Punkáči a komunistický režim

 Vztah režimu k punku na přelomu 70. a 80. let (první polovina 80. let)

© by Petr Hrabalik

Punkáč a komunističtí policajti

Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce), zaměřil se na tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík, potažmo Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely zprostředkovávala.

Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy, provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v rámci možností i svobodně - což pro Moc pochopitelně představovalo jisté ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí. Manažér teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká, že jeho F.P.B. byli zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako "slušní hoši".

Situace se prudce změnila až nástupem nové vlny (1981-82), která dopomohla punk výrazněji zviditelnit. Zrodil se pražský klub Na Chmelnici, najednou se objevily soubory se směšnými názvy jako Jasná Páka, Dvouletá Fáma, ze zimního spánku se k životu probral doposud jazz rockový, po nabrání druhého dechu však jasně novovlnný Pražský výběr. Hudebníci začali vystupovat v podivných úborech, líčit se, hrát jednodušší a přímočařejší hudbu. Texty spadly z nadoblačných básnických metafor "vrbovského" typu do zemitých, krátkých a výstižných sloganů, které dýchaly ulicí, sídlištěm a generačním protestem. A byly velmi, velmi humorné. Jak napsal Vlček: „…Všichni pociťovali, že ve společnosti, která je bez smyslu pro humor a bez schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, je smíchová forma a parodie tím nejlepším způsobem, který by jí pomohl k nápravě.“ Punk se v této konstelaci začal cítit jako ryba ve vodě.

Jenomže to už opět zapracovala všudypřítomná a vševidoucí Moc ("Big brother´s watching you") a na pevném "chrbátu" proslulé Trojanovské listiny zakázaných kapel, zahájila tažení proti nové vlně a punku, se záměrem kapely obou těchto žánrů zlikvidovat. Článek "Nová vlna se starým obsahem", který vyšel v bolševickém plátku Tribuna v březnu 1983, a následný rok útoků proti rockové hudbě vůbec, sice symbolicky ukončil trvání prvního období punku u nás, ale v žádném případě tento styl neodstranil. Punk dýchal v nejhlubším podzemí (kam beztak patřil) a jen čekal až si jeho první tuzemská generace odbude nutné zlo v podobě základní vojenské služby. Po určitém přeskupení sil udeřil ve druhé polovině osmdesátých let podruhé a s daleko větší intenzitou.

"Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné," napsal o českém punku 80. let publicista F.F. ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než souhlasit.

Příčiny rozmachu punku (druhá polovina 80. let)

Léta 1985-6 obecně znamenala v českém punku určité přeskupování sil a personální obměny. První punková generace z 1. pol. 80. let se nacházela v období, kdy její členové nastupovali na vojnu (mnozí z nich raději dobrovolně do psychiatrické léčebny), do různých škol, odcházeli do emigrace, takže tyto roky jsou ve znamení určitého zmatku, konce některých kapel, u jiných zase jejich začátků. Mnohé skupiny třeba i přežily, ale s totálně odlišným obsazením. Situace začala poněkud krystalizovat v roce 1987, takže zde můžeme hovořit o období tzv. druhé vlny českého punku.

Jestliže první vlna z let 1980-84 zanechala nesmazatelné otisky v tuzemské rockové historii tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie G, F.P.B., Kečup, A 64 a dalších, význam této druhé vlny spočíval spíše v rozmachu punkového hnutí jako takového. Zatímco první vlna měla svých pár kapel, které však hrály pro různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo příliš mnoho, po roce 1986 se situace hodně změnila. Vedle starých punkových matadorů, přeživších temné roky (i když po velkých potížích - [artist:ID=2954|text=FPB], Visací zámek), se v tuzemsku vyrojilo velké množství punkových kapel a jejich příznivců.

Bylo to způsobeno několika příčinami:

a) Styl ale také móda punku zasáhly teenagerské publikum v té nejlepší konstelaci – tzn. ve správný čas a ve správné době. V roce 1987 patnácti až devatenáctiletý kluk vyjádřil svoje nasrání a vztek z prostředí, ve kterém žil, spíše pomocí vyřvání se v rychlé punkové kapele nežli kompletováním depresí a smutků v nějakém ponurém pomalém androši. Takže tak trošku generační záležitost.

b) S tím také souvisí stará známá snaha o odlišení se od ostatních – než chodit jako máničky, které si svůj vizuální protest odbyly hlavně v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let (proto nosit dlouhé vlasy už vlastně byla „profláklá“ záležitost), raději vypadat jako naprostý šílenec, zplozenec jiného světa – tzn. nahonit číro, obléknout roztrhanou koženou bundu s desítkami punkových „placek“ nebo nápisů a křiklavě obarvené kalhoty. Nohy vsunout do vysokých vojenských bot. Ochrana před okolním světem pomocí navenek odpudivého až hororového zevnějšku funguje – známe to z přírody.

c) Ze Západu se sem snadněji dostávaly nahrávky punkových kapel (ale vzpomeňme třeba i na Polské kulturní středisko – bylo lze tam zakoupit desku Dead Kennedy´s a také polské punkárny). Navíc tento již poněkud archaický styl oživila spousta nových hardcoreových kapel, které do něj přinesly větší agresivitu a nové hudební postupy.

d) Punk dostával znovu relativně více prostoru v psaných médiích. Naposled se o něm takto hojně psalo (pochopitelně negativně) v kampani proti nové vlně během roku 1983. Pak jakoby tři roky vůbec neexistoval. V následujícím období zdánlivého uvolňování se objevily články např. o HNF, Visacím zámku, či Šanovu 1 i v nejčtenějším deníku Mladá fronta. Občas se o punku zmiňovaly samozřejmě hudební časopisy Melodie a Gramorevue, někdy i Mladý svět. Navíc se začaly množit i samizdatové punk-undergroundové fanziny, které byly šířeny pomocí kamarádů a známých po hospodách a na neoficiálních hudebních koncertech.

Rozdělení tuzemské punkové scény (druhá polovina 80. let)

Fronta na punkový parník

S mohutným nástupem punku a sílícím počtem jeho příznivců se začala profilovat i určitá diferenciace v rámci hnutí. Bylo zde vidět klasické punkáče, vyznávající „styl 77“ (vzory Sex Pistols, Clash, UK Subs), již dříve popsané „číraře“ (vzory Exploited), a také poněkud méně vzhledově ortodoxní příznivce hard core - nepříliš melodické ale divočejší a rychlejší formy punku (vzory Dead Kennedy´s, Black Flag, Agnostic Front, Suicidal Tendencies). Dále bylo možné narazit na šátky se zdobící vlasaté hardcore-metalisty (vzory Slayer, Voivod, Sepultura), balancující na hraně metalu a punku.

A také šlo potkat do tmavého oblékané, ponuře se tvářící gotiky, občas s černě namalovanými rty a očními víčky (vzory Joy Division, Siouxie And The Banshees, The Cure, Birthday Party), či elektronikou zasažené a vždy v černém chodící tzv. „depešáky“ (vzory Depeche Mode, Duran Duran) – ovšem zejména na druhou jmenovanou subskupinu se pankáči dívali s pohrdáním. A v úplném konci 80. let se objevili i reprezentanti nejagresivnější mutace punku - první skinheadi (vzory Sham 69, Cockney Rejects - soubor, který použil poprvé výraz oi!, později Skrewdriver a ).

Dále - jestliže v první polovině 80. let byly akce, na nichž hrály jenom punkové soubory, spíše naprostou výjimkou (např. Stará Lysá, 1. Punk parník), v druhé polovině dekády jich značně přibylo, což zapříčiňovalo i zvýšenou pozornost ze strany represivních orgánů bolševického režimu. V knize Kytary a řev píše publicista F. F.: „Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál prakticky všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.“ A dále: „To, že se (punkové) neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolovatelné aktivity, byly nakonec nejčastější represí proti tomuto stylu.“ Zde je ovšem nutné podotknout, že i v tomto období bylo přece jen mnohem obvyklejší, když se punkové koncerty odehrávaly v rámci undergroundových akcí, které pořádaly „zasloužilé“ máničky, vyšlé spíše z prostředí „plastikovského“ než z punkového.

Nicméně nápor punku na konci druhé poloviny dekády donutil některé prozíravější kulturní pracovníky, aby něco málo koncertů takříkajíc posvětili, tzn. pomohli jim získat statut jakési „oficiálnosti“; jmenujme třeba samostatný blok Rockfestu 1988, nazvaný „tvrdé jádro“, punk akci v pražském hotelu Tichý, či největší punk-hardcore festival, který se u nás za bolševického režimu podařilo uspořádat – tzv. „Punkeden“, jenž na pražském Žofíně v říjnu 1989 navštívilo snad dva a půl, podle některých odhadů až tři tisíce návštěvníků. Velkou roli v propagaci punku sehrály i pražské kluby – nejvíce asi Junior klub Na Chmelnici, pak Opatov, Jahodnice, v úplném konci dekády ještě strahovský Klub 007. Mimo Prahu se pogovalo hlavně v brněnské Křenové a ostravském Žaláku, v Bratislavě to byly Muko klub Družba a Lamač.

Punk se koncem 80. let stal pro určitou část teenagerské komunity oblíbeným rockovým životním stylem. Hlavně pro frustrovanou a deprimovanou mládež z měst byl přijatelný dík své svobodomyslnosti, nezávislosti, sklonem k anarchii a odmítání hmotných či materiálních statků. Byl prostě programem lidí, žijících na okraji společnosti a je jedno jestli je na tento okraj ona společnost vytlačila sama, anebo se na něj dostali díky vlastnímu přesvědčení žít mimo ni. Navíc zásadní rockovou myšlenku – být za každé situace rebelem – splňoval punk naprosto dokonale; jeho rebelství bylo vizuálně snadněji proklamativní, a i jeho syrová „neumětelská“ hudba nebyla nic než čirou provokací.

A tak se rozšiřoval i do oblastí, kam by v první polovině 80. let normálně nemohl infiltrovat - tzn. směrem z velkých městských aglomerací na venkov. Z:

- Prahy (Visací Zámek, Plexis, Tři sestry, SPS, V3S, Michael´s Uncle, P.S., Kritická situace),

- Brna (Zeměžluč, Vzor 60, Insania, Skimmed, S.R.K.),

- Plzně (Znouzectnost, O.P.M., Kudy kam, Požár mlýna),

- průmyslových oblastí teplicka (F.P.B., Šanov 1, Divize T, Už jsme doma, Do řady!),

- kladenska (Fabrika),

- severní Moravy (Klec, IQ:60, Radegast, Masomlejn, Brachyblast)

kupříkladu do zemědělských oblastí:

- Českomoravské vysočiny (HNF, Našrot),

- Hané (Alexej P.),

- konzervativních jižních Čech (Novodur – Telex, Zelení kanibalové, Třetí doba),

- poklidných středoměstských celků na úpatí Brd (Franta Mast, E!E),

- anebo třeba do podhůří Krušných hor (sokolovsko - Svobodný slovo, Stres, Šišatý kolo)

- či městeček Východolabské tabule (Kmitací Adaptér neboli N.V.U.),

- Orlických hor (Nátěrová hmota).

Své první pankáče zaznamenaly v tomto druhém období i maloměsta a vesnice, tedy teritoria doposud patřící typické venkovské mládežnické subkultuře – vlasatým, odžínovaným účastníkům hard rockových a heavymetalových tanečních zábav.

Samizdaty a nahrávky (druhá polovina 80. let)

Fanzin Attack, 1988

Androši měli svoje Vokno, Revolver Revue a podobné samizdaty, které se začaly objevovat začátkem 80. let. Ty se sice v určitých pasážích a článcích věnovaly hudbě – ponejvíce alternativní a to jak domácí tak zahraniční, ale jejich hlavní gró tvořily filosofické, politické, literární a kritické stati a dával se také prostor zakázaným nebo začínajícím prozaikům a poetům.

Čistě hudební samizdaty vlastně začaly až s nástupem punku a hardcore ve druhé polovině 80. let. Kupříkladu na přerovského Pavla Komínka (Mašurkovské podzemné) navázal Rosťa „Osel“ Bezděk z nedalekého Lipníka nad Bečvou třemi čísly asi nejkvalitnějšího předrevolučního fanzinu Oslí uši, jenž se věnoval punku a hardcore (kvalitní grafika i informace o zahraniční scéně). V tomto ohledu byl aktivní i brněnský Šot Luboše Vlacha, který se po počátečním zhlédnutí se v anglo-americké alternativě (Nick Cave, Patti Smith, Iggy Pop) začal měnit v čistě punkový a hácéčkový fanzin. Kvalitním punkovým zinem byl i plzeňsko-pražský Attack, jehož otci-zakladateli se stali Václav Žufan a Pepino Maraczi. Bratři Aleš a Jaroslav Ježkové pak v Olomouci začali vydávat punkový časák s příznačným názvem Sračka. Vůbec prvním punkovým zinem je však Punkmaglajz, který už v roce 1985 začali vydávat lidé z jihlavské punkové úderky HNF (Petr „Biafra“ Štěpán a spol.). V Bratislavě z okruhu kapely Zóna A (Peter „Koňýk“ Schredl) vyšel strojopisný In Flagranti, věnovaný ovšem hlavně punku „styl 77“.

Dalšími lokálními samizdaty byly třeba karlovarská Struna a její cihla, která se věnovala heavy metalu a punku, Independent Information z Jeseníku, jež přinášel recenze, žebříčky s novinkami zahraniční nezávislé scény a diskografie. Pak zde byl také pražský zin Za dvě piva, který se zaměřoval na informace z oblasti nové vlny (Cure, U2), reggae, rapu a hip hopu, nelze opomenout ani Hadr (Havířovský drbník).

I šíření nahrávek probíhalo trošku jiným způsobem než u androšských mániček. Jestliže v undergroundu se pohybovali lidé typu Petra Cibulky nebo O. Šímy, kteří vybaveni kotoučovými magnetofony většinou stáčeli živé koncerty a postupovali je dál ať už zadarmo nebo za menší finanční obnos, u punkerů se stala hlavním médiem kazeta. Punkové si svoje nahrávky natáčeli sami a sami je dávali do distribuce a to většinou na androšských akcích, kde hrávaly punkové a HC skupiny – vše fungovalo na bázi výměnného obchodu. O nahrávkách se různě dozvídalo šeptandou, ale existovala i síť HC-punk fanzinů, které obsahovaly recenze koncertů, demáčů a další informace. Z nahrávek skupin stylu, pak největší fandové a nadšenci sestavovali tzv. samplery – výběrové kazety, které (podle jejich dramaturgického vidění) představovaly to nejlepší z Čs. punku a hardcore. Uveďme např. samplery „Razie“, „Bohemia Punk Vol. 1“, „Nepříčet“ či „Co bylo za zdí“ nebo „Stále stejné oběti“.

Vztah punku k jiným subkulturám (druhá polovina 80. let)

Punks a máničky, 1988

Stalo se také samozřejmostí, že přestože měly obě složky bolševické policie – „veřejná bezpečnost“ a StB – v třeskutých letech 1988-89 dost starostí s různými protirežimními aktivitami (tzn. demonstracemi, peticemi, či vznikem nových občanských iniciativ – týkalo se hlavně Prahy), vždy si našly čas zasáhnout na nějakém podzemním rockovém koncertě. Takže jak generačně starší undergroundové máničky, tak i punkeři, dostávali kapky v podobě perlustrací, pokut, různých předvolání k výslechům, kriminálů i doporučením k pobytu na psychiatrii, prakticky až do listopadu 1989. Tento kolektivní „stav ohrožení“, vyplývající z odlišného životního stylu než ostatní „zbytková“ a konzumní společnost, byl asi jedinou věcí, co obě subkultury (underground a punk) spojovalo, ale na druhé straně byl natolik silný a vize společného nepřítele tak zřetelná a nepochybná, že máničky i punkeři spolu dokázali docela dost dobře vycházet. Proto také punkové kapely hrávaly často na androšských podzemních akcích, a na punkových koncertech bylo zase vidět mnoho vlasatých undergrounďáků.

Stejné osudy měli členové obou subskupin i ve svém vyhýbání se dvouleté vojenské službě, jakožto základnímu zlu, útočícímu na mladého, svobodně uvažujícího člověka té doby. Takže většinou zde převládala snaha získat tzv. „papíry na hlavu“, což znamenalo jediné - dostat od psychiatra potvrzení „neschopen vojenské služby“ a mít tak nárok na tzv. „modrou knížku“. Sice to zahrnovalo občasný pobyt v psychiatrických léčebnách, ale to vůbec nevadilo. Dva roky vojny, ono nejprostší „zákonné“ omezení svobody, se stalo pro Moc tím nejúčinnějším nástrojem ke zpacifikování všech volnomyšlenkářů a rebelů, neboť vytvářelo hodně prostoru k tomu, vytvořit z nich opět poslušné roboty, zařaditelné k obecnému průměru stádní společnosti. Naopak v blázinci byla možnost potkat se se skutečně inteligentními lidmi – dobrovolně i nuceně internovanými intelektuály z různých oborů lidské činnosti – s filosofy, básníky, spisovateli, ekology.

Celkem jednoznačně vyhraněný vztah měli punks vůči některým ostatním subskupinám mládeže. O tzv. „diskomládež“ se prakticky nezajímali, připadala jim směšná, blazeovaná, nehodná jakéhokoli komentáře (přesto existuje spousta punkových skladeb, které se tímto tématem zabývají). Zato se hodně naváželi do tuzemských „metalíků“, tedy hlavně do těch HM kapel, které jim svým tichým partnerstvím se SSM a dalšími orgány bolševických struktur („my vám zajistíme zřizovatele, a vy, když nebudete dělat problémy, budete moci hrát“), připadaly tak trochu jako kolaboranti. Vadila jim jejich skrčenost, patolízalství a snaha zahrát za každou cenu (účast na různých festivalech politické písně atd.). Také se popadali smíchy nad některými textovými výtvory českých metalových kapel, které, co si budeme namlouvat, byly především vybaveny schopnostmi instrumentálními a nikoliv psaveckými.

Metalíci zase punkovým skupinám vytýkali, že neumí hrát, což byla ve většině případů také zajisté pravda, neboť nástrojová virtuozita nepřipadala tak důležitá zase punkerům, kterým šlo o autenticitu projevu a energii. Toto vzájemné napadání samozřejmě neplatilo do detailu, protože jak v punku tak v metalu existovaly odnože, které se vzájemně respektovaly (hard core, thrash metal), a soubory jako Törr, Debustrol nebo Root či Insania se těšily vcelku zasloužené úctě obou stran.

Je zajímavé, že punkové i metalíci společně nesnášeli jednu subskupinu, která původně vzešla z punku – tzv. „depešáky“. Elektronický pop kapel tohoto druhu (Depeche Mode, u nás Oceán), už tak nějak překročil onu mez tolerance, a tak když se do depešáckého tábora začaly stěhovat skupinky diskotékové mládeže (hlavně dívek), nezbylo pravověrným zastáncům tvrdé muziky, než tento černě oblékaný „národ“ odsoudit k naprostému opovržení.

O kladných vztazích s androšskými máničkami již byla zmínka, ale na úplném konci 80. let se u nás, i když zatím v mizivém počtu, pomalu začala klubat další, punkům tentokrát nepřátelská ekipa – skinheadi. Ta první skinská generace byla jen skupinkou bývalých punků, kteří si vyholili hlavy, ale zato hned v počátcích o sobě dávala svým militantním jednáním hodně vědět. Přeměnila punkový, i když šokující, přesto radostný, tanec pogo v jakýsi boj o život, kde hlavní motivací bylo někomu „dát přes držku“. Plešatci totiž začali na rozdíl od punků také dbát o svojí fyzickou zdatnost, kterou v těchto bitkách mohli využívat. Jedinou povolenou drogou pro ně bylo české pivo, jímž svoje holé hlavy ovšem zalévali velmi hojně. Co se týče oblečení, uniformou a vzorem se jim stal zelený „bomber“ (letecká bunda), na kšandách držící džíny s dole ohrnutými nohavicemi. To asi aby vynikly „martensky“, vysoké černé boty s tvrdou kulatou špičkou a jak jinak než „až nahoru zavázaný“. Pod bomberem nosili skini většinou bílá trička s národnostním motivem. Svoji pivní vlasteneckou filosofii sice povýšili na první místo až v devadesátých letech, ale i před revolucí stačili vyvolat několik půtek s punkery, které se ovšem po listopadu ´89 přeměnily v otevřený a nenávistný boj.

Skinheadi byli a jsou myšlením asi nejjednodušší odnoží punku. Jejich černobílé vidění světa, skládající se z několika základních atributů (podpora extrémní pravice, nacionalismus, otevřený rasismus, nadřazení „řádu nad chaosem a anarchií“), symbolů (rasa /bílá/ – Čech /Švejk/ – sport /fotbal/ - národní nápoj /pivo/ - boj /proti „nebílým“/ - zbraň /tonfa, martens/ – uniforma /bomber, martens/ – řád /voják/), a filosofií vyjádřitelnou sloganem „buřty, pivo a nenávist“, je totiž stejně totalitní jako systém, proti němuž na konci 80. let bojovali. Snad jediným a vcelku zanedbatelným rozdílem v jejich snaze po „vládě se silnou rukou“ je, že tato snaha přicházela směrem zprava. Aniž by si uvědomovali, že extrémní levice (bolševismus) a extrémní pravice (fašismus) takřka splývají.

Tolik tedy o vztahu punku k jiným subkulturám mládeže.

Punkers - žádná ořezávátka (druhá polovina 80. let)

HNF před diváky, 1988

Samozřejmě ani samotní punkové nebyli zrovna hoši, se kterými pustíte svoji dceru na večírek střední školy. I v této subskupině se vyskytovala spousta kecalů, pozérů, vyčuránků, vygumovaných hlav (alkohol, drogy), parchantů a kriminálníků. To nakonec potvrzuje publicista F. F. v knize Kytary a řev: „Na druhou stranu by nebylo správné si československý punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o nějaké společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby ´na jedné lodi´ neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním institucím, když tu možnost dostaly.“

Existovaly tu punk kapely, jejichž zřizovatelem bylo SSM (třeba HNF), nebo jiné organizace národní fronty (např. Visací zámek, Novodur), kapely, které toužily po slávě a velkých koncertech (Plexis ve svém „street“ období), některé texty souborů jako třeba Oi Oi Hubert Macháně, Šanov 1, či Suicidal Commando měly vyloženě rasistické tendence, devastace kapel alkoholem (Tři sestry, Visací zámek, Našrot) a drogami (Michael´s Uncle, Plexis) byla známá a proslulá.

Přesto lze prohlásit, že role punkerů na naší scéně druhé pol. 80. let byla důležitá alespoň z jednoho důvodu. Tak nějak totiž navázali na poselství androšů ze sedmdesátých a první poloviny 80. let, kteří svým životem a kulturními aktivitami mimo oficiální struktury, vytvářeli jakousi paralelní kulturu, která (i se svými klady a zápory) jakožto „nezávislá“ poskytovala prostor pro svobodnou a spontánní tvorbu komukoliv, kdo se nějak chtěl vyjádřit. Navíc punkové tato androšská společenství oživili jiným duchem, jinou hudbou, jinou vizáží a jiným druhem reakce na tehdejší zatuchlou společnost. A vytvořili tak podhoubí a zázemí pro široké pole různých alternativních stylů a s nimi spojených aktivit, které se u nás objevily v 90. letech. Budiž jim to připsáno k dobru.

© by Petr Hrabalik

A nezapomeňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel. 

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS

První punkové v Československu (první polovina 80. let)

 První punkové v Československu (první polovina 80. let)

© by Petr Hrabalik

Plakát na přednášku Josefa Vlčka o punk rocku v Divadle hudby v eoce 1978.

Punk se k nám začal dostávat různými kanály tak cca dva roky po svém průlomu v Británii, tzn. někdy v roce 1978. Hudební publicisté se o něm dozvídali ze stránek zahraničních hudebních magazínů (Melody Maker, New Musical Express), které si nechali ze Západu posílat, teenageři z jim bližšího německého plátku pro mládež Bravo, kde se fotografie pankáčů začaly postupně objevovat.

Je zvláštní, že prvními skutečnými fanoušky této hudby nebyla ani tak mladá, školou povinná generace - nakonec k nahrávkám punku bylo tehdy obtížné se dostat, takže vlastně jeho hudbu vůbec neznala - ale "staří kozlové" našeho androše a alternativy, tzn. Karel Habal, Pepa Vondruška, Mejla Hlavsa nebo Mikoláš Chadima. Tito v průměru pětadvacátníci měli zaprvé větší možnosti si punkové nahrávky obstarat a za druhé je cokoliv, co se vymykalo tehdejším zakonzervovaným hudebním modelům (hard rock, jazz rock), přirozeně zajímalo.

Proto také aktivní Karel Habal (v té době manažér Classic Rock´n´roll Bandu, ve kterém působil i Chadima) nadšeně zprostředkovával a distribuoval cenné punkové desky, které přivezl z Anglie, všem, kdo o ně měli zájem a zároveň se stal největším propagátorem této hudby u nás.

Proto také hudební publicista Josef "Zub" Vlček už v květnu 1978 v rámci VI. Pražských jazzových dní připravil v Divadle hudby již zmíněnou přednášku o punk rocku, ve které vysvětlil, co to punk rock je a "o co mu jde".

Proto také bývalý člen undergroundové Umělé Hmoty Pepa Vondruška zvaný "Vaťák" shodil houni a v roce 1978 založil skupinu Dom, která byla jakýmsi neumělým spojením mezi tvorbou Velvet Underground a punkem. Ona ta syrovost a neučesanost punkových kapel v sobě totiž něco ze starých Velvetů měla.

Proto ve stejné době také Mikoláš Chadima využiv svého krátkého vojenského sestřihu, nasadil na oči úzké černé brýle, navlékl se do kožené bundy se spoustou placek, a nazkoušel se svou kapelou Extempore celý punkový program pecek od Wire, Generation X, Magazine, Stranglers, či Dr. Feelgood. Josef "Zub" Vlček o tomto programu, který byl poprvé uveden v sále U Zábranských v Karlíně v únoru 1979, napsal v knize Excentrici v přízemí: "Po komponovaném bloku ´Zabíjačka´, který v sobě ještě nesl prvky tehdy pomalu doznívajícího jazz-rocku a ´progresivního rocku sedmdesátých let´, přidala skupina několik přejatých skladeb tehdejších anglických módních oblíbenců Generation X, Stranglers, Dr. Feelgood a Wire. Ale pozor! Vše s českými texty. Vyprodaný sál to přijal s nadšením. Nebylo divu, akademická hudba ostatních pražských souborů už lezla veřejnosti krkem, a tady se naskytla příležitost začít znovu jako v hloubi šedesátých let - bez příkras, z energetické prapodstaty rocku. Texty slibovaly humor (někdy až černý a cynický), recesi, parodii. Bláznivost budiž krásná, krása křečovitá."

Existovaly samozřejmě i jiné cesty, jak se k punku dostat - velmi oblíbené tehdy byly například poslechové pořady Vlčkovy, Rejžkovy, byl to již zmiňovaný import časopisu Bravo do zemí českých. Kupříkladu základní punková osobnost naší scény, manažér teplických FPB Petr Růžička tvrdí, že někdy v roce 1976 nebo 1977 navštívil poslechový pořad Miloše Čuříka, který pustil první singl Damned, ovšem jenom jako takovou raritu, pikantní perličku.

Milan Jonšta, člen asi nejspíše první punkové české kapely Hlavy 2000, říká v seriálu Bigbítí: „Byl jsem v létě 1977 s rodičema v Jugoslávii, kde jsem si zakoupil německý časopis Bravo, tehdy ještě velmi tvrdý a tam jsem objevil fotografie Sex Pistols, Damned a Clash. Vypadali úplně jinak, byla to naprosto jiná rocková vizáž, než jaká tehdy letěla, protože ty skupiny byly ostřihaný nakrátko. Začal jsem se o ně zajímat, a když se mi ještě téhož roku dostaly do rukou jejich nahrávky, byl jsem v šoku. Kapely hrály jednoduše, 4-5 akordů, a bylo to tvrdé a zároveň melodické. Tehdy mě napadlo, že bysme to mohli vlastně zkusit taky. Okamžitě jsme založili kapelu a někdy v prosinci 1977 se konala v Havířově-Horakůvce první punková zábava.“ K uvedené citaci snad jednu krátkou poznámku - není jisté jestli se jednalo o rok 1977 nebo 1978.

Jisté je jen jedno - tyto první nesmělé impulsy vyprovokovaly zatím alespoň u několika jedinců zájem o úplně jiný druh hudby a úplně jiný životní styl.

V seriálu Bigbít hodnotili sedmdesátá léta, potažmo nástup punku, někteří naši hudebníci a kritici.

Například performer Milan Knížák celkem jasným příkladem ozřejmil společenskou situaci, která tehdy ve světě nastala: „V roce 1967 díky výpadku energie zhaslo v New Yorku světlo (mám pocit, že k onomu slavnému blackoutu došlo v listopadu 1965, ale v rámci kontextu je to vlastně fuk – pozn. autora). A lidé vyšli do ulic, radovali se, objímali, prostě mejdan, nádherná benátská noc. O 10 let později byl opět výpadek energie a New York prožil noc hrůzy - znásilnění, vraždy. Bylo to stejné město a vlastně i titíž lidé. Takže - s tím světem se něco za těch deset let stalo. Svět ztvrdnul a zdrsněl.“

Hudební publicista Jaromír Tůma vyprávěl o svém šoku z proměny tehdejších zahraničních hudebních magazínů: „Já jsem prostě nevěřil svým očím. Skoro z týdne na týden se v Melody Makeru vyměnily titulní strany. Místo našich oblíbenců Genesis nebo EL&P se tam objevila tahle šílená generace. Bylo to tak náhlé.“

Lou Fanánek Hagen (Tři Sestry) se zase vyjadřoval k tehdejším módním rockovým stylům: „Ten art rock nebo výboje jazz rocku a vůbec hudba těch let byla tak složitá a těžká, že bylo nepředstavitelný, abychom ji mohli hrát. S punkem najednou přišla jednoduchá muzika, kterou jsme sice podstatně hnusnějc a trochu po našem prostě hrát mohli.“

David Cajthaml (Energie G) naopak vyjádřil pocity teenagera, který tráví své období dospívání v realitě zakonzervovaného socialismu: „Punk bylo pro nás to jediný, co mělo nějak souvislost s tím světem, kterej nás vobklopoval.“

A nezapomeňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel. 

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS

Čs. underground 80. let

 Čs. underground 80. let – přímá návaznost na hippies a tuzemské „plastikové“ společenství

© by Petr "Hraboš" Hrabalik

Undergroundové společenství, tak jak je ve vztahu k oficiální kultuře definovali Plastici a jim podobné kapely sedmdesátých let, samozřejmě existovalo v dosti obdobné formě i v dalším desetiletí. Tu a tam ještě šlo zahlédnout staré matadory, vzpomínající na podzemní festivaly v Postupicích a Bojanovicích, ale protože se jich Moci hodně podařilo donutit k emigraci nebo kriminalizovat, snažili se jí tak nějak „sejít z očí“. Část klasicky do skrytu hospod, a část mimo Prahu – buď úplně na venkov (usedlosti, tzv. „baráky“) anebo do maloměstských komunit. A tam pokračovat ve své takříkajíc misijní činnosti. Což znamenalo jediné - mezi mladší generací mániček dále šířit duch Plastiků a „veselého ghetta“ undergroundu a to většinou pomocí nahrávek tzv. „zakázaných“ kapel nebo pomocí samizdatové literatury.

Z těchto důvodů byl český underground 80. let většinou tvořen novou nastupující generací nonkonformních mániček, jež sice považovaly Jirouse a spol. už jenom za mýtus (až na mladé výjimky – např. bratři Topolové), ovšem za mýtus z kterého lze dále čerpat. Na rozdíl od lidí okolo Plastic People, kteří byli do undergroundu zatlačeni politickým tlakem, tito noví rebelové vstupovali do podzemí vědomě; odmítnutí oficiální kulturní fronty se stalo jejich životním postojem. Samozřejmě, že se prvotně jednalo o protest vůči establishmentu, ale někdy dokonce i o snahu o odlišení se od starších undergroundů. Přitom životní styl těchto nových mániček, chování, fungování zůstaly neměnné, nejdůležitějším kulturním centrem stále zůstávala hospoda, kde se plánovalo kam a na kterou neoficiální akci jet. O koncertech se dozvídalo formou šeptandy, existovalo totiž vcelku husté propojení máničkovských komunit po celé republice. Jestliže se například havlbroďáci znali s „androši“ (=undergroundy) z Hořic a Prahy, Hořičáci měli zas napojení na Hradec a Uničov atd. atd.

Motto těchto podzemních koncertů by se dalo vyjádřit sloganem: Nikdo přesně nevěděl jestli akce vůbec bude, ale přesto tam jel, aby o nic nepřišel. Místem konání srazů pak byla obvykle hospoda se sálem, stodola, chata,  občas zahrada, v nejhorším případě byt, dost se dbalo na to, aby se jednalo o soukromý pozemek. Zachovával se též model „svatebních veselic“, tak jak to činil underground už v 70. letech. Tyto akce jsem popsal v příspěvku do knihy Kytary a řev: „Protože kromě androšskejch podniků, kapela neměla kde vystoupit (na tzv. papíry k hraní jsme zhluboka srali), bylo jen otázkou času, kdy se do pořádání podzemních koncertů pustíme i my. A tak začaly akce, který jsme nazvali podle jedný Dylanovy písničky ´Pod tou strážní věží´, a na který se sjížděly ´příšerný bytosti´ z celý republiky. Většinou maňuchy, ale občas taky i pár punkýšů. Byly to velký hodokvasy, piva a guláše sdostatek, muziky podivné též. Velkým kladem a vlastně hlavním gró podzemních koncertů se ukázalo být ono setkávání se, vzájemný kontakt mezi lidma z různejch oblastí Československa. A pro mě se navíc stala důležitou devizou ta fantastická tolerance uvnitř tohodle společenství…“

Ano, tolerance. Androši 80. let byli otevření vůči všemu novému, ale přitom znali a vlastně i navazovali na snahy svých „podzemních“ předchůdců. Snažili se přijímat jak veškeré podněty přicházející z tehdejší alternativní kultury, tak i víceméně zažité a tradiční undergroundové „hodnoty“ třeba ze šedesátých let.  V hospodě během jedné diskuse byli schopni probrat Throbbing Gristle a Dead Kennedys, ocenit Bártovy amatérské filmy, poté třeba zabloudit do Warholovy Factory, pohádat se o Knížákovi a Štemberovi, a pak opilí na mejdanu sjíždět The Doors a Švehlíky. Při pití piva zanadávat na intelektuály a zároveň svým přehledem o výše zmíněných umělcích a zájmem o ně tak trochu odkrýt své vlastní intelektuální ambice. To hlavní, co undergroundi nebyli v kultuře ochotni tolerovat, byla tzv. komerce, čímž měli na mysli hlavně takový ten klanový kolovrátkový pop italského střihu a pak také starší zakonzervované umělce tzv. „vyššího populáru“. Na druhé straně - uniknout před tím vším bylo tehdy celkem snadné. Kromě stanice Vltava a zahraničních „štvavých vysílaček“ typu Svobodná Evropa podzemníci rozhlas neposlouchali a na televizi se příliš nedívali. Žili svoje životy ve stejné společnosti jako tzv. „normálové“ ale na zcela odlišné kulturně-sociální frontě.

Undergroundi 80. let byli svojí filosofií většinou pacifisté, myšlenkově ale hlavně pocitově  vycházející z protiválečně naladěných hnutí konce 60. let (hippies, provos).  A tak se i zde proklamativně využívalo v běžné diskusi obecných intelektuálně-hippiesovských témat - muzika, literatura, svoboda, sex („…a všichni byli nazí!“), kulturně-sociální a politické otázky. Nejoblíbenějším vizuálním symbolem androšů byl známý Holtomův mírový znak všech těch, kdo se staví proti atomové válce, tzv. „proti-atomák“ (v některých oblastech nazývaný „kečupák“). Známe ho - jedná se o v kruhu umístěný kříž, jehož horizontála je zlomena od středu dolů na obě strany o 45 stupňů. Androši se vyznačovali zvýšenou citlivostí ke všemu nespravedlivému (a že toho za bolševika bylo dost!), všemu, co omezovalo svobodu a hlavně svobodnou tvorbu. Nejvíce jim byla proti srsti cílená státní manipulace ve všech oblastech, dokonale prováděná mocenským aparátem. Vnitřně i vnějškově protestovali také proti pokrytecké morálce a konzumní společnosti se svými zažitými rituály (práce, domů, večeře a pivo u televize, spát, a tak pořád dokola). Zároveň oceňovali upřímnost a nesobeckost, byli prostě těmi naivními hledači pravdy –„té omamné květiny, co slabé nezabije a silné nezahojí“ (V.Merta).

Bylo mezi nimi i celkem slušné procento věřících, byť už jen z pouhého protestu, protože bolševik přirozeně považoval křesťanskou ideologii za svoji nepřátelskou konkurenci. Anebo z důvodu čistě prozaického – mnoho androšů se rekrutovalo z Mocí pronásledovaných křesťanských rodin. Jednalo se tedy většinou o nevýbojné jedince, kteří ovšem tím, že se účastnili podzemních koncertů a aktivit (značnou roli hrálo i známé pořekadlo o „zakázaném ovoci“), dobrovolně nesli svoji kůži na trh – ono žít v permanentních obavách z toho, že vás vyhodí ze školy, z práce, nebo že se eventuelně dostanete do kriminálu, není zrovna dvakrát povzbuzující. Na druhé straně ovšem octnout se v undergroundu bylo tehdy vcelku jednoduché – buď jste měli pár dobrých starších kamarádů z těchto nezávislých sfér, kteří vám svojí svobodomyslností imponovali, anebo stačilo jen viditelně žít a konat po svém, bez „kulturně-ideologického dohledu“, nosit mařenu a už jste měli nálepku „závadové mládeže“ či „protisocialistického živlu“.

Lidé z undergroundu - přestože někteří z nich měli vysokou školu (sice málo, ale stávalo se) - pracovali často v dělnických povoláních, a to povětšinou v takových, kde jim zbývalo hodně času na hudbu, literaturu, umění jako takové. A samozřejmě na hospodu a jejich přátele. Uplatnit se totiž ve svém vystudovaném oboru bylo bez členství ve straně nebo totálních omezujících ústupků straně téměř nemožné. Pokud měl navíc onen člověk názor, a ještě ke všemu nedej bože svůj názor, byl téměř jistě odsouzen k balancování na hraně, kdy mu hrozila kriminalizace, v lehčím případě vyhození z práce. A hádat se s omezenými debily o prosazení něčeho progresivního, bylo opravdu o nervy. Proč se tedy na to rovnou nevykašlat a raději pracovat jako topič, závozník, noční hlídač, když u těchto povolání máte klid a můžete se věnovat četbě či psaní svých vlastních věcí eventuelně jiným „podvratným“ aktivitám. 

Lidé z undergroundu byli známi tím, že se samovzdělávali – tzn. oficiální beletrii a odbornou literaturu využívali v menší míře, zato mezi těmito malými androšskými společenstvími kolovaly různé samizdaty, opisy filosofických a politických statí a přednášek, poezie i prózy, načerno udělané překlady západních autorů, chodilo se na tzv. bytové semináře. Četli se Kerouac, Kesey, Ginsberg, Bukowski z dalších literátů třeba Orwell, Vonnegut, Marquez, Vian, Kafka, J. K. Toole, z našich Bondy, Pelc, Hrabal, Havel, Kundera, Hrabě atd. Stávalo se pak docela často, že v hospodě plné klasických drsných hlučných dělňasů, hltajících po šichtě svoje zasloužená piva, bylo vidět i celkem nenápadného tichého vlasatce, který osaměle někde v rohu lokálu cucá desítku a nevnímaje okolí čte knihu.

Nechtějme si ale androše jenom idealizovat jako nějaké morální akvizice a intelektuální tichošlápky. Nelze totiž říci, že by v undergroundu působili jen samí klaďasové – jako každá subskupina obsahoval spoustu pozérů, takzvaných „legend“, „přihřívačů polívčičky“, díky neustálému sezení v hospodě také vylízaných nezvladatelných opilců a rváčů a vzhledem ke svému negativnímu postoji  k režimu  - i spoustu práskačů. 

Undergroundové máničky 80. let byly celkem dobře poznatelné i svojí vizáží. Jak jinak, vycházely opět z tradic hippies. Delší vlas, kdo mohl i vous. Šat většinou co nejobyčejnější, nejskromnější, nejrozevlátější. Oblíbené byly různé zelené a hnědé kabáty (s kapucí a vyndávací podšívkou), levná saka, džínové bundy, vytahané svetry, barevné košile, různě upravená (batikovaná) trička, na nohách levné plátěné kalhoty, džíny či manšestráky (dívky se často oblékaly do dlouhých hadrových sukní), v létě džínové kraťasy, k obutí sloužily tenisky, řemínkové sandále (tzv. „kristusky“) nebo celkem oblíbené semišky. A pokud už někdo musel nosit brýle, tak hlavně kulaté „lennonky“. Ve druhé polovině osmdesátých let se pod vlivem punku začali androši navlékat i do kožených bund. Módními doplňky pak byly různé korále, cingrlátka, řetízky s křížem nebo „proti-atomákem“, kožené řemínky okolo krku i rukou, doma vyráběné placky (většinou s názvy alternativních kapel, třeba z R.I.O.). Důležitým módním i praktickým doplňkem, byla pak taška přes rameno, často domácí výroby (hadrová), nebo oblíbené „somradlo“, pevná taška původně určená pro plynovou masku. Ale asi nejviditelnějším vizuálním znakem androšů byly dlouhé vlasy –  jednoduché vyjádření protestu proti konzumní a nesvobodné společnosti.

Ve druhé polovině osmdesátých let pozici androšských mániček jako režimem pronásledované subkultury mládeže pozvolna převzali punkové. Vztahy mezi punkery a máničkami byly nejdříve přezíravé a někdy i napjaté – nakonec z historie víme, že britská punková vlna svojí agresivitou a vzhledem vlastně reagovala na vykouřenou a naivní filozofii hippies. U nás si ale docela brzy obě subkultury uvědomily, že je spojuje společný pocit ohrožení a tak došlo k logickému názorovému sblížení. Proto také podzemní punkové kapely hrály (kromě občasných klubových koncertů – viz. Chmelnice) z velké většiny na androšských máničkovských akcích. Tak se obě protestní hnutí nonkonformní mládeže postupně propojila.

A nezapomňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel. 

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS

Slovenský pop rock 80. let

 Slovenský pop rock 80. let

V polovině 80. let československou hudební scénu ovládli slovenské pop rockové skupiny a interpreti. Ona tomu tak trochu napomohla odlišná situace v Čechách a na Slovensku. Čechy byly drceny honem na alternativní a později novovlnné kapely, z každého prdu se hned vyráběl průšvih, takže to, co se v médiích objevovalo (včetně rocku) bylo buď hodně vyčpělé a nebo upoceně nekonfliktní a bráno konkrétně z rockového hlediska – hledělo se na to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Média začaly ovládat tzv. hudební klany (Kroky, Maximum, Sk. L. Štaidla, Sk. K. Vágnera) a to buď se svou nablblou kolovrátkovou pop dechovkou anebo omšelými, nezajímavými písněmi jakoby složenými v polovině sedmdesátých let během turné po italských barech. Samozřejmě, že pro tu mládež, která se o hudbu příliš nezajímala, to stačilo a zabíralo to na ní, rockem odkojené máničky i novolnňáci však nevěděli jestli se mají smát nebo brečet.

Na Slovensku byla situace mnohem lepší. Nepůsobily tu takové tlaky, nezapomeňme, že underground tu vlastně neexistoval, takže tu nepanovala ona třeskutá atmosféra plná strachu a nejistoty. „Jednou se historici zřejmě zarazí nad podivnou skutečností,“ píše v knize Elán – Rock na život a na smrt publicista Milan Tesař. „V téže době, kdy se v Čechách a zejména v Praze kapely protloukají od zákazu k zákazu, v Bratislavě debutuje Elán rockovou a nadto dlouhohrající deskou.“ Ján Baláž mu tamtéž odpovídá: „Opus byl tehdy, na rozdíl od Supraphonu, rozjíždějící se dynamická organizace, disponující týmem mladých lidí s entuziasmem, kteří si mimo jiné museli spočítat, že při vzrůstajícím zájmu o kapelu bychom mohli pro firmu být docela slušný obchod“. Na hudební život v Čechách bylo nahlíženo jako na ideologickou záležitost, a ono také nebylo divu - tuzemské rockové party byly mnohem více nabroušenější a ostřejší ve svých výpovědích, kdežto Slovenští pop rockeři byli prostě  „taký dobrí chalani“. 

Co se týče hudebního hlediska - Slováci byli navíc nadáni větší dávkou přirozené melodičnosti (už od dob Beatmen), takže zde nebyla tak tlustá čára mezi rockem a popem, jaká se vytvořila v 70. let v Čechách.

Slovenskému pop rocku vyšlapal cestu na výsluní československé populární hudby 80. let Lehotského soubor Modus se zpěváky Miro Žbirkou a Marikou Gombitovou už ve druhé polovině sedmé dekády. Svoji kultivovanou, mírně „narocklou“ hudbou si získal posluchače nejen na Slovensku, ale i v Česku, kde tomu trochu tomu napomáhali i hudební publicisté. Část Modusu v čele s „Mekky“ Žbirkou a Laco Lučeničem se v roce 1980 odštěpila a vytvořila další výrazný soubor Limit, který byl snáze přijatelný i pro vyloženě rockové fandy, přestože Žbirka získal v roce 1982 rockery zesměšňovanou cenu Zlatý slavík. Žbirkovy písničky ale byly melodikou blízké Beatles, a to byla deviza, která se u nás hodně cenila. V tom samém roce 1980 se z různých barových angažmá a peripetií vynořil Patejdlův a Rážův Elán, s chytlavými písničkami na první poslech, jinak pozdější trojnásobný Zlatý slavík z let 1984-86. Od roku 1984 se na tuzemské scéně začal uplatňovat zpočátku angažovaný písničkář mírně dylanovské vizáže Peter Nagy, aby v letech s podporou skupiny Indigo1985 a 1986 získal celostátního Zlatého slavíka.

Z dalších interpretů a skupin slovenského pop rocku té doby lze jmenovat například Robo Grigorova a jeho skupinu Midi, lehce metalový, taktéž „zlatoslavičí“  Team se zpěvákem Paľo Haberou, bývalého „elánovského“ klávesáka a zpěváka Václava Patejdla se skupinou nebo soubory Gravis a Plus. A svým způsobem by sem šly zařadit i některé kapely slovenské nové vlny jako třeba Banket zpěváka Richarda Müllera, nebo Vidiek Jano Kurice či tvrdší kapely jako Demikát Mariana Greksy, eventuelně „skorometalovou“ Tublatanku, v níž byl hlavní figurou Maťo Ďurinda.

A nezapomňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život. Z Calgary zdraví Československý přepisovatel. 

© by Petr Hrabalík

... a nahrávky? Najdete na ulozto.cz a nebo koupíte na www.supraphoneline.cz a nebo www.bontonland.cz

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS

Rock pro dospělé v Československu

 Rock pro dospělé v Československu

C&K Vocal v 80.letech

Termín Rock pro dospělé je v malém rybníku českého rocku tak trochu ošidnou záležitostí. Nicméně velmi dobře poslouží jako berlička k zařazení několika souborů z 80. let, složených ze zkušených hudebníků a svojí existencí sahajících hluboko do let sedmdesátých. V Americe by bylo možné k tomuto termínu použít synonymum Adult Rock, vycházející z pojmu AAA, kterým je označován určitý typ rozhlasového vysílání, určeného pro posluchače, řekněme, střední generace.

V sedmdesátých letech bylo u nás rockové publikum až do příchodu nové vlny věkově různorodé a zatím generačně nerozdělené. V každém rockovém společenství se sešli rockeři, jejichž věkový rozptyl sahal od nejmladších teenagerů až k chlapíkům okolo pětatřiceti, a všichni víceméně poslouchali podobný typ hudby. Teprve nástupem nové vlny na začátku 80. let se začalo publikum poněkud generačně vymezovat. Punk a nová vlna přinesly zkrácení dlouhého vlasu, máničkovského symbolu svobody, nekompromisnost výrazu a krátká úderná textová sdělení, jež se zdála rockerům, odchovaným Flamengem nebo Blue Effectem příliš primitivní. Takže v té době dochází u rockového publika k určitému generačnímu přelévání či k náznakům prvních generačních konfliktů.

a) Nejmladší teenagerské generaci, která začala se Sex Pistols a chodila na Jasnou Páku a Letadlo, těžko mohly něco říci složité texty Kantorovy, Mertovy či Vrbovy, tím spíše dlouhá Hladíkova kytarová sóla, či často komplikovaná struktura skladeb D. Ursinyho či C&K Vocalu. Pro ně to prostě byly „intelektuální sračky“ *).

b) Starší část publika, která ať už lpěla na dlouhých vlasech či konvertovala a ostříhala se, nebyla tak nekompromisní a přijímala poselství zavedených rockových kapel i energii čišící z nové vlny a punku stejnou měrou - nezapomínejme, že z této generace pocházelo nejvíce českých novovlnných kapel.

c) A pak tu existovala skupina staromilců - těch, které nová vlna neoslovila anebo jim byla dokonce nepříjemná. Tito rockeři nepřicházeli na koncerty řádit a řvát v kotli pod pódiem, ale usadit se do seslí a poslouchat. Jejich rockové cítění bylo naladěno na vlnu kapel typu Pink Floyd, EL&P, Genesis a dalších, tvořících podobně komplikované hudební útvary.

A právě dvě poslední skupiny tvořily publikum na vystoupeních souborů jako Blue Effect, C&K Vocal, Framus 5, či Etc… a jiných. A protože některé z nich jsme si už představili a popsali v kategorii art rock (zejména ty, které fungovaly hlavně v době před nástupem nové vlny), dejme místo těm, které sice vznikly dříve, ale existovaly souběžně se soubory novovlnnými. Jedná se o skupiny C&K Vocal, Framus 5, Etc… (druhé období) a na Slovensku především o projekty Deža Ursinyho.

*) Poznámka: Povšimněme si, jak ono bolševické znehodnocení slova „intelektuál“ podprahově vniklo do českého podvědomí, takže původní význam „vzdělanec“ či „duševně pracující“ byl degradován na cosi hanlivého a opovrženíhodného. Což se samozřejmě netýkalo jen hudby.

A nezapomňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život. Z Calgary zdraví Československý přepisovatel.

© by Petr Hrabalík

... a nahrávky? Najdete na ulozto.cz a nebo koupíte na www.supraphoneline.cz a nebo www.bontonland.cz

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS