Punkáči a komunistický režim

 Vztah režimu k punku na přelomu 70. a 80. let (první polovina 80. let)

© by Petr Hrabalik

Punkáč a komunističtí policajti

Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce), zaměřil se na tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík, potažmo Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely zprostředkovávala.

Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy, provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v rámci možností i svobodně - což pro Moc pochopitelně představovalo jisté ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí. Manažér teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká, že jeho F.P.B. byli zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako "slušní hoši".

Situace se prudce změnila až nástupem nové vlny (1981-82), která dopomohla punk výrazněji zviditelnit. Zrodil se pražský klub Na Chmelnici, najednou se objevily soubory se směšnými názvy jako Jasná Páka, Dvouletá Fáma, ze zimního spánku se k životu probral doposud jazz rockový, po nabrání druhého dechu však jasně novovlnný Pražský výběr. Hudebníci začali vystupovat v podivných úborech, líčit se, hrát jednodušší a přímočařejší hudbu. Texty spadly z nadoblačných básnických metafor "vrbovského" typu do zemitých, krátkých a výstižných sloganů, které dýchaly ulicí, sídlištěm a generačním protestem. A byly velmi, velmi humorné. Jak napsal Vlček: „…Všichni pociťovali, že ve společnosti, která je bez smyslu pro humor a bez schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, je smíchová forma a parodie tím nejlepším způsobem, který by jí pomohl k nápravě.“ Punk se v této konstelaci začal cítit jako ryba ve vodě.

Jenomže to už opět zapracovala všudypřítomná a vševidoucí Moc ("Big brother´s watching you") a na pevném "chrbátu" proslulé Trojanovské listiny zakázaných kapel, zahájila tažení proti nové vlně a punku, se záměrem kapely obou těchto žánrů zlikvidovat. Článek "Nová vlna se starým obsahem", který vyšel v bolševickém plátku Tribuna v březnu 1983, a následný rok útoků proti rockové hudbě vůbec, sice symbolicky ukončil trvání prvního období punku u nás, ale v žádném případě tento styl neodstranil. Punk dýchal v nejhlubším podzemí (kam beztak patřil) a jen čekal až si jeho první tuzemská generace odbude nutné zlo v podobě základní vojenské služby. Po určitém přeskupení sil udeřil ve druhé polovině osmdesátých let podruhé a s daleko větší intenzitou.

"Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné," napsal o českém punku 80. let publicista F.F. ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než souhlasit.

Příčiny rozmachu punku (druhá polovina 80. let)

Léta 1985-6 obecně znamenala v českém punku určité přeskupování sil a personální obměny. První punková generace z 1. pol. 80. let se nacházela v období, kdy její členové nastupovali na vojnu (mnozí z nich raději dobrovolně do psychiatrické léčebny), do různých škol, odcházeli do emigrace, takže tyto roky jsou ve znamení určitého zmatku, konce některých kapel, u jiných zase jejich začátků. Mnohé skupiny třeba i přežily, ale s totálně odlišným obsazením. Situace začala poněkud krystalizovat v roce 1987, takže zde můžeme hovořit o období tzv. druhé vlny českého punku.

Jestliže první vlna z let 1980-84 zanechala nesmazatelné otisky v tuzemské rockové historii tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie G, F.P.B., Kečup, A 64 a dalších, význam této druhé vlny spočíval spíše v rozmachu punkového hnutí jako takového. Zatímco první vlna měla svých pár kapel, které však hrály pro různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo příliš mnoho, po roce 1986 se situace hodně změnila. Vedle starých punkových matadorů, přeživších temné roky (i když po velkých potížích - [artist:ID=2954|text=FPB], Visací zámek), se v tuzemsku vyrojilo velké množství punkových kapel a jejich příznivců.

