, a on to Milan! Od té doby jsme spolu každý týden burzovali a zase
kecali o muzice.
Pak jednou Milan náhle, z týdne na týden, zmizel. Tamtamy donesly, že ho v Brně
sebrali. Dostal ďábelských pět let natvrdo. V podstatě za muziku. Poprvé jsem ho
po viděl po letech, když ho v železech přivlekli na můj proces. Byl to jiný
člověk, s výrazem štvané zvěře neustále opakoval, že na něho ušili policajti
boudu, na pitomé dotazy soudce ani nereagoval, chtěl jen zaznamenat své
prohlášení, odvlekli ho. Psal se 87´.
Soudruzi novináři pak dokonce Milanovi „věnovali“ dvoustranu „Říkali mu Eme“ v
časopise Signál, kterému šéfoval hrdinný kapitán Minařík.
Vyhledal jsem Milana až loni, obával jsem se toho setkání, tušil jsem, co mě
čeká. Eme má dodnes z věznění trauma, o ničem jiném nemluví, bláhově sní o tom,
jak dostane za ty zmařené roky a zničené zdraví odškodnění, jak konečně zavřou
to prase ex-vyšetřovatele Jadrného, kterého sice mezitím vyrazili od policajtů,
když se zapletl s podsvětím v tzv. rumové aféře, ale jinak se soudruhovi nic
nestalo.
Bylo to hořké povídání. Zkažený život kamaráda. Ten ratlík s knírem Miloslav
Jadrný by setkání se mnou ten den asi nepřežil.
Nebývalo jen veselo.
Černé
hudební burzy se postupně rodily odspoda, z potřeb fanoušků, z hospodských
setkávaček, při kterých se při vykecávání a popíjení i půjčovalo, směňovalo,
kupovalo, prodávalo. Jenomže putyky a číšníci v nich byli jedno velké bonz oko
a ucho, proto se fans začali přesunovat buď do terénu, anebo se ojediněle
přilípli k nějaké zájmově sběratelské burze, tam většinou dlouho nevydrželi.
Vesměs se jednalo o soboty, neděle. Tam se objevili i první obchodníci, napojení
na nějaký ten kanál z prohnilého kapitalistického světa.
Předvojem se logicky stala Praha, se silným muzikantským, posluchačským i
dodavatelským podhoubím. V ní už v té době byli řízci, co vlastnili sta a sta
elpé i od málo známých kapel. Důkazem, co všechno se v Praze na přelomu
70/80.let mezi lidma otáčelo na gramcích třiatřicítkou, je encyklopedie Rock
2000. Její autor Pepa Vlček shromažďoval většinu údajů právě na černých burzách
a u pražských kamarádů sběratelů.
Co se týče Prahy, dopídil jsem se zatím přes kamarády a známé k letům v
polovině 70.let, kdy prý byla černá burza ve Smečkách, pak se údajně objevil
krátkodobý pokus na nábřeží Vltavy, poblíž Air France a krátce na to
následovala slavná každonedělní Letná, na klikatých cestičkách ve svahu nad a
kolem tunelu, ta vydržela spoustu let. V osmdesátých letech se přidružila
Malostranská beseda a další sály, to už ale byly víceméně schválené, tolerované
akce, deklarované na příslušných úřadech jako sběratelská setkání, přikryté buď
nějakou svazáckou přikrývkou, anebo přes chovatele drobného ptactva, či
filatelisty. Soudruzi ve zbrani už „jen“ monitorovali a s obušky
nepředcičovali.
Černé hudební burzy mimo Prahu prckaly v 70´ do plenek, přesto byla republika
hudbou docela dobře zásobená, jak jsem již popsal, jedno Lp, jedno město,
všichni znají a na páskách mají. Představy leckterých dnešních mladých, jak
teprve stahovací internet umožnil šířeji poznávat muziku, jsou tedy proto pro
nás starší a pokročilé úsměvné, dětinské.
Počátkem 80.let nastal federální boom hudebních černých burz, po Praze se
přidružila Ostrava, Brno, Bratislava, po pár letech měly své burzy všechna
krajská a okresní města, většinou ale již v pokleslejší podobě, se sortimentním
mišmašem všeho možného, viz dále.
