The Drinkers

The Drinkers

 (1961 – 1967)

Hlavními průkopníky rock¢n¢rollu na Slovensku byli bezesporu  bratislavští zpěváci Vlado Chvalný, imitující Elvise Presleyho ve skupině Twist Club a Vasko Velčický, vyznávající Cliffa Richarda ve skupině Tieně. No, nicméně se v roce 1961 sešla nadšená parta muzikantů i v Žilině. Pravda, byli to sice studenti z Čech a Moravy, kteří studovali žilinskou Vysokou školu dopravní, ale okruhem své působnosti (Žilina, Zvolen, Martin, Poprad) se zapsali do slovenské bigbítové historie.

Žilina na počátku 60. let

Jaké byly podmínky a atmosféra ve slovenském okresním městě s méně než sto tisíci obyvateli na počátku 60. let? Pokud šlo o průmysl, městu vévodil textilní a konfekční podnik Slovena, Povážské celulózky a Drevoimpregna. Žilina byla i důležitou dopravní křižovatkou. Možná to byl jeden z důvodů,  proč padlo rozhodnutí přestěhovat Vysokou školu dopravní z Prahy ze Sokolské třídy právě do Žiliny.

Pavel Přemyslovský z Přerova dělal ještě přijímačky v Praze, ale do prvního ročníku 1960/61 nastoupil již v Žilině. Všechno se tu teprve dobudovávalo. Spolu se studenty přesídlila na Slovensko i část profesorského sboru, v němž nechyběly kapacity typu Františka Jansy, držitele řady patentů a spoluautora české lokomotivy. Někteří si přibalili do kufru i svůj oblíbený nástroj. Například profesor Provazník hrál na saxofon, profesor Hanuš na basu. Přemyslovský, který měl za sebou zkušenosti z účinkování  s estrádním orchestrem Lubomíra Plevy a s kapelou Havajan, napodobující Kučerovce, byl tedy příjemně překvapen, když zjistil, že mnozí kantoři fandí zájmovému muzicírování.

Žilina začátku šedesátých let neměla zkušenosti s vlivy a nástrahami americké kultury, a tak vůči ní ani netrpěla předsudky nebo předpojatostí. Na čajích a plesech, když se to nepřehánělo, mohla zaznít i angličtina, a interní studentské akce byly ještě volnější.

Na žilinské taneční scéně tehdy kraloval velký taneční orchestr TODO, vedený Richardem Mašlonkem. Jeho hlavním stánkem byl místní Dům odborů.. V Žilině však překvapivě bylo dobře možné naladit radio Luxembourg. Většina mladé a částečně i střední generace tak začaly být infikována rychle se šířícím virem zvaným rock¢n¢roll.

Choral septet

            Tak zněl první název skupiny, založené novými spolužáky z Vysoké školy dopravní v Žilině v roce 1961. Ve složení dvou saxofonů, trubky, kytary, kontrabasu, klavíru a bicích  se vrhli do neujasněných vod dobové taneční hudby. Hlavím iniciátorem vzniku kapely byl tenorsaxofonista Ladislav Keprda. Kromě hraní a kapelničení také psal české texty. Dechovou sekci dále doplňovali Petr Hejský a trumpetista Pavel Seidl. Na kytaru hrál zmíněný Pavel Přemyslovský, který též obstarával aparatury a nástroje; když s kapelou účinkoval další kytarista Pavel Lenárt, specializoval se Přemyslovský na sólovku.

            Na klavír hrál Petr Vaňouček, který byl ze všech nejlepším angličtinářem, a tak přepisoval anglické texty. Také se mu dařilo občas sehnat originální zahraniční gramodesku desku. Po příchodu pianisty Karla Hengela hrál na kytaru nebo baskytaru. Petr Havelka začínal na kontrabas, ale brzy přešel na českou šestistrunnou baskytaru. Přehled zakládajících členů uzavírá bubeník Karel Machačka.

            Vyvrcholením kariéry Choral septetu  bylo angažmá v Martině o prázdninách 1962. to však již díky narůstajícímu podílu bigbítového repertoáru a díky soběstačnému soundu kytarové sekce posílal zbytek kapely své dechové spoluhráče stále častěji na pivo, až je nakonec poslal k vodě.. ve skupině zůstal jen vedoucí Keprda se svým tenorem.

Tornados, Poutníci, Poustevníci

Kapela nejprve zkoušela v prostorách závodního klubu Pozemních staveb, ale brzy se uchýlila pod křídla národního podniku Slovena. Jejich závodní klub měl sál pro dvě stě padesát osob, kde mohli zkoušet, pořádat kursy a hrát na čajích a zábavách. Slovena také vypomohla se zajišťováním nástrojů a aparatury. Akustické kytary se snímači mohly být nahrazeny elektrickými kytarami Futurama a Jolana, reprodukce přes rozhlasovou ústřednu mohla být nahrazena samostatnými aparaturkami. Byly to reprobedny s miniaturním zesilovačem, které byly dodávány jako součást vybavení varhan Ionika z tehdejší NDR, ale daly se koupit i samostatně. Výkon dvacet wattů stačil na poctivé ozvučení menšího sálu a nízká váha a malý objem přišly  vhod i při cestování vlakem či autobusem.

Kapela se začala přejmenovávat. Nějaký čas hráli jako The Tornados, pak jako Poutníci či Poustevníci, až se v roce 1963 název ustálil na Drinkers.

Drinkers

Drinkers    foto archiv

Mezitím se kolektiv rozrostl o několik slovenských zpěváků: byli to Juraj Šebo, Peter Grúň a sotva šestnáctiletá Monika Oroszová, kterou museli po čajích vodit domů, jinak by ji maminka nepustila. Ze Slovenska pocházel i kytarista Braňo Dobrucký , zatímco další zpěvák Mirek Petr byl z Čech. Podobně pocházeli z Čech další instrumentalisté jako Karel Hengal na piano, Bohouš Baloun na kytaru, Ruda Kantůrek na baskytaru a Karel  Vodička na bicí.

Drinkers hráli převzaté skladby od Shadows, Duana Eddyho nebo od švédských Sputniks.. přemyslovský měl magnetofon Sonet, na který nahrával skladby z radia Luxembourg, které pak důsledně kopírovali. V pátek stáhli nový hit, v sobotu jej nazkoušeli a  v neděli už jej hráli na čajích. Mnoho diváků tak slyšelo skladbu dříve od Drinkers než ze zahraniční rozhlasové stanice. Drinkers se též pokoušeli o vlastní hudební tvorbu, zejména instrumentálky. Úspěch měla například Přemyslovského Černá růže.

Ještě zpočátku zpívali zejména česky, se slovenskými zpěváky narůstal podíl písní v původní angličtině. Slovenština v repertoáru scházela. To však rozhodně nebránilo tomu, že se kapela stala velmi populární a sály měla nabité.

Janko Lehotský

Roku 1963 se věhlas Drinkers donesl až do Bratislavy, kde se právě začínal po muzikantském světě rozhlížet mladší bratr trumpetisty Juraje Lehotského, šestnáctiletý Ján. Zatímco swingaře Juraje čekala ta správná parketa v Sextetu Juraje Velčovského. Janka okouzlili černoši, Ray Charles a rythm & blues. Jen sudičky však mohly v roce 1963 tušit, že na Janka čeká hvězdná kariéra od Ursinyho přes Blues Five a Gentlemen až po věhlasný Modus.

Do Žiliny přicestoval za Drinkers s kamarádem Marianem Bednárem, pianistou a baskytaristou (později se proslavil v Beatmen), jako docela neznámý začátečník, zpívající a hrající na klavír. Oba studovali konzervatoř. Drinkers jejich hostování rádi přijali, a tak Lehotský s Bednárem, kteří rádi podnikali výlety do různých žánrů (měli například nacvičené Beatles ve dvojhlasech), začali jezdit na výlety i do Žiliny na zkoušky a vystoupení.

NDR

Kolik našich bigbíťáků získalo nějaký zážitek z Německé demokratické republiky? Jak známo, rock tam byl po celá šedesátá léta přísně zakazován. Naopak v 70. letech byli na tom východoněmečtí bigbíti lépe než čeští bigbíti. Ale v té době byli Češi v NDR považováni za vetřelce (viz Rocky Eagles a Miki Volek).

S Drinkers to bylo trochu jinak. Nehráli v Německu veřejně, ale na uzavřených mezifakultních večírcích. Ostatně, koho by napadlo povolávat policajty do dopravácké školy? V Drážďanech totiž také byla vysoká škola dopravní a s žilinskou udržovala čilé kontakty. Tehdy se tomu říkala družba. Německá škola mamutí, snad čtyřpatrovou  menzu, a tam se konaly studentské zábavy. V každém patře jedna kapela. V jednom německá, ve druhém česká, v jednom dixieland nebo swing, ve druhém rock¢n¢roll nebo big beat, všechno se to nahrnulo tam. A pěkně anglicky a nahlas!

Drinkers museli všechno na přehrávkách předvádět v češtině a tady, ve východním Německu, se paradoxně mohli dosyta vyřádit s angličtinou. Poprvé cestovali do Drážďan ještě jako Poutníci a jejich nový název prý vznikl jako přezdívka, vystihující kladný vztah českých muzikantů k chmelovému moku.

Konkurence

            Kapela získala amatérské i profesionální přehrávky a mimo běžné hraní na čajích, plesech a zábavách hrávala o prázdninách v profesionálním angažmá. To bylo například v novém, luxusně vybaveném hotelu Polana ve Zvolenu nebo v baru Labuť na Oravské přehradě.

            Když jednou vyhlásili konkurz na přijímání nových členů, přišla i žilinská rodačka Helena Blehárová. Dívenka kolem dvaceti let představovala trochu jiný, spíš jazzový styl zpěvu a nakonec zjistili, že stejně neměla v úmyslu do kapely nastoupit. Už zpívala s orchestrem TODO, jehož šéf Richard Mašlonek ji k nim vyslal jen na výzvědy, aby zjistil, jak si stojí konkurence.

            V té době totiž zel velký ¢Bílý dům¢ (žilinský dům odborů, svatostánek TODO) prázdnotou, zatímco malý sálek v ZK Slovena býval nacpán k prasknutí. Kapelník velkého tanečního orchestru si nakonec vypomohl přelanařením zpěváka a kytaristy Drinkers Pavla Lenárta, pohledného idola žilinských panen a dívek. Návštěvnost se vyrovnala. Nicméně mezi oběma soubory panovaly vztahy přátelské, manifestované všelijakým občasným vzájemným hostováním.

            Podobnou konfrontaci ještě Drinkers zažili na velkém lese v kulturním domě v Považské Bystrici. Juraj Velčovský se zpočátku nad Drinkers usmíval, ale nakonec rád přistoupil na návrh hrát ¢na střídačku¢, neboť počet tančících  na jeho orchestr se nedal srovnat s masou vyznavačů twistu a rock¢n¢rollu.

„Ešte raz a vytrieskame  vás“

            Ne všude měl big beat na růžích ustláno. Někdy se Drinkers nebo pořádající mládežníci netrefili. Například na zábavě ve Strečně se nechali místní chasníci po několika rock¢n¢rollech slyšet, že „ak ešte raz zahráte takú sprostosť, tak vás vytrieskáme!“ Drinkers se nezmohli na víc než tři čardáše a jednu polku a tím jejich lidovkový um skončil. Nezbylo než se odebrat na rychlou večeři a připravit se k evakuaci.

            Jiné pochopení přišlo s pozváním od svatebčanů z Podbielu. Nestává se často, aby big beatová kapela hrála pochod ke svatebnímu průvodu do kostela. Akustické kytary, buben na krku a saxofon a to ještě v šesti stupňovém mrazu. Hraní k tanci v kuchyňce o šesti metrech čtverečních pro tanečníky v ještě menší předsíňce také není z nejobvyklejších. Svatebčané spoléhali spíše na 58% slivovici, která spasila i kapelu při dvouhodinovém čekání na ranní autobus.

Konec

            Pavel Přemyslovský odešel ze školy a ze Žiliny v roce 1965 a kapela pak ještě asi dva roky fungovala dál, než se definitivně rozpadla. Byla jednou z prvních, která na Slovensku razila rock¢n¢roll a twist a big beat a ovlivnila řadu místních fanoušků i muzikantů.

Články:

Reportáž z III.kola kytarové soutěže Modrá vlna (Život 1964, asi číslo 5, s. 21)

K. Hengal: The Drinkers (Hudba, spev, tanec 1965, č.5, s. 116)

Nahrávky:

Vznikla jich řada, ve studiích v Žilině, Banské Bystrici i Bratislavě, ale nedochovaly se. Jediná dochovaná série nahrávek ze zkoušek obsahuje čtyři instrumentálky od Shadows, přemyslovského instrumentálku Černá růže, skladbu z repertoáru Brendy Lee s Keprdovým textem Moje baby v podání Moniky Oroszové, a zbeatovanou úpravu tradicionálu Nelly Gray (záznam je z vystoupení v rámci soutěže Modrá vlna, 1964).

© by Aleš Opekar