Bylo to způsobeno několika příčinami:

a) Styl ale také móda punku zasáhly teenagerské publikum v té nejlepší konstelaci – tzn. ve správný čas a ve správné době. V roce 1987 patnácti až devatenáctiletý kluk vyjádřil svoje nasrání a vztek z prostředí, ve kterém žil, spíše pomocí vyřvání se v rychlé punkové kapele nežli kompletováním depresí a smutků v nějakém ponurém pomalém androši. Takže tak trošku generační záležitost.

b) S tím také souvisí stará známá snaha o odlišení se od ostatních – než chodit jako máničky, které si svůj vizuální protest odbyly hlavně v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let (proto nosit dlouhé vlasy už vlastně byla „profláklá“ záležitost), raději vypadat jako naprostý šílenec, zplozenec jiného světa – tzn. nahonit číro, obléknout roztrhanou koženou bundu s desítkami punkových „placek“ nebo nápisů a křiklavě obarvené kalhoty. Nohy vsunout do vysokých vojenských bot. Ochrana před okolním světem pomocí navenek odpudivého až hororového zevnějšku funguje – známe to z přírody.

c) Ze Západu se sem snadněji dostávaly nahrávky punkových kapel (ale vzpomeňme třeba i na Polské kulturní středisko – bylo lze tam zakoupit desku Dead Kennedy´s a také polské punkárny). Navíc tento již poněkud archaický styl oživila spousta nových hardcoreových kapel, které do něj přinesly větší agresivitu a nové hudební postupy.

d) Punk dostával znovu relativně více prostoru v psaných médiích. Naposled se o něm takto hojně psalo (pochopitelně negativně) v kampani proti nové vlně během roku 1983. Pak jakoby tři roky vůbec neexistoval. V následujícím období zdánlivého uvolňování se objevily články např. o HNF, Visacím zámku, či Šanovu 1 i v nejčtenějším deníku Mladá fronta. Občas se o punku zmiňovaly samozřejmě hudební časopisy Melodie a Gramorevue, někdy i Mladý svět. Navíc se začaly množit i samizdatové punk-undergroundové fanziny, které byly šířeny pomocí kamarádů a známých po hospodách a na neoficiálních hudebních koncertech.

Rozdělení tuzemské punkové scény (druhá polovina 80. let)

Fronta na punkový parník

S mohutným nástupem punku a sílícím počtem jeho příznivců se začala profilovat i určitá diferenciace v rámci hnutí. Bylo zde vidět klasické punkáče, vyznávající „styl 77“ (vzory Sex Pistols, Clash, UK Subs), již dříve popsané „číraře“ (vzory Exploited), a také poněkud méně vzhledově ortodoxní příznivce hard core - nepříliš melodické ale divočejší a rychlejší formy punku (vzory Dead Kennedy´s, Black Flag, Agnostic Front, Suicidal Tendencies). Dále bylo možné narazit na šátky se zdobící vlasaté hardcore-metalisty (vzory Slayer, Voivod, Sepultura), balancující na hraně metalu a punku.

A také šlo potkat do tmavého oblékané, ponuře se tvářící gotiky, občas s černě namalovanými rty a očními víčky (vzory Joy Division, Siouxie And The Banshees, The Cure, Birthday Party), či elektronikou zasažené a vždy v černém chodící tzv. „depešáky“ (vzory Depeche Mode, Duran Duran) – ovšem zejména na druhou jmenovanou subskupinu se pankáči dívali s pohrdáním. A v úplném konci 80. let se objevili i reprezentanti nejagresivnější mutace punku - první skinheadi (vzory Sham 69, Cockney Rejects - soubor, který použil poprvé výraz oi!, později Skrewdriver a ).

Dále - jestliže v první polovině 80. let byly akce, na nichž hrály jenom punkové soubory, spíše naprostou výjimkou (např. Stará Lysá, 1. Punk parník), v druhé polovině dekády jich značně přibylo, což zapříčiňovalo i zvýšenou pozornost ze strany represivních orgánů bolševického režimu. V knize Kytary a řev píše publicista F. F.: „Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál prakticky všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.“ A dále: „To, že se (punkové) neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolovatelné aktivity, byly nakonec nejčastější represí proti tomuto stylu.“ Zde je ovšem nutné podotknout, že i v tomto období bylo přece jen mnohem obvyklejší, když se punkové koncerty odehrávaly v rámci undergroundových akcí, které pořádaly „zasloužilé“ máničky, vyšlé spíše z prostředí „plastikovského“ než z punkového.