Bývaly to někdy docela sportovní akce, tyhle černý burzy. Sobotní Brno za
divadlem, tam se hrálo na honičku přes keříky a plotky skoro každý týden, za
viaduktem to bývalo - při orientačním běhu lesem s zelenou smečkou v zádech - i
o držku. Na stadionu darmo mluvit, tribunový seskok z pěti metrů měl své čaro.
Klid nastal, až když se v Brně organizace prozřetelně ujali svazáci, a chodilo
se do Semillasa. Proti severu Moravy to všechno ale byl čajíček, tam se jinak
rubalo!
Ostrava se totiž stala nedělním burzovním centrem, holt hornické peníze,
rozmach byl explozivní. Do zahrady naproti pivovaru, se zastřešenou besídkou,
nás chodilo v jedenaosmdesátém pár desítek, během roku to už byly stovky, a v
poslední fázi před velkým ukončujícím zátahem už byla zahrada narvaná
tisícovkama kupců a prodejců. To už ale hudba tvořila maximálně tak třetinu
sortimentu.
Od poloviny 80.let se totiž černé hudební burzy v Ostravě, tak jako všude,
proměnili v šedé (= víceméně tolerované) burzy všeho: od elektroniky,
přes džíny, kecky, kosmetiku, až po porno. Objevili se první Vietnamci, kteří
se soustředili na drobnou elektroniku, walkmany, digitálky, kazety, pičfuky,
první počítačové hry, blbinky a Poláci, Slováci s textilem.
Tisícové davy se po likvidaci zahrady u pivovaru přesunuly pár set metrů na
jakýsi motorkářský stadion, pak na louku poblíž zoo, bojovky s cajtama a milicí
bývaly ještě u řeky, tam pamatuju vekslbojs unášené proudem mezi krami lednové
Ostravice do dálav kamsi ke splavům. Jejich mizející vztyčené ruce, držící
hrozny digitálek nad vodou, Vietkongy diskutující mačetami, fotografy Mladé
Fronty maskované za zkoušející kupčíky (moje ohnutá prdel a kámošův profil
zdobily jedno sobotní vydání), to vše a mnohé jiné mám natrvalo uložené v
paměti.
Ostravě a okolí tvrdě vládl na přelomu 70/80.let krajský tajemník KSČ Mamula,
člen ÚV KSČ, což byla normalizační kreatura, že jí ani ve Straně nejspíš jen
tak rovno nebylo. Duch Mamuly mimochodem straší Ostravsko dodnes. A což teprve
tehdy! Uniformovaní i tajní mohli cokoliv, a jenom jejich neschopnost, lenivost
a pohodlnost zabránila totální likvidaci černých ostravských burz. Chutečka u
cajtů si bouchnout a zakšeftovat se zabaveným zbožím určitě byla, pár
manévrových zátahů - v podobě rojnic stovek soudruhů ve zbrani, desítek
houkajících žigulíků a přistavených antonů - jsem zažil. Období teroru skončilo
teprve odchodem Mamuly z funkce do hlíny (1986) a příchodem tzv. perestrojky.
Ve finále, už s návštěvností v desítkách tisíc, za tichého souhlasu
pomamulovského krajského politbyra strany, fungovala coby rejdiště živlů Černá
louka i parkoviště za Imperialem, kde ostravská burza zažila samet, aby do pár
let zhynula přirozenou cestou na úbytě. Mišmaš burzy byly koncem 80´ i v
Porubě, Karviné, Orlové, prostě všude. Ty už se nerozháněly, ty se staly šedou,
ale potřebnou součástí socialistické ekonomiky.
Speciálně pro čtenáře Sparku vyjevím svůj názor, že bez všech těchto
ostravských burz by se metal nestal severomoravským, havířským fenoménem 80.
let, kdy nejeden rubačský závazek byl skrytě motivován heslem, více černých
desek na náš černý burzovní trh, a ne láskou ke straně, vládě a Mamulovi.
V perestrojkových letech před sametem 88-89 se z burz stalo celonárodní hnutí.
Každý týden se přesunovaly statisíce občanů v desítkách tisíc aut, autobusů,
vlaků, směrem k některé z gigantických burz na letištích, stadionech, loukách.
Když si vybavím slušovické monstrakce v dostihovém areálu a okolí, s návštěvou
hodně přes 100.000 lidí, kdy kolony aut popojížděly desítky kilometrů krokem,
od Uherského Hradiště, Nového Jičína, Přerova, vím, že něco tak obřího a
panoptického už v životě neuzřím.
