The Rebels

Rebels

Josef Plíva, Jiří Korn a Svatopluk Čech

Nejslavnější vokální sestava skupiny REBELS?

Josef Plíva, Jiří Korn a Sváťa Čech.

Foto: neuved., 1967

Vznik Mickey

Jiří Korn byl bystrý a činorodý chytrý kluk. Zpíval v dětském pěveckém sboru. Když přišel čas rozhodování se kam na školu po základce, samozřejmě se hlásil na konzervatoř, obor zpěv. Jenže Jirku nevzali a nastalo další dilema: co teď? To vyřešil, zřejmě s rodiči, tím, že se přihlásil na SVVŠ. To byla Všeobecně vzdělávací škola s maturitou. Tedy gymnázium. Tak trochu odkládací stanice pro ty, kteří ještě ne vždy přesně věděli, co chtějí dělat.

Na škole Jiří začal zakládat se spolužákem orchestr! Zpočátku byli jen dva. Posléze sehnali bubeníka. Jenže po šesti měsících nevznikl orchestr, ale bigbít!

            Skupina byla pojmenována  jménem Mickey a v roce 1967 hráli v karlínské Besedě  se skupinami tak zvučných jmen, jako byli Juventus, Donald, Hipps, College Band či Primitives Group!

V červenci 1967 přišel za Kornem Sváťa Čech s tím, že by založili skupinu, která by byla založena hlavně na zpěvu. V krátké době se skupina vykrystalizovala do finálního personálního složení. Josef Plíva hrál první kytaru. Jiří Korn hrál druhou kytaru a na baskytaru hrál Svatopluk Čech. Varhany obsluhoval Bořek Kadlec a u bicích byl Jiří Šilder, kterého později nahradil Karel „Káša“ Jahn. Skupina se jmenovala The Rebels.

Bořek Kadlec, Jiří Korn, Karel Jahn, Josef Plíva a Svatopluk Čech na Beatferstivalu.

Skupina se naprosto proslavila svým vystoupením v květinových hippies oblečcích na 1. československém beat festivalu v lednu 1967. Vystoupení a celý jejich repertoár byl směsicí skladeb Mamas & Papas, Turtles, Hollies, Byrds a Beatles. Hráli tehdy módním stylem west-coast s prvky mersey soundu. Takto to přímo napsal Jan Křtitel Sýkora v malé publikaci Czechoslovak beat music ´67. A pro zajímavost musíme zmínit i to, že jako manažer se o skupinu staral František Janeček.

V roce 1968 vyšla v Československu významná deska. Jmenovala se BEAT – LINE SUPRAPHON 1968. Snímky z I. Československého festivalu beatové hudby. To byla bomba! A The Rebels tam měli dvě skladby na druhé, „anglické straně“. Zazpívali Creque Alley z repertoáru Mamas & Papas  a pak si střihli Words bratří Gibbů,  z tehdy slavné skupiny Bee Gees. Výsledek byl docela ucházející. V Creque Alley se ve zpěvu střídali Korn s Plívou. Korn svým mečivým hlasem a Plíva svým sametově hebkým tenorem udělali skladbu po stránce zpěvu docela zajímavou. V rozněžnělé Words od Bee Gees se rozplýval hlavně Josef Plíva, ale vydatně mu pomáhali všichni ostatní. To byl jejich debut na černé analogové desce.

            V roce 1968 ale natočili celou LP. Byla to Šípková Růženka. Michal Prostějovský tehdy dostal nápad, že zpracuje české pohádky a nakonec staří profíci našli príma kluky, kteří to nazpívali jen za to, že na druhou strany pohádek natočili skladby z repertoáru Mamas & Papas Johna Phillipse. Hudbu zaranžoval se svým orchestrem  nahrál Václav Zahradník. Jiří Juračka to později okomentoval slovy: „ … klasickej model: natočil a nashledanou kluci! Sám měl na baráček a kluci dostali na tramvaj.“

Změna po roce 1968

            Jenže to již byl rok 1968 a po srpnu se jevilo zcela jasně, že to tady asi nebude to pravé ořechové. A do toho se Rebels rozpadli hlavně proto, že jim emigroval do Kanady hlavní zpěvák Josef Plíva. Ale manažerem byl zdatný Franta Janeček, který o sobě také prohlašuje, že je i herec a režisér, a ten věděl „ … koruna je dobrá, ale marka je lepší …“ a tak The Rebels doplnil o Jiřího Juračku z The Rogers Bandu, Jiřího Helcla z George & Beatovens, na basu Bořek Kadlec  a na bicí Anatoli Kohout.

            Kapela s Janečkem přejela jenom Šumavu a hned začali hrát od jedné hospody k druhé, od jednoho dancingu k druhému. V Německu ale museli přeladit na tvrdší repertoár. Od něžných vokálních výlevů přešli tvrdě na bluesový a hard rockový materiál. A co hráli? No přeci to, co dodnes posloucháme: Mayalla, Cream, Ten Years After, Juicy Lucy  etc. Etc….

            Jenže hraní po tančírnách a barech není žádná legrace. O tom by mohl povídat leckterý rocker, když to mastil někde v baru v Českém Těšíně, Ostravě, Praze či Brně. Je to přetěžký chleba. A Rebels ho měli asi hodně těžký, když po letech Juračka konstatoval: „ … v pátek sedm hodin, v sobotu osm hodin a v neděli devět!“  První kdo to nevydržel byl Anatoli Kohout. Jednou v pauze při hraní řekl kapele, že jde na WC a pak ho dva roky neviděli! Za bicí si musel někdo sednout a nakonec to byl Jirka Juračka. Ten se radoval z toho, že ho už nebudou bolet záda ze stání za mikrofonem s kytarou. Ale jak sám řekl: „ … už jsem se těšil, jak si odpočinu! Nestojíš, ale sedíš a jen tak boucháš do škopků. Jenže za dvě hodiny ouha! Svaly na rukou byly naběhlé jak balóny! No horor. Ještě, že se podařilo sehnat Kášu Jahna a ten nás zachránil.“  Potom ale utekl basák Kadlec a co teď? Juračka začal učit Korna na basu. Prý byl velmi učenlivý a snaživý.  Jako kapela začali být naprosto sehraní a Juračka se dostal do polohy dokonalého bluesového a hard rockového kytaristy a s kapelou začali pomalu dělat vlastní věci. Z převzatého repertoáru hráli především skladby od Doors, Gun a ten Years After (Bad Scene). Ježdění ale měl dost další člen kapely – Miroslav Helcl. A tak vystoupil z rozjetého vlaku. Zbytek hrál je ve trojce. Ale zato par exelance!