Nicméně nápor punku na konci druhé poloviny dekády donutil některé prozíravější kulturní pracovníky, aby něco málo koncertů takříkajíc posvětili, tzn. pomohli jim získat statut jakési „oficiálnosti“; jmenujme třeba samostatný blok Rockfestu 1988, nazvaný „tvrdé jádro“, punk akci v pražském hotelu Tichý, či největší punk-hardcore festival, který se u nás za bolševického režimu podařilo uspořádat – tzv. „Punkeden“, jenž na pražském Žofíně v říjnu 1989 navštívilo snad dva a půl, podle některých odhadů až tři tisíce návštěvníků. Velkou roli v propagaci punku sehrály i pražské kluby – nejvíce asi Junior klub Na Chmelnici, pak Opatov, Jahodnice, v úplném konci dekády ještě strahovský Klub 007. Mimo Prahu se pogovalo hlavně v brněnské Křenové a ostravském Žaláku, v Bratislavě to byly Muko klub Družba a Lamač.

Punk se koncem 80. let stal pro určitou část teenagerské komunity oblíbeným rockovým životním stylem. Hlavně pro frustrovanou a deprimovanou mládež z měst byl přijatelný dík své svobodomyslnosti, nezávislosti, sklonem k anarchii a odmítání hmotných či materiálních statků. Byl prostě programem lidí, žijících na okraji společnosti a je jedno jestli je na tento okraj ona společnost vytlačila sama, anebo se na něj dostali díky vlastnímu přesvědčení žít mimo ni. Navíc zásadní rockovou myšlenku – být za každé situace rebelem – splňoval punk naprosto dokonale; jeho rebelství bylo vizuálně snadněji proklamativní, a i jeho syrová „neumětelská“ hudba nebyla nic než čirou provokací.

A tak se rozšiřoval i do oblastí, kam by v první polovině 80. let normálně nemohl infiltrovat - tzn. směrem z velkých městských aglomerací na venkov. Z:

- Prahy (Visací Zámek, Plexis, Tři sestry, SPS, V3S, Michael´s Uncle, P.S., Kritická situace),

- Brna (Zeměžluč, Vzor 60, Insania, Skimmed, S.R.K.),

- Plzně (Znouzectnost, O.P.M., Kudy kam, Požár mlýna),

- průmyslových oblastí teplicka (F.P.B., Šanov 1, Divize T, Už jsme doma, Do řady!),

- kladenska (Fabrika),

- severní Moravy (Klec, IQ:60, Radegast, Masomlejn, Brachyblast)

kupříkladu do zemědělských oblastí:

- Českomoravské vysočiny (HNF, Našrot),

- Hané (Alexej P.),

- konzervativních jižních Čech (Novodur – Telex, Zelení kanibalové, Třetí doba),

- poklidných středoměstských celků na úpatí Brd (Franta Mast, E!E),

- anebo třeba do podhůří Krušných hor (sokolovsko - Svobodný slovo, Stres, Šišatý kolo)

- či městeček Východolabské tabule (Kmitací Adaptér neboli N.V.U.),

- Orlických hor (Nátěrová hmota).

Své první pankáče zaznamenaly v tomto druhém období i maloměsta a vesnice, tedy teritoria doposud patřící typické venkovské mládežnické subkultuře – vlasatým, odžínovaným účastníkům hard rockových a heavymetalových tanečních zábav.

Samizdaty a nahrávky (druhá polovina 80. let)

Fanzin Attack, 1988

Androši měli svoje Vokno, Revolver Revue a podobné samizdaty, které se začaly objevovat začátkem 80. let. Ty se sice v určitých pasážích a článcích věnovaly hudbě – ponejvíce alternativní a to jak domácí tak zahraniční, ale jejich hlavní gró tvořily filosofické, politické, literární a kritické stati a dával se také prostor zakázaným nebo začínajícím prozaikům a poetům.

Čistě hudební samizdaty vlastně začaly až s nástupem punku a hardcore ve druhé polovině 80. let. Kupříkladu na přerovského Pavla Komínka (Mašurkovské podzemné) navázal Rosťa „Osel“ Bezděk z nedalekého Lipníka nad Bečvou třemi čísly asi nejkvalitnějšího předrevolučního fanzinu Oslí uši, jenž se věnoval punku a hardcore (kvalitní grafika i informace o zahraniční scéně). V tomto ohledu byl aktivní i brněnský Šot Luboše Vlacha, který se po počátečním zhlédnutí se v anglo-americké alternativě (Nick Cave, Patti Smith, Iggy Pop) začal měnit v čistě punkový a hácéčkový fanzin. Kvalitním punkovým zinem byl i plzeňsko-pražský Attack, jehož otci-zakladateli se stali Václav Žufan a Pepino Maraczi. Bratři Aleš a Jaroslav Ježkové pak v Olomouci začali vydávat punkový časák s příznačným názvem Sračka. Vůbec prvním punkovým zinem je však Punkmaglajz, který už v roce 1985 začali vydávat lidé z jihlavské punkové úderky HNF (Petr „Biafra“ Štěpán a spol.). V Bratislavě z okruhu kapely Zóna A (Peter „Koňýk“ Schredl) vyšel strojopisný In Flagranti, věnovaný ovšem hlavně punku „styl 77“.

Dalšími lokálními samizdaty byly třeba karlovarská Struna a její cihla, která se věnovala heavy metalu a punku, Independent Information z Jeseníku, jež přinášel recenze, žebříčky s novinkami zahraniční nezávislé scény a diskografie. Pak zde byl také pražský zin Za dvě piva, který se zaměřoval na informace z oblasti nové vlny (Cure, U2), reggae, rapu a hip hopu, nelze opomenout ani Hadr (Havířovský drbník).

I šíření nahrávek probíhalo trošku jiným způsobem než u androšských mániček. Jestliže v undergroundu se pohybovali lidé typu Petra Cibulky nebo O. Šímy, kteří vybaveni kotoučovými magnetofony většinou stáčeli živé koncerty a postupovali je dál ať už zadarmo nebo za menší finanční obnos, u punkerů se stala hlavním médiem kazeta. Punkové si svoje nahrávky natáčeli sami a sami je dávali do distribuce a to většinou na androšských akcích, kde hrávaly punkové a HC skupiny – vše fungovalo na bázi výměnného obchodu. O nahrávkách se různě dozvídalo šeptandou, ale existovala i síť HC-punk fanzinů, které obsahovaly recenze koncertů, demáčů a další informace. Z nahrávek skupin stylu, pak největší fandové a nadšenci sestavovali tzv. samplery – výběrové kazety, které (podle jejich dramaturgického vidění) představovaly to nejlepší z Čs. punku a hardcore. Uveďme např. samplery „Razie“, „Bohemia Punk Vol. 1“, „Nepříčet“ či „Co bylo za zdí“ nebo „Stále stejné oběti“.

Vztah punku k jiným subkulturám (druhá polovina 80. let)

Punks a máničky, 1988

Stalo se také samozřejmostí, že přestože měly obě složky bolševické policie – „veřejná bezpečnost“ a StB – v třeskutých letech 1988-89 dost starostí s různými protirežimními aktivitami (tzn. demonstracemi, peticemi, či vznikem nových občanských iniciativ – týkalo se hlavně Prahy), vždy si našly čas zasáhnout na nějakém podzemním rockovém koncertě. Takže jak generačně starší undergroundové máničky, tak i punkeři, dostávali kapky v podobě perlustrací, pokut, různých předvolání k výslechům, kriminálů i doporučením k pobytu na psychiatrii, prakticky až do listopadu 1989. Tento kolektivní „stav ohrožení“, vyplývající z odlišného životního stylu než ostatní „zbytková“ a konzumní společnost, byl asi jedinou věcí, co obě subkultury (underground a punk) spojovalo, ale na druhé straně byl natolik silný a vize společného nepřítele tak zřetelná a nepochybná, že máničky i punkeři spolu dokázali docela dost dobře vycházet. Proto také punkové kapely hrávaly často na androšských podzemních akcích, a na punkových koncertech bylo zase vidět mnoho vlasatých undergrounďáků.

Stejné osudy měli členové obou subskupin i ve svém vyhýbání se dvouleté vojenské službě, jakožto základnímu zlu, útočícímu na mladého, svobodně uvažujícího člověka té doby. Takže většinou zde převládala snaha získat tzv. „papíry na hlavu“, což znamenalo jediné - dostat od psychiatra potvrzení „neschopen vojenské služby“ a mít tak nárok na tzv. „modrou knížku“. Sice to zahrnovalo občasný pobyt v psychiatrických léčebnách, ale to vůbec nevadilo. Dva roky vojny, ono nejprostší „zákonné“ omezení svobody, se stalo pro Moc tím nejúčinnějším nástrojem ke zpacifikování všech volnomyšlenkářů a rebelů, neboť vytvářelo hodně prostoru k tomu, vytvořit z nich opět poslušné roboty, zařaditelné k obecnému průměru stádní společnosti. Naopak v blázinci byla možnost potkat se se skutečně inteligentními lidmi – dobrovolně i nuceně internovanými intelektuály z různých oborů lidské činnosti – s filosofy, básníky, spisovateli, ekology.

Celkem jednoznačně vyhraněný vztah měli punks vůči některým ostatním subskupinám mládeže. O tzv. „diskomládež“ se prakticky nezajímali, připadala jim směšná, blazeovaná, nehodná jakéhokoli komentáře (přesto existuje spousta punkových skladeb, které se tímto tématem zabývají). Zato se hodně naváželi do tuzemských „metalíků“, tedy hlavně do těch HM kapel, které jim svým tichým partnerstvím se SSM a dalšími orgány bolševických struktur („my vám zajistíme zřizovatele, a vy, když nebudete dělat problémy, budete moci hrát“), připadaly tak trochu jako kolaboranti. Vadila jim jejich skrčenost, patolízalství a snaha zahrát za každou cenu (účast na různých festivalech politické písně atd.). Také se popadali smíchy nad některými textovými výtvory českých metalových kapel, které, co si budeme namlouvat, byly především vybaveny schopnostmi instrumentálními a nikoliv psaveckými.

Metalíci zase punkovým skupinám vytýkali, že neumí hrát, což byla ve většině případů také zajisté pravda, neboť nástrojová virtuozita nepřipadala tak důležitá zase punkerům, kterým šlo o autenticitu projevu a energii. Toto vzájemné napadání samozřejmě neplatilo do detailu, protože jak v punku tak v metalu existovaly odnože, které se vzájemně respektovaly (hard core, thrash metal), a soubory jako Törr, Debustrol nebo Root či Insania se těšily vcelku zasloužené úctě obou stran.

Je zajímavé, že punkové i metalíci společně nesnášeli jednu subskupinu, která původně vzešla z punku – tzv. „depešáky“. Elektronický pop kapel tohoto druhu (Depeche Mode, u nás Oceán), už tak nějak překročil onu mez tolerance, a tak když se do depešáckého tábora začaly stěhovat skupinky diskotékové mládeže (hlavně dívek), nezbylo pravověrným zastáncům tvrdé muziky, než tento černě oblékaný „národ“ odsoudit k naprostému opovržení.

O kladných vztazích s androšskými máničkami již byla zmínka, ale na úplném konci 80. let se u nás, i když zatím v mizivém počtu, pomalu začala klubat další, punkům tentokrát nepřátelská ekipa – skinheadi. Ta první skinská generace byla jen skupinkou bývalých punků, kteří si vyholili hlavy, ale zato hned v počátcích o sobě dávala svým militantním jednáním hodně vědět. Přeměnila punkový, i když šokující, přesto radostný, tanec pogo v jakýsi boj o život, kde hlavní motivací bylo někomu „dát přes držku“. Plešatci totiž začali na rozdíl od punků také dbát o svojí fyzickou zdatnost, kterou v těchto bitkách mohli využívat. Jedinou povolenou drogou pro ně bylo české pivo, jímž svoje holé hlavy ovšem zalévali velmi hojně. Co se týče oblečení, uniformou a vzorem se jim stal zelený „bomber“ (letecká bunda), na kšandách držící džíny s dole ohrnutými nohavicemi. To asi aby vynikly „martensky“, vysoké černé boty s tvrdou kulatou špičkou a jak jinak než „až nahoru zavázaný“. Pod bomberem nosili skini většinou bílá trička s národnostním motivem. Svoji pivní vlasteneckou filosofii sice povýšili na první místo až v devadesátých letech, ale i před revolucí stačili vyvolat několik půtek s punkery, které se ovšem po listopadu ´89 přeměnily v otevřený a nenávistný boj.

Skinheadi byli a jsou myšlením asi nejjednodušší odnoží punku. Jejich černobílé vidění světa, skládající se z několika základních atributů (podpora extrémní pravice, nacionalismus, otevřený rasismus, nadřazení „řádu nad chaosem a anarchií“), symbolů (rasa /bílá/ – Čech /Švejk/ – sport /fotbal/ - národní nápoj /pivo/ - boj /proti „nebílým“/ - zbraň /tonfa, martens/ – uniforma /bomber, martens/ – řád /voják/), a filosofií vyjádřitelnou sloganem „buřty, pivo a nenávist“, je totiž stejně totalitní jako systém, proti němuž na konci 80. let bojovali. Snad jediným a vcelku zanedbatelným rozdílem v jejich snaze po „vládě se silnou rukou“ je, že tato snaha přicházela směrem zprava. Aniž by si uvědomovali, že extrémní levice (bolševismus) a extrémní pravice (fašismus) takřka splývají.

Tolik tedy o vztahu punku k jiným subkulturám mládeže.

Punkers - žádná ořezávátka (druhá polovina 80. let)

HNF před diváky, 1988

Samozřejmě ani samotní punkové nebyli zrovna hoši, se kterými pustíte svoji dceru na večírek střední školy. I v této subskupině se vyskytovala spousta kecalů, pozérů, vyčuránků, vygumovaných hlav (alkohol, drogy), parchantů a kriminálníků. To nakonec potvrzuje publicista F. F. v knize Kytary a řev: „Na druhou stranu by nebylo správné si československý punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o nějaké společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby ´na jedné lodi´ neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním institucím, když tu možnost dostaly.“

Existovaly tu punk kapely, jejichž zřizovatelem bylo SSM (třeba HNF), nebo jiné organizace národní fronty (např. Visací zámek, Novodur), kapely, které toužily po slávě a velkých koncertech (Plexis ve svém „street“ období), některé texty souborů jako třeba Oi Oi Hubert Macháně, Šanov 1, či Suicidal Commando měly vyloženě rasistické tendence, devastace kapel alkoholem (Tři sestry, Visací zámek, Našrot) a drogami (Michael´s Uncle, Plexis) byla známá a proslulá.

Přesto lze prohlásit, že role punkerů na naší scéně druhé pol. 80. let byla důležitá alespoň z jednoho důvodu. Tak nějak totiž navázali na poselství androšů ze sedmdesátých a první poloviny 80. let, kteří svým životem a kulturními aktivitami mimo oficiální struktury, vytvářeli jakousi paralelní kulturu, která (i se svými klady a zápory) jakožto „nezávislá“ poskytovala prostor pro svobodnou a spontánní tvorbu komukoliv, kdo se nějak chtěl vyjádřit. Navíc punkové tato androšská společenství oživili jiným duchem, jinou hudbou, jinou vizáží a jiným druhem reakce na tehdejší zatuchlou společnost. A vytvořili tak podhoubí a zázemí pro široké pole různých alternativních stylů a s nimi spojených aktivit, které se u nás objevily v 90. letech. Budiž jim to připsáno k dobru.

© by Petr Hrabalik

A nezapomeňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel. 

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS