F.G.B. Stellars

F.G.B. Stellars

            V jednom městě a v jednom domě a ve stejné ulici bydleli Zdeněk Kalina a  Vít Bigo Kukla. Vladimír Severa bydlel o kus dál. V suterénu  domu byla sušárna, která se náramně hodila coby zkušebna pro nastávající bigbítovou skupinu. Základní jádro skupiny se dalo dohromady na chmelové brigádě v roce 1965.

                 

Zleva : Zdeněk Kalina, Vítězslav Vavrda, Vít „Bigo“ Kukla, Jiří „Píďa“ Látal a Vladimír Severa -F.G.B. Stellars v roce 1967.

         Křest si členové hudební skupiny odbyli na školním večírku ve složení Severa na sólovou, Kalina doprovodnou a Kukla basovou kytaru. Zahráli několik instrumentálek, které zaplňovaly většinu jejich hudebního repertoáru. Mezi spolužáky měli velký úspěch. Podruhé je už na obdobném vystoupení doplnil hráč na bicí, tedy přesněji na pionýrský bubínek a jeden starý činel, Vítězslav Vavrda.

            I když zakládající trojice byla dobrými zpěváky, přesto se poohlížela po někom, kdo by se zpěvem zabýval sólově. Zádrhel byl ale v tom, že vyhlédnutý zpěvák sice mimořádně dobře zpíval, jenže výhradně táborové písně a víc než o bigbít se zajímal o čundr a potlachy. Tento dvoumetrový chlap dostal mezi svými soukmenovci přezdívku Píďa. Jiří Látal se rozhodl být bigbeatovým zpěvákem. Látal měl jedinečný hlasový fond.

            Skupina se zpočátku jmenovala Stellars. Borci totiž zavrhli před názvem skupiny anglický určitý člen The. Před Stellars dali F. G. B., což mělo několik významů.  Například Five Guitar Band.

            Zpočátku byly na repertoáru především skladby instrumentální, ale s příchodem zpěváka, skladby The Shadows a The Ventures byly zapomenuty. Začaly se hrát skladby The Rolling Stones, Dave Clark Five, The Animals. Později se muzika i zkomercionalizovala a skupina přehrávala dvě skladby bubble-gumové, uměle vytvořené  skupiny Ohio Express, ale také skladby Status Quo.

            Skupina vystupovala především ve Vysokoškolském klubu v Gorkého ulici a také v areálu brněnských jatek. Další štací byl klub Esenc v Křenové ulici. To bylo jejich domovské místo.

            Skupina  byla velmi oblíbenou v Brně, ale nezůstala po nich jediná stopa v brněnském rozhlase. Všechny jejich snímky byly vymazána. Děkujem vám soudruzi! Ke konci šedesátých let členové tohoto výrazného brněnského bigbítu nepochybně střádali mnoho velkolepých plánů do budoucna. Netušili, že jsou již na vrcholu.

            V letních měsících roku 1970 dostali nabídku k tříměsíčnímu vystupování v přímořském baru ve městě Punat na ostrově Krk, patřícího k tehdejší Jugoslávii. Za tímto účelem upravili repertoár a zařadili do něj několik místních lidových skladeb v bigbítovém „plášti“. Místo Severy odjeli F.G.B. Stellars posilněni o klávesistu s výbornou znalostí hry na kytaru Igorem Vavrdou a trumpetistou Ladislavem Kozderkou. Po návratu Igor Vavrda ve skupině zůstal a na nějaký čas se znovu připojil Severa. Zároveň došlo k zprofesionalizovaní tohoto hudebního celku a oddělení umělecké agentury PKO (Park kultury a oddechu) je včlenilo do nového zájezdního pořadu s názvem Brněnské kolo. I když byl Látal stále členem F.G.B Stellars, skupina se stala především doprovodným tělesem různých dalších brněnských zpěváků. Heleny Blehárová a  tří Vladěn: Krumlové, Pavlíčkové a Prachařové. Taky doprovázeli Janu Matysovou, Evu Navrátilovou, Milana Černohouze, Petra Dopitu, Jiřího Duchoně, Tibora Lenského, Štěpána Mátla, Petra Pospíšila, Milana Smolku a jiné. Průvodní slovo zajišťovali Jan „Šimon“ Fiala a Milan Farnbauer. Bigbeat se vytratil.  A to byl konec

            Ve druhé polovině roku 1972 se F.G.B. Stellars rozpadli. Kukla odešel do obdobné doprovodné skupiny Junior (dříve The Speakers), bratři Vavrdové přijali angažmá v orchestru Gustava Broma a Látal na čas ukončil profesionální hudební dráhu a nastoupil místo svářeče v tehdejším podniku Královopolská strojírna. Stal se spolu s Kalinou členem amatérské country skupiny Sekáči, kterou nedlouho před tím založili bratři Radim a Zdeněk Duřpektovi.

            Je smutnou skutečností, že na počátku devadesátých let, po vstupu našeho národa do nových politických a celospolečenských poměrů, Vít „Bigo“ Kukla neunesl tíhu života a dobrovolně z něj odešel. Jeho zvukový archív nahrávek F.G.B. Stellars byl v pozůstalosti zachován díky pochopení zpěvačky Jany Matysové, která s ním jako manželka sdílela velkou část soukromého i profesního života.

            F.G.B. Stellars zanechali na brněnské hudební scéně šedesátých let hlubokou stopu. Její členové byli v té době hudebníky nejen populárními, ale i nadmíru progresivními.

 

Zleva nahoře: Jiří „Píďa“ Látal a Vladimír Severa Zleva dole: Vítězslav Vavrda a Vít „Bigo“ Kukla. F.G.B. Stellars v roce 1969

podle Jiřího Donné Smýkala Prax⁵⁶

Hudební archiv:  Bad Life               Spinning Wheel                    Pláč

Fermáta

Fermata

            

    Skupinu si založili v roce 1972 Tomáš Berka a  František Griglák. Pro toho, kdo se zajímá o historii československého rocku, je důležité vědět, kdo byl v první sestavě a do skupinou prošel. Jsou to zajímaví hudebníci.

V prvním obsazení byli Tomáš Berka  - klávesy, František Griglák – kytara, Anton Jaro – baskytara a Peter Szapu – bicí. Skupinou potom prošli klávesista Juraj Bartovič, baskytaristé Fedor Frešo, Dalibor Janis a Ladislav Lučenič a bubeníci Pavol Kozma, Cyril Zeleňák a Karol Oláh.

Skupině se podařilo poměrně rychle rozvinout koncertní činnost a uchytit se na hudebním trhu Slovenska. Fermáta byly brzy ceněny jako druhá nejvýznamnější  skupina po Collegium Musicum. To se podařilo i přesto, že hráli zpočátku jen instrumentální skladby. Hned v začátcích totiž Berka s Griglákem jeli v jazzrocku. V roce 1975 jim v bratislavském Opusu vyšlo první LP Fermáta. Na desce je patrný nesporný vliv tehdejšího vzoru všech hudebníků hrající jazzrock. Je to vliv Mahavishnu Orchestra. Musím připomenout, že v té době to byla skupina super hvězd amerického jazzového nebe. I když John  McLaughlin byl Angličan a Jan Hammer zase Čech. Snad o to více nás to všechny přitahovalo a byli jsme pyšní na to, že i my, Čechoslováci, se podílíme na světové hudbě. O rok později vydali Fermáta singl se skladbami Program začíná  a Tvár. A na dalším singlu, který vyšel v témže roce, byly skladby  Fotoaparát a Môj vlak, na kterých zpívá první skladbu Peter Vašek  a druhou Meki Žbirka. Singl vyšel skupině i v roce 1979. Natočili skladbu Sochy. Odzpíval ji Peter Hečko a dívčí vokální duo Júlia a Alena.

Druhé LP Pieseň z hôl vydali v roce 1977. V obsazení přibyl Milan Tedla, který hrál na violoncello a Jewish harp, což je zřejmě židovská harmonika. Pro zajímavost. V dobových materiálech se  židovská harmonika nezmiňuje. Snad že nebyla podstatná a nebo proto, že je ′židovská′. Na jazzrockových  a jazzových deskách ale měly skupiny vypsány kdejaký nástroj či věc, kterou použili pro tvorbu zvuku. Snad to byla jenom chyba a opomenutí, ale také to možná byl antisemitismus, který zde, za komunistů,  vládl. Já sám mám německého dědečka  a rakouskou babičku – proto se u mne snad nedá předpokládat, že jsem židovského původu. Ale na zmiňované věci jsem citlivý a nesnáším, když někdo mluví o tom, že je někdo Čech, Slovák, Žid, Cikán, Polák, Angličan či Turek.

Fermáta si začala vytvářet vlastní hudební výraz, který se projevil především na deskách, vydaných v následujících letech. Jsou to LP Huascaran, Dunajská legenda a Biela planéta. Hudba těchto desek se vyznačuje propracovanou formou kompozic a melodickou a stylovou precizností. Vysoce byla ceněna i dokonalost provedení. Vždyť všichni hudebníci patřili tehdy ke špičce slovenských muzikantů. Převážnou část repertoáru skládali Berka s Griglákem. O hudební struktuře, pokud se to dá nějak exaktně popsat můžu konstatovat, že: Berka byl ten, který skladby stavěl racionálně, i když „modální melodická stavba kompozic, časté používání kombinovaných metrických pásem s nepravidelným dělením dob a přízvuků.“, kdežto Griglák se zcela evidentně „nakloněn spontánní melodické a rytmické expresi“.

Jednotlivé desky skupiny jsou věnovány mimohudebním tématům. Huascaran je věnován tragédii československých horolezců, kteří zahynuli pod kamennou lavinou z Huascaranu v peruánských Andách. Dunajská legenda je o národnostně buditelských snahách velkomoravských knížat. Biela planéta se zase věnovala objevům slavných cestovatelů.

V první polovině osmdesátých let se v tvorbě skupiny začala projevovat stagnace a známky tvůrčí únavy. Fermáta tomu čelila experimenty s vokálním projevem. Jenže.  Jenže potom odešel klávesista a zpěvák Juraj Bartovič a tragicky zahynul bubeník Karol Oláh a skupina se, k zármutku milovníků, rozpadla.

Za dobu své činnosti se jim povedlo vydat několik LP. Když byli na vrcholu, jezdili se Slovkoncertem do východního Německa, Sovětského svazu, Polska i Bulharska. Často se dostali do Maďarska, kde vystupovali na společných koncertech s pověstně vynikajícími kapelami East, Hobo Blues Band, Locomotiv GT a Scorpió.

Slovenská televize v Bratislavě jim umožnila vystupování v programu Hudebné štúdio M.

Svého času to byla opravdu zásadní formace československé hudební scény. Ale připadne mi, že se komunistům povedlo ji ekonomicky zlikvidovat. Kdyby totiž Československé skupiny mohly volně vyjíždět na festivaly či soukromé hudební cesty po Evropě, pak by zajisté i Fermáta existovaly mnohem déle.

Skupina po albu Ad libidum v roce 1984 ukončila činnost. Griglák skupinu obnovil až v roce 1991 vydáním alba Simile… a následovala alba Real Time (1994), X (1999), Next (2005) a zatím poslední album Blumental Blues z roku 2019.

Diskografie:

1.  Fermáta                                                             LP Opus 1975

2.  Program začíná / Tvár                                       SP Opus 1976, 9143 0410

3.  Fotoaparát / Môj vlak                                        SP Opus 1976, 9143 413

4. Pieseň z hôl                                                        LP Opus 1977, CD Bonton 1997

5. Huascaran                                                          LP Opus 1978

6. Dunajská legenda                                              LP Opus 1979

7.  Socha                                                                SP Opus 1979 na druhé straně skupina L. Beláka Na poschodí túžby.

8. Biela planéta                                                       LP Opus 1980, CD Opus 1996

9. Generation                                                         LP Opus 1981

10. Ad Libitum                                                      LP Opus 1984

11. Simile                                                              LP i CD OMSK / GZ 1991

Diskografie: https://www.discogs.com/artist/350247-Ferm%C3%A1ta

 Informace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fermata

napsal Julius Kinček

Hudební archiv   

The Fellows

The Fellows

Členové The Fellows v obsazení vedoucí a baskytarista Karel Vetchý (*1947), sólový kytarista Pavel Váně (*1949), doprovodný kytarista Ivan Macourek (*1948) a bubeník Lubomír Vidlička (*1947) vhodně taktizovali ve výběru skladeb tak, aby byly co možná nejvíce odlišné od těch, které hrály v té době již známé a zavedené brněnské bigbítové skupiny The Shakers, The Ravens a nebo Synkopy 61. Dávali tak těmto skupinám možnost pozvat je k hostování pro zpestření svých vystoupení. A to se jim také dařilo.

            Někdy v první polovině roku 1966 snad vznikly nahrávky bigbítové skupiny The Fellows zaznamenané na MG pás v improvizovaném studiu v domě, kde sídlila kulturní agentura PKO, na brněnské Rivieře. Ale žádný zvukový materiál se nedochoval.

            Vetchý i Vidlička, kteří vyhověli vojenským parametrům, byli „odvedeni“ a čekali nástup na vojnu v šestašedesátém roce. A protože v té době nikdo nikdy neznal dopředu přesný termín nástupu, vznikala tím jistá nervozita z očekávání. Nakonec nastoupil v určeném roce vojenskou službu pouze Vetchý a Vidlička až  o rok později. Skupinu The Fellows to negativně ovlivnilo, a tak ještě dlouho před odjezdem těch dvou se Váně s Macourkem více sblížili a začali střádat plány samostatně. V té době Voda přestoupil v Rocky Eagles z pozice baskytaristy na místo druhého zpěváka a příležitostného hráče na foukací harmoniku. A protože se cítil méně využíván, znovu navázal s Váněm spolupráci ve hře na baskytaru. Také pomalu končila svou činnost slavná bigbítová skupina The Shakers. Její člen, Ivan „Sádra“ Sultanov (*1946) coby kytarista v tom čase ještě nedostal budoucí nabídku do skupiny Vulkán. Již dříve, v období, kdy se ve The Shakers  zdravotně zhroutil původní hráč na bicí Vladimír Michálek (*1945), se Sultanov bravurně zhostil jeho funkce do příchodu nového. Nastoupil tedy v roli bubeníka ve znovu se formující skupině The Fellows. Dodnes Váně vzpomíná na jeho herní pojetí, které s odstupem času vysoce hodnotí a je toho názoru, že Sultanov byl tou dobou ve svém žánru na brněnské špici v užití tohoto hudebního nástroje.

            Snaha o zkvalitnění bigbítové skupiny The Fellows skončila „jako když utne“. Váně dostal nabídku, která se neodmítá. I když se jednalo pouze o „záskok“ na dva roky za hráče odcházejícího na vojnu, bylo to místo ve skupině, která na brněnské hudební scéně v té době již něco znamenala - v Synkopách 61. Voda, ještě než emigroval v roce 1967 spolu se svou matkou a sestrou do Spojených států amerických, konkrétně do státu Colorado, stvrdil přátelství s Váněm společnou koupí válečného typu amerického motocyklu Harley Davidson. Jezdili na něm například do Bratislavy za kamarádem, již tehdy významným hudebníkem a kytaristou Dežo Ursínym (*1947–1995) z bigbítu The Beatmen a ostatními. Vodova dobrodružná povaha se projevila po té, co odjel mimo naši republiku s úmyslem zůstat v zahraničí. Ještě jednou se tajně vrátil přes hranice, aby se rozloučil se svou láskou Kateřinou. Po té navždy zmizel. Vodův otec, který byl od rodiny odloučený, v Americe již pobýval. Voda se snad v novém působišti nechal přejmenovat a přijal jméno po svém strýci, Dittrich. Váně vzpomíná, jak Vodu v údivu pozoroval při mytí jeho, na tu dobu dlouhých černých vlasů, tehdejším prostředkem na praní prádla Tixem a jak si kudrliny rovnal žehličkou. Macourek se v roce 1967 přidal k bigbítové skupině New Towns působící v Novém Městě, ve které byli mimo jiné,  členy zpěvák Oldřich „Kepák“ Horák (*1948) a kytarista Milan Heřmanský (*1949), oba etablovaní v Brně. Ještě jednou se měli setkat Vidlička a Macourek v prostorách vojenských kasáren. Později příchozí Macourek byl tehdy v pozici „bažanta“. Vetchý se setkal ve vojenském prostředí s Rudolfem Konečným (*1946) z rozpadlých brněnských The Shark (The Sharks) a se slovenským klavíristou Mariánem Pauerem (*1947). Hudbou si zpestřovali období trávené mimo civil.

            Tehdejší českoslovenští bigbíťáci se nevzdávali svého oblíbeného hudebního žánru ani ve změněných životních podmínkách. Dokazuje to například hojná výměna názorů a zkušeností v této oblasti pomocí dálnopisu a telefonu mezi brněnským radistou Vetchým a členem jedné z nejvýznamnějších olomouckých bigbítových skupin The Chickens Vladimírem Nechybou (*1947), toho času člena ostravského vojenského bigbítu Avanti. Po návratu z  vojenského výcviku Vetchý dopomohl k natočení čtyř vlastních písniček Konečného, na jejichž textech se spolupodílel. Tehdy přijel ze Slovenska i Pauer. Natáčení pro vlastní potřebu se uskutečnilo ve zvukovém studiu Fotofon v Alfa pasáži a toto hudební seskupení doplnil na bicí Vidlička. Vetchý se potom pokusil o vzkříšení bigbítové skupiny The Fellows, ale bez úspěchu. Nastoupil na pracovní místo v technickém oddělení brněnského Mrštíkova divadla jako kulisák a odcházel z něj v roce 1991 z pozice vedoucího. Po té nadvakrát pracoval v Kulturním a informačním centru města Brna a mezi tím  byl zaměstnán v oblasti turistického ruchu ve slavkovském zámku a na bojišti Austerlitz. Nyní pracuje pro soukromou firmu na brněnském letišti. Macourek ani Vidlička se dále hudbou nezabývali a věnovali se svým vyučeným profesím v údržbářských provozech. Vidlička mimo to začal intenzivně prohlubovat již dříve započaté sportovní aktivity a střední vzdělání si doplnil až později. Macourek se odstěhoval do Prostějova, kde působí dodnes. Otec Váněho znalost angličtiny zúročil po své emigraci do Kanady v roce 1968. Snad již při navštěvování kurzu cizího jazyka tušil, že tehdejší Československá republika nebude jeho jediným domovem. Když ve čtyřiaosmdesátém roce zemřel, nepustilo naše tehdejší  politické zřízení jeho nejbližší (včetně syna a dcery) na pohřeb. Váněho hudební aktivity po členství v Synkopách 61 dál pokračovaly ve skupinách Progress Organisation, Collegium Musicum, Atlantis, ve Skupině Aleše Sigmunda, Skupině Jana Sochora, Progres 2, Bronz, Bowle a ostatních. Od sametové revoluce se až do současné doby angažuje v oblasti soukromých rozhlasových stanic.

            I kdyby bigbítová skupina The Fellows byla pouze nápomocná k nastartování hudební kariéry takové brněnské hudební osobnosti jako je Pavel Váně, stačilo by to k její pevné pozici na dějinném brněnském bigbítovém poli.

© by Jiří Donné Smýkal

The Fellows a Beatmongers

The Fellows a Beatmongers

     Přesto, že se prakticky nikdy členové bigbítových skupin Lucifer a The Fellows nesetkali, pojil je, jak již bylo v předešlé části podotknuto, společný nehrající kapelník a saxofonista, nadšenec Zdeněk Bár (*1948). Ne všichni členové The Fellows věděli, kdo jim dělá kapelníka a zřizovatele. Byli natolik zaujati hudbou, že se o to nijak nezajímali.

            Vznik této skupiny se prolíná s koncem  třiašedesátého roku, kdy se setkali ve „štatlu“, někde v prostorách horní části ulice Česká v blízkosti tehdejšího fotoateliéru oficiálně nazvaném Medvídek, Karel Vetchý (*1947), Lubomír Vidlička (*1947), Ivan Macourek (*1948) a Pavel Dítě (*1946). Je vhodné dodat, že Vetchý a Vidlička se dobře znali z průběhu povinné školní docházky. Dokonce spolu navštěvovali stejnou třídu, oba byli členy školního hudebního souboru a již tehdy je pojilo kamarádství. Stejnou Základní školu i třídu v Merhautově ulici navštěvovala nastávající brněnská kytarová hvězda bigbítové skupiny kapelníka a kytaristy Ivo Křižana (*1948), Stop The Gods, Petr Neubauer (*1947).

            Mladí hudebníci z bigbítu The Fellows svůj repertoár postavili na rokenrolových skladbách, které zpívali američané Chuck  Berry, Little Richard a jiní. Ve skupině The Fellows se role ústředního zpěváka zhostil nejprve nově příchozí Zdeněk Valášek (*1947), ale ten po čase odešel. Macourek, který se honosil neuvěřitelně rychle „trsajícím kytarovým beglajtem“, se po jeho odchodu ujal i sólového zpěvu. Post prvního kytaristy a zároveň vedoucího skupiny svěřili ostatní členové Vetchému, za bicími usedl Vidlička a na baskytaru začal hrál Dítě. Toho v polovině roku 1965 vystřídal Pavel Váně (*1949). Předcházela tomu Váněho zkušenost z předešlého bigbítového seskupení. Jeho otec Ladislav „Ben“ (Benjamin) Váně (*1922–1984) navštěvoval v letech 1963 a 1964 kurz angličtiny a seznámil se tam s Miroslavem „Danem“ Daňhelem (*1944). Pojila je nejen výuka cizího jazyka, ale i příchylnost ke hře na kytaru. Váňovi bydleli ve středu města za Červeným kostelem v Marešově ulici v místě, kde nyní stojí Bílý dům. Daňhel Váněho otce často navštěvoval za účelem společného hraní na kytary. Svědkem toho byl i Váně mladší, který docházel posledním rokem na základní školu, jenž nakonec Daňhela „zdědil“. Od svého otce, který jej jako první učil kytarové riffy, získal přídavkem jeho gibsonku se snímačem. Tuto dvojici doplnil hrou na baskytaru kamarád ze „štatlu“, bydlící o kus dál v rohovém domě při vyústění ulice Jiráskova do Veveří, Bojar Voda (*1948). Sólovými pěveckými zastupiteli se stali sestra Váněho Jitka (*1947) a Karel Ševela (*1947), který navštěvoval totožnou dvanáctiletku, jako nově příchozí Váně. Skupinu uzavíral bývalý Vodův spolužák z devítiletky a zároveň i jeho kamarád, docházející k soukromým hodinám na bicí u profesora konzervatoře Antonína Paseky, Vladislav Beneš (*1948). Sourozenci Váňovi měli ze svého domova nacvičeny „beatlesácké“ dvojhlasy, které úspěšně ve skupině uplatňovali. Psala se první polovina roku 1964 a skupina, která si na návrh Váněho dala jméno Beatmongers, začala zkoušet v jídelně tehdejšího závodu Tesla v Králově Poli.

V repertoáru měli písničky obdobných anglických skupin, jako byli The Beatles, a také již něco z vlastní tvorby. Do sálu „teslácké“ jídelny za nimi chodili přátelé a tak se uskutečnilo, mimo zkoušení i několik vystoupení. Všechny kytary členové skupiny zapojily pomocí utěsnění zápalkami do jednoho vstupu takzvané místní podnikové rozhlasové ústředny. Druhý vstup sloužil pro věhlasný „teslácký“ uhlíkový mikrofon zvaný pro trojúhelníkový tvar kobra, někdy také sýr, protože evokoval kulatou krabičku s dělenou poživatinou. Členové bigbítové skupiny Beatmongers zpívali „nacpaní“ u tohoto jediného mikrofonu. Čas se posunul na konec první poloviny roku 1965. Po ročním pobytu vyměřeném vysokoškolákům pro tehdy povinný vojenský výcvik, dal dohromady klavírista a kapelník Rostislav Hradecký (*1940) rokenrolovou skupinu s názvem Rocky Eagles. Všechna hudební uskupení, ve kterých Hradecký figuroval, Hajaja, Twist club, Big Beat club a Rocky Eagles, byla, stejně jako on sám, mezi zasvěcenou mládeží pojmem. Není tedy divu, že se Daňhel i Voda nechali zlákat a odešli do nově vzniklého rokenrolu Rocky Eagles vystřídat kytaristu Jaroslava Ohnoutku (*1944–1987) a baskytaristu Zdeňka Tylče (*1941). Daňhel  v této skupině působil až do jejího zániku v polovině roku 1968, kdežto Voda se měl ještě jednou s Váněm na hudební scéně sejít. Osiřelý Beneš se již bigbítu nevěnoval, hrál v barových skupinách, dostudoval Střední textilní průmyslovku, byl přijat na konzervatoř a v současné době je již řadu let členem operního orchestru Brněnského národního divadla. Váně začal v roce 1964 studovat prvním rokem na tehdejší slavné „dvanáctiletce Galašce“ na rohu ulice Galašova s dnešní Vídeňskou. Totožnou střední školu před ním absolvovaly takové hudební veličiny, jako Martha Elefteriadu, Ivan a Pavel Bartoňovi s Michalem Polákem z bigbítu The Shakers (Polák, pozdější člen Synkop 61), Jiří Rafaj proslavený svou autorskou písničkou Já su ten brněnské borec, nebo Ivo Pluháček, svého času evropská jazzová jednička na banjo. Tak tedy v polovině roku 1965, jak již bylo předesláno, Váně převzal v bigbítu The Fellows místo baskytaristy za Dítě. Váně měl nacvičeno několik instrumentálek „shadowsovského“ typu a po čase si místo u nástrojů s Vetchým vyměnili. Na Váněho popud si do svého repertoáru začali zařazovat razantnější skladby anglických Rolling Stones, Kinks a později Pretty Things. Byl také iniciátorem vlastní tvorby.

       
     První přehrávky takzvaných lidových umělců skupina složila již v říjnu roku 1964. Bigbít The Fellows hrával v sále Stadionu, v Besedním domě na Husově ulici, taky v sále restaurace Hvězda v Bystrci, nebo v „Žabinách“ v hotelu U Kozáků. Váně si vzpomíná na jedno z prvních vystoupení bigbítové skupiny The Fellows mimo Brno, a to na Jižní Moravě ve Velkých Pavlovicích. Tehdy s nimi z Brna jela „plotna“ kamarádů a příznivců, kteří vypomáhali s transportem zvukové aparatury a hudebními nástroji. Když skončila bigbítu Fellows veřejná produkce, členové, spolu s četným doprovodem, přespali přímo v sále. Po příjezdu vlakem zpět do Brna, je na nádraží čekala Veřejná bezpečnost (tehdejší policie) a odvezla si je k výslechu. Pořadatel je totiž udal, že snad někdo z nich v noci otevřel tamní sklad a vzal si v něm nějaké cigarety. Pro toto zdržení Váně sotva na poslední chvíli stihl okresní kolo povinně na střední škole nacvičované Spartakiády. V důsledku probdělé noci, snad tedy částečně i jeho vinou, se při vystoupení rozkmitala lavička při zdvihu nad hlavami cvičenců a došlo k hromadnému pádu, při kterém si snad někdo něco zlomil. Ostuda na veřejnosti jako „trám“.  Váně si to „odskákal“ sníženou známkou z mravů. 

© by Jiří Donné Smýkal

Lucifer a The Fellows

Lucifer a The Fellows

Brněnský, téměř utajený železničářský bigbít

     Dřívější ČSD, tedy Československá státní doprava a dnešní ČD, tedy České dráhy, byly a stále jsou mamutími podniky. Tak jako většina tehdejších státních organizací i ona sdružovala různé zaměstnanecké zájmové spolky. Brněnská divize měla „pod svými křídly“ turistická a jiná seskupení a také hudební soubory z toho dvě bigbítové skupiny, které zřizovala. Lokomotivové depo Horní Heršpice registrovalo bigbítovou skupinu Lucifer a vozové depo v Maloměřicích The Fellows.

            

    Ovšem vznik obou se odehrál mimo „brány“ tohoto podniku. K založení Luciferu dopomohlo hudební oddělení Lidové školy umění na Charbulově ulici. Josef  Procházka (*1948) ji navštěvoval za účelem zdokonalování se ve hře na akordeon. V tom čase, ve druhé polovině roku 1963, byl sotva pár týdnů učněm vzpomínaného podniku ČSD. Jeho učitel vycítil zájem Procházky o modernější pojetí hudby, než byly harmonikové etudy a lidové popěvky, a seznámil jej s druhým návštěvníkem „lidušky“, kterým byl Petr Němeček (*1949). Ten chodil posledním rokem do základní školy v Křenové ulici a jeho spolužákem byl Stanislav „Hugo“ Káňa (*1949). Nejschopnějším ve hře na kytaru se jevil Němeček, a tak mu byla přisouzena sóla a doprovod zajistil Káňa. Procházka z inventáře hudební školy  „vyfasoval očesanou“ dechovkovou bicí soupravu, skládající se z velkého bubnu, rytmického bubínku a jednoho činelu. Nastalo období rozebírání rádií a klížení prkének na reproduktorové bedny. Trojice dostala příležitost zkoušet v prostorách Lidové školy umění. V první polovině roku 1964 poprvé vystoupili na besídce školy obou kytaristů, která se konala v kině Jalta sídlícího tehdy ve stejnojmenné pasáži. V rámci kulturních akcí „devítiletky“ vystoupili do konce školního roku ještě několikrát, a to především s kytarovými instrumentálkami, ale i zpívanými písničkami, jejichž přednes zajistil v roli nejen kytaristy, ale i zpěváka, Němeček. Němeček po prázdninách začal navštěvovat střední elektrotechnickou průmyslovou školu. Skupina v tom čase získala na post baskytaristy Procházkova soukmenovce z „učňáku“ Stanislava Filouše (*1948). A tak byla bigbítová skupina Lucifer na světě. Členové bigbítu Lidovou školu opustili a našli si ke zkoušení prostory v zámečku Mitrovských v parku naproti hlavního vchodu na BVV. Tou dobou se sblížili se starším bratrem Němečka, Pavlem (*1947). Oba bratři Němečkové navštěvovali tutéž střední školu a byli schopnými konstruktéry zvukových komponentů potřebných k zajištění hudebního přednesu. Starší z Němečků při vystoupeních obsluhoval zvukové přístroje a zastupoval skupinu, dnes bychom řekli, v roli manažera.

            Zanedlouho před mikrofon předstoupili dva kamarádi bydlící v jednom domě v Trnité ulici v místě dnešního příjezdu na parkoviště obchodního kompletu Galerie Vaňkovka. Byli jimi Jan Buchta (*1948) a Ladislav Králík (*1947). Ve zpěvu se střídali, ale zpívali i společně ve dvojhlasném duetu. Zřizovaní jim začala poskytovat Sdružená celopodniková organizace Československého svazu mládeže ČSD. (Pro nezasvěcené: Nejen politikou se ČSM, toto mládežnické hnutí, zabývalo a často bylo z iniciativy jednotlivců nápomocno k ušlechtilým skutkům. V té době již nebylo zvykem nutit kohokoli k přílišným fanatickým úlitbám.) Aby skupina mohla vystupovat na veřejnosti za úplatu, musela absolvovat přehrávky takzvaných lidových hudebníků. K tomu bylo zapotřebí mít ve skupině vedoucího se základní znalostí not a kapelnickými zkouškami. A právě takovým člověkem byl nastávající strojvedoucí a saxofonista Zdeněk Bár (*1948). Tím, že oběma bigbítovým skupinám Lucifer i The Fellows poskytoval službu nehrajícího kapelníka, navzdory tomu, že se jejich členové vzájemně neznali, tak je pojil. Bigbítová skupina Lucifer vykonala 25. ledna 1965 úspěšně v prostorách varieté Rozmarýn spolu s dalšími hudebními skupinami potřebné přehrávky. Možnost zahrát si na veřejnosti dostala bigbítová skupina v královopolském Besedním domě. Pravidelně zde vystupovala. V šestašedesátém roce v létě je také ještě bylo možné viděl hrát o nedělních odpoledních na brněnské Riviéře v altánku vedle tehdejší kolonády. Vše přerušila povinnost nastoupit vojenskou službu. Procházka s Filoušem po celý aktivní život byly součástí  železničářské „armády“ a pro nepravidelné pracovní služby již nebyli schopni se hudbě aktivně věnovat. I zbývající členové svou tehdejší zálibu opustili. I když bigbítová skupina Lucifer byla jen jednou z epizod v brněnském bigbítovém hnutí šedesátých let, měla své přívržence, kterým vytvářela neopakovatelnou atmosféru při jejich vyžití.

© by Jiří Donné Smýkal

Faunus

Faunus

(1969 – 1989)

                Skupina Faunus vznikla v roce 1969 na troskách skupin Ten Salamandr a J. Boys ve Valašském Meziříčí. Jejich rozpad byl způsoben tím, že někteří členové museli nastoupit k vykonání povinné vojenské služby v Československé lidovědemokratické armádě. Premiérové vystoupení se uskutečnilo v pátek 21. února 1969.

            První sestava skupiny Faunus bylo : Josef Feik (8. 2. 1950) – bicí nástroje, Jiří Čtvrtek – sólová kytara, Vladimír Badalík – basová kytara. Toto trio mělo na repertoiru skladby Cream, Who a taky tvrdé rhythm & bluesové skladby až do roku 1972.  Postupně se skupina začala rozšiřovat o další členy. Byli to Zdeněk Vaculík ( 9. 6. 1949) s kytarou a Vlastimil Vlček (22. 7. 1950), který vystřídal u baskytary Badalíka. Jednu dobu měla skupina i doprovodného kytaristu, kterým byl Oldřich Tomášek. Ten byl z nejlepší valmezké skupiny HIFI – 100. Chvíli s Faunusy hrál na saxophon multiinstrumentalista Zdeněk Gutt, jenž nevydržel tvrdé zkoušení a po nějaké době pokračoval v tanečních zábavových kapelách. Vokální složku skupiny doplňovaly dvě zpěvačky. Byly to Dana Fojtíková a Irena Stavinohová.

            Pro čtenáře určitě může být zajímavé, jak skupina Faunus začínala.

            „První zkušebnu měli u Čtvrtků ve dřevníku. Poslouchalo se vysílání radia Luxembourg. Texty se přepisovaly foneticky, odposlechy měli z magnetofonů a bubeník měl činel z dechovkového šramlu. Pro hudebníky byla doba těžká, ale zase přístup byl lepší – veškeré prachy za hraní se vrážely soustavně do aparátu. Časem jej opravdu měli na úrovni. Ovšem ze začátku se všechno dělalo na koleně: bedna ze starého kufru byla osazena reprákem z domácí  „Tesly“. Bylo to neuvěřitelné štěstí, že firma „Tesla Valašské Meziříčí“, vyrábějící reproduktory a jiné komponenty ozvučovacích aparatur, sídlila právě zde. V podniku zároveň pracovali lidé, kteří rockové hudbě přáli a tak se spousty komponentů a reproduktorů dostaly „ven“ mezi bigbeaty a později rockery i jazzmeny. Vyhlášený kytarista Radim Hladík by mohl vyprávět, jak se dostával k reproduktorům a jiným potřebným komponentům. Kapela Faunus  používala rovněž zapůjčené zvukové kombinace z místního kina. Byly to monstr bedny o rozměrech 2x2metry!. . . . “

            Na jaře roku 1975 se vykrystalizovala sestava Faunusu do super sestavy. Z Prahy utekl před politickou perzekucí hudebník a skladatel František Horký (14. 7. 1943) . Živil se jako barový muzikant v hotelu Apollo (To není moc socialistický název, co? Ale Valmez je od Prahy daleko a tak je hotel se jménem Apollo normálně existuje. Stejně tak i v Luhačovicích).

            V průběhu roku se sestava skupiny ustálila v historicky nejlepší sestavě: Josef Feik – bicí, kytara, zpěv a perkuse, Zdeněk Vaculík – kytar, saxophone, klávesy, bicí, syntezátor a zpěv, Vlastimil Vlček – basová kytara, syntezátor,piano, sólová kytara a zpěv, František Horký – hammond organ, kytara a vedoucí souboru. V době socialismu musel být ustanoven vedoucí souboru. Ten totiž měl plnou „odpovědnost za repertoár hudební skupiny.“ Je nutné podotknout, že všichni členové skupiny měli nejméně LŠU (Lidovou školu uměni).

            Každé dva roky musela skupina dělat tak zvané přehrávky před komisí Okresního kulturního střediska ve Vsetíně. Jedním z vrcholů skupiny bylo natočení jednoho pořadu pro Televizní klub mladých (TKM). Nejplodnějším obdobím skupiny byly roky 1984 – 85. Skupině pomáhal ostravský producent, skladatel, kapelník, varhaník Ivo Pavlík. Ten se je snažil protlačovat do TV. Členové skupiny při natáčení v TV museli mít zamaskované dlouhé vlasy (kadeřnice je podtočily) a nesměli mít jeansy (a tak byli oblečeni slušňácky v tesilkách a tvářili se jako jelita do kamer. Pavlíkovi se nepovedlo je prosadit do TV a do rozhlasu. Manažerská mafie fungovala dokonale. Borci jako Ladislav Štaidl, František Janeček, Petr Hannig (po roce 1989 ohromný demokrat a politický spasitel) si pohlídali, aby nějací troubové ze valmezu pronikli do celostátní medií. A tak skupině nevyšla jejich první nachystaná LP deska, kterou měli vydat u firmy Supraphon. Jak byli Faunus dobří naznačuje to, že jejich skladby přebírali i jiní hudebníci. Kupříkladu Věra Špinarová zpívala jejich skladbu 15. poschodí.

            Skupina Faunus , stejně jako spousta dalších po celé republice, byla tlakem komunistické administrativy dotlačena k tomu, že se uchýlila k hraní v restaurantech a barech hotelů a tanečních kaváren. Hráli tam „učesaný repertoir standardní barové kapely“, ale muzikanti se nedali a pokaždé do programu vrazili svou skladbu, svou verzi, svou vypalovačku či ploužák. Přežívali tak v letech 1985 až 1987. Tehdy to bylo nejhorší.

Konec konců

            V roce 1988 se František Horký opouští Valašsko a vrací se zpět do rodné Prahy. Přichází zlomový rok 1989 – ale skupina po odchodu Horkého jen přežívá. Vlastimil Vlček přebírá místo baskytary klávesy, baskytaru bere v kapele do ruky Josef Pončík a jako klávesistka a zpěvačka do skupiny přichází Vanda Trunečková.

            Po roce 1989 odchází pracovně do Německa Josef  Feik a tím skupina Faunus definitivně končí. Ale on ten konec byl předznamenaný tím, že Vlastimil Vlček začal v domácím studiu natáčet a realizovat nahrávky pro jiné interprety.

podle Erwina Hrusky Prax⁵⁶

Fantom

Fantom

(1964 – 1968)

Prehistorie skupiny sahá do roku 1964. Na různých místech sečské přehrady vyhrávali na kytary dva deváťáci trampské písničky a také písničky z pražského divadla Semafor, které zaznívaly z rozhlasu. Věděli o sobě, ale nepotkali se. K setkání došlo v momentě, kdy Petr Novák na několik dnů přestoupil do třídy, do které chodil Petr Svoboda. O následujících prázdninách postavili svou první skupinu. Dostala název Helios. Hodně rychle se pokusili udělat před komisí přehrávky, ale nedostali je. Proto Novák se Svobodou přestavěli skupinu a zároveň jí změnili jméno. Nápady na jméno kapely tak dlouho psali po zdech, až se jim zalíbil název Fantom. Skupina začaly vystupovat. To byl rok 1965.

            Vyhrávání po nejrůznějších akcích se jim vyplatilo a zúročilo. S velkým úspěchem vystoupili  na živém rozhlasovém vysílání z KD Dukla. To bylo v září roku 1967. Na začátku roku již byli tak „slavní“, že vyprodali svůj domovský sál v Hronovické ulici, který patřil místní firmě Tesla. Ve skupině hráli Petr Svoboda – baskytara, Petr Novák – kytara a zpěv, Miloš Komárek – kytara a zpěv a Jiří „Gola“ Venzara na  bicí.

            Jenže všechny skupiny tehdy měly stejný problém: někdo z členů musel mít kapelnické zkoušky. A muzikanti byli většinou výborní teoretici,ale na kapelnické zkoušky neměli. Novák se Svobodou to vyřešili následně: z konkurenční skupiny Bondy Boys získali uměleckého vedoucího, kytaristu a zpěváka Stanislava Danihelku. Zároveň s ním přišel do skupiny i bubeník Karel Fenigbauer. Opačným směrem odešel Gola Venzara.

            Repertoár skupiny se vyvíjel směrem k vlastní tvorbě. Do té doby vyhrávali především skladby Beatles. Postupně začali hrát skladby The Small Faces, Manfreda Manna či Kinks. Jejich vlastní skladby se zachovaly, protože skupina se dostala do studia Československého rozhlasu v Hradci Králové. Skupina natočila sedm skladeb a jeden instrumentální základ, který nebyl nikdy dotočen. Jezdili po východočeských beatových soutěžích, kde získával nejrůznější ocenění. Za skladbu Černej páv získali v ostravské televizi druhé místo. Píseň Zmrazený čas  zase byla oceněna v interní soutěži Československého rozhlasu, jako nejkvalitnější zvuková nahrávka. Skupina Fantom aly přesto, že dělali vlastní skladby, byli především tancovačkou skupinou, jež ale také dělala koncerty. V sezónách let 1966 až 1968 vyhrávali na plesech i zábavách v nejprestižnějším hradeckém sále. Tím byl sál KD ROH (Kulturní dům revolučního odborového hnutí). Jednou ze zajímavostí je, že skupina již v roce 1967 používala na svých vystoupeních pyrotechnické  a ohňové efekty. Další zvláštností a výhodou skupiny Fantom bylo, že všichni členové měli modrou knížku. Takže jim nehrozila dvouletá vojenská služba. To ostatní skupiny na to více než často končily.

            Po roce 1968 skupiny skončila podobně, jako několik jiných skupin. Na jaře roku 1969 si celá skupina i s techniky koupila zájezd CKM (Cestovní kancelář mládeže) do Jugoslávie. Zájezd byl na přelomu května a června. Skupina vystoupila ze zájezdového autobusu v Rakousku a domů se již nevrátila. Ze skupiny zbyl v Hradci Králové jen Petr Svoboda. Ten na zájezd nejel, protože byl čerstvě ženatý. Svoboda dal dohromady ještě skupinu, ale ta směřovala repertoárově směrem barovému vyhrávání a k zahraničnímu barovému angažmá.

Naštěstí po skupině zůstaly zachovány nahrávky, které uvádím v hudebním archivu.

Podle Pavla Sondy Prax⁵⁸

Hudební achiv        Lady Louis    Křížová cesta         Zmrazený čas          Černej páv                                             Co z toho máš          Květ života

Famous později Lords

Famous a později  lords

     Dalibor Hromada, po srpnu roku 1968, tedy po vpádu Rusáků a jejich spojenců do Československa, založil ve Valašském Meziříčí rockovou skupinu Famous. Jako kytaristu si vybral Tomáše Kašpara a Jaroslava Paláta jako baskytaristu. Tom Kašpar skládal vlastní skladby.

            Skupina cvičila repertoár ve sklepě pod drogerií na náměstí Valašského Meziříčí. V roce 1969 se skupina s novým jménem Lords stěhuje do zkušebny v zámku Žerotínů.

            Na vystoupeních skupina předváděla skladby Beatles a nebo skladby vlastní, které byly složeny v podobném duchu. Skupinu ovšem potkaly stejné problémy, jako spousty jiných. V roce 1970 ze skupiny odchází Kašpar, k tehdy nejlepší okresní skupině HiFi - 100. Na post kytaristy nastupuje vynikající kytarista František Nejedlý. Skladba repertoáru se začala pomalu měnit směrem k rhythm & blues a později směrem k hard rocku. Na jaře roku 1973 nastupuje na post kytaristy další muž – Lubomír Dobdiak. To už kapela hrála, tehdy těžký repertoár, skupin Who, Cream a skladby gigantů Hendrixe a Wintera (sic!)

            Na konci roku 1970 šel „sloužit socialistické vlasti“ do armády baskytarista Palát. Na jeho místo nastoupil basák skupiny Spring Beer Zdeněk Jandík. O něco později přichází zpěvák Josef Dorotík a vše směřovalo k poslední změně. Skupina se přetvořila na legendární valmezkou skupinu Extremum Osculum.

podle Erwina Hrusky Prax⁵⁷

FaPsorchestra

FaPsorchestra

       V psaní o minulosti českého big beatu je zažita řady omylů, které dlouholetým přejímáním od autora k autorovi zakotvily v povědomí fanoušků. Kolem málokteré kapely však panovalo tolik nepřesností a nejasností jako kolem orchestru FAPS. Heslo ´FAPS orchestra´ v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby např. datuje vznik kapely do počátku 60. let, zatímco v hesle ´Jiří Brabec´, napsaném do téže encyklopedie jiným autorem, je uvedeno, že založil skupinu FAPS v roce 1958. Jak Kouřilův  Český rock′n′roll, tak i publikace Život v tahu aneb třicet roků v rocku autorů Konráda a Lindaura situjující vznik FAPSu  do roku 1961, stejně jako vznik Hells Devils. Mezi premiérovým vystoupením obou kapel leží skoro pětiletý odstup! Překvapivým pro mnohé bude i zjištění, že zpěvák Pavel Bobek nikdy nebyl členem orchestru FAPS, jak se mylně traduje. Jak to tedy vlastně bylo?

Studenti K+K+K

Ve školním roce 1956/57 se v prvním ročníku studia architektury v Praze setkali studenti Michal Karas z Karlových Varů a Evžen Kyllar z Třebechovic pod Orebem. Studentstvo žilo dosti bohatým společenským životem a tak nebyla nouze o všelijaké ty majálesy, beánie (přijímání do stavařského stavu) a sranda procesy, při nichž nechyběla muzika. Kdo uměl na nějaký nástroj, vzal ho do ruky a už se blblo. Zkušenosti z venkovské kutálky, co občas hrála na plesech, se hodily. Kyllar s Karasem se skamarádili a od druhého ročníku spolu bydleli na koleji. Na čtyřlůžkových pokojích však věru nebyl klid pro studování, a tak se utíkali do pražského bytu k dalšímu spolužákovi Petrovi Krejčímu.

Jiří Brabec

            Petr Krejčí měl mladšího bratra Pavla a ten měl zase kamaráda – spolužáka, s nímž seděl v lavici na ZŠ v Korunovační – a ten se jmenoval Jiří Brabec. Brabcovi i Krejčích bydleli  takřka vedle sebe, na dnešní třídě Milady Horákové nahoře na Molochově, a tak netrvalo dlouho, aby se u Krejčích mohla odehrát asi takováhle situace: Michal Karas si prozpěvuje poslední hit z Luxembourgu, Evžen Kyllar si k tomu vehementně bubnuje prsty do stolu a ve dveřích se objevuje Jiří Brabec, držící v podpaží čerstvě posháněné gramodesky s posledními rock′n′rollovými hity. Asi nebylo těžké najít společnou notu.

Jiří Brabec právě dokončil gympl a rozhodl se studovat na konzervatoři fagot. Alespoň do té doby, než jej od toho populární hudba definitivně odtáhne. Do party u Krejčích přitáhl dalšího kamaráda Jirku Stádníka, kytaristu, se kterým se seznámil kdesi na horách. První plány kout dohromady nějaké ty vlastní rock′n′rollové pikle vznikly asi před létem 1958.

 Saxofony

            Stádníka doplnil další kytarista Slávek Čejka a kapela začala zkoušet doma u Brabců v obsazení zpěv (Michal Karas), kytary (Stádník a Čejka), klavír (Brabec) a bicí (Kyllar). Pan Brabec klukům fandil a dokonce pomáhal při úpravě nástrojů (bubínek) a jiných pomůcek.

Kyllar s Karasem, na podzim 1958 už třeťáci, nahodili v prvním ročníku na sesterské fakultě pozemního stavitelství a vylovili dva saxofonisty: jemnějšího Jaromíra Báču z Českého Těšína, ovlivněného polským jazzem, a tvrdšího Zbyňka Zazvonila z Týnce nad Sázavou. Oba hráli na altsaxofony, Báča ještě na klarinet a Zazvonil si později pořídil i sopránku. Tenorsaxofon neměli, takže případné tenorové pasáže musel Zazvonil zvládnout na altce. Oba saxofonisté též plnili úlohu doprovodných zpěváků.

U Brabců už v takovém složení nemohli zkoušet. Naštěstí se objevila možnost ve fakultní klubovně ROH, kde byl i klavír. Od podzimu 1958 již soustavně cvičili a občas vystoupili na nějakém tom školním večírku.

 Elektrický kontrabas

Jako poslední ze zvláštních pilířů kapely přišel Roman Raim. Na basu se učil už jako student stavební průmyslovky v hudebce na Dobříši (1953) a jako středoškolák působil i v různých vysokoškolských souborech, například v tanečním orchestru  při VŠE. Na fakultu pozemního stavitelství nastoupil ve školním roce 1957/1958, tedy rok po Kyllarovi a Karasovi a rok před Báčou a Zazvonilem. Raim byl pečlivým a precizním hudebníkem, dbajícím na přesnost rytmu a intonace. Ke kapele se připojil asi v roce 1959 a pro aktuálnější zvuk si pořídil  elektrofonický kontrabas. Byl české výroby a jmenoval se Arco. Nebylo snadné jej zvládnout. Zatímco na normální kontrabas se dá leccos zamaskovat, a hru na až později dostupných baskytarách zjednodušují pražce, tady bylo slyšet každé případné přehmátnutí. Příchodem Raima se stabilizovalo  základní obsazení první etapy orchestru.

Kde hráli?

Zhruba na jaře 1959 vymyslel Evžen Kyllar název (ta) Fapsorchestra a soubor začal vystupovat i mimo školní akce: V Radiopaláci na Vinohradech, v Národním domě na Vinohradech a na Smíchově, v Belvederu v Praze 7, v Globusu na Dejvické, v Posádkovém domě armády, v klubu novinářů v Pařížské, v Solidaritě, v Barikádovně, v Axe, v Lucerně. Zkrátka skoro všude v Praze a občas i mimo ni. Především k tanci, na plesech, čajích. O přízeň tanečníků soupeřili na plesech (úspěšně) s orchestrem Karla Vlacha a dalšími staršími renomovanými kapelami.

A také hráli v British Clubu, v zařízení britského velvyslanectví v Záhořanské ulici. To bylo tak: Jiří Brabec byl zpočátku zván svým přítelem, který zde pracoval, jen na promítání západních filmů. Tady měl možnost vidět filmy s Elvisem, Little Richardem, Pat Boonem a řadou dalších hvězd. Na pódiu stálo piano a Brabec se jednoho dne nechal přítelem umluvit a přesvědčit, aby po promítání ještě zahrál.

Přítomní ´ambasadoři´ se hned seběhli od baru a šipek k pianu a úspěch byl jednoznačný. Brabec začal být nadále zván specielně kvůli hraní. Časem byl představen i samotnému velvyslanci, s nímž si pak čtyřručně zahrál koledy na vánočním večírku.

Odměny v naturáliích, americké cigarety i whisky se pak daly výhodně směnit. Časem se podařilo zaangažovat do těchto večírků celou kapelu. Nejdivočejší vzpomínky skýtá Silvestr 1960:

            „Alkohol samozřejmě tekl proudem a tak se stalo, že když syn šéfa klubu, jinak řádný člen anglické královské kapely jako bubeník, projevil přání zaskočit na pár taktů bubeníka Kyllara. Propadl po svižném breaku velkým bubnem i se svým modrým sakem s velkým královským znakem.“

Co hráli?

V zaměření Fapsorchestra se sbíhaly tři vlivy:

            Za prvé zvuk větších kapel se  saxofony, navazujících na swingové dědictví. Největším vzorem byl v tomto ohledu orchestr Billy Vaughana. Dle Vaughanova podání také FAPS nastudoval skladbu Billa Justise Raunchy (tady je skladba v provedení skupiny Marcel Woodman & His Rock & roll Band), která byla mnohem později  v naší zemi proslavena jako  znělka rozhlasového pořadu Mikrofórum. Podobným inspiračním zdrojem byl orchestr Duana Eddyho (s kytarovými sóly, například Rebel Rouser) a do jisté míry vlastně i komornější obsazení se saxofony u Johnny And The Hurricanes (Beatnik Fly), stejně tak jako samotný Bill Halley (např. Rock-A-Beatin´ Boogie).

Za druhé to byl čistý rock′n′roll, přebíraný od Billa Haleyho, Elvise Presleyho (např. Don´t  Be Cruel) a řady dalších zpěváků.

A za třetí to byly dobové populární skladby nejrůznějšího charakteru (od  Stupid Cupid z repertoáru Connie Francis až po tradiční melodii John Brown´s  Body).

Fapsorchestra měla i svou barevnou image – hudebníci hráli ve žlutých vestách a černých kalhotách a žlutočerná kombinace se objevovala i na jejich ručně malovaných plakátech.

Pavel Bobek

Pavel Bobek studoval  stejnou školu. Společně s Pavlem Švábem byli ve vyšším ročníku než Kyllar s Karasem. Snad to bylo na vojenském výcvikovém táboře v létě 1959, kde vznikla domluva o možných vstupech Pavla Bobka do Fabsorchestry. Od podzimu 1959 pak k tomu skutečně docházelo. Pavel Bobek s úspěchem zpíval jako host v kratším, netanečním bloku, většinou se střídmějším repertoárem (Buddy Holly).

Konferenciér a zvukař

Během roku 1960 kapela získávala profesionálnější ráz. Měla již svého konferenciéra, Petra Zajíčka, který dokázal udržovat publikum na uzdě a dovádět nenadálé situace do žertu. Po tanečních sériích vedl soutěž v poznáváni skladeb a přeměnil tak na chvíli tanečníky v koncertní publikum.

Problém ozvučení se tenkrát týkal především zpěvu, kytar a basy. Bicí se nezvučily, pianista se musel spokojit s otevřením horní desky a saxofonistům muselo stačit, že přistoupí ke zpěvákovu mikrofonu.

Kytaristé i basista zpočátku hráli přes nějaké to rádio a teprve později, když se ke kapele připojil Honza Šťastný, začaly být k dispozici ohromný zesilovač s obřími lampami a kvalitní mikrofony Neumann. Zvukař Šťastný byl jedním z těch nepostradatelných lidí, kteří byli schopni vyznat se v chuchvalci drátů a s pomocí sirek, gumiček a podobného náčiní alespoň dočasně zprovoznit vyhořelý aparát.

Druhá etapa FAPSu

V roce 1960 Jiří Brabec onemocněl a kapela dlouhou dobu stála. Hudebníci chtěli pokračovat, tak se iniciativy chopili Zazvonil s Báčou a začali domlouvat další zkoušky. Blížící se konec studia na fakultě zároveň doléhal na starší studenty, a tak muselo dojít k závažným  změnám v obsazení. Na klavír byl přijat Karel Wagenknecht, na bicí Josef Hernoch a jako zpěváci se začali uplatňovat Josef Kalvoda a Eva Fatková. Odešel i Jiří Stádník, takže hlavním kytaristou se stal Slávek Čejka a doprovodným Ludva Čečil. Později ještě kapelou prošli kytaristé Ivan Hovorka a Jiří Laurent.

V repertoáru přibyly  aktuální twistové skladby Joey Deea (Let´s Twist Again nebo Peppermint Twist) a celkový zvuk se stal , možná i díky zlepšující se aparatuře, více kytarovým. Roman Raim začal v závěrečném období dokonce používat baskytaru.

V této etapě není Fapsorchestra o nic méně úspěšná, i když konkurence, zejména v mnohem syrovější a autentičtější podobě, narůstala. Nejdůležitější příčinou rozpadu skupiny však byla skutečnost, že profesní ambice končících studentů  architektury a pozemního stavitelství byly vždy větší než ambice hudební. Proto Fabsorchestra nemohla trvat věčně. Poslední vystoupení se odehrálo v roce 1963 …

Jiří Brabec tragicky zemřel v listopadu roku 2003.

© by Aleš Opekar

Hudební achiv:        Raunchy       Don´t Be Cruel        Rock-a-beating Boogie     

California Here I Come