Polsko

            Na zimu  v roce 1969 se vrátili  domů. 21. ledna 1969 měli v Praze koncert, kterým naprosto překvapili hudební veřejnost. V triu hráli jak převzaté věci od gigantů světového rocku, o kterých jsem se zmínil, tak i věci vlastní, které byly srovnatelné, ale přece jen měly melodiku a způsob hudebního myšlení ne anglosaské. U Pantonu, kde již byl jako redaktor Aleš Sigmund, vydali singl se skladbami Zakopanej pes / Měl v kapse díru. Singl vyšel až v roce 1970. V té době byli The Rebels na stejné kvalitativní úrovni jako Blue Effect, Flamengo a Framus Five. Patřili k absolutní špičce československé rockové scény. Na desku se nedostala legendami opředená skladba Free Time. A po dovolené odjela kapela na další sjednané kšefty do Polska. Tam objížděli kluby a festivaly a hráli  „ …furt dál, co to dalo“. Zpočátku tam dělali předkapelu Maryle Rodowicz, ale později jezdili po vlastech polských sami.

            Výplaty nebyly zrovna špatné. Snad už to ani nikde není zjistitelné, ale například lékař míval kolem čtyřech tisíc i se sobotními a nedělními službami. Dělník, kvalifikovaný(!), míval tak na tři směny v chemickém průmyslu dva až tři tisíce. WC papír stál 1, 50 Kčs a LP z Pantonu stálo 36 Kč. Jo horníci, ti na tom byli super, ti brali za svou práci tehdy 15 tisíc! A teď si vemte, že mladí kluci z bigbítu brali za svoje dennodenní hraní až 100 000 měsíčně! No super. A co bral jejich manažer?! No přeci to samé. A tak The Rebels fungovali v Polsku dva roky, hráli dennodenně a vydělávali velký hrachy. Snad tam byli i slavní, ale desku žádnou v Polsku nenatočili. A prachy utratili.

            A tak, když se vrátili po dvou letech zpět do Československa se stalo, že u zmanipulovaného mladého publika již neuspěli. Supraphon a Panton již neměli zájem něco natáčet a vydávat. V tisku nebyla ani zmínka o tom, že se Rebels vrátili. On hudební tisk v pravém slova smyslu ani neexistoval. Hlavní tiskovinou bylo Rudé Právo (nyní Právo!!!) a to se naučil velmi rychle číst i Judr. František Janeček. Na nějaký singl se Zapomenutým psem se zapomnělo, protože v časopise Melodie již bylo jiné obsazení. A tak byl konec The Rebels nabíledni.

Konec The Rebels

            Kapela se snažila, ale v její poslední zkušebně se stalo, že Korn již tak usilovně nezkoušel a Jahn s Juračkou poznali, že je vše ztraceno a tak jednoho dne řekli: „Konec, dost, končíme.“

            On totiž Jiří Korn se spíše nechal zlákat na to, co asi vlastně chtěl. Peníze a jakoby slávu. Janeček ho přemluvil, aby vzal baskytaru v Olympicu, ze kterého vyrazili neschopného basáka. A Korn se chytil Franty Janečka. Jaký je jeho konec to není nutno připomínat. Jest upadnut v zapomenutí i když po roce 1989 se snažil . Na The Rebels se vzpomíná a pouští se těch pár nahrávek, jež po nich zbyly. Vzpomíná se na Plívu, na Kášu Jáhna, Sváťu Čecha, taky na Mirka Helcla. Ale Jiří Korn – to se tenkrát říkalo: „Ten šašek? Zpíval ve východoněmeckém Ein Kassel Buntes „pí.oviny“ a tak je sám pí.a! Snad to musely být tak veliké peníze, že se tak změnil a že to stálo za to. Jiné vysvětlení není.“

            A to je konec The Rebels.

Diskografie

Beat-line Supraphon                                                              1968, sampler Supraphon

Šípková Růženka                                                                  1968, LP Supraphon

Zazvonil zvonec / Hrnečku vař                                              1968, SP Su

Definitivní konec / Sedm havranů                                         1968, SP Su

String Man / California Dreaming                                        1969, EP s Framus Five, Su

Hloupej Honza / Šípková Růženka                                       1969, SP Su

Měl v kapse díru / Zakopanej pes                                         1970, SP Panton

Come Back aneb legendy českého rocku se vracejí            1991, CD sampler, Paseka

Šípková Růženka                                                                 1990, CD Bonton

Rebels Komplet                                                                     1996, CD Bonton

Prax⁵²

Hudební ochutnávka

Radegast

Radegast

                „Radegast není jen moravský pohanský bůh se svou sochou na hoře Radhošť či hard corová havířovská smršť stejného jména. Ale také slavná kapela z Valašského Meziříčí.“

V Poličné u Valašského Meziříčí se na podzim roku 1976 sešla parta tří borců, kteří založili skupinu Radegast. Na bicí hrál Zdeněk „Habas“ Skýpala (*23. července 1959), přičemž hrál i na kytaru a zpíval, baskytaru obsluhoval i zpíval Jaromír „Kristus či  Columbus“ Palát a třetím členem Radegastu byl Vlastimil Kabeláč řečený Redl. Ten již tenkrát hrál na vše, co vydávalo zvuk. Hrál sólovou kytaru, doprovodnou kytaru i havajskou kytaru, slide kytaru i basovou kytaru, foukací harmoniku, žárovky, štamprle, tamburínu, bicí, hodinky, židle . . .. prostě na vše, co vydává zvuk. Kabeláč byl také hlavním pěvcem. Palát byl zase prvním hráčem ve Valmezu, kdo hrál na bezpražcovou baskytaru Fender Jazz Bass.

            Skupina Radegast velmi pilně cvičila celý zbytek podzimu a celou zimu a na jaře absolvovali ve valmezkém M-klubu první přehrávky. Jenže komise jim, vzhledem k jejich věku, nepovolila veřejné produkce. Na repertoáru měl Radegast  skladby Beatles, Creedence Clearwater Revival, Deep Purple nebo ZZ Top. Povedlo se jim několikrát načerno vystoupit, ale první oficiální vystoupení měli v Přílukách nedaleko Valašského Meziříčí, v „Kulturáku“,  1. srpna 1977. Na tomto vystoupení jim vypomáhal Nikolas Cirojanis hrou na dvanáctistrannou kytaru a na buzouki. Kvalita vystoupení byla stimulována přítomností členů skupiny Katapult, kteří ten den vystupovali ve Valmezu.

            Start se skupině vydařil a tak se roztrhl pytel se zábavami a vystoupeními. Nikolas Cirojanis dlouho nevydržel kolotoč hraní a místo něj nastoupil  jako čtvrtý Jiří „“Čakumpáry“ Čtvrtek. Ve spolupráci s ním udělal slavnou úpravu lidové písničky  „Vyletěla holubička ze skály“ s dvouhlasým kytarovým sólem a jako přípustná lidovka , zaranžovaná do rockového rytmu patřila ke stěžejním dílům skupiny. Po nějaké době Čtvrtek odešel a skupina se stabilizovala ve složení Kabeláč-Redl, Skýpala a Palát. Skupina měla na repertoáru kromě skladeb Deep Purple a Jethro Tull, Led Zeppelin či Beatles i množství vlastních skladeb, které sypal z rukávu Vlasta Redl. Ke konci roku 1978 už měla skupina větší polovinu repertoáru z vlastních skladeb jež byly postaveny především na melodii a rytmičnosti. Největší hity byly Půjdeme spát, Prázdný smích, Tak pojď s námi, Vyletěla holubička...

            V květnu 1978 se povedlo Milanu Kuchyňkovi uspořádat ve valmezkém M-klubu večer s názvem – Mini rock beat večer. Vystoupily skupiny Extrémům osculum, Crocus a Radegast. Tento výkvět valmezského rocku jamoval až do pozdních ranních hodin. Skupině se dařilo docela hojně vystupovat až do konce roku 1978. Vyhrávali na odpoledních čajích v Poličné u Valašského Meziříčí i jinde a chodily na ně stížnosti jedna za druhou. V Kunovicích se nehrálo v místě vystoupení, ale jinde. Nevyplněný blok v Policích  (nevyplnili seznam, jaké skladby se budou hrát). V Poličné kontrola lidovým komisařem a měření hluku deciloměrem – přílišná hlučnost. Stížnost na Okresní kulturní středisko ve Vsetíně na špatný vliv na mládež. V Hrachovci hráli boso! Bez obuvi! Kouření na pódiu během produkce. Cigarety v ústech muzikantů při produkci! A také vysazené branky u předzahrádek, převrácené popelnice, pokřivené a zničené dopravní značky, zlomené železniční závory na přejezdu ČSD v Brankách na Moravě... etc...etc... Legrační je, i teď po letech, že zřizovatelem skupiny Radegast byl místní Svaz socialistické mládeže v Poličné s jeho předsedou Ladislavem Místeckým.

            Na konci roku 1978 přišel zákaz. Vlastimil Kabeláč - Redl byl tehdy studentem Střední průmyslové škole  chemické v Hranicích. Jeho prospěch nebyl právě nejlepší. A to byl jediný důvod zákazu. Tak si mohli komunističtí funkcionáři udělat další čárku. Povedlo se jim „utužit socialistickou morálku.“ Skupina Radegast k 1. 1. 1979 ukončila svou činnost. Samozřejmě tomu předcházelo několik divokých „závěrečných“ koncertů ve Valašském Meziříčí a jeho okolí v průběhu posledního měsíce roku 1978. Hudebníci Radegastu se rozešli do jiných skupin, které zatím ještě nebyly zakázané a mohly ještě hrát. Vlastimil Kabeláč prošel po rozpadu Radegastu další skupiny a seskupení. Prvně jej zachránil nástup do hudební skupiny Divadla Schod M-klubu ve Valašském Meziříčí. Potom následovaly skupiny 11:55, AG Flek, Cosmos. Cosmos byla kavárenská skupina Zdeňka Gutta ve Valašském Meziříčí, kde se potkal s baskytaristou Palátem. Potom hrál v letech 1985 až 1988 ve zlínské skupině Apostrof a souběžně s tím byl ve skupině z Vizovic Fleret.

            Po skupině Radegast nezůstal žádný hudební záznam. Ale z roku 1983 se zachovalo několik záznamů a díky Ivo Krupařovi z Ostravy si můžeme poslechnout, jak Vlastimil Kabeláč – Redl a Zdeněk Jandík hráli v roce 1983, což byla skupina 11:55 z Valašského Meziříčí.

Podle Erwina Hrusky z Valmeza a rakouského Eggu psal kdysi Prax⁵⁶

Hudební archiv skupiny 11:55 z roku 1983

P–67

P–67

Viz The Tops

Yvonne Přenosilová

Yvonne Přenosilová

Hudební Archiv 

Ježibaba bez mindráku

Yvonne Přenosilová ironizuje i sebe
            S tak sžíravým humorem a vůbec vtipem, jaký má Yvonne Přenosilová, jsem se mezi českými umělkyněmi nesetkal. „To bude tím, že nejsem umělkyně,“ opáčila by patrně redaktorka Svobodné Evropy, první ženská hvězda v historii českého rocku a dvojnásobná divadelní ježibaba. Cestu autobusem na Československý týden v pařížské Olympii jsme si v červenci 1968 krátili sporem o to, kdo z nás dvou je ošklivější a pro francouzské oko nepřijatelnější. Po několika hodinách to už herečka Jaroslava Panýrková nevydržela a dobromyslně se pokusila nás smířit.

Jedináček se vymkl

            Své „vlohy“ Yvonne rozhodně nezdědila po rodičích. Ač byl Jiří Přenosil povýšen na generála až v roce 1991, temným okem salonního důstojníka blýskal snad už od mládí. Za války stihl protančit se v Jeruzalémě svou květomluvou do srdce plavé, křehké Vídeňačky ještě dřív, než ho odveleli do boje. Yvonne se jim narodila až v Praze, do červencových veder suchého roku 1947 a to 2. července. Opustila nás 11. září 2023 v Praze. Hýčkanějšího měšťanského jedináčka si představit ani nešlo. Batolila se anglicky, rozum brala německy, rusky baletila u Pirnika a Zabylové. Česky se pak na všechno vybodla: na angličtinu v deseti, na piškotky v patnácti. Chodila s kluky na tenis a zkoušela po nich písničky, které oni zkoušeli po Kučerovcích, nejtichomořštějších Češích. Z rádia Luxembourg trochu nabírala Elvise Presleyho, ještě víc však Hanu Hegerovou z desek. Podobně jako tři sta jiných děvčat skočila v únoru 1963 na Formanův režisérský lep s předstíraným hledáním zpěvačky pro divadlo Semafor. Středometrážní Konkurs pak zviditelnil i Přenosilovou: na obtížně rozeznatelné hranici mezi zajímavostí a trapností tam španělsky pěje La Malaguenu. Ve stejné době se zkoušela dostat i na zpěvoherní oddělení konzervatoře. Škoda, že ji nenapadlo před profesorskou komisí napodobit Šedého vlka nebo Ropču (zdrobnělina ropuchy), jak dceruška přezdívala otci a matce. Kamarádům to předváděla asi takto: „Yfon, byli tady takofi dva huligan. Já řekla, pro takofi huligan Yfon neny doma.“ To jí ještě nebylo šestnáct. Na podzim najednou zatelefonoval ze Semaforu skladatel a režisér Karel Mareš. Předtím už pro Semafor objevil Evu Olmerovou a Karla Gotta, měl pro zajímavé hlasy cit. Přenosilovou si vyhlédl do skupiny Olympic, což byl jakýsi reprezentační team českého bigbeatu, plný nejrozličnějších hlasů. Vedle instrumentalistů v čele s kytaristou Petrem Jandou se do něj vešli zpěváci Pavel Bobek, Mickey Volek, Pavel Šváb, Josef Laufer, Naďa Urbánková, Věra Křesadlová a posléze i Přenosilová. V premiéře olympického pásma Ondráš podotýká se před návštěvníky Semaforu objevila 11.listopadu 1963 poprvé.

V Supraphonu slzu neuronili

            Menší, nepříliš vstřícná, zaťala se do pódia a v tehdejším slowrockovém hitu I´m Sorry napodobila Američanku Brendu Lee nejlépe, jak to podle desky dokázala. Recenzenti se o ní v lepším případě ani nezmínili. A v horším? „...onu baculatou českou Mařenku, kterou si člověk umí docela dobře představit, dejme tomu, v národním kroji při nějaké baráčnické slávě – a která přesto smutně pěje Roň slzy (I´m Sorry) s mimikou a podáním odkoukanými od starů světového střihu.“ (Josef Kotek, Hudební rozhledy 1/1964). Kritik Lidové demokracie Pavel Grym, který si za Olympikem zašel do Alhambry na revui, v níž vystupovalo i Černé divadlo, měl z Přenosilové dojem „černější než celé Černé divadlo.“ Šedý vlk chodil Prahou vzpřímeně, leč očividně zachmuřen. Ropina nevěřícně kroutila subretníma očkama. „Ti, co ji nemohou ani slyšet, říkají, že to není zpěv, ale krkání,“ psal jsem v roce 1964 do své knížky Zpěváci bez konzervatoře, jejíž vydání se zdrželo o dva roky. „Způsob, jakým Přenosilová zpívá, nelze posuzovat podle měřítek tradiční pěvecké školy. Už sám hlas nemá nic společného se skřivánčími zvuky dětských sólistů z kůru. Jako bychom v něm naslouchali zpěvavému křiku tělocvičny plné děvčat, drsnému i měkkému zároveň. Tento hlas je dravý a syrový. Proto nemůže být jiný ani styl, jímž zpívá.“ Bývá špatným zvykem svádět kdejaké tehdejší opoždění za vývojem čehokoli na komunistické zpátečnictví a byrokracii. Nemylme se: rock se všemi jeho pódiovými podobami většinou nechápali a zcela upřímně a dobrovolně vykazovali za hranice hudby profesionální tvůrci a dramaturgové. V porotě jedné soutěže pěveckých talentů se skladatel Jan Rimon vysloveně zhrozil, když jedna dívka zpívala podobně jako Přenosilová. Pragmatičtější Harry Macourek ho konejšil: „To je holt teď moderní.“ Nahrávka Přenosilové s českým textem začínajícího Jiřího Štaidla měla tak velkou odezvu, že musela být zařazena do každoročního televizního Supraphonkoktejlu. Skladatel Zdeněk Petr, skvělý aranžér poválečného Divotvorného hrnce, to nedopustil a raději použil Roň slzy v nekonfliktním podání Heleny Vondráčkové. Historická zásluha, že jako první u nás široce zpopularizovala český text vysloveně rokenrolové nahrávky, přesto zůstane Přenosilové. Předchozí snímky Evy Pilarové s Havlíkovým orchestrem – jmenovitě presleyovské Co je to láska – přece jen vycházely spíš ze swingové tradice.

Typ pro Schmidovy nápady

            Odsudky zcela nedotčená Přenosilová se mezitím rychle zabydlela v semaforském zákulisí a infikovala je svými průpovídkami. „Yfon, ta Popek, ta nemám rád, ta čeká na ten první příležitost,“ radostně popisovala matčinu nedůvěru vůči Pavlu Bobkovi. Skvěle napodobovala i sykavky Karla Gotta a vymyslela mu přezdívku Čuňas, která se ujala. Sama si nechala říkat Křeček ješita. V dobrém rozmaru se tak i podepisovala. Byl to opět Karel Mareš, kdo se nenechal strhnout pouze jejím sarkasmem a ve svých melodiích Měsíc, Podzimní nálada a Lyrická ze středních Čech využil i její pozastřený, osobitý lyrismus. Přenosilová sama si našla podobné ladění v italském rocku, který vstřebal americkou lekci a vytvořil si vlastní tvář. (Co nám později importovali normalizační diskžokejové, byl už jen fabrikovaný škleb.) Z repertoáru Rity Pavone převzala Javory (Cuore), od Cateriny Caselli Tak prázdná (Perdono), s inspirativními texty Ivo Rožka a Petra Rady. S odstupem času se ukazuje, že Yvoniny české předělávky zahraničních hitů i tuzemské písničkové premiéry znamenaly pro vývoj celé této oblasti víc než překvapivý a ve své době neuvěřitelně odvážný projekt – pokus prorazit ve Velké Británii. Přenosilové tam v lednu 1965 vyšel singl When My Baby Cries/Come On Home. Vše jakoby napomáhalo k úspěchu: renomovaná značka Pye, producent Tony Hatch (autor superhitu Downtown), hostování v nejslavnějším televizním pořadu Ready Steady Go! I dobrá recenze v Record Mirroru („Schopná a ještě navíc hezká zpěvačka s působivým vzlykem v hlase. Je to opravdu dobrá deska.“) Ale deska zapadla, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů. Po přechodu z Olympiku i Semaforu do souboru Apollo potkala Přenosilová poprvé člověka, který rozpoznal i jevištní možnosti jejího osobnostního typu. Hostující režisér Jan Schmid jí rovnou nabídl titulní roli Cyrana! Když z projektu sešlo, udělal v dubnu 1968 alespoň Sněhurku a 11 trpaslíků, příběh zcela nezávislý na písničkách. V době, kdy takřka na den stejně mladá Vondráčková bývala filmovou princeznou, dvacetiletá Přenosilová hrála zlou královnu a ježibabu. Zvláště babici skřehotala neodolatelně. Ve skutečnosti jen přesně napodobovala telefonující babičku hitmakera Svobody, která oznamuje, že Karel není doma. Jsou neherci, kteří hotové postavy ledabyle sypou z rukávu.

Třídní hlas duchovního póvlu

          Protože ani čtvrté místo v anketě Zlatý slavík nezjednalo Přenosilové větší ochotu Supraphonu, pokusil jsem se trochu pomoci. „Byli jsme ujištěni uměleckým ředitelem, že s určitostí vyjde i LP deska zmíněné zpěvačky,“ napsali mi 6.října 1967. Určitě vyšla 23 let poté. Přenosilová měla spíš telefonáty. Zvláště když se její jméno objevilo hned mezi prvními signatáři Vaculíkovy petice Dva tisíce slov. Anonymové jí vyhrožovali celé dny. Pak přijely sovětské tanky. Na víc nečekala a 27.srpna 1968 namířila přes Rakousko a Itálii do Londýna. Pracovní známosti z roku 1965 ale byly ty tam. Anglický komentátor David Frost ji ještě uvedl při koncertu na podporu utlačovaných států a pak už odjela za rodiči do Mnichova. Muzikantsky jí to nevyšlo ani tam. NSR zlepšovala vztahy s Moskvou i na úkor protikomunistických exulantů a ze tří singlů u Arioly, vydaných pod jménem Silova, nezabral žádný. Byla to škoda nebo bylo Přenosilové škoda pro bavorský střední proud?

            Dalších osm let se zpěvačka měnila v pozemní letušku British Airways. Chodila s děvčaty tančit, létala za Olgou Schoberovou do Los Angeles, zkrátka si prý dohnala mládí. Vdávala se v roce 1978 a rok nato se jí narodil Max von Schuckmann. Z jedné své tamní návštěvy usuzuji, že s Yvonnou byla zábava i jako s baronkou. Potvrdil to i Karel Kryl, který si ji zval na živé silvestrovské vysílání do Svobodné Evropy. Jen poručík STB Bežuch si mi při výslechu v Bartolomějské stěžoval, že se mu to nelíbí.

Boty proti popularitě

            Yvonne Přenosilová není žádný workoholik a spoléhá raději na svůj instinkt než na píli. Když ale bylo Maxovi šest, přestalo ji to doma bez práce bavit. Na pozvání Karla Moudrého psala pro Svobodnou Evropu hudební pořady, pak je i moderovala a nakonec ji tam zaměstnali. V rodné Praze se z jejího repertoáru vysílaly jen Boty proti lásce. Ovšemže v nové nahrávce s Hanou Zagorovou. Koncem listopadu 1989 už rozhlas pouštěl s Přenosilovou všechno. První prosincové pondělí ji po jednadvaceti letech pustili i východem z letiště v Ruzyni. Zpívala zase jako za mlada. „Má to tak někdo štěstí, když má od přírody natolik originální hlas, že je možné na tom postavit celou kariéru,“ napsal František Horáček v Rock & Popu. Podle Vojtěcha Lindaura „okouzlila Lucernu také hbitě improvizovanými, šlejfířsky přidrzlými a občas pěkně sarkastickými komentáři a postřehy. Je to dáma bez mindráků.“ Jenomže taky bez touhy po slávě. Takže ji posloucháme dvakrát týdně odpoledne jako moderátorku, ale jako zpěvačku jen občas v roli Ježibaby v Rusalka Muzikálu. Třebaže někdy samou nervozitou sní za celý den jen dva jogurty, aby jí před představením nebylo špatně, roli samotnou nebere tak vážně jako jiné ježibaby, trochu si z ní dělá legraci. Ale je za Ježibabu vděčná, protože ji znova přivedla mezi lidi podobně mladé jako je její Max. Ten žije po rozvodu rodičů v Mnichově. Yvonne tam jinak už nemá nikoho, Šedý vlk a Ropča zemřeli přede dvěma lety krátce po sobě. Ale v Praze se dá taky leckdo napodobovat. To možná Václav Klaus, který byl jednou s Přenosilovou jako host ve Večerech pod lampou v Ypsilonce, ještě ani netuší.

1967

1968

1969    1970

1971

  1990

1993

 1998 CD

2010 CD

Jiří Černý:           Zpěváci bez konzervatoře.

Yvonne Přenosilová

Když mi v Olympiku řekli, že budu zpívat I´m Sorry, napsala jsem si sestřenici do Vídně o desku s Brendou Lee. Nejdřív jsem to dělala česky, potom anglicky.

Z rozhovoru, září 1964

         Poválečná historie české poválečné populární hudby nezná případ, kdy by  kvůli jedné nahrávce bylo tolik sporů jayko kvůli písničce Roň slzy (I´m Sorry), kterou v českém překladu Jiřího Štaidla nazpívala  se skupinou Oplympic Yvonne Přenosilová na desky Mladý svět – Supraphon. Po krátkém čase nahradil tuto nahrávku v pořadech hudební redakce Čs. Rozhlasu jý snímek s vítězkou soutěže „Hledáme nové zpěváky 1964“ Helenou Vondráčkovou, zatímco například  ve vojenském vysílání  dál hráli na přání vojáků Přenosilovou.

To samo o sobě ještě není  tak neobvyklédvěma i třemi zpěváky se v rozhlase vysílá víc, a pokud je to zdůvodněno odlišným vkusem jednotlivých redaktorů, je to správné. Zcela jiný byl ovšem případ, který následoval: ve III. Supraphonkoktejlu, přehlídce úspěšných desek roku 1964, se místo desky s Přenosilovou se vysílala uvedená rozhlasová nahrávka, třebaže na desce nikdy před tím nevyšla!

        Sáhne-li se už k tak nezvyklým  opatřením, musí se zpěv Přenosilové lidem sestavujícím  pořad hodně nelíbit. Třeba tak hodně jako prodavačce desek z Gramotonu v Opletalově ulici, milé a bystré paní, jejímž znalostem a vkusu v oblasti vážné hudby vokální hudby dávám přednost před mnoha uznávanými odborníky a se kterou jsem si vždycky moc hezky popovídal nad romantickými písněmi a operními áriemi  s Miladou Šubrtovou nebo Ladislavem Mrázem. Nad deskou Yvonne Přenosilové jsme se poprvé neshodli. Když tahle paní řekla, že je to ošklivé, nemohl jsem nad tím mávnout rukou jako nad soud y lidí „od fochu“, kteří totéž před několika lety tvrdili  o Suchém.

S jejími slovy jsem ovšem musel srovnat ta, jimiž po jednom představení Ondráše v Semaforu ocenil Přenosilovou Bruno Coquatrix, ředitel pařížského sálu  Olympia, člověk, jehož uši jsou zvyklé na Piafovou, Ferrého, Brassense a Hallydaye. Vzpomněl jsem si na nadšení, s jakým poslouchali desku angličtí odbroníci Alan Alcock  aAdrian Williams při návštěvě v Praze. I na to, že Přenosilová je nejoblíbenější zpěvačkou Waldemara Matušky, pověstného svým opovržením  ke všem zpěvákům, kteří byť jen vzdáleně něco přejímají od zahraničních vzorů. Přitom druhou největší výtkou vůči Přenosilové (první: ošklivě zpívá) je, že kopíruje americkou rock´n´rollovou hvězdu Brendu Lee.

I kdybych dál srovnával hlasy pro a proti a citoval z dopisů posluchačů, spravedlivý výsledek by z toho nevzešel. Neexistuje. Každý mluvíme jen sám za sebe, a to čemu hrdě říkáme náš vkus, je mnohdy jenom naše gusto. Každý máme jiné gusto, na dechovku nebo na Bacha, ale každý nějaké, lidí bez chuti je velice málo. Ovšem vkus – ten všichni nemáme, nebo alespoň ne ve stejné míře. A vůbec nikdo se nemůže na svůj vkus spoléhat ve všem všudy, protože vkus je souhra našich zkušeností, názorů a citu. V žánrech, s nimiž žádné zkušenosti nemáme a pro které třeba ani nemáme cit, se těžko můžeme svého vkusu dovolávat.

         Filmový režisér Miloš Forman, pozdější tvůrce Černého Petra a Lásek jedné plavovlásky, natáčel v únoru 1963 v divadle Semafor na Václavském náměstí dokumentární scény pro svou prvotinu Konkurs. Byl to skutečný konkurs na místo zpěvačky v Semaforu a přihlásilo se na tři sta uchazeček. Asi patnáct si jich vybrali, ale nakonec nepřijali žádnou, takže se zdálo, že konkurs měl význam jen pro režiséra filmu.

Korepetitor divadla Karel Mareš poslouchal podesáté, podvacáté  a dál svou skladbu Oliver Twist, kterou si spousta děvčat vybrala, aniž tušila přítomnost autora ve výběrové komisi. Spatři a slyšel to, co později ddiváci Formanova filmu. A stejně jako oni i on slyšel černovlasé děvče, které španělsky zpívalo Malageñu. Vzpomínáte si z kina na její drsný hlas? Nebo vám splynula  s mnoha jinými začátečníky?

Karlu Marešovi ne. Slyšel, že v tom hlase je něco zvláštního, provokujícího. Zapsal si její adresu, a když pak po prázdninách dával dohromady bigbeatovou skupinu Olympic a připravoval ji na sérii vystoupení v divadle Semafor, vzpomněl si na ni.

Členové skupiny nechtěli o žádných nových zpěvačkách, ani o Yvonně, nic slyšet. Ale Mareš prosadil svou a kluci mu za pár týdnů blahořečili. Po mnoha všelijakých pokusech pražských kytarových skupin sehnat ucházející zpěvačku se najednou objevila jedna pořádná.

To jméno není umělecké, ale opravdu křestní. Vymyslela jej maminka, Vídeňačka, kterou si otec vzal za války v Jeruzalémě, když vstoupil do čs. Armády.

Od čtyř let chodila Yvonne do baletu – k Mayerové, Zabylové a Pirnikovi. Od čtyř let také na ni matka mluvila anglicky. Jako patnáctiletá nechala balet­u; viděla, že jí to nebyví tolik, kolik je k pravidelnému cvičení potřeba. Domácí anglické rozhovory zrušila už v deseti, protože se jí najednou příčilo, že ona něco musí, co kamarádky ne.

Ve škole se od spolužáků dozvěděla, že chytají Luxembourg. Začala lovit také a za čas už poznala, kdo je Haley, Presley, Cliff Richard. To už se jí moc líbila jedna zpěvačka – Hana Hegerová. Nejraději by byla zpívala celý její repertoár; zkusila aspoň Černou Jessie. Pak se na tenise seznámila s partou kluků, kteří měli svou skupinu, něco jako kučerovci. U nich se naučila Malageñu. Zjara 1963 dvakrát sebrala odvahu: na konkurs do Semaforua na přijímací zkoušky do operetního oddělení pražské konzervatoře. Nic nevyšlo. Potom jednou zavolal Karel Mareš … Nikdy před tím bigbeat nezpívala.

 Ti, co jí nemohou ani slyšet, říkají, že to není zpěv, ale krákání. Mně se zase jednou ve Smetanově divadle zdálo, že čínská opera je čtyřhodinová mňoukací bitva s nepochopitelnými pravidly. Pak jsem si o tom někde náhodou přečetl pár poznámek Bertolda Brechta, a přece jsem něco z těch kočičích zvuků pochopil.

Způsob, jakým Přenosilová zpívá, nelze posuzovat podle měřítek tradiční pěvecké školy. Už sám hlas nemá nic společného se skřivánčími zvuky dětských sólistů z kůru. Jako bychom v něm naslouchali zpěvavému křiku tělocvičny plné děvčat, drsnému i měkkému zároveň. Tento hlaas je dravý a syrový. Proto nemůže být jiný ani styl, jímž zpívá. Patnáctileté Přenosilové se nelíbila Pilarová ani Filipovská, ale Hegerová. Nezpívala populární písničky, ale Malageñu. Ted dělá big beat a líbí se jí Brenda Lee, Wanda Jacksonová a Dionne Warwicková.

Přenosilová si potrpí na ostré rock´n´rollové rytmy (skladby That´s All You Gotta Do, Kansas City) i novou citovost, která netkví v belcantovém přednesu melodie, ale v dynamických  a výrazových proměnách, jak je to názorně slyšet ve skladbě Roň slzy. Několikerými náhlými zlomy síly i barvy tónů, zdůrazněný rytmem, a vlastně už i základní pěveckou technikou (řízné nasazení tónu, opuštění tradičního zesilování a zeslabování) přináší Přenosilová nové pojetí ženského zpěvu, u nás dosud neznámé. Rozhodně je blíž východoslovenským  a jiným lidovým zpěvačkám než interpretkám naší taneční hudby. (S těmi prvními má společnou i hlasovou nehospodárnost a nevyrovnanost základního rejstříku.)

Závislost na Brendě Lee je tu zřejmá. Na druhé straně vídeňské desky s I´m Sorry je That´s All You Gotta Do; Olympic tehdy uvedl i tuto písničku, přičemž Přenosilová obě, v základu i v několika detailech, okopírovala. (Ne že by chtěla cizopasit na slávě Brendy Lee. Je to prostě její hlasová příbuzná.) Přesto však jí zůstane historická zásluha, že jako první u nás zpopularizovala český text dskladby vyloženě rock´n´rollové  - v provedení  i v aranžmá. Roň slzy byla až do jara 1965 také její jediná česky zpívaná skladba. Byly v ní chyby, zejména se mi nelíbila mluvená část, recitovaná stejně strojeně  a bezradně, jako když operní sólistka nedejbůh musí říci na jevišti pár slov. Ale byl to první vážný pokus, nesrovnatelně úspěšnější než pozdější nahrávka s Helenou Vondráčkovou. Přenosilová výtečně okopírovala Brendu Lee (už k tomu je třeba kvalitního vybavení), Vondráčková špatně Přenosilovou.

Dopracuje se Yvonne Přenosilová vlastního výrazu?

Dá se předpokládat, že ano. Téměř každý začátečník se učí podle cizích nahrávek. Nejdříve se jeho vlastní názor projeví jenom v tom, od jakých zpěváků přebírá, potom i ve výběru repertoáru, až si nakonec jednoho dne pomyslí, že takhle to dál dělat nemůže. Ztrácí sice oporu svého gramofonového vzoru, ale zároveň si začíná uvědomovat vlastní možnosti. Vyzbrojen zkušenostmi začíná opravdu tvořit sám sebe.

Takový vývoj prodělává i Přenosilová. Její podání je stále určitější, a např. v písničce Kansas City (z repertoáru Wandy Jacksonové) slyšíme především už i ji samu, a teprve někde vzadu si uvědomíme drobnost, kterou známe už odjinud.

Hledání vlastního projevu se ovšem těžko může obejít bez písničkových premiér domácích autorů. Bigbeatová zpěvačka nemůže vybírat odevšad, většinou zpívá dobře jen tuto hudební oblast. Naši skladatelé a textaři tedy promarňují příležitost psát pro konkrétního interpreta, který osobitostí svého hlasu i výrazových prostředků může mluvit  k mnohem širšímu, nejen bigbeatovému publiku.

(Přepsáno z knihy Jiřího Černého – Zpěváci bez konzervatoře, kterou mi ukradla z knihovny v Českém Těšíne Marie Sýkorová. Strany 133 – 137)

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby

Editio Supraphon Praha 1990

Přenosilová, Yvonne, voc. Při natáčení dokumentu Konkurs (1963, režijní prvotina Miloše Formana) si jí povšiml Karel Mareš a přizval ji ke spolupráci se skupinou Olympic v Semaforu; tehdy zaujala nahrávkou Roň slzy (I´m Sorry) s českým textem Jiřího Štaidla, která vyšla jako jedna z prvních nahrávek R & R nahrávek na desce vydané  ve spolupráci Mladý svět – Supraphon. Spolu s Karlem Gottem, Karlem Hálou a Pavlínou Filipovskou se pak stala členkou nově založené skupiny Apollo. Zprvu poslouchala Hanu Hegerovou, pak Brendu Leeovou (té byla blízká i hlasově), Wandu Jacksonovou a Dianu Warwickovou, disponovala dravým  a syrovým hlasem, který uplatnila zejména  který uplatnila zejména v R &  R titulech  Thatś All You Gotta Do či Kansas City. Po roce 1968 se pokoušela  bez větších úspěchů o kariéru v NSR pod jménem Silová.

Literatura: Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře (Panton 1966), MHPR 1967, s. 24.

© by Ivan Poledňák

© by Jiří Černý a dědicové

Foto archiv a Discogs.

Hudební Archiv 

Informace:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Yvonne_P%C5%99enosilov%C3%A1

Diskografie:  https://www.discogs.com/search?q=Yvonne+P%C5%99enosilov%C3%A1&type=all

LP už nikde nekoupíte, snad někde na burze či na Aukru, ale cd a nahrávky mají na www.supraphoneline.cz

Průkopnice Českého rock´n´rollu

Průkopnice Českého rock¢n¢rollu

Bigbít je chlapskou záležitostí, ale co si budeme namlouvat, kdyby nebylo holek, tak by stejně nikdy žádný asi nevznikl.  Proč vlastně kluci hrají rock¢n¢roll?  No přece kvůli holkám! „Aby se subjekt stal lákavějším partnerem pro objekt svého libida,“ řečeno s panem Freudem. Pomiňme však onu inspirativní roli ¢objektů libida¢ i nepřeberné zástupy muzikantských lidušek či groupies a zastavme se u méně častého, avšak neméně důležitého jevu, kdy se ženské plémě ocitá na rock¢n¢rollovém pódiu. Takřka ve všech případech jde o zpěvačky. Významnou výjimku tvořila, pokud jde o počátky českého bigbítu, pouze dívčí skupina Jolana.

Jolana

Česká elektrická kytara Jolana ze začátku 60. let byla pojmenována podle dcery vedoucího pracovníka vývojového týmu z Hradce Králové (původně z Blatné), pana Růžičky. Podle kytary se pak zase v březnu 1966 pojmenovala skupina osmnáctiletých holek z Teplic. Vedle zpěvačky Jiřiny Šolínové ji tvořily i instrumentalistky Ivana Zajíčková (sólová kytara a piano) Marcela Oklešťková (doprovodná kytara a hlavní autorka vlastních skladeb), Heda Hamouzová (varhany), Jitka Holečková (basová kytara) a Hana Nejedlá (bicí).vedle vlastních skladeb, jako Maria, Svícen nebo  Není o co stát dělaly i převzaté věci Olympicu, Vulkánu nebo úpravu Čajkovského Koncertu  b-moll. Spřátelily se s pražským Flamengem a vystupovaly v Klubu Olympik. Zúčastnily se i 1. Československého beat festivalu v prosinci 1967 a nahrály několik snímků v rozhlase v Ústí nad Labem i v Československé televizi. Pak se zřejmě povdávaly a byl konec. Takže zpátky k československým rock¢n¢rollistkám.

Vlasta Sodomová

Projev ani image paní Sodomové nebyly zdaleka rock¢n¢rollové, podobně jako celá kapela Akord club (1956 – 58), ale byla přece jen první českou zpěvačkou, v jejímž repertoáru se rock¢n¢roll objevil. Jiří Suchý pro ni otextoval Presleyho  Don¢t Be Cruel jako Co je to láska, s manželem Viktorem Sodomou starším, zpívala dvojhlasně v řadě jiných skladeb, například Někteří (Bye Bye Love) od Everly Brothers. Její rytmické cítění a frázování bylo spíš swingové, z Co je to láska udělala ploužák (viz CD  Průkopníci českého rock¢n¢rollu), ale jejímu projevu nelze upřít šarm a průkopnický vklad.

Lída Čulíková

Marie Benešová, Věra Bečvařovská a Lidka Čulíková se zapsaly do dějin československého bigbítu svou účastí na tanečním večírku v kavárně Mánes v říjnu 1957, který byl krutě skandalizován komunistickou policií, justicí a tiskem. Nejpověstnější byla právě Čulíková, favoritka tří generací českých rockerů. Nebyla jen vyhledávanou tanečnicí (proslula už jako partnerka vyhledávaného průkopníka tance ¢holanďan¢ Ády Říhy). Ráda také zpívala. S Pavlem Sedláčkem, s Karkulkou, s big beatem VOJ. Nebyla to ani Connie Francis, ani Brenda Lee, ale životním způsobem i osudem bigbíťačka každým coulem.

Sestry Němcovy

A pak přišli Sputnici. Model kapely se zpěvákem a dvěma holkami jako doprovodným křovím  nebyl na přelomu 50. a 60. let nijak neobvyklý. Sestry začaly se svým ¢dů vap, důdydů¢ a jejich vysoké  hlásky se staly charakteristickou součástí  sputnického soundu, podobně jako jejich mladičké obličeje součástí image studentské kapely. Ani z nich nevyrostly sólistky s velkým hlasem, ale ve svých ojedinělých sólových kusech )Táňa Němcová – Tupý Kupid, Naďa Němcová – Muž-robot, jasně ukázaly, že neposlouchají stanici Praha, ale radio Luxembourg.

Milada Pospíšilová

Než se prozpívala přes Pragokoncert do světa a potom zakotvila na patnáct let v Argentině, musela prostá venkovská dívka z Moravy přijít začátkem 60. let na pražskou pedagogickou fakultu. Ze zvědavosti se šla podívat na zkoušku souboru jakéhosi staršího spolužáka Šimka. Když už nemohly vydržet neschopnost zpěvačky na pódiu, vmísila se drze mezi zkoušející a se slovy  ¢to musíš takhle!¢ jí předvedla její part. Šimek už přírodní talent z pódia nepustil. Bodovala v pořadech Karkulky a Big Beatu VOJ Nádraží Twist nad Vltavou  a Proces s bigbeatovým králem. Jejím největším hitem byl Filmáč.

Michaela Prunerová

Děvče z dobré pražské rodiny vyhrálo už v šestnácti soutěž Hledáme nové talenty a v devatenácti se pustilo s vervou do kapely Mefisto. Nejznámějším kouskem se stala díky singlové nahrávce  písně memphiského rodáka, country zpěváka Dickieho Lee, I Saw Linda Yesterday. Míša nikdy nedávala přednost nějakému směru či stylu populární hudby ani rock¢n¢rollu, a po emigraci v roce 1965 se věnovala ¢schlagerům¢.

Věra Křesadlová a Vlasta Kahovcová

            Na střední uměleckoprůmyslové škole studovalo hodně hezkých holek a kapely a filmaři tam chodili rádi lovit. Tam se objevily i Věra Křesadlová a Vlasta Kahovcová. Obě se v rock¢n¢rollu jen mihly, aby daly přednost angažmá v Semaforu, ale ladné šlépěje po nich zůstaly. Křesadlová se stala frontmankou Crystalu, kde jí sekundovaly  Bohunka Sladká  a Zorka Zahálková, které už před tím spolupracovaly s Kometami. Křesadlová, když chtěla, nebo když šlo do tuhého s intonací, uměla okořenit svůj zvonivý hlas i troškou toho chraplavého zabarvení. Měkčí styl Crystalu se pyšnil hlavně vyrovnanou vokální  a instrumentální složkou.

            Kahovcová vystupovala mimo jiné i s Crystalem, ale spolupracovala s mnoha soubory, většinou jako sborová zpěvačka. Později hodně zpívala s Jarmilou Gerlovou, která byla v polovině šedesátých let sólistkou nepříliš přesvědčivého  big beatu Telstar. Crystal byl tehdy vůbec líhní zpěvaček.

Jiřina Menšlová a Věra Krupařová

            Věra Krupařová z Crystalu brzy odešla a uplatnila se zejména s Mefistem. Záznam jejího zpěvu s Mefistem vyšel na CD firmy Prag-Data (společně s dalšími historickými nahrávkami Crazy Boys a dalšími rock¢n¢rollovými ohlédnutími). Pak se přejmenovala na Veroniku Martenovou  a zpívala s Eminentem Evy Pilarové a  nakonec se ztratila kdesi v Kanadě.

            Jiřina Menšlová zůstala v Crystalu déle  a stala se hlavní vokalistkou. Kolem ní se pak soustřeďovaly další zpěvačky, s nimiž vytvářela trio Crystalky (Krystalky). Crystalky vystupovaly samostatně nebo volně dál spolupracovaly s Crystalem. Jen si vzpomeňte na hit Tenhle kluk. V Crystalkách se vystřídaly Eva Fatková, Irena Kubátová, Olga Blechová, Zuzana Popperová, Zora Snížková a další. S Martenovou se Jiřina potkala zase až v Eminentu Evy Pilarové.

Yvonne Přenosilová

            Snad by ani big beat nezpívala, nebýt filmu Konkurs a režiséra Karla Mareše. Ale by to škoda, jen ona ze všech zpěvaček v této kapitole měla pravé rock¢n¢rollové předpoklady: hlas ostrý a dravý, drsný i měkký zároveň, rytmické cítění podpořené úsečnými ozdůbkami na nekonkrétní slabiky nebo vokály, zamlžená intonace, potlačující melodické vyznění ve prospěch barevného a věrohodného projevu. Její zpěv à la Brenda Lee měl hodně odpůrců i nadšených příznivců. Největší hit se jmenoval Roň slzy. I ona odešla do ciziny. A to po roce 1968.

            Tak to jsou celý český ženský. Začnou v bigbítu a skončí v emigraci nebo v popíku, případně v obojím. Ale stejně, představte si bigbít bez ženských – to by nefungovalo.

            Ach, jen si ještě vzpomeňme na Nico!

Hudební ochutnávky

© by  Aleš Opekar

Pro-Rock

Pro-Rock

Tato skupina patří do rockové historie nejen pro to, kteří muzikanti kapelu tvořili, ale i proto, co v době komunistického režimu tvořili. Byli to: Jiří Kaleš a Jan Reiner na kytary (oba z legendárních Komet). Alexandr Lexa Čihař na baskytaru a Petr Petrásek na bicí (oba ze skupiny Bacily). Tato sestava doprovázela jako doprovodná skupina zpěvačku Petru Janů v letech 1977 až 1979. Doprovázeli ji i při nahrávání jejích desek ve studiu. Jen si poslechněte skladbu z prvního alba Jen stejné jméno. To, co tehdy předváděli na nahrávce kytaristé a Jan Kubík na saxofon- to bylo něco! To byla divočina na koncertech.

První singly natočili ve složení Otakar Petřina – Vladimír Padrůněk – Anatoli Kohout! V roce 1978 byli do skupiny přijati k hostování Jan Kubík na saxofon a Jan Neckář se syntezátorem. S Petrou natočili jejích prvních pět alb. A tak Petra Janů ukázala, že je přední pop-rockovou zpěvačkou.  

Diskografie

Kondiciogram / Tisíc stran formátu A1                 1977, SP, Supraphon

To je správně / Prima typ                                       1977, SP, Supraphon

Akce ženich se odkládá / Dvacáté století               1977, SP, Supraphon

Hrajte starý rokenrol / To ty nejsi                          1978, SP, Supraphon

Motorest                                                             1978, LP, Supraphon

Náš zámek / … a víc mě nečekej                           1979, SP, Supraphon

Nelituj / To nemusím mít                                       1979, SP, Supraphon

Exploduj!                                                             1980, LP, Supraphon

     

     

© by Jan Křtitel Sýkora

Hudební ochutnávky