V podstatě se ve finále jednalo o gigantický, dobře zásobený hypermarket,
rozložený pod širým nebem. Akorát rohlíky, mlíko a vajca tam jaksi nebyly k
dostání (možná). Dovolím si tvrdit, že tyto nákupní cestovací soboty a neděle z
let 88-89 vytvořily ony dodnes báječně fungující nákupní návyky nás všech.
Ale to už nebylo o muzice, ani o zakázaném ovoci, to už se bolševik drolil
zevnitř, navenek ještě sice kopal, ale na těchto akcích už ne, vždyť i straníci
a straničky chtěli fáčkově vonět, pružit v adidaskách, mrkvit se v plísňáčích.
Za zlatý věk undergroundových hudebních burz považuju první polovinu 80.let, z
té doby, zejména ze zahrady naproti ostravského pivovaru, mám nejvíc silných
zážitků, spoustu hudebních kamarádů, elpíček s příběhem.
Velké
EF
Brával od nás gottwaldováků pravidelně audio i videokazety. Pochvaloval si kvalitu, nakonec my vyráběli kopie výhradně z originálů, žádné prasácké rychloposuvy na dvojkazeťácích. Říkejme mu EF.
Byl to takový bodrý velký chlapík, byla s ním legrace i kšeft. Jednou takhle
Oťasovi podstrčil papírek s číslem, že kdyby cokoliv kdykoliv, máme zavolat.
Nevěděli jsme co si myslet, na detaily jsme se neptali, kšeftovali spolu a
vykecávali dál.
Zhruba po půl roce mě a Oťase sebrali u auta při vybalování zboží, byli jsme
neopatrní, vejšky nás převezli v Hrabůbce na služebnu. Volali kamsi do Ostravy,
pro nějaké šajby, co si nás soudružsky vyslechnou. Oťas začal hučet do mladého
v uniformě, ať ho nechá zavolat, že se to všechno vysvětlí, růžolící mundůr se
málem vzteky pomát, jak na Oťase řval, skákal až do stropu, co si to dovoluje,
že mu nasadí náramky, že bude klečet na hrachu a tak nějak.
Přijeli namistrovaní vyšetřovatelé, každý si vzal jednoho z nás a klasika, jak
jinak, notes, blbý kecy, hodný zlý ošklivý v jedné osobě. Rozehříval jsem se na
souboj. Asi tak po deseti minutách nesmělé klepání na dveře, koktající mladý
mundůr, že by potřeboval se soudruhem, že soudruh má telefon od krajského
náčelníka, ble, ble. Oba dva - nasraný i vyděšený - zmizeli, zůstal jsem sám.
Za tři minuty exnasraný zpět, sbírá si z věšáku bundu, dlouze a tak nějak
zmateně se na mě dívá, říká: „nevím kdo jsi, ale krytí máš dobrý“ a zmizel. Navždy.
S Oťasem jsme se sešli v čekárně. Zpocený a třesoucí se opuštěný mundůr
blekotal, že nevěděl, že to nerad pokazil, co s ním bude, že ho ten nejvyšší
náčelník všech ostravských cajtů šíleně seřval za to, že hned napoprvé
nepochopil přímý rozkaz „ty dva, co tám máte okamžitě propustit“ a dovolil si
mu zavolat domů zpět. Nechali jsme mundůrka koupat ve vlastní šťávě, Oťas mu
slizce přátelsky před odchodem povídá: „vidíš, vidíš, já ti to říkal, abys mě
něchal zavolat, nevím, nevím, jestli ti budu moct pomoct se z toho vyhrabat“. A
šli jsme na ven, byl slunný, jasný, krásný, ozónový den.
JCo se mezitím vlastně stalo. JéVé viděl, jak
nás dva berou, vzpomněl si na tajemné číslo od EF, po deseti minutách našel
funkční budku a zavolal. Za pět minut šetsetřináctka, v ní EF a šofér, za
dalších pět byli v obýváku náčelníka náčelníků, za dalších deset jsme si
všichni dohromady notovali před stanicí, jak je ten svět báječný
Do týdne jsme měli všichni tři spolupachatelé u SNB vyprázdněné složky, jen s
jakýmsi ponechaným přestupkem za parkování, naše původní objemné fascikly s
fotkama, vzorkama zboží, nabídkovýma seznamama šly do policejních kamen. Oťas i
EF to osobně jistili. Měli toho na nás od bonzáků ti fízli dost. Pár let by z
toho bylo.
A kdo byl tajemný EF? To si i po těch 20 letech nechám raději pro sebe, byl to
ale od té chvíle náš kamarád.
P.S. Jo a ten mladej uniformovanej, jezdil ke mně domů celé roky pro nahrané
kazety, i se svýma kamarádama, taky studentama policajtské SNB školy v
Holešově. Pakárna, co?
Taková
normální burzovní neděle
Pro nepamětníky trochu polopaticky popíšu co, proč a jak se na hudebních
burzách dělo. Modelově neděli, se vším všudy, z pohledu burzovního makléře.
Gottwaldov, 1984, 4:00 budíček, za 15 minut šustění pneumatik před barákem,
Oťas v žigulíku na minutu přesně, nakládáme zboží, JéVé a vyrážíme, benzín za
osm, plná, směr Vizovice, Vsetín, Valmez, Nový Jičín. 5:45 Ostrava, parking 200
metrů od burzovní zahrady. Ve tmě se již míhají kužely baterek a stíny. Pražáky
a jejich pomocníky s plnýma taškama elpé je nutné odchytnout hned zkraje, jen
tak se dají koupit některé extra novinkové špeky, které třebas vyšly ve čtvrtek
v západním Německu a hoši jich mají jen pár kusů. Spěšně kupujeme top Lp po
400,-Kč a zabíráme prodejní flek.
V 6:00 jsou strategická výstavní místa na ochozu zastřešeného altánu zabrána,
vytahujeme zboží, nahrané audio kazety (nejčastěji Sony HF-90) s dvěma
spárovanými kousky a barevnými fotečkami obalů, vloženými úhledně pod plexík.
Typická kazetová kombinace z té doby: jedničky Megadeth + Metallica, Grave
Digger + Running Wild, Stormwitch + Gravestone, prodejní cena 130-150,-Kč,
podle kurzu prázdných kazet, tehdy cca. 70-90,-Kč, při odběru po stovkách o
něco míň.
Do osmi hodin bývalo vymalováno, skoro všechno prodáno, do deváté lelkujeme,
dokupujeme další elpíčka, 10-20 kousků, aby bylo co nahrávat a prodávat příští
neděli, nějakej ten sprej Fa pro polovičky. Následuje odjezd na separátní
parkovišťové setkávačky s dodavateli kazet a speciálními zákazníky. Kolem
poledne už baštíme ve slušovickém motorestu, kde máme uplacené kuchtíky a po
poledni, kolem 13.hodiny ležím nadit doma a pouštím si nové úlovky.
Taková
normální burzovní neděle
Pro nepamětníky trochu polopaticky popíšu co, proč a jak se na hudebních
burzách dělo. Modelově neděli, se vším všudy, z pohledu burzovního makléře.
Gottwaldov, 1984, 4:00 budíček, za 15 minut šustění pneumatik před barákem,
Oťas v žigulíku na minutu přesně, nakládáme zboží, JéVé a vyrážíme, benzín za
osm, plná, směr Vizovice, Vsetín, Valmez, Nový Jičín. 5:45 Ostrava, parking 200
metrů od burzovní zahrady. Ve tmě se již míhají kužely baterek a stíny. Pražáky
a jejich pomocníky s plnýma taškama elpé je nutné odchytnout hned zkraje, jen
tak se dají koupit některé extra novinkové špeky, které třebas vyšly ve čtvrtek
v západním Německu a hoši jich mají jen pár kusů. Spěšně kupujeme top Lp po
400,-Kč a zabíráme prodejní flek.
V 6:00 jsou strategická výstavní místa na ochozu zastřešeného altánu zabrána,
vytahujeme zboží, nahrané audio kazety (nejčastěji Sony HF-90) s dvěma
spárovanými kousky a barevnými fotečkami obalů, vloženými úhledně pod plexík.
Typická kazetová kombinace z té doby: jedničky Megadeth + Metallica, Grave
Digger + Running Wild, Stormwitch + Gravestone, prodejní cena 130-150,-Kč,
podle kurzu prázdných kazet, tehdy cca. 70-90,-Kč, při odběru po stovkách o
něco míň.
Do osmi hodin bývalo vymalováno, skoro všechno prodáno, do deváté lelkujeme,
dokupujeme další elpíčka, 10-20 kousků, aby bylo co nahrávat a prodávat příští
neděli, nějakej ten sprej Fa pro polovičky. Následuje odjezd na separátní
parkovišťové setkávačky s dodavateli kazet a speciálními zákazníky. Kolem
poledne už baštíme ve slušovickém motorestu, kde máme uplacené kuchtíky a po
poledni, kolem 13.hodiny ležím nadit doma a pouštím si nové úlovky.
Slovníček
dobových pojmů a dojmů
KV - krátké rozhlasové vlny, které umí za cenu nízké kvality zvuku obletět
svět. VKV (FM) – velmi krátké vlny, s dobrou anténou byla možnost příjmu i na
stovky kilometrů, což je dnes kvůli přesycenosti pásma nemožné. Kvalitní zvuk,
od konce 60.let i v ČSSR stereo. SV/DV – střední dlouhé vlny, večer dosah i
1000 km, viz příjem Laxíku a pirátských lodních stanic, zakotvených většinou u
Holandska, Anglie, kvalita o něco lepší než u KV.
Československý rozhlas, stanice Vltava, Československo 1 (Hvězda), Praha,
Bratislava – víc toho v ČSSR nebylo, tři programy a punkt. Jo, ještě rozhlas po
drátě. Pár pořadů se dalo poslouchat, mimo jmenované Houpačky a Větrníku, to
bylo odpolední Mikrofórum, 3x60 a to stereo, motoristický magazín Zákruta.
Lp/Sp, 33/45, elpíčko, singl, vinyl, asfalt, placka – označení pro předchůdce
cédéček. Lp byly dlouhohrající gramofonové desky vyrobené z vinylu, o průměru
30 cm, hrané 33 otáčkami za minutu s maximálně hodinou záznamu (2x30 minut).
Sp, alias singl, materálově to samé jako elpé, ale v menším, pro jednu dvě
skladby, hrané 45 otáčkami.
Magič, magnetofon, kazeťák – zařízení pro záznam zvuku na pásek, fungující na
podobném principu jako videorekordér pro záznam obrazu a zvuku. Pro záznam
sloužil volný pásek na cívce, později pásek schovaný v kazetě.
Mladý svět, Melodie, Aktuality Melodie, Pop Music Expres – jediné netechnické
časopisy pro mladé nad 15 let, normalizaci přežil pouze MS a Melodie, i když za
cenu ústupků, soudružských žbleptů v úvodnících, ty jsme si uměli odfiltrovat.
Rock 2000 – fenomenální třídilná rocková encyklopedie Josefa Vlčka, kterou
vydala Jazzová sekce, ostrůvek těžce vydobyté svobody v marasmu doby, s jejímiž
šéfy bylo zameteno krátce po vydání R2000, v polovině 80. let. Bez Rock 2000
bychom my mimopražští nevěděli nic o existenci stovek skvělých rockových kapel,
nesháněli a neměli bychom je.
Tuzex, bony, TK – zvláštní relikt doby. Síť obchodů, kde se prodávalo luxusní a
zahraniční zboží za takzvané tuzexové poukázky, koruny, bony, které se daly
získat pouze výměnou za valuty, anebo vydělat v zahraničí, namísto orig. valut.
Kdo zná film Bony a klid, tak si umí aspoň trochu představit, co se kolem toho
dělo. Bez Tuzexu nešlo kupříkladu sehnat pořádnou elektroniku.
KSČ, ÚV KSČ, KV KSČ – Komunistická strana Československa a její orgány,
ústřední výbor, krajský výbor. Rozhodovaly o všem.
SNB, VB, cajti, vejšky, soudruzi ve zbrani – dnešní terminologií policajti,
vykonavatelé vůle Strany.
Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou, pod tímhle pláštíkem fungovaly vedle
nesmyslů kupříkladu i hi-fi kluby, potažmo jimi organizované výměnné a obchodní
sálové burzy i první cédé půjčovny.
SSM, svazáci – Socialistický svaz mládeže a jeho členové, i pod touto značkou
se dalo ledasco dobrého schovat, bez krytí ze strany SSM by nebyly burzy v
menších městech, v kulturácích a stadiónech.
Železná opona, opona, zeď – metafory pro všechny bariéry, které soudruzi
vystavěli, aby bránili přechodu lidí, zboží i myšlenek mezi západem a východem,
mezi svobodnou zónou a ghettem.
©
by Jaromír Merhaut
Podívete se na stránky: Jaromír Merhaut
