Sborník Historie československého bigbeatu: března 2024

Miroslav Berka

Hráč na kavír, klávesové nástroje a harmoniku se narodil 22. října 1944 v Praze. Opustil nás předčasně 8. června 1987 v Praze.

Po maturitě na průmyslové škole spojové techniky v Praze v roce 1962 pracoval rok u spojů a pak se již stal profesionálním hudebníkem. Na klavír se učil hrát na Lidové škole umění. Byl zakládajícím členem skupiny Olympic v roce 1963.

Mirek Berka začínal s muzikou v rodinné kapele spolu s otcem a bratrem. Swingový soubor jeho bratra, který hrál po tehdy populárních odpoledních čajích, byl taky v jeho patnácti letech Berkovým prvním profesionálním angažmá. Jeho první honorář činil 10 Kč plus párek s chlebem a hořčicí. Na tu dobu to bylo alespoň co se hraní týče, velké peníze. První lano do rock & rollu mu zanedlouho hodil, již tehdy známý a slavný, Pavel Sedláček, který na první poslech rozpoznal Berkův neskutečný talent, když hrál na klavír rock & roll s tím správným feelingem.

Doprovázel Pavla Sedláčka a hrál i ve skupině Crazy Boys po boku Ladislava Štaidla a Michaela „Mikiho“ Volka. Na piano hrál i ve skupině Golden Star opět s Miki Volkem. Berka byl vyhlášeným pražským rock´n´rollovým klavíristou. Mluvili o něm jako o českém Jerry Lee Lewisi.

V Olympicu uplatňoval styl klasického rock´n´rollového piana až do doby, než Olympic odešel od rock & rollu k mersey beatu a začal hrát ve stylu The Beatles. Tehdy kapelník Petr Janda vyhodil postupně v krátké době zpěváky Mikiho Volka, Pavla Bobka i Yvonne Přenosilovou, Pavla Švába, Naďu Urbánkovou a Josefa Laufera. Padáka dostal i saxofonista Míla Růžek a skupina dostala podobu britských rockových skupin. Bicí, baskytara, doprovodná kytara a sólová kytar. Jen klavírista Miroslav „Beda“ Berka přešel na foukací harmoniku a varhany a ve skupině zůstal. V tomto obsazení vydal Supraphon skupině album Želva. Na druhém albu Pták Rosomák hraje Béda opět nejen na klavír, ale také na cembalo, clavichord a další méně známé klávesové nástroje, které také bravurně ovládl. Na albu Jedeme, jedeme z roku 1971 hraje Beda opět na klavír i varhany.

Tato alba Olympicu byla ve své době velmi dobrá a také po letech je hodně skladeb velmi

poslouchatelných. Z kapely odešel Ladislav Klein, Jan Antonín Pacák i baskytarista Jan Hauser. Po roce 1969 nastoupila tvrdá politika komunistů, která prakticky udusila celou kulturu (literaturu, hudbu, film). Olympicu se povedlo ve spolupráci s Michaelem Prostějovským vydat kompilaci Olympic 4. Z původní sestavy už zůstal jen Petr Janda a Miroslav Berka. Na baskytary hrají Jiří Korn a nebo Ladislav Chvalkovský. Bicí hrál Petr Hejduk. Olympic přestával být Olympicem.

V roce 1973, po odchodu baskytaristy Ladislava Cvalkovského, vyhlásil Petr Janda rozpad Olympicu, ale Olympicu věčně oddaný Berka ho přemluvil, a tak v roce 1974 se Olympic navrátil na scénu s novým basákem Pavlem Petrášem. V polovině 70. let si koupil Berka první syntetizátor, který ale nezvládal tak bravurně, jako klavír či cembalo ale hrál.

Po příchodu Milana Brouma na sklonku roku 1975 zažil Olympicu s Jandou a Berkou nový rozkvět. Milan Broum si perfektně sedl s Petrem Jandou a ten se opět skvěle rozjel. Nová éra byla odstartována výborným albem první části "olympické trilogie"- Prázdninami na Zemi.

Poté následovala veleúspěšná Ulice a po ní Laboratoř. Na těchto albech již používal pouze "artrockové" syntetizátory, stejně jako na albu Kanagom (1985). V té době ale už Berka nebyl zdaleka nadchnut pro hudbu a hudebně začal ztrácet, začal sázet na koňské dostihy, ale přidal k tomu i karetní hazard. A tak byl Janda nucen ve velkém třesku sezóny 1985/1986 přijmout do Olympicu dalšího klávesistu Jiřího Valentu, takže Berka se ocitl na druhé koleji, hrál již pouze kila, stejně jako na albu Bigbít (1986). Na následujícím albu Když ti svítí zelená se Miroslav Berka již nepodílel. Tragicky zemřel. V Olympicu působil celých dvacet pět let. Z původního Olympicu tak zůstal jen Petr Janda.

Petr Janda: Dávno, Ikar Praha 2023

Miroslav Berka se narodil v Praze. Dlouhá léta žil v Záběhlicích v bytě s maminkou, tatínkem a bratrem Karlem. Jeho tatínek byl mašinfíra, jezdil na páře a Mirek za největší životní zážitek považoval, že ho táta nechal řídit parní lokomotivu. Rodina Berkových, tedy táta, máma a brácha Karel, žili tzv. každej na sebe. Každý měl tědy ve společné lednici svoje máslo, svůj salám či sýr a později taky svoje pivo. Často nám Béda vyprávěl, jak se doma pohádali, že někdo snědl kus jeho salámu či vypil jeho pivo či mu umazal kus jeho másla.

Jeho táta byl velký podivín. Je ale třeba říci, že to byl fešák. Byl vysokej, štíhlej a měl plno vlasů. V předsíni si postavil auto. Nosil kus po kuse jednotlivé díly ze sklepa a montoval. Nasadil i kola. Pak jej rozebral a snesl vše po dílech do sklepa zpátky. Béda tvrdil, že auto doma nastartoval a ujel s ním asi dva metry. Moc se mi to věřit nechce, ale Béda trval na svém.

Zásadně nenosil ponožky. Ani v největší zimě si je na sebe nevzal. Domnívám se, že to bylo ze šetrnosti. Nosil na nohách ty nešílenější páskové boty, jaký jsem kdy viděl. Měl škodovku a neustále se divil, proč jezdím Mercedesem. Docela mně s tím lezl na nervy. Jednou jsem mu neurvale odvětil, že každý maůlý dítě ví, že to jsou dvě diametrálně jiná auta a že se o té jeho škodovce dá říct, že to auto z dálky jenom připomíná. Docela ho to nadzvedlo a vytasil trumf, že v nějakým západním časopise psali, že škodovky jsou úplně super.

Uměl na piano pár skladeb a hrával je do telefonu všelijakým potenciálním milenkám, dokonce i mé ženě. Jednou jí dával milostné návrhy, dosti neurvale, a já jsem potom Bédovi řekl, že pokud toho okamžitě nenachá, že mu dám do držky. Pravda, nevím, jak bych to udělal, byl větší a silnější, ale v ten moment jsem měl takový vztek, že to prostě ze mě takhle vylítlo. Pravdou ovšem je, že se zřejmě zalekl, , protože od té doby už mé krásné ženě nikdy nevolal. Našel si jinou oběť. Byla to telefonistka ze Supraphonu, celý den přepínala hovory, byla mladá, ale byla taky slepá. Starej Berka jí nakecal spousty věcí a udělal se o hodně mladší a povedlo se mu jí několikrát dostat. Zřejmě měl nějaké trápení se svědomím, protože podal žádost o rozvod a opravdu se asi po čtyřicetiletém manželství rozvedl. I když se v jeho životě nic nezměnilo, bydlel dál s manželkou a užíval si života jako svobodněj, tak měl z toho zřejmě dobrej pocit. Taky rád chodil do Podolí na plovárnu pokukovat po mladejch holkách a vůbec mě teď napadá, že v tý době už byl nejspíš v důchodu. Neustále se vyptával i neznámých lidí na chodníku, kolik si myslí, že mu je let. Vždycky si tak dva roky přidal. Jeho maminku jsem snad viděl, ale vůbec si ji nepamatuji. Jenom jsem nedávno četl v novinách, že jakási paní Berková ze Záběhlic se dožila devadesáti let a že jí úřad dal kytku či co. Z toho mně vyplývá, že paní Berková snad ještě žije, zatímco pan Berka už to má dávno za sebou.

Poprvé jsem Bédu viděl ještě před Olympicem. Bylo to někdy v době divokého rokenrolu. Hrálo se všude, všichni věděli, kde a v kolik, ač nevisel nikde jediný plakát. Doba to byla divoká. Tam se rekrutovala většina budoucích skvělých muzikantů. Tedy poprvé to bylo v klubu Motorlet na Smíchově.

Béda kamarádil hlavně s Miki Volkem. Znali se nějak odmalička. Brali si spolu v hotelu pokoj, bylo třeba poledne, ale oni zatáhli záclony a šli si lehnout. Miki byl prazvláštní človíček. Vzpomínám si velmi zřetelně, že po nějakém koncertě v Lucerně jsem s ním šel po Václaváku. Nikdy před tím jsem s ním nemluvil, ale věděl jsem, že bude jednou hodlě slavný. Jeho image byla nepřehlédnutelná. Nosil tmavé brýle, zlaté hodinky (nebo alespoň tak vypadaly, prsteny a byl vždycky jak ze škatulky. Málokdo ví, že se narodil v Uherském Hradišti. Jeho otce jsem v životě neviděl, údajně ho přejelo auto, když se vracel odněkud z flámu. Zato jsem znal dobře jeho maminku. Byla to taková kulaťoučká osoba s kabelkou, vyjadřovala se spisovně a s Mikouškem chodila až do smrti na procházky. Vzorná máma. Pro Mikiho by se rotrhla. Když v sedmdesátých letech neměla peníze, nabízela mi různé starožitnosti, koberce či nábytek. Miki v té době toho moc nevydělal a ona byla nejspíš v důchodu. Její důchod byl zřejmě velmi malý, protože se nedomnívám, že by kdy pracovala. Ač jsem storpocentně přesvědčen, že jeho divoký rockenrolový projev se jí ani trochu nelíbil. Miki mluvil též spisovně, ale prokládal své věty poměrně často sprostými slovy. Zvláštní je, že to nepůsobilo pohoršlivě. Když řekl prdel, tak si na tom dal opravdu záležet. To r tak prodloužil, že to znělo jako kulomet. Dneska by se o něm řeklom že byl bisexuál. Bral kluky i holky, ale jestli měl něco s Bédou, to opravdu nevím. Na našem prvním zájezdu, ještě ve staré partě, se pářil Miki s jedním naším muzikantem, když v tom do hotelového pokoje vlítnul Franta Čech. Když to viděl, začal řvát na celý hotel, že „v týhle buzerantský partě nevydrží už ani minutu.“ Řval na našeho vedoucího Karla Mareše něco v tom smyslu, že tam Miki mrd. . Pak se to uklidnilo a svedlo se to na to, že byli oba vožralí. Miki už v té době dosti popíjel a polykal všelijaké prášky po hrstech. Už v počátku ho zajímaly všeliké podpůrné prostředky, ale mnoho se toho u nás nedalo sehnat. Matně si vzpomínám na prášek „férák“, fenmetrazin, který byl určený pro ty, co chtěli hubnout, ale mělo to i jiné účinky, takže za čas se přestal vyrábět. Miki se ovšem naučil vytvářet všelijaké koktejly z normálních, běžných prášků, které s alkoholem dělaly nejspíš šílené věci. Někdy Miki ze sebe nevydal ani hlásku, jindy se potil a motal, ale stále experimentoval, a to bohužel tak nešťastně, že jeho vystoupení zpravidla nestála za nic. Ještě v době, do roku 1966, kdy byl s námi a se svojí maminkou, to docela šlo. Pak měl ještě slušný období s kapelou Tranzit, ale pak už to s ním šlo z kopce. Když jsme slavili pětadvacáté výročí, pozvali jsme ho na hostování. Báda z toho měl radost, opět si brali spolu pokoj a zatahovali záclonky jako kdysi. První koncert byl docela dobrý, večer z něj už jeho experimenty udělaly zoufalce, který jen klepal do mikrofonu, co fungoval, a nezazpíval ani notu. V té době uváděl koncety ještě a řekl něco ve smyslu, tak to byl bývalý král rockenrolu Miki Volek. Miki to slyšel a nesl to velmi těžce, po koncertě neustále říkal, proč řekl „bývalý“. Byl taky docela pěkně tlustej, a my jsme mu oblékali jeho kožené kalhoty vleže na zemi. Pak jsme ho postavili. Na turné k třiceti létům požádal naši agenturu, že by vzal sebou manželku, že ho pohlídá. Nic nepohlídala, akorát se tam zapletla s jedním muzikantem. Když se to doneslo Mikimu, ptal se ho pořád dokola, proč mu to udělal. Dotyčnej se smál a Miki se stzále vyptával, a čím víc se vyptával, tím víc se ten druhý smál. Taky vlastně nevím proč. Ráno jsme na něj čekali před ostravským hotelem Imperial v autě. Poslal jsem tam Bédu, aby zjistil, co se děje. Béda se zeptal na recepci na paní recepční mu odvětila, že neustále z pokoje volá. Najednou říká, „už zase volá“ a dává mu telefon k uchu. A ozvalo se: „Pane vrchní, přinester mi ještě jednu láhev.“ Béda na něj: „Co to blábolíš, tady je Béda, čekáme na tebe dole, tak si pospěš.“ „Jo jo, už jdu,“ a za chvíli přišel. Měl ji jako z praku. Mluvil jsem na něj a říkal jsem mu, že by měl natočit album, vždyť je to ostuda, že pořád nic nemá. Ujeli jsme asi třicet kilometrů, venku sněžilo, byla zima, já jsem zasdstavil na parkovišti a říkám Mikimu: „Pojď se projít, třeba se ti udělá líp.“ On se vyšátral z auta, já ho popad kolem pasu a snažil se ho rozběhat po parkovišti. Najednou se zastavil a říká: „Proč jsi na mě tak hodnej?“ a plakal. Pak už jsme ho nebrali. Už to nešlo. Odzpíval sotva dvacet procent koncertů a většinou to nestálo za nic.

V roce 1966, když Miki odcházel od Olympicu, to bylo Bédovi moc líto, ale smířil se s tím. Pochopil, že to tak musí být. pak kamarádil tak nějak se všemi. Byl vždy perfektně oblečený. Večer si před zrcadlem mačkal beďary a nanášel si na obličej jakýsi krémíček. Gay nebyl, ale prostě chtěl být akorát. Brzy mu začaly šedivět vlasy a občas přišel na tour černý jako havran. Tak jsme mu říkali Havránek. Hrál spokojeně, rokenrol u nás uměl nejlíp, měl úžasnej cit a rychlý prsty. Co pomatuje, stěžoval si, že ho bolí žaludek. Na to snad uhrál i modrou knížku. Chodil většinou pozdě a vždy měl připravenou hloupou výmluvu. Jednou v klubu Olympik se šoural asi s půlhodinovým zpožděním na zkoušku a já na něj přes celý sál křičel, ať toho divadla nechá, že je trapný. On se najednou vzpřímil a řekl: „Co blbneš, mně ujela tramvaj.“ Tak se se všichni zasmáli a nějak mu to prominuli. Byla s ním sranda, na večírcích byl králem, bavil společnost, i když přišel klidně až popůlnoci, vyspinkanej.

Nejslavnější sestava: Berka, Klein, Chrastina,Pacák, Janda

Miloval tanec, pouštěl si i v pozdější době rokenroly a v hotelovém pokoji tančil, až byl celý mokrý. Takhle si hlídal váhu. Vozil sebou rádio po drátě a používal jej jako reproduktorovou bednu. Jednou v hotelu Imperial v Ostravě, když jsme odjížděli a on dával bednu do auta, ho chtěli zatknout v domění, že bednu z pokoje ukradl. Kromě toho, že ta bedna docela dobře hrála, ji používal jako zarážku ve svém embasu, protože mu sedátko u řidiče neustále odjíždělo dozadu. . v autě po celou cestu ladil rádio, většinou Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Měl to zařízení někde za sebou a já měl vždycky strach, že se vybouráme. Auto měl v žalostném stavu. Když začalo pršet, zavelel na spolucestujícího, že v zásuvce je rukavice, ať si ji nandá, neboť musí z vnitřku otáčet stěračem! Říkal, ža má embaso na kšeft, že to jede a svítí a málo žere. Dokonce jsme s ním projeli celé Polsko. Ale moc pohodlný to tedy nebylo.

Jednou jsme v sedmdesátých letech hráli v Českém Těšíně v polském divadle. Po koncertě Béda sbalil jednu polskou herečku a šel k ní. My jsme celou bandou holek táhli do hotelu. Tam se rozproudil pekelnej mejdán. Všichni se všema, akorát Béda tam nebyl. Za pár měsíců dostal dopis od soudu, že byl určen za tatínka s jednou dívenkou z Českého Těšína. Béda rozdávač něj nebyl, ale když si spočítal, kolik by ho to stálo na alimentech, málem omdlel. On jediněj s tou holkou nic neměl a ona si ho nejspíš vybrala z fotografie. Jsem přesvěčný, že už v tom byla a hledala zajímavého tatínka. Ta kauza se táhla dlouho, byli jsme u soudu všichni jako svědci, Bédovi měřili uši a nos a prsty a hlavu – a nakonec to vyhrál. To jsme si oddechli. A ta holka? Byla fakt moc hezká.

Dokud se hrálo jen na různá piana, tedy nejprve na jakýsi Hohner a pak na Rhodes, tak to bylo dobrý. Pak přišly syntezátory. Nedá se říct, že by se tomu nevěnoval, v hotelu na pokoji zkoušel, co to umí. První takový stroj se jmenoval Elka. Hrálo to jako takový malý včelí roj, ale my jsme z toho byli úplně hotoví. Pak se začaly objevovat další modely, hlavně syntezátory Korg, Yamaha, Roland, ale i jiné. Najednou se mi zdálo, že je toho na Bédu moc. Navíc v osmdesátých letech jsem měl pocit, že ztrácí motivaci. Často chodil do bazárku do Vršovic, a dokonce tam i sám prodával. Byly tam k mání staré krámy, obrazy, sošky, lampy,ale do starožitností to mělo daleko. Taky si nabrnknul Petru, studentku, veselou, švitořivou, velmi příjemnou holku. V té době se rozváděl se svou první ženou, modelkou Irenou Berkovou.

V osmdesátých letech si pořídil na Vinohradech půdní byt. Koupil si rotátor na střechu, protože byl vášnivým ladičem televizních programů a snažil se chytnout nějakou západoněmeckou stanici. Pořád ladil. Jednou, když jsem vbyl u něj na návštěvě, bydlel jsem za rohem, mně pyšně ukazoval jakousi černou šmouhu na obrazovce. Tak to byl výsledek jeho ladění. Vzpomínám si, že pro nějakou věc pro ten účel jel do Košic do Tuzexu na otočku. Když to přivezl domů, tak zjistil, že mu dali vydný kus. On se sebral a jel pro to znovu. Chápete to? Tři tisíce kilometrů!

Pak konečně našetřil a koupil si svého vysněného mercedesa. Byla to bílá dvoustovka diesel, moc to nejelo, ale pěkně to vypadalo a bylo to ohromně pohodlný. Naftu shéněl všelijak, většinou mu ji fanoušci nosili zadarmo. V kufru vozil kanystry a neskutečně to tam smrdělo. Když jsme si dali zavazadla k němu do kufru, všechno uvnitř smrdělo naftou. Když se k nám vlezlo do šatny, smrdělo to tam jak na benzinové pumpě. Co jsme se kvůli tomu nahádali! Přitom nafta stála dvě koruny litr!

Záhy se podruhé oženil. Byl jsem mu na svatbě. Měl ji na Závisti v Kozojedech na kutnohorské silnici. Říkal, že pro mne pošle vůz. Zdálo se mi, že v tom slově „vůz“ je nějaké kulišárna. Pochopil jsem to, když pro mne „vůz“ přijel“. Byl to trabant. Svatba to nebyla nikterak opulentní. Zdálo, že se chce usadit a užívat si života s milovanou Petrou. Měl konečně svůj pěknný byt na Vinohradech a často nás zval k sobě domů. Petra byla vždy jako hostitelka velice příjemná, dávala nám to nejlepší, co měli doma a Béda skřípal zubama. On sám jí vozil z tour ten nejlevnější salám, protože tvrdil, že to stejně nepozná. Do lahví od skotské whisky lil mysliveckou. Jednou jsem během takového večírku vlezl do koupelny, že si tam umyji ruce. Petra ležela nahá ve vaně a svým švitořivým hláskem mi sdělila, ať si klidně ruce umyji, že jí to nevadí. No, raději jsem vypadnul. Všechno vypadalo růžově, ale s hraním to tp začalo jít z kopce. Mnohokrát jsem mu domlouval, ať se do toho pustí, ale domnívám se, že se mu prostě hraní na nové nástroje nelíbilo. Když sedl k pianu, rozsvítily se mu oči. U synťáku vadnul. Ale on vůbec vadnul. Přestal s námi po koncertě komunikovat, zalezl do pokoje a málokdy přišel na večírek. Bylo vidět, že ho něco trápí. Ženu měl těhotnou, měl by se radovat, že bude mít prvního potomka, ale on se tak nejevil. Vzpomínám na takovou příhodu. Vyšli jsme z hotelu v HradciKrélové na ulici a šli jsme do města. On najednou vytáhl z kapsy ohromnej pakl peněz a teatrálně zvolal: „Kluci, takhle se vydělávaj opravdický prachy, ne to, co bereme tady.“ V té době už měl mercedes, byt, všechno, po čem toužil, ale šťastný nebyl. Nelíbilo se mu, že vedle něj stál už nový klávesák Jirka Valenta, , kterého jsme vzali právě proto, že Béda už hraní nezvládal. Abych pravdu řekl, moc jsme si toho nevšímali, kapela byla plná očekávání, byl už s námi taky Milan "Ferda" Peroutka a do soukromých věcí jsme nikterak nezasahovali. To bylo v prvním roce naší nové kapely po Hejdukovi. Psal se tehdy rok 1987. Béda byl čím dál zachmuřenější, nic ho nebavilo, hraní většinou jenom tak odbyl, navíc jsem mu odebral mluvené slovo. Úplně se do sebe uzavřel.

Občas zavolal, jestli nepotřebuji marky. Bylo mi to divný, ale občas nějaký od něj vzal. Bleskurychle přijel, předal a zmizel. Teď už vím, že ihned jel do jednoho bytu a tam všechno prohrál. Za nějaký čas byl na mizině. On, který celýživot škudlil, najednou neměl nic.

Kolem 10. května 1987 jsme hráli v Praze. Naše vystoupení končilo a Béda mi běhe klaněčky suše oznámil, že hodlá spáchat ebevraždu. Myslel jsem si, že se pomát nebo co. Jeli jsme v pondělí na tour na Slovensko. Nálada nebyla moc dobrá. Všichni to už věděli a on to každému povídal, a nakonec nám ukazoval na svém řemeni od nástroje, jak to udělá. Pořád jsme tomu nevěřili. Zvláštní bylo, že nám to vysvětloval tak, že to nedávalo smysl. Třeba z ničeho nic mi řekl, že půjde do kriminálu za tu pojišťovnu, a hned říká, víš, co stojí v kriminále čaj? Měla se mu narodit Anička, myslím, že se na to netěšil, spíše ho to děsilo. Měl rád svoje pohodlí, rád se prospal přes den a představa ječícího dítěte byla pro něj neúnosná.

V pondělí 18. května 1987 jsme měli dvě vystoupení v pražské Lucerně. První od pěti, druhé od osmi. Milan Broum přišel se zprávou, že mu Béda večer volal, že je vše v pohodě a že se na Lucernu těší…

Chvíli po čtvrté jsem volal Petře, že Béda nedorazil, jestli už šel. Vesele švitořila, že odešel asi před půlhodinou a věci na hraní si vzal sebou. Půl hodiny před koncertem jsem volal znovu. Žádnou novou zprávu neměla. Bylo pět a Béda nikde. Povídám bedňákům: „Vemte ty jeho nástroje, odstrčte je, ať nejsou moc vidět, a hoďte na ně nějakej hadr.“ Měli jen černej. V šatně jsme si řekli, jak Bédu nahradíme, a s nepříliš velkou chutí jsme šli hrát. Moc si ten odpolední a večerní koncert nepamatuji. Vím jenom, že občas jsme zapomněli vyplnit po něm díru a v místě, kde měl nějakou vyhrávku, bylo ticho – a to bylo hodně nepříjemné. Druhý den jsem vzal ženu a šli jsme za roh k Petře. Béda se neozval, už ho hledají policajti, řekla. Švitořila, jako by se nic nedělo. Vyprávěla nám, co se dělo poslední dny. Jak prohrál za večer sto šedesát tisíc, jak v tom bytě kafe sátlo stovku a jak jí za to, že ho tam odvezla dával sto korun. Byl prý bledý jako stěna, celej se klepal a říkal „to je konec“. Petra měla už pěkný bříško, vyprávěla další historky, jak těsně před tím, než šel do tý Lucerny, chtěl sex a ona mu říkala: „Bédo, já už jsem v devátým.“ A on prý: „Tak nic“ Taky vyprávěla, jak jí po tý vloupačce donutil, aby dvakrát změnila výpověď, že si ještě vzpomněla, že jí ukradli šperky po babičce, a pak ještě nějaký zlato. Pořád byla veselá a byla si jistá, že se Béda vrátí. Já jsem v polovině týdne odjel na Propast, ráno tam za mnou přijel vyšetřovatel, ale já nic nového nevěděl. Byl pátek a pořád nic. Večer jsem šel do místní hospody na karty. Hráli jsme asi půl hodiny a najednou přišla jedna známá, a byla celá uplakaná a já jsem hned věděl, co se stalo. „Už ho našli.“ A brečela. Praštil jsem kartama a šel domů. Pak už byl jen blbej pohřeb.

Před pár lety zvonil telefon. Je to pan Janda? Jenom vám chci říci, že Petra Berková skočila pod vlak...

Možná vás zajímá, co je s Aničkou. Už to má taky za sebou. Údajně ji někdo znásilnil a poté zabil. Je to smutný, ale bylo třeba to říct, tak si vzpomeňme na to hezký, na to, jak Béda na piano válel.